Sajamel komentáře u knih

Po přečtení doufám, že vyjádření "jde o výseky z každodenní reality soužití mužů a žen" je přece jen trochu nadnesené. :D

"Většině lidí chybí intelektuální svědomí."

1 28.03.2016

V protikladu s předchozími komentátory mi začátek knihy nepůsobil obtíže a nepřipadal mi nezáživný a pomalý, naopak konec mi v jistém ohledu připadal zbrklý: byla jsem překvapená, že to tak rychle skončilo. Možná tedy narážíme s kolegy na tu samou disproporci mezi místem pro dostávání se do děje a dějem samotným.
Bez ohledu na tento dojem se bezpochyby jedná o dobrou knihu, u níž si člověk odpočine a zasměje se. Rob Grant umí. A tak mě nakonec sžírá už jen otázka: Je tato kniha doporučitelná i osobám, které právě prochází nějakou PPP?

28.03.2016

Přidávám se k předchozím pochvalným komentářům. Steampunk mě netáhne, a přesto. V úvodu byla zmíněna obava, aby to pro někoho nebylo už moc páry. Obavu jsem sdílela, ale nakonec to klaplo – pocit "moc páry" si z knížky neodnesu. Což nanejvýš demonstruje skutečnost, že Martin Šust svou práci rozhodně neodfláknul...

01.02.2016

Mezi málo slovy hodně.

29.12.2015

Ze svého čtenářského zážitku jsem rozpačitá. Forma rozhovoru byla pro mě na tolika stránkách asi „už trochu moc“ a mnohé subtilní půvaby pod ní měly tendenci uvíznout jako pod silnou krustou. Rozumím však tomu, že vystoupit z formátu a čímkoli rozhovor narušit by knihu posunulo někam jinam.
Bezprostředně mě napadá, že cizí rozhovory se nemají poslouchat ne proto, že by to bylo neslušné, ale v prvé řadě proto, že z toho člověk nemůže mít rozum. Jak by mohl, když o daném rozhovoru neví vůbec nic a slyší z něho pouze fragment (!).
A přesto nebylo ztrátou času knihu číst – rozum z toho sice jako z celku nemám, ale potěšení ano, neboť mě uchvátilo, jakým způsobem Clara nahlíží a pojmenovává některé skutečnosti.

23.12.2015

Opět jedna, která není pro "polykače příběhů". (Pří)jemná, poetická, osobní.
Zpověď jsem poslouchala se zájmem a s účastí, místy jsem přesto zůstávala poněkud vzadu (má upachtěná čtenářská neobratnost snad?), místy jsem byla slovy ždímána přesně tak, jak si (někteří) při čtení přejeme být ždímáni. :)

Výmluvná ukázka (o ostrém životním mezníku, který očekáváme, ale který – pochopitelně – nepřichází): https://www.youtube.com/watch?v=5n4IXaXAc9w

1 19.12.2015

Má první od Gaimana. Různorodost knihy mě zastihla zcela nepřipravenou, v průběhu knihy mě dostávala pravidelně do kolen – naladila jsem se na jednu skladbu a druhá mě přelaďovala jinam. Někdy mě to mírně mrzelo, jindy jsem byla ráda, že čtu švédský stůl.
Převládají ovšem dojmy ryze pozitivní!
Nejvýše hodnotím: "Vymetač snů", "Sněden".

1 29.11.2015

Ach, samota.
Šaty z igelitu při doteku s kůží tiše dráždí a místy jsou až žíravé ("Mámení prvního valčíku"). Místy bohužel k doteku s kůží příliš nedochází, to když jsou povídky slabší – čtou se příjemně, ale neproniknou k vám až na dřeň.
Celkově jsou Šaty z igelitu sympatickým počinem, dávajícím tušit, co má autor v sobě a že o něm ještě uslyšíme.

1 29.11.2015

Básnické. Hravé. Jemné. Smutné.
Chybí vysoká zeď, kterou by bylo nutné zdolávat – příběh plynul sám (nestačilo by říct, že "se četl sám").

"Dítě, které nepije mléko, olizuje aspoň stěnu. První vzpomínka: ležíš v posteli a olizuješ stěnu, protože ti v kostech chybí vápník. Tvoje tělo myslí za tebe. Jsi skoro zvíře. Jsi šťastná a nevíš o tom."

1 21.11.2015

Kniha „Obraziště“ je hlubokou a téměř stojatou vodou; jistě nepředstavuje ideální pásmo pro každou rybu, ale o to intenzivněji může potěšit a potěší toho, kdo taková prostředí vyhledává a má rád.

A vůbec, nebojme se té metafory s (cejnovým) rybím pásmem: Motivy této knihy se rozlévají doširoka (ztráta manžela, invalidita, hledání lásky) a kniha (přesto) plyne důstojně pomalu – neuchyluje se k ostentativním, zběsilým výkřikům. Tím vzniklo prostředí, které je velmi citlivé a vegetativní, naplněné vrstvami a obrazy. Zároveň v něm je však pro nízký obsah kyslíku místy téměř nedýchatelno – svírá vás, nutí se zalykat. Ale nedusí, jen přidušuje. A je to výživné, hutné přidušení.
Doporučuji.

„Chtěla bych, myslí si Oliva, chtěla bych být
a nenašla pravé slovo.“

„Hraniční kameny žen jsou často posouvány, až se ztrácejí v hustém mlází. Někdo v něm supí, slyším dech živého tvora, ale nedovedu rozeznat, patří-li ten neznámý tvor k pronásledovaným nebo pronásledovatelům.“

29.10.2015

Znáte ty sladké tyčinky, které se na obalu tváří hrozně chutně a čokoládově, ale pak se vyjeví jako úplně náhražkovité, ztužené a naplněné blafy? Tak přesně takovou tyčinkou je i 50 odstínů.
Tuto knihu jsem nezačínala číst s tím, že se nějak literárně povznesu, pohnu a povýším, brala jsem ji takovou lehkou "mezičetbu". A to je myslím v pořádku. Občas prostě není chuť na něco plnohodnotného, těžko stravitelného, nýbrž na něco lehkého, nezatěžujícího... prostě se občas zachce si "zaprasit".
Od čokoládové tyčinky nečekáte, že bude mít vysoký obsah bílkovin nebo že vám po jejím požití vyrostě na dosud plešaté hlavě bujný porost. Když se vám ale po její konzumaci udělá špatně od žaludku a na plešaté hlavě vám vyraší vyrážka, je to určitě zklamání. A ani z toho prasení pak není kýžený pocit.
V knížce se pořád jí nebo nabádá k jídlu, kouše se do rtu, pije čaj, říká "Ježkovy oči" nebo "Ty bláho" a mění se barva očí. Byla bych byla ráda řekla, že je to skvělé popsání každodenní rutiny, jaké vídáme u Turgeněva, ale pravda je taková, že se tu jen mimoděk a naprázdno mlátí to samé pořád dokola. Eliminováním těchto nekonečných repete by se kniha..., no, když nic jiného, tak zkrátila (asi tak na desetinu).
Po jazykové stránce bída, děj zpracován rozvlekle a podivně, takže co nás k tomu všechny táhne? Tuto knihu slýchávám často v souvislosti se slovy romantika a erotika. A ono to vlastně není nic jiného než zmixování klasických romanťáků s erotickou literaturou. Je to koláž ze dvou samostatně dobře fungujících celků. Je vidět, že myšlenka takového zmixování je vábná a lákavá.
Tato koláž má ale hodně problémů. Jednak je tu ten fakt, že je tu něco mícháno bez soudnosti. Budiž. Co je ale mnohem horší, je to, že je koláž (jakkoli tedy už zvrácená) nezvládnutá na elementární úrovni. Řemeslné zpracování je otřesné a to je něco, přes co by neměl jet vlak. Takže mě překvapuje, že jede (a to tak zdárně).