soukroma komentáře u knih

Vlastně hodně málo o tanci jako takovém, spíše o životě, rodině, zájmech, trochu o StarDance a více o vlastních tanečních kurzech a aktivitách. Zajímavý člověk, líbí se mi jako porotce.
Fotek málo, černobílé a asi jen jedna dvě opravdu zachycují tanec.
Samotný "rozhovor" ale skáče od jednoho k druhému, není ucelený a dobře připravený: Covid za to může i nemůže..., ale za hrubky tedy určitě ne. 70%

1 22.05.2023

Příliš sebestředné (obsahově i stylisticky: zásadně já ... a pak teprve ti druzí), zcela zbytečně dlouze zaměřené na dětství a mládí (celá třetina knihy), kdy se nakonec vykrystalizoval její zájem zejména o boj s terorismem. Nicméně když zmínila útok z 11. září na dvou odstavcích poté, do několik desítek stran popisovala svůj zájem o Barmu jako mladistvá, připadlo mi to - nejen v celkovém kontextu - náramně divné.
Po nástupu k CIA (vzpomněla jsem si, že předtím psala o úletu na univerzitě, kdy si podřezala žíly - jestlipak tohle uvedla poctivě do přijímacích dotazníků...) mi přišlo, že se rovnou postavila do role spasitele (světa i samotné organizace - např. neměla tam žádný vzor, mentora, nic moc neuznávala, na vysloužilé špióny koukala jak na póvl).
Pečlivě se autorka v knize vyhýbala dataci, kde to šlo, takže jsem nevycházela z údivu, když jsem tady konečně zjistila její rok narození - 1980! Takže v CIA a plném nasazení tedy opravdu nebyla dost dlouho (deset dvanáct let?) na to, aby si mohla dovolit předložit věrohodný popis práce v utajení podložený zkušenostmi. Takže to jen vzbudilo mou další nevoli a nedůvěru...

4 20.05.2023

Sloupky k občasnému přečtení, nakouknutí, polemice, připomenutí dění už zavátého loňským sněhem či pohřbeného pod sutinami hrůzných aktuálních dění. Ovšem jen a pouze na webu, náhodně či cíleně, dle momentální chuti a rozpoložení a světového dění. Přečetla jsem prvních pár kousků a měla jsem dost - ne že bych s autorem v mnohém nesouhlasila, ale toho negativního a depresivního i v té krátkosti bylo prostě až moc, aspoň na mne.
Dál se v tom rochnit nebudu, protože ... jak jsem psala výše. Tahle směska reagující na vnější zprávy se nehodí na knihu, která nota bene slibuje dvě části - veselou a vážnější, přitom část první naznačena je, část druhou jsem hledala marně, a ani jednu neuvádí ani obsah, aby měl ubohý čtenář jasno. Další podivností je, že doslov se netýká této knihy, ale knihy předchozí, původních Zpráv... - asi proto jsou nám dopřány rovnou doslovy dva.

1 20.05.2023

Četla jsem jako první autorova Prodavače minulostí, který se mi líbil velmi. Tohle mi ale pak připadalo už značně povědomé - obsahem, stylem, rozsahem (naštěstí nemá autor, Portugalec, Angolan jen volbou, potřebu sdělit světu úplně všechny své myšlenky najednou). I ještěrka se kmitla.
Takže tentokráte jen 70%, ale rozhodně lze českému čtenáři doporučit obě knihy, i tuto - právě pro exotický nám neznámý obsah, osvěžující styl i útlý rozsah.

3 20.05.2023

Autorku jsem zkusila podruhé, ale její styl mi nesedí a detektivky v jejím podání mne nebaví. Další pokus si odpustím.

2 19.05.2023

Určitě lepší než první díl (druhý jsem nečetla) díky více zápletkám vedle pátrání hlavního hrdiny po rodinné minulosti, hlavně v první půli, v druhé se děj zbytečně natahoval - zkrácení by rozhodně k čtivosti pomohlo.

3 19.05.2023

Nové autorovy knihy (přesněji nově vydávané u nás) mi opravdu už nesedí - jednoduché zápletky (přestože v téhle sérii se ještě může opírat o překvapivou islandskou minulost za druhé světové války), podivné postavy a hlavně dialogy. Mám dojem, že už se vypsal, nicméně jeho Erlendur před dlouhou dobou byl vlastně první zajímavou vlaštovkou severské, a rovnou islandské, krimi. Ale dnes už se k jeho detektivkám rozhodně vracet nebudu.

3 19.05.2023

Jestliže autor (britský psavec) jednu z předních světových osobností minulosti "zpracoval" na pouhopouhých 170 stranách, tak já svůj dojem zredukuji podobně lakonicky do jediného slova: zklamání.

1 19.05.2023

Moc nekáplo do noty křížením vzletného jazyka, magie, (po)válečných dějin a světových míst ... a poněkud neuchopitelných postav.

2 19.05.2023

Žižkova ve skutečnosti hodně málo, skoro zanedbatelně ve srovnání s ostatními zachycenými místy. Celkově tedy skákání z místa na místo, bez nějakého sjednocujícího prvku - krom doby a černobílého provedení.
U úvodního, návodně "ústředního" Žižkova bych docela ocenila mapku - tehdy versus dnes, protože některé názvy mi nic neříkají (znám jej až o desítky let později, mezitím s mnoha stavebními změnami).

2 19.05.2023

Bylo by to příjemné čtení, nebýt kniha v nejnovějším vydání tak neskutečně velká, objemná a těžká...

2 19.05.2023

Neskutečná hovadina, s prominutím, ale když jsem s tím ztrácela vzácný čas... Hrozná zpotvořená zápletka a zejména vyústění, s Klekánicí pochopitelně nijak spojené, děsné postavy, aktéři i vyšetřovatelé, obludné dialogy, ohavný jazyk, výrazivo a styl. Jediné plus je snad jen krátkost celé plytkosti, ale i tak jsem s tím strávila zbytečně příliš mnoho času, abych se aspoň dobrala závěru (a ten tedy stál za to, zase neuvěřitelný, přesně v duchu celého "díla").

8 19.05.2023

(SPOILER) Tématicky pro mne hodně nezáživné - hlavně box, ruská mafie, prostituce, padělání peněz, drogy, korupce. Přespříliš obsáhlé s 540 stranami mrňavým písmem (i na autorku a obecně severské autory prostě moc), přespříliš postav a jejich víceméně provázaných osudů (od dětství po dospělost, vztahy, rodiny, pokrevní i nepokrevní příbuzní, osvojenci), ale hlavně neskutečně depresivní... Autorka nezobrazila ani jedinou spokojenou postavu, ani jeden uspokojivý život: všichni se utápěli v problémech a neštěstích, páchali zločiny, chtěli se zabít nebo je prostě nechala zabít. Podle doslovu už s Rebeckou "zúčtovala". 55%

5 15.05.2023

(SPOILER) Zvědavá z anotace, co to může být, v podání pro mne neznámé litevské spisovatelky, pustila jsem se s chutí do čtení. Začátek zajímavý, obě dějové linky se odvíjely po svém a zcela zvlášť: jezuita v Číně za dynastie Ming a současná rodina tří generací žen v Litvě.
První linka zajímavá útržky o císařské rodině, vztahu ke kultuře, zvířatům, a trochu i k náboženství. Druhá začínala jako nevyhnutelně vtipně ubíjející snaha o soužití dospívajících dcer, matky píšící erotické romány a přestárlé babičky s odpovídajícími nápady.
Jenže dál se nic moc nerozvíjelo, v Číně vše přes ubíhající roky bylo v podstatě neměnné, spíš se jen mezi sebou přetahovali o moc jezuité s jinými řády, občas se zmínil budhismus, či islám. A současná linka doslova degenerovala, postavy mizely, umíraly až do hořkého depresivního konce, tedy žádný inzerovaný sitcom, ani náhodou...
Dojmy tedy nakonec nepříjemné - nic moc jsem se nedozvěděla (ani z čínské a křesťanské minulosti - vlastně ano, že Tovaryšstvu Ježíšovu šéfoval dvacet let český jezuita František Retz; ani z litevské současnosti), nepochopila jsem strukturu ani význam knihy (linky se spojily klíčovým jménem pár stran před samotným koncem, přesto bez jakéhokoli nutkání zvolat heuréka). Zůstala jaksi jen pachuť.

"Rodinné vztahy jsou o nepřetržitém koexistování se stejnými lidmi.
Koexistování, které se většinou nedá vydržet, ale když se někdo odhodlá něco změnit, končí to panikou přecházející v totální kolaps."

"Rodina je prostor ve kterém jedni vychovávají druhé, aniž by věřili, že se něco změní."

"Když člověk nemá, komu by ukázal, čeho dosáhl, uvědomí si najednou, že už dávno není dítětem."

A něco z čínské poloviny knihy:
"Sinofilie není syfilis.
Ale lidskému rozumu může škodit stejně."

4 14.05.2023

Na tuhle knihu mne navnadil ... thriller Království kostí od Rollinse, kde o mateřský strom šlo v závěru, tak jsem čekala vědeckou publikaci na toto téma. Kniha je ale mnohem čtivější, nehraje si na vědecké pojednání, nýbrž je o životě - v přírodě a s přírodou. Jak taky jinak, když autorka pochází z dlouhé linie dřevorubců v Britské Kolumbii, takže se stromy je jedna rodina. A s jakými stromy, velikány, mamuty, v nekonečných lesích, horách, údolích, pro nás středoevropany zcela nepřestavitelnými.
O stromech, jejich komunikačních sítích, soužití s houbami a dalšími organizmy, jejich vývoji a využití lesa člověkem, dnes jednoznačně plundrování bez toho, aby někdo dohlédl pár let či století za svůj horizont, to vše je podáno čtivě, jednoduše a důkladně. S autorkou-hrdinkou se noříme do hlubin lesa, pod povrch, ke kořenům, setkáváme se s mykorhizními houbami, sledujeme růst, potřeby, vývoj, a hlavně vztahy. O vědeckém záměru nemůže být pochyb, když knihu doplňuje obsažný seznam zdrojů a rejstřík.
Skvělé pokračování informačních základů z našeho domáčtějšího prostředí evropského lesa v sérii knih od Wohllebena. A dobrým souputníkem by byl také Propletený život.
Ale kniha se dá číst samostatně, třeba i "jenom" jako dobrodružný životopis z Britské Kolumbie... Však se setkáváme nejen s rostlinstvem všeho druhu, přírodou a lesní, horskou krajinou, ale také s všemožným živočišstvem včetně grizzlyů z očí do očí, ale také s vodami a splavováním klád či býčím rodeem...

4 14.05.2023

Skvělá knížka s děsivým obsahem: pokles hmyzu na Zemi o 75% jako faktum, to je děsná zpráva. Snad jen totální ignorant se z úbytku hmyzu může radovat: jakkoli se nám každý jeho zástupce líbit nemusí, je to bytelný základ živočišného života naší zeměkoule a bez něj nebude nic, ani další zvířena bez potravy, ani plody bez opylení, ani prostředí pro zemědělskou produkci, ani čištění od našich a dalších odpadků... Ani ta krása motýlů, čmeláků, brouků, vážek... A samozřejmě ani člověk.

A světelné znečištění stupňované člověkem už více než stovku let, pro vlastní pohodlí, má naprosto nedozírné následky na hmyz a jinou zvířenu.

Shrnuto: kniha je bio, nikoli techno, takže si v ní každý rozhodně najde nejednu zajímavost ze své, tedy živočišné říše, a snad každého taky nakopne k tomu, aby uvažoval alespoň na svém písečku, prahu, okně, zahrádce, bazénku, zda musí všude svítit lampičky, reflektůrky, světlené řetězy a jiná (nevkusná) cingrlata..., neřku-li něco horšího, co přispívá jen a jen ke světelnému smogu (případně ještě uráží vkus sousedů). Autor nepoučuje, autor sděluje fakta a zjištění podložená vlastním zkoumáním či cizí studií. Škoda, že doporučené literatury je uvedeno málo a letmým pohledem vše ve švédštině.

7 14.05.2023

Moc nezaujalo. Některé podrobnosti (vojenská výbava, zbraně a munice) byly spíš pro mužské čtenáře. V protikladu k tomu, zřejmě spíš pro čtenářky (i když...), příliš časté romantické vsuvky byly dost rušivé. Takže v tom celém se skoro hlavní příběh únosu dvou Čechů v Kábulu jakoby ztrácel. A že by mnozí "zainteresovaní" Afghánci byli prakticky v současnosti takoví amatéři?

A taky mi už od prvního pohledu a náhledu vadila celá výprava knihy - jak dobrodružná kniha pro školáky: lamino obal, velké písmo, spousta volných stran a míst... 50%

1 14.05.2023

Trochu mi vadil ten "gumpovský" styl, kdy hlavní hrdina, poněkud pomalejší, vše zkoumá, komentuje, sáhodlouze vypráví a na vše má názor ("Korrektomundo."). Zejména v úvodu to bylo k nepřečkání, než se objevily dialogy a nějaký děj. Sama zápletka pak byla zajímavá, ale dlouho se kolem ní nic nedělo, až posledních pár desítek stran bylo vskutku dramatických. A na Kalmannova slova došlo (jak jinak).
Z Islandu jsem četla už nepočítaně knih, hlavně detektivek, tahle byla ale výjimečná netradičním místem, nejvzdálenějším na SV od hlavního města, na polárním kruhu, který připomíná ne nezajímavý arktický monument. A vůbec život na téhle výspě, dříve prosperujícím rybářským centrem, dnes živořícím až mizejícím se změnami - vytěžení ryb a změnami klimatu. O moři a rybolovu, hlavně žralocích grónských (i ledních medvědech), nabídla kniha také řadu zajímavostí (pokud se Kalmannovi dalo věřit).
Navíc je to pohled švýcarského autora, cizince, nikoli domácího, byť žije se svou rodinou na ostrově od roku 2007.
Jak byl závěr dramatický, tak mi nějak ušlo, co se stalo s Kalmannovým jediným, internetovým kamarádem, kdo to vůbec byl...?

7 13.05.2023

(SPOILER) Dost hrozné zločiny, drsná pointa a závěr: zbytečné oběti kolem jednoho vskutku nepovedeného Amiše. V polovině jakoby bylo jasno, ale autorka přidávala pak na dalších nečekaných a zbytečných činech a obětech. Krom toho některé věci nevyjasnila a celé vyústění mi nepřipadalo věrohodné. Ano, zakládá se to asi na tom, že o některých zločinech dívky nechtějí mluvit a v amišském prostředí tuplem ne, a když už, tak jsou samy pokárány a neřeší se nic. Pak mi ale bylo divné, když matka jedné z nich (navíc z nejliberálnější větve Amišů), která viděla a věděla kdo a co dělá a k čemu se ještě chystá, a to nejen vlastní dceři, místo rozhodných kroků včas neudělala nic, až posléze volila zcela pomýlenou akci na nevhodné osobě.
Stylem se mi taky moc tentokrát čtení nelíbilo: sice rychlé, na jeden zátah, ale autorka se opakovala, po třech stránkách připomínala tupému čtenáři, co už bylo řečeno, a ještě tupější na jednom opakovaném místě byla i Kate (fotografie).
Celé mi to připadalo jako hodně kostrbaté a nepodařené připomenutí, že je třeba včas predátora a jeho (zlo)činy nahlásit na policii, jakkoli to obětem ani jejich okolí není příjemné. 70%

6 11.05.2023

Zajímavá doba, místo i atmosféra, ale hlavně skvělí hrdinové: Kit a Zeke, "koloniálové", ona Australanka, on Kanaďan, oba slušní a sympatičtí mladí lidé plní zdravého elánu a chutě stát na prknech londýnských divadel, hrát, zpívat a hlavně tančit, muzikál je jejich živobytí. Vážili dlouhou cestu z domova, z různých poměrů a s různými plány i omezeními.
Večírky a zahradní slavnosti, stejně jako plesy debutantek, ukazují propastné rozdíly mezi aristokracií a obyčejnými lidmi (Kit má mezi nimi příbuzné, ale i tak jako "koloniálka" si vyslouží pouze přehlížení, jako herečka). A také (možná trochu naivně) ukazují, jak mladí zazobaní šlechtici hýří a užívají si všemi jim dostupnými prostředky, na rozdíl od spořádanějších umělců té doby... Ale všichni bez výjimky propadají importovanému černošskému jazzu a zejména svižnému "dupáku" charlestonu. Zejména za svižného vedení sourozenců Astairových.
Romantická linka u hlavních hrdinů nepropukla naplno hned zkraje knihy, naštěstí, jinak by se mi to tak nelíbilo. Setkáme se i se zamilovanými lordy i členy královské rodiny včetně George či Bertieho (všichni líčeni jako prvotřídní zpustlíci). Poslední čtvrtina byla hodně sociální - Kit zevrubně zkoumala třídní rozdíly a jako správná Australanka nakonec sportovně šla prostě za svým, spokojená. Happy end, jak má být, ... v románu.
Jakkoli se mi to vcelku líbilo, bylo to dost zdlouhavé, takže 85%.

2 10.05.2023