Set123 komentáře u knih

Upřímně si nejsem jist, jak tuto knihu okomentovat. Respektive, mohu napsat, že byla naprosto geniální, že jsem si ji neuvěřitelně užil a je mi líto, že už skončila, ale co dál? Upřímně si teď připadám jako při komentování „Tak pravil Zarathustra“. Ač tyto knihy nemají nic moc společného, jedna věc je pro mě spojuje. Jejich obsah je tak mnohovrstvý, tak široký, spletitý a obtížný na vyložení, že je z toho člověku až úzko.

Ano, jedná se o černou komedii, potažmo o karikaturu ruské společnosti, ale to není všechno. Ta věc filosofuje, odkazuje, rozebírá a zase skládá mnohé myšlenky, velice dobře zamaskované pod onu komedii a kritiku. Ale nemohu tvrdit, že bych z knihy vyšel s nějakou ucelenou myšlenkou, či filosofickým postojem, které jsem v ní našel. To ne. Upřímně pro mě čtení Mistra a Markétky bylo něco jako pozorování delfínů. „Hele, hele! Támhle je! / Kde? / Už se zase ztratil… Nenene, počkej, to je on! A sakra, zase je fuč…“ Stejně tak myšlenky v knize obsažené. V jeden okamžik jsem ji našel, chytil jsem ji, šel po její stopě a! Nic. Ztratila se a našel jsem ji až o sto stran dál.

Nejzajímavější pro mě byla – na rozdíl od mnohých zde komentujících – linka pátého prokurátora Judeje, jezdce Piláta Pontského. Tato reinterpretace evangelií pro mě byla neuvěřitelně úchvatným čtením. Ze samotných evangelií nejčastěji přicházím – z důvodů raději neuvedených – do kontaktu s Markem XV., Lukášem XXIII a snad nejčastěji Janem XVIII. a XIX, kde je rozebírán Ježíšův soud před Pontiem Pilatem. Nutno podotknout, že podání v Mistru a Markétce dává mnohem větší smysl, bere skutečně v potaz reálie tehdejšího Jeruzaléma a Ježíš se v knize chová mnohem lidštěji a uvěřitelněji, nežli v evangeliích. Upřímně by pan Bulgakov měl mnohem větší šanci udělat ze mě křesťana, než evangelisté. Ježíše totiž prezentuje do značné míry sekulárně, prostě jako člověka, nikoliv jako nelogického aroganta, který si vysloveně koledoval o to, aby byl ukřižován. (Ano, chápu, že do jisté míry bylo jeho ukřižování důvodem jeho existence, tuto debatu si nechme jinam.) Ale to je vedlejší. Obecně mě bavila postava Piláta Pontského a prostředí Jeruzaléma. Vždy jsem se těšil na další kapitolku tohoto příběhu a byl jsem smutný, když končil. Tím bych ovšem nerad snižoval kvalitu zbytku. Protože skupinu Woland a spol. jsem si užíval neméně. Občas mě dokonce dohnala k pláči z neřízeného veselí.

Měl bych mnoho co říct o této knize, která se neuvěřitelně krásně čte, pobaví, donutí přemýšlet a má absolutně famózní konec, ale nechce se mi zbytečně zabírat ještě více místa tady v komentářích. Knihu doporučuji, za mě je to druhá nejlepší kniha, jakou jsem letos četl – zatím –, po Židovce z Toleda, která má pro mě osobně zatím maličko navrch. Ale i tak je to sakra úspěch a Mistra a Markétku řadím mezi knihy, které mě bavily obecně nejvíce.

P.s.
Dočetl jsem knihu podruhé, tentokrát v novám vydání s překladem paní Morávkové a ilustracemi Iwana Kulika. Ilustrace - kvaše - se svým stylem ke knize dokonale hodí a knihu příjemně oživují. Vůbec musím uznat, že nové vydání knihy od Rybka publishing, je krásné. Dlouze jsem přemýšlel, který překlad se mi četl lépe a musím uznat, že to byl ten od pana Dvořáka. Nejlepší je podle mne mít doma oba dva, ale pokud vám jde o vizáž knihy, doporučuji nové vydání od rybky, pokud jste na decentnější provedení a jde vám o lepší čtenářský zážitek, musím doporučit vydání od Odeonu.

„Když už musíte dělat hloupost, alespoň ji nedělejte tak hloupým způsobem.“ Tak nějak to myslím řekl sir Humphrey Jimu Hackerovi v Jistě, pane ministře. Jak moc by nejspíše Machiavelli souhlasil!

Asi nejsem dost kreativní, abych k této knize dokázal říct něco originálního. Ale alespoň zopakuji některé body. Prvně si řekněme, o čem tato kniha je. Bylo by chybou k tomuto dílu přistupovat jako ke knihám typu Leviathana, O společenské smlouvě, nebo O duchu zákonů. Tato kniha neřeší jaké by věci měly být v dobrém státě. Tato kniha říká vladařům přesně to, co říká sir Humphrey ve výše zmíněném citátu. Když už se jednou rozhodnete pro tak hloupou věc, jako vládnout nějakému státu, dělejte to alespoň chytře. Což v pojetí pana Machiavelliho značí přežijte a zajistěte, aby přežil i stát. Což samo o sobě nezní nijak strašlivě, že? Tak proč se Machiavelli stal symbolem proradnosti, lstivosti a podobných jiných legrácek? Odpověď je jednoduchá. Autor byl realista. Dopsal bych ještě cynik, ale to by nebyla pravda. On byl prostě absolutní realista.

Jednou z implicitních myšlenek, se kterou se setkáte, je předpoklad inherentního zla v každém jednotlivci. Doslova Machiavelli říká, že lidé jsou dobří, jen pokud je k tomu člověk donutí. Pakliže si uvědomíme tento autorův postoj, není překvapením nic z toho ostatního, co nám předestírá.

Ovšem není pravdou, že by považoval Machiavelli za pro vladaře dobré pouze morálně špatné vlastnosti, jak by mohl člověk neobeznámený s obsahem knihy předpokládat. Machiavelli pouze říká, že aby vladař přežil, musí být občas schopen přejít ze stezky „dobra“ na stezku „zla“. To jest, musí být praktický. Proto můžeme tvrdit, že měl Shakespearův Richard III. Pravdu, když řekl, Machiavell je proti mně jen břídil. Richard byl ztělesněním zla, Machiavelli neztělesňuje nic, snad jen skutečnost.

Není ovšem pravda, že je Vladař naprosto aktuální kniha. Není. Vyvraždit rodinu ve volbách poraženého politika se nezdá být v současném rozložení světa úplně vhodné. Knihu lze považovat za úplně aktuální tehdy, kdy na ní provedete tutéž odpudivou násilnost jako na Umění války od Sun-c‘. Všechno pojmete jako metaforu a nejlépe budete tvrdit, že se ve svém podnikání řídíte Machiavelliho Vladařem. Ale to by podle mne dost zničilo krásu tohoto spisu jakožto zajímavého historického dokumentu, který byl naprosto zásadní pro politologii a můžeme s jistotou tvrdit, že extrémně ovlivnil historii v mnoha jejích ohledech.

Kniha je z jednoho pohledu pro současného čtenáře (respektive většinu z nich, nebo alespoň pro mne, abych snad někoho neurazil) dosti nepotěšující. Machiavelli jakožto člověk racionální a moudrý podkládal svá tvrzení historickými reáliemi. A ano, sice jsem většinu ze zmíněných jmen už někdy slyšel a o událostech četl, ale přesto pro mě byly tyto pasáže (upřímně asi přes polovinu knihy) poněkud obtížné. Nu a dovoluji si tvrdit, vím dost drze, že budou obtížné pro téměř všechny, kteří se aktivně nezabývají historií. Nepopírám, vydání od Arga z roku 2012 má celkem dobrý poznámkový aparát, ale i tak…

A to je asi vše. Kniha jistě stojí za přečtení a určitě si z ní lze vzít mnoho dobrého. Typu: „Je velký rozdíl v tom, jaký život je a jaký by měl být, a kdo nevidí, jak lidé jednají, ale jen to, jak by jednat měli, učí se spíše své zkáze, než záchraně.“ To je můj oblíbený.

P.S.
Komentář pode mnou jsem si přečetl až po napsání toho mého. Tady alespoň vidíte, že mám s přirovnáním k Sun-c' pravdu. Chudák Sun-c' a Machiavelli.

Ve své podstatě se mi komentář ke Krvi elfů píše neobyčejně těžce. Tuto knihu, krátkou a jednoduchou, už znám více či méně zpaměti. Pokolikáté jsem ji četl? Po šesté? Nejsem si jist, prostě jsem ji četl mnohokrát. A když máte něco opravdu rádi, nekomentuje se to lehce.

První román je vlastně dost nepřiléhavé označení. S těží bychom mohli tvrdit, že se jedná o souvislý děj, s jednotným vypravěčem a fokalizací. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují spíše volně a pan Sapkowski si s vypravěčem mimořádně pohrává. Pravda, ne tak jako v dílech pozdějších, ale pohrává. Některé narativní postupy z této knihy začnou dávát úplný smysl až později, kdy se propletou s jinými vypravěči a jinými příběhy, ale i bez této hlubší rešerše jsou velice zajímavé.

Kniha je soustředěná a priori na výchovu dívek ve světě zaklínače… Echm… Pardon, na výchovu mladé Ciri. A vzhledem k tomuto hlavnímu tématu jsou nám podávány některé nezapomenutelně anekdoty, které jen podtrhují to, jak skvělý je autor vypravěč. Málokdo po přečtení knihy podle mne zapomene na šatičky a indispozici, na sundání pásky z očí, nebo na příhodu s kůlnou Na druhé straně jsou nám předváděny i silné a vypjaté scény, které dodávají knize punc vyšší literatury. Yarpen hledící na lidi je jen jedním z mnoha případů.

Pro mne je velice přitažlivé to, že se Sapkowski nesoustředí výhradně na tři, čtyři hlavní postavy, ale poskytuje čtenáři pohled z poněkud vyšší perspektivy. Nezapomenutelná je pro mne kapitola šestá, rada králů a setkání s postavami pro svět a charaktery Zaklínače nebývale důležitými. Ať už hovoříme o Bílém plamenu, Vilgefortzovi, Dijkstrovi, Filippě a dalších. A každá jedna z nich, do poslední bude mít ještě velice významnou roly v následujících příbězích.

Samozřejmě už v Krvi jsou některé symboly, které se nám budou prolínat celou ságou. Některé převzaté již z povídek, osud, Calanthé, Pahorek, některé nové, jako například Věštba, která nám uvozuje celou knihu a tím i celou ságu.

Mnoho, opravdu mnoho bych mohl vyprávět o tomto literárním skvostu. Nejedná se o mou nejoblíbenější knihu ze ságy, ale i tak jistě o jednu z mých nejoblíbenějších knih vůbec.

Dlouho, hrozně dlouho se snažím donutit se k tomu, okomentovat knihy Zaklínače. Jedná se totiž o mé nejoblíbenější fantasy vůbec. A já hrozně nerad hodnotím věci, které mám rád. (Viz Komentář u Ztraceného ráje“

Tato první povídková kniha je pro mne mnohem významnější, nežli kniha druhá. Pamatuji si dokonce, kde jsem kterou povídku četl a to pro mě není typické.

Inu, dosti řečí, směle do toho. Kniha „Poslední přání“, je spíše takovou předzvěstí budoucí ságy Zaklínače. Konec konců, román je postaven na alegorii Druhé světové války, kdežto povídky parodizují tradiční pohádky. Více se dozvíte u mých komentářů ke každé povídce zvlášť.

V této knize ani Geralt, ani další postavy, ba co více ani svět nedostávají ostřejších obrysů. To vše se bude formovat teprve v knihách následujících. Není však možné tuto knihu přeskočit. V několika povídkách je obsažen zárodek celého románu a čtenář, který by povídky přeskočil, by nedokázal plně pochopit příčiny budoucího děje.

Autor používá jednoduchý jazyk, umí s ním však nádherně kreslit. Děj je vždy jednoduchý a povětšinou vtipný. Knihu plně doporučuji a i když nedosahuje plné kvality knih následujících, stejně se jedná o jednu z nejlepších povídkových knih co jsem kdy četl.

Až notoricky známá sbírka poesie. Ale to vlastně není zcela dobré označení, že? Kytice je jedna velká báseň, jejíž struktura a obsah jsou dlouze promyšlené, rozvážně rozvržené a geniální myslí vytvořené.

Nemá smysl zde komentovat geniální Erbenův jazyk, či obsah jednotlivých básní, snad jenom zmíním ty, které mám nejraději a které ve mně vzbuzují nejhlubší city.

Sama Kytice je takový hymnus, který by mohl klidně býti státní hymnou. Vím, nehodilo by se, ale bylo by to krásné.

Když jsem byl malý, nikdy jsem nepochytil děj Záhořova lože. Báseň jsem jednoduše nechápal a myslel jsem, že je o ničem. Když jsem ji četl nyní? Bože, to je dokonalé! Téměř k smrti vyděšený lidožrout, který nakonec najde jakéhosi pokání u starého kněze, který viděl na vlastní oči trest nejstrašnější. Jaký? Záhořovo lože. Co to je? Neznámo. Strach z věci, která vyděsí i čerta, proč by však mělo děsit nás? Může to být cokoliv.

Vedle Záhořova lože shledávám naprosto úžasnou – a doceňuji ji více a více – báseň Svatební košile. Symbolika a verše povídky na mne mocně působí a vždy mi leze mráz po zádech, když si některé pasáže pročítám.

Dále bych jmenoval Holoubka, Vodníka a samozřejmě Zlatý kolovrat.

To, že zmiňuji pouze šest básní, nikterak nemá snižovati krásu zbytku. Všech třináct básní má své kouzlo – každá trochu jiné, ale vždy poněkud depresivní. Například Poklad je něco co by si měla každá dnešní maminka před spaním odříkat, svět by byl potom možná o něco lepší.

Vůbec doporučovat Kytici zavání nadhodnocením svého ega, dokonce ani dnes neznám mnoho lidí, kteří by snad Kytici nečetli, ale nemohu jinak. Čtěte, čtěte, čtěte! Je to geniální dílo.

Inu, pusťme se do toho. Mnozí zde přítomní hodnotí Korán hodnocením „odpad“ – což je mimořádně neuctivé vůči jakékoliv knize, o knize, která je pro stovky milionů obyvatel této planety svatá ani nemluvě – a to většinou s tím komentářem, že to nedočetli. Já se na to pokusím jít poněkud jinak.

Nežli jsem se konečně dostal ke čtení této knihy, myslel jsem si, že je stejné struktury jako Bible, což byl hrozivý omyl. V pravdě jsem překvapen, že tolik lidí považuje tuto knihu za slovo boží, protože když člověk pochopí účel vzniku jednotlivých textů – za což v mém případě může doktor Ivan Hrbek a jeho naprosto geniální poznámky a komentáře – nemůže se již na knihu dívat jinak než jako na souhrn právních a sociálních norem, která stanovují velice účelnou morálku a vlastně do jisté míry převracejí běžný proces – morální pravidlo tvoří zákon – a boha de facto odsouvají na druhou kolej. Samozřejmě se na tuto knihu nelze dívat takto kriticky, jste-li vychování v dogmatické společnosti, jak tomu bývá u muslimů. Mohamed opravdu stavěl své texty tak, jak se mu co nejvíce hodilo podle jeho konkrétní životní situace, což je zcela pochopitelné, ale dosti to podle mě podrývá onu „svatost“. Konec konců už dělení Koránu je velice politicky motivované. Korán se skládá ze tří Mekkánských období a jednoho Medínského. Mekkánská období se dělí podle toho, jak moc zrovna Mohamed nenáviděl své drahé spoluobčany z Mekky. U prvního období je ještě naděje na usmíření a texty jsou o něco více odpouštějící, kdežto třetí období všechny jeho politické nepřátele posílá rovnou do Pekla.

Když už jsme u toho Pekla… Bible, hlavně poté Nový zákon, se snaží hrát si na hodnou knížečku, která se vás snaží utáhnout na Ráj. Mohamed si u Ježíše zjevně povšiml jedné chyby. Ježíš hlásal svou víru pouze dobrým slovem (pomineme-li vyhnání penězokazů z chrámu a podobné legrácky), kdežto Mohamed v průběhu svých kázání přišel na efektivnější způsob. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. A na řadu přišla válka. I Korán je tedy koncipován spíše na principu zastrašování dnem soudným. Na druhou stranu ale v Koránu netrhají dvě medvědice čtyřicet dětí, aby pomstily proroka. To najdete jenom v Bibli.

Chování k ženám bylo z dobového pohledu v Koránu dokonce pokrokové, což dnes mnoho lidí nechápe. To jak je zacházeno s muslimskými ženami dnes – tedy některými – není ani tolik problém Koránu – ten samý problém by měla i Bible – ale spíše problém dogmatického fanatismu některých psychopatů. Rozhodně se však tento problém nedá svalovat na všechny muslimy. Obecně právo šaría není tak hrozné jak ho například pan Ok… ehm, tedy někteří prezentují. Vše je jenom o osobní interpretaci a většina muslimů toto právo prezentuje tak mírně jak to jenom jde.

Korán je hrozný – podle mne – ze čtenářského hlediska až přehnanou repetetivností. Opravdu vám stačí přečíst si pár súr z každého období a k tomu několik těch důležitějších, abyste celou knihu pochopili. V některých částech – a to se musí uznat – je však Korán co do obraznosti úžasný.

Nepíši zde vše, co by bylo potřeba napsat, ale není zde pro to prostor. Tento komentář nemá být obhajoba toho, či onoho náboženství – náboženství je podle mne dosti anachronický konstrukt -, ale spíše žádost. Nemějte zbytečné předsudky a neposlouchejte hlupáky, kteří hrají svou politiku jenom na zastrašování. A už vůbec neházejte celou množinu lidí do jednoho pytle s fanatickými blázny, kteří vše zbytečně vyhrocují. Děkuji vám…

20 11.08.2020

Jako nemálo z nás jsem i já nejdříve viděl filmovou verzi tohoto výtvoru a až po několika letech jsem si konečně pořídil a přečetl i knihu.
Rád bych zde umístil nějaké objektivní hodnocení, kde bych se snažil vyhledat všeliké vady na kráse tohoto díla, ale mám-li býti upřímný, i přes veškerou mou snahu jsem nebyl schopen žádnou chybu nalézt.
Kniha od prvního okamžiku nebyla napínavá, to je pravda, ale pouze pomalu a obezřetně nakusovala děj a to podle mne není vůbec špatné. Ano, někdy by si mohl stěžovat, že je děj pomalý a na začátku nezáživný, nebo snad dokonce nudný, já mám ovšem jiný názor. Ne každá kniha musí přetékat krutými řežbami a boji o moc, kde tečou potoky krve. Pán prstenů není druh fantasy, které se vás snaží ohromit brutalitou a silou svých bojovníků. Pán prstenů buduje silný děj, historii a boje proti obrovským armádám dává spíše za odměnu, nežli jako samozřejmost na každé páté stránce.
Společenstvo prstenu neobsahuje de facto žádné krvelačné boje. Tato kniha postupně buduje děj a odhaluje svůj pohádkový svět.
Svět obsahuje mnoho kouzelných bytostí a míst, doslova nasáklých magií a emocemi.
Co se týká dlouhých popisů: Netvrdím, že tam nejsou, ale snad nikdo si nemůže stěžovat, že by pan Tolkien psal stejně jako Victor Hugo. No a můj osobní názor na dlouhé popisy je v tomto případě rozhodně pozitivní, proč by někomu vadil popis něčeho nádherného od člověka, který to se slovy, archaismy a jazykem uměl tak dokonale jako filolog John Ronald Reuel Tolkien?
Pokud se někdo snaží tvrdit takové věci, jako to, že počítačová grafika dokáže v dnešní době vytvořit mnohem hezčí světy, musím říct ano, to samozřejmě dokáže. Ale jenom málo brilantních autorů bylo schopno vytvořit svět s tak bohatou historií a atmosférou. Jediní, kdo mne napadají, jsou pan Martin a Sapkowski a ani jeden z nich, dovoluji si tvrdit, nevytvořil tak bohatou historii ke svému světu jako pan Tolkien.
Co se týká obálky a ilustrací, považuji za zcela zbytečné je tu řešit, jelikož existuje několik různých vydání a každé vypadá úplně jinak.
K filmovému zpracování povím jenom tolik, že je neskutečná škoda to, jakým způsobem vynechali postavy jako je Tom Bombadil a mnohých dalších.
Nyní ke konci svého hodnocení musím uznat, že by se dalo říci, že jsem zde až přehnaně hájil pana Tolkiena a hodnotil jsem spíše celé jeho dílo, nežli pouze Společenstvo prstenu, ale dle mého názoru nelze děj prvního dílu trilogie plně pochopit bez toho aby, jste si přečetli alespoň ještě nadcházející dva díly, Hobita a Silmarilion.
Mé rozhodnutí je jasné. Za krásně jazykové, popisné a vyprávěcí prvky knihy dávám 5 hvězd a zdá se mi to málo. (Třeba, že připouštím, že tento díl by se dal z trilogie považovat za nejméně zábavný.)

Věž vlaštovky a Paní jezera jsou dvě knihy, které se od zbytku ságy celkem výrazně odlišují. Zajímavý na nich není ani tolik příběh, ten pokračuje stejně perfektně jako v dílech předchozích, ale spíše vypravěč. Protože tam žádný není. Opravdu, Věž vlaštovky nemá jednotného vypravěče, ani jednotnou fokalizaci. Tu nám vypráví deník jistého Vysogoty, tu nám vypráví Marigold a jeho Půl století poesie. Občas je to Ciri, občas je to výpověď před soudem. Opravdu se v rámci nikoliv knihy, ale dokonce jednotlivých kapitol převaluje vyprávění z jedné postavy na druhou a tak je nám příběh vyprávěn naprosto netypickou, ale bravurní a zajímavou cestou, bez jednoty místa a času. Zvláštní struktura knihy je navozena i jistými refrény, z nichž je nejvýraznější jistě Kdyby se toho dne/večera

Dominanci v příběhu do značné míry přebírá Ciri, ačkoliv Geralt dostal přirozeně také dost prostoru a nakonec i Yennefer jistý prostor dostala, třebas že politováníhodně málo. Mimořádně zajímavou je pro mě nejspíše kapitola Kovirská. Král a arcišpeh spolu vedou dialogy a mnohých tématech, na pozadí mistrovsky popsané historie jedné malé provincie, ze které se stal kolos, jež se neobává ani Velkého slunce Nilfgaardu. A zde se mimochodem také objevuje jedna ze scén ságy, u které mi vždy vlhnou oči. Nevím proč mne zrovna ten Zaklínač tak bere, no Ta scéna je úplně na konci dané kapitoly a nutno podotknout, v knize není jediná. Stejného vlivu na mne se dostalo také kapitole, v níž Ciri zakončuje své vyprávění a pokračuje ve své cestě. I konec té mne velice dojímá.

Věž vlaštovky je také veliká kniha otázek. Kniha morálky a etiky. Co je právo? A co je správné? Co je pomsta? A co je spravedlivý trest? Co má být učiněno? A co se v žádném případě nesmí stát? Co lze zahubit? Lze zahubit zlo? Lze mu setnout ruku, aby již nikomu neublížilo? Nedorostou zlu za každou useknutou ruku další dvě? A nepohltí nakonec zlo i toho, kdo s ním příliš dlouho a urputně bojuje? Ano, takové otázky kniha pokládá. Ústy Dijkstry a Esterada, ústy Vysogoty a Ciri, ústy pana Fulka a Geralta, ústy rytířů bez bázně a hany a ústy druidů, ústy čarodějek a ústy císaře. Tedy oko za oko, zub za zub, krev za krev. A za tu krev další krev, moře krve. Celý svět chceš utopit v krvi? Tak chceš bojovat se zlem, zaklínačko? Naivní děcko! Ptá se například Vysogota.

V neposlední řadě se příběhem opět prolínají mytologické odkazy. Tentokrát už nikoliv slovansko folklórní, ale stejnou měrou, v určitém bodě možná ještě více odkazy na mýty germánské a skandinávské. Yennefer se s některými setká na vlastní kůži.

Ano, zkrátka se jedná o skvělou, mimořádnou knihu, která toho nabízí neskutečně moc.

18 13.09.2021

Stejně to byl neuvěřitelně chytrý člověk, ten Karel Čapek, jen co je pravda. Víte, jako malý jsem měl s Čapkem hrozný problém. Asi jako se Shakespearem. Každý do vás dokola, jak do blbého hustil, jak byl skvělý a úžasný a že je to nadčasový klenot a tak dál a tak dál. Člověku tak lezli ušima, že bylo snad nemožné nepocítit k tomu Čapkovi, Shakespearovy, Němcové a kdovíkomu jinému odpor. Pak si člověk ovšem něco přečetl a bylo, alespoň tedy u mě, po odporu.

A tady máme toho Čapka. Ten vám v jedné tenké knížečce napíše neuvěřitelně sžíravou kritiku církví, kapitálového trhu, ale i komunismu, předpoví Druhou světovou válku, vynález zbraní hromadného ničení, změnu formy válečnictví, dlouhý mír, který bude po válce následovat a pak tedy také to, že nakonec se vůbec, ale vůbec nic na lidech nezmění. Ano, všechny tyto „předpovědi“ obsahují větší, či menší míru omylnosti, ale i tak poukazují jednak na ohromný přehled pana Čapka, jednak také, a to možná hlavně, na jeho vynikající intelekt a pozorovací talent. Inu, ne nadarmo byl Čapek jedním z blízkých známých prezidenta Masaryka, toho člověka, který ve věku osmdesáti tří let napsal jednu z prvních, ne-li první kritiku (a nikoliv zrovna mírnou) knihy Mein Kampf Adolfa Hitlera.

Pěkné je – a v tom se Čapek také silně shoduje s Masarykem), že kniha obsahuje silnou kritiku církví, ale nikoliv kritiku náboženství, pouze náboženství fanatizovaného. Zároveň však více nežli cokoliv jiného prosazuje sekulární humanismus a toho si já neuvěřitelně vážím.

Kniha se čte lehce jako pohádka a přitom obsahuje až neuvěřitelné množství moudrých myšlenek. Samozřejmě obsahuje i některé vědecké nepřesnosti, ale toho času Čapek nemohl tušit, že se o vědecké nepřesnosti jedná a když si je tedy odmyslíme, čistě z důvodu, že v jeho době se o nich nevědělo, zjistíme, že i jeho vědecký přehled byl nemalý a úžasně propojoval některé filosofické směry s vědeckým poznáním.

Říkám bravo a tleskám. Dnes již nemohu neuznat, že Karel Čapek patří k nejlepším českým spisovatelům a je potěšující, že to jistě bude právě jeho literatura, která se přenese dalším generacím.

Poprvé jsem tuto knihu četl před dvěma lety, tehdy v duševním rozpoložení k tomu nevhodném. Nechtěl jsem tehdy knihu vnímat a vnitřně jsem ji bojkotoval. Dnes jsem si ji přečetl znovu. Dnes jsem ji vnímal a dnes jsem ji cítil.

Jedná se o jednu z nejdůmyslněji napsaných knih, které jsem kdy četl. A to co píši myslím zcela doslovně. Kniha je neuvěřitelně promyšleně komponovaná. Nehovořím pouze o geniálním rozvrhnutí kapitol, ale i samotných odstavců, respektive vět, respektive slov. Každá tečka, každá čárka je tam kde má být a dělá přesně to co dělat má.

Právě takto dokonalá kniha si se svým čtenářem může dělat doslova cokoliv chce. Její dokonalost je podmanivá. Hned první kapitola je toho dokonalým příkladem. Aniž kniha cokoliv explicitně předvede, lze první kapitolu vnímat bezmála jako porno. Ze scény přímo prýští erotika, sexuální napětí v literatuře ne zcela běžné. A taktéž konec. Země sedmihradská vás vábí a vábí až vás přivábí ke své bráně, která zeje do světa. Kdo by odolal? Kdo by odolal knize, která je tak moc podobná krysařově píšťale?

Sám námět knihy je prastarý. Váže se tuším k pověsti, či historce o německém městě, v jehož kostelním okně bylo nalezeno ztvárnění podivného muže kolem něhož tančila skupinka dětí. K témuž městu se vázal kronikářský zápis který říkal, že „Je tomu sto let co jsme přišli o naše děti.“. (Je to silná parafráze, neberte mne za slovo.) Inu, za několik stovek let se tato zvěst rozšířila po celém světě a stala se jedním z nejoblíbenějších motivů vůbec. Každý zná Krysaře, no ne? A ono to má svůj důvod. Jedná se o historku neuvěřitelné mystérie a neuvěřitelné romantiky. Ovšem prvek erotiky, čí lépe vyjádřeno lásky, do ní přidal až pan Dyk. A toto vylepšení s příběhem udělalo divy. Konec konců jak jinak vyznívají verše jednoho z největších básníků vůbec, Johanna Wolfganga Goetha, kterým tento motiv schází:

Já jsem ten zpěvák veleznámý, / co cestuje a krysy mámí. / Zdejšího města rada ctná / mne obzvlášť zapotřebí má. / A nechť i Krys je sebevíce / a třebas šlo i o lasice, / já pomohu vám od nich všech, / nic nezbude tu v městských zdech.

Já jsem ten šprýmař všude známý, / co, dětičky, to umí s vámi. / Divousy všechny podmaním, / své pohádky když zpívám jim. / A nechť jsou kluci vzdorovití / nechť se se mnou dívky nechtí míti, / na zlatých strunách zahraji / A děti za mnou cupkají.

Já jsem ten kejklíř chvalně známý, / co chytá holčičky a dámy; / z jednoho města jde-li dál, / nejedné v městě udělal. / A nechť i děvčátka se pýří, / a nechť se ženské se mnou štíří, / všem láskou vře i stydne krev, / Když zvoní struna, láká zpěv.

Cynickým stává se zde krysař, u Dyka tak romantický. (Prosím ponechme stranou změnu nástroje.)

Inu, dalo by se o knize ještě mnohé napsat, konec konců, nenapsal jsem toho mnoho. Mohl bych zde rozebrat alegorii Ježíšova pokušení na poušti, mohl bych se zde rozepsat o Jorgenovi, který sám o sobě není na rozebrání jednoduchý, i o tajemném konci, ale nevím, jaký limit na množství slov má Databáze, takže to tu raději zapíchnu. Snad mi ještě dovolte říci, že na tak kraťoučkou knížečku ukrývá Krysař mnoho moudrého, mnoho složitého a obecně mnoho zajímavého k zamyšlení.

Ankap je téma, které mě trápí již nějakou dobu. Před koupí této knihy jsem viděl několik přednášek a debat s panem Urzou a po celou tu dobu mi bylo jasné, že anarchokapitalistická společnost nemůže fungovat. Od knihy jsem čekal poněkud hlubší a komplexnější pohled na tento systém, byl jsem však zklamán. Předem se omlouvám, za rozměry tohoto komentáře, ale je tu několik věcí, které nemohu nezkritizovat. Těch, které se mi líbí je málo, ale také zde takové případy zazní.

Předem musím podotknout, že je hrozně nefér – a děje se to při popisu ankapu obecně, nejen v knize – porovnávat hypotetický systém, jehož problémy nebyly nikdy zaznamenávány (sám autor je schopen najít jenom dva velice marginální příklady) se systémem, který si prošel mnohou krizí a několika tisíciletími vývoje. Ano, anarchie zde byla před vznikem států, to je pravda. A tato věta samotná nám říká, že lidstvo asi není schopno v takovém režimu existovat. Kdyby bylo, státy by nevznikly. Pakliže tvrdíme, že státy vznikly diktaturou nějaké vyšší, bohatší vrstvy (za všechny zmiňme například patricie v Římě), je třeba si uvědomit, že totéž by se naprosto jistě opakovalo a anarchokapitalismus by vlastně jenom vrátil společenský vývoj do doby před dvěmi tisíciletími.

Ale teď k jednotlivostem. Začnu tím, o čem jsem přesvědčen, že by mohlo po vzoru ankpau fungovat – stále však ve státním zřízení:

Jednak je to školství. Ač nesouhlasím s většinou toho, co pan Urza o školství v knize píše, je pravdou, že oproti tomu nepříliš efektivnímu systému, který máme dnes, by mohlo dojít k jisté diverzifikaci a možnosti širšího výběru. Ač jsem člověk, který tvrdí, že nejdůležitější je rozšiřovat – kontrolovaně a tedy nechaoticky – povědomí lidí o mnohých věcech. Je třeba brát v úvahu rozdílnost jednotlivců a jejich schopnosti, potřeby a touhy. K tomu myslím základní a základní umělecké školy nestačí.

Druhá věc, která mě napadá jako alespoň částečně pravdivá, jsou drogy. Ač považuji za vrchol idiocie požívání „těžkých“ drog, myslím, že oblast těchto regulací je hloupá. Nereguloval bych je však tak jak to dělá ankap, ale tak jak to dělá stát například s cigaretami - spotřební daň bych navýšil až někam do... hodně.

Kritiku budu směřovat hlavně na styl argumentace a psaní pana Urzy, nikoliv na jednotlivé části, na to není prostor.
Autor si opakovaně stěžuje na propagandu ze strany státu, kterou do nás tluče již ve státním školství, sám však používá citově zabarvená slova (vladař, mocnář, poddaný, atd.) čímž zaujímá postoj hanobící svého oponenta – stát. Vlastně takovou negativní propagandu.

V knize se také vyskytuje fascinující ignorace věcí, které jsou důležité. Ne důležité pro štěstí lidí, ale pro svět (tím myslím takovou tu velkou kouli; ach pardon, vlastně geoloid). Tato obecná důležitost pro přežití lidstva – neb zničíme-li například ekosystém, zničíme i lidstvo - je v ankapu potlačována právě kvůli tomu, aby byl každý sluníčkové šťastný. Nevím, to už se mi začíná pozdávat býti na hranici se zločinem… (Já vím, že „zločin“ je vlastně pejorativní označení pro porušování pravidel toho odpudivého tyrana, jenž slove se Stát!)

Zajímavé je, že podle Urzy kapitalismus (a bůh ví, že já kapitalismus mooc rád, takže nic proti němu) řeší úplně všechno a všechno se točí jenom kolem volného toku kapitálu a volný tok kapitálu je vše na čem záleží. V čem je to myšlenka špatná jsem naznačil výše, zde se chci pozastavit nad tím, že Urza podezřele často podceňuje moc kapitálu. Tedy jeho schopnost korumpovat a kazit – ankap tak tedy spoléhá ve společnosti volného kapitálu na čest lidí. Slyšíte to? Čest! Lidí! To je velice odvážná myšlenka, jen co je pravda.

Urza za svůj nejsilnější argument považuje „morálku“ a naprosto ignoruje nekonkrétnost tohoto termínu a to, že každý člověk – doslova každý – chápe morálku jinak. Já například považuji za nemorální, cituji: „Se stejnými úvahami se lze setkat například ve zdravotnictví (lidé předpokládají, že cena nějakého zákroku je fixní a rovna současným nákladům; vůbec neuvažují, že zákrok by měl být prováděn levněji – ač třeba méně kvalitně).“ Zde je říkáno de facto, že je v pořádku, aby byli lidé mrzačení nekvalitními zákroky. Což je fascinující i z ekonomického hlediska, protože nevidí situaci, ve které je to efektivní…

Zde končím, ještě jednou se omlouvám za délku komentáře, ale musel jsem se někde vykřičet. Zmiňuji zde téměř vše, co na mě působilo možné, či pozitivně a snad jenom setinu toho, co se mi na knize, nebojím se říci, hnusilo. Upřímně pro mě kniha byla celkem vzatu zbytečným čtením, nenabízí nic nového, jenom jednu a tutéž „argumentaci“ stále dokola. Musím souhlasit s několika níže komentujícími, že svět ankapu je velice děsivou noční můrou.

Poznámka po několika letech: čtu zrovna jednu z knih, ně které se mistr Urza rád odkazuje - von Misesovo Lidské jednání. A už pomalu vidím problém, ke kterému zde došlo - Lidské jednání je prakticky pozůstatkem osvícenství toho druhu, který většina filosofů 20. a 21. století odmítla. Proč? Protože bylo naivní, inherentně zlé a totalitní. Jsem teprve na začátku von Misesovy knihy, ale osvícenství je tam očividné. To se mi nelíbí.

17 04.07.2020

Nečekal jsem nic a dostal jsem opravdu mnoho. Musím říct, že letos se mi celkem daří číst knihy, které nabízejí opravdu mnoho podnětů. Myši – na to jak krátká kniha je – jich opravdu nabízejí mnoho. Jedná se o knihu pro Fukse zdá se typickou. Stejně jako například Spalovač mrtvol, je kniha z formálního hlediska detailně propočítaná. Fuks rád opakuje a opakuje precizně. Mnoho lidem jistě může tato repetetivnost vadit, ale ve skutečnosti je to upřímně dost přirozené. Konec konců, uvědomte si, kolikrát v týdnu jste schopni říct, či udělat opravdu identickou věc. Fuks touto metodou dociluje neuvěřitelného napětí, zdůrazňuje motivy a mate čtenáře. Zároveň však ještě posiluje onen pocit způsobující husí kůži. Opakující se dialogy mohou člověku až připomínat absurdní drama.

Celá novela se nese v atmosféře antiutopického světa, který je nepříjemný, až groteskní. Tato grotesknost je způsobena i výše zmíněným opakováním. Nelze ovšem říci, že by se jednalo o fantasy, či sci-fi, jak je kniha občas označována. Označení fantasy je tu prostě zaměňováno za antiutopii a není obhajitelné, myslím, nijak. Sci-fi je pochopitelnější a opravdu, lidé osidlující měsíc působí dosti sci-fi dojmem, ale tento prvek v knize nenese významnější roli a vlastně by mohl bát opomenut. Nemluvě o tom, že se technologický pokrok kniha nesnaží nijak komentovat, rozebírat, či vysvětlovat.

Zvláštní ladění antiutopického světa, který snoubí prvky pokroku, i degradace, je posilováno všudypřítomnou lží. Čtenář je obelháván a klamán od samého začátku, až do úplného konce. Jmenování konkrétních případů by znamenalo silné vyzrazení děje, čehož se tu nechci dopustit, ale lež je tam opravdu všude a tak, ač třeba rozuzlení zápletky je jasné velice rychle, čtenář stále zažije mnohá překvapení.

To bylo takové obecné shrnutí, nyní bych si dovolil zmínit některé méně obecné prvky knihy. Jednak je zajímavé, že ač se scény neustále opakují (ať už hovoříme o práci u Péče, o návštěvě dětí, či policie), nezůstávají stejné. V knize se vše násobí. Dva konkrétní případy. Cvičený Rekviem je zmíněn, myslím, čtyřikrát. Pokaždé se konstrukce scény opakuje, ale něco se mění. Množství účastníků. Začínáme, myslím, na třech stovkách a končíme na třech tisících. Stejně tak životopis předsedy Albína Rappelschlunda. Prvně se o něm dozvídáme velice kuse podané informace od maldého Fabera, ke konci knihy nám již Oberon vyvrací veškeré spekulace a velice konkrétně podává fakta. Toto násobení motivů silně podtrhává některé drobnosti a opět, jak jsem již jednou zmiňoval, také některé maskuje.

Další poznatek se týká stereotypních představ. Myši je zcela převracejí. Zmíním dva případy, které jsou velice do očí bijící. Většinou jsme zvyklí vnímat domácí, či správce v nepříliš pozitivním světle. Jsou to ti, kteří zvyšují nájemné, kteří vyhazují z domů, jsou to ti zlí pedanti, kteří si na vás kdoví proč zasednou. Nu, správcová zde je vlastně asi nejpříjemnější postavou, se kterou se Natálie Mooshabrová dostává do kontaktu. Druhý případ je policie, která u Natálie vyzvídá a obecně působí dosti jako STB (a ak jsme ostatně naučeni tajnou policii vnímat) a nakonec policie hraje vlastně velice kladnou úlohu. Konec konců, je úlevou, když se ve dveřích octne policie nikoliv děti a ten podivný Černý pes!

Závěrečná poznámka a pak končím. V knize jeden z hráčů na lesní roh říká, „Copak policii neplatí stát? Copak nemá sloužit státu? Musí sloužit státu stejně jako vojska, od toho je placena!“. Tato replika nutí člověka uvažovat nad tím, zda v tom Egyptě když do své Ústavy začlenili větu „Stát založí ozbrojené složky, které budou náležet lidu.“, neměli přeci jenom celkem dobrý nápad.

Je kniha šokující? Ne, samozřejmě, že ne. Podíváme-li se na historii objektivně, musí nás napadnout otázka, jestli vůbec kdy existovala kasta více zkorumpovaná, nežli vrcholní duchovní. Oni i ti politici všech dob by se kolikrát mohli červenat, před nejedním duchovním. Kniha opravu neodhaluje nic strašlivě temného, nic na co by se člověk styděl byť jenom pomyslet. Jedná se o hru o místo jedné z nejvlivnějších osob na této planetě, opět z historického pohledu lze říci, že o místo té vůbec nejmocnější osoby na planetě. Ať tím, či oním způsobem. To by bylo, aby v tom nebyla nějaká sviňárna. Dokonce cynismus v nitru mé osoby křičí, že i kdyby byla kniha plná mnohem horších skutků, nebyla by nijak přehnaná.

Ve čtvrtek večer jsem si vzal tuto knihu do ruky, abych se jenom tak podíval jak je to vlastně napsané. A nějak se stalo, že jsem skončil ve dvě ráno s polovinou knihy v háji. To mi napovědělo, že je to asi celkem dobře napsané. No, když jsem dnes, v pátek knihu dočetl, řekl jsem so znovu, to není špatně napsané. A opravdu, kniha má jakousi svou atmosféru a čte se krásně. Hlavní postava mi byla kupodivu celkem sympatická, stejně jako některé další a z faktického pohledu byla velice přínosná. Něco jsem znal, něco jsem se dozvěděl navíc. Naučil jsem se pár nových latinských frází. Ze začátku jsem si myslel, že mi kniha připomene můj oblíbený seriál „The New Pope“, ale nakonec ne. Doporučuji tak oboje, seriál, i tuto knihu a zážitek z Vatikánu bude pokaždé velice odlišný.

Knihu opravdu celkem s klidným srdcem doporučuji. Konec byl… No mohl by zanechat jistou pachuť, ale osobně myslím, že nese důležitý vzkaz a je moudré jej neignorovat.

"Humpfrey: „Všechno souvisí se vším ostatním!‘ Kdo to řekl?“
Bernard: „Tajemník vlády?“
Humpfrey: „Hmmm… Těsně vedle, byl to Lenin.“"

To je citát ze seriálu Jistě, pane ministře, který mne stále napadal při posledních sto padesáti stranách Komturovy smrti. Vše souvisí se vším! To by vskutku mohlo být motem této knihy.

Ale teď zcela vážně. Po dočtení Komturovy smrti si pohrávám s myšlenkou, že bych pozměnil mé hodnocení u povídek od pana Murakamiho (Podivná knihovna, Útok na pekárnu a Birthday girl). Komturova smrt mne ve všech směrech tak příjemně překvapila, že povídky vedle ní opravdu vypadají jako odpad.

Nejsem asi schopen šířeji se rozepisovat o obsahu knihy, ale přesto mám několik poznámek.

Ta první bude asi mnohými považována za značně heretickou, ale nemohu si pomoci. V průběhu čtení jsem jednomu mému příteli napsal, že Murakami, kdyby jen trochu chtěl, by mohl být mnohem lepší King, nežli je King. Nezdá se mi totiž, že by Murakami s trochou snahy nedokázal vymýšlet obdobné příběhy jako King a osobně považuji jeho jazyk za mnohem lepší. Ne, opravdu jsem si knihu z čistě čtenářského pohledu ohromně užíval, protože ten styl…. Owww ten styl! Ač je kniha dosti rozsáhlá, právě díky formě jsem se k ní vždy rád vracel a používal jsem ji jako takový uklidňující, či lépe možná meditativní materiál.

Ale když už hovoříme o délce… Musím uznat, že té knize, inu pokud ne škodí, tak alespoň dosti přidává na obtížnosti v chápání. Tolik motivů, tolik komplikací, tolik podivností… No proč to okecávat, prostě jsem se v polovině začal dost ztrácet co do množství kliček a odkazů a… věcí. Aby bylo jasno, mě to setsakra bavilo, ale plně chápu, že pro mnohé se tím kniha mohla stát nestravitelnou.

Neuvěřitelnou radost mi v knize udělalo hned několik věcí. První věcí byla zmínka o Praze (Připouštím, zde si připadám dosti infantilně, ale prostě mne to potěšilo. Jo a nejsem Pražák!). Druhou věcí byla hudba. Jsem milovníkem klasické hudby (Jo a jsem sakra nasranej jak dlouho jsem už nebyl ve filharmonii!) a zvláště pak miluji Schuberta, takže jistě chápete, že jsem si to užíval. Nu a největší radost mi udělala z knihy plynoucí potřeba zjistit si konečně taky něco o Japonsku. A zjistil jsem tedy různé věci…

K příběhu, ideám, metaforám… Nemám asi moc co říct. Vše co bych napsal, vyznělo by špatně. Bylo celkem zábavné napsat si na papír vývoj děje, ale chronologicky pozpátku, to bylo opravdu úsměvné. Také mne fascinovalo zakončení (skoro) ve světě metafor. To člověku opravdu přineslo mnoho námětů k přemýšlení a dále… no to už bych se zase zakecával. Prostě je to skvělá kniha. Končím.

Upřímně jsem byl knihou překvapen na všech frontách. Čekal jsem suché povídání o vojně, dostal jsem epický příběh. Čekal jsem krkolomný jazyk, dostal jsem text, který se četl sám a utíkal jedna báseň. Čekal jsem něžné vypravování o rytířské cti a dostal jsem zatraceně drsné vyprávění, ve kterém se autor s ničím nemaže a z knihy tak doslova cítíte pach tlejících mrtvol. A největším mým omylem bylo, že jsem čekal čistou fantazii a přitom jsem dostal lekci z Polských dějin. Ale k tomu později.

Kniha úctyhodných rozměrů mi nějaký ten měsíc ležela v knihovně, koukala na mě, já koukal na ní a oba jsme čekali, kdy se dáme do boje. Nakonec z toho dlouhého očekávání nebyl boj, ale pětidenní pijatika. Víte, kniha má příliš mnoho rozměrů, abych ji zde pojal celou, nejsa si jist, co vlastně za zmínku vůbec stojí a co nikoliv.

Nutné tedy podotknout, že jazyk panem Sienkiewiczem užívaný, byť ze začátku působil poněkud příliš archaicky a krkolomně, se po dvaceti stránkách proměnil v čistou jemnou smetanu, která plynula bez zaseknutí. A když už jsme u prvních dvaceti stran, musím zmínit ještě jednu věc. Právě lehoučká archaičnost slohu, i narativu umožňovala mimo perfektních dialogů, také neuvěřitelný popis. Dlouho, opravdu dlouho jsem už s takovou radostí v duši nečetl popisy krajin. Ale v Ohněm a mečem jsem si je mimořádně užíval.

U popisu bitev jsem shledal – i když ne pouze v nich – že se pan Sapkowski při psaní svého Zaklínače velice inspiroval u tohoto majestátního díla. Bitvy jsou dobrá čtvrtina knihy, počítám-li v ně i popisy bitevní krajiny, atmosféry, vojenského způsobu života. Obecně popis bídy válečné zabírá tím či oním způsobem možná více než polovinu knihy. Popisy bitev jako takových byly nejen dost rychlé, ale i přehledné a hlavně heroické. Člověku kolikrát až běhal mráz po zádech. Popis hrůz nejen Kozáky, ale i Poláky páchaných, byl naprosto mrazivý, jak už jsem ostatně psal výše.

Teď to hlavní. Historická autenticita. Víte, knihu bych možná přečetl ještě rychleji, kdybych si co chvíli neutíkal ověřovat podané informace. A musím konstatovat, že pan Sienkiewicz byl velice šikovný človíček a psycholog, který ty informace podával relativně přesně (až na nějaká ta číslíčka sem tam), ale velice si vyhrál s tím, kdy, jak a v jakém kontextu to či ono zmíní. Jestli to je napsané tak, že to zapadne do textu? Není problém. Kostra děje však přesně kopíruje první vlnu Chmelnického povstání. Nelze se však v knize vyhnout krutému nadržování Polákům a Polsko-Litevské unii. Ostatně byla kniha napsána pro povzbuzení národa, nikoliv jako dílo kronikářské.

Závěrem ještě podotknu, že se člověk u čtení nekřesťansky zasměje, hlavně vinou pana Zagloby a Podbipiety, avšak nejen jejich a jednou nebo dvakrát dokonce snad i slzička ukápne.

Kniha je prakticky dokonalá a musím konstatovat, že jsem se asi zamiloval. Snad nebude ještě delší Potopa v ničem horší.

P.s. V průběhu čtení jsem byl v kontaktu s jedním přítelem, rozeným "Ukrajincem". Bylo mimořádně zábavné s ním na toto téma konverzovat, zvláště pak, při zveličení všeho co udělali Poláci a hanění Kozáků. Další důvod proč jsem se velice bavil.

Jsem mimořádně ohromen. Musím se vší upřímností přiznat, že toto jsem nečekal.

Už název samotný jistým způsobem nutí srovnávat. Kupodivu je však srovnání s Romeem a Julií méně trefné, než srovnání s Rollandovým Petrem a Lucií. A dovoluji si zde tvrdit, s veškerou úctou k panu Rollandovi, že Otčenášek je v každém směru lepší.

Plastičnost, s jakou se mu podařilo vykreslit tmu, je naprosto úžasná a počas celého čtení mě fascinovala. Od začátku knihy, do jejího konce jsem nebyl ve svém pokoji, ale v temné komůrce, za jejímiž zdmi hrozí nebezpečí, usilující o holý život. A tma je v ní nekonečná. Ano, ustupuje, když příjde Pavel. Tehdy přebírají vládu nad strachem, smutkem a nejistotou – tmou – pocity štěstí, lásky a něžnosti – světlo -, ale tma se nikdy nevzdává. Nikdy. A vždy se vrací a vystavuje Ester boji podobnému tomu Reovu s Apopem.

A konec tohoto boje nastává až s koncem světa.

Kniha mi byla o to bližší, že mi Ester hrozivě připomínala jednu slečnu, která je mi blízká a příběh jsem tak prožíval ještě citlivěji. Postava Pavla je mi také velice příjemná, stejně jako postava jeho „táty“ a tovaryše Čepka. A když má dojít ke střetu s postavou zápornou, stává se i nenávist stejně plastickou, jako láska k výše zmíněným.

Konec byl strašlivý. Nikoliv neočekávaně, ale stejně jsem celou dobu doufal v jiný konec. Doufal jsem ve světlo. A nepřišlo. Přišla jenom ukázka Otčenáškova mistrovského umu. V jednom bodě se mi dialogy zdály být poněkud nemotorné, ale tento pocit se objevil jenom v jedné kapitole a nepřetrval více než dvě stránky, takže pro knihu nemám vlastně nic jiného, než chválu.

Naprosto fantastická kniha. To je první myšlenka, která mě napadá čerstvě po dočtení. Proč?

Inu, nejdříve si vezměme literární styl. Eco v této knize píše jednoduchým, příjemně čtivým jazykem, který používá složitější věty pouze výjimečně. Opravdu se kniha čte velice příjemně a jedna stránka za druhou vám uteče až podezřele rychle.

Hlavní hrdina knihy je sympatický asi jako vřed, ale stejně čtenáře zajímá, jak to s ním vlastně dopadne. Rozdvojená osobnost byl velice zajímavý nápad, který přinesl spoustu prostoru pro velice vtipné situace a stejně tak dobře umožňuje velice zajímavý vypravěčský styl.
Když píši o „vtipných“ situacích, musím upozornit, že Pražský hřbitov má v sobě spoustu milého, vlídného humoru, možná s lehkým nádechem sarkasmu.

Bylo obtížné se zorientovat v dějinných událostech, které nám pan Eco představoval a věřím, že pro někoho kdo o těchto událostech nemá nejmenší tušení, musí tato kniha opravdu být náročnou. Já měl to štěstí, že jsem se před nedávnem rozhodl „nastudovat“ si něco málo o papežích. A pokud se zajímáte o toto téma, Piu IX. se prostě nevyhnete, což vede i ke Garibaldimu a tak dále a tak dále. Opravdu neprobádané pro mě byly dny Prusko-francouzské války a komuny, i tyto informace jsem si však byl schopen doplnit za pochodu.

Antisemitismus, kterým je celá kniha prosáklá v té nejčistší podobě, je odporný a krutý, ukazuje však dokonalý dobový obraz, stejně jako téma zednářských lóží a podobně. Když si člověk čte o masivním prezentování falzifikátů a konspiračních teorií bez důkazů, musí si říct: To snad není možné! To by se nikdy u rozumných lidí nestalo! A ejhle, potom se podíváte na internet…

No, každopádně jsem si knihu užil, dozvěděl jsem se až nepříjemné množství zajímavých informací a hlavně jsem se ještě jednou ujistil, jak skvělým autorem Eco je. Plně doporučuji.

Inu, přátelé, jeden den. Tak nějak jsem si k tomu večer sedl a druhý den jsem to dočetl. Jsem si po těch letech, kdy jsem knihu nečetl, nějak neuvědomil, jak čtivý text to vlastně je. Famózní!

Nebudu se tu snad rozepisovat o všem fascinujícím, co v knize Tolkien napsal. Je to zkrátka mimořádné čtení, které takřka nemá chybu. Takřka. Dovedu si představit, co k tomu autora vedlo (a stejný postup samozřejmě zopakoval v knize následující), přesto se mi v kontextu dnešní literární kultury zdá poněkud nešťastné rozdělení na dvě knihy, z nichž jedna pojednává o skupině Aragorn, Legolas, Gimli, Pipin, Smíšek a Gandalf, druhá o skupině Frodo, Sam a… Glum? Glum se Smeagolem. Jistě, vcelku jsou vytvořeny dva kompaktní příběhy, které se v zasazení světa vlastně ději samostatně a na sobě nezávisle. Myslím však, že kompozice neustálého napětí by fungovala dramatičtěji (což ale zase nebyl plně Tolkienův záměr) a byla, po mém soudu, čtenářsky méně náročná. To je však jedna výtka. A to je vše.

Kniha má všechno. Přenádherné popisy, skvělé dialogy (mírně trpící překladem, zde doporučuji spíše originální znění). Na rozdíl od první knihy je zde přítomno větší množství akce. Což tedy nehodnotím jako cosi a priori dobrého, jen to konstatuji. (Stojí však patrně za zmínku, že Tolkienovi jdou popisy a dialogy (a monology) mnohem lépe, než akční pasáže. To je u fantasy autorů dosti netypické, větší část fantasy stojí na akcích.) Každá z knih má svou symbolickou postavu, která je zkrátka fascinující. V knize třetí je to Ježíš… tedy pardon, Gandalf, v knize čtvrté zase duo Glum, Smeagol. Jejich úloha, symbolika a proměny jsou fantastické a doprovází čtenáře celým literárním požitkem. Mohl bych dále vyjmenovávat jednotlivé části díla, ať ty zkrátka nádherné, ty geniálně napsané, či ty symbolicky (respektive mytologicky) zajímavé. Neudělám to. Kniha jako celek působí famózním dojmem a nemá dále smysl z ní vytahovat jednotliviny.

Že prý dobře napsaná detektivka. Ano, akorát je to spíše dobré a méně detektivka. Knihu jsem četl poprvé v prvním ročníku na střední, protože se mi zkrátka zdála přitažlivá. A tehdy mě bavila, užil jsem si ji a k maturitě si ji nevzal. Rychle jsem zapomněl na její obsah, v hlavě mě však nikdy nepřestala strašit. A tak jsem si ji přečetl znovu – tuto velkolepou, geniální knihu, jejíž čtení se stalo necudným požitkem.

Asi by bylo hloupé předstírat, že se o detektivku nejedná. Ale už z názvu hlavních postav, mistra (Viléma, což je podstatné z jiných důvodů) z Baskervilu a Adsona. Adsona. Watsona. Tedy Adsona. To jsou tedy dvě vrstvy. Jednou je rádoby klasická detektivka Doylovského střihu, druhou vrstvu však tvoří přímo Sherlock Holmes a jeho příběhy. Vedle Psa Baskervilského najdete v knize odkazy (nepřekvapivě) i na Studii v šarlatovém a další díla. Další rovinou jsou teologické spory, které se odehrávají a prokvítají skrze všechny ostatní vrstvy, které ty vrstvy spojují. Do toho máme rovinu historickou (mnoho postav a událostí odpovídají poměrně přesně historické skutečnosti, právě v této rovině je důležité jméno Vilém) a rovinu fiktivní, která se s tou historickou promíchává v divokém tanci, při kterém se postavy skutečné střetávají s těmi fiktivními a oba typy zároveň citují texty, které vyšly až o celá staletí později. A tohle celé, toto množství skládá se v jednotu, ovšem nesmyslnou, podivnou, zvláštní. Hlavně nesmyslnou, jak v závěru Vilém sám odhaluje. Závěr se ve své apokalyptyčnosti zdá skoro směšný, tím nejtragičtějším způsobem. A přes to...

A přes to je to stále naprosto brilantní. Brilantní nesmysl. Kniha je to zkrátka skvělá. Paroduje klasickou žánrovku – detektivku – ale i další literární směry. Abych jmenoval, jsem si jist, že celá koncepce knihovny je parodií na magický realismus – knihovna se stává symbolem nadpřirozena, kde se nemožné stává normálním a racionálně přijatým, stává se semeništěm duchů a draků a kdovíčeho ještě, zároveň však to magické prožívá přísnou dekonstrukci. Z dalších bych zmínil, že kniha vlastně obsahuje (a to se běžným detektivkám rovněž zcela vymyká) bravurně provedenou soudničku, soudní reportáž, kterou Adson sepisuje v pravdě coby talentovaný žurnalista. A toto celé je prováděno s humornou nadsázkou, zcela nevážně a přitom famózně tragicky. No vzpomeňte na svou četbu, copak si nepamatujete na „Bogomilka je děvka, které po nocích natrháváš prdel svým kacířským údem, prase jedno!“? I Vilém a jeho komentáře celou situaci odlehčují a parodizují. Povšimněme si, že Viléma vlastně nemá rád nikdo, každá ze stran na něj nadává, byť vždy z jiného důvodu. Kdybych to měl přirovnat, dalo by se říct, že je to jednou hnusný fašista a podruhé podělaný komunista, jak se to člověku zrovna hodí. Proč? No protože Vilém je, v souladu s celou knihou, postmodernista. Vyžívá se v hledání pravdy tvorbou mnoha různých pravd a předpokladem neschopnosti mysli odhalit jedinou pravdu. Hledá jen aby hledal a ví jen aby věděl – činí jen aby se pobavil. Stává se tak, v odrazu celé knihy, zkrátka intelektuálním onanistou. Prostě bravurní!

Mám tuto knihu velmi rád a jistě si ji ještě vícekrát přečtu. Bude to vždy zábava, tím větší, čím větší penzum vědomostí čtenář pojal, protože tím odhalí více nesmyslných narážek jen proto, aby se pobavil. Juj, jak já to miluju

A závěrem, nemohu toto neodcitovat, coby expresi postmoderny par excellence:

„'Znamená to, že nemáte na všechny své otázky jednu jedinou odpověď?'
'Kdybych ji měl, Adsone, vyučoval bych teologii v Paříži.'
'V Paříži mají vždycky správnou odpověď?'
'Nikdy,' odpověděl Vilém, 'Zato však pevně věří ve své omyly.'
'A co vy?' Řekl jsem s dětskou drzostí. 'Vy se nikdy nedopouštíte omylů?'
'Často,' odpověděl mi, 'Ale namísto toho abych koncipoval vždy jeden a týž, představuji si jich hodně, takže nejsem otrokem žádného.'
Měl jsem dojem, že Vilém se vůbec nezajímá o pravdu, která není ničím jiným, než adequatio mezi pravou a intelektem. Naopak se bavil tím, že si pravd vymýšlel co nejvíce.“

„Velmi aktuální kniha!“ No… „V dnešní době aktuální!“ Jako jo, ale… „Přeložme to do ukrajinštiny a ruštiny a pošleme jim to tam! A taky do Sněmovny!“ No počkat, to trochu blbnete, ne… „Aktuální válečné svědectví!“ Hej, ale dost. „Hrozné čtení v dnešní době!“ Ale to už není sranda toto! „Aktuální, aktuální!“ Brrr! Stop! „Hrozná doba ve které to číst, protože je to aktuální!“ Konec, dost! „AKTUÁLNÍ, AKTUÁLNÍ, AKTUÁLNÍ, JE TO JAKO DNESKA, TAK JE TO AKTUÁLNÍ!“

DOST!

Vážně, prosím, dost. Heleďte se, já vím, internety jsou zlé a televize ještě horší, ale safra, to vážně toto? Vy ležíte třetím rokem v cizím státě ve sračkách spolu se statisíci dalších lidí v osmnácti letech a sledujete jak kolem vás umírá vše, doslova vše, živé, ohněm, kovem a plynem? Vás naverbovali na vznešené ideály a na státní čest jen proto aby vás nechali pojít v kanále a ani se o vás nezmínili? Vy se vracíte domů jen proto, aby vám bylo masarkyovsky řečeno, „Tož, toto jste, chlapci, neudělali nejlépe.“ Ne. Vy to sledujete z velké, ale velké vzdálenosti. Což o to, já jsem schopen pochopit empatii, první dny jsem za Ukrajinu vnitřně trpěl, ano. Ale i tak, stejná ta situace není. Je jiné, když se coby národ osm let na tuto válku chystáte, vytvoříte pro to fantastickou profesionální armádu a stojíte proti jednomu protivníkovi (ač v boji značně nerovném, o tom žádná) s podporou celého (skoro) světa a víte že bojujete za sebe, za svůj národ, ne pro jakési nehmotné nic někde nikde. Pak, trvá to tři měsíce. To není jako boj neprofesionálních mladíků v cizím státě pro cizí věc, bez přátel, bez rodiny, bez podpory, v hnoji zákopové války táhnoucí se léta. Ta situace prostě není stejná a pokud to nechápete právě při čtení Remarqua, tak něco děláte špatně.

A právě o neopakovatelnosti První světové tato kniha je. První konflikt svého druhu, násobně větší než je ten na Ukrajině, reálně dost nepojatelný. A ano, Druhá světová brutalitou a šílenstvím První překonala, ale stále byla až druhá, navíc zcela jinak vedená. Velká válka si navíc vytvořila jednu speciální devizu. Ztracenou generaci, opět cosi neopakovatelného, už z důvodu globalizace. Ukrajinští vojáci (méně pak ti ruští) jsou plně propojeni se světem, komunikují, nejsou opuštění, čemuž přispívá, že reálně boje tam opravdu vede profesionální vojsko. První světová byla absurdnější, grotesknější (to ostatně Švejk vystihuje lépe než Fronta, Švejk je obecně patrně mnohem lepší kniha), došlo k naprostému odříznutí bytí od žití. Pro chlapce, které nám kniha představuje, nebylo fyzicky možné dál existovat v „normálním“ světě, protože od něj byli natvrdo odříznutí. Tato nemožnost dalšího žití, to je něco co zažili už jenom ti co prošli koncentračním táborem.

A opakuji, o tom ta kniha je. O ztrátě, o bolesti, o hnusu. Proč to tu plácám furt dokola? Protože nic dalšího kniha nabídnout neumí. Pěkně příběh, který je pěkně napsán (moc pěkně, Remarque byl vynikající stylista) a vypovídá o specifickém problému. Nic moc dalšího nám nedá, nic dalšího neříká. Od toho máme Švejka a jemu podobné. Tady si prostě užijte moc pěkné čtení, ze kterého mrazí a myslete na to, že to ti hoši tehdy na frontě mohli udělat lépe, abyste naplnili hrůznost knihy. Na Ukrajinu, na tu nemyslete.

A aby bylo jasno, tímto komentářem nechci nikoho z komentujících a priori urazit... snad jen trošičku, jednoho z komentujících... ta ukrajinština a ruština mě dostala, nebudu lhát. Ale ne, vážně ne, jen chci ukázat, že věci jsou trochu jinak, prostě s vámi nesouhlasím, to je vše. O to méně pak chci urazit Ukrajinské vojáky a civilní obyvatelstvo. Jejich utrpení neponižuji, jen říkám, že je jiné a existovalo horší.