sgjoli komentáře u knih

Čas od času si ráda přečtu různé variace či předělávky známých příběhů. Jenže tady u tohoto příběhu inspirovaného Vánoční koledou jsem se bohužel poněkud sekla. Hlavní hrdinka sice asi má být záměrně nesympatická, ale tohle bylo na mne "až moc". Hlavní hrdinka mne děsně iritovala, že mne to od čtení vysloveně odrazovalo. Navíc mi neseděl styl psaní, kvůli němuž jsem měla problém se začíst. Nezáživné, nudné, povrchní. Nebavilo mne to. Knihu jsem nakonec odložila jako nedočtenou.

Jak mám kočky (a obecně zvířata) ráda, tak literatura se zvířecími hrdiny v hlavní roli ve většině případů asi není mým šálkem čaje. (Čest výjimkám!) Tato kniha mne nebavila a já cítila, jak se do čtení musím nutit. Plytké, povrchní. A já měla pocit, jako by se autorka ze mě snažila násilně vycucat emoce. Ale já se bohužel (bohudík?) neumím dojímat na povel. To dojetí musím vnitřně cítit, ale tady jsem měla pocit, jako bych necítila skoro nic – ta kniha ve mně nedokázala nic vyvolat. Knihu jsem nakonec nedočetla, bohužel mi nesedla. Ale očividně jdu proti proudu, jak koukám na ostatní hodnocení - berte tedy moje hodnocení spíše s rezervou. :-)

Kniha zněla podle anotace zajímavě a i ten začátek mne bavil. Ale pak jsem pomalu začínala mít dojem, že autor v některých místech jako by ztrácel dech. Navíc mi úplně neseděla milostná linka, na kterou jsem v době čtení neměla úplně náladu. A byť mi přišel námět zajímavý, zpracování mi nakonec nesedlo - s každou další stranou jsem měla pocit, že se nudím, což mne mrzí. Knihu jsem nakonec odložila nedočtenou...

Toto byla skutečně svižná, dynamická a místy dost dech beroucí záležitost. Autor přišel se zajímavým námětem, který se mu podařilo sepsat vskutku solidně. Na malém prostoru rozepsal dost psycho atmosféru a realisticky popsané postavy, kterým postupně "hrabe" z toho, co zažívají. Jestli jsou podobné jevy, kterými se Karika ve Smršti zabývá, skutečné nebo ne, to nechává na posouzení každého čtenáře.
Faktem ale je, že postavy věří všemu, co zažívají, a považují to za skutečnost. Jejich strach, propadání se do stavů úzkosti, paranoie - to vše mi v knize připadalo popsané neuvěřitelně realisticky, že jsem i já sama při čtení místy skoro nedýchala a pociťovala neklid, úzkost až strach. Ani ne tak ty jevy samotné, ale ta syrovost emocí, co prožívaly postavy - to na mne dost doléhalo. Přiznám se, že v tomto ohledu mi to hodně připomnělo Karikovy další romány - Strach a Trhlinu - při kterých jsem cítila obdobné pocity. A Strach doteď považuji za tu nejděsivější a nejstrašidelnější knihu, co jsem kdy četla.
Ačkoliv Smršť měla dobře našlápnuto, bohužel však nedokážu hodnotit naplno, neboť mi neseděl ten konec - asi posledních 20-30 stran. Nevím, jestli je to mnou nebo knihou, ale faktem je, že jsem ten konec asi úplně nepobrala. Nemůžu úplně detailně popsat, co přesně mi na tom vadilo, protože by to byl asi spoiler, kterým bych nerada kazila ostatním zážitek ze čtení. Ale ten konec to prostě pro mne poněkud zazdil.
Každopádně 4 hvězdy - možná trošku slabší, ale v rámci žánru to byla zajímavá četba.

84 28.03.2021

Nemohu si pomoci, ale s každou další Greenovou knihou, kterou přečtu, mne Greenova tvorba baví čím dál tím méně. Možná proto, že už jsem na young adult literaturu stará a řada počinů tohoto žánru už mne (až na pár výjimek) neuspokojí. Možná proto, že se nedokážu napojit na ty mladé hrdiny, co se v Greenových knihách vyskytují. A nebo možná proto, že ty Greenovy knihy jsou prostě pořád na jedno brdo - jako přes kopírák.
Teenageři, kteří mají nějaká trápení (ať už psychická či fyzická). Snaha o hluboké myšlenky, filozofické úvahy a o nějaký tematický přesah knihy. Dějová linka záměrně slabší a méně komplikovaná, aby bylo více prostoru na vnitřní život postav. To jsou atributy Greenovy tvorby. Obecně na tom asi není nic špatného a Green nemá objektivně důvod cokoliv měnit, když se jeho knihy opakovaně řadí mezi hojně prodávané tituly.
Nicméně subjektivně řečeno bych já jako čtenářka ocenila, kdyby se autor aspoň občas pokusil o nějakou invenci, nějaký posun. Protože takhle mám pocit, že čtu skoro to samé, jen s jinými jmény. A autor promine, ale ono se to prostě dříve či později omrzí. Zvlášť když se i já jako čtenář vyvíjím.
Nakonec hodnotím slabými 2 hvězdami. Pár pasáží mne zaujalo, ale nebylo jich příliš mnoho. K postavám jsem si nedokázala najít cestu - kromě Azy byly všechny postavy dost ploché a příliš málo propracované, abych o ně měla nějaký zájem. Celkově nemastné neslané - často spíše nuda. Zápletka nezajímavá a konec dost podivně vyšuměl do ztracena.
A já tímto s Johnem Greenem asi končím, protože pokud bude psát pořád stejně jako dosud, tak mi jeho tvorba bohužel již nemá co dát. :-(

63 27.03.2021

Abych se přiznala, tak jsem z této jednohubky dost na rozpacích. Autora přišla rozhodně se zajímavým námětem, který má potenciál. Ale ta povídková forma tomu podle mne absolutně nesvědčí.
Myslím si, že kdyby autorka místo toho rozepsala tento námět do klasického románu či alespoň do novely, měla by díky tomu více prostoru to lépe rozehrát. Lépe rozepsat postavy, lépe vybudovat hororovou, tísnivou a temnou atmosféru, víc vtáhnout čtenáře do příběhu. To všechno v tomto příběhu bylo možné a bylo by to fajn, ale autorce se tyto atributy na krátkém prostoru povídky bohužel nepovedlo dotáhnout do konce.
Takhle z toho pro mne akorát vzešel slabý odvar toho, co mělo být horor. A co mohl být solidní horor. Takhle je to nepřesvědčivé, povrchní, s divnými a příliš málo propracovanými postavami, z nichž některé sice nahánějí hrůzu svým chováním a smýšlením, ale to prostě nestačí.
Takže za mne lepší dvě hvězdy. Za námět a za to, že to bylo vlastně vcelku čtivé. Ale víc bohužel dát neumím.

78 26.03.2021

Původně jsem neplánovala číst, ale když jsem na knihu kdysi dávno narazila v knihovně, půjčila jsem si ji. A nakonec se z toho vyklubalo milé, odpočinkové čtení. Jako dospělá čtenářka jsem tak nějak odhalila hlavní zápletku, takže to asi neumím ohodnotit naplno, ale pro děti je to podle mne fajn čtení. Skvělý hlavní hrdina (netradiční), autorka umí skvěle vyprávět i dětem a ilustrace paní Miklínové jsou prostě krásné na pohled. Takže ano, tohle určitě dětem ráda doporučím. A vlastně i dospělým, proč ne. :-)

81 22.03.2021

Tato kniha je dost specifickým čtením. Už jen tím (pro někoho kontroverzním) tématem, kdy se vás autor na základě popisu života manželů Warrenových snaží přesvědčit, že démoni a duchové jsou skuteční. Jak moc si z toho kdo odnese a zda v existenci duchů/démonů uvěří, to si ve výsledu musí každý čtenář přebrat sám.
S knihou jsem měla při čtení pár problémů. Především mi nesedělo to, že kniha svým uspořádáním působí poněkud neučesaně, trochu zmateně a lehce chaoticky. Často se tu skáče od jednoho tématu k druhému. Kniha tak na mne svojí strukturou působila nekonzistentně - jako by si autor občas sám nebyl 100% jist, jak téma knihy správně uchopit.
Na některých místech jsem měla dojem, že se nejde příliš do hloubky. Některá témata či aspekty démonologie se zde jen naťuknou, chodí se kolem horké kaše. Když jsou manželé Warrenovi požádáni o konkrétní důkazy, kterými by podpořili svá tvrzení, v řadě případů tu jako odpověď slouží mlžení, velmi vágní odpověď či prohlášení, že nechtějí zacházet do detailů, protože je příliš nebezpečné o daných věcech mluvit napřímo a detailně. Pro mne však kvůli tomu kniha vyznívá poněkud nepřesvědčivě a je pro mne těžké uvěřit tomu, co se autor snaží dokázat.
Tato kniha má pravděpodobně být hlavně biografií a zmapováním práce manželů Warrenových. Nicméně se zároveň stala určitým teoretickým a hodně zobecňujícím vhledem do oblasti démonologie jako takové. A to je třeba podtrhnout - kniha je hodně teoretická a velmi zobecňující. Konkrétních případů střetů s démony či duchy, které by byly popsané detailně, tu najdete jen pomálu. S tím je třeba počítat.
Co mi ovšem moc nevyhovovalo, byl fakt, že se tu řada těch teoretických a obecných informací opakovala tolikrát dokola. Přiznám se, že během posledních cca 100 stran jsem už měla potřebu přeskakovat, protože jsem začínala mít pocit, že čtu pořád to samé.
Celkově tak hodnotím průměrně, či lehce nadprůměrně 3-3,5 hvězdami. Je to docela zajímavé čtení, ale v některých ohledech mi to zpracování moc nesedlo. Hlavně co se týká uspořádání textu a častého opakování již dříve řečeného.

68 22.03.2021

Tohle je dost zvláštní kniha, u které vlastně ani nevím, jestli ji dokážu správně ohodnotit.
Autor se zabývá těžkým tématem duševních poruch, ale pojal to dost svérázným způsobem, že celý ten příběh na mne působil místy dost bizarně a surrealisticky. Což byl asi nejspíš záměr, ale musím se přiznat, že mi zpočátku dělalo značný problém se do knihy vůbec začíst. Čtenář je hned od první stránky vhozen do chaotického a těžko uchopitelného života postav a je na čtenáři, jestli se v příběhu naučí plavat. Na začátku jsem si nebyla vůbec jistá, zda jsem cílová skupina a jestli knihu vůbec dočtu...
Byť se v anotaci píše, že se jedná o humorný i dojemný příběh najednou, já tu humornou stránku knihy asi vůbec nedokážu ocenit. Patrně se čtenář má smát u těch bizarností, které postavy provádějí, ale mně to bohužel humorné nepřišlo. Neboť se asi nedokážu smát u knihy, u níž v rámci děje na pozadí cítím tragédii.
Nicméně připouštím, že v druhé polovině knihy jsem se dojímala, to rozhodně ano. Melancholický a smutný podtón na čtenáře působí nejdříve pozvolna, ale s přibývajícími stranami pak o to silněji. A ten závěr mne dost rozesmutnil.
Celkově tak hodnotím lehkým nadprůměrem - 3,5 hvězdy. Nebyla to vysloveně špatná kniha, ale je to dost specifické čtení, které asi holt nedokážu plně pojmout...

71 21.03.2021

Do Šikmého kostela jsem se pouštěla s velkým očekáváním. A i když mé očekávání nakonec nebylo naplněno na 100 %, jsem stejně ráda, že jsem se do knihy pustila, protože jsem si ji nakonec dokázala dost užít.
Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na autorčin styl psaní. V počátku mi bůh ví proč přišel trochu těžkopádný. Ale trpělivost se vyplatila, protože jsem se nakonec dokázala začíst a knihu bylo pro mne těžké odkládat.
Kniha mi rozšířila dost obzory, co se dějin a vůbec prostředí Karvinska týče. Tuto oblast v literatuře nemám moc načtenou a s hanbou přiznávám, že ani tu historii jsem doteď příliš neznala. Musím však říct, že Karin Lednická představuje tento region velmi zevrubně, detailně a navíc způsobem, který je srozumitelný a přístupný širokému čtenářskému publiku.
Zároveň umí autorka vytvořit plastické postavy, které si dokážou najít cestu do čtenářova srdce. Autorka se dovede ponořit do jejich myšlení, povahy, duše - zobrazuje je velmi realisticky a celistvě. Čtenář k nim má možnost přilnout, oblíbit si je a vůbec je poznat z mnoha různých stran. Postavy tohoto románu nejsou nijak černobílé. Nikdo není vysloveně jen dobrý nebo jen špatný. Každý má své dobré vlastnosti, ale i své mouchy - jako každý člověk. Autorka tyto postavy vykreslila bez nějakých předsudků či předpojatostí takové, jaké jsou. Snad právě proto si je čtenář může snáze oblíbit, protože postavy jsou prostě.... lidské.
Důvod, proč nehodnotím naplno, je ten, že mé očekávání bylo asi až příliš velké. Z mnoha stran jsem slyšela ódy na tuto knihu, tak jsem čekala, že i já z toho budu tzv. odvařená jako ostatní. Nemohu říct, že by mne kniha nebavila, protože mne bavila a dost. Ale přesto jako by se mi něčeho nedostávalo, kvůli čemu bych cítila potřebu hodnotit 5 hvězdami. Asi se mne to nedotklo tolik, jak jsem očekávala, nebo to ve mně nevyvolalo tak silné emoce, jako u jiných... nevím. Každopádně minimálně 4 hvězdy zasloužené a do dalšího dílu se určitě pustím v brzké době.

134 20.03.2021

Bohužel i kniha Poslední se řadí mezi mé nedočtené tituly, ač i tady zněla anotace dost lákavě...
Přečetla jsem asi tak slabou třetinku a musela jsem to vzdát. Hlavní hrdinka naprosto plochá, nijaká a nezáživná. Stejně tak dějově se mi zdálo, že autorka klouže děsně po povrchu. Na mne to bylo dost nemastné neslané a já se dost rychle začala nudit. Přitom námět přímo vybízel, aby to hned od začátku byla slušná pecka. Ale ten začátek byl prostě zabijácky nezáživný, takže bohužel nic no...

Jednu dobu byla tato kniha v mé sociální bublině dost velkým hitem a mne přirozeně zajímalo, co na této knize všichni vidí. No, očividně jsem to nenašla, protože jsem knihu odložila jako nedočtenou. Nuda, nuda, nuda, šeď, nic neříkající popisy, děj naprosto o ničem a dost podivné postavy, k nimž jsem si za boha nedokázala najít žádnou cestu...
Vlastě mi doteď není jasné, co se u mne stalo, že zrovna mně kniha tak strašně moc nesedla, zatímco v mém okolí slavila takový úspěch...

Přiznám se, že když jsem se do této knihy kdysi pouštěla, měla jsem fakt obrovská očekávání. V roce 2018, kdy kniha u nás vyšla, jsem ji měla v nejvíce očekávaných novinkách toho roku. Námět skvělý, navíc můj oblíbený žánr sci-fi v kombinaci thrilleru a detektivky. To znělo něco jako pro mne. Ale... :-(
I když jsem se moc těšila, nakonec jsem se nedostala ani ke straně 100 a knihu odložila nedočtenou. Nezáživné, nudné, suchopárné, na mne příliš strohý styl psaní, kvůli kterému jsem se nedokázala vůbec ponořit. Dost jsem se nudila a s každou přibývající stranou jsem měla pocit, že je mi ta kniha fakt jedno. Což mne doteď fakt dost mrzí, že se pro mne kniha stala zklamáním...

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem knihu četla prvně až jako dospělá, byť autorka píše především pro děti, ale tato kniha mi dělala trochu potíže. Nemohu říct, že by autorka psala špatně. Nicméně si dosud pamatuju, jak moc mne udivovalo, že se Wilsonová rozhodla v knihách pro děti psát o tak těžkých tématech. A vlastně ani nedokážu říct, proč mne to tak udivilo, protože autorka si nevymýšlí nic, co by se reálně nedělo. Naopak musím objektivně říct, že autorka minimálně do této knihy zakomponovala věci, které se bohužel některým dětem stávají a vlastně svým způsobem popisuje realitu.
Nevím, co se stalo nebo co to způsobilo, ale nějak mi ta kniha prostě nesedla a já ji odložila nedočtenou. Ale fakt to možná bylo tím, že už dlouho nejsem věkově cílovou skupinou této autorky...

Další z mých nedočtených knih a přitom není tento titul nikterak rozsáhlý, co se počtu stran týká. Opět jsem se nechala nalákat anotací - hlavně tím, že se mělo jednat o poctu H. P. Lovecraftovi, jehož tvorbu mám ráda. Ale bohužel jsem u této knihy ztroskotala na stylu psaní, který mi prostě neseděl. Nedokázala jsem se začíst, nedokázala jsem přilnout k postavám a bylo mi vlastně jedno, co se děje. Bohužel to byl pro mne přehmat a je mi to líto.

Tuto knihu jsem kdysi zkoušela číst, byla to tehdy moje první kniha od autora. A nechala jsem ji nedočtenou. Ačkoliv námět zněl (a stále zní) dost lákavě a velmi originálně, neseděl mi způsob, jakým byla kniha napsaná. Už od začátku jsem měla pocit, jako že se do čtení musím nutit a s každou stranou to bylo čím dál těžší.
Zkusila jsem si knihu přečíst nedávno znovu. Ale bohužel s týmž výsledkem. Nesedí mi způsob, jakým je to napsané. Bůh ví proč je to pro mne kostrbaté a nedokážu se do děje pořádně ponořit. O to víc to nechápu, když autorova série Smrtka mne baví naopak na maximum.
Knihu nechávám bez hvězdičkového hodnocení, neb jsem nedočetla.

Přiznám se, že jsem vlastně knihu neměla původně v plánu číst, ale pak jsem si ji půjčila od mamky, pročetla si první kapitolu a bylo to. A jsem ráda, protože kniha se mi nakonec líbila víc, než jsem čekala, a odložit ji kvůli práci bylo skutečně náročné.
Heřmánkové údolí je příběhem neuvěřitelně silné hrdinky, která v životě narážela na jednu překážku za druhou, a přesto dokázala zatnout zuby a jít dál. Pokaždé našla v sobě novou a netušenou sílu, o které ani nevěděla, že ji v sobě ještě má, a dokázala překonat to, z čeho by se řada lidí kácela. Mám tak pro hlavní hrdinku jen slova obdivu. Samotnou mne kolikrát při čtení napadlo, kolik bych z toho dokázala zvládnout já, kdyby mne potkaly podobné události. Zda bych i já dokázala být tak silná. Nevím, jestli bych na tuto otázku uměla odpovědět. Ale přesto se mi na příkladu hrdinky Anny potvrzuje, že v některých případech člověk dokáže v sobě nacházet sílu, o které nevěděl, a překvapit nejen své okolí, ale i sám sebe.
Zároveň musím podotknout, že autorka píše neuvěřitelně čtivě, její styl psaní působí velmi přirozeně a vypsaně. Z knihy je jednoznačně znát, že paní Körnerová je již zkušenou autorkou, protože její vyprávění je přesvědčivé, silné, ale přitom citlivé a autorka přesně ví, co chce svým čtenářům předat. Její styl psaní je zároveň přístupný a srozumitelný, kniha se mi četla skutečně dobře a velmi mi sedla do nálady.
Při závěrečném hodnocení jsem se nicméně nakonec přiklonila ke 4 hvězdám místo 5. Nechápejte mne špatně, kniha je to určitě vynikající a za pozornost rozhodně stojí. Přesto mám dojem, že existují tituly, které mne přeci jen zasáhly a ponechaly ve mně trochu něco víc, než se to podařilo Heřmánkovému údolí. Každopádně tato kniha si minimálně 4 hvězdy zaslouží. A je možné, že až se mi Heřmánkové údolí trochu víc rozleží v hlavě, hodnocení nakonec třeba změním ještě k lepšímu. :-)

124 15.03.2021

Tato kniha mi v knihovně ležela už léta a konečně jsem se dostala k jejímu přečtení.
Přiznám se, že mi chvilku trvalo, než jsem se do knihy dostala a pořádně se začetla. Hlavní hrdina je dost svéráz a jeho povaha nemusí úplně sednout každému. A mně chvilku trvalo, než jsem si zvykla na jeho způsob chování a vyjadřování. Taky mi úplně nesedlo pár podle mne sexisticky laděných narážek, které se objevily v počátku knihy. (Později už se pak naštěstí neobjevily.)
Nicméně pak jsem se do knihy začetla a vyšel z toho pro mne velmi svižný a čtivý příběh plný akce, zvratů, stříleček a hlavně plný děsivých představ, které kdyby se proměnily v realitu, bylo by to fakt strašidelný. Autor pojal celou tu hrozbu zombie dost přesvědčivě, že mi z toho docela mrazilo. To musím autorovi rozhodně připsat k dobru.
Hlavní hrdina Joe mi nakonec také docela dost sedl, když jsem si na něj zvykla. Je to takový ten typický drsňák, co čas od času utrousí nějakou tu zábavnou a sarkasticky/cynicky/ironicky laděnou hlášku, ale hlavně se s ničím nijak nemaže a v akci jede na plné obrátky. V souvislosti s tím se mi ale líbilo, jak se autor snažil vykreslit, že i takovýto drsňák má v sobě duši a své svědomí, o které je třeba se postarat, aby se hlavní hrdina nezbláznil - vzhledem k povaze jeho práce.
Nakonec hodnotím 4 hvězdami. V rámci žánru mi to přišlo jako solidní čtivo, které stojí za přečtení.

75 14.03.2021

Byť se na přebálce píše, že se jedná o příběh pro malé i velké, za sebe bych řekla, že to je spíše pro dospělé čtenáře. Nemohu si pomoci, ale kniha sama o sobě je tak moc metaforická a spousta významů a sdělení tu je tak moc skrytých, že si myslím, že si dětský čtenář asi nedokáže odnést naplno to, co kniha má předat. Neboť i pro dospělého může být obtížné naplno pobrat, co všechno v sobě kniha ukrývá.
Ptačí sněm vnímám jako jednu velkou metaforu k hledání sebe sama a k celoživotnímu objevování, kým jsme a co všechno můžeme ve svém životním putování zažít, dokázat a jak se posunout a dobrat se toho nejlepšího. Ať už ve vztahu k sobě samému či ve vztahu ke svému okolí.
Tato kniha si vyžaduje plnou pozornost a ochotu s tímto příběhem strávit trochu víc času. Pokud si čtenář z této knihy chce skutečně něco odnést, nelze tuto knihu přejít rychle a jen tak šmahem. Nachází se zde mnoho symbolů, které mohou být víceznačné, a každý si zde může najít více významů, je-li ochoten se nad knihou zastavit, rozjímat, hloubat, objevovat.
Ptačí sněm podle mne patří mezi ty tituly, ke kterým se člověk opakovaně vrací, neboť se podle mého nedá vše postihnout na jedno jediné přečtení. A to i přesto (nebo možná právě proto), že textu je tu pomálu a právě proto se musí usilovněji hledat mezi řádky a v obrazech.
Samozřejmě v závěru svého komentáře musím vyzdvihnout nádhernou grafickou stránku. Když nic jiného, tato kniha je nádherný umělecký skvost!

71 09.03.2021

Mezi svými je rozhodně velmi zajímavou prózou, po které jsem sáhla na základě dobré předchozí zkušenosti s autorem.
Tato kniha je souborem několika mikropříběhů, v němž na pozadí dějin izraelského národa sledujeme osudy několika lidí žijících v kibucu. Jejich osudy jsou mnohdy pohnuté a nelehké, a ač se kniha odehrává v 50. letech 20. století, přesto jako by některé věci zůstávaly nadčasové. Kdo jsem, co chci, jak se liší mé ideje od idejí ostatních, co ode mne očekává společenství, v němž žiji... to vše si na bedrech nesou postavy této knihy. A zároveň to jsou otázky, které mohou být povědomé či blízké i současnému čtenáři.
Na pozadí těchto mikropříběhů jsem pak cítila určitou tíži a melancholii, která jako by na postavy dopadala vlivem okolností, v nichž se tito lidé ocitli. A ten pocit melancholie se pak přenášel i na mne. Zároveň mi kniha přinesla řadu podnětů k přemýšlení, ke kterým se budu určitě ještě vracet.
Kniha je rozhodně zajímavou sondou do tématu života v kibucu a do doby 50. let v Izraeli a musím říct, že mne to zase v některých ohledech přineslo nové informace a rozšířilo to mé obzory. Nicméně na rozdíl od knihy Jidáš, kterou jsem od Amose Oze četla jako první, se mne tato kniha nedotkla a nezasáhla mne tolik, jak jsem doufala nebo čekala. 4 hvězdy jsou nicméně na místě a já tuto knihu mohu doporučit. Nicméně faktem je, že Ozův Jidáš u mne pořád o chlup vede.

68 07.03.2021