sisanakq komentáře u knih

(SPOILER) Horko k zalknutí, kdy se nedá téměř nadechnout.

Dusno, které je protkané každým řádkem, není jednoduché snést. Nejdřív je pozvolné, kdy se zaplétají nitky rodinných dramat, poté začně být dusno silnější a naléhavější. Autor si pečlivě volí slova, namotává čtenáře na vodopád pocitů a situací, paniky a pochybností, kterými prochází hlavní hrdinka. Jste vedle, jste blízko. Úzkost je hmatatelná. Skoro na dosah.

Je to těžítko. Je to kamera. Je to těžítko??! A proč by sakra nemělo být?

V srpnu se nedýchá snadno. Past sklapává pomalu. A přesto na konci nastanou pochyby, jestli to vůbec past je.

Románový debut Jakuba Stanjury je nesnadný, letnímu čtení hodně vzdálený. S autentičností, s jakou vyobrazuje jednotlivé situace, pocity, myšlenky, má ale rozhodně čestné místo v mojí knihovně.

4 28.05.2023

Tohle - bylo - skvělý!

Abych nesklouzla k pubertálnímu "Uííí, okamžitě si to přečtěte!" (protože pokaždé, když na tu knihu pomyslím, mám přesně takové emoce), trochu to rozepíšu.

Na začátku je důležitá jedna věc, a to je čas. Není to kniha, která se čte lehce a už vůbec ne za pár dní. Je to kniha, která zraje, ze začátku vás bude štvát, bude se vám vysmívat, do čeho jste se to uvrtali. Bude vás mást množstvím postav a nespočtem informací. Ale stojí to za to, slibuju.

Chmurdálie navazují na Pískový vrch a kvalitou jsou srovnatelné, ne-li lepší. Nevím, jak to Joanna Bator dělá, ale má neuvěřitelný talent na love-brand postavy. Čajíčkové tety, Gražyňka, Jaďa. I když jsou ne vždy pozitivní, zaryjí se vám pod kůži a vy se s nimi pak budíte i usínáte. Příběh několika generací (většinou) žen z jednoho sídliště, jejich rodin, jejich známých, jejich doktora/kněze/souseda/spolužáka/kolegy/holiče dávají dohromady komplexní obrázek několika životních etap, mentálních bublin i sociálních vrstev lidí. Příběh pokračuje tam, kde první díl skončil - Dominika Chmurová se probudí v nemocnici a všechno v jejím životě se změní od základů.

Hledání a utíkání před sebou samým, nacházení smyslu i vlastního místa na světe, zní jako největší klišé ever. Ale podané pragmaticky, vtipně, nostalgicky a sentimentálně zároveň, to je něco, co tomu všemu dodává jemný melancholický nádech a zároveň exkluzivní prožitek ze čtení. Alfou a omegou jsou totiž lidi, jejich ulity, jejich životní příběhy. A poučení, které (stejně jako v životě) ne vždycky přijde. Autorka sází věty, po kterých vám zůstane divný pocit i husí kůže, jakoby se nechumelilo, trochu promyšleně a trochu náhodou. A narazíte na ně, když to nejmíň čekáte.

Zkrátka, byl to zážitek!
(a nejlepší kniha roku 2022)

3 04.01.2023

Tady jsem trošku měla problém s formou. Myslím, že obecně má tento koncept potenciál a může nachytřit i zaryté odpůrce dějepisu. Kdyby autorka dodržela, co v anotaci slíbila. Jednotlivé kapitoly i témata - super. Jen mám pocit, že se občas k tomu "prostému výčtu faktů" přece jen uchýlila. Některá slovní spojení avizovala, že se bude jednat o publikaci pro mladší čtenáře, u některých pasáží zase autorka skočila do knižních výrazů, které navazují na klasické naučné příručky. Za mě bych ocenila více osobních příběhů (rozhovory na konci knihy by si rozhodně zasloužily více prostoru, nebála bych se takto okořenit i jednotlivé kapitoly). Chyběl tomu ještě čas navíc. A možná, když už žijeme v tom obrázkovém světě, více dobových fotek :)

3 04.01.2023

Tohle mě příjemně překvapilo. Nic jsem nečekala a spíš jsem tak nějak počítala s tím, že kniha bude výtahem drbů 19. století, lehce okořeněných tak, aby to bylo dost "trendy". Co mě překvapilo, byl vypravečský talent autorky, jak dokázala jednotlivá témata propojit, jak jim dala život skrz příběhy, které jsou čtivé a snadno zapamatovatelné.

Zároveň oceňuji, že autorka držela celou knihu jednotný styl, nikdy se neuchýlila k prostému výtahu faktů, ale všechny pasáže protkala svým typickým humorem.

Říkala jsem si, že jako studentka bohemistiky se nebudu ani přiznávat k tomu, že tohle čtu. Ale! Bylo to skvělý, moc mě to bavilo a odnesla jsem si z toho tisíckrát pozitivnější dojem z 19. století, mnohem větší než z Macurova Znamení zrodu. Pardon. Teda, ne pardon.

3 05.12.2022

Ze začátku jsem upřímně úplně nevěděla, jak knihu pojmout. Jako zápisky studentky, která navštívila KLDR, nebo jako publicistickou příručku anebo spíš historický vhled do minulosti, politického uspořádání a hospodářství? A nebo všechno dohromady, co se snaží o komplexnost, ale je z toho spíš místy matoucí mišmaš? Chyběla mi nějaké specifičtější a uspořádanější forma, struktura. Zápisky jakoby lítaly z jednoho tématu na druhé, kapitoly byly naředěné jednak výklady z jiných zdrojů, jednak osobní zkušeností, což nám snad mohlo dát onu komplexnost, ale tak nějak to nehrálo dohromady. Ocenila bych spíš lepší uspořádání, hlubší zamyšlení se nad ideologií, jít víc do hloubky, snažit se o objasnění podstaty země, o které má mnoho lidí zkreslené představy, snaha o pochopení - nebo nepochopení.

4 13.01.2021

Knihy jdoucí do hloubky postav většinou mají jedno společné - sofistikované postavy nebo minimálně sofistikované vyjadřování o nich. Mnohdy mě ale napadalo, jak by vypadala kniha o postavách obyčejných, o nás, o lidech, kteří žijí normálně, standardně, nepřemýšlí každý den nad smyslem života, ale tak nějak jej pojímají v celé jeho jednoduchosti a neměnnosti, nehrajou si na nic. Petra Soukupová mi tyhle otázky zodpovídá. S grácií a pompou toho, že i jednoduchý styl psaní, jednoduché úvahy postav, každodenní starosti a pohledy do jejich "obyčejných" duší, nám může dát neotřelý a hluboký vhled do života lidí, kteří nejsou neznámí nadlidi, ke kterým se sotva přiblížíme, ale jsou to lidé, jsme to my, jsou to naši rodiče a naši prarodiče. A proto je to magické a boží!

4 06.10.2020

Tohle není kniha pro každého.

Není to typický líbivý román plný děje, je povětšinou vlastně dost nedějový. To, za co jej ostatní kritizují a proklínají, jsem ale naopak velmi ocenila. Tu jinakost, tu emocionální smršť, ten pohled intelektuálního "pozéra", který nás nechal nahlédnout do hloubi své duše. Možná (nebo spíš zcela určitě) si maličko přibásnil, maličko domaloval, ale to nic nemění na faktu, že to byl pohled emocionální prázdnoty i naplnění, na dřeň lásky, na dřeň otázkám a úvahám o ní.

Bylo to přesně to, co jsem hledala, co jsem potřebovala číst, co mi sedlo ve všech ohledech. O tom, že láska je kýčovitá, ale také plná všeho, všeho co vyvolává mravence v rukou, knedlík v krku a tlak v hrudi. Že je múzická, vytváří smysl, anebo ho úplně ničí. Že to téma nepřináší nic nového. Že přináší nového úplně všechno.

Za mě nejlepší kniha roku 2020, děkuji za ni.

12 06.10.2020

Ten dlouhý začátek bych trochu proškrtala a naopak bych přidala na konci, kde tomu dost chybělo. Taky jsem celkově zklamaná z té překombinovanosti. Nepotřebuju příběh, který bude mít deset různých odnoží a dvacet dalších variant a dějových linií, které nikam nevedou. Ale jinak opět pecka ♥

1 18.12.2017

Četlo se to sice rychle, ale nevím, kde autorka přišla na to (jak sama na sociálních sítích tvrdí), že je známá svými rozvitými souvětími. To, že jsou na sebe namačkané jednoduché věty, které jsou spojené pouze čárkou, ale vesměs s nulovou informační hodnotou, to nedělá složité souvětí ani složitý styl psaní ("Nechává ji u sebe přespat, vlastně ji u sebe teoreticky nechává bydlet, protože to její adresu má Míša v občance, dává jí svoje oblečení, kupuje jí kosmetiku, brává ji s sebou ke kadeřnici, platí za ni kafe a kino a obědy, prostě všechno, když jdou někam spolu, a pořád se jí vyptává, jestli něco nepotřebuje, třeba peníze, ale peníze si Míša od Alice nikdy nevezme, to už by se vážně cítila trapně, jí stačí, že má kraťasy, co Alice nosila před pěti lety, a sluneční brýle, co nenosila nikdy, Alice si totiž pořád něco kupuje, a pak se jí to nelíbí, to Míša nechápe, ona když si něco koupí, tak to nosí, dokud se to nezničí nebo neztratí nebo to nerozkoušou psi, jako tu její oblíbenou kšiltovku na jaře, ale psy už nevenčí, tak proč to vůbec řeší.") U dětských pasáží bych takové vyjadřování pochopila, ale když se v podobném duchu vyjadřuje každá postava, při čtení má člověk neustále pocit, že se nemůže nadechnout.
Další kámen úrazu jsou postavy, které jsou vykonstruovány poměrně jednoduše a na žádné z nich není nic, co by vás nutilo si je oblíbit, na nervy jsou postupně úplně všechny. Všechno směřovalo ke konečnému rozuzlení, které jako jediné nutí člověka číst dál, ale to bylo tak odbyté, že celá jeho důležitost šla rázem do kytek, a pak to už vlastně bylo všechno jedno. A koncový odstavec v cizím jazyce, kvůli kterému jsem to celé vlastně četla, neznamenal pro čtenáře žádné větší bádání, klidně tam mohlo být to jediné slovo. S přihlédnutím k předchozí pasáži možná ani to ne. Jakoby čtenáři byli úplně blbí a nedokázali si to domyslet i bez větších náznaků.
Nečekala jsem žádnou vysokou literaturu, ale knihu, u které si odpočinu. Bohužel ani tak kniha nesplnila má (myslím že nijak vysoká) očekávání.

12 30.07.2017

Nádherná kniha plná nostalgie, vzpomínek a starých písniček, které už nikdy nebudou mít takový význam, jaký měly kdysi. A opravdu bych ji zařadila mezi nejlepší počiny loňského roku, kdyby... Kdyby celá atmosféra a linie příběhu, který se mi zdál dokonalý, nepohřbila další linie, která na konci příběhu nejen že děj posunula úplně do jiné roviny, ale také knihu zařadila do úplně jiného žánru, což se dle mého názoru úplně nepovedlo.

1 24.05.2017

Některé povídky jsou slabší, některé silnější, to je pochopitelné, nicméně i když jsou v podstatě obyčejné všechny a neodehrává se v nich žádné velké drama, jsou neuvěřitelným obrazem lásky, rodiny, minulosti a budoucnosti a života tak ryzího, až z toho mrazí. Ne nijak dramaticky, přesto tak reálně.

2 25.11.2016

Asi to opravdu nebyl můj šálek kávy. Přišlo mi to takové strašlivě nerealistické. Neutrhěte mi hlavu, ale ty dialogy byly opravdu neuvěřitelné (a tím myslím ne uvěřitelné), jelikož připomínaly spíše dlouhé monology, celou dobu se vlastně dočítáme jen o sebelítosti (jasně, stalo se jí plno hrozných věcí, chápu, ale nemusela o tom básnit milionkrát, na to měla snad celý život) a do toho -- spoiler -- znásilnění od tří mužů, kteří jí zlomí ruce, uřežou hlavu jejímu čtyřměsíčnímu synovi a pak si s ní pohazují a nakonec si s tím vražedným nožem uřežou kus špeku na chleba... zní tak hrozně, až je to vlastně nesmírně směšné. Aspoň pro mě. Ostatním neberu pozitivní názor, ale pro mě tohle "klišé nad klišé" opravdu nebylo. Nakonec stigmata za všechnu krev, nevinnou krev, která byla prolita za dobu života hlavní představitelky. Musela přece někudy odtéct ven. Proč ne přímo z jejích rukou. Nepřišlo mi to zdaleka tak tragické, jak kniha mohla být, nebo jaké je téma samo o sobě. V žádné z postav jsem bohužel nemohla nalézt nic, s čím bych se ztotožnila a možná negativnímu hodnocení knihy z velké části pomohla hlavní představitelka, která mi byla neuvěřitelně protivná.

4 04.12.2015