Soofi komentáře u knih
Katastrofa to tedy opravdu byla, ovšem krása přebalu se velice rychle vytratila v neumělém a velice jednoduchém stylu vyprávění, plytkých dialozích, špatném překladu a především nepovedených charakterech.
Travis je daleko spíš psychopatickým násilníkem, chorobným a majetnickým žárlivcem, než temným hrdinou. Po scéně, kdy ten samý den surově napadne už druhého kluka z důvodů spíše pochybných než ospravedlňujících a hlavní hrdinka (kterou mimochodem nazývá Holubička) vzájemný dialog uzavře tím, že se nemá chovat "jako mimino," načež si vlezou pod přikrývku, kde se začnou líbat a chichotat, jsem knihu se znechucením a pocitem zneužití odložila.
Neskutečný příval surové válečné reality, ale zároveň i odhodlaného ženství vás prudce zasáhne už na prvních stránkách knihy...v prvních výpovědích těžce zkoušených žen. Z mého pohledu je ale takřka nemožné číst knihu bez přestávek, aniž byste si trochu oddechli od tohoto šíleného válečného kolotoče, ale ani přestat a nechat i jen jediný z příběhů nedořečen.
Kromě mnoha výpovědí o hrůze, bolesti a zraněné duši, na které bohužel asi nikdy nezapomenu, bych chtěla vyzdvihnout i některá pozitiva, jež mi utkvěla: Naivní ale opravdová hrdost na vlast a ochota za ni nejen bojovat, ale dát i to poslední, co ruský člověk má, a rovněž galantnost ruských vojáků ke svým frontovým sestrám.
Je pravdou, že jen v některých pasážích probleskuje upřímnost výpovědí do té míry, že ženy zmiňují i zvěrstva napáchaná ruskými vojáky, ačkoli převážná část leží na bedrech nacistů. Válka ve skutečnosti nemá vítěze, ztrácejí všichni a není možné předpokládat, že výpovědi nebudou ovlivněny určitou mírou subjektivity. Přesto není dobré zapomínat, kdo konflikt rozpoutal a čí země jím byla prvotně zasažena.
"Vybavila jsem si raněného Němce, ležícího na zemi a zatínajícího bolestí prsty do hlíny, přišel k němu náš voják a povídá mu: Nesahej na to, to je moje země! Tvoje země je tam, odkud jsi přišel..." Marie Vasiljvevna Pavlovcová, partyzánská lékařka
Velmi důstojný český příspěvek do dystopického žánru, který by si rozhodně zasloužil překlad a distribuci za hranice.
Nejvíc se mi líbil naprosto neotřelý a propracovaný postapokalyptický svět s originální terminologií a hierarchií. Přestože bych našla pár drobností ke kritice, zajímá mě nyní jen jedna otázka: Kdy vyjde druhý díl?
Možná to bylo skutečností, že jsem před tímto titulem četla poněkud náročnější literaturu faktu, možná to opravdu bylo trochu překombinované a závěrečné rozuzlení zrychlené a nereálné, je to zkrátka jedno, protože mě to neskutečně bavilo a zhltla jsem knihu za dva dny. A někdy je to prostě to, co potřebujete. Propadnout příběhu.
Moje první "harlanovka" a určitě ne poslední.
Po mírně rozpačitém úvodu v nížinách se děj knihy se vší slávou vrací do sklenařských měst, ve kterém je příběh nejsilnější a v němž se odehrají ta nejlepší odhalení a nejkrásnější momenty.
Přímá úměra zde opravdu platí: čím více informací máme, tím více otázek přibývá a na konci není člověk o nic chytřejší než na začátku. Což je vlastně.... skvělé!
Přestože Faja nabízí spoustu akčních momentů, nechybí ani opravdové emoce, které nemají nic společného se zprofanovanými milostnými trojúhelníky zahraničních dystopií (Ilan a mistr Agadon, kapitánovo uvědomění si fatální chyby).
Není ani tak důležité, že se Ilan na můj vkus až příliš často stává hrdinou každé situace, protože pokud je známkou dobré knihy skutečnost, že postavy a jejich svět s vámi "žijí" i mimo stránky příběhu, tak je Faja skvělým románem, který v mých očích překonal i Naslouchače.
Upřímně, nikdy mě nepřestane fascinovat za jakých podmínek se zrodila proslulá americká demokracie a svoboda, a kolik indiánské krve a černošského potu ve skutečnosti stála.
Cesta mladé černoššké ostrokyně Cory za svobodou je poutavým čtením, přestože ve chvíli kdy nasedne do pomyslné podzemní železnice (která je ve skutečnosti metaforou pro síť tajných cest, kterými otroci za podpory osvícenějších Američanů unikali z otrokářského Jihu), opouští Cora a její příběh nejen nenáviděnou Georgii, ale i tradiční žánr historického románu. Cestuje jak jednotlivými americkými státy tak i různými časovými rovinami a to tak obratně, že si toho možná ani nevšimnete.
Nejvíce mě oslovila "historická" část ze života na plantáži, kde není třeba pravdu nijak přibarvovat, aby vás neustále šokovala, a kde se autor vymanil z konvenčního vykreslení zlých bělochů a hodných a vždy si navzájem pomáhajících otroků. Právě popis hierarchie mezi otroky, zatracenců u Hoba a malicherný boj o kousek půdy, výsledný dojem ještě umocňuje. Velmi působivá je i část z Jižní Karolíny a její poselství o zlu, které nemusí být vždy přímočaré, ale přesto o nic méně děsivé. V Severní Karolině už příběh začíná trochu ztrácet dech a nechytí jej ani v komunitní Indianě, která mě v celém příběhu zaujala nejméně.
Podzemní železnice je působivým románem, který obsahuje spoustu témat k zamyšlení, a který není zdaleka jen o černošském otroctví, ale naráží i na otroctví v jiných podobách (otroctví bílých Američanů v Severní Karolině, kteří se dobrovolně vzdávají svých svobod ve jménu strachu), čímž přesahuje běžný román s touto tematikou. Rozhodně doporučuji!
Ať už to bylo atraktivní tematikou, absencí krkolomných kaskadérských kousků Jeffersona Taytea, sníženým očekáváním nebo dojemným příběhem Dannyho a Meny, nic to nemění na skutečnosti, že mě druhý díl série oslovil o poznání více.
Román se mi velmi dobře četl a dojem z rozuzlení zmařených osudů hlavní milostné dvojice ve mně ještě dlouho rezonoval.
Velmi silný, sugestivní příběh, který vás hravě vtáhne do odlehlé venkovské oblasti mississipské delty a komplikovaných osudů dvou rodin na zdejších bavlníkových polích. Postavení černošské rodiny Jacksonových nebylo jednoduché ani před návratem nejstaršího syna Ronsela a nově vzniklým přátelstvím s Jamiem, bratrem bělošského farmáře, který jim pronajímá půdu. Právě tyto dvě postavy boří zaběhlé rasové "zvyklosti," což vyvolá nelibost nejen v obou rodinách, ale i u dalších obyvatel delty.
Hillary Jordan ve své knize nabídne celé spektrum postojů k rasové otázce, od členů Ku klux klanu, přes převažující skupinu odsuzující násilí, ale zůstávající zatvrzele věrná statu quo a jeho pravidlům (černoch nesmí sedět v autě vedle bělocha, pokud nepracuje jako řidič, nesmí použít přední vchod do obchodu) až po moderně smýšlející postavy, které přece jen byly vychovány na americkém Jihu a tak i jejich liberálnost má svoje hranice. Ani Jamie, se všemi válečnými zkušenostmi, navzdory poznání odlišného evropského postoje k černochům, v některých momentech nedokáže zapřít vliv jižanské výchovy. Tento postřeh je jedním z mnoha, které dokazují, že autorka svůj příběh opravdu zná a ovládá.
Styl vyprávění byl místy tak působivý, že jsem měla pocit, že i já stojím vedle frustrované Laury v zajetí věčného bahna na zapadlé farmě vzdálené jakékoli civilizaci a všemu, co ji připomíná. Právě její postava mi byla velmi blízká a rozhodně patřila k nejpropracovanějším charakterům románu.
Celý příběh na mě zapůsobil natolik, že jsem od samotného konce očekávala větší vypointování, přesto jsem rozhodně nebyla zklamaná.
Zbývá jen doufat, že Hillary Jordan má ještě hodně co vyprávět.
S tímto poutavým románem o cestování v čase a jeho vlivu na historické události se mi Stephen King opravdu strefil do vkusu, navíc když se vše točí okolo jedné z největších záhad 20. století a zdroje řady konspiračních teorií.
Ke knize mě přivedl o nic méně povedený seriál s Jamesem Francem, který se od předlohy nijak významně neodchyluje.
Působivé vykreslení atmosféry 60. let, mrazivý osud Harryho Dunninga i milostná linka se Sadie jsou nejsilnějšími atributy příběhu. Přestože mi nepřišlo zcela dotažené vysvětlení, proč vedlo právě zmaření dallaského atentátu na Kennedyho ke zkáze současného světa Jakea Eppinga, román ve mně zanechal hluboký dojem.
Poutavá tematika lovu na čarodějnice napsaná způsobem, který vás nutí knihu neodkládat. Přestože jsem rovněž očekávala více zvratů a akce, samotné čtení i atmosféru příběhu jsem si užila a oceňuji i fakt, že se autorka inspirovala skutečnou postavou lovce čarodějnic a způsoby, jakými je odhaloval.
Takže je pravdou, že román mohl být zpracován poutavěji, přesto se Beth Underdown rozhodně nemá za co stydět.
Napínavý detektivní příběh, který vás uvrhne do světa, kde mezi dobrem a zlem je jen tenká hranice. New Orleans v roce 1919 má dost problémů s chudobou, prostitucí, italskou mafií, rasovou nesnášenlivostí a přírodními pohromami i bez řádění záhadného Sekerníka. Tomu všemu nepřispěje ani zkorumpovaná policie. Prostředí lousianské metropole je vykresleno velmi působivě se všemi jeho neduhy a palčivými místy. Naopak přemýšlení a chování postav se mi obzvlášť v počátku zdálo velmi novodobé.
Ačkoli poslední dobou často zchladí mé nadšení z knihy nevydařený závěr, není to rozhodně případ Sekerníkova jazzu. V závěru se sice završí tři linie pátrání po záhadném vrahovi a jeho komplicích, ale každá z nich odhalí jen část příběhu, o který čtenář nezůstane ochuzen. Působivá záležitost! Rozhodně doporučuji.
Hlavním úskalím knihy je střídání oněch tří verzí příběhu ve velmi krátkých kapitolách. Nejenže se jednotlivé podoby pletou (obzvlášť druhá a třetí), čtenář navíc nemá šanci se vžít do té které verze postavy, protože otočí stranu a střídá jej zase trochu jiný, ale přesto podobný příběh, a než si vzpomene, jaké události tuto verzi a postavu formovaly, už je tu třetí kapitola a třetí podoba.
Od poloviny knihy navíc příběhy ztrácejí tempo a čtenář zájem. Dočetla jsem jen proto, abych se dozvěděla, jaká budou rozuzlení jednotlivých verzí.
Velmi dobře napsaný historický román, který navíc respektuje historická fakta natolik, že v knize zaznívají i dialogy zaznamenané v dobových pramenech. Rovněž se mi líbilo závěrečné "skládání účtů" - vyznání se z případů, kdy využila svobody dramatické licence. Zpočátku se mi nelíbil popis raného Alžbětina dětství se spoustou zdrobnělin (a chování naprosto neodpovídajícího jejímu tehdejšímu věku - přestože její předčasná vyspělost je všeobecně známá, zde mi přišla opravdu velmi nadnesená) související s přesvědčením, že (téměř) středověký historický román by měl v sobě nést i díl určité syrovosti a naturalismu. S postupným vyzráváním Alžběty dochází k posunu i v tomto směru.
Čekala jsem brak s populární tématikou, místo toho mě kniha pohltila. Obzvlášt první polovina, která popisuje Genovo "soužití" s upíry, kdy sebemenší chybička znamená smrt a jedinou nadějí na přežití je tvrdá disciplína a potlačování všeho lidského.
Akční části a samotný hon už mi přišly slabší, některé zvraty nedotažené. Nic to ovšem nemění na tom, že Andrew Fukuda vytvořil originální svět s upíry, kteří nemají s dřívějšími zromantizovanými předlohami vůbec nic společného.
Z mého pohledu naprosto výjimečná knížka, v jejímž světle vám problémy, které dnes řešíme připadají jako nicotné maličkosti. Prvních sto stránek je třeba překonat, ale potom se kniha čte jedním dechem, a to i přes svůj značný rozsah. Co se týče až neuvěřitelné poctivosti a pracovitosti autorky, zpočátku jsem k tomu měla také velmi skeptický postoj a považovala to za stylizaci, která ubírala věrohodnosti. V průběhu čtení jsem ale nabyla dojmu, že je zkrátka jedním z těch opravdu mála lidí, co takoví skutečně jsou.
Přestože možná nejste úplně fanoušky Afriky jako já, příběh Beryl Markhamové vám ji dokáže ukázat tak, že pochopíte, že pro ni existovala vždy jen Keňa a nikdy to nemohlo být jinak.
Kniha mě opravdu mile překvapila sugestivním líčením africké krajiny a koloniální společnosti, stejně jako nevšedními osudy hlavní hrdinky. Nekonvenční ženy narozené ve velmi konvenční době, neohrabaně se snažíc zorientovat v pravidlech pokrytecké společnosti.
Možná vám Beryl nepřiroste úplně k srdci, přesto je to výjimečná osobnost, od dětství dobrodružka, kterou nikdy nezastrašila žádná výzva.
Celý její život jako by se nesl v duchu svahilského přísloví, které zmínil její domorodý přítel z dětství: "Nová věc je dobrá, i když bolí."
Měla jsem obavu, jak autorka naloží s postavami Karen Blixen a Denyse Finch Hattona, které mě k tomuto románu ve skutečnosti přivedly, ale můžu říct, že v příběhu neztratily nic na své cti a atraktivě, přestože tyto milostné trojúhelníky bývají často velmi ošemetné.
"Obě jsme se snažily doletět ke slunci a nepodařilo se, spadly jsme zase na zem, v ústech pachuť roztaveného vosku a smutku. Denys nebyl ani její, ani můj. Nepatřil nikomu ani teď, ani předtím."
Od začátku jsem se do knihy nemohla začíst, nakonec mě přemohla zvědavost, jaké bude rozuzlení tohoto podivného příběhu. Nyní po 331 stranách mohu s klidným svědomím říci, že úsilí bohužel nestálo za to. Zaměnitelné a poměrně nesympatické hlavní mužské postavy mě neoslovily, stejně jako závěr celého románu a jednoduchý styl vyprávění.
Nejzajímavější částí knihy jsou jednotlivá témata, na která autor ve svém románu naráží: neúprosné studentské půjčky, tvrdou imigrační politiku a praktiky detenčních center, americký právní systém a možnost žalovat prakticky za cokoli. Pokud vám zrovna neuběhne promlčecí lhůta.
Jak už předešlé komentáře naznačily, ta románová už možná Johnu Grishamovi vypršela.
Příslib temné retrodetektivky ze skotského Glasgowa ve mně vzbuzoval velká očekávání, která se bohužel nenaplnila.
Nevadí mi hlavní hrdina na hraně zákona, který se přizpůsobuje zdejšímu prostředí, orientuje se v pravidlech "hry" s místními mafiány a prosazuje "relativní spravedlnost." Příběh podle mě ale postrádá tu správnou temnou atmosféru, prakticky jakékoli zvraty a důvtip hlavního hrdiny, které nahrazuje nejrůznějšími zvrhlostmi a rádoby drsnou mluvou zakládájící se na jednom, dvou výrazech, jež vás po čase začnou otravovat tak, jak je to jen možné.
Největším zdrojem rozladění nakonec bylo pochybné kamarádství detektiva s přítelem z dětství a zároveň i zvráceným mafiánem, který není ve výsledku o nic lepší než McCoyem odsuzovaný pachatel celého případu.
Čtenářům, kteří byli zklamáni stejně jako já, můžu doporučit Sekerníkův jazz od Raye Celestina, jenž nabízí obdobný příběh na naprosto jiné úrovni.
Ačkoli zastřešující motiv dvou sester, jejichž životy a osudy se po několik generací rozcházejí na dvou různých kontinentech, aby se nakonec propojily při setkání v Americe, působí velmi elegantně, zároveň přehlušuje román příliš mnoha postavami, které mají menší prostor pro svůj životní příběh.
Přesto se jedná o velmi zajímavý román s příjemným jazykem, který nutí čtenáře k zamyšlení a který rozhodně není ztrátou času. Osobně mě kromě Esina příběhu nejvíce oslovil osud černocha "H" a jeho velmi rychle ztracená "svoboda" v uhelných dolech v Alabamě. Rovněž oceňuji poodhalení mechanismu obchodu s otroky, na kterém se podíleli běloši stejně jako i černoši ve snaze zajistit si peníze a moc. Některé vlastnosti člověka zkrátka nehledí na barvu kůže.
Osud Tearlingu aneb jak se z originální a surové fantasy
stala tak trochu nechtěná pohádka.
První díl mě neskutečně nadchl z mnoha důvodů, které jsem zmínila v příslušném komentáři, a ani druhý díl mě rozhodně nezklamal, i když právě jeho konec byl předzvěstí nejslabšího závěrečného dílu.
Jak mě jednotlivé postavy v dřívějších dílech bavily, tak mě jejich přerod ve třetím díle spíše nudil. V závěrečné části jsem čekala osudové střetnutí dvou odlišných a nesmiřitelných královen, které bylo uměle natahováno naprosto neodůvodněnou Kelseinou neochotou se Rudé královny zbavit, i když ji až do svého konce vším svým jednáním a konáním přesvědčovala o své sobeckosti a zkaženosti. Rovněž dějová linka Rowa Finna a jeho sirotků mi přišla nadbytečná a také autorka se s ní vypořádala nepovedenou zkratkou, kterou zároveň završila celou sérii.
Závěrečný díl mě bohužel zklamal a poněkud pokazil dojem z původně velmi nadějné trilogie.