Sparkling komentáře u knih

Moc dobrá kniha. A taky zvláštní. Nejsem si jistá, jestli si nemyslím, že tahat do beletrie politiku je pro autora často zjednodušení, kvůli kterému bych oné knize pár bodů ubrala. Přece jen vytáhnout dramatický úsek (například) české historie je opravdu jednoduchý způsob, který autorovi rychle a lehce dopomůže k tomu, aby ve čtenáři probudil dojetí, nostalgii či jiné emoce. Tomáš Zmeškal ale historii a politické souvislosti jako nástroj k dosažení emocí u čtenáře nepotřebuje, zvldádá to svým příběhem vyprávěným ani přehnaně stroze, ani s patetickým nádechem. Také obdivuji to, jak je kniha souborem nejrůznějších literárních forem-dopisy, odborné zprávy, ich forma, er forma, téměř sci-fi vize... Jediné, co mě zklamalo, byla poslední kapitola. Čekala jsem gradaci a následné uzavření, místo toho přišlo mírné zmatení.

5 20.05.2016

Tuto knihu jsem četla několikrát, poprvé snad ve 14-ti letech, naposledy právě teď, několikrát v češtině, teď poprvé v angličtině. Nikdy mě neomrzí, nikdy. Virginia mě do knihy zas a znova vtahuje, vězní mě mezi věty, slova, písmena, lisuje mě mezi stránkami, uzavírá mě do desek knihy. Pokaždé, když Paní Dallowayovou otevřu a absorbuju prvních pár stran, vnímám to, co čtu, odlišně od minulého přečtení. Snad u žádné jiné knihy neplatí ona otřepaná fráze, že při každém přečtení vám kniha dá něco nového a dosud nepoznaného, tak moc jako právě u Paní Dallowayové.

5 20.05.2016

Úžasný psychologický román. Jediné, co mě rušilo, byla přítomnost doktorovy manželky a komické prvky, které do románu (ať už chtěně či mimovolně) vnesla.

4 04.09.2019

Mám chuť si tuto knihu okamžitě přečíst znova.
Přirostly mi k srdci všechny ty šíleně úžasné a úžasně šílené postavy (šílené ale uvěřitelné, přirozené, nešroubované!), naprosto mě okouzlilo plynutí textu fragmentované do vyprávěcích částí v er formě i ich formě a do částí dopisových, přičemž tyto úseky jsou ještě prokládané odstavci zabývajícími se konceptem happy endu z filosofického hlediska.
Jak už bylo řečeno, celá kniha je vystavěna na kruhových základech, motivy se opakují, proměňují, objevují se znova v lehce pozměněné formě. Často vás zaujme nějaký detail a chvíli přemýšlíte, ve které části knihy a u které postavy jste si ho všimli poprvé. Zároveň se příběhy jednotlivých postav míjejících se v prostoru i čase v průběhu knihy na různých místech protínají.
A jazyk? Úžasné. Autorka s ním kouzlí naprosto jediněčným a mnou zatím v jiné knize nepoznaným stylem, přitom ale text nepůsobí uměle a prvoplánově složitě.

4 27.11.2018

Zábavné oddechové čtení - rozhodně o dost lepší než filmové zpracování, ale žádný literární skvost to není.

4 30.10.2018

Velmi mě ruší krkolomný překlad. Chápu, že překládat Patti určitě není snadný úkol a pokud by přeložené věty "jen" postrádaly to kouzlo a lehkost, které mají v originále, asi bych neměla potřebu to komentovat, ale přeložit "Hairy balls, cocks with wings, the prime organ of Genet´s angels" jako "Vlasaté koule, ptáci s křídly, základní orgány Genetových andělů" mi přijde nejen jako absence talentu na přeložení textu tak, aby v něm byla co nejvíc zachována atmosféra a nálada původního textu, ale jako velký přešlap značící buď neporozumění jazyku nebo prudérnost, která zamezuje tomu, aby byla textu ponechána autentičnost a autorkou zamýšlené vyznění.

4 13.11.2017

Popis duševní nemoci se dá najít v mnohých knihách, ale rozhodně ne tak silný, propracovaný, snažící se komplexně a pečlivě uvést čtenáře do světa, který nemocný prožívá. V této knize se čtenář útržkovitě seznamuje i se zvláštním jazykem, který si Debora, hlavní postava, vytváří.
Pasáže, kde nás Debora uvádí do svého prožívání nemoci, nejsou lehké čtení. Postupem času se ale čtenář zorientuje v "bozích" a jiných postavách, které ovlivňují Debořiny emoce a nálady a momentální výslednici pozitivních a negativních podnětů, které od nich vycházejí, a stejně tak začne chápat síť vztahů mezi pacintkami v léčebně a pravidly a zvláštnostmi, které v tomto specifickém společenství platí. Zjišťuje také, že duševně nemocní se občas zdají být zdravější a "lidštější" než "normální" lidé, ti zvenčí. Dojemná je touha pacientek dostat se zpátky do života "tam venku", idealizace tohoto světa a zároveň obavy z něj a z možnosti, že se do něj někdy navrátí.
Nádherný je vztah, který se postupně rozvíjí mezi Deborou a její lékařkou, doktorkou Friedovou, která zůstává autentická, svá, nevychází z role psychiatričky/psychoterapeutky a nesnaží se Deboře vnutit skrz to, co si myslí, že by chtěla slyšet, ale ladí se na ni, pokouší se uchopit a pochopit její svět, být citlivá, ale když to Debora potřebuje, když propadá sebelítosti a stagnaci, i tvrdá a drsná.
Doktorka Friedová by podle mě měla být inspirací pro každého, kdo se v budoucnu plánuje uplatnit v profesi spadající do oblasti psychologie.

4 19.06.2017

Nechápu nízké hodnocení.
Z osmi povídek mě sedm naprosto uchvátilo, všechny jsou prodchnuté chladnou, vlhkou hlínou vonící atmosférou Lotyšska. Spojuje je také to, že hlavními hrdinkami jsou silné, ale často ztracené, zoufalé či jen smířené ženy. Ale nejde o typickou knihu o "fňuknách", ani o feministické litanie, přítomné jsou i mužské postavy.
Moc doporučuju.

4 21.03.2017

Na začátku jsem měla pocit, že ke mně kniha vlastně vůbec nijak nepromlouvá, přestože jsem obdivovala jazyk, jakým je napsána, a proto jsem ji četla velice pomalu a s častými záseky. Ale po přečtení už mluvím jinak... Nádherný, přisprostlý a přitom poetický text o prazvláštním přátelství tří roztomilých podivínů, který se (jak jsem pochopila) musí číst rychle a bez velkého přemýšlení (alespoň pro mě to tak platí), aby se projevilo jeho chaotické a přesto vlastně zvláštním způsobem uspořádané kouzlo.

4 20.05.2016

Úchvatné! Knihu jsem dostala a dlouho jsem se jejímu přečtení vyhýbala, slova jako ,,cestopis´´ či ,,fiktivní ostrov´´ ve mně vyvolávala nedůvěru. Jak jsem se mýlila! Ještěže jsem si knihy po několika letech všimla v knihovně a kvůli nedostatku času na rozmýšlení ji vybrala jako četbu na třídenní pobyt se školou.
Nikdy jsem nečetla nic podobného, což je pro mě jeden z atributů, které musí kniha splňovat, aby mě zaujala a měla šanci stát se mou oblíbenou. Slovo ,,originální´´ už sice téměř ztratilo význam, ale v knize Zlatý věk jej opět našlo (a tentokrát prohloubený a zdůrazněný). První polovina knihy je popis nejrůznějších aspektů bezejmenného ostrova, na kterém vypravěč pobýval. Mohlo by to leckoho odradit, ale prosím, prosím, PROSÍM, jestli tento komentář čte někdo, kdo váhá nad přečtením Zlatého věku, důvěřujte vášnivé (a snad i celkem náročné) čtenářce a hned knihu otevřete a začtěte se. Nechápu, jak autor mohl vymyslet tolik kouzelných informací o vymyšleném ostrově a napsat je na 150-ti stranách tak poutavě, že jsem se od nich nedokázala odtrhnout. Druhou polovinu knihy pak tvoří jeden příběh z Knihy ostrovanů, který je neméně fascinující než první polovina knihy, přestože tu už (alespoň v mých očích) nepřekonal. Častým úkazem jsou v knize téměř (a někdy doslovně) filozofické pasáže, kterými si procvičíte mozek, uvažování, porozumění i vytváření názoru.
Ve všech kapitolkách autor přeskakuje od příběhu k příběhu, ale takovým způsobem, že se čtenář začte do příběhu A, v tom je pak vsuvka příběhu B, v té vsuvka příběhu C... Čtěnář dočte vsuvku C, se zatajeným dechem se prodírá slovy, až ji nakonec dočte a autor jej znovu nenásilně přesune do příběhu B, na který čtenář při čtení vsunutého příběhu C úplně zapomněl, ale teď si opět rozpomene a se stejným zápalem a zvědavostí, s jakými četl vsuvku C, se vrhne na B. A s návratem do příběhu A je to úplně stejné. Celá kniha je úžasným obrazem složeným (snad doslova) z milionů drobných střípků třpytivých drahokamů pestrých barev, které způsobují, že se čtenáři tají dech. Když se přes jejich průhledné úlomky čtenář podívá na svět, získá úplně novou perspektivu, svět se jimi zabarví do jasných barev a jeho tvrdé hrany se různě zaoblí a pokřiví.
Další věc, kterou mě kniha uchvátila, je autorův bohatý a nádherný jazyk, zamotaná souvětí, která se mi zavrtala do hlavy a ještě teď mi v ní rezonují.
První setkání s Michalem Ajvazem pro mě nemohlo dopadnout líp. Drahocenná kniha.

Na to, jak se o knize všude mluvilo, mě zase tolik nenadchla. Liesel si samozřejmě nejde nezamilovat, i některé další postavy mi přirostly k srdci, ale zase ne natolik, abych na ně myslela ještě pár dní po přečtení.

4 20.05.2016

Pro mě to byl velkolepý návrat Urbanova stylu, toho stylu, který mě pohltil po přečtení Santiniho jazyka (první kniha, co jsem od Urbana četla), stylu, který mi například u knihy Boletus arcanus chyběl. Úchvatné.

4 20.05.2016

Knihu jsem nedočetla (dostala jsem se do necelých dvou třetin), takže nevím, jestli mám právo hodnotit. Nicméně můj dojem je velmi negativní. Vůbec nevím, co jsem to vlastně četla. Je těžké se soustředit na text, který téměř nedává smysl, na začátku mě zvláštní styl Burroughsova psaní bavil, ale pak přišlo otupení, kdy jsem text vnímala jen s velkými obtížemi.
Mám trochu pocit, že Burroughs se snaží za každou cenu šokovat-detaily z života feťáků, homosexuální hrátky-no, nevím, jestli mi tohle stačí. Nejsem nijak prudérní (haha), ale ani netoužím po knize plné znásilnění, snahy o zhnusení čtenáře a nesmyslných pasáží. Pokud to pro někoho z vás byl zážitek a o něco vás to obohatilo, dejte mi prosím vědět (vážně, ráda objevím nový rozměr, který mně zůstává skrytý).

4 20.05.2016

Stává se mi opravdu zřídkakdy, že lituji peněz a času, které jsem vložila do literatury, ale u této knihy se mi to "poštěstilo".
Při čtení jsem měla neodbytný a neutuchající pocit dejà vu, jako bych se se všemi aspekty příběhu i stylu vyprávění a vyjadřování už setkala v jiných knihách českých spisovatelů dnešní doby (zoufalá neoriginalita většiny současných českých autorů je kapitola sama pro sebe). Musela jsem se pousmát, když jsem v tiráži postřehla jméno Miloše Urbana jakožto odpovědného redaktora, protože se mi zdá, že Koudela v textu vykrádal právě jeho poměrně výrazným způsobem, ačkoliv ne právě zdařile (na mysl mi při čtení knihy opakovaně vyvstávala především kniha Sedmikostelí).
Co se týče jazykové korektury/redakce textu (bohužel mi chybí znalosti týkající se rozdělení zodpovědnosti za kontrolu textu), někdo by si zasloužil dostat výpověď. V textu se to hemží chybami pravopisnými i stylistickými. Nevím, jak to vnímají jiní čtenáři, ale mě dohání k šílenství, když se v textu objevují pravopisně chybně psaná slova jako například "chlorofil", neustále se opakuje citoslovce "he he", nebo se střídá spisovný a nespisovný tvar přídavného jména v rámci jednoho souvětí (a to nejsou jediné nešvary, které vás v textu můžou vyděsit).
Charaktery postav jsou vykresleny nevěrohodně, chovají se křečovitě, nepřirozeně.
Co se týče příběhu samotného, byl plytký a beze stopy invence, stejně jako styl vyprávění. Měla jsem pocit, jako by se jednalo o text účastníka kurzu tvůrčího psaní. Co mě však zaujalo, byly kapitoly věnované Věře a Petek, ty se autorovi opravdu povedly a věřila jsem mu každé slovo. Škoda, že byly utopené ve zbytku textu, který za moc nestál.

3 11.09.2023

Jedno velké klišé.

3 11.02.2023

Severskou atmosférou prodchnutá kniha. Mlha, mrazivo, borovice, cigarety a levný alkohol, touha po blízkosti. Matka, syn, vedlejší postavy (z pohledu syna vedlejší, matčina optika je zjevně rozdílná). Zní to jako recept na knihu, která má všechny předpoklady mě nadchnout, z nějakého důvodu se tak ale nestalo. Pettersenova kniha Na Sibiř se mě dotkla a zůstala ve mně, u této knihy to říct nemůžu.

3 26.01.2019

(Ne)smysl života, štěstí i smutek v čistotě, ctnosti a prostotě. Moc krásné.

3 12.01.2019

Nejprve jsem zhlédla seriál a naprosto mi učaroval - i když to asi vzhledem k obsahu, formě i celkovému ladění není příliš dobře zvolené slovo.
Camille v podání Amy Adams působí temně, opravdu i trochu nebezpečně, ale hlavně nesmírně křehce - jako nějaké malé zvířátko krčící se v rohu s vyděšeným výrazem v očích, a to je zřejmě jeden z důvodů, proč s touto postavou tolik lidí sympatizuje. Vyvolává v nich touhu obejmout ji, odtáhnout ji z její dysfunkční rodiny a zvráceného rodného města a slíbit jí, že všechno bude v pořádku.
V knize mi paradoxně chyběla hlubší charakteristika hlavní postavy, přestože jsem se domínvala, že vzhledem k vyprávění příběhu v ich formě a právě z pohledu Camille (tentokrát ne obrazy, ale slovy, takže by se mohly objevit nové drobnůstky odhalující víc z příběhu i ze samotné Camille - přece jen mi slova byla vždy bližší než obrazy), k ničemu takovému nedošlo.
Příběhu podle mě ona popisnost a doslovná konkrétnost nakonec škodí. Seriálová verze dodala knize formu, která jako by pro ni byla předem stvořená - jako by s tímto záměrem byla od začátku psána.
Scény rozpíjející se jedna ve druhou, přelévání ze sna do reality a následně z reality do vzpomínky, rozostřené obrazy, míhání duchů z minulosti v současném a naprosto reálném světě - to vše souzní s esencí Camille, s její křehkostí, nevyrovnaností, nejistotou a možná i s neustálým lehkým obluzením smyslů vzniklým permanentním přísunem vodky z lahve od Evianu.
Stručně řečeno: kniha moje očekávání nesplnila a mistrovské dílo v tomto případě (dost netypicky) představuje seriál, ne jeho knižní předloha.

3 20.10.2018

Italo Calvino touto knihou skládá nádherný hold Čtení, Čtenářům, Literatuře.
Co se týče struktury vyprávění, vzdáleně mi kniha připomněla Londonova Tuláka po hvězdách, kterého ale obsah mnohonásobně převyšuje. Liší se také spíše žertovným laděním.
Hlavní linie vyprávění se vyznačuje originalitou a (nenásilnou) hravostí a každá z odboček - kapitolek žijících vlastním životem a zároveň tvořících každá vlastním dílkem skládačku celé knihy - člověka vtáhne po pár prvních řádcích a ve výsledku se čtenář cítí stejně frustrovaně jako Calvinův Čtenář, když je četba jednotlivých příběhů přerušena (nutno říct, že vždy perfektně zvolenou pointou).

3 13.10.2018

Líbil se mi styl psaní, vyprávění bohaté na detaily, dokonce mi ani nevadily prvky magického realismu. Užívala jsem si i spletité vztahy mezi mnoha postavami, rodina Truebových by ani nepotřebovala další společnost vedlejších postav, vystačila by si sama. Z nějakého důvodu jsem se ale dost nudila.
(Jako první jsem viděla film a Clara se nemohla vyhnout převzetí podoby Meryl Streep, která oplývá stejnou nadpozemskou aurou jako postava, kterou představovala...)

3 26.06.2018