Set123 komentáře u knih

Já nevím. Připadám mi až nepatřičné si to vůbec myslet, natož psát, ale tato kniha je naprosto hrozná. Ne vážně, myslím, že se člověk musí snažit, aby něco napsal tak… špatně. A to jsem se na Zlodějku velice těšil, koncept smrti – vypravěčky se mi zdál na papíře (haha) hrozně zajímavý a nakonec? Zusak zmršil, co jenom mohl. Upřímně jsem dostal na straně 170 chuť to jednoduše zavřít a dělat, že kniha neexistuje.

Kdo nechce, aby mu byl vyzrazen děj, ať zbytek komentáře nečte. Je možné, že mi něco ujede.

Začněme od začátku. Vypravěčský styl. Hrozný. Užívání vět vhodných pro šestileté, co se právě učí číst, se mi k tématu Druhé světové nezdálo ideální. Sekání na kapitoly? Horší, než u Tolstého. Co stránka, to nová kapitola, která je zase stejně bez obsahu, jako ta předchozí. Vyznačená moudra smrti, která dosahovala filosofie mého já v deseti letech, byla doslova ubohá. A to myslím vážně. Já ve třinácti byl cyničtější než Smrt z této knihy. (A ano, chápu, že příběh měl být tak dojemný, že i smrt se nad ním pozastavila, jenže není.) O tom, že Zusak ví, že normálně plynoucím dějem by si diváky neudržel, proto že prostě neumí psát, a musí tak používat spoilery na konci každého blbého odstavce, snad nemusím ani hovořit.

Děj? Jaký prosím? Ne, zcela upřímně k nějakému, alespoň drobnému posunu děje tam dochází jednou za šedesát stran. A tento drobňoulinký krůček vždy popisuje dalších šedesát stran. Každý motiv děje byl navíc tak předvídatelný, že další dvě šedesátistránkové série jsem si vlastně mohl odříkat i bez čtení. Toto je kniha, u které by opravdu Obsah stačil pro seznámení s celým příběhem, přečtete-li si alespoň prvních padesát stránek.

Atmosféra Německa druhé světové války? Nijaká. A objevení toho nekonečného moudra, že válka je hrozná, je také opravdu úchvatné. Pardon, ale existuje dílo pana Remarqua! Sakra, i ten Churchill ve své sérii o Druhé světové válce, která předkládá suchá fakta, umí lépe ukázat atmosféru a hrůzu Druhé světové.

Hlavní „hrdinka“ je tak trochu zaostalé děvče, které je sympatické právě jenom tou zaostalostí – nebo to není sympatie, ale lítost? O ostatních postavách nemá smysl hovořit. Jsou zbytečné. Vlastně jako tato kniha.

Opravdu se snažím přijít na něco, co se mi na knize líbilo, abych mohl dát alespoň dvě hvězdy. Líbí se mi provedení knihy od Arga, ale to se obsahu nijak netýká. Text se čte rychle, ale to je v zásadě jako rychle si přejíždět šmirglem po řitním otvoru. Takže nevím, pokud si vzpomenu, doplním.

Jsem opravdu překvapen a zklamán tím, že Zlodějku knih musím označit za nejhorší knihu, co jsem letos četl. Ano, dokonce i Diderotova Jeptiška byla příjemnější zážitek; nebyla alespoň tak natahovaná. Ba dokonce ji musím označit za jednu z nejhorších knih, co jsem vůbec četl. Ne-li nejhorší. Možná jsem ke čtení zvolil špatné rozpoložení, či dobu, ale to na věci v tuto chvíli nic nemění.

10 14.09.2020

Nyní, když jsem po letech četl Malého prince podruhé, byl jsem ohromen. Ne tím, jak je to dobré, ale tím, že jsem si to po mnoha letech pamatoval do nejmenšího detailu.

Jedná se o skvělou pohádkovou knihu, která se čte sama a přes to obsahuje neuvěřitelné množství fantastických myšlenek, některé jsou jasné, jiné lze obracet a aplikovat na nejrozmanitější situace, což je fantastické.

Je to skvělá pohádka, ale zároveň se mi zdá, že je to ten nejsmutnější příběh, jaký jsem četl. Ano, z jistého úhlu, ale stejně. Vlastně na mě konec knihy působí stejně depresivně jako Dědova mísa od Nerudy. Ani u jednoho si nejsem jist proč, ale zdá se mi to hrozně tragické.

Jsou knihy, které na mě měly mnohem větší vliv a které mám podstatně raději, ale Malý princ ve mně něco zanechal a já jsem za to „něco“ Exupérymu vděčný.

I ve mně – člověku cynickém – tato kniha vzbuzuje různé pocity, od dojetí, přes jistou míru znechucení, až po nenávist?, nebo něco nenávisti podobného. Možná je to tím, v jakém stavu a z jakých důvodů jsem se rozhodl tuto knihu přečíst, že ve mně vzbuzovala tolik emocí, anebo je to prostě tím, že je skvěle napsaná.

A ano, je skvěle napsaná a já si nejsem zcela jist, kdo to může zpochybňovat. Četl jsem zde, že je v některých místech příliš rozvláčná, že moc popisuje… No pro mě osobně je to jedno z nejlépe a nejjasněji napsaných poetických děl, jaké jsem kdy četl. Kniha popisuje úderně a stručně (oproti jiným), jazyk, jaký Puškin používá je příjemný a znělý, verše jsou jednoduché. A všechno to je krásné.

Kniha je plná silných citů, které na čtenáře přímo prýští z nádherně vyvedených postav, které se staly legendou. Člověk nemůže Oňegina nemilovat, ale zároveň je hrozně složité k němu necítit nenávist; o Taťáně ani nemluvím.

No, když to zjednoduším, jedná se o geniální dílo, které se krásně čte. Neříkám, že je to má nejoblíbenější poesie, ale určitě je to jedna z nejlepších co jsem kdy čet.

Hm… dobrý. Hodně dobrý, uznávám. Safra, toto bylo docela zajímavé čtení.

Předně, proč jako kniha pro děti? No, do toho, povězte mi to! Protože je tam malý kluk? Ale notak! Protože je to psané jednoduchým jazykem, bez složitých vět, či nedej bože souvětí? Jako fakt? Nebo snad proto, že to knihkupci hodili na regál s dětskýma pohádkám? No to je úplná kravina, ne? Malý kluk je i v Bratřích Karamazových (první kniha co mi padla do oka), pouhý styl vypravěče ještě neoznačuje implicitního čtenáře a knihkupci jsou blbci. Proto protestuji! Já být dítě, tak mě na prvním místě ta knížka vůbec nezajímá (sedí to myslím na těch třináct, či dvanáct, kdy jsem četl Konyvrana), druhak, po přečtení bych vůbec, ale vůbec nevěděl, o co knize vlastně šlo, jen bych byl smutný (Nebyl jsem moc chytré dítě, ne že by ze mě byl moc chytrý dospělák…). Nenechme se zmást ornamenty, tematicky kniha, po mém soudu, který očividně může být zcela lichý, pro děti není. Pravda, odpověď na otázku, pro koho vlastně je, není lehká.

Patrně pro nás dospěláky (byť jen chvilku), kteří:
a) si chceme zkrátka občas odpočinout
b) rádi čteme dobré knihy, když se lehko čtou – bonus
c) se rádi dojímáme a představujeme si nás samé v pozici… kohokoliv z příběhu, vždy to bude stejně, či podobně… kruté.

Trošičku to připomíná Most do země Terabithia, operuje se zde s podobnými ornamenty (portálem není řeka s lanem, ale 00:07 a můra, kteréžto nás zaváději do fantaskní reality a nakonec nám berou to nejbližší) a tématy, ale nevím proč, tato kniha se mi jeví být ještě méně pro děti. Asi přítomností přílišné metaforyčnosti, superevil záporáka šikanátora, takového malého doktora Freuda a… nevím čím ještě.

Je to každopádně dost kvalitní čtivo, které člověka velice mazaně, krásně strukturovaně a kondenzovaně (vyvrcholení v deseti stranách bylo prostě famózní!) vytýrává. A jo, měl jsem takové lesklé oči po posledních třech stránkách.

P.S.: Cituji štítky, které máte napravo na obrazovce a které někdo ke knize očividně musel přiřadit: "umírání, strach, noční můry, příšery, monstra, RODINNÉ VZTAHY" (no fuj), "šikana". Kdo v sobě našel tolik cynismu aby k tomu pak přihodil "pro děti"?

Páni, já už se vám dlouho!.... takhle nenudil. Ne, dobře, to kecám. Kdopak mi vysvětlíte rozdíly mezi Pillersdorfovou ústavou z roku 1848 a Stadionovou ústavou z roku 1849? Nikdo? Já bych vám to vysvětlit mohl a tehdy bystě patrně poznali co je nuda. Ale zpět k tématu. Od knihy jsem nečekal vůbec nic, snad krom kvalitní narace, konec konců, to je hlavní deviza pana Martina. A ano, v tomto ohledu se má očekávání naplnila. Ano, prostě jo, je to napsané dobře. Ale to je spousta knih, ve kterých se dá v průběhu zkouškového utápět čas. Co více nám to dá?

Nwm… Jistě, nelze pochybovat o tom, že to světu Písně vnáší jistou nebývalou hloubku. Ale… tajné náznaky o událostech Castameru působí mrazivěji a zajímavěji než toto. Upřímně, aniž bych chtěl mistra „nedělámcopoměchcetepáčměštvete“ urazit, cítím z této knihy jistou potřebu měřit se s Tolkienem. Jistě, možná jsem mimo, ale cítím to tam. Ne, že by se dnes vše nesrovnávalo s Tolkienem (budiž, alespoň implicitně). Po mém neodborném soudu má Martin k dědictví Tolkiena co do kvality nejblíže. Pokud jde o počin jednotlivého autora, málokdy lze popatřit na něco jako Pána prstenů a málokdy lze popatřit na Píseň. Ale stejné to není a, promiňte, Oheň a krev není Silmarillion. Kronika světa, jistě, ale genialita biblického Silmarillionu, to ne, i když ji Martin pojal delší, detailnější, formálněji patrně ucelenější. Ano, světu to dodá hloubku. Ale nedodá mu to živost. Na straně druhé musím ocenit, že se nevydal cestou kopírující Silmarillion a nevrátili jsme se do dob bohů, ale popisuje historii království, styl Písně zůstal zachován. Toho si vážím.

Nu, ke knize samé. Je zajímavá, to jistě. Ale já se u ní opravdu nudil. Obviňuji z toho právě její formu. Moderní vypravěč ke kronice, jak už tu ostatně je zmíněno, dost dobře nesedí. A ač oceňuji meta charakter vypravěče vyprávějícího o vypravěči, který nám vypráví, prostě to nebylo schopno udržet mou pozornost. (Buďme fér, on za to mohl asi i ten Hart, Právní myšlení od Sobka a zkouškové. To všechno na mě pomrkávalo z knihovny.) Spíše jsem potřeboval klasický román, než něco… takového. A ano, i Zolova Lidská bestie mě udržela více. Tím více mě ostatně štve, že Vichry zimy stále nedorážejí a v nejbližší době to ani nevypadá kdovíjak optimisticky. Ale jsem optimista, věřím. Já věřím, že než Martin zemře, vydá nový díl. A rovněž věřím, že tehdy znovu přečtu celou sérii a zahrnu do toho i tuto podivuhodnou kroniku a třeba mě tehdy i více nadchne.

A propos, ano, ty ilustrace jsou pěkné, to oceňuji.

Tak jsem si po několika letech podruhé přečetl tuto mimořádně zajímavou knihu. Něco málo jsem již pozapomněl, a navíc jsem nyní měl za sebou o něco více z Shakespeara (včetně Bouře a Sonetů, což není nedůležité) a Platóna, samozřejmě myslím na Ústavu. Nu a čtení to bylo samozřejmě zajímavé. Wildovo dílo jako celek patří ke skvostům světové literatury a přináší člověku stále nové podněty. Naposledy jsem četl například Salome… Obraz Doriana Graye samozřejmě zaujímá v celkové Wildově tvorbě čelní místo.

Obraz lze zajisté řadit k tradici gotických románů. A nenechme se mást, ty mají společný, vedle hororových prvků, filosofický podtext. Gray pak ze všech nejvíc. Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda mají dichotomii dobra a zla uvnitř dvojjediné entity, člověka. Frankenstein božství a dělící čáru mezi životem a smrtí. Dracula nesmrtelnost, zdroj života a zdroj lidství. To jsem jmenoval největší příklady. Gray má duši. Wilde byl estetik a proto nemohl nevčlenit do svého díla téma vlivu estetiky na naše životy a odraz (estetický, ale nejen to) naší duše v našem těle. Neboť tělo jest chrámem ducha. Mnohde narážíme na projevy duševní zkaženosti fyzickou disharmonií. Richard III je hrbáč, na kterého štěkají psi, Kaliban je odporná stvůra která nemyslí než na zalidnění ostrova malými Kalibay (ač zde je to složitější). Jinde je zkažený dech příznakem zlé duše. A to nám Wilde ukazuje v podobě mimořádně vyhrocené. Obraz, jindy mající pouze a výlučně estetickou hodnotu, amplifikuje duševní proměny, stává se arbitrem morálky, který dovede člověka až k sebevraždě. Vývody si z toho udělejte sami.

Je fascinující, když už jsme u toho, jak silně se odráží Shakespearovo dílo do Obrazu. Najdeme tam Hamleta, Othella, nejvíce pak po mém soudu sonety, zcela nezakrytě Romea a Julii. V předmluvě se pak Wilde vrací k Bouři s krásnou metaforou o Kalibanovi a zrcadlu. Nejvlivnější jsou podle mne však ona sonety. Hlavně v začátku knihy, kdy dochází k tomu osudovému Grayovu přání, když se Henry baví s Dorianem je vliv sonetů silný. Oslava krásy, obava ze smrtícího času… Sonety je začátek doslova prolezlý. Ač s nimi tedy lord Henry dělá různé věci…

To mne vede k hlavním postavám. Henry, Dorian, Basil. To je trojice která se nám sejde v ateliéru a která má nezanedbatelný vliv na celé dílo. Hodný Basil, milující krásu v její hloubce, cynický Henry milující krásu v její povrchnosti a Dorian, ve své prázdné mysli nemilující nic. Ale zas tak jednoduché to také není. Basil je často považován za jakéhosi anděla a Henry za ďábla. Jenže on je ten Basil také pěkně egoistický parchant a Henry na straně druhé vlastně nedělá vůbec nic špatného. On se chová velice slušně, vlídně, i se svou ženou očividně nakládá s úctou, takže rozhodně nenaplňuje znění svých aforismů. Jen je to cynický parchant, který rád manipuluje. Hraje si, což Wilde popisuje dost explicitně, s Grayem jako kočka s myší, ale nikdy by ho nenutil udělat nic zlého, nic odporného. Povrchního? Ano. Egoistického? Ano. Krutého? Ne. To špatné nelze hodin na Henryho prohnanost, ale jen a pouze na Dorianovu prostoduchost.

A k tomu Henryho slavnému hédonismu… On je, a bojím se, že právě kvůli Obrazu, společensky poněkud špatně vnímaný. Rozhodně tomuto filosofickému směru Wilde neudělal dobrou službu. Je, mimochodem, dobré upozornit, že lord Henry hovoří o neohedonismu, jeho vlastním přepracování původní myšlenky, který se spíše do jisté míry blíží satanismu říznutému nihilismem. Toho času jsem si vymyslel termín egoistický utilitarismus, ten se k tomu možná tak nějak hodí. Filosofický hédonismus se jednoduše snaží maximalizovat množství štěstí coby jednotky dobra. Směřuje k co největšími štěstí pro co největší množství lidí. Minimalizuje bolest a zlo, neštěstí. V tomto směru je Grayova, respektive Henryho filosofie (ač je očividné, že on ji nebere tak úplně vážně, to by byl v rozporu sám se sebou) podobá spíše satanismu LaVeye. Nad to si nemyslím, že by Henryho pojímání filosofie vedlo k jakémukoliv utrpení ostatních, on i ve svém egoistickém novém hédonismu zůstává celkem mírný, do zběsilosti ho dování Dorian.

A tím to tady zakončím. Chtěl jsem se na knihu podívat možná maličko jiným pohledem, než pohledem zlého ďábla Henryho. Za zmínku by toho patrně stálo víc, ale pro to zde není prostor.

Slyšel jsem kdysi recitaci Sedmé… A upřímně? Nemohl jsem se do ní nezamilovat. Jedná se o poesii neskutečně silnou a hlubokou, o poesii, která se opravdu dotýká mého nitra. Nemohu snad ani spočítat kolikrát jsem sedmou přečetl. Dostkrát na to, abych si ji zapamatoval. Když je mi teskno, nebo jsem opilý (zásadně vínem, nebo absinthem), cituji dosud sedmou elegii. Nejen Karina (Barbora…), ale i další elegie rozeznívají mé nitro. Nemohu, vedle krvavého pláče, neustále nevzpomínat na šestou, devátou…

Nevím ani čím to je, to prostě „láska na první pohled“, nebo něco takového. Patrně je to tím, jak mladý Orten verše psal, jsou svěží, upřímné. Také jistými pocity, které člověk v jistých chvílích pociťuje. Jedná se o, promiňte mi patos, zhrzenou lásku, zklamání životem… prostě smutek.

A to je vlastně dost tragické. Je to poesie smutku, opuštění, zklamání… No jsou to elegie no. Nejtragičtější se mi zdá sedmá, nejopuštěnější šestá a nejsmutnější devátá. Společné mají to, že jsou krásné. Opravdu, upřímně, hluboce krásné.

A co dál k tomu psát. Poesie se vám buď libí, nebo ne. Buď se vás dotýká, nebo ne. Buď ji milujete, nebo ne.

Bylo to, tuším, v osmé třídě, když se mne učitelka, po čtení ukázky Starce a moře z čítanky, otázala, zda se mi to líbí, když jsem takový čtenář. Nevím o tom, že bych tehdy kdovíjak četl, jestli něco, byla to série Konyvrana a Klub tygrů, či jak se to jmenovalo. Považoval jsem její otázku tak trochu za potměšilou podpásovku. Samozřejmě se mi to tehdy zdálo úplně hrozné a fyzicky jsem trpěl, když jsem to četl, zdálo se mi však blbé jí odpovědět takto upřímně. Řekl jsem proto „Asi je to dobrý.“, načež mi bylo odpovězeno něco ve stylu, jistě že je to dobré, vždyť za to získal Nobelovu cenu. Už tehdy se mi to zdálo jako naprosto stupidní argument kohosi, kdo si zrovna zapomněl doma mozek. A už tehdy začal můj upřímný odpor k Hemingwayovi a tím větší konkrétně ke Starci a moři. Když jsem se dostal na střední, samozřejmě to byla první kniha ze seznamu, kterou jsem vyškrtl a důkladně jsem, na základě ukázky z čítanky, odrazoval všechny mé drahé spolužačky od čtení této knihy, že je hrozně špatná. Spolužáky jsem odrazovat nemusel, ty by číst ani nenapadlo.

Tak a po tomto delším úvodu mohu konstatovat, konečně jsem tuto knihu dočetl, doplnil jsem svou kulturní mezeru. Mno, otázkou je, byl můj odpor natolik hluboký, že přede mnou skryl hodnoty knihy, nebo jsem jej, byť částečně, překonal? Hmm… Překonal, ale opravdu jen částečně. Podivejte se, na rozdíl od roku 2015 už mám za sebou nějakou tu knihu a mohu snad posoudit, do jaké míry mi novela Stařec a moře přinesla něco zajímavého, nebo alespoň nového. Pro tento soud je třeba zmínit první, patrně nejzajímavější věc na knize. Její výklad je natolik obtížný – protože kniha skoro nic neříká, což zase až taková chvála není, že? – že je docela obtížné vytvořit koherentní interpretaci.

První, tuším autorský, výklad je zkrátka boj člověka s přírodou. Budiž, stará osoba se snaží opanovat přírodu. Na první dobrou se zdá, že se to povedlo, příroda však nakonec opět vítězí. No dobré no… Je to dost kazatelské a moralizující, ale je to nové? Je to zajímavé? Já vám nevím, už první post-apa to demonstrovala dlouho před Hemingwayem a to poněkud zábavnější formou. To, že autor Starce přidal do příběhu více individuálního, není, zdá se, dobrá cesta která by vedla k zábavě. Nikoli pro mne.

Tak dál, tradice proti pokroku, starodávná čest, vedle novátorského odcizení, snaha až bolestná, proti pohodlnosti. Mno jo… Jenže to je téma, které se s lidstvem táhne od dob, kdy slezlo ze stromu. A kam to v knize vlastně vede? Buduje se v ní střet Santiagovy cti, hrdosti a pokory, proti nemilosrdnému vývoji. Santiago vývoji čelí a… a nejspíše brzy zemře hlady. Alespoň knize mohu uznat, že není patetická, kdyby končila jinak, bylo by to možná zábavnější, ale ubožejší. Budiž, to mohu Hemingwayovi přičíst k dobru. Hrdost a tradice jsou sice dobré, ale někdy prostě zvítězit nemohou. Opět, nejedná se o nic až tak moc průkopnického, ale stále je to lepší, než průměr.

V knize taktéž můžeme hledat křesťanský výklad. Je očividné, že autor připodobňuje Santiaga ke Kristu. Ať hovoříme o „aj, které znělo jako narážení hřebu přes ruku do dřeva“, nebo jak to v té knize je, či o konci, kdy Chlapec najde Starce s roztaženýma rukama dlaněmi vzhůru, dlaněmi se stigmatem, pořezanými lanem. V knize se dokonce na okamžik objeví i Jidáš! Co jiného ztvárňoval ten ptáček, který odvedl Santiagovu pozornost, načež se Santiago poranil a ptáček odlétl? Ale to by sotva nějakou knihu mohlo ozvláštnit, učinit pro mne natolik zajímavou, abych kvůli ní četl o dědovi, kterého po moři táhne jakýsi mečoun. Ale jisté východisko tyto motivy nabízejí. Santiago je obětí pokroku. Jeho vlastní (moře, ryba, žraloci) jej zradili a ukřižovali, poslední legitimace pokroku. Možná to je konečný výklad, který jsem si schopen z knihy odnést a který je jakž takž zajímavý. Ale ne tak zajímavý, ale to v mých očích udělalo knihu výrazně méně nudnou.

To patrně nejlepší na knize je pro mne jakási jednota Santiaga s přírodou, jeho láska k přírodě, jeho touha po divočině. Ten prazvláštní vztah Hemingway opravdu vykreslil mistrovsky, spolu s psychologií Santiaga. To je jedna z věcí, která v mých očích knize hodnotu opravdu přidává.

Když to sečtu, budiž, není to tak strašné, jak jsem čekal a nakonec jsem u knihy nepošel na nudu a vyčerpání. Učitelce budu nadále vyčítat, že místo kvalitního výkladu knihy použila argumentační faul a udělala tak mnoho pro to, abych klasickou literaturu ještě nějaký ten rok nemohl ani vidět. Zase jsem ale svůj odpor nepřekonal na tolik, abych knihu považoval za opravdu dobrou.

Aaaach, tohle je prostě skvělé. Opravdu skvělé. Četl jsem Audienci dvakrát, třikrát viděl, respektive slyšel. A furt mě to baví a jsem si jist, že příště mě to bude zase bavit. Proč? Protože na té hře není doslova nic co by vás stihlo nebavit. Kratší jednoaktovku jsem neviděl.

Otázka však je, co je na hře vlastně tak zajímavého. Inu, to je dost těžké určit. Snad zde ani nemusím nějak zdůrazňovat, že je to prvotřídní absurdní drama, kam se hrabe Godot. Jako fakt, oproti Audienci má Godot ještě strašně moc děje. Ale to neznačí, že by nebylo ve hře několik sakra zajímavých momentů. Pokusím se jich pár vytáhnout.

První spočívá v postavě Vaňka. Zatímco na Sládkovi není nic tajemného, nic složitého, skrytého a rádoby komplexního, je to prostý jednoduchý chlap, který je mnoho věcí, jen ne zlý, maximálně tak semletý režimem, Vaněk je podivnější. Skoro sem i zdá, jakoby tu Havel vzdával poctu Švejkovi. (To mě napadlo teď a myslím, že celkem trefně.) Člověk si řekne, Švejkovi? Vaněk je pasivní! To nejde přirovnat. Ale ono to jde. Ani jedna z postav nemá charakter, o kterém bychom mohli říci, že je očividný. No řekněte, je Švejk dobrý, nebo zlý? Je chytrý, nebo hloupý? Kdo ví. A co Vaněk? Je dobrý, nebo je zlý? Celou dobu je to slušný člověk, to mu nelze vzít, to jistě ne? Ale co pak s těmi scénami, jako když:

Sládek: Snad jsem blbej, ale jsem férovej –
Vaněk: To jste –

nebo,

Sládek: Jsem rád, že jsme se sblížili – upřímnost – proč vlastně mluvíš tak – to – tak –
Vaněk: Knižně?
Sládek: Jo –
Vaněk: Jestli vás to irituje, tak –

Vždyť z těchto scén Vaněk nutně vychází jako povýšenec, který si dělá srandu z hloupějšího člověka. (Něco jako já.) Jenže ono to zase není tak jednoduché. Ono těch Vaňkových odpovědí, typu „to jste, to jistě, to samozřejmě“ je tam víc a pouze tato jedna vyznívá negativně. A jinak je Vaněk přeci slušný, ne? Na tom jsme se shodli. Tak je jen nešikovný? Přeci i „irituje“ scéna vyznívá na jedné straně prostě nešikovně a všechny Vaňkovy výstupy rovněž. Ale co když dojde řeč na teplé místečko? Tehdy je Vaněk šikovný a manipulativní až dost. A není to se Švejkem úplně stejné? Co „Ale Ježíš byl taky nevinnej a taky ho ukřižovali.“ Scéna? Vždyť je to to samé. Nelze, po mém osudu, určit, co je to ten Vaněk vlastně zač. Mimochodem, určitě to není Havel, to je blbost. Havel nikdy nebyl natolik pokrytecký, aby tvrdil, že nepije a obecně se mi nezdá, že by s Vaňkem měl jakékoliv podobné charakterové vady… ehm tedy rysy. A i kdyby to tak bylo, tak z toho vyleze jedině to, že Havel kritizuje, krom svých kolegů, jejichž kritika z toho vyleze vždycky, také sám sebe. A to, řekl bych, tvrzení o pokrytectví Havla (kvůli tomu, že ve hře vykreslil sebe sama jako takřka abstinenta) rozdupává víc, než jakýkoliv jiný argument. Chjo, to už je zase dlouhé, že… Tak rychle ke konci.

Hra je kritická satira, to je očividné. První pohled říká, hle, kritika režimu. Ale to je také složitější. Ona ta hra totiž kritizuje úplně všechno a všechny, čeho se dotkne. Sládkův monolog je vrcholem kritiky „intelektuálů“, ke kterým jistě patřil i Havel. Myslím tím samozřejmě ten monolog, kde Sládek Vaňkovi říká, že teplý místečko ve skladě by od něj vzal, ale vzít na sebe trochu těch sraček, ve kterých se musí brodit, to ne. Ne, protože princip je mu mnohem milejší než chudák člověk. To jsem, myslím, parafrázoval celkem dobře. Ale zároveň nutně celá scéna kritizuje Sládka. A celou „pasivní, šedou“ vrstvu obyvatelstva. Tu vrstvu, s jejíž tichou podporou režim páchal všechny své zrůdnosti. Ale režim je kritizován rovněž tak. Prostě vše.

Otázkou tedy zůstává, jak cokoliv z této hry vyložit. Odpověď je jedna a právě ta odpověď dělá z Havla génia. Nic neříká, ale zároveň odhaluje úplně všechno. Víte co mám na mysli. Mám na mysli slavné Vaňkovo „Je to všechno na hovno.“. To je snad jediná věta, ze které se dá s jistotou (no dobře, velice subjektivní jistotou) vyvodit alespoň něco o charakteru Vaňka. A jednoznačně to odpovídá na to, co hra kritizuje.

9 25.01.2022

Kniha vpravdě metafyzická, že?

Svátky vánoční mi přerušily mou snahu číst Zeměplochu znovu, tentokráte v řadě pěkně chronologicky. Když tak na mě to prasátko z knihovny koukalo, neodolal jsem představě Smrtě kterak se převléká za San… Otce prasátek. Knihu už jsem četl dříve, jednalo se snad o mou třetí Zeměplochu. Tehdy mi kniha nesedla a nejsem si jist, zda jsem tak třetinu nepřeskočil. Zato nyní, nyní jsem si to jak se patří užil.

Kniha je opravdu fantastická. Lze na ní pozorovat důmyslnou narativní strukturu, zajímavý příběh, zajímavé úvahy, jak jsem již řekl, vpravdě metafyzické. Myslím, že každý milovník Zeměplochy si zaryl do mozku nejen Smrťův monolog o spravedlnosti, ale vůbec celou problematiku „nevycházejícího slunce“. Zajímavý je i začátek, kdy Auditoři navštíví lorda Odkragliho a podotýká, že lze sotva tvrdit, že neexistuje něco, čehož fotku pozná doslova každý.

Zmínil jsem zajímavou narativní strukturu. Kniha má několik vypravěčů (extra, intra, hetero, i homodiegetických) a s tím souvisejících i obdobné množství postav fokalizace. Proto se kniha ze začátku zdá být matoucí, člověk nestačí sledovat co že to ten Časnačaj zrovna dělá. Ale pak přijde Zuzana a hezky pomalu ve formátu detektivky (prvotřídní) vám postupně plně objasní co že se to tam vlastně děje. A to je patrně důvod, proč konec knihy opravdu vrcholí jakousi katarzí, nikoliv pouhým koncem.

Do toho vám poletuje Smrť a zoufalý Albert a v záchvatu pravého prtchettovského šílenství množství bohů a och bohů, krys, alkoholu a tak vůbec strašně moc věcí. Nu a tu a tam je to vše promícháno nějakou tou moralitou a odhalením trochy toho lidského pokrytectví. Není to perfektní?

Doufám, že jste si také vánoce užili a dostali aspoň tolik knih co já.

Je úžasné jak kniha celou dobu nutí člověka myslet na svůj název. Obyčejný život. No řekněte, viděli jste někdy více do očí bijící oxymóron? Já snad ani ne.

Upřímně? Ano, podle mne je opravdu Obyčejný život nejlepší kniha trilogie. Nemyslel jsem, že se mi něco bude líbit víc než Hordubal, ale ono jo. Knihu lze rozdělit do dvou, až tří oddílů, ty však od sebe nejsou nijak formálně rozděleny. Právě ten první mne neskutečně bavil. Jakýmsi divným způsobem. Otevřel jsem si ke čtení lahev Tramínu a užíval si popis dětství, studia, nástupu do práce. Bylo to krásné. Prostě nádherným jazykem napsaný obyčejný život.

Poté začala druhá část. A bylo to opravdu tahle jednoduché? To je hlavní otázka té druhé části, vedené formou vnitřních dialogů. Jaké byla motivace života? Nebo snad jen motivace jednotlivých jeho částí? A Jaký jsem vlastně byl člověk? Či lépe, který jsem byl člověk? Celá tato část je najednou strašlivě temná oproti té první, taková vážná, nejistá. Nejistota není přeci pěkná.

Inu a třetí část do značné míry nejistotu zahnala. Člověk není monolit. Člověk je množina prvků, která se může zdát téměř nekonečná. Smíření, konec.
Já vám nevím, je cosi krásného na této knize. Pragmatická poetika pragmatické filosofie, mistrně podaná panem Čapkem. Kniha se čte krásně, nenudí, není totiž monolitní, asi jako ten člověk a snad i někoho donutí k zamyšlení.

Ach jo… Připouštím, že by nebylo vhodné kritizovat tuto knihu jen proto, že jsem na pana Sapkowského trošičku naštvaný za to, že ji vydal. Pokusím se být hodný, ale nevím…

Asi je nutno podotknout, že kniha vůbec není špatně napsaná. Přese všechno je Sapkowski opravdu dobrý vypravěč a rozhodně mu nelze upřít, že sakra umí psát. Ovšem, pokud ji jako já čtete po Paní jezera (Což nejen že není nutné, ale asi to ani nelze doporučit, tato kniha by se nejspíše měla číst hned jako úplně první, nebo mezi oběma povídkovými knihami.) nemůže vám neujít jistá primitivizace stylu. Jistě, děj není úplně přímočarý, události knihy se štěpí a prolínají, ale vypravěč je jednoduchý, neměnný, jediné co se mění je časové zasazení a fokalizace.

Upřímně se mi zdá, a proto tu knihu nemám kdovíjak rád, že ji autor v předzvěsti vydání Zaklínače 3, tedy velkých zisků, napsal pro co možná nejširší publikum. Pohleďte, kniha jakoby byla nasáklá krví a akcí, scény v ní jsou přehnaně brutální, nikoliv tím slizkým vilgefortzovským způsobem, ale takovým tím způsobem alá Pátek třináctého. Prostě to rychle omrzí a stanete se netečnými, takže by vás nemohla vyvést z míry ani… co já vím… něco naprosto absurdního, třeba hromada mrtvol stažených z kůže. Dále se c knize vyskytuje mnohokrát spíše videoherní technika, prostě a jednoduše tam lítá jedno znamení za druhým. Dochází tam k nepříjemně rychlým příběhovým zvratům a celkově je to takové… jiné. Ano, to mi na knize nejspíše upřímně vadí nejvíc. Je jiná, než její předchůdkyně.

Některé věci mne překvapily, autor, jako by občas pozapomněl na svůj vytvořený svět. Když například Geralt přemýšlí nad mistrem Ortolanem, říká, že je Ortolan dost dobře možná nejstarší žijící čaroděj. Problém je, že svět Zaklínače už nejstaršího čaroděje má. Je to samozřejmě Hen Gedymdeith. Za daných okolností, které nebudu příliš vyzrazovat by se dalo argumentovat, že děj románu se odehrává o několik let později, což může mít jistý vliv. A já oponuji, že nikoliv, protože nám do značné míry v Času opovržení bylo popsáno mládí Hena Gedymdeitha a Ortolan by se nám tam upřímně dost těžko schoval. A podobných podivností je v knize více.

Autor se snaží potěšit čtenáře odkazy na jednotlivé povídky, do očí bijící je ten poslední, který se snaží Sezónu navázat přímo na povídku Zaklínač. Podle mne opět nikterak povedeně. A obecně se mi ty odkazy kolikrát nezdají úplně chytře udělané, ale dost už. Být hodný se mi moc nepodařilo, že?

Tak asi takhle. Jsem samozřejmě v zásadě rád, že jsem si mohl přečíst další Geraltův příběh. A upřímně, v druhé polovině mne kniha i celkem začala bavit, takže přes všechnu mou kritiku stejně knize dávám celkem vysoké hodnocení. Jak říkám, jsem na knihu asi jen maličko naštvaný, protože je jiná… To ale asi a priori neznačí, že je špatná

Člověk by řekl – hloupá hra! Nic zajímavého, tlachání o ničem, situační komedie víc než cokoliv jiného. Ale není tomu tak. Je to hra o samé lidské slabosti, hlouposti - zakořeněném zlu.

Nemohu tvrdit, že bych u této satiry plakal smíchem, že bych nebyl schopen dočíst jednotlivé repliky a válel se po zemi s bolestí na hrudníku. Celé čtení jsem měl spíše nasazený poněkud cynický úsměv. Takový ten úsměv, který hlásá „Já ti to říkal.“ Elegance se kterou Gogol vyprávěl o všem tom špatném a směšném byla fascinující, a řekl bych skoro okouzlující. Ale nelíčil nic neznámého, nic nového. Pouze s umem mistra zdůrazňoval to, co je jinak skryté v lidském charakteru.

Upřímně mi hra v mnohém připomínala epizodu seriálu „Jistě, pane premiére“. Úřednický šlendrián je šílený a na komunální úrovni tak šílený, že se mu i státní správa směje. To jasně ukazuje, že nejen Rusko mělo s tímto problémem… no problémy, ale tématika díla se týká všech.

Revizora jsem četl spolu s „Jeho excelencí Eugenem Reugonem“, od Zoly, To je kniha o moci, moci a zase jenom moci. A tady zase. Zajímavé na Gogolově hře je ovšem to, že v ní ve skutečnosti nikdo moc nemá. A tak nám ukazuje, že i pouhé zdání moci, v povrchní a slepé společnosti, může fungovat jako bič. A taktéž nám ukazuje, že moc nemusí ani být skutečná, má-li citát „All power tends to corrupt and absolute power corrupts absolutly.“ dojít naplnění.

Upřímně? Toto dílko je dokonalé. Medvěd má tak málo obsahu, že v něm Čechov nestihl napsat nic, čím by tu prostou komedii pokazil.

V truchlení nám Popovová může připomenout Shakespearovu Olivii z Večeru tříkrálového, Smirnov zase jakéhokoliv pravého bohéma. Děj utíká rychle – dvacet minut – a přes to obsahuje několik poměrně dlouhých monologů, které jsou neuvěřitelně skutečné a vtipné.
Ani já se zde nevyhnu chvále inscenace s panem Werichem a paní Zázvorkovou. Oba jsou ve svých rolích dokonalí a hra je s nimi ještě o maličko zábavnější.

Závěrem jenom dodávám, že je krásné, jakým způsobem pan Smirnov hleděl na feminizaci. Ano, to byl požitek. (Samozřejmě z hlediska komediálního. Nepodporuji střílení do jednotlivých, ani skupin žen.)

9 16.09.2020

Konečně! Konečně jsem si je také přečetl. Poprvé jsem se s Povídkami Malostranskými setkal na druhém stupni základní školy. Konkrétně se jednalo o Doktora Kazisvěta a Hastrmana. Bože, jak já jsem to nesnášel! Ale dnes? Dnes, když jsem si je konečně s klidnou myslí a bez předsudků přečetl čistě dobrovolně? Inu, hned z nich mám podstatně lepší pocit.

Víte, Povídky Malostranské se pro pana Nerudu ukázaly býti poněkud nevděčnou knihou, myslím. Jan Neruda píše okouzlujícím jazykem, který plyne jako řeka, jeho čeština je jednou z nejkrásnějších co jsem kdy viděl a zároveň nejimaginativnějších. Ale! Ale pro moderního čtenáře – tedy běžného konzumenta – to není to pravé ořechové. Inu, jedná se o čiročirý realismus. Opravdu jsem nikdy nečetl tak realistickou, prostou knihu. Vše v ní je uvěřitelné, přiměřené, nic není vyhnáno do surrealistických extrémů. Přes to však Neruda do díla včlenil mnoho satiry, kousavých vtípků, ale i moralit a dosti neoptimistických ukázek lidského charakteru. A toto dílo, zahleděné do lidských duší v melancholické části Prahy nemá u dnešních konzumentů šanci. Sex? Inu, nějaká ta tajemná nekonkrétní zmínka. Násilí? Jen ve vtipu. Vulgarita? Snad žádná. Akce? Inu, letěla tam jedna pánvička. Ale to je vše. Je to špatné? Ne.

Mohu-li si dovolit netradiční srovnání… U knihy Společenstvo prstenu, jsem kdysi napsal v reakci na hanobící komentáře, které tvrdily, že je to kniha o ničem, nic se tam neděje a vede téměř k ničemu, že i kdyby to byla pravda – jako že není -, co by na tom vlastně bylo špatného? Když je něco krásné, budeme tomu vyčítat, že to není akční? Hloupost! Povídky Malostranské jsou knihou, která zpytuje lidskou duši, zesměšňuje ji a zároveň podává jisté svědectví o mládí jednoho z českých literárních – hlavně co do poesie – velikánů. Není to dost?

K jednotlivým povídám se snad jednou vyjádřím individuálně. Zde řeknu pouze, že na mě nejsilněji působila extrémně lyrická „U Tří lilií“, satirická „Figurky“ a neuvěřitelně smutná „Přivedla žebráka na mizinu“, spolu s „Doktorem Kazisvětem“.

Plně doporučuji, i když se vám nebudou líbit všechny. Není na světě sbírka povídek, kde by se všechny líbily všem.

Kladivo na čarodějnice.
Tato kniha se mi poprvé dostala do ruky poměrně nedávno a ohromila mne svým konceptem, zpracováním a prostředím, hned po té, co jsem si přečetl stručný děj.
Tento Kaplického opus magnum, jsem přečetl díky škole, nikoli však s odporem, jak to mnohdy bývalo, ale s nadšením a elánem, jaký jsem v poslední době u knih prožíval pouze zřídka.
Mistrovské používání jazyka, spolu s dnes již částečně archaickými slovy a názvy, lokalita Šumperka a jeho okolí, období 17. století a mnoho dalších faktorů vedlo k mému nadšení, nebyly však hlavním důvodem.
Nutno říci, že nejsem katolík, přes to, že jsem Bibli četl dvakrát a skoro si dovoluji tvrdit, že katolickou církev, řeknu-li to velmi jemně, nemám rád. Nu a v tomto díle se Václavu Kaplickému povedlo můj názor jenom upevnit.
Příběh na vás vrhá krutost, bolest, lidskou nenávist, zlobu a majetku chtivost tak ohromných rozměrů, že spolu ještě s liknavostí, pohodlností a leností některých postav, vám zapříčiní nevalný pocit kolem žaludku a hlavně pak srdce. Katolická církev se tu odhaluje v plném světle, za dob inkvizice, jednoho z nejhorších výtvorů, kterému kdy dala vzniknout.
Není možné, aby vám jeden z hlavních vypravěčů děje, jménem Kryštof Alois Lautner děkan Šumperský nepřirostl k srdci, stejně jako není možné, aby ve vás postava Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, nevyvolávala hnus a odpor, za své činy a bezohlednost.
Co se týká historické pravdivosti, mohu tvrdit, mimo jiné taky díky rozhovoru s učiteli, že je neobvykle veliká. Většina událostí a čísel se plně shoduje s historickými záznamy a tak i z tohoto ohledu nemohu jinak, nežli hodnotit nejlépe možně.
Ke konci pouze dodávám, že vám z knihy bude místy běhat mráz po zádech, naskakovat husí kůže, ne-li se hrnouti slzy do očí, zvláště pak, když se dočtete o nemilosrdném využívání tortury…

Tak jsem se po čase vrátil na Zeměplochu, k dávno pozapomenutému příběhu. A bylo to osvěžující, to musím říct.

Tato kniha pro mne rozhodně není tím nejlepším, co Zeměplocha vyplodila. Přesto se ale jedná o příběh, který mám vcelku rád.

Ne, že by děj jako takový byl nějak zázračný. Jestli je to něco, tak takový Pratchettovský průměr. Začátek naprosto fantastický, konec také, ale ten střed je takový slabší. Autor má, jako obvykle, potřebu přehánět, multiplikovat, házet na sebe jeden skvělý nápad za druhým, až je toho moc. Závěr vše ale tak pěkně rozřeší, že na to člověk vzpomíná až s láskou.

Zajímavější ale kniha je z pohledu její idey. Víte, pokud si přečtete Pohyblivé obrázky, můžete se pomalu vykvajznout na Adornovu kritiku kulturního průmyslu a na Postmanovo křičení na konzumní mraky. Pratchett to všechno obsáhne a to obrazněji, přesněji a zábavněji. Je škoda, že knihu nenapsal dnes, zajímalo by mne, jak by příběh pokračoval, jak by aktuální kultura byla reflektována ve světě Zeměplochy. Protože to, co autor předvedl, je krásným shrnutím dějin filmu se všemi jeho vadami. Je to krása, opravdu krása.

Fanoušky samozřejmě potěší nadprůměrný výskyt lovecraftovských referencí, o to vtipnějších, že je zkrátka objektivní pravdou, že Lovecrafotvo dílo a Hollywood si ve skutečnosti úplně nejdou k duhu a co Hollywood v tomto směru vyprodukuje je pravidelně opravdu jakousi chodící bestií. Osobně jsem byl nadšen z žáby s milionem mláďat, nebo co to tam hned na začátku bylo.

Nu a osobně za největší tahák téhle knížky považuju Výsměška. Geniální představení geniální postavy, kterou snad nikdo nemůže nemít rád. Už kvůli němu, představenému očima chudáka Kvestora, stojí čtení za to, i když vám třeba k srdci až tak moc nepřiroste samotný Viktor, který je jistě zábavnější jako student, než jako herec.

Tak jsem si ve svých jedenadvaceti letech poprvé přečetl něco od Nezvala (jaká ostuda...). Co by to bylo jiného, než Manon?

Takhle... Člověk občas ve svém vzdělání najde jistou mezeru. Něco jako, já nevím, když Babiš prohlásí, že Slunce je planeta. Nic moc to neznamená, ale trochu trapné to přeci jenom je. Tak i já. V sedmé třídě (či osmé) jsem se museli naučit zpaměti ty nejslavnější verše Nezvalovy Manon. Manon je můj osud Tato povinnost je jediné co jsem si zapamatoval (tedy vedle veršů samotných), ale dílo samé jsem vypustil, nic jsem o něm nevěděl. Tak ani na střední jsem jej nezaregistroval. Myslel jsem proto, že Manon je můj osud, Manon je můj osud je samostatná báseň. A hele, ono je to veršované drama!

No tak už víte, že jsem blbeček. Co říci k dílu? Vlastně nic moc. Ono o něm asi nelze říci, že by bylo kdovíjak zajímavé. Jistě kompozice točící se kolem čísla tři a neustálé anticipování budoucnosti, přičiňující se o efekt jisté vášnivé repetice, jsou zajímavé. Ale... ale jinak je to spíše esteticky krásné dílo. Není hluboké, není (a nikdy nebylo) inovativní, neozvláštňuje. Přiznejme si, je to vlastně nezajímavé. A přitom je to naprosto nádherné. Nezvalovy verše, podivuhodně přirozené, jsou strhující.

Manon, Manon, jaký žal!
Manon, co bych za to dal,
kdybych byl vás potkal včera!
Nevstupujte do kláštera!

Čtenář při hře samozřejmě tíhne k moralizování. To já si, s dovolením, odpustím. To, myslím, každý zvládne dost dobře i bez mého přičinění. Ostatně to vlastě považuji za zbytečné. Opravdu to podle mě není něco, co je nutné, užijme si krásu veršů, příběh nechme být. Není tu od toho, aby nás nutil rozvažovat o moralitě jednání té které postavy, je tu od toho, aby esteticky potěšil a mě esteticky potěšil, takže... Takže tak.

A nemohu si, promiňte, odpustit zlou poznámečku. Na základě jednoho komentáře níže stojícího mne pobavila myšlenka Nezvala píšícího v roce 1731. Vzato kolem a kolem by bylo možná vhodnější komentovat Prévostův román někde jinde. Třeba pod tím románem. Nečinil bych to snad nezbytně pod Nezvalovým dramatem.

Nu... poznámky, které jsem si ke knize napsal jsou delší, než je zdejší znakový limit, takže to budu muset poněkud zhustit, uvidíme, jak se to povede. Jsem z knihy poněkud překvapen. Jako malý jsem se poměrně často koukal na film, nedávno jsem si jej zapnul znovu. A vcelku mne zaujal, zdál se mi hlubší, než jsem čekal. Rozhodl jsem si tedy přečíst knihu, s tím, že třeba poprvé prohlásím, že film je lepší než kniha. No, není. Kniha obsahuje tytéž hloubky jako film, ale má jich více.

Nejprve struktura. Jedná se o poměrně komplikovanou knihu, která není jednotná, či jednoduchá v doslova ničem. S trochou nadsázky bych ji označil za postmoderní pohádku, která však do značné míry odpovídá Tolkienovskému pojetí pohádky. Je plná aluzí, odkazuje se na mnohá slavná díla a autory, přičemž jsou však tyto odkazy ukryty dost kvalitně na to, aby neseznámenému čtenáři nijak nechyběla jejich znalost. Ať jde o zcela očividný odkaz na Malého prince (Ygranul a její jed), či na zmíněného Tolkiena, na Poea a další. Tyto aluze dodávají knize další významy, které, myslím, nejsou nevýznamné.

Jak jsem již naznačil, strukturou kniha odpovídá Tolkienově pohádce. To připodobňuji k utopickému žánru. Poutník se vypraví do cizích krajin, které následně poznává ve střetu s tamní kulturou, zvyklostmi, světem. Taková pohádka je primárně o světě. A tak zde. Nejedná se o lineární vyprávění, neustále se nám mění fokalizace postav, ale princip je vždy stejný. Poslové putují do bydliště Měsíčnice, které předtím nikdy neviděli, ti pak vyprávění předávají Caironovi, který se vydává za svým úkolem do neznámé krajiny s neznámými zvyky, ten předává štafetu Áterjovi, který prochází světem, se kterým se seznamuje, aby předal štafetu Měsíčnici, ta Bastiánovi. U Bastiána prvek neznáma dominuje, u Měsíčnice je však rovněž silně přítomný. Jedna postava za druhou prochází Férií, kterou nezná... Fantázií a jejími neznámými končinami.

Do toho je kniha psána více než postmoderním způsobem. Čtenář čte knihu o tom, jak postava čte příběh z téže knihy, ve kterém je zrovna psána daná kniha. Jestli tohle není meta, tak už nevím co. Autor tím docílil poměrně pěkného efektu: čtenář jakoby nahlížel na skutečnost, do které prostupuje fantazie. Neuvědomuje si, že je to fantazie, do které proniká fantazie. Nebudu tu již rozebírat strukturu kapitola a význam čísel, ani nic dalšího, co by možná za rozbor stálo.

Pro nedostatek času už jen nicota. Její konceptualizace zdá se mi zde být velice zajímavou, ve vztahu k fantazii. Z tohoto hlediska vám mohu sdělit, kterou část knihy považuji za absolutně nejvýznamnější - rozhovor Atreje s Gmorkem. Ten mne nevíce zaujal i na filmu. To, co tam Gmork říká, mne ohromilo. Cituji: "Je to prázdnota, která jedině zbyde. Je to jako zoufalství, které ničí tento svět. Lidem, kteří nemají žádné naděje se lépe vládne. A každý, kdo je dokáže ovládat má zároveň i moc. Já jsem služebník té moci, která využívá nicoty." Říkal jsem si, to je přece orwelliánská totalita! Ovládněte myšlení lidí a ovládnete svět. Pak jsem zjistil, hle, film vyšel v roce 1984! Wow! To snad kniha nemůže překonat! A ono jo, kniha dělá totéž, ale důmyslněji. Rozhovor dvou zmíněných zdá se být dokonce komplikovaným. Dovolím si zde k tomu už jen jednu interpretační poznámku:

Dokud věříme, že existuje říše fantazie a ten Frodo tam jde s tím prstenem a není to o ničem jiném, než že tam skutečně jde, bolí ho nohy, je unavený a Glum nakonec padá do Orodruiny a pálí ho oheň, jedná se o pohádky, o fantazijce. Jakmile od tohoto upustíme, zavrhneme jejich žitou existenci, stávají se z nich prázdné měchy, které lze naplnit novým vínem. Ze Sněhurky přestává být pohádková bytost a stává se strašákem, do kterého dosadíme co potřebujeme - pohádka přestává být uměním, začíná být nástrojem útlaku a propagandy. Nacistická propaganda toho času interpretovala Červenou Karkulku následovně: Karkulka je symbolem německého lidu trpícího ve spárech židovského vlka. Popelka se stává árijskou pannou, kdežto její nevlastní sestra je najednou symbolem špinavého míšence, kterého je třeba se zbavit. Jeníček a Mařenka se, vyprázdnění, převrací v příběh konečného řešení, pec se transformuje v kremační pec z koncentračního tábora. Bojíme-li se pohádek, stávají se z nich lži a lži ničí náš svět. To pan Ende popsal krásně a už jenom proto si kniha zaslouží velké uznání.

Já mám Erika rád, pokud vás to zajímá. Pokud ne, tak… tak to máte blbý, protože mě to očividně nezajímá.

Ona je to trošičku jiná kniha, než by člověk klasicky od Zeměplochy čekal. Ale to je dost očividné už tím že její název je přiznaně aluzivní a je nejtenčí z celé Zeměplochy. To, že tu něco bude jinak, bylo zjevné. Myslím, že se kniha nejvíce blíží Soudným sestrám. Ač nepopírám, že ty jsou přeci jenom o něco lepší a důmyslnější. Ale ano, jsou to Soudné sestry říznuté Mrakoplašem. Proč soudné sestry? Ta kniha je stejně aluzivní, jen v Erikovi je to… přiznanější a méně důmyslné – pročež jednodušší s příjemně odpočinkové.

Kniha střídá reference na jedno klasické dílo za druhým. Hlavním motivem je očividně Faust. Konkrétně Goethův Faust, řekl bych, ale možná ho tam vidím jenom proto, že ho mám nejraději. Pak už se to střídá jedna kniha za druhou. Nevím na co přesně (jaké literární dílo) odkazovala Tezumánská říše (a nepochybuji, že nějaké takové dílo existuje), ale potom už je to v zásadě bez debaty Ilias, Odysseia, Božská komedie (ta je spolu s Faustem prorostlá celou knihou, skoro se divím, že Jass na některé vtipnější pasáže nepoukázala, asi nemá tu úchylnou potřebu jako já), Ztracený ráj (ten poměrně málo, ale ona velká rebelie v Pekle na konci na ni odkazuje zcela očividně), do toho hned několik řeckých mýtů a, jsem si tím téměř jist, máme tu například i Mýtu o Sysifovi od Camuse. Další díla jsem jistě přehlédl čistě pro svou nevzdělanost. Co možná bude překvapivé je fakt, že v knize je poměrně očividná aluze na Bratry Karamazovi. To jsem od Pratchetta upřímně nečekal.

„‚A s jakými mukami se tam u vás na onom světě kromě toho kvadrilionu ještě dá počítat?‘, najednou podivně ožil Ivan.
‚Ha! Tak muka tě zajímají? No, ani se neptej. Dřív to byla taková všehochuť. Tato teď jsou v módě hlavně záležitosti morální, všelijaké ty výčitky svědomí a další podobné hloupůstky. To máme taky od vás, co se tu takzvaně zjemnily mravy. Pokud se ptáš, kdo z toho nejvíc těží, odpovím, že hlavně nestydové, Protože kde by ti přišli k nějakým výčitkám svědomí, když vůbec žádné svědomí nemají. O to hůř jsou na tom ti slušní, jimž ještě nějaká ta čest a svědomí zůstaly. Takhle to dopadá, když se reformy uplatňují na nepřipravené půdě a ještě k tomu se opisují odjinud. To může jen uškodit. Není nad někdejší kacíře na hranicích!‘“

To je vlastně takřka identické s jednou promluvou ke konci Erika, když je nám předváděno reformované peklo. Pak je otázkou jestli ono „peklo jsou ostatní lidé“ je odkazem na Sartrea, nebo to prostě vyplynulo.

Každopádně, jak říkám, je to odpočinková záležitost, proti které já v zásadě nejsem schopen nic moc namítat. Možná není tak sofistikovaná, jako jiné Zeměplochy, ale proč by taky furt všechno sakra mělo být sofistikované.