soukroma komentáře u knih

Skvělé: napínavé, věrohodné, sympatický hlavní hrdina, výborně se prolínající dějové vsuvky z minulosti se současností. Odhalování tajemství z mládí a pozadí současného otřesného případu je podáno skvěle právě díky hrdinovi, který v malém městečku daleko od "civilizace" prožil celé dětství a s otcem se pak odstěhoval do Melbourne, kde již zakotvil. A musí se vrátit na pohřeb svého přítele z mládí.
Líbilo se mi to dumání nad vnímáním "starých známých", zejména spolužáků a kamarádů z dětství a mládí - znali jsme je dobře, když jsme s nimi trávili prakticky denně hodně hodin ve škole i po škole, po dobu 8-12 či dokonce víc let? Dali bychom za ně dnes po dalších desítkách let ruku do ohně? Asi ne, nevíme třeba nic o jejich dalších zážitcích a celém "hlavním" životě. Ostatně se měníme i sami a náš pohled na vše, i na minulost... Až do konce budete napnuti, zda opravdu bývalí přátelé dostáli tomuto označení, či nikoli.
Austrálie pro mne je takovou vějičkou, nenechám si ujít žádný pořádně dramatický příběh odtamtud. Tady ji sice připomíná jen snovačka, hejna kakadu, hromady králíků na odstřel, a pak samozřejmě neprostupný buš a obrovský prostor - a děsivé sucho, nikde ani kapka. Příběh jako takový se tedy vcelku mohl odehrávat i jinde, mezi farmáři, na maloměstě, ale dramatický závěr byl velmi úzce propojen právě s drsností dané končiny. A proto byl tak účinný.
(Pozn.: na obálce se nenápadně krčí hned tři významná ocenění udělená za tento román-prvotinu, nijak nekřičí do světa tolik omílaná nálepka "bestseller", ale na konci se na ně čtenář rád znovu podívá, protože jsou tam plným právem.)

12 05.01.2019

Byla jsem zvědavá na osudy mladé doktorky, která se vydala do neznáma (ani jsem před otevřením knihy nevěděla kam vlastně, co ti Trubači byli vlastně zač). Dostalo se mi v této knize ale mnohem více, než jsem se dočetla v komentářích - exotika Orientu byla jen zlomkem, stejně jako mladické zanícení a rozhodnutí mladé vzdělané ženy vydat se s odborným cílem daleko do Bagdádu. Jakkoli byla tahle etapa jejího života velice zajímavá a "drsná" (dnes je hodně věcí jinak, ale pro nevěřící a ženu navrch je to snad ještě horší než ve 20. letech minulého století), mnohem více na mě zapůsobilo vše, co se dělo poté. Jednak rodinná mimořádná tragédie, ale zejména návrat domů.
Konec války, jak jej zažila (přesněji jak nám autorka zprostředkovala), mi zůstane patrně navždy v paměti, protože takto zblízka jsem se se skutečnou civilní tragédií (kterých jistě muselo být spousta) ve dnech osvobozování ještě nesetkala. V žádné knize. A tady stačilo pár desítek stran a slzy mi tekly proudem. A tak si musím postesknout, že jak je téma válečné u nás tak "populární" a chrlí se nové počiny a nová literární pojetí, pohled na jednu skutečnou tragédii, v knize, které je dnes 40 let a o níž se v téhle souvislosti moc neví, stojí za všechny moderní rádoby válečné přiběhy.
A tím samozřejmě ani život hrdinky ani kniha nekončí: vidíme, co úsilí ji stálo zůstat vůbec při smyslech a smysluplně naplnit další týdny, měsíce a roky života. Obdivuhodně se jí podařilo postavit se na nohy a zaměstnávat se - studovat jazyky (kolik jich nakonec ovládala: 12-14?), učit děti a nadále se věnovat aspoň trochu své profesi a pomáhat nemocným, třeba přes půl světa...
Nezbyvá než ocenit osobnost paní doktorky a práci autorky na získávání veškerých možných podkladů pro napsání této knihy (četla jsem nejnovější vydání, takže už bez cenzury). (Trochu vrtá hlavou, co se stalo s nevlastním synem, který "zmizel z obrazu" - toho se ani autorka nedopídila.)
Na autorčin styl - krátké věty, románové pasáže střídané autentickými pasážemi z hrdinčiných dopisů - jsem si stihla už zvyknout u knihy Kdo zachránil jeden život, takže mi vyhovoval (nevyváženost je dána nedostatkem korespondence v dobách, kdy byla hrdinka doma a svým blízkým a přátelům proto nepsala - z ciziny se většina jejích dopisů zřejmě zachovala v rukách adresátů, a máme tak možnost do nich nahlížet).

12 13.11.2018

Opravdu děsivý příběh přežívání v tak strašných podmínkách, že si je nikdo dnes už nejen neumí představit, ale ani si je nemůže na sobě vyzkoušet (a proč by to také dělal): nepředstavitelné mrazy v tamních končinách jsou sice asi stejné jako před 150 lety, ale moderní materiály pro oblečení a obutí, ochranu před mrazem, přístroje a nástroje, technologie nejen pro život, ale i pro komunikaci, to vše je dnes nesrovnatelně lepší, přesto by si většina z nás asi na takový sever netroufla. Obdivovala jsem jednoho každého, kdo se tam vydal (mnozí absolvovali takové martýrium opakovaně), ale nejvíce velice zodpovědné důstojníky a kapitány, kteří měli vše opravdu na povel a rozhodovali o životě a smrti všech.
Podrobné líčení všech strastí, bolestí, zranění a nemocí (zejména kurdějí) bylo mnohem horší než fatální zásahy podivné bytosti na ledu, ale přesto to nebylo nic proti zrůdě v lidském oblečení a jejím nohsledům.
Závěr objemné knihy sice přináší jakési světélko na konci tunelu, ale celkově vzato je obsah opravdu jen pro silné nervy a žaludky. Bezútěšnost, utrpení a nevyhnutelný zánik - s tím k tomuto příběhu skutečné expedice hledající tolik vytouženou severozápadní vodní cestu již čtenář přistupuje před otevřením knihy a vše pak ještě houstne a těžkne s postupujícím čtením.
(Pořád jsem nevypátrala, proč jedna ze dvou skutečných lodí Franklinovy výpravy dostala jméno Terror, ale jako název knihy bylo toto jméno použito víc než přiléhavě.)

12 06.12.2016

Báječně jsem si početla! Veliká spokojenost s komorním příběhem z odlehlého kanadského kláštera o dvou tuctech mnichů, kde ticho a klid jsou jen povrchní. Ve skutečnosti tam bublá vztek, ochromuje strach, ovládá láska, sužuje nenávist, a to vše za zvuků hudby, gregoriánských chorálů..., jinak panuje mlčenlivost.
Ženy tentokrát mimo (i když na své lásky často myslí dva hlavní vyšetřovatelé), což jsem víc než ocenila, zato mužské a mnišské psychologie hodně. Tragické a nepříjemné, ale nesmírně živé a čtivé.
Autorku čtu jen občas, nevyhledávám ji, pouze náhodou, ale naštěstí mám štěstí na náměty, které mne opravdu baví.

11 28.01.2024

Melodramatické, sladkobolné, romantické, přehnané až k neuvěření. Na pozadí sice téma plánu přehrady, která vezme lidem jejich domovy a celou vesnici, ale v příběhu se toto téma prakticky ztratilo, rozmělnilo. Místo toho neuvěřitelné chvilkové dívčí poblouznění, s následky a podivným rozhodnutím odejít do divočiny. Další osudy hodně málo uvěřitelné, především samotný happy end.

11 20.11.2023

Výborně napsaný román inspirovaný hlavní postavou sériové i masové vražedkyně, Norky, která za mlada koncem 19. století odjela z vesnické chatrče a od posluhování jiným do Ameriky za lepším bydlem, o kterém měla velice přesnou představu - najít muže, který se o ni plně postará (ale nakonec ani to jí nestačilo...). Nikdy jsem o téhle kauze neslyšela, takže jsem se zájmem pustila do čtení.
První dvě třetiny byly výborné, pravá černá vdova, sice se zbavovala manželů, ale pořád to ještě nebylo tak zlé. Ta hrůza ale přišla zejména s poslední stovkou stran - co se dělo na farmě v Indianě, to už útočilo na můj žaludek, a co se stalo s dětmi, to už můj útlocit tedy opravdu odmítal přijmout. Děs, hnus, hrůza. Dlouho mi předtím vrtalo hlavou, jak mohla ženská, která měla ráda děti a osvojila si jich postupně několik, být jinak tak necitelná a s klidem vraždit. Závěr ukázal, že opravdu neměla žádný soucit a svědomí.
I když jsem dočítala jen s obtížemi (tentokrát zdaleka ne jen pro tíži obří knihy), oceňuji, jak skvěle se autorka popasovala s celým příběhem. Držela se známých faktů, ale pro oživení a hlavně pro kontrast ve vyprávění si přidala dvě figury. Zejména se jí povedla Nellie, která sváděla kvůli Belle/Brynhildičce boj, zda "zradit vlastní krev", když už tušila, jaká opravdu její mladší sestra je.
Pochopit Bellu ale nelze, protože psychopat a sociopat a vrah z vášně (zášti) prostě k pochopení opravdu není. Psychicky náročné čtení, ale výborně napsané. Ponechávám nejvyšší hodnocení, i když konec mnou opravdu nepříjemně zamával.

11 22.08.2022

Dobré: zajímavé, informativní, romantické i napínavé, čtivé. Zajímala mne doba 50. let ve Španělsku pod Francovou diktaturou, s knutou nejen politických persekucí, ale i náboženského a národnostního tlaku - země byla přednostně určena Španělům (tedy hovořícím "kastilštinou", nikoli zejména Kataláncům či Baskům se specifickou kulturou i jazykem), a to pouze katolíkům (protestanti byli pronásledování stejně jako republikáni a jejich potomci). Španělsko bylo v poválečné době osamoceno, jako jediná přeživší fašistická diktatura samozřejmě žádnou pomoc odnikud nedostalo, nicméně bylo zajímavé pro zahraniční investory, proto se jeho ekonomická situace při celé 36 let trvající diktatuře nezhoršovala natolik, aby se již v 80. letech, pár let po smrti Franca, nezvedla na západní úroveň (na rozdíl od nás, kde se vedle nesvobody a útlaku podařilo zničit vysokou prvorepublikovou ekonomickou prosperitu země). Politické doznívání období teroru prostřednictvím amnestie a paktu zapomnění neřešilo vše, jak naznačuje kniha zaměřující se na dlouholeté praktiky odebírání dětí "nevhodným" rodičům a jejich umisťování do fašisticky nakloněných rodin.
Autorce se povedlo na romantickém příběhu Američana a Španělky, jejich společně prožitého jednoho léta, ukázat realitu života a nakonec i změny po dalších 18 letech. A ještě svůj příběh zahustila náhodami ohledně adopcí.

11 12.06.2022

(SPOILER) Zajímavé obsahem i inspiracemi v souvislosti s datem vzniku, rokem 1931/2. Další válka ještě daleko, ale (budoucí) diktátoři již nepříjemně blízko, různého ražení, na různých frontách. Autor se chytil více svobody versus predestinace (tedy předurčení diktované "shora", mocenskými strukturami), která má činit lidi šťastné, bez debat a bez strádání.
Nezbytný úvod z líhně embryí (povětšinou skupinově identických a přísně ovlivňovaných pro jejich koncové "nasazení") a jejich hromadné výchovy byl propracovaný a zajímavý.
Následná část představila kastovanou civilizaci v její plné nahotě - doslova, pudy se podporovaly pro udržení pocitu štěstí, bez starostí, protože všichni byli neplodní. Rovněž nikdo nechátral, nestárnul, a pokud možno se vyhýbal nemocem a patogenům (mnohé byly vymýceny), což ještě podpořilo štěstí při pohledu na vlastní pěkně mladistvé tělo i na všechny okolo (tedy hlavně v rámci nejvyšších kast, na ty nižší hezký pohled tedy rozhodně nikdy nebyl, ale taky asi z nich nebylo mnoho běžně vidět). Nu a vedle rutinní práce ještě trochu pocitové zábavy a masáží a sportu a televizky, a štěstí se udržovalo permanentně na nejvyšší úrovni (samozřejmě i za pomoci uměle navozených drogových výletů, hotových mnohadenních dovolených).
Že se nepodporovalo samostatné myšlení (proč taky), věda byla uchýlena na izolované ostrovy a odsouzena do nicoty, že nebylo co číst (nač taky), to bylo nutné pro kompletní odpoutání se od minulosti i pomýlených starých pokrevních pout jako manželství, plození dětí, rodina, láska, která jen bránila všemocné civilizaci. Ta zatočila s Pánem Bohem, přesněji nahradila jej Pánem Fordem (ano, zavedení pásové výroby opravdu změnilo svět, proto se i s prvním autem typu T datoval nový letopočet) a jeho Fordstvo v podobě následovníků vládlo celému světu.
Ale rezervace "původních obyvatel" ještě ve světě existovaly, byť v hrozných podmínkách pomalu vymíraly, ač stále plodily děti. A v jedné rezervaci žila i původně civilizovaná běloška, která tam porodila syna. Mladík, který nebyl nakonec ani součástí civilizace, ani nepatřil mezi domorodce (ti ho nepřijali mezi sebe v rámci výchovy), byl jako experiment převezen (s matkou) do centra civilizace (Londýna). Matka své pozemské působení strávila na vnějškem plně podporovaných souvislých tripech, což jí život milosrdně ukrátilo. Mladík, stále častěji, až nakonec výlučně označovaný jako divoch, měl zájem seznámit se s civilizací, ovšem měl možnost ji konfrontovat se svou "divokou" zkušeností. To se mnohým nelíbilo, v první řadě jemu samotnému. Takže si vybral krajní řešení. (Kvůli tomuto konci a nevyváženosti obsahu pro mne jako celek 70%).
K pořádnému filozofování se Huxley uchýlil až v poslední části knihy.

"Jedna z hlavních funkcí přítele spočívá v tom, aby snášel (v mírnější a symbolické formě) tresty, které bychom rádi uvalili na své nepřátele, avšak nemůžeme."

"'A proč je /tato kniha/ zakázána?' ptal se divoch. Byl celý vzrušen, že potkal člověka, který četl Shakespeara, a okamžitě zapomněl na všechno ostatní.
Inspektor pokrčil rameny. 'Protože je to staré; to je hlavní důvod. Tady nám staré věci nejsou nanic.'
'I když jsou krásné?'
'Zejména když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.'
...
'Náš svět již není světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli - a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastní. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou v bezpečí; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají.
...
'Skutečné štěstí vypadá vždycky dost uboze, srovnáme-li je s tím, co překryje neštěstí. A stabilita zajisté zdaleka není tak okázalá jako nestabilita. Spokojenost nemá nic z půvabu statečného boje proti neštěstí, nic z malebnosti zápolení s pokušením nebo s osudovou zkázou, k níž vede vášeň nebo pochybnost. Štěstí není nikdy vznešené.'"

"Nejen umění je neslučitelné se štěstím, věda také. Věda je nebezpečná, musíme ji pěkně držet na řetěze a dát jí náhubek."

"Poznání bylo nejvyšším statkem, pravda svrchovanou hodnotou; vše ostatní bylo druhotné a podřízené. Ovšem už tenkrát se myšlenky začaly měnit. Ford Pán sám velmi přispěl k tomu, že se důraz přesunul z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí. Takový přesun si vyžádala hromadná výroba. Všeobecné štěstí udržuje kola v neustálém chodu, což pravda a krása nedokáže."

"'Proč jim ty knihy o Bohu nedáte?'
'Ze stejného důvodu, proč jim nedáváme Othella. Jsou staré. Jsou o Bohu, jaký byl před stovkami let. Nikoli o dnešním Bohu.'
'Ale Bůh se nemění.'
'Zato lidé se mění.'"

"'A co sebezapření? Máte-li Boha, máte důvod pro sebezapření.'
'Ale průmyslová civilizace je možná jen tak, že tu není třeba žádného sebezapírání. Vyhovět lidským nepravostem až po ty nejzazší hranice, které ukládá hygiena a ekonomie. Jinak se kola přestanou točit.'
'Měli byste důvod k cudnosti!' pravil divoch a trochu se začervenal, když vyslovil tato slova.
'Avšak cudnost znamená vášeň, cudnost znamená neurastenii. Vášeň a neurastenie znamenají nestabilitu a nestabilita znamená konec civilizace. Nemůžete mít trvalou trvalou civilizaci bez množství příjemných neřestí. '
'Avšak Bůh je důvod všeho ušlechtilého, vznešeného a hrdinného. Když má člověk Boha...'
'Můj milý mladý příteli. Civilizace absolutně nepotřebuje vznešenost nebo hrdinství. Jsou to příznaky politické neschopnosti. V náležitě organizované společnosti, jako je naše, nemá nikdo příležitost být vznešený nebo hrdinný. Taková příležitost může vzniknout jen za zcela nestabilních podmínek. Tam, kde jsou války, kde dochází ke konfliktům věrnosti, kde je třeba přemáhat pokušení, kde se musí vybojovat nebo ochránit láska - tam ovšem vznešenost a hrdinství mají svůj smysl.'"

11 05.06.2022

Tedy ještě jsem se nesetkala s humoristickou knížkou, ze které by na mne padla taková deprese, děs a hrůza, obavy z budoucnosti, stáří a neduhů, které si ani neumím představit a s nimiž si ani doktoři neví rady. Při téhle knize jsem se cítila hůř a hůř (horor se sousedy vystřídalo nekonečné, ve skutečnosti několikaleté střídání fyzických zdravotních problémů pokročilé sedmdesátnice až následoval totální kolaps a pobyt na psychiatrii snů, tedy zlých snů, na asi třiceti stranách ke konci knihy) a nemohu se vybabrat celkového existencialistického bahna, které mne pohltilo.
Ale dočetla jsem, autorka stále píše lehkým perem, i když zde ani pokusy o jakýs takýs humorný nadhled prostě nevycházejí, protože je to ne jako, ale opravdu ze života. Okrajově musím zmínit některé podivnosti jako "kmotra" na svatbě (asi svědkyně?), nebo 31. dubna (apríl to tedy nebyl). Doporučuji pouze masochistům nebo těm, které štěstí momentálně poslalo do oblak a hrozí jim opuštění zemské přitažlivosti - tahle kniha vás snadno a rychle (ale ne zcela bezbolestně) dostane k zemi, co na zem, až na nejhlubší dno. 50%
Je to čtvrtá kniha od autorky, kterou jsem četla, a naneštěstí můj výběr vede ke stále horšímu hodnocení. Přitom Koukám a co nevidím mi připadalo skvělé!

Nahlédla jsem do zdejších předchozích komentářů, ale rychle jsem toto "čtení" zase opustila, protože mi z nich bylo ještě hůř: "Vhodná četba pro odreagování a vyčištění hlavy. ", "Každý svého štěstí strůjcem.", propána, nečetla já jsem jinou knihu?

11 08.04.2022

/Výjimečně činím svůj komentář až po přečtení všech předchozích - abych si byla jistá, že jdu tentokrát jako jediná proti proudu,... pro případ, že by měl někdo podobný názor, tak není sám./

Zdlouhavé a unavující, přitom málo hloubavé, povzbuzující a živé; zneklidňující, nikoli uklidňující; negativní, nikoli optimistické... Sama jsem hrdince moc nevěřila, nesympatizovala s ní (moc nad věcí a spokojená sama se sebou) a přestala mne zajímat, jakmile začala vzpomínat na svoji vášeň k Dušičkovi (ta kombinace přeložených a nepřeložených příjmení mi neseděla). Těm hřbitovním a pohřebním epizodám jsem taky neholdovala, rovněž jsem jim nevěřila, takže mne ani nebavily ty, které asi bavit měly. Nelíbilo.

11 26.07.2021

Když žijete dost dlouho, zažijete všechno, když napíšete ságu o tisíci stranách o dvacátém století, je tam všechno ... ani jedno není samozřejmě pravda. Se zájmem jsem se do hrůzné bichle neudržitelné v ruce pustila, protože mne zajímala Gruzie, a vzhledem k popisované době tedy aspoň Gruzie v rámci velkého nerozrušitelného uskupení. Kupodivu právě o Gruzii jsem se dozvěděla naprosto mizivě - téměř nic. Že mají kudrlinkové písmo, kouzelné moře i drsné hory, pěstují vinice a vyrostla tam největší zrůda všech dob, to jsem věděla dávno před tím. A co jiného nám autorka představila? Jen "svoji" (to ještě s otazníkem) podivnou rodinu. Vlastně ještě něco - v knize nejmenovanou Stalinovu pravou ruku, rovněž Gruzínce, zrůdu nemenšího kalibru, Stalinem představovaného jako „našeho Himmlera“.
Opravdu přehnaný objem knihy nejen žádá čas na čtení, ale dopřává také dostatek času na přemýšlení o tom, co skutečně čteme. A já musím říct, že pár věcí bylo pro mne velmi zarážejících, pár mi vadilo a pár chybělo, takže už v polovině jsem nabyla poněkud ostražitého dojmu až nechuti číst dál.
Především:
-"malý velký muž" - pravá Stalinova ruka a důležitý aktér celé rodiny: proč nebyl nikdy jmenován (jako jediný z nomenklatury)? Musela jsem si ho najít v chytré encyklopedii - kulíškovský zjev zastíral skutečně výraznou zrůdu (proč jen ti mrňaví chlapi tak rádi kompenzují svůj malý vzrůst touhou po moci ad absurdum?)
-emigrace - Kittina emigrace v tom objemu textu byla popsána tedy neuvěřitelně málo slovy, vlastně samotný akt byl úplně přeskočen: poté co dva roky žila v 50. letech v Praze, pod cizím jménem, skrytě, aniž na ni někdo přišel a zkoumal ji (už to samo o sobě bylo absurdní!) se ze stránky na stránku objevila v Londýně??? (samotný odchod by byl jistě zajímavou epizodou, ale autorka si s tím evidentně nevěděla rady); další emigrace byly už jen zmíněny, zase autorka nic neví (myslím tím, neví, jak to chodí)
-setkání Kitty (z Londýna) se Stasií (z Tbilisi) 21. srpna 1968 v Praze - nejabsurdnější pasáž, ve všem (nehledě na to, jak autorka pojala invazi pouze jako obsazení Prahy, což samozřejmě není pravda, postupovalo se, rázně a rychle až ku Praze i dál - invaze se týkala celého Československa)
-běžný život v Tbilisi - u rodiny se krom podivných vztahů, vzplanutí, pádů a porodů nepopisuje nic jako normální denní režim, přitom starší členky rodiny do vysokého věku chodily do práce (o které není nikde nic) a musely se starat tak nebo tak o sebe a rodinu (o těhle běžných, ale "zatraceně" složitých starostech za tvrdého socialismu v knize není prakticky ani zmínka)
-čokoládové opojení, opakovaně s fatálními následky, stejně jako zjevování se mrtvých v zahradě - až moc násilné vsuvky
-postavy - v té rodině (a souvisejícím klanu, včetně neuvěřitelně hodného sovětského špiona, mj. ochotně repatriujícího sovětské občany!) bylo tolik podivných figur, hlavně ženských (čím dál protivnějších), podivně jednajících samy o sobě, i bez ohledu na okolní dění, režim, válku,
... že to prostě bylo postupně pro mne až moc neuvěřitelné. Z životopisu autorky vidím jen, že se narodila v době, kdy ani poslední záchvěvy socialismu ještě nevnímala, a dokonce možná již byla záhy za humny. Pokud něco v knize je opravdu podle vyprávění aktérů, tak museli rozhodně zkreslovat, tu si přidat, tu něco ubrat, a autorka není natolik zkušená a znalá věci (soupisky vybraných dějinných událostí jsou v pořádku, ale nijak do hloubky nejdou, daly by se skoro nahradit letopočtem a čtenáři by bylo jasno), aby to dokázala postřehnout, naopak si ještě ráda přidala něco navrch. Především celý styl vyprávění - pro Brilku (ten osmý život, osmá prázdná kapitola, to je něco, co se teprve má odehrát - tak to chápu já). Ale v knize zeje pro mě prázdné místo jinde - slovo na závěr, oddělení faktů od fikce, a to autorce zazlívám nejvíc (autorka samotnou vypravěčkou asi nebude, narodila se o deset let později).
Tahle kniha určitě přitáhne zájemce (spíš zájemkyně) o bolševickou revoluci, první a druhou světovou válku a stalinský režim, ale nevím, zda může být v tomto směru nějak "užitečná". A samotné charaktery a osudy postav moc přitažlivé nejsou. Hned za polovinou jsme u vypravěččina narození, takže staré době není věnována úměrná část vyprávění, zato ke konci se vztahy už tak proplétají a komplikují, že by se opravdu hodil nejméně jeden rodokmen.
Můj dojem z přečteného není dobrý, sotva 50%.

Pozn.: dost mne otravovalo, že se v knize používal nezvyklý přepis Petrograd - u nás se přece používá výhradně Petrohrad.

11 20.08.2020

Pro mne se tahle kniha zařadí mezi počtem maličkou kategorii "neměla jsem číst". Tak extrémně rasistický obsah aby jeden pohledal. Na jedné straně Bílá síla extremistických neonacistů (děsný otec a ještě děsnější matka, aktivní zločinci ujetých nenávistných názorů, ani mi jich líto nebylo, jen dítěte, i když ... kacířský červík hlodal, co že by z něj asi vyrostlo). Na straně druhé ale neméně rasistická černoška - podařilo se jí dosáhnout všeho (a to nejen díky svým vlastním schopnostem) - získat vzdělání, odpoutat se od své "komunity" (na tento pojem jsem začala být po přečtení alergická) - žít v bělošské čtvrti, mít dobrou práci - v nemocnici v bělošské čtvrti, rozmazlovat syna (rovněž studujícího na slušné bělošské škole a mířícího na prestižní univerzitu) a stát si za tím svým. S bělochy se ale nikde neintegrovala (nesnažila se, a na to jsou potřeba obě strany), ale neustále byla puzena na to upozorňovat, resp. upozorňovat ty bělochy, kteří se k ní třeba chovali "normálně", tedy naivně rovnocenně, na černo-bílou propast, komandovat je a poučovat. Přitom lhala, neposlouchala příkazy (a to ještě drze na konci zvolá: "už mě nebaví stále poslouchat cizí příkazy"!), ani v nemocnici od nadřízených, ani u soudu od své obhájkyně. V rasismu ji dokonce ještě překonala její sestra. A do toho ten uřvaný černý televizní reverend (Bože chraň nás něčeho takového), připomínající všechny křivdy páchané dávnými generacemi na dávných generacích černochů, od 17. století, od prvních otrokářů.
Autorka šla do extrému a rozhodně se jí podařilo u mne jako čtenáře dosáhnout takového účinku, jehož docela jistě zrovna nechtěla: rostlo a zůstává znechucení, zmatek, odpor, a to především k hlavní hrdince a vydělování jedné "komunity" ze všech možných a stavění ji na celkem nezasloužený piedestal. Co třeba jiní barevní, nebo vůbec imigranti, všech barev, jazyků, národností, tvarů a velikostí...?
Samozřejmě, rasismus v Americe neznám na vlastní kůži, ale podle zkušeností jiných rozhodně funguje oboustranně minimálně mezi bílými a černými: stejně jako se černí necítí dobře v některých bělošských čtvrtích, bílí si do ryze černošských čtvrtí ani netroufnou, protože tam jim nehrozí jen nevraživé pohledy, možná policejní dotazování, ale rovnou smrt, a to bez varování, pouze a výhradně na základě barvy pleti.
Mám toho na mysli po přečtení mnoho, co mi nesedělo, odporovalo si a nelíbilo se mi v téhle knize, ale je to pořád do značné míry fabulace, takže to nemusím brát komplet za bernou minci. Příběh byl zbytečně dlouhý. Soudní drama se rozjelo až v poslední třetině (že se nikdo nepídil po skutečných důvodech úmrtí podložených laboratorními výsledky, je ovšem do nebe volající) a závěr byl bombasticky ujetý hned v několika liniích. Takže i když autorka píše čtivě, v téhle knize mne tedy otrávila. A zůstane bez hodnocení.
Pozn.: O (možných) děsivých důsledcích předsudků všeho druhu ale nemám nejmenší pochyby, takže nezbývá, než si je snažit (u)hlídat aspoň u sebe.

(Autorka je asi roztomilého zjevu, ale přeci jen už padesátnice a volba fotky na obálce - aspoň našeho brožovaného vydání ji představuje vážně jako holčičku z první obecné, což se hodně nehodí. Ale tohle nemusí být její volba, takže ani její vina).

Skvělé: Alan Turing je (stále) fascinující osobností, která (pořád) není doceněna. On by o to asi ale ani jako "typický" génius nestál, stejně jako nestál o nějaké osobní porozumění a pochopení svých odlišností od většinové společnosti. Ale víc než většina ostatních by si býval zasloužil klid a respekt, aby nám třeba dal ještě víc plodů svého mimořádného ducha.
O Turingovi toho vím dost, četla jsem i knihu z pera jeho matky zmiňovanou v knize (vydanou 1959) - měla jsem možnost její reedici k 100. výročí jeho narození recenzovat (pokud by někdo z Turingových fanoušků měl zájem, mohu případně nabídnout). To ale samozřejmě bylo zcela jiné čtení - obsahu práce svého syna vůbec nerozuměla.
Právě pro jeho význam jsem byla nadšena z Lagercrantzova románu, který odhaluje velmi čtivou a napínavou formou vše podstatné z Turingova života a jeho práce. (Stále moc nechápu, proč dlouho po válce, až do 70. let, byly záležitosti kolem prolomení Enigmy tak tajné, že ani ti, kdo se tak zasloužili o zásadní zlom ve válečním dění, nemohli být odtajněni a po zásluze oceněni. Ostatně je také zvláštní, že švédský román o anglickém hrdinovi byl přeložen se značným zpožděním - nacionalismus, puritánství a jistá nejistota ohledně zviditelnění právě Turingovy osobnosti asi hrají v Británii dodnes svojí roli.)
Autor svůj román postavil vlastně do jakési spirály odvíjející se zpět v čase: od jádra v podobě Turingovy smrti v roce 1954 se točíme v širších souvislostech a záběrech v jeho životě (až do školních let), (po)válečných tajných službách, až po usilovnou práci v Bletchley Parku za války a zejména prolomení kódu německých námořních sil.
Románový policista se seznamuje s hrdinou právě v okamžiku jeho smrti a spolu s námi celou spirálou prochází. Krom toho ale v sobě probouzí skoro pohřbený cit a obdiv pro matematiku, takže zejména líčení zákoutí a paradoxů matematické logiky je velice věrohodné a srozumitelné. Trochu se situace rozmělňuje v poslední části, kde klíčové postavy jsou občas neuchopitelné, pochybné a pochybující. Samotný závěr je ovšem velice pozitivní a úsměvný.
I kdo se necítí bezpečně v náručí matematiky, vědy a filosofie, může se bez obav pustit do tohohle románu a bude překvapen, napnut a rozhodně obohacen. A bude mít o čem dál přemýšlet...

11 13.06.2019

Moc dobrá detektivka. Po špatných zkušenostech jsem se delší dobu vyhýbala domácím současným detektivním románům, ale tady mne zaujala anotace a vysoká hodnocení - a jsem velice spokojená. Napínavý, zacílený (bez vaty a otravných košatých odboček), věrohodný (jak co do jednání policisty, tak samotných případů a v nich zapojených lidí). A akorát tak dlouhý, to oceňuji!

11 18.03.2019

Vynikající. Styl jediného monologu, v němž je vše, je prostě úchvatný počin. Matně jsem si vybavovala film, který se od knihy ale stejně lišil, ovšem i tak kniha naprosto vyhrává - právě konceptem vyprávění hlavní osoby.
Nejsem fanoušek Kingových hororů, ale tohle je úplně jiný kalibr, proto jsem velice ráda, že jsem se ke knize vůbec odhodlala.

11 21.10.2018

Ztotožňuji se s mnoha komentáři níže: zajímavý člověk s vizí, kterou uskutečnil vlastníma rukama a která pomohla mnoha dětem, popsané pátrání v historii i rodiny autorky, nikoli do důsledku beletristicky (spíše nelineárně a faktograficky) zpracovaná kniha. Přesto jsem jejímu stylu přišla na chuť - zahrnuje vzpomínky pamětníků i jejich potomků, příběhy těch, které doktor Hamza zachránil, příběhy lidí z Luže, kteří se také dostali i do Hamzových literárních děl.
Přidala bych, že za podstatný bonus osobně považuji stručně zobrazený historický kontext dění v Rakousku-Uhersku v druhé půli 19. století a následně v Československu v širší vazbě na hlavního hrdinu, doktora Hamzu (1868-1930). Rovněž pasáž válečná (Velká válka, tedy 1. světová) je velmi poučná - zatímco u nás se obecně zaměřujeme jen na 2. světovou válku, běžně ve světě se důsledně připomínají hrůzy téhle první, a to dosud.
A nerada přidávám ještě doušku, že se zase jednou potvrdilo, jak si Češi neváží svých krajanů, kteří něco vlastními silami dokázali a vždy jednali mravně, navíc pokud jsou na světové úrovni (první sanatorium tohoto typu nejen v Rakousku a navrch nesrovnatelně vysoká úspěšnost léčby, první škola v léčebně, první pracovní terapie...vše vlastní hlavou, vlastníma rukama a vlastními penězi) - naopak, utrácejí čas a energii házením klacků pod nohy. Kromě osobních tragédií a neustálých problémů s finančním zaopatřením chodu sanatoria a stovek dětských pacientů se dr. Hamza ještě potýkal se starostováním Luže, kde jakékoli novinky pro rozvoj města byly jen obtížně prosaditelné (a navrch nebo v té souvislosti osmiletý! boj se žhářem ve městě). Udavačství, závist, zášť, nepřejícnost, typické české zavrženíhodné projevy - na sousedské, odborné, akademické i politické úrovni - se odrazily na osudu osobním i léčebny vrchovatou měrou.
Pár citací, které ukazují, jak se nic nemění a připomíná nám to dobu naši, jen v jiných kulisách:
"Československá republika dělá první kroky, v tom čase po převratu jsou ještě všichni obětaví, všichni altruisté."
"Sedí v nás Rakousko, myslí si vztekle. I v těch, kdo ho nejvíc nenáviděli, se usadilo Rakousko, pomalé, těžkopádné, zatuchlé. Nevětrané. Jenže opadla stará dobrá možnost svádět všechno na Vídeň. Teď už jsme odpovědni sami."
"Souhlasili, tleskali, ale při tom zůstalo."
A bez téhle knihy by dnes skoro nikdo jméno a práci dr. Hamzy neznal.
Původně jsem ocenila knihu ohavně málo, teď už má pro mě hodnotu 95% (nejen za pečlivé pátrání po střípcích z historie a jejich sestavení do působivé skládačky, ale i za různé postřehy autorky vyjádřené jiskřivým jazykem, mnohé aktuální, víc než dobové - historie a lidi se nemění).

11 21.05.2018

Báječná kniha, kterou vlastně ještě čtu, a to ve skutečnosti stále pomaleji..., protože (přesně v duchu samotné hrdinky octnuvší se na pro ni nádherném místě) už teď ji postrádám. Nelze jednotlivě popsat, čím mě kniha oslovila, ale její podpis ve mně zůstane hluboce vyrytý (a kam jinam by knihy měly umisťovat své podpisy než do myslí a srdcí čtenářů?)
A že to není četba pro každého a někdo v ní nevidí zhola nic (ani příběh, ani duchovno, ani lidskost, ani vztahy, dokonce ani úžasné a nečekané krásy světa), to je u takových knih úplně normální, proto je těžké ji doporučit jen tak do davu.

11 20.02.2017

(SPOILER) Tentokráte tak nadšená nejsem: přečetla jsem všechny předchozí díly, na přeskáčku, naposledy první Loutkové divadlo, a to se mi líbilo mnohem víc než Botanik.
Jednak mi tu nějak vadila (lady) Estelle a celá ta vlastně nosná linka s ní, vrcholící s Poem o 9 měsíců později... Trochu nevěrohodná postava a ještě nevěrohodnější vztah.
Dále jsem objevila značné díry ve vyšetřování: Estelle zatkli hned na místě, jistě se jí ptali nejen na zbraň použitou (nikdy se nenašla a nikomu to nevadilo, naopak od počátku se zdůrazňovalo, že u soudu to nebude vůbec na překážku odsouzení?!), ale museli by se ptát i na zbraně v domě obecně, takže jakožto dcera zavražděného otce oblibujícího střelbu a střelné zbraně jistě věděla, kde jsou ... a nemuseli by trezor tak složitě hledat.
Ale hlavně jsem nějak nepobrala motivaci padouchovu, který věnoval tolik energie, vymýšlení a složité přípravy i realizace své pomsty(?).
Farmaceutická tématika byla zajímavá, ostatně spíš než botanik to byl právě farmakolog, kdo je všechny přelstil.

10 27.02.2024

Tak tohle, tohleto bylo tedy něco, něco neuvěřitelného: kniha jako chameleon - začala jako taková konverzační noir komedie, pokračovala jako černočerná krimikomedie, poté žluto-černá na druhou krimi, až to vyústilo do mnohabarevné tragédie (nová občanská válka?), navíc s otevřeným koncem. Ano, mrtvol totiž přibývalo exponenciálně a ani všichni zvláštní agenti, černí, bílí, žlutí, na to opravdu nestačili. A do toho se otevíraly archivy...
Uf, už do té rasistické barevnosti chyběla jen virtuální rudá (jinak fyzicky jí bylo kolem dokola v podobě krve dost) - kupodivu autor nevytáhl do boje se zavražděnými indiány, když už se jednalo o křivdy posledních 500 let (tedy všech těch let, co Ameriku známe). Mám tedy neodbytný dojem, že ke konci četby už autora neměl rád Američan jakékoli barvy, velikosti, vyznání...
Pro nás z druhé strany oceánu to bylo jistě poučné, na jedné straně odpudivé, ale kupodivu i zábavné, protože si autor hodně vyhrál s mnoha prvky, jak jižanského dialektu/výslovnosti a životního stylu, tak jmen, s tím vším se velice pěkně popasoval překladatel, i když to musel být opravdu tvrdý ořech - jen těch příjmení a přezdívek převedených (stejně?) vtipně do češtiny.
Skoro celou dobu jsem se spíš bavila než děsila, čtení odsýpá, krátké až mini kapitoly a svižné dialogy, ale ke konci mi docházelo, že je to vlastně horor, historické sociální drama, a že to dobře neskončí, takže úsměv tuhl, až se vytratil.
Nicméně, za nevšední zážitek patří rozhodně 90%.

10 21.10.2023

Vůbec jsem netušila, že kniha bude čtivá a že se mi bude i líbit, když popisuje velmi krušné poměry ve Viktoriánské Anglii, zevrubně, a to ve všech oblastech, které se týkají pěti známých obětí vraha. Autorka udělala opravdu kus práce (což dokazují i obsáhlé přílohy s odkazy, zdroji), šla nejen po stopách všech útržků informací o jednotlivých zavražděných ženách a jejich životě (dokonce životě jejich rodin ještě před jejich narozením), ale k tomu ještě prozkoumala nesčetné tak rozdílné aspekty jako rodinné právo, epidemie a lékařská péče, bydlení, řemesla, služební poměr, průmysl, dopravu, pracovní a jiné právo (zákony týkající se prostituce), sociální pomoc - chudobince (zahrnující sirotčince, chorobince, starobince) a noclehárny, a to obecně v Británii (i v cizině kvůli jedné z obětí imigrantce ze Švédska), zejména pak v Londýně, East Endu a Whitechapelu. Fakta přitom předkládá čtivě, přímo na vhodných místech postupně v příbězích pěti žen.
Naštěstí jejich vraždy nejsou vůbec rozebírány, jen potud, že to vlastně vůbec není tak, že by JR vraždil prostitutky (pouze ta poslední, o polovinu mladší než předchozí oběti, zavražděná navíc jako jediná doma v posteli, se odjakživa živila touto profesí - mně to skoro připadá, že se tak vymyká profilu obětí, až to snad nemohl spáchat stejný pachatel, ale to je jen moje spekulace zcela mimo záběr knihy). Autorka na základě svého zkoumání tady dochází k závěru, že vraždil spící ženy, na ulici, bezdomovkyně.
A jak se z nich staly bezdomovkyně jsou opravdu smutné a často překvapivé příběhy: většina nepřišla na svět do prachbídných poměrů, sice do nižší pracující vrstvy, ale dokonce se jim dostalo lepšího než běžného základního vzdělání (teprve v roce 1870 Viktorie uzákonila povinnou školní docházku, což naše Marie Terezii učinila již sto let předtím!), dostaly se i do slušných zaměstnání, vdaly se, porodily děti... a pak se to nějak zvrtlo, především se ztrátou příjmu živitele rodiny. Ženy pak měly na starosti domácnost, děti i sebe, aniž by mohly nebo ještě zvládly mít sebemenší příjem z vlastní práce. A pak toho na ně bylo tak moc, že se daly na pití a některé nakonec prostě rodinu nadobro opustily a skončily jako nejchudší z nejchudších.

10 12.10.2023