SBH komentáře u knih

(SPOILER) Kniha začne scénou u slizkého psychologa, která se mi opravdu líbila. Samozřejmě nejvíc oceňuju, jak mu Kett nacpal do krku vlastní meducínu. Přesně to vystihovalo, proč se mi líbil první díl, takže jsem si užívala pokračování. Kett je pořád sympaťák, policejní partička je pestrá a i vedlejší postavy mají svou hloubku. Nejvíc oceňuju humor a vtípky, jimiž je celé pochmurné vyšetřování prošpikováno.
Kvality podle mého mínění zůstávají na vysoké úrovni. Autor píše ohromně zábavně a čtivě, od knihy se nelze odtrhnout. Příběh je dobře vystavěný, pachatel nespadl z nebe, čtenář si podle rozházených drobečků mohl dát dohromady totéž co vyšetřovatel. I bizarní rozuzlení mělo svou logiku. Zároveň mě hodně bavily i prostřihy do Kettova rodinného života, a ano, s dětmi to nebylo jednoduché, ovšem to není nikdy, ani v případě hodně klidných potomků. Tady navíc vstupoval do hry Alicin lehký autismus a vykolejení těch mladších ze ztráty matky. Nic překvapivého.
Bohužel ale na síle získávaly drobné zápory. Historky s Porterovou neschopností uvařit čaj už mi připadly otravné. Taky mi začíná vadit, že pachatelem je vždy šílený psychopat. Asi bych ocenila důmyslně vykalkulovanou vraždu z přízemních pohnutek, jako třeba msta nebo chamtivost. A pak se mi hrubě nelíbilo, jak se Kett bez rozmyslu vrhá do život ohrožujících situací. V noci vleze na šrotoviště, které je hlídáno krvelačnými psy. O závěrečném vstupu do objektu vraha, aniž by počkal na policejní posily, raději nemluvím, to už jsem tloukla hlavou do zdi.
A jelikož uvedené zápory se v dalších dílech stupňují, zatímco klady ustupují (jako třeba ten humor), asi tuto sérii ukončím a uchovám si skvělý dojem z jedničky a dvojky. Je mi líto.

8 13.08.2024

(SPOILER) V poslední době se s gay romancemi roztrhl pytel. Je tudíž obtížné najít nějakou, která vybočuje, řeší nečekané zádrhele, přistupuje ke svým hrdinům nezvykle.
Autorce se podařil majstrštyk. Zapomeňte na dojemný příběh roztomilého Maxe a zdvořilého Berta. V této knize dostanete něco zhola nečekaného. Tři toxické postavy provázané totálně toxickými vztahy. Ani jedné nemůžete fandit, protože byste je nejraději vystřelili na Mars. A to, co mezi nimi probíhá? Riki totálně zneužívá výraz „miluji tě“, jeho představa lásky je majetnická, sobecká, bezohledná. Markovi neustále vyčítá, že v něm vidí jenom pochodující penis, jenže těžko se divit, když Rikiho představa partnerského štěstí představuje jednu plynulou sérii sexuálních útoků a harašení.
Marek? Sebeobelhávající se slaboch, který svou frustraci utápí v alkoholu. O Verčuli škoda slov. A výsledek? Naprosto uvěřitelní, skvěle vykreslení týpci, kteří dojdou k mírnému prozření, nicméně jejich štěstí zůstává pouze v jejich rukách, takže nemají nárok na stížnosti.
Zápletka je nezvyklá, byť vyústění už nikoli, jenže jiné nepřipadá v úvahu. K tomu je zapotřebí dodat, že s méně problematickými charaktery hrdinů by podobně bizarní události vůbec nefungovaly. Pokud by aspoň jeden ze zúčastněných měl rozum, sebeúctu a trochu slušnosti, podobnou aktivitu by zatrhl hned v počátku a… Nebylo by o čem číst.
Jinými slovy: příběh fungoval dokonale. Autorka umí vystavět chytlavý děj na malém prostoru, zajímavé postavy a přirozené dialogy. Ačkoli si tentokrát stanovila velmi náročné mantinely, uhrála zápas bez ztráty jediného bodu. No, vlastně bych měla malou připomínku, ale ta je spíš k diskusi než k výtce. Myslím, že Markovo domácí popíjení sedí spíš na ženský alkoholismus, muži právě obrážejí hospody. Ovšem afektovaný, přemoudřelý puberťák Riki jí vyšel na jedničku.
Kniha mě lákala natolik, že jsem nedokázala čekat na papírovou verzi. Sotva jsem ji otevřela, slupla jsem ji jako malinu. Čtivost výtečná. Takže plný počet a vřele doporučuji.

8 15.07.2024

(SPOILER) Asi mě zaujala anotace, protože obálka je vyloženě divná. Nelíbí se mi a k příběhu se moc nehodí.
Text mě chytil od první stránky. Na matku jsem měla vztek, protože v takové průtrži je naprostý nesmysl vycházet z domu, roznášet noviny už teprve – všechny byly rozmáčené. Tudíž není moc logické, že zrovna ten den na dívče čekal únosce.
A to je asi tak jediná výhrada, kterou vůči knize mám. Šéfinspektor Robert Kett mi byl od minuty sympatický úplně vším. Povahou, osudem, smyslem pro humor. Zodpovědností. Nad scénou, kdy nejmladší dcerce vysvětluje, že nesmí házet na zem odpadky ani jako superpolda, jsem plakala smíchy. Ve scéně, kdy si na něj počkají před domem novináři a začnou ho obviňovat, že dosud nenašel unesené dívky, jsem nad chováním hyen od tisku zuřila, abych následně komisaře obdivovala, jak to těm mizerům dal sežrat.
Někdy v půlce mě napadlo, co je hlavní zbraní pachatele, a ne, identitu jsem neuhodla, ale ve svém předpokladu jsem měla pravdu. Tento prvek mě ještě víc vtáhl do děje.
Jedná se o plnohodnotný román se spoustou plastických postav, zajímavým vyšetřováním zapeklitého únosu, dočkala jsem se i svých oblíbených popisů v přiměřené míře. Děj odsýpal, čtivost za jedničku s mašlí, skvělý humor. Zase skvělá detektivka za plný počet hvězd. Vřele doporučuji a vrhám se na další díl.

8 14.07.2024

(SPOILER) Zase velmi příjemné překvapení. Román působí jako velmi kompaktní, vyrovnaný a zábavný celek. Název odkazuje na něco tajuplného a trochu mystického, k němu ladí obrázek na obálce. Vůbec nevadí, že se příběh odehrává za slunečných červnových dnů.
Bez dlouhého čekání je objevena mrtvola na hodně obskurním místě, takže jsem dumala, jak se tam oběť vůbec ocitla. Pak se při bizarním začátku vyšetřování čtenář seznámí s oběma sympatickými vyšetřovateli. Jejich linie se proplétají a postupně odkrývají zapeklitý případ. Líbil se mi náhled do nelehkého osobního života jak hradního pána, tak i konstábla. Jediné, co bych v tomto místě vytkla (nebo spíš popohnala), bylo zdlouhavé vzájemné oťukávání. Odpovídalo době a společnosti, ale já bych si užila víc interakcí.
Prostředí viktoriánské Británie bylo vystiženo bravurně, prakticky jsem se v bukolické krajině a mezi zkostnatělými šlechtici ocitla. Nevím, jestli bylo v té době tak běžné mít většinu příbuzenstva na fotografiích, ale nehodlám to zjišťovat.
Samotné vyšetřování se mi líbilo, případ byl zamotaný a rozuzlení překvapivé. Autorka vystřihla skvělou detektivku z klasické školy i s trochou napětí v závěru. Četlo se mi to hladce, takže musím pochválit i nakladatelství za překlad a korektury.
Vřele doporučuju a jdu na další díl.

8 25.05.2024

(SPOILER) Snad nejdelší fronta v knihovně, jakou jsem kdy absolvovala. Spousty oslavných komentářů. Ale za mě bohužel velké zklamání. Je pravda, že jsem celou dobu trpěla nepřetržitou chutí na kávu, to bylo fajn. A jo, úplně jsem se octla v pohodovém hipsterském podniku, cítila na jazyku chuť skořicových rolek. Ale to je na knihu málo.
Nevím, který problém byl horší. Viv jako hlavní hrdinka totálně selhala, neměla jedinou zápornou vlastnost, čímž mi v důsledku lezla na nervy. Její hra na Mirka Dušína eskalovala v přidané povídce o tom, jak objevila kávu. Kdy se tedy vlastně chovala jako krvelačná bojovnice? Tím se také rozplizl do neurčita potenciál toho, že se jednalo o orka. Brilantní nápad utonul v pohodové atmosféře, jediné, s čím měla Viv vůči okolí problém, byly její nestandardní rozměry.
Což vlastně můžu vztáhnout na celý zde vystavěný svět. Směsice různých, povětšinou atraktivních magických bytostí nepřinášela žádné vzrušení či konflikty, a kdyby tam místo toho pobíhali prostě lidé s nezvyklými vlastnostmi, jakože se tam vyskytovali třeba čarodějové, tak by se příběh vůbec nezměnil. Tudíž opět zásadně nevyužitý nápad.
Asi mě nejvíc zklamal samotný příběh. V knize se vůbec nic nedělo. Viv vybudovala kavárnu, ta vyhořela, tak ji vybudovala znovu. Jednoduchý motivační fahrplan, nic víc. Viv neřeší jediný problém, nemusí se prát s ústředním padouchem, neshání peníze, neprožívá nedorozumění s partnerkou, prostě nic, všechno je úplně v pohodě.
Totální rozvrat nastal v souvislosti s mafiánkou Madrigal. Tak ona vybírá výpalné pomocí zločinců, ale jakmile se s Viv dohodne na dodávce pečiva (neboli platba v naturáliích), je všechno v pořádku a z holek se stávají kámošky. Jako fakt?
Vzhledem k obecným výkřikům, jak všichni milují padouchy a krvelačné scény, mi obliba této knihy opravdu nejde na rozum. Ne, za mě opravdu ne.

8 16.02.2024

(SPOILER) V případě této knihy jsem měla opravdu šťastnou ruku. Líbila se mi anotace a jako obvykle jsem vsadila na zdejší pozitivní komentáře, i když to bývá ukazatel velmi nejistý. V tomto případě to ale vyšlo, díky bohu knihomolů. Jen obrázek na obálce je, no, podivný. Snad odkazuje k alkoholismu jedné z postav? Kdo ví.
Srovnání s Řekami Londýna je taky sporné, za mě je tento počin rozhodně lepší. Ačkoli mi také rozšířil obzory ohledně jiné profese (vydávání novin), profesní vsuvky nepůsobily nikterak úmorně, naopak všechno plynulo svižně a zábavně kupředu.
Autorův humor mi sedl, takže jsem se nad stránkami chechtala nahlas. To je věc, které si opravdu cením. Ale tím s pozitivy zdaleka nekončíme. Za mě jsou dalším tahounem postavy, a tady to opět vyšlo na sto procent včetně antihrdiny Banecrofta. Každá figurka byla jiná, plastická a dýchající, každá měla nějaké to tajemství. A dialogy mezi nimi jiskřily víc než silvestrovský ohňostroj. Ze srdce fandím Haně, která za sebou sice měla vztahový přešlap, ale nepůsobila jako ufňukaná, sebemrskačská chudinka. Otevřeně se dokázala postavit policii, nadpřirozené zrůdě i Banecroftovi. Respekt.
Zároveň ale nemůžu upozadit děj, spletitý, přesto domyšlený, zábavný i chvílemi znepokojující. V souvislosti s brilantní čtivostí se kniha prakticky nedala odložit, s napětím jsem hltala všechny eskapády, držela palce partičce z Podivné doby a prskala nad padouchem Morettim. S tím souvisí závěr, který mé pomstychtivé srdce naprosto uspokojil, ačkoli to zase vypadalo na sladkobolnou hyperkorektnost.
Ke vší chvále mám jen jednu připomínku. Vysvětlení nadpřirozených jevů nějakým Kmenem a Zakladateli bylo sice originální, ale vymýšlet další systém v oblasti, kde už bylo systémů vymyšleno hodně, je jednak kontraproduktivní, jednak matoucí. To bych zjednodušila a napasovala na něco již existujícího. Ale odpouštím autorovi.
Po dočtení se mi stýskalo po postavách natolik, že si knihu kupuju a určitě přečtu znovu. A s nadějí vyhlížím další díl.
Vřele doporučuji.

8 15.01.2024

(SPOILER) Hodnocení od začátku až zhruba do 80 % knihy bylo skvělé, už dlouho jsem nečetla tak báječnou romantiku. Pak ale nastal tak strmý sešup, že mě dokázal totálně otrávit. Špatné je, že se jedná o závěr a konec špatný, všechno špatné.
Rebelky z Oxfordu jsou mou oblíbenou sérií. Kromě toho, že to mezi hrdiny opravdu jiskří, tohle autorka umí, tak si užívám především chytré postavy (ženy i muže), uvěřitelné zvraty a poučení ohledně boje za ženskou rovnoprávnost.
V tomto díle to vycházelo na tisíc procent. Variace na Angeliku a Geoffreye se mi líbila, sice se Hattie opět chovala a především se cítila jako nadržená coura, to je v dnešní romantice více než běžná bolest, ale všechny ostatní klady tento zápor odstínily. Ano, užívala bych si, kdyby se Lucian snažil víc, dvořil se své manželce a nadbíhal jí, zatímco mu holka rovnou padla do náruče i postele, ale co už. Vtipné, zábavné, hezky napsané, poučné, zamilované, co víc si přát?
No, jedno přání bych měla – rozumný závěr. Od dramatické scény v Lucianově pracovně se celá stavba románu zhroutila. Hattie se sice projevuje jako pokrytecká maloměšťačka, ale bojovat za laskavý přístup k násilníkovi, který chtěl ji i Luciana připravit o život, mi fakt připadne za hranou. Ovšem její následné rozhodnutí utéct od manžela nedává smysl už vůbec.
Přesněji řečeno jsem pochopila, proč tento zvrat autorka do románu chtěla zapracovat, ale udělala to extrémně mizerně. Hattiino rozhodnutí v daném okamžiku postrádá smysl, další popis událostí představuje hodně zrychlené převíjení filmu, konečné smíření působí barvotiskově a nevěrohodně. Následně se vyrojilo tolik otázek, že naprosto zastínilo dobrý dojem z prvních čtyř pětin, což je škoda.
Například: v každé situaci a době podléhá jakýkoli člověk nějakým zákonům, to hrdinčino vzepření je dětinské a iracionální. Dál, v exilu pracovala jako učitelka, tudíž přesně zastávala roli neprovdaných viktoriánských žen. Tohle opravdu chtěla? Nebo dál, to jí vůbec nezáleželo na Lucianových citech a na něm samotném? Super! A kdyby mu ruplo v kouli, jakože by se to dalo očekávat, a třeba vůbec Hattii nenašel nebo si vzal život nebo cokoli dalšího, byla by spokojená? To opravdu chtěla? Sázka na happy end je dobrá v literatuře, ovšem v životě bych počítala s komplikacemi. A tohle byla jen malá ukázka.
V důsledku mi začala ukrutně vadit i nesourodost snahy vykreslit viktoriánskou Británii a zároveň hypermoderní přístup ke společnosti v dnešní literatuře, kdy každý druhý (už to je blbost) je přiznaný homosexuál/lesba (ve viktoriánské Anglii? jako FAKT?), Hattie uvažuje o práci žen v domácnosti a kolem rodiny jako o PRÁCI (něco takového se nebralo v úvahu ani na konci dvacátého století) a tak podobně.
Zklamání, opravdu strašné. A to se mi to po většinu tak moc líbilo.

8 09.01.2024

(SPOILER) Úžasně čtivé, vtipné a zábavné. Už obálka slibovala neotřelou zábavu. Vnitřek jsem slupla za jediný večer (dlouhý).
Ale možná si budu trochu protiřečit. Stavba děje byla rozhodně zvláštní, například k vraždě dojde až v úplném závěru, nicméně vyšetřování a pátrání po tajemství bych přirovnala ke klasické detektivní škole, žádné hrůzostrašnosti, naopak narůstající tajuplnost poskládaná ze střípků informací. Palec nahoru.
Na začátku se seznámíme s účastníky soutěže. K medailonkům jsem se minimálně v začátku často vracela, protože další děj je vyprávěn v ich formě všemi soutěžícími. Moje odhady, kdo bude obětí a vrahem, se nepotvrdily. V té souvislosti bych zmínila závadu, která sice v tomto případě zvýšila napětí, ovšem vůči čtenáři nebyla fér – autorka nás vesele obelhává. Za tohle ubírám jednu hvězdu, protože vlastně nebyla šance zjistit pachatele. I když vyústění bylo vtipné a ten šťastný konec jsem si užila.
Postavy byly popsány plasticky a dialogy měly šťávu, na druhou stranu jenom podle způsobu „mluvy“ jednotlivých aktérů se nedali odlišit. Všichni uvažovali stejně, jedině občas zmíněné zvláštnosti čtenáře navedly.
Takže jedna netypická typická detektivka a každopádně zábava. Doporučuji.

8 01.01.2024

(SPOILER) Vykročila jsem ze své komfortní zóny, přečetla psychothriller a musím uznat, že jsem docela spokojená. Přitom první dvě třetiny knihy pro mě představovaly čiré utrpení.
Lehce děsivá, nicméně poetická obálka mě nepřipravila na kvanta nechutností, která byla v případě Jessiky popisována. Žádné romanticky oděné děvče se v zimním lese nevyskytovalo. A několikrát na mě baflo uvedení vedlejší věty dvojicí spojek „že protože“, a to bylo taky hrůzostrašné.
Ovšem bráno čistě z řemeslného hlediska byla kniha napsaná slušně. Čtivý text, dobře vystavěný příběh, zajímavé postavy charakterizované úsporným, ale vypovídajícím stylem, reálně působící dialogy.
V druhé části už jsem knihu nedokázala odložit a celý propletenec mě začal opravdu bavit. Asi by mělo logiku, kdyby J. odvyprávěla pravdivý příběh policii, jenže to by nemohlo dojít k závěrečnému překvapivému rozuzlení. A taky mi hlodá červík pochybností v záležitosti, kdy policie prohledá Dominikův počítač, ale žádné inkriminující záznamy nenajde. Ale co už.
Konec vše napraví a upřímně nejvíc se mi líbil epilog, taková slušně odporná tečka. Na druhou stranu autorka odbyla linii Kim a Seana, přičemž můj názor je takový, že manžílkovi nejvíc vadila představa, že by jeho žena byla v práci úspěšná. Je zřejmé, jak se Kim nakonec rozhodla, ale zajímalo by mě, zda S. převzal za svou manipulaci odpovědnost.
Takže jo, líbilo, ale první část roztahaná přes dvě třetiny rozsahu mě otrávila. Ale tak jako tak doporučuju. Zatnout zuby a vydržet.

8 26.11.2023

(SPOILER) Dočetla jsem a hned se mi začalo stýskat po Jacobovi a Kate. Tohle byla nečekaná lahůdka v žánru romantiky, kterou jsem si bezmezně užívala. Rozhodně mi nechyběly dýchavičné anatomické popisy roztřesených kolen, bušícího srdce a krve hrnoucí se kamkoli. Naopak jsem si vychutnala lehké a přirozené jiskření mezi hlavními hrdiny a upřímně, jejich rande v italské restauraci by mělo být uváděno v literárních příručkách, jak podobnou scénu správně napsat. Vzájemnou přitažlivost a posléze lásku jsem díky tomu dvojici konečně jednou věřila.
Přitom je Ahrnstedtová velmi nevyrovnaná autorka, jednou napíše skvost, podruhé ubohou slátaninu. O to nadšenější jsem, že to tentokrát vyšlo.
Tentokrát můžu pochválit úplně všechno. Psychologie postav na jedničku. Ne že bych s Kateiným řešením potíží souhlasila, na druhou stranu jsem chápala její rozhodnutí, které se ještě ke všemu ukázala jako oprávněná. Jacob byl jednoznačný miláček. Kde se podobní muži dají nalézt? A všichni ostatní fungovali podobně skvěle, každý měl charakteristiku a osobnost. S tím samozřejmě souvisí dialogy okořeněné vtipem a šarmem, plynoucí naprosto přirozeně.
Schématická dějová linka mi nevadí, tady se mi navíc dostalo dvou příjemných překvapení. Způsob uzavření případu vydírání jsem opravdu nečekala, a ačkoli nepřinesl krvežíznivé drama, líbil se mi. A hlavně děkuji za to, že autorka vynechala klišé závěrečného Velkého Nedorozumění ústřední dvojice, ač by k němu bylo materiálu přehršel. Ano, tak se chovají dospělí soudní lidé, kterým o něco jde.
Zato svatba v epilogu mě nepřekvapila vůbec, podezření jsem měla od první věty, kdy byla dvojice zmíněna.
Knihu jsem slupla jako malinu za jeden večer a určitě se k ní vrátím znovu, až na mě padnou chmury. Vřele doporučuji.

8 13.11.2023

(SPOILER) Kniha slouží jako exemplární ukázka toho, co je v současné romantické literatuře špatně.
Nereálná, naprosto nesmyslná zápletka? Ach, to je věc více než běžná, a ačkoli by něco podobného v životě žádná soudná žena nespáchala, přesto o tom tak rády čteme. Pachatel má protentokrát alibi. Autorka dokonce otevřeně přiznává inspiraci filmem Dokonalá partie, mým oblíbeným. Jo, je to blbost, ale kvůli tomu jsem si knihu koupila.
Papírové, se skutečným životem neslučitelné postavy ploché jak žehlicí prkno? Dobrá, to už by stálo za nápravu. Opravdu moc jsem se snažila Catalinu pochopit a v Aaronovi vidět opravdového muže, ale obojí ztroskotalo. Lina se neustále obelhává, očividné, zjevné skutečnosti popírá. Kupříkladu o sobě tvrdí, že je otevřená a přímá, přitom zvládne své rodině vytrvale a dost zásadně lhát. Aaron dokáže, dle vlastních slov, dát ženě najevo, když má zájem, ale v tom nejdůležitějším případě se chová jak zastydlý žák páté třídy.
Kdybych měla odvyprávět děj, ukázalo by se, že je vlastně i docela zajímavý a, jak bývá zvykem, řeší poměrně palčivé téma sexismu a odlišných nároků na ženy a muže v pracovním procesu, a potažmo i strkání nosu do cizích záležitostí protivnými příbuznými. Já osobně bych vlezlou sestřenici odpálkovala na místě a zeptala se jí, proč ona sama nikoho nemá. I když tomu zrovna se nedivím.
Nejstrašlivějším problémem totiž bylo, že na jednu větu děje připadly dva odstavce afektovaných, jalových emocí. Anatomický atlas kombinovaný s profláklými klišé obraty. Z přecitlivělých nervových zakončení, krve hrnoucí se všude možně, chabnoucích svalů, měknoucích kostí a za všech okolností prudce bušícího srdce jsem byla jednoznačně otrávená. Co je to dnes za módu? Vždyť tyto otrocké popisy fyziologických procesů nevzbuzují ani smítko emocí a v důsledku jsou nudné jako statistické tabulky. S láskou, s tou duchovní záležitostí, nemají společného ani zblo.
Proto prosím, hrdinku pošlete na kardiologické oddělení do nejbližší nemocnice a od téhle slátaniny ruce pryč!

8 08.11.2023

(SPOILER) Další neotřelý počin svébytného nakladatelství Canc.
Jak je u Cancu zvykem, kniha má úžasnou obálku, sexy, znepokojivou, vypovídající a pro mě osobně prostě krásnou. I kdybych nevěděla nic dalšího, kvůli ní bych si knihu pořídila. Pak ten název, vtipný a překvapivý. Samá pozitiva.
Vypravěčem je bývalý voják Samael, který se těžko smiřuje s koncem války, stále v něm převládají zabijácké reflexy, zároveň má pošramocenou duši a budoucnost je velmi mlhavá.
Ona je mlhavá, ba přímo katastrofická dost obecně, celý příběh se odehrává na pozadí totální apokalypsy, což byl aspekt, který zvyšoval naléhavost a tragické vyznění. Pak se na stránkách hodně bojovalo a střílelo, probíhaly vojenské mise, přepadávalo ze zálohy a tak podobně. A do toho všeho je vpleteno spousta něhy, lásky a nečekaného přátelství. Nenápadně, organicky, zato hluboce a dojímavě. Komunikace beze slov? Mistrovský kousek. Roztomilí, něžní, zářící vlkodlaci? Kdo to kdy viděl, ale sem s nimi! Autorka hýří neotřelými nápady a vtipnými situacemi, krásná vlkodlačice nemluví a místo šatů používá ocas, přesto nepůsobí vulgárně nebo primitivně. Občas projevuje víc fištrónu než Samael.
Samaelovo tápání v otázce, kdo je přítel a kdo zrádce, zamotalo hlavu i mně a musím říct, že konec byl rozhodně překvapivý. Chápala jsem i jeho rozpolcenost ve vztahu k Iole, na druhou stranu tam bych trochu ubrala na rozervanosti a přidala na rozhodnosti. Ovšem k postavě bývalého vojáka celý vnitřní boj dokonale pasoval.
Nesmím zapomenout na grafické zpracování s bublinami citoslovcí, které atmosféru dokonale dotáhly.
Bavila jsem se královsky a rozhodně doporučuji.

8 13.08.2023

(SPOILER) Rozhodně se nejedná o bestseller pro čtenáře A. Weira, toto přirovnání chápu jako hlubokou urážku inteligentních a myslících kolegů. Dílko představuje tak maximálně syntézu katastrofické blbiny s dojákem v hollywoodském duchu.
Ano, autorce nelze upřít originální nápad, mimozemský život byl podán neotřele, drama mezilidských vztahů dočista praštělo a dále bylo osvěžující, že superpadouchem tentokrát nebyl superpočítač. Melodramatický závěr taky trochu nahnal body. Ale v souhrnu se jedná o výtvor velmi sporných kvalit.
Zpočátku mi vadil přehnaně stručný způsob zápisu, věty bez přísudků už krapet vyšly z módy. Diblík Lucian taky nepředstavuje zrovna ideál mužnosti. Mimochodem fakt bych chtěla vidět jediného člověka, který si vlasy smotává do uzlu propichovaného tužkami. A muže k tomu. Motiv s němou dívenkou opět útočil spíš na jemnocit čtenářek červené knihovny. Ústřední zločinec byl vpravdě hrůzytánský, mimozemská inteligence pro změnu bez potíží chápala sociální konstrukty typu lásky nebo zrady.
Ale jako sci-fi kniha neobstála ani omylem. Začneme kvantovou Zemí, která byla/nebyla zničena. Na jednu stranu se o ní mluví jako o vybydlené planetě, na druhou se všichni těší, až se na ni vrátí do lůna přírody. Technické detaily stanice na Plutu ničily mého praktického ducha. Stanice byla tak velká, že si obyvatelé dokázali pěstovat švestky na džem. Ale všichni byli zřejmě plošně a povinně vegetariáni, protože o prasečích chlívkách jsem zmínku nenašla. Eminentně by mě zajímalo, odkud celá tahle legrace ve světě, kde teplota běžně dosahuje krásných mínus 250 stupňů, brala energii. Ze solárních panelů asi těžko a o výkonné jaderné elektrárně se autorka nijak nešířila. A ovšem nesmím zapomenout na Lucianovy věštecké rukavice, které dokázaly kromě efektních vizuálních show nabořit i uzamčené hardwarové kódy.
Celkový dojem je velmi rozpolcený, možná bych za vypjaté drama přiznala i nějaký bod, ale jako čtenářka Weira se cítím podvedená, tak slabé za tři a ruce pryč.

8 10.08.2023

(SPOILER) Musím říct, že jsem si pošmákla, což se mi u romantiky už dlouho nestalo. Vše začalo skvělým nastavením zápletky, kdy Christian vede případ proti muži, který mu zničil život, a touží po ústřední hráčce týmu protistrany.
Tady bych měla jednu mírnou výtku. Conrad Christianovi vlastně život nezničil, protože kdyby nezasáhl, z mládence by se nikdy nestal závratný boháč (to mě v amerických knihách vždycky fascinuje, jak se žebrák stane do třicítky miliardářem). Hoch vlastně nepřišel o nic podstatného, i ty citové trable se vyřešily v reálném čase, takže nepromarnil celý život čekáním.
Naštěstí však ústřední padouch byl natolik ústřední, že předchozí výtka představuje jenom nepodstatnou poznámku na okraji a celý dějový vývoj měl smysl. Tímto také děkuji za absenci nelogického zvratu v projednávání případu u soudu, i když závěrečného Velkého Nedorozumění jsme ušetřeni nebyli, škoda. Přitom jako obvykle (v amerických knihách) je nebohá oběť Christian označen za viníka všech Aryiných potíží, musí se kát, omlouvat a doprošovat, grrrr. No nic.
Bylo to vtipné, chvílemi probleskl i moudrý postřeh. Hlavní postavy mi na začátku lezly na nervy (obě), aby mě postupem doby svým nelehkým osudem zaháčkovaly, a nakonec jsem jim (s výše uvedenými výhradami) fandila. Především musím vyzdvihnout, že nepůsobili jako hlupáci, uvažovali rozumně a nechovali se pitomě, což je velké, obrovitánské (a především neobvyklé) plus.
Četlo se to báječně, knihu jsem nedokázala odložit.
Poslední výhradou byl ten přeslazený závěr. V romantice schématický děj očekávám, naopak by mě naštvalo, kdyby hrdinové neskončili v objetí. Ovšem zbytek postav nemusel nutně dojít k barvotiskovému uzavření osudu. Tímto narážím především na Beatrici a její naprosto nereálný vývoj, ovšem úklid Conrada za hranice vesmíru mi přišel taky za hranou. Díky tomu, že se nemusí s následky svých činů denně potýkat, si vlastně svůj pád na dno vůbec nevychutnal. Chjo.
Ale pořád se jedná o drahokam v záplavě překladové romantické literatury, vřele doporučuji.

8 10.05.2023

(SPOILER) Co všechno je v knize špatně? Začnu třeba ústředním tématem, nejhorším klišé všech dob, kdy krásná nevinná dívka zachrání ohavného netvora a učiní z něj lepšího muže. V této konkrétní podobě fungovalo, ale obecně patří k těm nejnebezpečnějším a nejškodlivějším. Potom setrvalý proud bohů na stroji, kteří se z nebe nad New Orleans snášeli prakticky na každou stránku Clara se dostaví ke zdi právě v okamžik, kdy je na druhé straně Jonah, Jonah jde na premiéru baletu a zrovna se objeví někdo, kdo chce vrátit lístek a tak dál.
Pro mě úplně nejhorší záležitostí byl charakter hlavní hrdinky, totální Mary Sue bez jediné poskvrnky. Ta nebohá osoba si ani neuměla přát něco sama pro sebe, nikdy nepocítila ani závan podráždění, nedej bože aby projevila třebas drobnou lidskou chybičku. Lezla mi na nervy příšerně.
A teď to hlavní - z mizerných ingrediencí autorka uvařila opojně chutné gumbo. Kýčovitý příběh vybalancovala natolik, že mě zaujal. Schématické postavy dokázala kouzelně oživit, dokonce i příběh Angeliny, který pro hlavní linii vyprávění víceméně neměl žádný přínos, byl díky zajímavým charakterům zábavný. Jakkoli mi byla Clara protivná svou svatouškovskou povahou, chovala se rozumně a racionálně, tedy většinou. Netvor Jonah si získal mé sympatie, vedlejší postavy měly hloubku, dialogy šťávu. Emoce ze stránek doslova přetékaly, lásku jsem hlavním hrdinům věřila na sto procent, erotika působila příjemně a přirozeně.
Autorka dokázala velmi vtipně vyřešit úvodní věštbu o muži tančícím v měsíčním světle a o tom se dvěma tvářemi. Myslela jsem si, že jsem ji prokoukla, ona mě překvapila, takže palec nahoru
Nejlepší složkou románu byl jednoznačně jazyk vyprávění, tímto velká pochvala překladatelce a vůbec práci nakladatelství, v dnešní době výjimečná záležitost. Mnohé poetické popisy a přirovnání mi doslova braly dech. Octla jsem se v New Orleans natolik, že jsem cítila vlhké vedro, viděla bujně zelené rostliny a pestrobarevné masky v průvodu, cítila vůně jídel.
Takže s drobnými výhradami doporučuji.

8 27.03.2023

(SPOILER) Kniha měla dvojnásobně ztíženou startovací pozici. Samozřejmě jsem se nemohla ubránit srovnání s Domem v blankytně modrém moři a moje očekávání byla opravdu vysoká. A potom neblahou souhrou okolností jsem ji otevřela v obtížné životní situaci.
Ačkoli jsem hned na počátku propadla skepsi, protože Wallace nebyl vykreslen jako hrdina mých snů (oproti zlatíčku Linusovi), četlo se to dobře a ani tíživé a znepokojující myšlenky, které text vyvolával, mě nedonutily sáhnout po něčem jiném.
Jak dobře jsem udělala! O autorovi už nebudu nikdy pochybovat, získal si opět mé srdce. Nejen že se mu podařil majstrštyk a napsal něco úplně jiného, než byl předchozí příběh, ale v důsledku to vlastně zachovalo vše, co jsem očekávala. Především nezměrnou porci humanity, laskavosti a bez ohledu na pochmurné téma i naděje. Samozřejmě lásky. Při té příležitosti si neodpustím rýpnutí do všech rádoby romantických knih, v nichž jde pouze o chtíč a sex. Na stránkách, no dobře, nakonec k několika polibkům došlo, ale ta všeobjímající láska, která čišela ze stránek, nepotřebovala žádné explicitní pornografické scény.
A hlavně moudrost. Ne se vším souhlasím, ale to je v pořádku. Ne vždy jsem autorovy myšlenkové pochody beze zbytku dekódovala, ale i to je v pořádku. Mnoho vět jsem si musela číst několikrát, abych si je vychutnala, abych je pobrala.
Vývoj hlavní postavy byl excelentní a naprosto uvěřitelný. Všichni ostatní měli potřebnou hloubku včetně psa Apollóna. Dialogy možná byly šroubované, nicméně do dané situace se hodily. Samotný příběh? Pro mě lahůdka. Samozřejmě mi v průběhu došlo, že autor zpracoval vlastní bolestnou zkušenost a vyrovnání se ztrátou milované osoby. Takže kromě Wallace (a Huga) jsem litovala i jeho a pár slz ukáplo i pro něj. Zároveň ale nastotisíckrát děkuji za jiskrné záblesky humoru. Při scéně s médiem Desdemonou („Jsem Satan a sežeru ti patra.“) jsem se smála tak, až mi tekly slzy.
Opět plný počet, doporučuji a autora přidávám k oblíbeným.

8 07.02.2023

(SPOILER) Po dlouhé době mě tato kniha přinutila číst bez ohledu na místo a čas (a jiné povinnosti). Což samo o sobě značí, že pro mě se jednalo o skvost.
Jak by to vypadalo, kdyby Elizabeth Bennettová a pan Darcy vyšetřovali vraždu? Zpočátku pýcha a předsudek na obou stranách, přesto oboustranný zájem na zajištění spravedlnosti, jiskrné slovní přestřelky mezi oběma hlavními hrdiny, vyšetřování přesně v duchu britské vyšší společnosti počátku 19. století.
Klady jsem víceméně zmínila – na detektivku nevšední zápletka, klasické vyšetřování bez násilí a hektolitrů prolité krve, zajímaví trojrozměrní hrdinové, vtipné dialogy, uvěřitelná zápletka, žádná extrémní logická nesrovnalost. A hlavně povedené vtípky a suchý humor ústřední dvojice, za to rozhodně palec nahoru.
Na druhou stranu sem tam chybička se vloudila. Ne všechny postavy měly hloubku, takový Noneaton mi splýval se vzorem tapety na pozadí. Z téhož důvodu jsem měla potíže tipovat vraha – podezřelí se málo vyprofilovali (i když uhodnout bych ho měla, a to podle klasických detektivních klišé). Beatriciny úvahy mě bavily, ale bylo jich prostě moc. Dialogy či akce proložené celými odstavci doplňujícího textu ztrácely na plynulosti (na druhou stranu díky parádní čtivosti jsem nad tím vesele mávala rukou).
Logické nesrovnalosti. Asi nejhorší byla krádež kompromitujícího dopisu. To se po něm nikdo nesháněl? To mi připadne divné. A ledový klid pachatele rovněž. Ale jak jsem uvedla výš, zas taková tragédie to nebyla.
Nejvíc se mi líbila scéna, v níž byla Beatrice obviněna z vraždy, tedy nikoli to, že se tak stalo, nýbrž jak se k ní zachovali všichni kolem. Bylo to velmi konzistentní a v důsledku příjemné.
Konec? Čekala jsem trochu víc posunu ve vztahu hlavních hrdinů, i když závěrečná scéna byla dost přirozená a odpovídala době a prostředí. Snad se dočkám dalších dílů, protože – jako detektivku bych knihu podruhé nepřečetla (koneckonců už vím, kdo je vrah), nicméně jako zábavný společenský román ji určitě znovu otevřu.
Vřele doporučuji.

8 18.01.2023

Tak tohle byla výzva! Domnívám se, že kniha je chybně zařazena mezi sci-fi. Ve vědeckých otázkách se autor beznadějně ztrácel a fantazie neprojevil ani za mák. Naivitu prokazoval jak v oblasti technického pokroku, tak společenského vývoje.
Těžko říci, která složka díla byla horší. Asi začnu dějem, který nebyl… žádný. Na dvou stech stránkách se jalově žvanilo a pokuřovalo z doutníku. Politické intriky jednotlivých „státníků“ odpovídaly rafinovanosti žáka třetí třídy ZŠ. Všichni ti mudrcové měli jasno jenom v jedné věci: „Něco tady smrdí.“ O tom čtenáře informovali věru často.
Zhruba v půli jsem dospěla k závěru, že se jedná o dílo humoristické ve stylu: Najdi všechny logické nesmysly. Státní útvar, který ovládá pětadvacet planetárních systémů, má elektřinu zavedenou pouze na jedné planetě? Jako opravdu? Borec si přečte depeši, aniž by přestal mluvit? O pochutnávání na 200 let starém lokriském víně si také myslím svoje, blehuhe. Vypadne jim elektřina a další borec volá: „Přineste pochodně!“ Prostě jeden vtip za druhým.
Takže po věcné stránce stál text za starou bačkoru. Bohužel ani spisovatelské řemeslo dojem nezachránilo. Postavy byly schématické, papírové, bez propracovaného charakteru, nevyvolávaly žádné emoce, ani jejich vzájemné interakce nepůsobily přirozeně. Dialogy šroubované, všechny na jedno brdo, stále stejné hlášky a obraty. Nějakými popisy se autor vůbec nezdržoval.
A morální poselství? Principem celé Nadace je fatalismus (jediné správné jednání je slepá stádnost) a manipulace. Kromě mocichtivých uchvatitelů starostovského křesla neměl nikdo jiný nárok na projev důvtipu, selského rozumu a nějaké aktivity. S tím souvisí poměrně šovinistický duch díla – v knize se vyskytuje jediná ženská postava, protivná komdorova manželka. Jinak pro autora ženy vůbec neexistovaly.
Ne že bych já v jeho světě chtěla žít.
Jedná se o rodokaps velmi nízké úrovně a je mi opravdovou záhadou, jak se něco takového mohlo stát oceňovanou klasikou.

(SPOILER) Přečíst si další knihu od B. Kemmerer je pro mě prakticky povinností stejně jako retelling krásky a zvířete. Vlastně nevím, proč jsem knihu tak dlouho odkládala.
Obálka je krásná, ačkoli si ji ve čtečce moc nevychutnám (škoda), název působí tajuplně a lákavě. Hned první scéna mě vtáhla do děje a příjemně mě překvapilo, jak netradičně autorka uchopila námět. Tentokrát je nebohý princ jednoznačně obětí a padouchem zlá víla. A pravda je, že i v původní verzi je potrestání pyšného šlechtice (a celého království) neúměrné míře provinění.
Vyprávění se opět střídá z pohledu Rhena a Harper. Je to módní, má to něco do sebe, ale přiznám se, že ke konci už se mi pletlo, kdo vlastně momentálně „hovoří“. Oba hlavní hrdinové byli sympaťáci se zdravou sebereflexí (ano, i princ), ovšem jak jsem zvyklá, že autorka vykreslí naprosto dokonalé psychologické profily postav, tentokrát jsem jí chladně kalkulujícího stratéga prostě nevěřila. Na to se Rhen přespříliš zabýval důsledky svých činů, vinou a lítostí.
Nevím, kterou složku vyzdvihnout výš, zajímavé zpracování námětu, skvělé postavy, střípky hlubokých myšlenek, účelné dialogy. A chytil mě i popis prostředí, ačkoli zpočátku mi pohádková říše připadla hodně plakátová. Postupem ale ožila a já se do Uhlíkova přenesla.
Čtivost jako obvykle výtečná, akorát uprostřed mě přemohla tragická bezvýchodnost předestřených osudů. K tomu dodám, že jsem celou dobu dumala, proč všichni společně nešli po krku ústřední padoušce Lilith, místo aby se snažili zlomit komplikované prokletí.
Nejsem příznivcem bojových scén, ale závěrečná bitva byla jednoznačně epická, naprosto boží a kdyby byla v knize jenom ona, tak by stálo za to ji číst.
Nemám mnoho výhrad, nicméně na pět hvězd to není. Důvod? Výše jmenované závady jsou banální a rozhodně mi nezabrání knihu přečíst znovu. Ale opravdu musí mít dnes každá kniha x pokračování? Vážně je to nutné? Ne, další díly číst nebudu a neuzavřenost děje mě otrávila.
Ale jinak se jedná o skvělé pohádkové fantasy.

8 04.12.2022

Nalákala mě anotace a vysoké hodnocení na Databázi, ačkoli vím, jak je toto měřítko ošidné.
Ze začátku všechno vycházelo. Eden mi byla sympatická svým lehkým cynismem a skepsí, zaujala mě zápletka, dokonce mi přišlo, že autorka příjemně ohýbá zajetá schémata. Kierana jsem podezírala hned a přišlo mi to vtipné. Jo, sem tam humorná hláška a „moudro“ mě taky bavily.
Bohužel od scény v restauraci, kdy Paul odhalí svou identitu, se dobrý dojem začal vytrácet, a to švihem. Následovaly stovky stran, kdy se Eden chovala jako kráva a řešila pouze své rozhárané emoce. Jak je v tomto typu literatury více než běžné, vůbec nebrala v úvahu city nebo dobro svého partnera, ne, muž je vykreslen vždy jako padouch a musí se setsakra snažit, aby tuto nálepku smyl, zato jakkoli sobecká a bezohledná žena je automaticky královnou. Uf.
Ke konci jsem už tloukla hlavou o zeď. Eden mi vůbec nepřipadla jako osoba, která pracuje osm hodin denně, v průběhu cirka měsíce vypotila s bídou jednu reportáž, jo, možná geniální, ale jednu? Jako fakt? A to jí bude stačit do konce dní? Přičemž by stačilo, aby ve velkorysé časové dotaci, kterou jí šéf umožnil, napsala něco jiného a Paula tak ochránila.
Jen na okraj, Nannabethina promluva o škodlivosti single života, kdy tvrdí, že si člověk sice připadá v pohodě a je spokojený, ovšem jedná se o něco povrchního a umělého, mi silně připomněla agitační kecy totalitních politiků, kteří tvrdili, že svoboda cestování a plné obchody v kapitalistické cizině jsou pouhým pozlátkem a vlastně se tu máme mnohem lépe. Asi tak.
Ale co se rozčiluju. Do toho samozřejmě všichni srkali a usrkávali od polévky až po šampaňské, paní Ludvíková zjevně vůbec nezná sloveso "pít“, bohužel opět nic nového či překvapivého.
Jo, a abych nezapomněla, ty „žhavé“ situace, kdy stačilo, aby se hrdinové dotkli pravítkem a už jim vzplanuly spoďáry/boxerky, mi lezly příšerně na nervy, snižovaly hodnotu jakékoli romance a láska se v těch záchvatech chtíče dočista vytratila. Erotické scény (které jindy fakt miluju) byly upocené a kýčovité.
Tohle se vážně nepovedlo.

8 13.06.2022