Sarah11
komentáře u knih
Vila v Itálii
Julie Caplin
Vila v Itálii rozhodně patří mezi ty lepší autorčiny počiny. Hlavní obrysy příběhu samozřejmě už tak nějak známe a nějaký větší zvrat se tady taky nekoná, ale pokud hledáte něco atmosférického, milého, co vás zkrátka jen pohladí po duši a nemusíte nad tím moc přemýšlet, tak tohle je skvělá volba.
Trochu mě mrzí, že autorka z Leonarda udělala tak trochu dětiského troubu, aby udělala prostor Raphaelovi, protože na začátku tak vůbec nepůsobil, ale musíme se asi smířit s tím, že tímto způsobem se to zkrátka v podobných příbězích řeší. Alespoň má v pokračování prostor na nápravu.
Jinak jsou všichni zlatíčka, Lia má zdravé sebevědomí, což je skvělé, a textilní umění byl zajímavý prvek, i když jsem měla občas problém si představit, jak by vlastně takový obraz vypadal, ale vlastně by mě to nesmírně zajímalo.
No, tím jak se Raph na konci zachoval, mě trochu zklamal, protože Lia mu mockrát dokázala, že nemá zlé úmysly, ale s tím mám víceméně problém napříč celou sérií. Ti dva se rozhádají kvůli úplnému nesmyslu jen proto, aby se potom mohli zase sejít.
Taky nevěřím tomu, že v realitě by k jejich vztahu rodina přistupovala tak pozitivně, i když samozřejmě pokrevně bylo vše v pořádku, ale vlastně proč ne, je to spíše taková pohádka.
Ano, má to své mouchy, ale já jsem spokojená, atmosféra je jako vždy úžasná a účel odpočinkové četby to splnilo. A na konci se nám poodhalí i námět dalšího dílu, na který se už velmi těším.
Dokonalý svět
Ally Condie
Tak jestli byl druhý díl pekelná nuda, tak tady už jsem vyloženě trpěla. Společnost, Vzpoura, nevzpoura, Mor, lék, očkování, mutace, barevné pilulky, ty jsi imunní, protože, ty nejsi imunní, protože... Trochu jsem se v tom ztratila.
Jediné pozitivum, které jsem dokázala najít, je, překvapivě, milostný trojúhelník, který je uchopený zajímavým a úplně jiným způsobem než v ostatních podobných knihách. Ona miluje svým způsobem oba - jednoho romanticky, jednoho spíše jako člena rodiny, což on z jeho pohledu tak úplně nevidí a přeje si, aby si vybrala jeho, ale zároveň k ní má takové silné pouto, že se přes to dokáže přenést a naprosto bez nějaké zášti respektuje její volbu a zároveň chce vše nejlepší pro ně oba a nesoupeří o ni, protože ví, že ona už si vybrala. Tomu já říkám opravdu nesobecky milovat. Zároveň autorka neudělá nic, aby ho jednoduše úplně vyřadila ze hry jako to většinou bývá v ostatních knihách, za což ji cením.
Kromě toho je to ale jenom úplně zbytečná omáčka a stále to samé dokola.
Dokonalý sen
Ally Condie
Po rozpačitém úvodu do série vypadá druhý díl alespoň ze začátku slibně. Konečně se začne něco dít, změníme prostředí, objevují se nové postavy, například postava Indie, která mi přišla skvělá. Není to rozhodně nejpříjemnější postava, se kterou se setkáte, ale je mazaná, odhodlaná, nezávislá, má hloubku a je skvělým protikladem Cassie. Takhle nějak si představuji silnou ženskou hrdinku.
Tím ale pozitiva končí a autorka opět sklouzne k té šílené omáčce, kterou jsme mohli okusit již v prvním dílu. Nekonečné, stále dokola se opakující myšlenkové pochody a dialogy o ničem, až jsem měla občas tendenci přeskakovat věty.
Pokud jste poetická duše a rádi se hloubáte v myšlenkách, pak vás to možná bude bavit, ale já se tedy většinu času opravdu pekelně nudila.
Dokonalý pár
Ally Condie
Řekla bych, že většinu YA dystopií mám přečtenou, tahle série se mi ale nějakým způsobem velmi dlouhou dobu vyhýbala. Nicméně řekla bych, že ani tenkrát, když mi bylo ještě -náct a byl, jak já tomu říkám, "dystopický boom", by to nebyl můj favorit.
Námět předem nalajnovaného života zní sice skvěle a rozhodně má co nabídnout a má obrovský potenciál, ale chybí tomu drive, šťáva nebo ať už to nazveme jakkoliv, zkrátka něco, co by mě ke knize připoutalo a nutilo číst dál.
Přitom hlavní hrdinové vlastně nejsou vůbec špatní. Naivní? Rozhodně, ale to je dáno prostředím, ve kterém vyrůstají, a to postupné procitání a zjišťování, že chtějí mít kontrolu nad životem a chtějí dělat vlastní rozhodnutí a rozhodovat se podle sebe, je něco, co asi chceme v podobné knize vidět. Určitě ale nejsou hloupí.
Jen je tu zbytečně moc omáčky, myšlenkových pochodů, které se opakují, metafor a filozofování, na což já úplně nejsem.
Odchýlení
Victor Dixen
Knize nelze upřít čtivost a originalita, ale já si prostě nějak nemůžu vybudovat vztah k postavám. Všechny se chovají zvláštně, mluví zvláštně a taky bych čekala, že ne u všech párů přeskočí jiskra, a když už přeskočí, tak si k sobě budou muset alespoň trochu hledat cestu, vzhledem k tomu, že spolu strávili jen velmi málo času. Tady ale do sebe všechno zapadne jako puzzle a cizinci nakonec tvoří nerozdělitelné páry a milují se až za hrob.
Četla už jsem určitě mnohem horší sci-fi počiny, ale stále si myslím, že autorův skvělý nápad šel rozhodně uchopit a zpracovat ještě o něco lépe.
První brána
Megan E. O'Keefe
Minimálně do poloviny se to šíleně vleče, až jsem měla nutkání knihu odložit, ale potom už příběh chytí nějaký spád a šlape to až do konce. Mám dva hlavní problémy. Jeden se vine celou sérií - hlavní hrdinka je vojačka, dostane rozkaz, ale udělá přesný opak a ve finále za to nenese žádné následky, a druhý problém je, že mi dělalo obtíže se, obzvláště v závěru, zorientovat, co se vlastně dělo.
Své kvality série rozhodně má, ale já osobně mám jiné oblíbence.
Na ledě
Hannah Grace
Erotika mi nevadí, šla jsem do toho s tím, že tam je, ale musí být opodstatněná. Pokud je to na úkor děje, tak je to průšvih.
Ano, hokejista a krasobruslařka, kteří musí spolupracovat není ten nejoriginálnější námět na světě, ale i tak měl příběh potenciál být zábavný. Bohužel spíše než název Na ledě by tady bylo příhodné použít název Na párty. Nevím, jestli by talentovaní sportovci s velkými cíli trávili většinu svých večerů opíjením se do němoty.
Takže máme párty, sex, párty, sex, hlavní námět, kdy mají Anastasia a Nathan spolupracovat, autorka odbyde během pár stran a pak už je to jenom sex a vzdychání nad tím, jak je ten druhý dokonalý. Nic, co by muselo být roztaženo na šílených 450 stran. A ten epilog? Ptám se proč? Proč do podobných knížek dávat něco, co se tam vůbec, ale vůbec nehodí?
Autorce se překvapivě do všeho toho balastu povedlo zakomponovat i několik těžších témat jako je porucha příjmu potravy, vysoké nároky ze strany rodičů nebo adopce, což bylo fajn, ale bohužel to nestačilo.
Anatomie srdce
Jenn Bennett
Po velkém zklamání z knihy Vždycky Jane, kdy jsem měla pocit, že to ani nemohla psát ta stejná autorka, bylo příjemné zase číst tu starou dobrou Jenn Bennett, jakou znám z jejích dříve vydaných knih, na druhou stranu Anatomie srdce se mezi moje největší oblíbence i tak nezařadila. Nějak mi tam totiž ze začátku úplně nefungovala ta chemie mezi hlavními hrdiny. Možná proto, že to bylo poměrně dost uspěchané. Asi bych ocenila více oťukávání, poznávání a vývoje jejich vztahu.
Nicméně autorka zde, jak už jsme u ní asi zvyklí, zakomponovala hned několik zajímavých témat, což pro mě bylo tím hlavním pohonem, proč číst dál. Nevím, kam na ty záliby hlavních postav pořád chodí, ale anatomická kresba? Nic originálnějšího jsem snad ještě v životě nečetla. A ke konci skoro až slzička ukápla. Nebylo to to nejlepší, co jsem od autorky četla, ale rozhodně to je ta Jenn, kterou znám a kterou chci číst i nadále.
Rusko sužuje pandemie
Jana Vagnerová
Ano, na jednu stranu oceňuji, že se autorka drží hodně při zemi, co se týče nějaké brutality, protože co si budeme povídat, asi bychom si po vypuknutí pandemie nešli hned vystřílet mozky z hlavy nebo se nezačali požírat navzájem, na druhou stranu pokud si chci přečíst apokalyptický thriller, tohle úplně není to, co očekávám a co chci. Slovo thriller mi v tomto případě přijde hodně nadnesené a knihu bych nazvala spíše rodinným/psychologickým dramatem, protože spíše než na pandemii samotnou se soustředí na vztahy mezi hlavními aktéry. To by nutně nemusela být špatná věc, naopak bylo zajímavé sledovat jejich dynamiku a jak musí všichni i přes to, že se (logicky) nemají zrovna v lásce, nějakým způsobem spolupracovat, kdyby to ale nebyla jediná věc, kterou sledujeme. Celou dobu jsem čekala, kdy se něco zvrtne, ale když žádná závažná událost nepřijde ani po přečtení poloviny knihy, tak už se přeci jen začnete trošku nudit. A kdybych věděla, že žádný zvrat nepřijde nikdy, pravděpodobně bych se do knihy vůbec nepouštěla. Psychologie postav je dobrá, ale na tom apokalyptický thriller tak úplně nepostavíte.
Seriál doporučuji velmi, knihu bych v tom množství skvělých apo a postapo knih klidně vynechala.
Pravidla hry
Neal Shusterman
Ano, Shusterman z toho bezpochyby cítit jde, je to originální, čtivé, hlavní hrdina sympaťák, ale mně tentokrát zkrátka asi nesedlo to téma a prostředí. Obvyklý wow efekt, na který jsem byla doposud zvyklá u všech autorových knih, se bohužel nedostavil.
Tokijský sen
Emiko Jean
(SPOILER) Autorka by podle mě udělala lépe, kdyby nechala první díl jako standalone a do tohoto pokračování se vůbec nepouštěla.
Tady se toho událo hrozně moc a zároveň vlastně nic, kvůli čemu bych měla chuť číst dál - Izumi a její sestřenice se nesnáší a najednou jsou nejlepší kamarádky, Izumi se rozejde s Akiem, aby se k němu na konci zase vrátila, Izumi se pohádá s kamarádkou a vzápětí už se zase kamarádí, Izumi nastoupí na školu a pak to zase stáhne... Její rodiče se chtějí vzít, ale nemůžou, pak zase nechtějí a pak zase chtějí... Zkrátka se tady úplně ztratilo to kouzlo prvního dílu a ani po dočtení jsem ho bohužel nenašla.
Vyslání: Na výčitky už je příliš pozdě
Victor Dixen
Námět zní skvěle, ale provedení za mě trochu pokulhávalo. Bavilo mě příběh sledovat z více úhlů pohledu, ale souhlasím s tím, že kdyby autor nevyzradil hlavní záměr tvůrců hned na začátku, ale dávkoval nám ho v postupně v náznacích, měla by kniha o dost větší wow efekt.
Bylo pro mě také velmi těžké si oblíbit alespoň jednu z postav, přišlo mi, že všechny se chovaly přinejmenším zvláštně a na svůj věk dost dětinsky a nevyspěle.
Ani toho sci-fi tady není moc a prostředí vesmíru opravdu slouží jen jako zajímavá kulisa, což mě, jako čtenáře sci-fi trochu mrzelo. Pokud ale naopak zrovna neholdujete popisu vesmírných lodí a dalším technikáliím, pak vás tato kniha rozhodně potěší.
Jsem docela zvědavá, jakým směrem se budou ubírat další díly, ale určitě snížím očekávání.
Šach a mat
Ali Hazelwood
Šach a mat je perfektní romantická komedie, která za mě splňuje všechny kolonky. Je to chytré, je to vtipné, máme tu skvělé hlavní hrdiny, mezi kterými to jiskří od první chvíle (a přitom k tomu vůbec nejsou potřeba rozpačité a přemrštěné sexuální scény jako například v Hypotéze lásky), ale zároveň se autorka lehce dotýká i důležitých témat jako je převážně postoj k ženám v (nejen) šachovém světě.
Šachu sice vůbec nerozumím, ale i přesto jsem si příběh nesmírně užila, takže pokud váháte, jestli si knihu přečíst, právě z tohoto důvodu, neváhejte a běžte do toho! Věřím, že nebudete litovat.
Fraktální šum
Christopher Paolini
Tak tohle bylo opravdu zvláštní čtení. Zkraje jsem se vůbec nemohla začíst a nudila jsem se, protože jsem si nedokázala oblíbit jedinou postavu, potom jsem najednou hltala jednu stránku za druhou, protože jsem byla napnutá jak kšandy, co že teda ti naši hrdinové naleznou na konci své cesty, a v závěru totálně frustrovaná, protože tohle všechno kvůli... kvůli čemu vlastně?
I přes nízké hodnocení ale musím uznat, že kniha ve mně nějakým nepochopitelným způsobem rezonuje. Vlastně jsem asi vůbec nečekala, že to bude až tak temné, ale ta tíživá atmosféra cizí nehostinné planety se autorovi povedla na jedničku. Jen škoda toho závěru.
Nové šance
Lilly Lucas
Na příběh Sama jsem se těšila hodně, protože mladý otec samoživitel je rozhodně téma s velkým potenciálem a byla jsem zvědavá, jak si s ním autorka pohraje. S hlavní hrdinkou - sládkovou jsem se taky ještě v žádné knize nesetkala a bylo to zajímavé osvěžení. A jelikož je toto zřejmě poslední kniha z Green Valley, ocenila jsem i setkání s postavami z předchozích dílů.
Maličko mi tu oproti ostatním knihám ze série chyběl popis okolní přírody, protože většinu času se příběh odehrává u Sama doma, ale vzhledem k jeho situaci je to nejspíš pochopitelné.
Pokud hledáte milou oddechovku, tak s Novými šancemi určitě nesáhnete vedle, ale mými oblíbenci zůstávají Noah a Elara s Lenou a Ryanem těsně v závěsu, tady mě mrzel ten useknutý konec.
Co už nikdy nepřebolí
Lucy Score
Poslední dobou knihám vytýkám jejich délku a ani tato nebude výjimkou. Romantika má za mě být lehká a svižná a skoro 500 stran je na tento žánr zkrátka příliš. Bavila mě atmosféra malého městečka i hlavní hrdinka (její mužský protějšek je třeba brát s rezervou, protože v reálném životě bych si o takového chlapa pravděpodobně neopřela ani kolo), se kterou se dalo poměrně dobře ztotožnit a fandit jí, vedlejší postavy byly také skvělé a o spoustě z nich bych se chtěla dozvědět víc, ale na můj vkus tam bylo hodně omáčky okolo, která nebyla úplně nutná. A ten epilog? Já osobně miluju šťastné a přeslazené konce, ale tady mi to bohužel nějak nekorespondovalo se zbytkem knihy.
Za mě tedy takový průměr - neurazí, nenadchne. Mnohem větší očekávání mám z druhého dílu, který se bude věnovat druhému z bratrů, ten mi byl totiž značně sympatičtější.
Pád do chaosu
Megan E. O'Keefe
První díl, i když se nezařadil mezi moje nejoblíbenější sci-fi, měl docela dobře našlápnuto, přestože už jemu jsem vytýkala jeho délku, ale tohle bylo vyloženě zdlouhavé a vlastně úplně zbytečně. Autorka se sice snaží hlavním hrdinům házet klacky pod nohy (a že jich není málo), ale když ze všech situací vyváznou bez úhony, už je to trochu nuda. Nehledě na to, že Sanda za celou dobu neuposlechne jediný rozkaz a zkrátka si dělá, co chce, aniž by za svoje činy musela nést jakékoliv následky. Každý se s tím prostě smíří a jede se dál.
Co mě ale nakrklo asi úplně nejvíc je absence jakéhokoliv vyvrcholení. Autorka to krásně všechno splétá dohromady, takže čekáte, co se všechno na konci semele a ono... nic? Jako vůbec nic?
Bonusové body má u mě kniha za Tomase, Noxe a Arden, kteří jsou paradoxně mnohem zábavnější než jakákoliv z hlavních postav.
Rychlostní zbraň
Megan E. O'Keefe
Nebylo to špatné, ale na můj vkus tady bylo až moc omáčky okolo a nebylo by od věci příběh o pár (nebo spíš o trochu víc) stránek seškrtat, aby dostal nějaký spád. Také dějové linky mi přišly dost nevyrovnané. I když Sanda určitě nepatří moje nejoblíbenější knižní hrdinky, ona společně s Berem mě bavila nejvíc, u Jules mě poháněla dál pouze touha zjistit, co se děje a na ní jako postavě mi vlastně nezáleželo, a Biranovy kapitoly mě často už vyloženě nudily.
Co ale oceňuji na celé sérii je diverzita postav, která mi vůbec nepřijde tlačená na sílu a to je něco, co mám sci-fi obecně ráda. Každý je nějaký a ostatní to zkrátka berou tak, jak to je, a není vůbec nutné knihu nálepkovat jako LGBT+.
Řekla bych, že je to takové odlehčené sci-fi pro lidi, kteří úplně neholdují technikáliím a spíš preferují vztahy mezi postavami, špetku romantiky, ale také hodně politikaření.
Psí Vánoce
W. Bruce Cameron
Těšila jsem se na milou vánoční oddechovku se psy v hlavní roli a dostala jsem docela slušnou depku, kde se psi vyskytují jen okrajově, což mě šíleně mrzí, protože právě ten psí úhel pohledu je to, co Cameronovy knihy dělá kouzelné a jedinečné. Autor umí psát velmi lehce a čtivě a kniha je poměrně krátká, takže jsem neměla problém ji dočíst, ale zkrátka se mě to nějak nedotklo.
Plusové body dávám za to, jak přesvědčivě vystihl, čím si lidé prochází v různých fázích života, ať už se jedná o nepochopenou teenagerku, která si teprve hledá své místo v životě, vyhořelou matku tří dětí, otce workoholika a nebo seniora, který přišel o svou milovanou ženu a není si jistý, jestli má jeho život ještě vůbec nějaký smysl, to bylo až obdivuhodné. Ale příště bych si přála zase víc psů a méně lidí.
Jsem ráda, že moje matka zemřela
Jennette McCurdy
Kniha mě samozřejmě zaujala kontroverzním názvem, který je perfektním marketingem sám o sobě, ale ve výsledku rozhodně nelituju, že jsem vystoupila ze své čtenářské komfortní zóny a přečetla si něco, k čemu bych se pravděpodobně jinak nikdy nedostala.
Herečku jsem neznala, ale smekám před tím, co všechno si za svůj život vytrpěla a s jakou obdivuhodnou lehkostí a humorem o tom dokáže psát, protože její životní příběh je všechno, jen ne veselý a humorný.
Já jsem se ale osobně trochu ztrácela v časových údajích. Jennette je totiž v jedné kapitole třeba osm a v druhé už je o několik let starší, takže jsem se často pozastavovala nad tím, jak může člověk v takovém věku (i s přihlédnutím na to, jak byla vychovávána) takhle přemýšlet, abych záhy zjistila, že už jsme vlastně časově úplně jinde, což mi trochu narušovalo plynulost čtení. V poslední třetině knihy už jsem se taky přistihla, že začínám ztrácet pozornost, protože se to dost točilo v kruzích, ale rozumím tomu, že autorka chtěla popsat svůj příběh přesně tak, jak se stal a že vymanění se ze závislosti a léčba psychických problémů je tak trochu kolotoč a běh na dlouhou trať.
Jsem ráda, že moje matka zemřela je ale bezpochyby silné čtení, které může v mnohém otevřít oči.