soukroma komentáře u knih

Na mne je tam prostě moc filosofie ;-) Ideální pro obdivovatele Sartera, Husserla, Heideggera, tedy existencialistů a fenomenologů (20. století zhruba od 30. let). Nechybí přehled postav, padesátistránkový přehled poznámek a rejstřík. Styl rozhodně čtivý, ale čtenář musí mít k postavám vztah.
Zatím nehodnotím.

Třikrát odloženo, nakonec vzdáno: ani ne tak pro nepříjemný obsah (těch mrtvol, zabijáků, šerifů, narkomafie, uprchlíků a krvavostí... je tam tedy přehršle) jako pro nepříjemné čtení posledního vydání. Flexovazbu mám normálně ráda, ale v tomto případě se kniha prakticky nedala otevřít, ani oběma rukama ji udržet v přiměřeném čtecím režimu, a nijak neodlišená přímá řeč k tomu, to byla pro mne vskutku smrtící kombinace. Takže odkládám, už na neurčito.

1 04.11.2020

Poněkud váhám s hodnocením - není to Šibumi, ani obsahem, ani rozsahem, ani rozmachem a hloubkou. Navíc je to příběh z léta před Velkou válkou (tedy první světovou) a tváří se, jakoby byl napsán někdy těsně poválečně, a přitom stylem jde (občas) spíš do viktoriánské éry, ovšem obsahově je to vcelku moderní psychothriller (rozhodně ale ne horor, jak někteří knihu častují). Dlouho se nic neděje, jen různé tajemné náznaky, až ten závěr rozboří vše, a těch poškozených myslí a zlomených srdcí, co po sobě nechá. Čtivé, krátké, depresivní.
Trevanian si opět nenechal ujít příležitost uvést čtenáře do obrazu (svých milovaných) Basků - na výroční slavnosti poukázal jak na jejich charakter ("Muži nikdy neodpouštějí. Nikdy."), pověry, současnost a minulost, vztahy k cizincům, penězům a tradicím, a to bylo velice povedené (celý příběh se odehrává na francouzské straně Baskicka, v Salies). Pár zajímavých postřehů o morálce, křesťanské morálce (zpověď jako prostředek k vyprázdnění místa pro další hříchy) a životě. Jinak nemůžu říci, že by mne příběh zvlášť uhranul, nicméně pro autora mám slabost, takže 75%.

"Je v přirozenosti věcí, že vedou k jiným věcem."

"Klevetění dává našim ženám příležitost okusit lákavého hříchu bez nutnosti pokání, hříchu, který nikdy nezažijí z první ruky, jelikož jsou chráněny před pokušením nedostatkem odvahy, nedostatkem představivosti a nedostatkem příležitosti - kteréžto nedostatky vidí jako důkazy své morální bezúhonnosti."

"Nikdy jsem nepřemýšlel o lásce jako o něčem, co jedna osoba cítí k druhé. Vždycky jsem lásku chápal jako stav, situaci mimo ty dva lidi, jakési společné útočiště, kde oba nalézají útěchu a jistotu."

"Ohavná medicína, já vím. Ale moji pacienti by nevěřili, že je účinná, kyby byla chutná. Asi to nějak souvisí s křesťanskou domněnkou, že potěšení je špatné a bolest povznáší."

1 03.11.2020

Nemám slabost pro Švejka ani Haška, ale možná právě proto jsem si chtěla přečíst něco "jiného" z jeho tvorby a poučit se o souvislostech se Švejkem, jak je poodhalil Radko Pytlík svým dlouholetým bádáním o Haškovi. A to bylo zajímavé, jak neuvěřitelně blízko měly zkušenosti a zážitky Haškovy k obsahu Švejka.

1 31.10.2020

Pořízeno omylem (jiný stejnojmenný titul), ale srdnatě jsem se pustila do poezie, mnou nijak oblíbeného žánru. Ale záhy jsem odložila - velmi jednoduché krátké milostné výlevy, s příliš školáckými rýmy (vráska-láska), nevzbuzujícími ve mně zhola nic...

1 26.10.2020

Čtu knížku z Greenwich Village, tak jsem ji chtěla proložit povídkami z Manhattanu. ale naneštěstí jsem začala Childovou, která mi připadla velmi povědomá, jako bych ji už ale četla jinde. Pátráním jsem se přesvědčila, že jsem měla pravdu (povídková kniha Lee Childa Jmenuji se Reacher, pod jiným titulem, Noční ptáci), ale naštěstí (dalším pátráním) jsem se uklidnila, že je to patrně jediná, která už u nás vyšla. Všechny jsou datované 2015.

Zde je tedy seznam povídek (a postupně k nim přičiním poznámky):
Šaty za pět dolarů (Mary Higgins Clark) - průměrné, skoro bez vazby na M.
Bílý králík (Julie Hyzy) - průměrné, ale zobrazuje zajímavé místo v Central Parku s obří Alenkou a houbou
Obraz opuštěného bistra (Lee Child) - jak mám autora ráda, tak tímhle mne vůbec nijak nepotěšil (ani při prvním, ani druhém čtení)
Tři slůvka (Nancy Pickard) - zajímavé a zdánlivě předvídatelné, dobré (hodně dávno jsem četla jedinou autorčinu detektivku, která u nás vyšla, Prsten pravdy, a moc se mi líbila)
Omezování škod (Thomas H. Cook) - otevřený komorní psychothriller o automaticky provozovaném "umění omezování škod" rodiči, s mnoha proměnnými
Den po vítězství (Brendan DuBois) - Timea Square a den po skončení války, morální poselství
Sériový dobroděj (Jon L. Breen) - Empire State Building a okolí, ale příliš mnoho amerického zábavního průmyslu, vyžadující znalost kulturního kontextu - nezaujalo
V pasti! (Ben H. Winters) - hra o hře, nic moc, předvídatelné
Wall Street Rodeo (Angela Zeman) - vůbec nezaujalo (kámoši z ulice za války v Evropě a po návratu)
Převleky (N. J. Ayres) - nezaujalo
Zrzavý pastorek (Margaret B. Maron) - k čemu všemu múžou být dobré vši...
Suttonská smrt v přesčase (Judith Kelman) - představení Sutton Place, ale schované v poněkud smutném příběhu, zabaleném v cíleně zavádějícím podání hlavní hrdinky spisovatelky
Dizzy a Gillespie (Persia Walker) - pro mne děsivé obsahem, trochu předvídatelné a trochu nejasné
Já a Mikey (T. Jefferson Parker) - nelíbilo
Víckrát ano (Justin Scott) - nepochopeno
Jak Chin Yong-Yun zařídil šiduch (S. J. Rozan) - povídky z Chinatown jsou vždycky zajímavé, pokaždé se něco dozvím o čínské kultuře
Pekař z Bleecker Street (Jeffery Deaver) - docela zajímavé, poslední rok války v Evropě se souvisejícími dozvuky v USA - odplata naturalizovaných Němců a špionů

Zajímavé jsou v knize hlavně černobílé fotky, autentické, z různých končin Manhattanu. A každá povídka je uvedena minimapkou výřezu okolí M., kde se děj odehrává...

1 21.10.2020

Zajímavé jako jediné setkání s dílem autorovým přeloženým u nás. Chtěla jsem se něco málo o této osobnosti dozvědět, protože u nás se o ní moc neví, ale z tohoto raného víceméně deníkového záznamu je pouze jasné, že miloval každý kousek přírody rostlinné i živočišné v oblasti, kterou již miloval (a vydrželo mu to do konce života), tedy v kalifornském pohoří Sierra Nevada.
Kvůli spíš strohým deníkovým záznamům, vyžadujícím hojné poznámky pro našince v závěru, si mohou tohle útlé povídání plně užít snad především botanici. Ale závěrečné slovo o autorovi užitečné je.

Netroufám si hodnotit, protože odborný obsah je asi důležitější než čtivost, a znalec tamní fauny a flory nejsem. (Ještě tak kdyby byly obrázky ...)

Silně romanticko-dobrodružný příběh ve známých historických kulisách španělské reconquisty na konci 15. století. Sevilla a Granada, ortodoxní křesťanské tažení Torquemady (Úřadu velkého inkvizitora Svaté inkvizice pro potírání hříšného kacířství) proti konvertitům, židům a později Maurům, království proti sultanátu.
Historie je zde ale příliš pouhou kulisou; navíc mi příběh připadal často povědomý - něco podobného jsem v moderním podání četla dříve u jiných autorů. Jakkoli tedy čtivé, mně to moc nedalo. 70% (mnohé jiné autorovy knihy jsou lepší, např. Aztécká perla, která by klidně mohla volně navazovat...nebýt mnohem dříve napsaná)

"Od té doby, co člověk našel Boha, neustále kvůli němu bojuje."
...
"Teď už mi nepatří ani mé vlastní myšlenky? Copak nestačí, že říkám, co ode mě lidé chtějí slyšet, a že maluju, co chtějí namalovat - ať už je to cokoli? Můj pradědeček byl žid. Kdyby se někdy vrátili muslimové, budu Maur. A jestli mi někdy někdo přiloží meč na krk a řekne mi, že Bůh je obrovská sépie, tak mu to odkývám." (slova Diego Vásqueze, hlavního hrdiny, malíře, o kterém se mi zatím nepodařilo nalézt žádnou informaci)

V epilogu je pěkně naznačeno, jak nepěkně se bude doba vyvíjet dál, po opuštění Granady emírovým dvorem 2. ledna 1492:
"Brzy nato měl Kolumbus vydláždit Evropanům cestu k šíření chamtivosti a náboženského fanatismu reconquisty do celého světa."

1 12.10.2020

Rychle přečteno a vlastně zklamání: jakoby to byla jen kostra (ne zrovna ohlodaná, ale s pichlavými kostmi trčícími do všech stran); pro mne tomu chybělo maso, pořádný příběh. Tichá dívka měla příběh/ů košatý/ch až moc, Tvýma očima by si jich mohlo pár vypůjčit. Susanin efekt byl tak akorát, a ještě to bylo napínavé. Víc toho od autora neznám.
Tady jsme rovnou vrženi do experimentu s pamětí, psýchou, traumatologií (duše) a rozjímáme spolu s hrdiny nad minulostí versus současností, dětstvím versus dospělostí, životem versus smrtí a schopností se se vším všudy nějak smysluplně vypořádat (nebo jít ještě dál a do něčeho podivuhodně zasahovat).
Jakoby to byla taková autorova zpověď, jak vidí sám sebe, život a svět (však taky vystupuje pod svým jménem), a taky války a osobní děsivé události, a nic už k tomu čtenáři sdělit pro lepší zažívání (čtenářovo) nepotřebuje. Možná to není literární smrtelný hřích, ale mně tohle v knize nestačilo, ba spíš mne to od čtení odpuzovalo. Prostě tomu chyběla nějaká příloha, abych si to řádněji užila a měla třeba i nač vzpomínat (trochu jsem se zamotala do těch jídelních příměrů - maso anebo příloha - prostě kosti mi ke čtení nestačí). 50%

1 11.10.2020

Rozpačitý až nevěřícný dojem: autor je sice bývalý agent MI5, což slibuje znalost věci, akcí i britského politického a potenciálně teroristického prostředí a pozadí, ale knižní příběh toto rozhodně nenaplňuje. Navíc autor není žádný psavec, navíc (i přes celkovou nevěryhodnost) napětí i emoční náboj poněkud kolísá v průběhu celé knihy, a ani postavy nejsou pořádně vykreslené.
Škoda, pokukovala jsem i po jeho první autobiografické knize, ale po téhle zkušenosti si ji nejspíš odpustím.

1 08.10.2020

Docela dobré: nejsem na postapo, ale tohle se četlo slušně - sice hodně moralizování a připomínka známých věcí, ale opakování se možná jenom zdá - kniha byla vydaná 2004, teď jsme o 16 let "dál". Samozřejmě depresivní a bezvýchodné, a to i s tím závěrem... 75%

1 03.10.2020

Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, ani kdo je autor, takže po prvním trochu šoku, že hlavní hrdina je Rus a autorka jakbysmet, jsem se pustila do poměrně obsažného příběhu. I když se mi hrdina, mizera a podvodník, se štětcem i zbraní v ruce, nepříliš vlichocuje, jeho dumky v autorčině podání jsou velmi čtivé. Styl je takový maličko sarkastický, jakoby autorka pořád pomrkávala či alespoň povytahovala obočí, co ty na to, čtenáři? A mně se to líbí! Má neotřelý jazyk, plný zajímavých obratů a přirovnání, popisy čehokoli a kohokoli a jakékoli situace jsou velmi barvité, košaté a bohaté (mj. zip vycenil zoubky - to jsem snad ještě neslyšela; popis dvou zápasících kocourů byl víc než živý).

Trvalo to, než jsem se velkou a těžkou knihou prokousala celou (zejména spoustou historických záležitostí - v pořadí mých zájmových priorit - Španělska, Ruska i Izraele a výtvarným uměním, El Greco), ale činila jsem tak s chutí... Jen nebýt těch ohavných překlepů a chyb, které tak strašně ruší při čtení.

Autorka má docela pregnantní pohled na evropské dějiny, nedej Bůh, aby byla stejně dobrá vizionářka:

"Když se nad tím zamyslíte, tak člověk je natolik zabedněný, že po celé své zamotané dějiny utkvěle opakuje stále tytéž sebevražedné chyby. .. Stačí se podívat na španělské dějiny. Militantní Vizigótové, kteří se na počátku osmého století nemohli dohodnout, čí bude trůn, naprosto nechápali, že když na pomoc povolávají severoafrického Tárika ibn Sáida, tak otevírají dveře vojskům právě zrozeného Mohameda. Dejme tomu Roderik byl na hlavu poražen u Guadalety a utopil se... Ostatně víte, kde se asi dokázal utopit? Že by ve věčně vyschlém Guadalquiviru? Ačkoli - u nás v umyvadle chudokrevného Jordánu, taky umějí pokřtít tisíce nových křesťanů... No dobře, tak král Roderik utonul v Pánu. A co? Vrátil se snad po vítězství žoldák Tárik zpátky do své severní Afriky? To zrovna! Jeho pronásledovala nezdolná vášeň - snaha rozšířit náboženství Prorokovo i do země nevěřících. A navíc bažil po nálezu legendárního pokladu krále Šalamouna, který měl být z důvodu historii neznámých ukryt ve skrýši kdesi v Toledu. Hm, to je zajímavé...a proč zrovna v Toledu? A proč, proč - alespoň s dnešního pohledu - dosti skrovné poklady Templu (na každé potopené galeoně bylo zlata, stříbra, slonoviny a vzácného koření třikrát víc než v židovské chrámové pokladnici) nepopřávaly drancujícím bandám cizozemců klidu do té míry, že vstoupily do dějin, do literatury, do mytologie? Na tom vlastně nesejde: divoké hordy Berberů (čti Maurů, to je poetičtější, stačí náš evropský, díky Shakespearovi zdomácnělý Othello s jeho ušlechtilou, ale přece jen zločinnou žárlivostí!) ovládly většinu poloostrova už počátkem osmého století. A dobře Evropě tak!
Člověka napadne, že by bývalo stačilo, aby si Evropané tuhle historickou zkušenost pořádně zapsali za uši. Jenže... to ani náhodou! Uprostřed dvacátého století zapomětlivá Evropa stále tytéž Maury láká na své zelené palouky a do uliček, splachovaných šamponem: Jen pojďte, teto kočko, pokolébat naši myšku... Od té doby uplynulo sotva pár desítek let - což je okamžik, řasa spadlá z víčka dvacátého století - a hrdá Evropa najednou před novými humanitárními hordami kličkuje, klopýtá, ustupuje a omlouvá se za veškeré dosud způsobené ústrky, platí odstupné, příspěvky, stipendia a granty, jenže je pozdě: zelené palouky jsou celé zasrané, po dlážděných uličkách se procházejí slečny zachumlané v burkách či nikábech a černých šátcích až po černá očka a na hlavních evropských náměstích v šahídských pásech zuřivě protestují známí herci tentokrát už smíšeného půsodu... Sbohem, Evropo! Arrivederci, Roma! Alláh akbar, Mnichove... konečné řešení evropské otázky je opravdu blízko.
Ale stejně jako dřív si všichni lámou hlavu s doposud nenalezeným pokladem krále Šalamouna..." (s. 80)

Obsáhlá kniha líčí velmi doširoka velkou rodinu hrdiny, vlastních i nevlastních blízkých i vzdálených příbuzných, kořeny jdou do hloubky (historie) i do široka (Španělsko, Itálie, Holandsko, Rusko, Ukrajina, Izrael...), takže se v ní lze i ztratit. Jako v každé sáze jsou některé části méně záživné, ale vše souvisí se vším, hlavně se zkušenostmi a schopnostmi hlavního hrdiny v jeho utajeném, byť lukrativním podnikání. Vrcholem všeho je finále.
Autorka si pěkně pohrála s motivy rodiny, minulosti, ale i Sv. Benediktem a Vatikánem (Úřad pro náboženské záležitosti, tj. Banco Vaticano) a bílými holubicemi.

1 27.09.2020

Nezáživné, úmorné, nezajímavé. Jak mi obvykle nevadí severská jména, tak kombinace švédských s litevskými byla i na mne moc.
Autorku jsem zkusila podruhé, ale víckrát to zkoušet nebudu.

1 26.09.2020

Zklamání: po prvním díle plném zajímavostí ze života autistů a zvukové archeologie, tady hned spadneme do podivných akcí ještě podivnějších organizací a lidí. Špionážního na tom moc není, jen pořád ti zlí honí ty hodné a ubližují jim. Opravdu styl jak pro -náctileté.
Rychlost zvuku byla zcela samostatná dobrá kniha, a tak to mělo taky zůstat.

1 25.09.2020

U nás poslední vydaný díl (ze 13 v originále), jakoby se opravdu někdo zalekl toho zřejmého odhalování prohnilosti politiky, tehdy i dnes. Volby, lobby, nekalé praktiky, zločinná spolčení, lež, korupce, touha po moci, to vše světem vládne tisíce let.

Sám otec Metellus (vedle něj Decius Metellus mladší neměl vlastně dosud žádné slovo, nebyl zplnomocněn) při dumání, jak syna dostat z obvinění z vraždy, podotýká: "Tohle je politika ve své nejšpinavější podobě a podplacení člověka se může ukázat jako nejsnazší, nejjednodušší a v dlouhodobém měřítku nejlevnější způsob, jak to zařídit."

Drsné, ale dobré čtení. Tentokrát autor ale ještě víc v textu poučoval, což už jsem mu i sama (stále lačna informačního nášupu, nejen napínavého příběhu) měla trošku za zlé.

1 24.09.2020

Moc pěkné představení života "ubohého" edila, který má mj. na starosti stoky při zvedající se hladině otce Tiberina (ve městě zápasícím s gangy a nejasným vedením Republiky). Otázkou je, zda na mizerném stavu neudržovaného podzemí Města nenese náhodou někdo vinu už zdřívějška. A kupodivu Metellovi tentokrát může pomoci jen jediný nezkorumpovatelný významný senátor, s nímž by se jinak v žádném případě nebratříčkoval, a tím je Kato (mladší).
Opět výborné čtení.

Pozn.: několikrát sám Metellus, takto sepisující své paměti o dost později, zmiňuje, jak závidí Katonovi jeho smrt v Utice po definitivním pádu Republiky. Nu, schválně jsem se podívala do chytrého zdroje, jak že zemřel: velmi bolestivou sebevraždou (typu sepukka), špatně provedenou, takže s prodlužovanou agonií (no jestli tohle je pěkná smrt, tak nevím...).

1 24.09.2020

"Byl jsem mnohem šťastnější, než má obyčejný smrtelník právo být, a to mě mělo varovat. Veškeré mytologické příběhy a každý závěr řecké tragédie, co byl kdy napsán, odhalil zcela jasně jednu nevyhnutelnou pravdu: pokud jste svrchovaně šťastní, bohové na vás mají spadeno. Nelibě nesou, když jsou lidé blažení, a přimějí vás za to zaplatit."
S touhle overturou je jasné, půjde do tuhého a půjde o bohy, a dokonce o uvalení kletby na celý věčný Řím, což vyděsí bez výjimky všechny a vyžádá si to velmi náročné lustrum. A zaúkoluje Decia Metella, za i jinak pohnutých dob triumvirátu, kdy jeden bere všechnu slávu, aniž by v Římě vůbec byl (Caesar v Galii), druhý vládne Římu a světu, i když má šéfovat Hispánii (Pompeius), a třetí už neví, co roupama, tak hodlá napadnout momentálně klidné Parthy a ještě krapet si přihodit do své bezedné pokladničky (Krassus).
Výborné a poučné čtení.

1 24.09.2020

Naštěstí kniha začala mými oblíbenými destinacemi - Španělsko (Madrid a jih, Andalusie) a Portugalsko (Lisabon a pár dalších míst, bez severu včetně Porta), což mě docela navnadilo. Mnohá následující dílčí zastavení v některých dalších středomořských zemích mne ale vůbec neuchvátila, zejména výletní loď východním Středomořím, Maroko apod. Autorka si zamilovala Itálii, takže i jí dává přednost zde a hlavně vše porovnává s místem v Toskánsku, kde si s manželem nechali přestavovat starý dům (zatímco si užívali na cestách).
Je znát, že autorka je Američanka (neváhá se až poněkud neomaleně obout do různých cizokrajných zvyků, situací a míst, protože ve srovnání s rodnou Georgií a domovinou v Kalifornii vše bledne), bohatá (nic si neodepře a na ubytování si i tak občas postěžuje přestože třeba ve Španělsku nocovali hlavně v "paradores", což je bezkonkurenčně nejdražší možnost ubytování v autentických historických budovách) a známá svými předchozími knihami (proto jí asi umožnili takovýto nesourodý deníček z cest po světě vydat).
Gastronomie v její podobě mne nijak neuchvátila, většinou jmenuje místní speciality a vůbec svůj jídelníček, čemuž věnuje velkou část textu.
Literární exkurzy (zejména španělští a italští autoři) by byly zajímavé asi spíš pro znalce, protože povětšinou se jedná o velmi málo známá jména, nebo alespoň méně známou tvorbu.
Těžko hodnotit jako celek, průměr za jednotlivé kapitoly takových 70%.

1 22.08.2020

Krásné fotky (škoda, že se některé opakují i na obálce, jistě by jich bylo víc) a nahlédnutí do několika národních parků v Ontariu, Albertě i Britské Kolumbii, mezi nimiž se nesourodá trojice pohybovala dlouhými autobusovými štrekami. Krátké deníkové vyprávění o sedmi týdnech putování před více než dvaceti lety.
Styl ale jednoduchý ve stylu šli jsme, stopovali jsme, stoupali jsme, nevěděli jsme, kde jsme, hledali jsme místo na přespání a uvařili jsme si (stále totéž - rýže s cibulí, chleba se špekem, čočku) a samozřejmě mokli (skoro se po cestě rozpustili, rozhodně je opouštěly všechny věci, které nevydržely tolik vody jako člověk). Z obsahu jsou tedy zajímavá především úvodní slova o jednotlivých provinciích, místech a parcích a samozřejmě nádherné výhledy (medvěda naštěstí nepotkali). Taky se nedozvíme, co byli vlastně ti tři vlastně zač, jak k sobě patřili, jak se znali, co měli z domova/světa za sebou.
Velice tomu chyběla mapa, resp. mapky.

1 21.08.2020

Hrůza; jak jsem měla Halinu kdysi ráda s jejími Banánkami, tak teď tedy opravdu nemusím číst její pochmurný (rozuměj ani trochu vtipný) životopis protkaný skrz naskrz nevěrami celé rodiny... Někdy je to až přes míru, skoro porno, a autorka je přitom vždy za hvězdu, což to celé dělá ještě nechutnější.
Výsledkem je miniaturní kniha, text ani ne 150 stran (v tom ještě rádobyvtipné ilustrace), vysázený velkými písmeny - to jako čtenář s mizerným zrakem sice uvítám, ale nesměla by stát stejně jako nějaký plnohodnotný román...
Ani ty podtituly kapitolek nebyly humorné, mohly to přitom být takové ty její známé rady..., to by to všechno ovšem nesmělo být tak sebestředně pitomoučké.
První a po zkušenosti poslední její kniha.

Jedině souzním s jedním ze zde pohříchu jen velmi mála uvedených citátů jejího otce:
"K doktorovi půjdu, až mi bude líp."

1 14.08.2020