Sigas
komentáře u knih
Opakování
Søren Kierkegaard
Typický Kierkegaard: sebezpytující, trápící se sám nad sebou, pohlcený reflexí, abstraktní a místy jen těžko čitelný. Oproti jeho čistě teoretickým pojednáním jsou zde úvahy zasazeny do příběhu ze života, ale přesto má text takovou hloubku a tolik rovin, že tomu, co všechno chtěl říct a co naznačuje, rozuměl asi jen sám autor. Nicméně pro člověka podobného ladění je to lahůdka.
Vražedná pomsta
Suzanne Collins
Vražedná pomsta, aneb jak se všemocný prezident Snow, vraždící nepohodlné lidi lusknutím prstu, z uražené ješitnosti snaží pomstít bezvýznamné holce. Zlovolnost Kapitolu se definitivně mění v komedii. Řeči o vzpouře, rány bičem, pach krve - to vyvolává spíš úsměv. Peeta mluví jako postava z pokleslého časopisu pro dívky. Napadá mě, jestli literatura pro mládež opravdu musí být takhle naivní.
Naštěstí, když jsem začal pochybovat, že knihu vůbec dočtu, začalo se asi v polovině konečně něco dít a stejně jako v prvním díle, když dojde na zabíjení, tak je to celkem dobré.
Francouzská suita
Irène Némirovsky
Nevěřil bych, že román o válečné Francii vyznačující se takovým historickým nadhledem bylo možné napsat ve válečné Francii a že ho dokonce napsala žena, která měla pro svůj židovský původ spíše plné právo podléhat bezprostřední nejistotě, obavám a zášti. Líčení válečné porážky a německé okupace je živé, protagonisté jsou uvěřitelní a podaní s pochopením pro lidskou povahu.
Přesto musím zmínit několik výhrad: škrobený, knižní jazyk některých postav (může být vinou překladu), přehnaně akcentovaný třídní pohled na společnost a skutečnost, že většina postav pochází z vyšší společenské vrstvy (sama Némirovská si to v pracovních poznámkách vytýká), jejich charakterové zvláštnosti mají až povahu karikatury, nebo dokonce obojí zároveň. Přesto a navzdory tomu, že z románu stihla autorka napsat jen torzo, je silným a autentickým svědectvím o své době.
Hrad smrti
Jakub Deml
Silné, ale těžko srozumitelné. A vzhledem k tomu, že se jedná o snovou vizi, by to bylo dost nesrozumitelné už před tím, než na radu Březinovu přidal Deml úvod a komentáře. Ale jsou tam místa tak bolestná a tak krásná.
Hledání Phoebe
Gavin Extence
Autor má s autismem osobní zkušenost, což ho zbavuje mého počátečního podezření ze zneužívání tématu. Jinak mě příběh o autistické dívce, která nakonec řeší za druhé problémy vyžadující společensky extrémně náročné interakce, úplně strhl. Navíc tu v nezvyklém světle vyvstávají celkem zásadní otázky náboženského přesvědčení a mezilidských vztahů.
Ty moje skvostné zvířátko
Marieke Lucas Rijneveld
Varice na Lolitu, chvílemi dost doslovná. Zároveň dost odlišná, jak stylem nekonečných, zalykajících se vět, tak obsahem plným nechutných veterinárních přirovnání, nespoutané fantazie a svým způsobem daleko otevřenější a ještě méně obvyklé sexuality. Nemá to intelektuální vytříbenost Lolity, ale jinak strhující čtení.
Florencie v extázi
Jessie Chaffee
Kniha je to čtivá, ozvláštněná pitoreskním prostředím moderní Florencie nahlížené z vděčné perspektivy dlouhodobě pobývající cizinky. Její obsah bych shrnul do hesla “florentská epizoda v životě americké anorektičky”. Rozvoj této poruchy dává románu tempo, od postupného, velmi pomalého odkrývání hrdinčina tajemství až po zběsilé finále a popis vnitřní dynamiky její duše je uchvacující.
Co mě ale zajímalo nejvíc a proč jsem vlastně knihu začal číst, byla linie se světicemi. Hannah se na svých toulkách Florenicí seznamuje s odkazem středověkých mystiček a v jejich asketické praxi spatřuje obdobu toho, co sama prožívá. Tato paralela stojí ale jen na určité vnější podobnosti a dokonce bych řekl na zavádějící interpretaci prožitků a výroků světic, takže v tomto ohledu jsem zůstal zklamán. A že to příliš nefunguje, se ukazuje už když se Hannah ptá: Ony měly Boha, ale co mám já?
Jen pár otázek, které mě napadaly: Například je problematické, když svůj vztah k anorexii popisuje jako lásku a při pohledu na její ničivé důsledky se ztotožňuje s voláním Marie Magdaleny “Láska není milována”. Jednak Marie nemluví o lásce, kterou něco milujeme, ale o Lásce, kterou jsme milováni. A jednak těžko nazývat láskou tak posesivní nutkání, ve kterém nelze mluvit o tom, že by se člověk překračoval, že by ze sebe vycházel, ale naopak se v něm do sebe radikálně uzavírá. Podobně nemůže říkat jako svatá Anděla “od všeho jsem se oprostila, i od sebe samé”, když je posedlá sebedestruktivním impulzem. Kam jinam může ten impulz lokalizovat než do sebe, i když zřejmě ne do vědomého ega? A pak to je přesný opak oproštění od sebe samé.
Poznámka na konci knihy odkazuje na některé zajímavé odborné práce na téma anorexie a světice. Skutečně existuje názor, který vidí podobnost moderní anorexie (anorexia nervosa) s tím, co se nazývá anorexia mirabilis, tedy restriktivní postoj k jídlu u světic, ale z druhé strany je vystaven výtkám jako redukcionistický a anachronický. Asketismus světců je dokonce možné interpretovat nikoliv jako útěk před tělem, ale jako intimní spojení s tělem.
Boží tulačka
Marcelle Auclair
Je to knížka o úžasné osobnosti a vlastně už jen proto musí být zajímavá. Trochu balancuje na pomezí žánrů: na životopisný román je příliš věcná a na seriózní životopis příliš románová. Tím nechci říct, že by se odpoutávala od historické skutečnosti nebo si přímo vymýšlela, naopak její věrnost historickým zdrojům je imponující. Spíše jde o styl a možná i o poněkud nekritický obdiv k ženě, kterou už za jejího života považovali za světici.
Chatrč
Wm. Paul Young (p)
Když vezmu jen hlavní dějovou linku s Missy, tak je to v nejlepším smyslu prvotřídní doják. Očistné smíření v slzách. Větší část knihy ale zabírají Mackovy rozhovory s Bohem a z těch už jsem byl trochu méně nadšený.
Vůbec mi nevadí, že jsou neortodoxní. Naopak, vidím v nich probleskovat vitalitu nového druhu křesťanství, které vede člověka k celosti. Ale vadí mi, že jsou příliš rozvláčné a poněkud nudné. Pro cílovou skupinu ortodoxních křesťanů je to možná vhodné tempo, ale ostatním bude nejspíš připadat, že mluví o ničem, a bezpečně je to odradí. Což je velká škoda, protože základní poselství příběhu má tak silný potenciál.
Co se týče teologie Chatrče, jsem v rozpacích. Zobrazení Boha Otce jako rozšafné černošky, která si říká Taťka, sice úspěšně nabourává tradiční představy a očekávání, na druhou stranu z toho, co se z Mackových diskusí s Taťkou dozvídáme, přeci jen místy vyčuhuje tradiční dogmatismus. A když přijde na hlavní otázku, na existenci zla, Bůh se tváří, jako že má odpověď. Nepochybuji, že Bůh je odpověď na existenci zla, ale nevěřím, že můžeme dostat odpověď na otázku, proč ho Bůh dopouští, ani že vůbec můžeme takovou otázku smysluplně položit. Abychom nakonec nebyli jako ti Jobovi přátelé.
Modrá květina
Novalis
Když vezmu každé dílko z téhle knížky zvlášť, rozhodně se mi nejvíc líbilo to nejkratší - pohádka o Hyacintovi a Růžence. Autorova fantazie je originální, lehká, hravá a veselá, někdy překvapivě odvážná a jádro poselství se vyloupne snadno a nenuceně.
Pak jsou tu Hymny noci. Krásné, tiché, vznešené a odhodlaně zasněné, obzvláště ze začátku. Když ale romantická duše na svém putování za útěchou tajemné noci zavítá i do Palestiny a v Kristu spatřuje vůdce, jehož chce následovat do věčného snu, přijde mi to jako poněkud nešťastná romantizace křesťanské symboliky, která je na škodu romantismu i křesťanství.
A nakonec nejrozsáhlejší, ale pro mě také nejhůře stravitelný Jindřich z Ofterdingen. Dlouho jsem nevěděl, jak mám tento román číst. Postavy jsou tak typizované (poustevník, havíř, básník, kupci) a patetické (obzvláště vzájemná vyznání lásky Jindřicha a Matyldy jsou přímo odporně vzletná), že jejich formální funkce jim vysála veškerý uvěřitelný život. Až později mi došlo, že Jindřicha je třeba číst především jako pohádku, jako symbolické znázornění autorových představ o světě. Ostatně z nástinu toho, jak měl příběh pokračovat, se ukazuje, že některé postavy se nakonec měly spojit v jedné, určené jako abstraktní princip (Rozum, Fantazie, Měsíc, Železo). Jenže i to kouzlo pohádky ve mně postupně udusilo nestřídmé hromadění různých mytologických motivů vrcholící v úděsném mytologickém eintopfu Kingsohrova vyprávění na konci prvního dílu. A tak nesrovnatelně víc než sám příběh mě u Jindřicha z Ofterdingen bavilo objevování Novalisových v příběhu skrytých a roztroušených filosofických názorů.
Možná ještě zajímavější je objevování samotného Novalise - Friedricha von Hardenberg. Postava, ze které jsem zkrátka na rozpacích. Co byla skutečnost a co stylizace? Na obrázcích vypadá jako andílek, který neumí do pěti počítat, ale mladý Fritz si mezi známými získal proslulost uměním flirtovat s děvčaty. Propadne kouzlu dvanáctileté Sofie von Kühn a o rok později se s ní zasnoubí. Prý to není láska, ale náboženství. Nešťastná Sofie pak v patnácti letech umírá. Nepochybně musela mít jisté éterické kouzlo, ale Fritz ho tak nafoukne, že na ní postaví náboženství lásky a udělá z ní královnu nebes. Pubertální královna nebes neuměla napsat snoubencovo jméno bez několika pravopisných chyb, kouřila, bývala k němu chladná a nechala si vykat. No a sám Novalis se navzdory své nebeské Sofince za chvíli zasnoubí s jinou. Tak co si s tím počít?
Principálova dcera
Jostein Gaarder
Knížka vypráví v prvním plánu především o nápaditosti. Proti smutnému zástupu aspirujících spisovatelů, kteří kdo ví proč zoufale chtějí psát, ale nemají o čem, postaví člověka, který má už od dětství neuvěřitelnou spoustu nápadů, ale psát nechce. Tenhle člověk, přezdívaný Petr Pavouk, je ostatně zajímavý i z jiných důvodů, což nám napoví už malý mužíček se zeleným kloboukem, který ho provází a kterého ostatní lidé nikdy nevidí.
Petrova fantazie a inteligence jsou vzácný dar. Dovede je využít a líčení jeho neobvyklých životních osudů je zábavné a zajímavé. Když jsem mu ale pomalu začínal závidět takové bohatství zážitků, ukazovalo se čím dál jasněji, že s jeho vztahem k realitě není něco v pořádku. Je možné žít čistě esteticky, jako by vše byl jen nezávazný příběh, které si vymýšlíme pro své potěšení? Od té chvíle mě mnohem víc než Petrovy další osudy zajímalo, jaké poselství má autor připravené na závěr. Jak může tenhle ohňostroj imaginace naplnit motto knihy, které říká: “Odpojit se od světa médií a všelijakých kulturních osvětářů je jako vstoupit do jiného, magického světa. Jako vstoupit zpátky do skutečnosti. Čas snů skončil.”
Pokud se tím chcete nechat překvapit, další větu už nečtěte. Protože si neodpustím poznamenat, že mě Gaarder příjemně překvapil, když příběh o nápaditosti utržené ze řetězu zakončil něčím vcelku nenápaditým a neoriginálním, co známe už z klasické tragédie.
Atala / René
François René de Chateaubriand
To byl tedy nářez: Oslovení jako “mladý a sličný zajatče” nebo “můj ubohý modláři”. Kouzelná sebereflexe divocha, který o sobě vypráví a dodá: “To víš, milý hochu, divoch je přece jen divoch.” Pohan, který vidí kněze při mši a zvolá: “Ach, té kouzelné nádhery náboženství! Té velebnosti křesťanského ritu!” Vášniví bezstarostní divoši, slzící a omdlévající hrdinové, vznešený poustevník obklopený ve své jeskyňce nadpřirozeným světlem, hřbitovy v měsíčním svitu.
Na druhou stranu je to esence toho, co si představuji pod pojmem romantismus. Esence nechutně kondenzovaná, odpudivě patetická a stylisticky hrozivá, která se přesto stává čímsi klasickým. Teprve když si dovolíte odstup reflexe a nečtete jen samotný příběh, ale zároveň dokument o počátcích romantismu, je to snesitelné, zajímavé a dokonce i zábavné. Jak se trefně píše v předmluvě, Chateaubriand je jedním z nejhorších a zároveň největších spisovatelů Francie.
Malá ochutnávka. Pozor, obsahuje spoiler, ale myslím, že v tomto případě to vůbec nevadí:
“Nebesa!” zhrozil se misionář,“ čeho ses to dopustila, milá dcero?” “Zločinu, ctihodný otče,” zalkala Atala s vytřeštěnýma očima, “ale zahubila jsem jen sebe a zachránila svou matku.” “Pověz vše,” vzkřikl jsem všecek poděšen. “Slyš tedy!” vybídla mne odumírajícím hlasem, “předvídala jsem svou slabost, a proto jsem při našem útěku z vesnice vzala s sebou…” “Co jsi vzala s sebou?” vyrazil jsem strnulý hrůzou. “Jed,” řekl poustevník. “Už zuří v mých útrobách,” zahořekovala Atala.
Tak pravil Zarathustra
Friedrich Nietzsche
Krásná kniha, patetická a ostrá jako břitva.
Aeneis
Publius Vergilius Maro
Aeneis sice nedosahuje lehkosti homérských eposů, ale na druhou stranu je to dílo typicky a programově římské, včetně té trochy topornosti. Představuje, jak se chtěli Římané vnímat a čím chtěli být. Vergilius byl jeden z nejlepších básníků své doby, a tak pro člověka, kterého zajímá antika a dokáže skousnout rozsáhlý epos, to je lahůdka.
Chutná těla
Isaac Marion
"Jsem Mrtvý, ale není to tak zlé. Naučil jsem se s tím žít." Začátek příběhu o zamilovaném zombíkovi ukazuje, proč tahle knížka stojí za přečtení. Absurdní existence Nemrtvých skýtá spoustu příležitostí, které může ironický nadhled komicky zužitkovat. Vrcholem pro mě bylo zombíkovo rande, pasáž, kterou jsem vzhledem k tomu, že mé sociální dovednosti jsou asi tak na úrovni této zachovalé mrtvoly, četl s hlubokými sympatiemi.
Bohužel spolu s tím, jak jsme čím dál víc vtahováni do světa živých, příběh zajíždí do obvyklých kolejí romantické dystopie. S živými už není sranda, smrt a ztrátu končetin berou moc vážně a pořád něco řeší: v jakém světě to žijeme, jak jsme se dostali až sem, jak můžeme získat svou lásku a zachránit budoucnost? A tímhle hraním na vážnou notu se brzy nutně vytratí většina ironie, na které knížka ze začátku stála.
Zhruba první třetinu bych hodnotil nadprůměrně, zbytek mě trochu zklamal. Kdyby to šlo, dal bych tři a půl hvězdičky.
Dva zdroje morálky a náboženství
Henri Bergson
Třebaže jsem zpočátku k téhle knize přistupoval s obavami, že mezi mravenci a duchem to nakonec vyhrají mravenci, rychle si mě získala. K tak obtížnému tématu, jako je morálka a náboženství, přistupuje Bergson bez předsudků a s obdivuhodnou jistotou dokáže uchopit podstatu problému. Vzhledem k obtížnosti látky se i docela dobře čte a jeho bystrý pohled přináší spoustu inspirativních myšlenek.
Orlando
Virginia Woolf
Nápadité, osobitě vtipné, s úžasnými postřehy o povaze mužů a žen.
Mít s kým běžet
David Grossman
Strhující od samého začátku. Závěr trochu moc dokonalý na to, aby se mu dalo věřit, ale to je asi moje jediná výhrada. A vyznačil jsem si spoustu pasáží, které mě oslovily, jako by je Grossman vyslovil za mě.
Dějiny raného křesťanství
François Vouga
Docela suché a vzhledem k nedostatku zachovaných pramenů vlastně strohé (ale to není vina autora). Na druhou stranu velmi informativní a především oceňuji nedogmatický a pronikavý pohled na různost původních křesťanství, problematiku ortodoxie, nároky výlučnosti a na možnosti jednoty.
Mutabor
Norbert Scheuer
Kniha nikoliv rozsáhlá, ale velice hutná, takže získat přehled o postavách, událostech a vztazích mezi nimi je docela těžké. Příběh je zajímavý, syrový, vyprávění nekonvenční.
