Skip komentáře u knih

Márquez je jedinečný vypravěč a provede čtenáře jedním stoletím rodiny Buendíových, žijících ve fiktivním městečku Macondo (v jazyce domorodců Bantu znamená toto slovo banán). Při psaní knihy vycházel ze vzpomínek na vyprávění své babičky, která dokázala podat ty nejneuvěřitelnější příběhy tak, jako by se opravdu staly. Sama jim věřila a vyprávěla vše s naprosto vážnou tváří. Tento způsob vyprávění se stal základem Márquezova stylu. Rovněž ho ovlivnily vzpomínky jeho dědečka, veterána tisícidenní války, která v Kolumbii vypukla v roce 1899.

A tak se setkáváme se zakladateli rodu José Arcadiem Buendíou a jeho ženou Úrsulou Iguaránovou, kteří byli mezi těmi, kdo přišli jako první na místo, kde vyrostlo Macondo, s jejich syny, bouřlivákem José Arcadiem a zádumčivým Aurelianem, rodina se rozrůstá, přičemž otec Buendía je blázen do všelijakých vynálezů a alchymie, do níž ho zasvětil jeho přítel, cikán Melquíades, a Úrsula trpně snáší blázniviny svého manžela, zároveň je to ale rázná žena, která si dokáže zjednat respekt, udržuje velký dům, který byl svého času nejkrásnější a největší v Macondu, nezalekne se nikoho a ničeho, často žehrá na osud, kterému se ale jen tak lehce nepoddává.

Macondo prochází za dlouhá léta pomalým rozkvětem, který vrcholí příchodem banánové společnosti, jež je zároveň i jeho zhoubou. Po konci banánové horečky už městečko nezadržitelně chátrá a pustne. Vše se odehrává na pozadí dlouholetých bojů mezi liberály a konzervativci, jichž se na straně liberálů aktivně účastní Aureliano Buendía v hodnosti plukovníka.

Pokolení za pokolením rod Buendíů prožívá své vzestupy a pády, vášnivá vzplanutí a postupné upadání do samoty, jež je jim dávno předurčena. Na pozadí reálných událostí se setkáváme s magickými jevy jako nanebevzetí, pramínek krve, který si našel cestu přes celé městečko až do rodného domu a mnohé další události, které jsou podány tak, že člověk ani na chvíli nepochybuje, že se doopravdy staly. Ovšem čtenář musí být naladěn na tu správnou vlnovou délku, aby se dokázal tak říkajíc otevřít a přijímat.

Jak jsem již řekl, Márquez je jedinečný vypravěč. V jeho knihách není moc dialogů. Jak sám přiznává ve své autobiografii Žít, abych mohl vyprávět, dialogy mu moc nejdou. Ale rozhodně si nemyslím, že by to bylo jeho knihám nějak na škodu. Nesnažím se tu psát recenzi, a tak si klidně dovolím říct, že je pro mě doslova rozkoš, když mě Gabo chytí na začátku dlouhého odstavce a provede mě spletí těch nádherných vět. Je to úžasný labyrint, ze kterého se mi nechce ven. Četl jsem Sto roků samoty třikrát a rozhodně je budu číst ještě dál a dál… Je to moje vůbec nejoblíbenější kniha.

16 20.04.2014

Začíná to jako "vesnický román", pokud by takový žánr existoval, a pomalu to přechází v psychologické a kriminální drama. Děj se odehrává ve vesnici Krivá, kterou bych podle jmen lidí lokalizoval někde na Podkarpatskou Rus, ale můžu se mýlit. Juraj Hordubal se po osmi letech vrátí z Ameriky, kde byl majnerem (to slovo mě bavilo). Jenže osm let je dlouhá doba a ono se ledacos změní a k Hordubalově smůle k horšímu, takže se nekoná žádné radostné vítání. A přesto pořád sní o tom, jak bude dobře, až máte pocit, že je to docela trouba chlap. Čapkův styl psaní je založen na tom, že v textu nenechá jediné přebytečné slovo. Vždycky něco napsal a pak nemilosrdně škrtal až na nejnutnější minimum. Je to pak osvěžující číst takové texty, ač jejich obsah bývá dost závažný. Hordubal je výborný román, hutný, drsný i laskavý, nemilosrdně ukazující obraz malosti a zároveň velkého ducha uvězněného v na pohled silném ve skutečnosti však příliš křehkém těle.

12 04.06.2012

Autor má zřejmě nějakou psychickou fixaci na atomovou bombu, protože už v knize Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel měla nemalou roli. Analfabetka mě bavila mnohem víc než Stařík. Všechny ty postavy měly nemalý humorný potenciál, který byl prakticky bezezbytku využit. Sarkasmus, ironie, humor, to vše v této knize velmi dobře funguje.

11 26.03.2016

Heinrich Harrer strávil sedm let v Tibetu, o čemž napsal velmi dobrou knihu. V roce 1982 se do Tibetu vrátil jako turista a v této knize popisuje velké změny, které nastaly po okupaci Tibetu Čínou. Jsou to změny k horšímu, jak si všichni dokážeme představit. Zejména za kulturní revoluce došlo k nějhorším zvěrstvům jak vůči Tibeťanům, tak vůči kulturnímu dědictví země. Lidé byli vězněni, mučení, podrobováni vymívání mozku, popravováni. Kláštery byly bořeny. Řádění rudých gard pod vedení tzv. bandy čtyř nemělo v dějinách země obdoby. Čtení je to tedy neveselé, ale tibetský lid se nevzdává a stále si uchovává svoji kulturní a náboženskou integritu. Součástí knihy je i prohlášení dalajlamy z roku 1999, které učinil při příležitosti 40. výročí povstání Tibeťanů proti čínským okupantům. Když čtete ta moudrá slova, tak prostě nechápete tu šílenou zabedněnost čínského nejvyššího vedení. Dalajláma neusiluje o samostatnost Tibetu, ale o autonomii v rámci Číny, navrhuje dialog, žádá "jen" svobodu pro tibetský lid a možnost bez omezování žít podle tisíciletých kulturních a náboženských tradic. Tibeťané nejsou lid, který by ohrožoval Čínu jako takovou. Neustále je jim ze strany Tibeťanů nabízeno mírové soužití, protože Tibeťané jsou už ze své podstaty mírumilovný národ, ale bohužel jsou ti magoři v politbyru pořád hluší.

11 11.05.2012

Jak jsem se dočetl, patří Bioy Casares k nejvýznamnějším představitelům laplatské fantastiky. O této knize se v předmluvě velmi pochvalně vyjadřuje Jorge Luis Borges. Když jsem začal číst, tak jsem po několika prvních stránkách jaksi tápal, co to má vlastně být. Chvílemi mi to připadalo absurdní jako některé Vianovy texty, ovšem bez vianovských šlehů. Dokážu si představit, že spousta lidí knihu odloží s tím, že je to blbost. Už jsem ale docela poučen, že oni ti Latinoameričani dělají často s literaturou "psí kusy", takže jsem četl pozorně dál, ač text byl vcelku čtivě napsán a sváděl k rychlému čtení, a najednou jsem byl vtažen do toho šíleného příběhu. Ta racionální část mozku mi říkala, buď v klidu, ale tou druhou jsem byl na tom ostrově, kde se nacházel hlavní hrdina v zajetí Morelova vynálezu, o němž nemohu napsat, protože bych udělal spoiler. Ten Argentinec má vskutku ďábelskou fantazii a představa uskutečnění toho, co napsal, je poněkud děsivá. Nejde přímo o sci-fi, ale svou podstatou vlastně onen vynález do sci-fi literatury patří. A jen doufám, že jednou technologie nepokročí natolik, aby se tohle dalo realizovat. Opravdu moc dobrá kniha, i když je mi jasné, že ne pro každého, spíš pro menšinu čtenářů, řekl bych.

10 12.04.2012

Sepúlveda píše tak, že jediné slovo nepřebývá. Záměrná strohost je velmi osvěžující, a přitom nemá čtenář ani na chvíli pocit, že by autor něco odflákl. Příběh starého lovce, který měl zálibu v milostných románech, nás zavede do malé osady v ekvádorské Amazonii El Idilio. Navzdory názvu to nijak idylické místo není. Nebudu se nijak rozepisovat o ději, protože nechci prozrazovat. Jen dám doporučení: kdybyste na tu knihu někde narazili, neváhejte s jejím přečtením jen proto, že vám autor nic moc neříká a obal není zrovna moc vyvedený. Já o Sepúlvedovi také nic nevěděl, ale jak je něco iberoamerické, má to pro mě velkou přitažlivost a až na pár zapomenutelných výjimek, jsem se ještě nesekl.

9 27.10.2014

Často jsem si říkal, že kdybych byl Němec, nikdy bych něco takového, co se dělo v letech 1933 - 1945, neudělal. A přitom jsem si ale zároveň kladl otázku: Opravdu? Po přečtení této knihy jsem si skoro jistý, že je velká pravděpodobnost toho, že bych to mohl udělat. Možná bych se zhroutil, možná bych spáchal sebevraždu, ale možná bych svědomitě odváděl svou práci, jako to dělali stovky a tisíce Němců. Prostě stejně jako v podstatě normální, vzdělaný hlavní hrdina Maxmilien Aue. Nedá se jednoduše říct, že já bych nikdy... To lze až teď s odstupem času, ale jak by kdokoliv z nás jednal v té dané chvíli, to nemůže říct nikdo, a pokud ano, nevěřil bych mu. Laskavé bohyně je docela výjimečná kniha, podávající obraz šílené mašinérie, kterou nacisté uvedli do chodu. I přes na první pohled těžkopádný "dlouhoodstavcový" styl je to kniha velmi čtivá, ač jsem se (i přes vysvětlivky) často ztráce v těch všemožných zkratkách a ***führerech. Všiml jsem si, že i korektorům to tam párkrát ujelo a Gruppenführer byl označen jako Reichsführer, což moc nechápu, narozdíl od Obersturmführera zaměněného za Obersturmbannführera (to je už pochopitelnější). Při čtení některých pasáží leze mráz po zádech. O lidech se zde jedná jako o jatečním dobytku. Ovšem celá část Air mi po chvíli začala lézt na nervy. Vůbec mi nevadilo, co se tam popisuje, nepohoršují mě nějaké sexuální výstřelky, ale ono mi to celé přišlo jako jakási autorova duševní masturbace. To, jak člověk propadne vnitřním démonům a jistému druhu šílenství, by se dalo napsat i jinak. Takhle z toho mám pocit, že si to Littel docela užíval a kdo ví, třeba si to při tom i párkrát udělal. Zkrátka tahle část fakt zavání samoúčelností. O duševních pochodech a závislostech Aueho si mohl čtenář udělat sdostatek představu i bez tohoto "výletu" na zámek. Také mi moc nesedělo autorovo popisování cest, lesů, řek, trosek atd. To mu moc nejde, ač se v tom docela vyžívá. To jsou ale jediné výtky k této knize, která musí zapůsobit na každého. Někdo ji možná ani nedokáže dočíst, s čímž autor ostatně už v úvodu počítá.

9 07.06.2012

Vůbec se nedivím, že tahle kniha vzbudila svého času takovou pozornost, protože to bylo vskutku něco nového, co Céline čtenářům předložil. Dalo by se říct, že jim nemilosrdně nastavil zrcadlo, všemu tomu nízkému v člověku, sám sebe také vůbec nešetří, nehraje si na nic víc, než skutečně je, obyčejný malý člověk se svojí zbabělostí, bídou duševní i fyzickou, takoví, jací jsou všichni kolem něj. Nedělá z chudoby něco víc, než je - obyčejná nuzota života, a na druhou stranu nedémonizuje boháče, neobviňuje nikoho z toho, jak chudí žijí. A když nám dá nahlédnout do toho života chudých, ukáže nám také bez příkras, jak je pravdivé ono homo homini lupus - člověk člověku vlkem. A úplně na začátku vše začíná za války a tady dostává pěkně na prdel patriotismus a hrdinství, o kterém tak rádi melou ti, kdo nikdy nebyli v blízkosti frontových linií. Z dnešního pohledu se mi zdá mnohem údernější Smrt na úvěr. Cesta do hlubin noci je však velkou knihou o člověku v nás.

8 07.04.2012

Poslední Márquezův román o devadesátiletém novináři, který až v takto pozdním věku poznává, co je to láska. Často slýchávám, že Márquez už nebyl moc ve formě, když toto psal, a je to považováno za nejslabší knihu v jeho bibliografii. V žádném případě nesdílím tento názor, protože jde opět o vypravěčskou lahůdku, vzhledem k rozsahu vlastně o takovou jednohubku, která ale moc dobře chutná.

7 11.12.2014

To jsem si teda “početl”. Švédští manželé Ahndorilovi píšící pod pseudonymem Lars Kepler stvořili detektivku, která je šíleným paskvilem a já jen žasl, co se dá vydat a dobře zpeněžit. Motiv pachatele by ještě snad jakž takž ušel, ale způsoby jeho konání jsou vyložená fantasmagorie. Styl psaní ve 3. osobě jednotného popř. množného čísla je po chvíli vyloženě otravný. “Zajímavé” jsou i různé nesrovnalosti, jako třeba že nejdřív byly děti uneseny, když tajně utekly z domu a šly za kamarádem, přičemž později byly uneseny ráno cestou do školy. Také je vyloženým pamlskem (možná vinou špatného překladu), když detektiv slyšel, jak střelec zlomil brokovnici a uslyšel, jak z hlavně vyskočil prázdný zásobník – takovou brokovnici bych chtěl vidět. Anebo radši ne. A závěr knihy? Bože, odpusť mi mé viny, ale já to fakt dočetl! Závěr byl tak trapný, že jsem se normálně styděl, jako bych to napsal sám.

Myslím, že všechna ta velká slova o této novele, která napsali různí kritikové a literární teoretici, jsou poněkud přehnaná a vůbec bych se nedivil, kdyby se jim Hem usmíval pod vousy. Prostě napsal jednoduchý příběh o starém kubánském rybáři, který už dlouho neměl štěstí na pořádný úlovek. A napsal ho opravdu skvěle, ale to je všechno. No a mě to ke spokojenosti bohatě stačilo.

7 20.11.2013

Viděl jsem nejdřív skvělý stejnojmenný film a vůbec mi to nevadilo, nepůsobilo to rušivě. Spíš naopak. Měl jsem jasnou představu George jako Gary Sinise a Lennieho jako Johna Malkoviche, což v tomto případě působilo obohacujícím dojmem. Kniha je to velmi dobrá, napsaná s citem nejen pro prostředí, ale i pro psychologii postav, a přitom zde nejsou sáhodlouhé pasáže působící spíš nudně. Vše je postaveno hlavně na dialozích, které jsou napsány s lehkostí a jsou velmi čtivé. Velké plus této knihy je v tom, že navzdory tématu, nedochází ani na chvíli k citovému vydírání čtenáře.

7 12.04.2012

Děj dalšího románu mé oblíbené spisovatelky, ke kterému jsem se znovu vrátil, se odehrává v polovině 19. století v Chile, Číně a Kalifornii v době vypuknutí zlaté horečky. Opět jsem byl hned od začátku pohlcen jedinečnými vypravěčskými schopnostmi autorky. Prvků magického realismu je zde poskrovnu, ale to vůbec neubírá na kvalitě knihy. Když Isabel píše o lásce, vůbec nemáte pocit, že je to "červenoknihovnové" psaní. Naopak dokáže popsat velkou vášeň velmi uvěřitelným způsobem, aniž by se uchylovala k nějakým profláknutým klišé. Dává čtenáři také nahlédnou do společnosti tzv. chilských aristokratů a britských přistěhovalců, ukáže společnost v Číně a velký kontrast s životem v Kalifornii tehdejší doby, kde vládl "soudce Lynch", bujel rasismus a divočina plná chamtivých zlatokopů se začínala krok za krokem civilizovat.

7 10.04.2012

Zweig důkladně prostudoval veškerý dostupný materiál, přidal něco z psychoanalýzy (byl žákem Sigmunda Freuda) a k tomu dodal hodně spisovatelského talentu, aby tak vznikl skvělý životopis této skotské královny, která si dokázala život pořádně podělat, ale zemřela jako hrdá žena. Hodně se zde také čtenář dozví o Alžbětě I., o neskutečných intrikách na anglickém i skotském dvoře, o proradnosti skotských lordů a baronů a vůbec celkově o tehdejší době, kdy proti sobě stálo katolictví a protestantství a politické vraždy a popravy se prováděly vskutku rafinovaně. Je jasné, že na mnoha místech musel Zweig fabulovat, mnohé se velmi pravděpodobně neodehrálo přesně tak, jak napsal, ale celkově podává kniha velmi působivý a plastický obraz o všech účastnících tehdejších událostí. A hlavně je kniha napsána tak, že je přístupná všem čtenářům, dnes by se řeklo "user friendly".

7 07.04.2012

Velmi lehké, až odpočinkové čtení, které mě přivedlo k příjemnému rozjímání, ale také mě i rozesmutnilo, ač je to psané spíš humorně. Tak nějak jsem si totiž zavzpomínal na studia, kdy jsem se připravoval na tohle nejskvělejší povolání na světě, ale osud chtěl jinak. Při popisu vyhřeznuté dělohy krávy jsem se přenesl o dvacet let zpět do jednoho kravína u Českých Budějovic, kde jsem při tom asistoval. Byl to přesný popis a kdo nezažil, neví, jaká je to dřina, dostat to všechno do krávy zpět. Hned, jak bude příležitost, přečtu i další Herriotovy knihy a budu si přijemně rozjímat i smutnit. Ale ne zas natolik, abych se tu utápěl v sebelítosti.

7 05.04.2012

O některých knihách se říká, že se čtou jedním dechem. Thriller Ďáblova slza k takovým knihám patří. Závěr byl sice takový docela na hraně, aby to celé nesklouzlo k jisté směšnosti, ale podařilo se to autorovi nějak ustát, i když se to celé musí brát s opravdu velmi velkým nadhledem, protože jinak je to v podstatě jen o geniálním zločinci a geniálním vyšetřovateli, přičemž aspoň trochu soudný čtenář ví, že je mu předkládána vlastně jen pohádka pro dospělé, protože té geniality a geniálně nastražených léček je přeci jen nějak moc. Hlavní postavou je písmoznalec a bylo dost zajímavé alespoň z části nahlédnout pod pokličku tohoto oboru – co všechno se dá poznat z rukopisu, zvolených slov, interpunkce, použitého papíru, inkoustu atd.

6 08.11.2015

Mám moc rád Chandlerův styl psaní a jeho sarkastická přirovnání. Např.: "Byla svůdná jak rozeschlé necky." Samotný případ, který tentokrát Philip Marlowe rozlouskl, není moc zajímavý, ale to vůbec nic nemění na tom, že jde o velmi dobrou knihu. Chandler umí v několika větách skvěle vystihnout charakteristiku postavy a prostředí umí popsat tak, že vyloženě vklouznete do místa děje, cítíte pachy i vůně, a to dělá z jeho tvorby něco, k čemu se moc rád vracím.

6 22.02.2013

Třetí díl trilogie o Josephu Flaviovi. Nevím, proč je každý díl takto uváděn, když je potom v textu používáno jméno Flavius Josephus (popř. Josef), ale to je detail. Josef dopsal své velké dílo Obecné dějiny a celá římská říše vzkvétá pod vládou despotického císaře Domiciána, posledního z Flaviovců. Neklidná provincie Judea, neklidné židovské obyvatelstvo, další povstání, intriky na Palatinu... Feuchtwanger píše velmi čtivě, proniká do psychologie jednotlivých postav a předkládá čtenáři jedinečný obraz tehdejší doby, i když je to obraz Feuchtwangerův, jelikož jde o prózu, nikoliv o dílo přísně dějepisné. Ale i tak má čtenář neustále pocit, že takhle nějak to mohlo být, i když přiznávám, že některé pasáže, v nichž bylo popisováno vnitřní rozpoložení některých postav, byly trochu únavné, protože to bylo jednou tak a vzápětí zase naopak. Ale to by asi byla jediná výtka k tomuto rozsáhlému dílu, které jsem četl na jeden zátah. Možná bych doporučil dát si mezi jednotlivými díly něco lehčího, ale to už je na každém čtenáři, jak k tomu přistoupí. Každopádně tahle trilogie stojí za přečtení a mohu ji jen doporučit.

6 28.08.2012

Tato kniha rozhodně není pro citlivky. Jde o jedinečnou ukázku tzv. špinavého realismu. Gutiérrez si vůbec nebral servítky a jeho explicitní popisy špíny, chudoby, všobecného rozkladu, divokého sexu a redukce všeho lidského až na úroveň jakési prvotní primitivnosti vyvolávají chvílemi až fyzické pocity nevolnosti, přičemž intenzita, četnost a délka trvání těchto pocitů závisí na nátuře toho kterého čtenáře. Já jsem vcelku otrlý, ale byly momenty, kdy i mě autor dostával do stavu, že jsem se necítil moc příjemně. Gutiérrez píše strohým stylem, žádné kudrlinky na ozdobu, všechno hezky přímočaře a veškerou bídu a hnus života hlavního protagonisty nám prakticky chrstne do ksichtu jako kýbl plný sraček. Jde o velmi nepříjemnou knihu, zaznamenávající jeden život z mnoha, které jsou žity v místech, o nichž si jen těžko dokážeme my, celkem v pohodě si žijící lidé, něco představit, a proto je dobré dostat alespoň čas od času takovouhle facku v podobě velmi kvalitní literatury.

6 08.05.2012

Hodnotím celou trilogii vcelku. Célinova "německá trilogie" (Od zámku k zámku, Sever, Skočná) je vskutku dílo, které jen tak někdo asi nepobere. Céline chrlí slova a věty plné vzteku a nenávisti... Jo, tak by se to mohlo zdát na první pohled. Ale pokud někoho neodradí hned po prvních stránkách, pak Céline odhaluje pouze podstatu člověčenství ve chvílích, kdy je ven vypuštěna ta nejnižší forma člověka hnaného záští, závistí, ale i hladem a strachem. Chvílemi máte pocit, že Célinovi jeblo v palici, aby vás po chvíli vyvedl z omylu. Nebo třeba mluví velmi nehezky o skupině dětí, které jsou postižené, nazývá je slintajícími kretény, ale byl to právě on, kdo je všechny zachránil, když zůstaly samy. Je to kniha plná rozporů a přesto drží perfektně pohromadě. V závěrečném dílu jsou přepisy záznamů na vinyl a rozhovoru pro rozhlas. Opravdu velmi zajímavé povídání o jeho stylu psaní a mimo jiné také to, jak to myslel se svými pamflety a že měl radši být zticha, protože pak by se mu nic z toho, co potom zažíval, nestalo. Pamflety nebyly správně pochopeny. A i když ho obviňovali z kolaborace, tak on nikdy v ničem nespolupracoval, nepsal pro žádné noviny, nemluvil do rozhlasu apod., nebral od nikoho plat za nějakou spolupráci. Pouze se vyjádřil jako spisovatel a jak sám říká, velmi nešťastnou formou.

6 19.04.2012