Simi komentáře u knih
Knihu jsem si úplnou náhodou koupila v antikvariátu a byl to šťastný kup. Bylo nesmírně milé číst o historii starého rodu z pera jedné z posledních ratolestí. Jednou se do Kutné hory rozjedu a podívám se na místa, o kterých Marie psala. Z každého slova byla cítit úcta k rodové historii.
Autorka si libuje v popisech “lásky mezi muži” a v této knize se všechno točí kolem sodomie a sodomitů. Vědět tohle, nečtu. Děj prostě plynul a spíš než detektivka to byl historický románek. Lord John je opravdu dobrý voják, jeden je překvapen, když čte o schopném důstojníkovi v době, kdy se hodnosti kupovaly. Je citlivý, ohleduplný, statečný a je na něj spoleh. Zamlouval se mi. Obešla bych se bez intimních popisů.
(audiokniha) ALE JÓ, průměr, ale dalo se. Nečetla jsem Dalajlamovu kočku, takže nedotčená stylem tohoto autora. Přemoudřelé štěně mluvící jak z naučné knihy pro děti o životě. Královna prý o sobě nečte, ani se jí nedivím.
(audiokniha) Napínavá od začatku až do poslední chvíle. Sice jsem při poslouchání občas reptala nad někdy nepochopitelnými reakcemi, ale co já mohu vědět, jak se lidé v podobných situacích chovají. Tedy, že ale holky umí být potvory. Audio je moc pěkně načtené.
(Audiokniha). Kdysi jsem četla Weissův Nahý jsem přišel na svět. I toho je příběh, kde se vše točí kolem Rodina. Je slavný, vlivný a obdivovaný. A také, stejně jako většina umělců, zahleděný do sebe a řádně sobecký. Taková je ale i Camille Claudelová, jeho dlouholetá partnerka a taktéž nadaná umělkyně, kterou vášeň a divokost, jež projevovala všemu a všem, přivedla od měšťácké rodiny, přes pařížský bohémský svět až do sanatoria pro choromyslné. Příběh plný citu a uměleckého prostředí, ve kterém to finančně závislé ženy měly dost těžké, vyprávi Camillina přítelkyně Jessie Lipscombová, taktéž nadaná sochařka a Rodinova žačka. Moc pěkná kniha, ale žádný sladký románek.
Knihu jsem přečetla jedním dechem, velmi mne upoutala a četla se opravdu dobře. Jak je uvedeno i v závěrečném poděkování, nejedná se o oficiální životopis, ten bude sepisován až po královnině smrti. Každý "životopisec" má k osobnosti, o které píše, obdivný vztah. To platí i pro SBS. Občas jsem si říkala, jestli to trochu nepřehnala, a to Alžbětku roky hluboce obdivuji i já. Některé skutečnosti autorka vynechala, naposledy se nezmínila o rozchodu Williama s Kate, jakoby nebyl. U nás nemáme moc "nebulvárních" knih o britské královské rodině a informace o královnině fungování, tradicích a pravidlech dvora jsou v knize rozsáhlé. Současně jsem dohledávala další informace o lidech, místech a jiných věcech, u kterých jsem postrádala vysvětlení. Bylo by prima, kdyby toho pod čarou bylo v poznámkách překladatele víc. Sice vím, kdo je peer:-), ale řadu jmen se mi nepodařilo ani vygooglit. Chyby tam skutečně jsou a překladatel si měl dát víc záležet. Výhrady vlastně píši pro budoucí čtenáře, aby nebyli zaskočeni. I mně komentáře připravily na to horší a o to víc jsem si každou stránku užila. Doporučuji k přečtení nejenom monarchistům:-), protože Lilibeth je PROSTĚ ÚŽASNÁ.
Nejsem právě hltačem knih od SC. Líbila se mi Obnažená Paříž, ale audio prvního Merde jsem stopla velmi brzy. Tahle kniha je jakási životopisně historická show na mnoha místech hodna bulváru. Fakta jsou propojená populárním textem. Ke skutečné biografii má daleko, ale myslím, že o to autorovi ani nešlo. Seženu si knihu Eduard VII. a jeho doba od André Mauroise pro srovnání. Tuto knihu bych nezačala číst kvůli tomu, že je o Bertiem, ale proto, že popisuje Paříž jeho doby takovou, jakou si jí užívali týpci jako on. Pěkné byly popisy historických událostí, ale i tehdejší zábavy, lehkých múz apod. Někdy si autor musel pomoci tím, co asi Bertie řekl, udělal nebo chtěl, aby to pařížské vyprávění s ním zase propojil. Nebo ho jinak “namočil” do děje, i když jen spekulativně. Ale na to, že by Bertie byl schopen díky své diplomacii zabránit první světové, bych moc nesázela. Autor silně přehání jeho význam. Konec je úplně stupidní a fakt s fantazií Clarke nešetřil. Třeba vytvořil představu o mírové schůzce, kdy Bertiemu do úst vložil úvahy o tom, že smrt Františka Ferdinanda nebyla žádná škoda, mj. protože byl vrahem zvířat. Autorovi evidentně nevadilo, že o pár desítek stránek dřív Bertie skolil za den 300 bažantů a kam přijel, tam lovil. Kniha měla jinak švih a vtip a hlavně byla o Paříži, kterou mám tolik ráda. Proto ty 3 hvězdy. Jinak to byla šaškárna.
Pro mě zatím nejlepší ze série. Zase jiné nosné téma zasazené do krásné scenérie Beskyd. Setkáme se s vraždami i vydíráním, jak je v této sérii obvyklé, ale i se zbytečným zabíjením pro trofeje. Jj. peníze často vyvolávají pocit všemoci, ale tak dlouho se chodí se džbánem .... a ucho se fakt utrhlo. Předevčírem jsem dočetla v pořadí druhou detektivku - Zlodějku příběhů, která mi co do způsobu napsání připadala slabší. Autorka opravdu zraje každou další napsanou knihou.
Na mnoha místech se píše, jak je fantazy svět tohoto příběhu pro neznalé doby socialistické nepochopitelný. Já také v té době nežila, ale přesto jsem se ohromně bavila. Třeba když hlavní hrdina cestuje ve druhé polovině časem a narazí v budoucnosti na svět, kde jsou rozumné viry, rozumné minerály a spousta dalších rozumných čehosi. Nemáme samé chytré technologie, tedy smarty? Divím se, že to v SSSR dovolili vydat. Ty narážky na železnou oponu a šílenou byrokracii. Šokoval mne pokus, jak se jeden mág spustil z okraje ploché země, aby viděl slony na hřbetě želvy. Tedy, já si myslela, že je to Pratchettovo know how. A ona je to stará orientální mytologie. Krásně si autoři hrají s jazykem. Když se oprostíme od toho socialistického sovětského nádechu, tak je to povedená fantazy, zvláště, když si uvědomíme, že je z šedesátých let minulého století, což bych nehádala. Lidské vlastnosti odolávají vývoji. Dát jim jiné “kabátky”, zapadly by do dnešní doby jedna báseň.
Osudová cesta byla mou první knihou od KR a byla jsem z ní nadšená. Pak mi někdo řekl, že v TV běží seriál s “Kůstkou” a ten byl oproti knížce tak jiný, že nezabodoval. Mimochodem, přišel jste někdo na to, proč musela Tempe dostat tu děsnou přezdívku, se kterou autorka nepočítala? Přečtená knížka byla se zajímavým námětem a přímo se četla sama. Ale dost mě štvalo, že jsem minimálně 20 stran předem pochopila to, co hlavní hrdinka přehlédla. Ale jako dovolenkové čtení dobré.
Když jsem na obálce uviděla, odkud znám i já, prostě nešlo co nejdřív nepřečíst. Jeden by však neměl být v tak velkém očekávání. Zatím jsem četla pouze jednu dopisovou knihu, a to Rozhovory na dálku, výbor z dopisů Marie de Rabutin Chantal de Sévigné, které skvěle vybrala, přeložila, komentář a předmluvu napsala Alena Hartmanová. Super a doporučuji. Zde pouze malá předmluva, překlad a strohá informace o autorovi pod čarou. Někdy s daty narození a úmrtí, někdy bez a i nějakou chybku bychom dohledali. Opravdu mi komentář chyběl. Vědět, kdo je ten slavný pisatel (prostě neznám všechny) a komu v jaké životní etapě píše, to bych potřebovala před čtením dopisu vědět a rozhodně by to knize neuškodilo. Takže můj výtisk je doplněný tužkou o to, co tam podle mého chybí. Dalo to práci, ale každý dopis měl najednou příběh a četlo se mi lépe. Básničky jsem nečekala a navíc mi překlad připadá jako od nepoety. A vsadím se, že Goethe o slovu "stres" nikdy neslyšel.
NIKDY, opravdu NIKDY jsem nečetla žádnou knihu tak dlouho, a skutečně NIKDY jsem nebyla tak rozpolcená v názoru na ni. Je to šílené a dost šílené na to, aby to mohlo být pravdivé (pokud si mohu dovolit parafrázi na rčení známého fyzika). Připadám si jak před obrazem, na kterém malíř použil snad všechny myslitelné styly a já hádám, co měl vlastně za lubem. Chvíli cítím, že mu rozumím a náhle se ocitám v kádi zeleného čatní a jsem míchaná měchačkami Narlíkarových žen a jsem zmatená. Když se z té myšlenkové konzervárny hlavního hrdiny vypotácím, tak mne napadá jediné. Tohle všechno je INDIE, zpodobněná po svém osamostatnění Dětmi půlnoci. Ohromná země s historí a současností pro Evropana tak rozmanitou, že se jeví nepochopitelnou. A náhle se ve mně rozhostí pokoj a klid, protože už jsem tuhle knihu konečně dočetla. Jedno však Rushdiemu upřít nelze, ať se Vám jeho styl zamlouvá, nebo ne, nebo jste rozpačití, jako já. To, že je brilantním spisovatelem a umí psát. Mimochodem, u jeho několikastránkových souvětí jsem cvičila přednes. A na závěr vyjadřuji hluboký obdiv překladateli Pavlu Dominikovi.
(Audiokniha). Spolučtenář Loginus to napsal tak, že mne skoro nenapadá, co dodat. Skvěle napsaný román o vystěhování pár desítek Švédů, z nichž jich známe blíže 16, do Ameriky v polovině 19. století. Nemám moc ráda rozvláčněné popisy, ale do této knihy to prostě patří. Díky všem těm drobným a běžným skutečnostem s našimi vystěhovalci opravdu žijeme. Moc se těším na další díl. Vůbec si nedokážu představit, jak bude naše skupinka dál žít, jak si najdou půdu, po které tak touží, jak tam dojedou a jak dokáží z ničeho vybudovat domov. Jsem ráda, že mám možnost, prostřednictvím autorova poutavého vyprávění, poznat mentalitu tak odlišného národa. Navíc při těžké pouti, na kterou bych stěží našla odvahu. A pět hvězd si za skvělé načtení zaslouží i rétor Jiřík.
Nečekala jsem toho moc. Ostrava byla až donedávna pro mne špinavým průmyslovým městem. Před pár lety jsem služebně navštívila Landek a i při průjezdu městem jsem byla příjemně překvapená. Udělalo se pro toto město hodně a mění svou tvář. Proto jsem sáhla v rámci výzvy právě po této knize. Autor popisuje historii města, které vzniklo jako spojení míst s vlastní samostatností, koloritem i historií. Zaměřuje se právě na popis jednotlivých městských častí. Na to, že se jedná o faktografii, je kniha psaná velmi poutavě. Žadná touha po tom, už aby byl konec. Jednoznačně hodnotím pěti hvězdami a doporučuji každěmu cestovateli do Ostravy k přečtení, byť i jen části. Jen si tak říkám, kam to město směřuje? Nebo kam směřuje český průmysl, na který jsme byli hrdí a uměli jsme. Místo toho se budují multifunkční centra, zábavné a naučné parky či turistické atraktivity. Říkám si, čím se tolik lidí bude živit, nebo kde budou pracovat. Rozhodně mne Ostrava láká a věřím, že Vás po přečtení bude lákat též.
Tak tenhle příběh si zaslouží pět hvězd. Vtipný, logický a měl švih. Tentokrát je pan prokurátor ve stínu a břímě vyšetřování nese v Cáchách panoš Ota. Diviš mu zdařile sekunduje, tedy krom řady pomocnic. Dobrá odpočinková knížka.
Bezva dobrodružná a romantická knížka. Pod vlivem filmu, a to nic proti němu, jsem opravdu nečekala tak povedenou odpočinkovou knížku. Moc mi připomíná počátky série o Sackettových, až na to, že tato je spíše holčičí.
Až překvapivě pěkně napsaná a napínavá kniha. Už jsem skoro zapomněla, jak se knihy od filmové série liší. Na tuhle se filmově nedostalo. Nostalgie, předešlý díl jsem odložila před dvaceti lety. A s chutí do dalšího dílu.
Milá vtipná historická detektivka s naším známým “vyšetřovacím týmem”. Občas reptám nad nepřesnostmi a nad příliš novodobým pojetím historie, ale stejně jsem této sérii věrná. Čteme si ji doma nahlas a je to fajn.
Tedy, to nebyla jen fantasy, ale přímo FANTAZIE. Moc se mi kniha líbila. Pan Pratchett nám chtěl přiblížit Londýn viktoriánské doby na pozadí příběhu, jak chudý sirotek živící se jako stokař, ke štěstí a slávě přičiněním svým i dobrých lidí kolem ke štěstí přišel. Tolik k fantasy, nebo spíš pohádce. Kniha je věnována přiteli Charlese Dickense, nám nepříliš známému Henry Mayhewovi, který si dal tu práci, že pečlivě monitoroval bídu bohatého a mocného Londýna a vydal o ní knihu. Naštěstí v té době, stejně jako v jiné, bylo dost těch, kteří pomáhali a díky nimž se život, alespoň některých, zlepšoval. Milé čtení a překlad, tedy ten se panu Kantůrkovi opravdu povedl. A já? Z fantazy do reality. Z Filuty na Olivera Twista.
“Věříte ještě v něco? Ale ano; věřím ve svatý egoismus! V bezcitnost! V lež! V netečnost srdcí! ..... To ještě není všechno. Věřím v dobro, v kamarádství, v lásku a v ochotu pomoci! To všechno jsem poznal.”
Na čtení knih od skutečně velkých spisovatelů, mezi které EMR patří, sbírám vždy delší dobu odvahu. Vždy mě překvapí hloubka, s jakou se věnují zvoleným tématům. V anotaci stojí, že se jedná o autorův nejangažovanější román. To je pro mne moc složité vyjádření. Uvědomila jsem si však, jaké mám štěstí. Mám totiž lidská a občanská práva a mám také domov. Vše, co tak nějak považujeme za samozřejmé, ale EMR nám v Miluj bližního svého bude stále připomínat, že to tak vždy nebylo a všude tomu tak není ani dnes. Nedávno jsem s kolegou na téma ústavních práv diskutovala a oba jsme si uvědomili, že nesmíme nikomu z principu dovolit, aby je porušoval. Strpíme-li to jednou, bude se tak dít stále víc, až o nás jednou bude psát někdo podobný román, jako ten, který jsem právě dočetla. Velký spisovatel, když svým dílem dokáže stále probouzet to nejniternější, co je v nás. S hlubokou úctou děkuji, pane Remarque.