soukroma komentáře u knih

Parádní detektivka, s přesahem: četla jsem s velkou chutí celou sérii (škoda, že není delší) a jako poslední nakonec ten úplně první případ londýnské jednotky pro neobvyklé zločiny, na nějž ovšem vzpomínají již osmdesátníci, přímí účastníci. Velmi komplikovaný a ponurý případ za neustávajících náletů Luftwaffe v temném městě a ještě potemnělejším velkém divadle s neskutečnými zákoutími, spoustou pater, artézskou studní, nekonečně lany, provazišti, rourami, výtahy, žebříky a zaslepenými okny i dveřmi doplňují mnohé vhledy do antické mytologie, zejména múz. Vedle pěkného srovnání starých a mladých hlavních vyšetřovatelů, tehdy ještě opravdických elévů, jejich osobního vývoje, boje o udržení jednotky, vlastně vůbec jejího rozvoje, a sledujeme i vývoj zločinnosti ve velkoměstě (gangy a všudypřítomné zbraně "hromadného" ničení). Přístup k vyšetřování je ale pořád stejný: pečlivý, s nadhledem, prověřováním teorií, až ke kýženému výsledku. Tehdy pachatele už už měli, ale fyzicky unikl, po šedesáti letech je ale kupodivu nalezen...
Nejvíc ale na mne nesporně působilo nekonečné bombardování Londýna a schopnost obyvatel prostě za všech okolností žít dál, za nesmírných útrap, živoření a tehdy bez jakékoli vyhlídky na lepší zítřek, kdy to všechno konečně skončí...

"V pondělí 11. listopadu 1940 ráno, po víkendu plném ječení sirén, dunění protiletadlových baterií, vzdálených výbuchů bomb a hučení letadel se devatenáctiletý John May staral hlavně o to, aby se dostal včas do práce, protože začínal v novém zaměstnání a hrozně si přál udělat dobrý dojem.
...přemítal, zda nepřeslechl protiletecký poplach. Byla ještě dost tma, moc brzy na denní nálet. Zatemnění končilo půl hodiny před východem slunce a v tuto hodinu představovaly pro chodce největší nebezpečí trolejbusy, které klouzaly ulicemi doprovázené šepotem lesklé oceli; říkalo se jim 'tichá hrozba'. Jasné počasí v posledních dvou dnech umožnilo silnější bombardování než obvykle, ale ráno bylo vlahé a nebe zatažené nízkými mraky, což bylo dobře; německé bombardéry nemohly sledovat řeku do srdce Londýna.
... Podolek košile nechal vyčnívat vzadu pod sakem jako bílou vlajku pro motoristy; během prvních měsíců války zemřelo přes čtyři tisíce lidí při dopravních nehodách na zatemněných ulicích - bylo skoro bezpečnější odjet za moře s Britským expedičním sborem.
... O šedesát let později půjde May stejnou trasou a uvidí na chodníku spát více lidí, než vídal během války..."

"V posledních dnech se podzim vytratil, uvolnil místo diamantově jasné obloze a mrazivě jasným ránům. To znamenalo, že k náletům mohlo docházet i za denního světla a bombardéry pronikaly hlouběji do středu města. Messerschmitty 109, stíhačky schopné shazovat malé zápalné bomby, se objevovaly častěji. Každý už dokázal rozeznat jednotlivé typy letadel podle linií a zvuku, který vydávaly. Heinkely byly německé bombardéry, provázené při nočních náletech junkery. Hurricany a spitfiry byly britské a vyvolávaly jásot. Někdy spadl kus letadla přímo na silnici. Oxford Street byla srovnána se zemí stejně jako Stepney.
První noc blitzu plály požáry v East Endu tak jasně, že v Shaftensbury Avenue bylo možné číst noviny. V ulicích stály budky obsazené úředníky, kteří dokázali zbloudilým vysvětlit alternativní cestu domů...."

"V této fázi války spadlo na Londýn každou noc více než dvě stě tun výbušnin."

"Po noci hrůzy v Coventry následovalo bombardování Londýna, které bylo skoro stejně ničivé jako nálet 15. října, kdy ve městě plálo přes devět set požárů. Tentokrát se zastavila veškerá železniční doprava a poškozená Fleetská stoka vypustila jedovaté vody do tunelů metra na Kong's Cross.
Ti, kteří přežili, našli celé čtvrti v plamenech, nebo je nenašli vůbec. ...
Lidé se pohybovali mezi troskami jako odhodlaní duchové."

"V neděli časně ráno Londýňany znovu probudilo dunění bomb, ale protože celou noc pršelo, jen málo bombardérů opravdu shodilo náklad. ... Poté, co RAF svrhla dva tisíce bomb na Hamburk jako odplatu za Coventry, obrátilo Německo pozornost k southamptonským dokům a po zbytek dne je nepřetržitě bombardovalo. Útok, odplata; věčný deprimující rytmus odvetných opatření."

4 18.02.2023

Kratičký příběh, jakoby jen lehce nahozené téma do povídky, které by si ale opravdu žádalo objemnější rozpracování (obecně, ale u oblíbeného autora zvlášť). Starý mistr, Rembrandtův žák, Fabritius, kterého známe z obsáhlého románu Stehlík (titulní jednou z mála dochovaných maleb), a jeho malba Žena v modrém zobrazující Rembrandtovu milenku v mnohém odhalujícím modrém plášti... převezena po požáru v Delftu do Kapského města... Hotová senzace.
Záležitosti nalezení a zacházení se starými vzácnými obrazy, to je na nekonečně románů. Napínavých až detektivních. Jak jde o miliardy randů, tedy stamilióny amerických dolarů, pak se tyto velké zlověstné síly hodně perou s milovníky umění, zejména v okrajových částech světa (pro staré umění, myslím). Tady je pointa "příznivější" a objasnění jediné smrti taksi "pohodovější". 70%

6 14.02.2023

Čtivé, občas humorné, až spíš absurdní: jenže humor mne vbrzku přešel, protože to vlastně bylo velice depresivní, neb takové excesy se mohly dít v těch nehostinných končinách nesvědčících nejen kohoutům, ale ani nijak zvlášť chlapům-lovcům z pevniny. Bizarní nátury, divné chování i nebezpečné jednání nebudou asi daleko od možné skutečnosti v tehdejším způsobu života - loď z Dánska jednou za rok, na loveckých stanicích většinou pouze maximálně po dvou chlapech s rozdělenými povinnostmi, minimum lidských kontaktů a zpráv zvnějšku, nějaká ta kořalka, ale ne zas tak moc, i když některé večírky se doslova zvrhly, to když se chlapi přeci jen sešli.
O Grónsku jako takovém se čtenář jinak nedozví nic, o "domorodcích" už vůbec ne.
Nemůžu říct, že bych se vážně nějak bavila, takže opatrných 70%.

2 13.02.2023

Autorku jsem zkusila: vypadalo to dle anotace na nějakou napínavou zápletku. Ale nakonec ne, pro mne tohle psaní opravdu není...

2 13.02.2023

Rodinný deníček psaný ženskou rukou: o Pákistánu kolem roku 2007 jsem se nedozvěděla vcelku nic, fotek málo a vcelku nicneříkajících. Za mne tedy ne.

13.02.2023

Líbilo: z doby málo známé, s dozvuky první světové války, rozpadu Rakouska-Uherska a fungování československých legií, a s lehkými předzvěstmi hospodářské krize a dalších konfliktů (v roce 1929 ale všichni byli ještě plni euforie).
Pěkné vyšetřování (na trase Vinohrady, Bojanovice, Měchenice) velmi nepěkných zločinů mezi ruskými legionáři v souvislosti s ruským pokladem... Čtivé, (po)odhalující tehdy i dnes málo známých faktů či spekulací, živě vylíčení detektivové.
Jen vlastně nevím, v jakých (všech) službách působila ta náruživá dvojka vedlejších hrdinů...
Takže hodnotím na 90%.

4 13.02.2023

Začátek mne zaujal, protože o životě britské aristokracie, v době (před)válečné, toho u nás víme hodně málo. Autorka narozená 1932 v té době prožívala dětství, zhusta bez rodičů (skoro všichni dospělí muži narukovali, nebo zaujali pozice v cizině v souvislosti s válečným úsilím, zhusta následováni manželkami, bez ohledu na děti) a pak i bez sestry, zato na panstvích příbuzných či přátel rodičů, v hordě jiných (urozených) dětí.
Debutantka, pak držitelka vlečky na královské svatbě, a pořád ještě ne dvorní dámou. Tou se stala až po založení vlastní rodiny (děsivě divný manžel a kopa dětí) ve 40 letech. Povinnosti se vcelku rovnaly zábavě, s princeznou Margaret jezdila jako přítelkyně hojně i do Karibiku, kde sama měla s manželem nemovitosti, a vůbec po světě. Takto strávila 30 let až do Margaretiny smrti. Tato střední pasáž mne už bavila mnohem méně a poslední třetinu knihy, kdy už převažovaly nechutné peripetie a manželem i (ne)dospělými dětmi, jsem už úplně přeskočila.
Takže za úvod 100%, pak to šlo šupem dolů, aspoň pro mne jako českého čtenáře neznalého aristokratických kruhů britských ani královské rodiny, včetně právě Margaret.

1 13.02.2023

Na mne až příliš hustá romantika a málo skutečností o Grace, Monaku, Grasse a parfumérství...

2 13.02.2023

Na mne moc pohádkové fantasy (a ani pohádky ani fantasy na mě nefungují)...
Koontze musím homeopaticky dávkovat; ale aspoň něco v minulosti se mi už i docela líbilo - V měsíčním svitu.

2 11.02.2023

Strohé, systematické, odborné, technické: dobrý doplněk ke skvělému rozhovoru s českým pilotem Mluví k vám kapitán, kde se podrobnostem technického rázu spíš úzkostlivě vyhýbali.
Ale je to čtivé i samo o sobě, německý pečlivý autor, pěkný český překlad i výprava (nakladatel Kopp).

3 11.02.2023

Velmi zajímavý a slibný začátek - nic z prvních dnů nové republiky, navíc na jihu Čech neznám, takže velké překvapení... Pak to ale bylo spíš nějak zmatečné, bez napětí a méně čtivé...

3 11.02.2023

Možná trochu nespravedlivě dávám pouhé průměrné hodnocení, ale nelíbil se mi styl, tedy změť - byť zajímavá - všeho možného, co se tak trochu autorovi vlezlo pod témata jednotlivých v dějinách uspořádaných velkých měst.
protože jsem si postupně uvědomila, že prakticky o všech metropolích jsem už četla jinde v beletrii či faktografii (nebo průvodcích při návštěvách), tak mne to zas až tak nezaujalo novými poznatky. Až na pěkný Lübeck, to bylo pak s mírných opakováním alespoň taktéž o hanze, jejím vzniku i zániku.

1 11.02.2023

Nelíbilo: do historie ani samotné hrdinky se autorka příliš nepoložila, tím méně přišla s něčím zajímavým ohledně historie Británie a královské rodiny. O práci guvernantky dvou vévodových, posléze královských dcer se nedozvíme nic, na několika stránkách se přeskočí z roku 1931, 1936 a 1944 (tím se odbude abdikace, korunovace a celá válka), a rázem jsme v roce 1945, a to je samotný začátek knihy (kolem strany 50)! Obsahově bída s nouzí.
Pak se ovšem ponořila do romantických linek jak Marion, tam si mohla hodně vymýšlet, tak Lilibet, o čemž už jsme dodnes byli dostatečně poučeni, jak to s Filipem všechno bylo... Marion přitom není dobře vykreslená, z putičky (o níž nevíme, co vlastně celou dobu v paláci dělala) se najednou stává vzpurnou, stále jí jímá hněv a odpor k výchově! královských dcer a zejména ke královně (tedy nám známé později královně matce).

1 11.02.2023

Nelíbilo: po počátečním kratičkém prologu, kdy na scénu, kde se vzal, tou se vzal, dorazil otec Grigorij, tedy Rasputin, v roce 1907, se pak děj rozkouskoval na neustálé přeskoky mezi roky 1913/1917, 1914/1917, 1915/1917, 1916/1918, v jednotlivých částech. Zbytečné, mohlo to být plynulé vyprávění, podstatně čtivější.
Ale autorka asi od počátku chtěla navodit atmosféru hrůzy a teroru při internaci carské rodiny po abdikaci cara a nástupu Prozatímní vlády - jakoby to čtenář nevěděl, kam jejich příběh dospěje. Stejně se nedá příliš spoléhat na historickou pravdu v románu, protože autorka zdůrazňuje, že se je to fikce, skrz naskrz fikce, s využitím skutečných postav (konečná tečka, po mnoha desetiletích, byla tedy opravdu neuvěřitelná).

Babička Marie Fjodorovna mladé Olze říká: "Až ty a tvoje sestry dospějete, vdáte se do jiných panovnických rodin. Úkolem velkokněžny je vytvořit si život v cizí zemi a rodit děti pro ni, stejně jako to udělala tvoje matka a já."

"Mít odvahu neznamená, že nemáš strach, ale že se důstojně vyrovnáš s tím, co pro tebe život uchystal."

Překladatel a korektor se také nevyznamenali: namátkou _kubánští kozáci_! Kdepak by se asi tak vzali na Kubě, že, na Kubáni ovšem ano, odtud tedy kubáňští...

2 11.02.2023

Zajímalo mne, co zjistí žid vychovaný v Jeruzalémě, ale žijící celou dospělost v New Yorku a živící se jako novinář, o svých krajanech a židovství vůbec na svém krátkém výletě ke zdroji, do jedné z nejortodoxnějších čtvrtí v Jeruzalémě. Mno, myslím, že hlava kolem z toho nešla jenom mně. Nedozvěděla jsem se vlastně vůbec nic určitého, jen že kolik židů, nejméně tolik názorů - dodržují neuvěřitelné množství pravidel (každá odnož ale jiná) a běda, když jsou dotázáni, kde se dané pravidlo vzalo. V Tóře zcela určitě ne, ale často ani v doprovodných knihách, příručkách apod. Přitom se to týká jejich každodenního života (od jídla po oblékání a chování), včetně intimit - a to nakonec zajímalo autora nejvíc, po tom se pídil asi dvě třetiny knihy, matně marně (potmě, oblečení, jméno manželky se zásadně nevyslovuje).
Po asi stu stranách jsem už v odnožích židovství měla takový zmatek, že už na mne zbytek byl opravdu moc. Navíc moderní často nečekaně odporující si prvky: Židé, sionismus, Palestina, Tálibán... Vcelku hodně nevraživosti na každém rohu. A čekání na Mesiáše? Nu, některým už asi přišel, podle toho, jak velebí svého zemřelého rebe...

"Realita člověka bývá jen zřídkakdy nejlepším přítelem logiky."

"Čím víc tady jsem, tím víc jsem rozpolcený. Mám ty lidi moc rád, ale za nic na světě je nechápu. Jsou milí, příjemní, vřelí a zábavní, nemůžu se jich nabažit, ale v co proboha věří? Ano, říkali mi to pořád dokola a já jim z lingvistického pohledu rozumím každé slovo, ale nechápu jejich logiku. Když se ponořím do jejich víry, která je formuje jako společenství i jako jednotlivce, zaseknou se při snaze vysvětlit, čemu hluboce věří. Mám podezření, že svou víru neznají, i když jsou ochotni pro ni zemřít."

Takže autor ve výsledku nic přesného a platného také nezjistil, jen se dobře najedl, jak absolvoval nekonečně návštěv u rodin doma. Nicméně ani židovský jídelníček nám nežidům nevysvětlil, jen se oháněl kugely a gefilte fiš (jediné srozumitelné, byť aspoň pro mne nepochopitelné, je všudypřítomná cola). Škoda že v knize nebyly vysvětlivky a překlady hojně používaných jidiš slov.

Není to parodie ani humorné pojednání, přes některé autorovy zkratky a bezradné až úsměvné komentáře.

Pro zájemce o hlubší studium široce pojatého současného praktikovaného (super)ortodoxního judaismu jistě zajímavé, protože se k takovým informacím z první ruky rozhodně jako nežid nemůže nikdo dostat.

4 08.02.2023

Neuvěřitelné dobrodružství, skvěle odvyprávěno podle deníků i autentických výpovědí ještě žijících účastníků (vydáno 1959). Královská transantarktická výprava byla ve skutečnosti už Shackletonova třetí, při prvních dvou skoro umřel, od jižního pólu ho dělilo 97 mil a musel se vrátit, na téhle chtěl překonat pevninu před jižní pól (již dosažen několik let před tím) se psími spřeženími. Počasí udělalo skvěle připravené výpravě čáru přes rozpočet a led zničil jejich loď - Endurance, ale nezničil vytrvalost a odhodlanost všech členů výpravy, teď již výpravy o život. Přes ledová pole, kry, malými loďkami (záchrannými čluny), pěšky... Takto shrnuto to nevyzní, proto je potřeba přečíst si, co všechno zažívali Shackletonovi muži a jak odpovědný a odhodlaný byl on sám, když se mu celou výpravu podařilo po mnohaměsíčním utrpení nakonec zachránit (to že došel územím považovaným zcela neschůdným k velrybářům ještě nebyl konec anabáze). Každá část cesty si vybírala jinou daň na zdraví fyzickém i psychickém, ale ustáli to.
Dnes by to nikdo snad nevydržel: skoro nikdy suché oblečení, boty, spacáky (dokonce ani na ledových krách, pod sluncem, ale zejména pak na vodě v malých člunech), někdy se spalo na ledu, sněhu a pod sněhem, na člunech pak prakticky vůbec spánek nepřicházel v úvahu, skoro pořád vichry, či spíše vichřice a orkány zejména v blízkosti Drakova průlivu s nejstrašnějším počasím na zeměkouli..., občas hlad, v opačném případě prakticky stále jen maso (jak snili o sladkostech!), nakonec i žízeň (tolik vody vůkol i nahoře a jediná možnost bylo odchytit kousek plovoucího ledu z moře, jenže ledu a krám se z důvodů plavby úzkostlivě vyhýbali).
Nádherné fotky (zuboženost a strádání na nich nenajdeme), sice černobílé, ale jako by je někdo fotil včera, nebo jakoby se jednalo o upoutávky k filmu...
Skvěle podáno, s příslušnými doslovy - Shackleton se vydal do Antarktidy ještě jednou (jakoby mu to pořád nestačilo), ale to už ho zradilo srdce.

A při popisované výpravě, přesněji v její závěrečné záchranné části, měl o sobě také své pochybnosti:

"Pravdou bylo, že se vůbec necítil ve své kůži. Jeho síla se osvědčila na souši. Tam prokázal beze všech pochybností svou schopnost změřit síly s přírodními živly pomocí své obrovské houževnatosti - a vyhrál. Ale moře je jiným druhem nepřítele. je jiné než pevnina, kde přenesou přes problémy odvaha a jednoduchá vůle vytrvat. Boj proti moři je fyzický souboj a není zde žádného úniku. Je to bitva s neúnavným nepřítelem, kdy člověk nikdy skutečně nevyhraje; v co může doufat nejvíce, je to, že nebude poražen."

6 08.02.2023

Zaujaly mne hlavně povídky ryze pozemské, někdy s nějaký tím mimozemským živlem na okraji dění. Ač pesimistické, depresivní, divné, nutí čtenáře k delšímu hloubání. Překvapilo mne, jak jsou moderní - není z nich nijak zřejmé, že by snad byly půl století staré. Témata, pojetí, ale i jazyk jsou nadčasové.

K některým jsem přičinila komentář.

4 04.02.2023

Takový trochu odlehčený 87. revír, kdy Carellovi pomáhají kolegové odhalit a zneškodnit potenciálního zabijáka nastávajícího švagra, včas před zamýšleným smrtelným činem, přímo na velkolepé italské svatbě. A motivů, příležitostí i akcí odhalí u vícero podezřelých opravdu hodně, hloupých i promyšlených, klukovin i zabijáckých metod. A konec dobrý všechno dobré, navíc jej korunuje narození dvojčat!

8 03.02.2023

Skvělé čtení: zábavné po všech stránkách. Zajímavá místa (rušný Manhattan a idylická Severní Karolína), napínavé zápletky, ale samozřejmě nejvíc sám Prevít, tedy Prévit, později ještě v doprovodu dobrmana Brita, ary Esmeraldy a protikladu mazlíka - chřestýše Náčelníka. Prévit je rozumný a zkušený chlap, dobře si poradil ve všech situacích, a jakkoli nad jeho činy i policejní oddělení obrací oči v sloup a vrtí hlavou, kladný výsledek se počítá (co na tom, že zabiják byl zneškodněn nikoli policejní zbraní, nýbrž hasicím přístrojem? skvělá trefa v hustém provozu v metru). Humor, sarkasmus, cynismus, servírováno příhodně jen po chutných štipkách, stejně jako nekonečná řada mrtvol.
První shledání s tímhle týpkem a už se poohlížím po dalších kouscích série...

14 03.02.2023

Líbilo: jiné než první kniha série, méně otce a (pohříchu) méně moře a lodí, zato (pohříchu) více Jackie a mládeže, ale hlavně mnohem více bažin a stovek či tisíců nebezpečných živočichů, od krokodýlů, aligátorů, kajmanek, přes krajty až po pumy. To vše lze zřejmě bez problémů potkat zejména v Everglades, kde se musí ztratit a bát každý nováček, neználek a nestopař... Takže za místo děje nejvyšší hodnocení.
Zápletka zcela odlišná od prvního dílu, tentokrát se postupně odhalují činy sériového vraha působícího dlouhá léta a majícího dokonce svůj soukromý (a dobře ukrytý) bažinný hřbitov. Do pátrání po vrahovi se samozřejmě zapojil kdekdo, PPP nevyjímaje, byť trochu po vedlejší koleji, kam byli odsunuti. Závěr trochu uspěchaný, přitom by byl dostatečně dechberoucí i v delším provedení. 90%

8 01.02.2023