soukroma komentáře u knih
Autentické, napsané lehce, s nadhledem a vtipem, méně se vkusem i pro útlocitné (těch blicích, kálecích a jiných strašných epizod a výraziva nepočítaně, ale ono to v daném kontextu asi ani jinak nejde, nelze čekat úhledný život a zážitky s rockery na turné). Ale krom toho očekávaně drsného se dostaneme i na Moravu a dál po světě: s kapelou a vším vybavením do zasněženého Malmo, ledového Dánska, zapopeleného Islandu, azylového okrsku v Holandsku, k tornádům v Oklahomě, dodávkou bez topení přes Alpy, karavanem bez klimatizace vstříc smrtícím vedrům v Texasu, strachu a hnusu v Las Vegas, tady tedy spíš k zázraku v L.V., zatímco strach a hnus patří spíš Los Angeles/Hollywoodu... a potkáme se i s místními, často překvapivě shovívavými k rockerským úletům. i když nad těmi věčně zpitými hulákajícími, nebo chrápajícími individuy většinou někdo drží hromadu ochranných rukou, i na ně někdy dojde...
Opravdu podnětná byla zkušenost ze Švédska, kde stát prakticky a finančně podporuje hudební umělce, ovšem za přísného dohledu - když už mají podporu, musí také pracovat a zkoušet, s vidinou produkce... Asi už Švédové nechtějí ponechat nic náhodě, ABBA jim zavčasu zmizela z daňového radaru, takže každý další objev na scéně už bude v zárodku podchycen a situace se k dobru sociálního státu už nebude opakovat!
Autorka to vše v mladším věku zažila jako manažerka kapely, se svým Kapitánem, Italem postiženým hantecem, a jeho černou dogou, teletem Darkem, tak si pěkně zavzpomínala a baví i čtenáře.
Osobní poznámka: s odstupem ale aspoň vidím, že jsem udělala dobře, když jsem odolala nástrahám takřka neodolatelného amerického bubeníka na trase Berlín - Praha, což jsem ovšem nemohla tehdy - v telecích letech - ani rozdýchat ;-)
Po knize jsem pokukovala dlouho, konečně se mi dostala do rukou. Začátek byl skvělý, svižný a napínavý, ale jak jsme se dostali do krychle a "létali" s ní, bylo toho najednou moc: moc Jasonů, moc různých prostředí, moc vztahů, moc známého a jindy naopak...
Paralelním vesmírům pořád nevěřím, jak z abstraktního, tak fyzikálního hlediska (kde by se braly nové a nové atomy "zalidňující" všechny odbočky z odboček?), a samotný námět použitý zde není dnes ojedinělý (různé možné osudy podle volby na životních křižovatkách, a dokonce výběr toho nejlepšího, co se nabízí...).
Takže velká očekávání, ve výsledku zklamání.
Když jsem asi ve třetině nahlédla do doslovu/poděkování a viděla známá jména fyziků, od nichž autor čerpal a jejichž pracemi se inspiroval, očekávala jsem mnohem techničtější a sofistikovanější rozvinutí zápletky. To se ale nestalo. Naopak mne dost překvapila údajná citace Michio Kaku ohledně mnoho-prostoru, když (autor) zmiňuje trojrozměrný prostor jako statickou fotografii?! Ehm, to snad ne, to je jen a pouze dvojrozměrný prostor! Když už tedy foto, tak teprve se stereoskopem se teprve dostaneme na tři rozměry.
Kratičká netypická povídka, žádný horor ani thriller, dokonce ani melodrama, přestože se v ní mladý pilot se svým strojem ztrácí v noci v mlze nad mořem. Vcelku vlastně poklidný příběh s dobrým, byť nevysvětl(it)e(l)ným řešením.
Krásně si zde autor zavzpomínal na své roky létání v RAF se stejným strojem (1956-1958) a na své mládí, potud je to autobiografický příběh. Třeba se mu stalo něco podobného, v každém případě to - pro něj i pro čtenáře - dobře dopadlo, a to je to hlavní.
Velmi vydatné. Velmi německé. Nejen válečné, poválečné, uprchlické ...
Čtivé, zajímavé, intenzivní, děsivé, v minulosti i přítomnosti.
Témata poválečného zakázaného "družení se" Němek s americkými "okupanty", zejména nežádoucí případy s černošskými vojáky (vzít se nemohli, a to především kvůli americkým, nejen vojenským předpisům), otázky dětí narozených v Německu z těchto neoficiálních svazků (nežádoucí děti doma i v Americe, později nepříliš vydařené adopce), takže rasismus v Německu i Americe. V lince v současnosti navíc ještě otázky demence a Alzheimera (prchavé vzpomínky) a transgenerační přenos traumat (to jsem tedy ještě neslyšela a moc přesvědčená o letmém popisu tohoto mechanizmu v knize nejsem).
Celá kniha byla výborně napsaná a napínavá do posledních stránek, ale právě na závěr dle mého autorka až příliš tlačila na pilu a předložila samá sluníčková řešení a ještě jeden otevřený "happy end" ohledně rodiny, a to už bylo na mne moc. Proto celkově snižuji hodnocení na 90%.
Validace = "...technika jednání a komunikace, vyvinutá pro průvodce lidí s demencí. Má podporovat dobrý stav a autonomii dementního člověka tím, že subjektivní skutečnost přijímá tak, jak existuje pro něj.
Když slábne krátkodobá paměť, pokoušejí se starší lidé znovu zvládnout svůj život tím, že se upínají ke svým dřívějším vzpomínkám. Zásadně platí, že zmatený člověk má pro své chování důvod. Nelze ho přinutit, aby ho změnil, když nechce.
Bolestné pocity, které jsou vyjádřené, uznané a validované důvěrnou osobou, jsou slabší. Bolestné pocity, které jsou ignorovány nebo potlačovány, jsou silnější. Vcítění a soucit vedou k důvěře a mírnějším bojácným vztahům."
V první půli naprosto obludná a zbytečná brutalita a ohavnosti u tří vražd (přeskakuji) v rytmu strach, bolest, mučení, smrt a posmrtné trauma blízkých. Uprostřed se konečně schyluje k řádnému vyšetřování, překvapivě rychle se najde motiv a hlavně identifikuje pachatel. A na závěr převelice akční scénka s letadla na stojance... Překombinované, nevěrohodné co do pachatele a zejména možností naplánovat - a hlavně provést - tak komplikované zločiny.
Čtivé to je, to ano, autor ví, jak hrát na čtenářskou strunu a uspokojit své skalní obdivovatele. Ale já jej musím velmi střídmě dávkovat a proletět dlouhý text s vynecháváním brutálních a balastních pasáží, jen abych mohla kriticky zkoumat, jaké řešení nám zase naservíruje... 70%
"Jestli doopravdy chcete, aby někdo trpěl, nezabijete jeho - připravíte ho o to, co nejvíc miluje, a necháte ho žít až do smrti s psychickou trýzní, kterou mu ta ztráta přinese."
"Zlo nenosí vždycky ohyzdnou masku. ... Často se skrývá všem na očích ... chodí pod maskou přívětivosti ... spravedlnosti a ochoty."
Velmi bizarní zločiny i motiv a pro mne po všech stránkách neuvěřitelný pachatel (jeden z dvojice jediných podezřelých, jeden zlatíčko a druhý arogance moci sama, vyberte si předem sami). Do toho ještě nová zástupkyně forenzní laboratoře se zkušenostmi s profilováním z FBI, pravá ruka inspektora Forda.
Dosud jsem se domnívala, že zrovna "čtení" lidí (a porozumění jejich řeči těla i mluvy) je něco, co dělá autistům velké problémy, a tato mladá profesionálka přitom má Aspergera...
Nic nového pod sluncem, ani co do místa děje a sestavy týmu, ale dočetla jsem, chtěla jsem se přesvědčit, jak to autor dotáhne... 70%
V podstatě jsem vůbec tuhle knihu nechtěla číst, brodit se v hrůzách, které mohou děti postihovat - od narození či doma -, a v jejich důsledcích pro ně samotné i pro jejich okolí. Přesto mne k sobě autorka přikovala a její pokusy proniknout k "jejím dětem" a zejména děsivé Sheile byly ohromující a odzbrojující. Klobouk dolů.
Líbilo se mi, že autorka nijak zvlášť nežehrá na nedostatek financí, na neschopnost sociálky (a soudů: Sheilu po jejím hrůzném činu klidně vrátili do zcela nepřijatelného prostředí zanedbané dělnické kolonie, k otci, který, pokud byl někde poblíž, tak ji ztrestal a tím jeho péče o vlastní dítě doslova končila, přičemž její vlastní matka ji opustila jako batole, někde na dálnici ji vyhodila z auta...), vedení školy apod. Prostě si musí poradit s tím, co má, a se všemi malými dětmi, které jí pošlou do školní výuky. Nevzdává se, vydrží zdánlivě nemožné a má, dřív nebo později, jisté výsledky.
Za velmi čtivý styl, realistické vyprávění bez snahy o vyvolávání dojetí a přiměřenou délku dávám nejvyšší hodnocení.
Výpravný román o prvních dekádách druhé půle 19. století: před očima defilují jména velikánů literatury známá ze školních škamen, ale vystupují zde jako živí, a dokonce se najdou i "noví" (Rudolf Mayer - prý nejlepší z Májovců - o něm se ale neučí), jména světoběžníků i exulantů (zajímavé, jak Neruda nesnášel Smetanu, s jeho povýšenými manýry ze Švédska - nakonec si ale byli velice blízcí), dalších umělců i průmyslníků. Dozvíme se o změnách v životech tehdejší doby - nová slova (výlet místo landpartie, nazdar jako sokolský pozdrav), rozmach techniky (fotografie, horkovzdušné balony).
Nicméně o samotném životě hlavního protagonisty se vlastně dočítáme jen málo, záběr je věnován především jemu jako dvacátníkovi, výrazně méně jako třicátníkovi a zbytek je, s prominutím, odbytý - letem světem ku hrobu. Celý jeho zde vyobrazený život rámují dvě sbírky - propadák Hřbitovní kvítí (v jeho necelých dvaceti mu opravdu nikdo nemohl tuhle pochmurnost zbaštit) a nečekaný bestseller Písně kosmické (nadčasové dílo pěkně ukazující, že ani umělci nebyli imunní vůči technologickému rozvoji, i když samozřejmě hvězdy a oběžnice je zajímaly vždy). A do toho ještě jedna mladická hra, o které jsem ani nikdy neslyšela - zase propadák. Takže tohle zobrazení Nerudovu tvorbu poněkud oklešťuje a zkresluje co do významu.
I jeho život se točí především kolem dvou lásek, jednou zhrdnul sám, po dlouhých sedmi letech nadbíhání, a druhá mu dala kopačky raději sama, z dobrých (rodinných) důvodů. Rodinný život tedy nezažil, ale u přátel si čas od času dětí občas užil a manželský život mohl sledovat alespoň z povzdálí. Nicméně zažil smrt, často předčasnou, až příliš mnoha svých kolegů a přátel...
Samotný Neruda, jak je autorem líčen, mi k srdci nepřirostl, spoustě názorům a dumání jsem nevěřila, chování či jednání jsem neschvalovala, a ich-forma celého vyprávění pro mne byla ještě víc odrazujícím prostředkem. Ale se všemi kulisami a kontextem domácím (národní obrození, pronásledování policií za jakýkoli projev českých požadavků, válka s Pruskem a Braniboři v Čechách, stavba Národního divadla apod.) i zahraničním (nevěděla jsem, že i Neruda trochu cestoval do ciziny, zajímavá pasáž je věnovaná jeho pobytu v Paříži, kde se setkal i s Julesem Vernem) nabývá román lepší formy.
"Říká se, že Pařížanky jsou krásné, ale není to pravda, ony nejsou krásné, ony jen tak vypadají; jejich půvab vězí v energii, jejich oči, ústa, paže a celá těla jsou v neustálém pohynu, který se podobá tanci, jsou mistryněmi šelmovských pohledů a neodolatelných úsměvů; zkuste takovou šarmantní Pařížanku zastavit do nehybnosti, třeba ji vyfotografovat - a nic z ní nezbude; droboučká, hubená nosatá, tuctová jako vrabčák na smetišti. Pokud v ulicích Paříže potkáte opravdovou krásu, hodnou malířova štětce, pak vězte, že to bude původem nejspíš Ruska, Polka - nebo Češka!" (není uvedeno, zda je to přesný citát - mohlo by to být z Pařížských obrázků, které jsem tímto objevila, ale ještě nečetla
Knize trochu (hodně) chybí časové informace, kotvičky pro čtenáře, aby věděl, kde v 19. století právě jsme, protože byť lineární vyprávění, průběh času se neustále zrychluje (letopočet jsem našla v celém objemném románu snad jen jeden).
"Mrtvé u nás máme rádi, protože už nemohou protestovat, nemohou se bránit, když o nich začneme vyprávět nesmysly, když obrátíme jejich původní záměry z rubu na líc a potom pochodujeme s těmi prapory tam, kam by naše idoly, být ještě naživu, rozhodně nešly."
Škoda, že v knize není často zřejmé, zda autor cituje z Nerudova díla, a konkrétně odkud, nebo zda je to autorovo převyprávění, proto také nedávám nevyšší hodnocení. Ale jakkoli dobu našeho obrození máme ze školy vcelku zažitou jak v dějepise, tak literatuře, zde se události lépe skládají do kontextu a lze se dozvědět i mnohé překvapivé informace.
Velké rozčarování: po titulu pokukuji již delší dobu, nakonec jsem tedy pořídila až druhé vydání, ověnčené všemi možnými zlatými pozitivními výkřiky... Ale já jsem velice zklamaná: první třetina nudný rozjezd stylu společenský román, kde mi s každou další kapitolou naskakovala jména autorek (i pár autorů), od kterých jsem něco podobného již přečetla, nebo by to bylo v jejich stylu, a to je špatně, svědčí to o značné neoriginalitě.
Když se konečně začalo něco dít, autorka postupně přidávala všechna možná témata doby, jako potraty, náhradní matky, únosy dětí, adopce, třídní rozdíly i rasismus, a to vše v kulisách podivného předměstí Clevelandu ve stylu Stepfordu. A závěr byl tedy teprve "vypečený". Nevěrohodné, divné, povrchní, rozmělněné.
Jak se mi nelíbil celý příběh, tak se mi zejména protivil přístup autorky: jednoznačně upřednostnila - mezi postavami, kde vskutku nebyl žádný sympatický hrdina - odlišnou Miu a vylíčila ji téměř jako světici, přitom její touha po trvání na pravdě končila na jejím prahu, sama prakticky celý život lhala, celé její mateřství bylo založeno na lži, kvůli které byla s dítětem na útěku po celých Státech. A podobně neuvěřitelně se autorka shlédla v Izzy, o které prakticky v celé knize ani nic moc není, až na její poslední úlet, kdy se ze zbytečně zatvrzelé aktivní rebelky stala patnáctiletá žhářka. A také na útěku. Zatímco Mia byla aspoň celkem šikovná fotografka, tedy umělecká duše, Izzy nebyla nijak vyhraněná, žádný talent se u ní nevyloupl, přesto obě amorální až zločinecké duše jsou postavené jako zářný protiklad k "maloměstskému středostavovskému živoření" ostatních postav (v 90. letech - v době Clintonovy aféry, a ještě bez mobilů, Internetu, vyhledávačů, sociálních sítí apod., takže americká náctiletá zlatá mládež se dle autorky neustále povalovala doma před televizní obrazovkou).
Ne, skoro je mi líto, že jsem (do)četla. Ale stalo se a méně než 50% dát nemůžu, protože dvě hvězdičky už používám pro knihy zahozené, nedočtené.
Výborné: čtivé, napínavé a vcelku uvěřitelné. Samozřejmě nechybí psychopatičtí sérioví vrazi a násilníci, někteří až v nebezpečné blízkosti agentky profilérky z FBI, konec je typicky akčně bláznivý, a nechybí ani romantická linka, ale to vše vcelku ladilo, nebylo to nijak přehnané. Hlavně se mi líbil hlavní detektiv, zkušený, lidský, kompetentní, a budování vztahu mezi ním a (vyžádaným) vetřelcem z FBI, vzájemné oťukávání i za plného soustředění na zločin/y. Dobrá dvojka.
Trochu mi to připomnělo thrillery Cooperové, které ale měly vždy víc linek a dílčích zajímavostí, což ale vedlo k jisté překombinovanosti, zatímco tady si autorka vlastně vystačila s "málem", ale skvěle.
Naprosto mne odzbrojila už první čtvrtina knihy, protože dva roky od napsání (přesněji vydání) knihy v ní čtu to, co jsme právě za tyto dva roky vlastně všichni zblízka neradi pocítili. Nejen pandemii, s komplexním vysvětlením pandemií minulých a funkčnosti virů, a principu zásahů vlád a WHO při hrozbě pandemie. Ale také islámský terorismus a zejména nebezpečí, které pro svět představuje Rusko, jmenovitě Putin - jeho raná léta a bezskrupulozní jednání jsou zde také pečlivě vylíčená, stejně jako kyberzločinci v jeho službách deptající Ukrajinu a provádějící další záškodnické akce na objednávku.
Děsivé čtení o naší současnosti, velmi dobře předpovězené i s důkladným výkladem. Thriller s drtivým přesahem.
Je mi líto, odloženo jako zbytečné, nezajímavé a přebujelé dílo: těšila jsem se na svého oblíbeného autora, jehož starší thrillery, zejména špionážní, byly vynikající. Tady mne předem odrazoval snad jen fakt, že půjde o naši současnost a světovou válku, což bude obtížné čtení v dané době.
Další obava přibyla při pohledu na tlustospis, skoro neudržitelný v ruce. Ale stále jsem se spíš těšila a věřila v pěkně napínavé čtení. Nicméně jsem se prodírala prvními kapitolami, prvními stovkami stran stále pomaleji a se stále větší nechutí. Do třetiny knihy se nestalo nic, vůbec nic. Jen se naťuklo pár vcelku běžných témat a bylo jasné, že zpravodajské (slabé), vojenské (různorodé - Sahel: Súdán versus Čad a spol., Čína dodavatel zbraní, USA zájmy), teroristické (samozřejmě islámský stát a cílené útoky teroristů) a ilegální utečenecké (z Čadu do Evropy) akce budou hrát nějakou roli. Ovšem do té doby hlavní roli hrála mladá a krásná (jak jinak) Tamara, která tedy vůbec nepůsobila jako odpovědná osoba na místní stanici CIA v hlavním městě Čadu, však ji také (nebo autora?) zajímal především její rozvíjející se romantický vztah s francouzským zpravodajcem tamtéž. Vedle téhle zbytečné romantiky jsme ještě nahlédli do fungování rodiny americké prezidentky a zdlouhavě a podrobně řešili školní problémy její dospívající dcery. Děkuji pěkně, ale tohle číst opravdu nepotřebuji. Na rozdíl od předchozích komentujících mne neuchvátila žádná z již dost podrobně přiblížených postav, mj. kvůli jejich amatérskému až neuvěřitelnému jednání v daných podmínkách, v rámci daných úkolů, nebo vlastních záměrů.
Nezaujalo a jsem dost otrávená, že i zkušení autoři pokročilejší generace neodolají současnému trendu nacpat do svých děl vše a to ještě tolika slovy, že to snad musí umořit i je samotné, o čtenáři nemluvě, a nedrží se nosného tématu, které se takto utopí v neskutečném balastu kolem.
Zlaté Oko jehly, Sršeň létá v noci, nebo třeba Kladivo ráje, autorovy thrillery o zlomku stran, ale s takovým nábojem, že si je pamatuji i po desítkách let a neváhala bych je znovu otevřít. Veliká škoda, ale Nikdy odloženo navždy.
Napínavé, až k bláznivému konci! Psychopaté, chiméry, řecké obětní rituály, K9, přírodní park s doly a jeskyněmi, a samozřejmě FBI. Všechno, s čím se autorka ve svém životě potkala, a mnohem víc!
Za čtivost a zajímavost tak do dvou třetin, s odpuštěním několika nedomyšlených akcí a fantasmagorického rozuzlení a s nechutí odpuštěných volných konců dost podstatné části hned dvou zápletek pro další díl (a překlepů a divných překladů spíš z červené knihovny - přespříliš planoucích tváří a srdcí a vůbec prýštících emocí): 85%.
Pozn.: V kleci jsem si už vůbec nepamatovala (ani připomínky v tomto druhém díle nestačily), jen ten dojem z napínavého příběhu rozpleteného podobně bláznivě.
Výborné čtení: první díl mne nezaujal, jen jsem prolétla (moc postav, zcela neznámé prostředí a doba), takže jsem jen opatrně otvírala druhý díl z předpokládaně hrůzné doby. /Otevřít knihu, pravda, moc nejde - hodně pevná vazba, silný papír, tíha, ale zdolala jsem./
První půle se věnuje dění mezi válkami, druhá půle pak válečným šesti letům. Netušila jsem, jak problematicky přijímané bylo stanovení hranic Československa právě v oblasti Těšínska a jaké to mělo dopady na tamní život, vztahy mezi Čechy (nikoli Moraváky?- Moraváci nejsou nikde zmíněni, Slezané jako existující národnost pak nepříliš pozitivně líčeni) a Poláky a následné odplaty. Nepříjemně mne to překvapilo, stejně jako negativní vztah tamních k prezidentu Masarykovi (ostatně to pokračovalo i s Benešem). Zábory a odsuny/přesuny/zabíjení i mezi sousedy po Velké válce a pak znovu (opačným směrem) na sklonku roku 1938, hrůza. A samozřejmě hospodářská krize v hornickém kraji. Jen moc nemůžu věřit, že by už od nějakého dvaa-třiatřicátého roku horníci pečlivě sledovali rozhlas a noviny a hluboce analyzovali Hitlerovy projevy a související dění daleko za humny (to bych očekávala tak o pár let později, nebo v jiném prostředí, třeba velkopodnikatelů).
Doba války je líčena velmi lokálně, v různých situacích a na rozličných úrovních, tj. nejen internační tábory pro Poláky, nutnost zvolit si národnost (česká, polská, německá, slezská) a z toho vyplývající důsledky.
Prakticky všechny postavy mne zaujaly a vcelku jsem s nimi soucítila, protože byly opravdu pěkně a věrohodně vylíčené. Jediné, co mi chybělo, byl podrobněji líčený jídelníček v tehdejší době a v měnících se poměrech (nejen, že byl hlad nebo přídělový systém), jinak život mužů, žen, dětí, staříků a celých rodin byl vyobrazen dost podrobně (žádní psi u domku?).
Podařilo se mi v osobách do konce jakžtakž orientovat, ale přeci jen by se hodil malinkatý rodokmen tří generací. Mapka pro mne byla dost nečitelná, ale stejně by mi jako úplnému cizinci v tamních končinách asi moc nepomohla (zaujala mne meziměstská tramvaj), i když - jak tomu rozumím z druhé mapky - už tam ze všeho opravdu zbylo jen pramálo.
Velmi čtivé, rychle plynoucí, napínavé, zajímavé.
Je to (plánovaná) trilogie: první díl podle zahrnuté doby mne měl zaujmout asi nejvíc, ale nestalo se, naopak léta válečná příjemná nebyla, ale vyprávění se mi moc líbilo, zato do poválečné doby se mi taky nebude zrovna chtít - ale zřejmě mne autorka zase překvapí...
Skvělý popis života a práce na ropné základně téměř 1000 km od Anchorage a 2000 km jižně od severního pólu. A ta zápletka je velmi uvěřitelná. Líbilo se mi to mnohem víc než první díl série (ostatní si šetřím - však vycházejí tak pomalu a s takovým zpožděním...).
Byla jsem zvědavá, jak si liberální dvacetiletá Vlámka poradila v rodině ortodoxních Židů v 90. letech - a naopak, jak si s ní poradili zazobaní a kultivovaní rodiče a dvě z jejich čtyř dětí, které měla doučovat (další dva - nejstarší syn a nejmladší dcera žádnou pomoc, ani jazykovou, nepotřebovali). A dostalo se mi mnohem víc, nejen jak žijí ve své čtvrti v Antverpách dodnes moderní ortodoxní židovské rodiny, jak jsou/nejsou svázaní předpisy a pravidly, jak se snášejí/nesnášejí s ultraortodoxními apod. Díky tomu, že sama autorka (nepraktikující katolička), především jazyková doučovatelka, žila s uprchlíkem Íráncem, tak se dozvídáme hned o třech náboženstvích, politice, vzájemné nenávisti a ne?spravedlnostech (tj. Irák proti Iránu, ale jednotně Irák+Irán proti Západu) všeho druhu (mj. byla to doba války v Zálivu, kterou stejně jako už u nás sledovali všichni bedlivě naživo na CNN). A jako třešnička na dortu jela autorka po letech na krátkou dovolenou na pozvání již "odchovaných" dětí, které se uchýlily do Izraele, na zkušenou a na studia. Tam teprve koukala na rozdíly mezi Židy a Židy... Dobré bylo, že si vztahy (aspoň na dálku) udržela s rodinou ještě po letech - sice se u nich o životních změnách dozvídala jen náhodou (vyjma jedné svatby, na niž byla pozvaná), ale párkrát je i navštívila v New Yorku. Nikdy to ale nebylo tak docela přátelství, to asi ani nešlo.
Velmi dobře napsané, čtivé, autentické, vyrovnané co do osobních zážitků autorky a (vnímané) politiky. Ovšem - očekávaně - nepříliš zábavné a pozitivní. Není to žádný pak Kaplan v Americe..., pár roztomilých jazykových prohřešků v projevu dětí (typicky kombinace vlámštiny a francouzštiny) ale najdeme.
Není to ani žádný průvodce po židovských pravidlech, svátcích a omezeních, natož otázkách židovské víry, spoustu z toho se autorka stejně nikdy nedozvěděla nebo si to nepamatovala (a mnohdy ji to ani nezajímalo), ani průvodce diamantovou čtvrtí a vedoucím průmyslem Antverp (o tom se dozvěděla ještě míň - otec rodiny tam pracoval ve velice ošuntělé kanceláři, kam jednou autorka zavítala, na pohovor, ale o podstatě jeho obchodování není zmínky).
Komplikované, dlouhé, místy napínavé, místy děsivé, přírodovědecké, matematické, psychologické a velmi grónské. Po několika knihách autora (už jsem tedy trochu věděla, do čeho jdu) jsem se natěšeně konečně dostala ke slečně usmívající se (jen podle jména, jinak mi připadala povětšinou poněkud jako ledový rampouch, a stejně houževnatá). Hned mne ale dost odradily výkřiky na obálce o tom, že se hodlám pustit do nejlepšího severského thrilleru všech dob. A to nám jaksi určili již v roce 1992... - tak proč od té doby vůbec nějaké severské thrillery vycházejí???
První půle zajímavá a detektivní, ale pak se to komplikovalo, včetně vztahu s mechanikem, až mě to skoro přestalo bavit. Odložila jsem a vrátila se po několika jiných knihách (jedné shodou okolností z Grónska), abych klopotně příliš dlouhý thriller! dočetla. Nadšení se nekonalo. Pár myšlenek až varování se našlo, jako v každé autorově knize, zajímavostí o Grónsku tam taky pár bylo, ale celková zápletka a především rozuzlení ani hlavní hrdinka mne neuchvátily. (Slečna Smilla měla cit spíš pro led, nevím, proč to autor poněkud posunul.) 65%
Pár dílčích postřehů:
-nechápu, jak mohla Smilla vyrůstat v Grónsku a bát se vody...(jinde než u vody se tam nedá žít a nežije)
-Grónsko se zde prezentovalo spíš ve vzpomínkách Smilly v kontrastech jednání a myšlení s dánským, o samotném životě a geografii krom drobných zmínek o cestách měřených přespáními apod. tam byla jen kopa jmen, nejasno zda úplně všechna místa skutečně existují - mapa by byla víc než příhodnou součástí knihy
-nahlédla jsem do dřívějších komentářů a stejně tak, jak jsou rozpolcené, je i moje vnímání knihy - rozhodně pro mne není nejlepším severským thrillerem, pokud bych ji vůbec chtěla nazvat thrillerem, což snad ani nechci
"Mám přeci spoustu času na přemýšlení a postupně přijdu všemu na kloub. Mohu si to dovolit, nebude to pro mě mít žádné následky. I kdybych najednou dosáhla nejúžasnějšího poznání, bylo by mi to docela k ničemu. I tak bych musela nadále dvakrát denně uklízet ve stáji, sekat dříví a tahat seno z rokle. Má hlava je svobodná, smí si dělat, co chce, jen ji nesmí opustit rozum, který potřebuje, aby udržela naživu mě a zvířata."
"S naší svobodou je to smutné. Pravděpodobně nikdy neexistovala jinde než jen na papíru. O vnější svobodě snad ani nikdy nemohla být řeč, také jsem však nikdy nepoznala člověka, který by byl vnitřně svobodný. A ani jsem nikdy tuto skutečnost nepovažovala za zahanbující. Nevidím, co by mělo být nedůstojného na tom, nést jako každé zvíře naložený náklad, a nakonec jako každé zvíře zemřít. Ani nevím, co je důstojnost. Narodit se a zemřít není důstojné, stane se to každému stvoření a kromě věci samé to neznamená vůbec nic."
"To byla skutečnost. Protože jsem to všechno viděla a cítila, je pro mě těžké přes den snít. Denní snění se mi z duše protiví a cítím, jak ve mně umřela naděje. Nevím, jestli vydržím žít jen ve skutečnosti. Někdy zkouším zacházet se sebou jako s robotem: udělej tohle a jdi tam a nezapomeň udělat tamto. Jde to však jen nějakou dobu. Jsem špatný robot, pořád ještě člověk, který myslí a cítí, a nic z toho si neumím odvyknout."
"Teď mám úplný klid. Vidím o kousek dál. Vím, že tohle ještě není konec. Všechno běží dál."
Dostala mě. Téměř vše mi bylo hodně povědomé, ba blízké. Skvěle prožito i odpozorováno (kočky se svým jedinečným naturelem naprosto geniálně, jen ten pro ně smrtelně jedovatý aspirin, to autorce ujelo). Krom jiného, i bez knih, beze slov (rozhovorů), bez hudby - i tak sama (pře)žila. Naprostá neochota zemřít je mocnou pohaněčkou..., ale trvá docela dlouho, než si to krom těla uvědomí i mozek. Strach vůbec (ze samoty, ze smrti, z budoucnosti) byl až jednou z posledních emocí, které se u hrdinky projevily. (Moc zajímavé. Shodou okolností jsem před nedávnem četla dystopie jako Tíha sněhu a Slunce na útěku - tam bylo hrdinů víc, samotou netrpěli, ale kupodivu ani neprojevili sebemenší strach - z budoucnosti/smrti).
Vůbec bych netipovala, že je knize přes půl století, jakoby ji autorka napsala včera... G e n i á l n í.
Líbilo velmi: obsažné zajímavé intenzivní klasické pátrání po potenciálním zločinu, který se mohl odehrát skoro před padesáti lety. Pětičlenný vyšetřovací tým se především jako jednotlivci (pečlivá dělba práce) snaží dopídit svědků a faktů, což není vůbec jednoduché - tehdy žádný internet, vyšetřovací protokoly z té doby jen výcucově digitalizované, svědci často již po smrti nebo neschopni podat jakékoli svědectví, jen kusé vzpomínky a ještě střídmější důkazní materiály. Takže hlavně papírová práce a shánění a výslechy dostupných svědků i minulých vyšetřovatelů. Samozřejmě spousta jmen a vazeb a detailů, plus ještě dva nezávislé případy nazázané na členky týmu, naštěstí je z toho tentokrát jen jedna akce na závěr. Ale jaká! Neobjasněný atentát na premiéra Olofa Palmeho v hlavní roli!
To pilné a přepečlivé zkoumání minulosti a skládání všech střípků do výsledného obrazu, přičemž skládačka se zákonitě několikrát zcela proměnila v průběhu pouhých devíti dní tohoto vyšetřování, se mi líbilo moc. Bonus zajímavé prostředí rodinných sklářských podniků v Ráji skla.
Na autora jsem byla zvědavá, anotace mne velmi zaujala. Ale ouha, už s podezřením jsem hleděla na 500 stran hutného textu a po pár desítkách stran mi bylo jasné, proč je kniha tak strašidelně dlouhá. Autor to asi pojal jako nedělní nákup v supermarketu, z různých regálů posbíral nejrůznější náměty, zločiny, tu třicet let staré, tu jen tři roky, tu pár současných, fiktivních a zkusmo i skutečných, probral i možné i nemožné země (nezůstal zdaleka u Anglie a USA, přibyla Itálie, Honduras a další), nasbíral desítky figur a stovky jejich příbuzných, to vše smíchal dohromady se svým detektivem, jehož historie a současnost a blízcí a spolupracovníci a předchozí případy samy vydají za menší knihu. Ovšem taková směska, dort pejska a kočičky, prostě nemá šanci na extra výsledek. Ani náhodou.
Já byla umořená tou rostoucí plejádou jmen, míst, kontinentů, událostí minulých a současných (a pokud by to autorovi prošlo, tak jistě i budoucích), že se v tom klíčová záhada prostě rozplizla a mně nezůstalo nic. Vydržela jsem do poloviny, do kdy přibylo brachu padesát dalších "důležitých" jmen, příbuzných, zločinů, zemí..., a to už mne odradilo od záměru vydržet a zjistit, oč vlastně mělo primárně jít. Ne, tenhle moderní oblíbený autor tedy opravdu pro mě není a nebude.