Smrť komentáře u knih

(SPOILER) Tohle byl Livingstone ve své nejlepší formě. Bohužel.

Najdete tu všechny neduhy, které jsou typické pro Fighting Fantasy gamebooky napsané právě tímto autorem.

Se slabší postavou nelze příběh dokončit, protože narazíte na souboje s množstvím poměrně silných nepřátel, kterým se nelze vyhnout.

Po cestě naleznete hned několik míst, kde vás čeká okamžitá smrt, popřípadě vaše postava zemře, pokud nevlastní konkrétní předmět. To samé platí pro dokončení příběhu, kdy opět je nutné mít v batohu určité předměty a navíc ještě znát čísla k jistým odkazům a to vše lze získat POUZE při volbě té jediné správné trasy. Stačí jediná špatná odbočka a máte smůlu, což ovšem obvykle zjistíte až mnohem později. Co mě ale dostalo, bylo to, že první pokus o průchod se mi nezdařil jenom proto, že jsem si nepotřeboval doplnit Staminu a tudíž nesnědl jedno nabízené jídlo, v němž se ukrýval předmět nutný pro dokončení hry.

Rozčarován jsem byl rovněž z příběhu, který je vzhledem k tomu, že se jedná už o 21. díl v sérii, mimořádně slabý. Ale i to je bohužel pro Livingstonea dost typické. Úvod, který se odehrává v aréně, mě dost navnadil, ale po něm už přišel klasický labyrint plný generických monster a nezáživných střetnutí.

Absolutně nerozumím zdejšímu vysokému hodnocení, které dělá ze Zápasu mistrů třetí nejlepší díl v sérii. A ještě více to nechápu, když toto pokračování srovnám kupříkladu s nedávno dohraným Raketoplánem poutník, který je mnohem hůře hodnocený, ale dle mého názoru je nesrovnatelně zábavnější a nápaditější.

Dlouho jsem váhal mezi dvěma a třemi hvězdičkami a nakonec jsem se přiklonil k těm třem. Ale jsou tedy hodně slabé.

3 11.10.2024

(SPOILER) Čaroděj z Ohňové hory mě bavil hodně, ale jeho pokračování je na samé hranici dohratelnosti.

Pokud nebudete mít konkrétní předměty (z nichž některé je třeba si koupit hned na začátku z dost širokého výběru), nebudete znát přesnou trasu (protože je tu spousta míst, kde ihned zemřete) a ještě navíc nebudete mít nabušenou postavu (protože v knize je několik velmi těžkých soubojů, kterým se nelze vyhnout), tak nemáte nejmenší šanci tento gamebook dohrát.

Jenže ani tak nemáte jistotu, že ho úspěšně dokončíte, protože jeden z klíčových předmětů můžete získat pouze tak, že ho vyhrajete a když vám nebudou dobře padat kostky, tak jste bez šance.

A aby toho nebylo málo v závěrečném souboji stanete tváří v tvář samotnému Zagorovi, který má Umění boje 11 a Kondici 18, takže pokud jste nezačali s opravdu silnou postavou, nejspíš stejně prohrajete finální střetnutí.

Pokud budete hrát poctivě, počítejte s tím, že na úspěšné dokončení bude zapotřebí nejméně 10 pokusů.

1 13.09.2024

Osudová hranice je s přehledem nejhorší gamebook, s jakým jsem se doposud setkal.

Pavel Tomcsányi si při psaní nejspíš nebyl jistý tím, co chce vlastně stvořit. Jestli knihu nebo gamebook. Pokud hledáte kvalitní fantasy, najdete desítky lepších knih a pokud si chcete přečíst dobrý gamebook, sáhněte raději po jiném. Jakémkoliv.

Příběhové pasáže jsou hrozně dlouhé a nudné a gamebook díky nim nemá spád. Strašně se vleče a hráč je každou chvíli zdržován sáhodlouhými odkazy, které ale kromě délky nejsou ničím výjimečné.

Příběh je klasický souboj s ultimátním zlem, které chce zničit svět, a doslova přetéká všemožnými žánrovými klišé. Bohužel jsem v něm nenarazil na jediný moment, který by stál za zapamatování. Pouze na dva odkazy na samotném konci knihy (519 a 522), které dokazují, že autor zřejmě nemá nejmenší ponětí, jakou strukturu má kvalitní gamebook mít, protože jsou dlouhé 22 a 30 stran. Podobně je na tom vlastně i celá závěrečná část, kde na minimum hraní připadá zhruba 150 stran celkem nezáživného příběhu a zbytečných dialogů.

Soubojový systém je jiný než u konkurence, ale podle mě je to spíše na škodu, protože souboje jsou díky němu mnohem více o náhodě.

Ne moc dobře je tu vyřešeno i jídlo. Podobně jako v Lone Wolfovi i v Osudové hranici musí vaše postava jíst. Jenže zatímco v Lone Wolfovi přichází hráčova postava v případě, že se nenají, o 3 body kondice, v tomto gamebooku může časem ztratit i celkové hodnoty zdraví a po určité době může i zemřít. Někdo si možná řekne, že je to jako ve skutečnosti, jenže realita je taková, že to úplně ničí hraní. V Lone Wolfovi se po hráči chce, aby se najedl třeba jednou za dvacet odkazů. V Osudové hranici se v pozdější fázi nachází třeba pětistránkové odkazy, během nichž se hráčova postava musí najíst hned několikrát. A takových odkazů je tam klidně několik v řadě, aniž by byla možnost si mezitím někde opatřit jídlo. Podle mě tohle není šťastné řešení.

Většinou se snažím každý gamebook dočíst nejméně dvakrát, abych vyzkoušel co nejvíce možností. V případě Osudové hranice považuji za úspěch, že jsem se přinutil dočíst ho alespoň jednou.

12.09.2024

Kvůli tomuto Čtyřlístku jsem se málem utopil.

Když mi bylo sedm nebo osm let, naši mi slíbili, že když na Labi, kam jsme se chodívali koupat, dokážu uplavat proti proudu padesát temp, tak mi ho koupí. Pravda je, že v místě, kde jsem ta tempa dělal byla hloubka jen něco málo přes metr, takže reálně žádné nebezpečí nehrozilo. Pamatuji si, že ačkoliv mi kolem čtyřicátého tempa už povážlivě docházely síly, já před očima stále viděl tu úžasnou obálku slibující mnohá dobrodružství a vytrval jsem až do konce.

Když jsem pak dostal tento Čtyřlístek do ruky, přečetl jsem ho ihned snad třikrát po sobě. A v dobách svého dětství pak nejméně ještě desetkrát. Dodnes ho považují za nejlepší knihu Čtyřlístku, kterou bych s klidným srdcem doporučil dětským čtenářům i dnes.

Poklad kapitána Kida / Jak se chodí do pohádky podle mě patří do Zlatého fondu českého komiksu.

3 31.08.2024

Odpad! Odpad! Odpad! Odpad! Odpad!

Tahle kniha obsahuje všechny tři věci, které na pozdějších Zeměplochách nesnáším - novou technologii, přehnanou rovnoprávnost a Vlahoše von Rosreta. Po Posledním hrdinovi se změnil celý autorův přístup a jeho svět ztratil většinu humoru a nabral mnohem temnější odstín. Podle mnohých se Terry Pratchett vyvíjel. Podle mě postupně devastoval svoje vlastní dílo.

Je pravda, že když sám autor tvrdí, že je to Zeměplocha, tak to zkrátka Zeměplocha je. Jenže já už ji v tom skoro nevidím a přiznám se, že tahle nová Zeměplocha se mi nelíbí. Jen tu a tam se ještě objeví záblesk toho původního zábavného, kouzelného a lehce ztřeštěného světa, který jsem tolik miloval v dřívějších dílech.

Až budu číst Zeměplochu příště, a já vím, že na to dojde ještě mnohokrát, přestanu číst u Posledního hrdiny. Spolu s Barbarem Cohenem totiž opravdu skončil ten starý svět, který bych tak rád někdy navštívil.

P.S. Během posledního roku jsem přečetl celou Zeměplochu již potřetí (některé díly dokonce počtvrté a poslední dva pouze podruhé, protože víckrát to opravdu nedokážu) a bylo smutné pozorovat, jak se z chytrých knih plných humoru ale zároveň i hlubokých myšlenek, stával od Podivného regimentu hyperkorektní, pseudohumanistický blábol. Kromě Zaslané pošty a těch části Nevídaných akademiků, které se týkaly mágů, jsem se musel do čtení doslova nutit.

Vnucuje se mi bohužel myšlenka, že je možná lépe, že Terry Pratchett tento svět opustil a nemohl napsat další díly, protože si ani nechci domýšlet, jak by vypadaly.

S vypětím všech duševních sil jsem nakonec Šňupec dočetl.

Celou Zeměplochu teď dočítám potřetí a upřímně přiznávám, že než se objevil Vlahoš von Rosret, kterého nemůžu vystát, patřily knihy ze série o Hlídce vždy mezi mé nejméně oblíbené. Přesto mám několik prvních dílů jako Stráže! Stráže! nebo Muži ve zbrani opravdu rád. Jenže s každou další knihou se z Elánia stává víc a víc namyšlená, arogantní postava a nesympatický Superman. Přitom je to nesnesitelný, užvaněný idiot, který ve Šňupci svědkům vyhrožuje vysoce postavenými kamarádíčky, vypálením domu, fyzickým násilím nebo rovnou fyzickou likvidací. Navíc on sám má vždycky pravdu a běda tomu, kdo má jiný názor nebo se to pokusí zpochybnit. V této knize se bohužel poměrně často objevuje i jeho syn, který má největší zálibu v hovnech, ale přesto se všichni rozplývají nad tím, jak je to úžasné dítě. Děláte si ze mě legraci??? Vždyť je to normální dobytek!

Se Zeměplochou to dle mého názoru začalo jít z kopce, když se v ní postupně objevovaly novinky, které změnily její tvář jednou provždy. Mám na mysli noviny, semafory, známky, fotbal nebo železnici. S knihami, které se těmito záležitostmi zabývaly, mizela původní lehkost a hravost a ačkoliv byly stále velmi vtipné a bavilo mě je číst, původní Zeměplocha, kterou jsem si zamiloval v prvních zhruba pětadvaceti knihách, byla nenávratně pryč.

Jenže to všechno se ještě výrazně zhoršilo, když začala být nosnou myšlenkou rovnoprávnost. Ta se objevovala i v předchozích knihách, jenže zatímco dříve byla čtenáři servírována zlehka a nenápadně, aby poté dopadla se silou kladiva, v těch pozdějších bývá často hlavním tématem a jelikož se vždy jedná o díla delšího rozsahu, je až neskutečně otravná. Už Podivný regiment považuju za jednu z nejhorších Zeměploch vůbec a Buch! jsem si taky nikdy neoblíbil, ale to není nic ve srovnání se Šňupcem. Ten bych označil za pseudohumanistický blábol s nesnesitelným pitomcem v hlavní roli.

Pro mě je Šňupec druhým nejslabším dílem celé Zeměplochy (Pod parou je ještě mnohem horší) a jenom z úcty k autorovi mu nedám hodnocení odpad.

4 17.08.2024

Nemůžu si pomoct, ale dobrou polovinu knížky jsem si myslel: "Tak už se konečně ufetuj, ať je od tebe klid, ksindle jeden zbytečnej."

Jinak ale uznávám, že jako sonda do života narkomanů, je knížka hodně přínosná a zvláště děti v podobném věku jako hlavní hrdinka by si ji měly rozhodně přečíst.

10 23.07.2024

Rozhodl jsem se, že tuto knihu ponechám bez hodnocení. To je totiž zcela závislé na pravdomluvnosti paní Sosnarové.

Pokud mluví pravdu, zaslouží si od nás velké uznání za vše, co prožila a přežila a jelikož je kniha napsána velice čtivým způsobem, neváhal bych ji ohodnotit čtyřmi hvězdičkami.

Pokud ovšem lže a celý příběh (nebo jeho velkou část) si vymyslela čistě kvůli získání odškodnění, je to od ní hanebnost nejtěžšího kalibru a zaslouží si pouze opovržení. V tom případě bych knížce navzdory jejím kvalitám napařil bez milosti odpad.

Jelikož netuším, kde se skrývá pravda, nebudu tuto knihu nijak hodnotit.

Motýlka jsem četl poprvé před 15-20 lety a docela se mi líbil, ale když jsem se k němu nyní vrátil nestačil jsem se divit, jak moc jsem byl z knihy zklamaný.

Je více než pravděpodobné, že můj názor ovlivnili tři roky, kdy jsem pracoval jako dozorce ve věznici. Za tu dobu jsem vyslechl hned několik povídaček o tom, jak si na odsouzeného zasedla policie a justice jen proto, aby zrovna jeho dostala za mříže. Jenže se pak stačilo podívat do složky odsouzeného, kde byl popis jeho trestné činnosti a bylo celkem zřejmé, jak se věci mají. Navíc Charrière hned několikrát píše, že byl odsouzen za zabití, což není pravda, protože to bylo za vraždu.

Ono vůbec o pravdivosti této knihy se dá dosti pochybovat, protože Charrière osobně prožil jen malou část toho, o čem tvrdí, že je v podstatě jeho autobiografie. Zbytek jsou historky jiných odsouzených, což je pro mě osobně zdroj nanejvýš nedůvěryhodný.

Takže jsem si po prvních kapitolách řekl, že budu raději ke knize přistupovat jako k románu. Jenže ani tak to nefungovalo. Jednak mi neskutečně vadila postava hlavního hrdiny. Nemám rád tyhle supermanovské typy. Motýlek je dle svého líčení nejkrásnější,nejrychlejší, nejsilnější, nejchytřejší, nejspravedlivější, zkrátka nejlepší. Každý se může přetrhnout, aby pomohl skupince uprchlých vrahů, všechny ženy jsou z nich hned naměkko a každý, kdo jim nechce v útěku pomoci, je hned zkorumpovaný gauner. Tohle černobílé líčení mě neskutečně štvalo.

Horší ovšem bylo, že ta kniha je neskutečně repetitivní. Spravedlivý útěk, život na svobodě, zrada, chycení a další nespravedlivé uvěznění. V půlce už jsem měl všeho dost a ačkoliv to obvykle nedělám, nechal jsem knihu nedočtenou a odnesl ji do nejbližší knihobudky.

Na závěr bych ještě knihu porovnal s filmem, který jsem viděl několikrát a mám ho opravdu moc rád. Ve filmu je děj značně zredukovaný, ale tím i mnohem koncentrovanější a příběh tak lépe drží pohromadě. Navíc díky tomu, že divákovi nejsou předkládány Charrièrovi egomaniacké výlevy o vlastní dokonalosti a bezchybnosti, je Motýlek mnohem uvěřitelnější a sympatičtější postavou. Na film, který bych ohodnotil silnými čtyřmi hvězdičkami se kdykoliv rád podívám znovu, ale knihu, které dávám slabé dvě hvězdičky už do ruky nikdy nevezmu.

5 12.01.2024

(SPOILER) Miluju Zeměplochu. Mám doma všechny knížky a momentálně ji celou čtu už potřetí (některé díly (hlavně ty, v nichž hraje hlavní roli Smrť) dokonce počtvrté). Přesto nejsem nekritickým fanouškem a zastávám názor, že Šňupec a hlavně Pod parou vůbec neměli vzniknout, protože už byl pan Pratchett asi silně ovlivněn chorobou a ty knihy jsou prostě příšerné.

Ve stejné době, jako výše zmíněné knihy, byl napsán i Filuta a bohužel i on si drží stejnou úroveň. To, co mi na celé knize vadilo nejvíce, byl bezesporu hlavní hrdina. Spousta autorů se snaží udělat z hlavního hrdiny takového toho sympatického darebáka, který sice sem tam překročí zákon, ale srdce má na správném místě. Já osobně už mám všech těchhle vychcánků plné zuby. Trestný čin je zkrátka trestný čin.

Rovněž mi nesedlo, že do čisté fikce byly přimíchány skutečné historické postavy. Ale s tím bych se ještě nějak smířil. Horší je, že děj je natolik přepálený, že by mu mělo problém uvěřit i malé dítě. Celé to bylo naivní a přeplácané. Filuta je zkrátka největší borec, který každého přepere, kamkoliv se dostane a kdokoliv uvěří jeho stupidnímu přestrojení. Ale i tak mě to celkem bavilo a říkal jsem si, že hodně slabé tři hvězdičky bych tomu přeci jen mohl udělit. Jenže pak přišla poslední kapitola. Ve chvíli, kdy si Filutu pozvala královna Viktorie, kleslo moje hodnocení na dvě hvězdičky a poté, co jej pasovala na rytíře jsem koketoval s hodnocením odpad. Nakonec jsem tam tu jednu hvězdičku za snahu dal, ale tuhle knížku už rozhodně nikdy znovu číst nebudu.

5 04.11.2023

Film Jméno růže považuji za nejlepší historickou detektivku, co kdy vznikla, s vynikající zápletkou a nádherně ponurou atmosférou. Pro mě se jedná jednoznačně o pětihvězdičkový počin. Proto jsem byl hodně zvědavý na předlohu, ale hlavně kvůli tomu, že tento román bývá často označován jako filozofický, což je pro mě oblast jednak hodně neznámá a hlavně vrcholně nesympatická, dlouho jsem přečtení tohoto díla odkládal.

Co se týče románu, tak popis života v klášteře i samotného kláštera a hlavně knihovny je vynikající. Detektivní zápletka opět funguje na jedničku a hodně mě bavila i diskuse mezi františkány a zástupci papeže. Rovněž pasáže týkající se jednotlivých kacířských frakcí mě hodně zaujaly. Ale naopak filozofické pasáže byly prostě příšerné. Na můj vkus až moc učené a hlavně nekonečné (klidně i 10 stran naráz). U těchto částí jsem obvykle po přečtení odstavce nebyl schopen ani říct, o čem konkrétní pasáž vlastně pojednávala. Nakonec jsem je četl, aniž bych je pořádně vnímal a rozhodl jsem se, že pokud si budu chtít tento román někdy znovu přečíst, budu je rovnou přeskakovat, protože mě jenom zdržovaly a nijak mě neobohatily.

Kvůli filozofickým pasážím proto hodnotím knihu hůře než film, který dle mého mínění stejně dobře podchytil atmosféru i nejzajímavější části knihy a naopak se zbavil nadbytečného balastu.

8 15.08.2023

Nebýt Sinuheta, dal bych této knize bezpochyby pět hvězdiček, protože má jednak poutavý děj a rovněž zajímavě popisuje prostředí a zvyky jednotlivých zemí, jimiž Sinuhet prošel. Krom toho se poměrně věrně drží i historických faktů.

Po přečtení Světa podle Garpa jsem si myslel, že už nikdy nenarazím na hlavní postavu, kterou bych nesnášel více než Garpa. Sinuhet se mu sice nevyrovnal, nicméně se mu velice přiblížil. Po celou knihu jsem ho považoval za ukňouraného, zatrpklého, otravného a remcavého idiota, který není schopen pochopit, kdy má zkrátka držet zobák a začít se chovat jako normální člověk. Naštěstí se v takových chvílích pravidelně objevuje Kaptah, který vše vrátí do zajetých kolejí, vždy když Sinuhet znovu a zase sklouzne k sebelítosti.

Jako historický román se podle mě řadí Egypťan Sinuhet mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno a nebýt hlavní postavy, patřila by tato kniha mezi mé nejoblíbenější.