sika444
komentáře u knih
O počátcích církve
Joseph Alois Ratzinger
Katecheze nejsou kdovíjak hluboké, nicméně mnohdy jsou inspirující a podnětné. Papež ukazuje nejdůležitější momenty ze života a působení apoštolů a dalších novozákonních postav. Jako úvod k ranním meditacím či modlitbě je to skvělé.
Zmatky chovance Törlesse
Robert Musil
Velmi důležitá kniha. Ponor do strategického myšlení mladíka, který zkouší hranice možného a zjišťuje, že jsou propustné a že vlastně neexistuje dělící čára mezi řádným, slušným a povoleným a něčím zlým, slizkým a nedovoleným. Uvědomění, kdo jsem, že jsem to já a co se sebou mohu udělat, jak mohu jednat s druhými - a že i když druhého zneužiji a poškodím, klidně se pak mohu stáhnout do pozice, že za nic nemohu, že (se) prostě hledám. Takto to fungovalo ve 20. století u mnoha pachatelů zla. Doslov paní Grebeníčkové uhodil hřebíček na hlavičku.
Začarovaná Desna
Oleksander Dovženko
První text - Začarovaná Desna - je poetický a krásný. Ze souboru válečných povídek je zajímavá pouze první - Na co se nezapomíná. Zbytek knihy patří k nejpokleslejší bolševické propagandě, jakou si lze jen představit. Bohužel i Poéma o moři je pouhý žvást, plný komunistických frází a klišé. Nebýt Začarované Desny byla by kniha velkým zklamáním.
Klaris a šedesát věrných: Filmový román
Václav Krška
Inu je těžko hodnotit dílo, které vzniklo v jisté dobové konstelaci a na stole autora, který miluje dospívající chlapce. Krška je však natolik významný filmový režisér, že stojí za to si toto dílo přečíst. Navíc jazykový gejzír asi nemá v české literatuře obdoby. Děj není důležitý, důležitá je atmosféra, erotické napětí a všudypřítomná krása mladých mužských těl. Přesto autor nepřekročil hranici dobrého vkusu a pokusil se o vytvoření "filmového románu", který ač slepou uličkou, přesto má místo i v české literatuře. Je to výhonek vitalismu, který se nepozorovaně rozrostl do mohutného porostu. Jazyk je rozebrán v recenzi, na níž je zde odkaz. A vskutku je pozoruhodný.
Osvobozený Jeruzalém
Torquato Tasso
Obrovská inspirace pro mnoho barokních oper. A stále je to živé, plné vášní a hrdinství. Komentář čtenáře zlovlk je výstižný.
Torquato Tasso
Johann Wolfgang Goethe
(SPOILER) Literární skvost, opravdová dramatická báseň, v níž se autorovi povedlo několik záměrů. Předně je to vývoj postavy - z poněkud přecitlivělého básníka se v závěru stává psychicky nemocným člověkem, který dokáže přesvědčit sebe samého o všeobecné zradě. Pak je zde ta úžasná bipolarita básník - politik. Jakoby Goethe hledal spojení těchto dvou typů, jež oba byly součástí jeho údělu. Vynikající je i dvojice žen - Leonor. Krásný je monolog o ženském pojetí lásky a vynikající Antoniova charakteristika egocentrického nedospělého básníka, který všechny zneužívá, aby nemusel být odpovědný.
Jaká škoda, že neexistuje záznam z provedení v Národním divadle v roce 1942 s Eduardem Kohoutem, Bedřichem Karenem, Jiřinou Šejbalovou, Boženou Půlpánovou a Zvonimírem Rogozem v režii Karla Dostála (scéna František Muzika). Hrála se celkem 23. údajně s velkým ohlasem.
Gepard
Giuseppe Tomasi Di Lampedusa
Skvost, jeden z nejlepších románů, brilantně napsaný, obsahující řadu břitkých a výstižných charakteristik sjednocující se Itálie a těch, kteří byli u toho. Don Fabricio je nádherná postava, byť sympatie k ní byly u mě probuzeny už Viscontiho filmem. Také Tancredi je osobnost, kterou si musí čtenář zamilovat, byť jeho hodnocení není jednoduché. Co však je na této knize nejcennější, je zasazení historického děje do hlubších, duchovních souvislostí. Hlavní postavou, dá-li se to takto říci, jsou dějiny jako takové - se všemi peripetiemi, náhodami, knížaty i zbohatlíky. Dějiny, které existují jaksi nadčasově, což se autorovi daří vyjádřit letmými zmínkami o osudu postav či domů v budoucnosti. Jak silně zní úvaha Dona Fabricia o tom, že jeho potomci, kteří budou žít v roce 1960, ho už vlastně nezajímají - to že se ho už netýká. Dějiny jsou víc než lidský osud. A co je pak tedy v tom jednom lidském životě důležité? O tom je román.
A pak je tu Sicílie, země, která snáší všechny události neklidných dějin. Charakteristiky Sicilanů, které pronáší kníže, jsou naprosto dokonalé a výstižné. Škoda, že autor nebyl Čech - co by asi napsal o nás a našich dějinách?
Velký zážitek!
Výbor z díla II: Básně / Egmont / Ifigenie v Tauridě / Prometheus / Pandořin návrat / Procitnutí Epimenidovo / Z literárních statí
Johann Wolfgang Goethe
(SPOILER) Hodnotím Ifigenii a Egmonta. K Ifigenii zde uvádím, co jsem už napsal:
Jedinečné drama, které tematicky zpracovává látku Erípidovy Ífigeneiy v Tauridě. Srovnání dopadá jednoznačně ve prospěch Goethova zpracování, neboť jeho Ifigenie je mravně konzistentní. Není schopna podrazit krále, který se jí ujal a chránil ji. U Erípida je jí to jedno, ba dokonce ji napadne, že řešením svízelné situace by bylo zabití krále. Závěr Goethovy hry je fascinující, neboť Ifigénie nechce být jen tak propuštěna, ale jde jí i o královo požehnání. Skvělé.
Egmont: Velmi sugestivní hra, zvláště 4. jednání - to jednání, kvůli němuž Goethe hru psal více než 10 let. Stále si nevěděl rady s rozhovorem mezi Albou a Egmontem. Nakonec je zde brilantní pojednání o vládě, loajalitě a tyranii.
Ostatní fragmenty jsem nebyl schopen vychutnat, chybí jim dramatický náboj. Možná to chce čas.
Doplňuji ještě hodnocení poezie - vedle básní, které jsou (podle mne) už poněkud vyčpělé se zde nachází řada skvostů, které stojí za přečtení. - Poutníkova píseň ve vichřici, Mahamedův zpěv, Dary bohů, Poutníkovy noční písně, Znáš onu zem a Trilogie vášně. Je v nich síla citu i krása formy. Prostě Goethe znovu láká.
Protesilaos a Laodamia
Stanisław Wyspiaňski
Je to plod své doby, exkluzivní a artistní záležitost. Obraz vdovy prahnoucí po zabitém manželovi. Chybí jakákoli dramatičnost, je to drama knižní. Spíš zajímavost nežli velká literatura.
1989 očima 30 slavných osobností
Petr Macek
Jako bych četl výstřižky z časopisů. Škoda, že se autor nepokusil proniknout hlouběji, což by jistě znamenalo i jiné respondenty. Pozoruhodné je, jak se vzpomínky po letech zabarvily. Orální historie je ošidná disciplína.
Odpoutaný Prométheus
Percy Bysshe Shelley
Ano, poezie to je, ale celkové filosofické zakotvení je pochybné. Patos není na místě - svrhnout tyrana do zapomnění totiž ještě nic neznamená. Nechápu, jak toto dílo mohlo vzniknout 30 let po Francouzské revoluci. Jsou tam pěkná místa, ale celek je opravdu naivní.
Italská cesta
Johann Wolfgang Goethe
Opravdu velký zážitek. Setkání s Goethovou osobností a se zemí, krajinou, památkami a lidmi, kteří žili v letech 1786-1788. Knihu je třeba číst pomalu a pozorně, aby čtenáři neunikly zajímavé detaily - a těch je zde opravdu hodně. Tento pozoruhodný cestopis inspiruje k dalšímu poznávání Goethova díla, jeho dramat a poezie. A člověk dospívá k poznání, které bylo našim předkům samozřejmé: Goethe je největší německý básník.
"Čemu chybí opravdové vnitřní bytí, to vůbec nežije a ani nemůže být velké, ani se velkým stát."
Ztracený ráj
John Milton
je to velké dílo, i když Davidův překlad je skutečně náročný. Charakteristika Ďábla je strhující, celková kompozice velmi zajímavá. Popis prvního lidského páru v ráji je okouzlující. A je zde nad čím přemýšlet - jak nás vlastně ďábel pokouší a k čemu.
Sázka Prométheova
Giacomo Leopardi
Pozoruhodné je, jak některé texty této knihy jsou po 200 letech aktuální. Prodavač kalednářů je opravdu skvěle napsaný, stručný a výstižný. Ačkoli čas z knihy hodně vyvanul, stále stojí za to se Leopardiho skepsí nechat inspirovat. A Sázka Prométheova...
Malý život
Hanya Yanagihara
(SPOILER) Všechno o této knize je v doslovu Pavla Kořínka. Román není realistický, postavy nejsou živé, nýbrž jsou to nositelé určitých rolí, jež nejsou relativizovány ambivalencí či psychologickou rozporností. Jsou konzistentní, jejich city jsou extrémní, vyhrocené, ryze kladné. Všechna přátelství jsou vypjatá, hluboká, přátelství Judta s Willemem dokonce přerůstá v partnerství. Kolikrát se v knize objevuje "To mi je líto" nebo "Prosím, odpusť" - všichni jsou citliví a ohleduplní. A my to akceptujeme, protože doufáme, že to pomůže. Jenomže v tom se mýlíme - a dochází nám to postupně. Ve skutečnosti se totiž nejedná o psychologický román, jehož tématem je zneužívání a jeho celoživotní následky. Je to spíš antická tragédie, v níž hlavní postava čelí neúprosnému osudu, jež jej drtí. A nepomůže nic, protože vše je od začátku dáno. A to je vlastně to nejsilnější - poznání, že se není kam uchýlit a že před esenciálním zlem nepomůže lidská pomoc. A ta transcendentní, tedy Bůh, zde přítomna není. Autorka odhaluje slabinu života, který není zakotven v ničem, co by bylo mimo tento čas a prostor. Vítězí absurdita, sebenenávist, sebedestrukce. Při vší snaze a při vší dobré souhře okolností má zlo stejně nakonec navrch, protože dobro je "jen lidské", zatímco zlo je "nadlidské". Proto v nás zůstává po přečtení knihy tolik smutku. Myslím, že právě ten "druhý plán" knihy je opravdu cenný.
Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových
Marcel Proust
Je to velké utrpení, ale stojí to za to. Zvláště Swannova láska až bolí, nicméně zaryje se pod kůži a působí. Čas a paměť - to je něco, nad čím díky téhle knize přemýšlím úplně jinak. Mistrovské popisy přírody, interiéru tetina domu a Bouloňského lesíka.
Domov na konci světa
Michael Cunningham
Působivá a emočně hodně nabitá sonda do vnitřního světa tří postav (Alice se trochu vymyká). Na knize je znát, že ji autor psal dlouho, je v některých částech nespojitá, jako by se jednalo o jiné postavy. a přece je v ní tolik emocionální síly, tolik nahoty a upřímnosti v introspekci a vnitřním dění. Sílu jí dává nejen hledání lásky a smyslu, ale především vědomí duchovních souvislostí života, byť to nikde není úplně explicitně řečeno. Co je smrt? A co je život, který je smrtelný? Co je láska? Kam celá naše existence ústí. Stálá přítomnost Bobbyho mrtvého bratra Carltona je znakem jakési nesmrtelnosti, byť spíš implicitně cítěné nežli přímo reflektované. Kniha je velmi působivá i díky promyšlené kompozici, skvělému jazyku a především díky tomu, že autor své postavy má skutečně rád.
Odmäk
Ilja Erenburg
Kniha se velmi těžko hodnotí, protože je nezbytné ji vnímat na pozadí doby, v níž vznikla. Nelze na ni tedy uplatňovat běžná kritéria jako na jakoukoli jinou novelu. A doba je vlastně hlavní postavou Tání, byť vystrkuje hlavu jen tak mimochodem. To "mimochodem" je však klíčové. Je to doba po Stalinově smrti, kdy najednou je možné zase myslet, cítit a prožívat normálně. Zůstávají schémata - postavy jsou "socialističtí"a "sovětští" lidé s patřičnou mírou optimismu a víry v komunismus. Jiní jsou kariéristy, cyniky a pod. Jenomže navzdory těmto schematickým rolím se v postavách cosi děje: žijí. Autor používá vnitřní monolog, aby odhalil nitro svých hrdinů, z nichž ani jeden není "hlavní". To je další pozoruhodnost: nejde o jednoho člověka, ale o všechny, všichni se mohou nadechnout, mohou zase žít po svém. Jen znalec objevuje nenápadné odkazy na důležité události let 1953-1954 (a ještě nenápadnější odkazy na dobu teroru 30. let). Erenburg se pokusil otevřít dveře ze zazděnosti nejen sovětské literatury, ale kultury a života vůbec. Proto se období po Stalinově smrti zhruba do počátku 60. let nazývá dobou "tání". A ještě poznámka: je pozoruhodné, že toto klíčové dílo neexistuje v českém překladu. Slovenský vznikl podle prvního vydání, jež Erenburg ještě přepracoval. Tahle druhá verze však přeložena není.
Město
Valerjan Pidmohylnyj
Výborně napsaný román o člověku, s nímž bych se nechtěl přátelit. Hloubka psychologického záběru je obdivuhodná, atmosféra díla je skvělá. Nelze nepřemýšlet nad tím, do jaké míry autor dává nahlédnout do vlastní duše.
