Sparkling komentáře u knih
Úžasně vykreslená atmosféra horkých dní ve Španělsku.
Manzanilla, zoufalý vrah, který spáchal zločin z vášně a nyní se skrývá na střechách a bojí se hnout, aby nebyl chycen policejními hlídkami pečlivě prohledávajícími ulice dole pod ním, neustávající bouře, blesky a silný déšť, který utichá vždy jen na pár krátkých minut, aby se vrátil s ještě větší prudkostí. A do těchto dramatických kulis přijíždí čtyři lidé - manžel, manželka, dcerka a potencionální milenka. Jak jinak by to mohlo dopadnout, než skvěle.
Občas mi to trochu připomínalo styl Simone de Beauvoir, což je velká pochvala.
Uchvátilo mě úžasné propojení prožívání jednotlivých postav s přírodními jevy, to velmi oceňuju a ne každý to umí. Stejně tak už jen samotný jemný a přitom velice propracovaný popis jednotlivých duševních stavů, což se pro psaní knihy, jejíž středobodem je ústav pro duševně choré, hodí. Autor očividně umí velmi dobře psát, líbily se mi pasáže podobné volnému proudu vědomí.
Jediné, co mi chybělo, byl nějaký lépe uzavřený konec. A trochu mě mrzí, že je kniha založená na reálných postavách, trochu mám pak vždycky pocit, že si to autor zjednodušil.
Velmi čtivý román založený na třech příbězích, které se na konci propojí. Všechny tři dějové linie mě bavily a užívala jsem i styl, kterým byl román napsaný. Pravda je, že nejde o náročnou či nějak hlubokou knihu, ale ani o nic povrchního. Trochu mě zklamalo rozuzlení, asi jsem při tom neustálém napětí a tápání mezi různými náznaky propojení příběhů čekala něco, co mi opravdu vyrazí dech, kniha na to potenciál měla. Na druhou stranu je ale kniha v porovnání s typickou dnešní produkcí malým zázrakem.
První nuda od Simone. Po několika jejích knihách, které se staly mými oblíbenými, mě to překvapilo, ale dělalo mi problém vůbec knihu dočíst.
Divím se, že není román známější - upoutala mě obálka a po prolistování i styl psaní a použitý jazyk. Zvláštní, ale nedotažený příběh. Něco se mi zdálo moc dobré, ale něco tomu chybělo (včetně nějakého zdařilejšího a výraznějšího uzavření). Přesto za přečtení stojí.
Zajímavý příběh, jak už někdo psal, jde o propletení detektivní a romantické dějové linky (doplněné trochou historie a úvah o lidské povaze). Čtivá kniha, ale pro mě průměrná. Označila bych ji jako vhodnou na odpočinkovou četbu.
První polovina knihy mě dostala - líbila se mi ta zváštní atmosféra jak tvrdých začátků Joeova života (a citlivé a barvité popisy některých jeho epizod a Joeových vlastností a zvláštností), tak prvních fragmentů života smetánky u Jezera potáplic. Celý příběh mi občas něčím připomenul Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho, ale spíš právě tou atmosférou bohaté společnosti a kluka, který se mezi její členy tak nějak omylem dostane. (SPOILERY.) Druhá půlka ale působí jako nějaká detektivka či kniha o boji gangsterů. Joeův a Clařin divoký úprk Amerikou na tolika stranách mi přišel zbytečný, stejně tak přehnaně působící zápletky plné rvaček, podvodů, lží, vražd a výslechů. Což mě vede k samotnému vztahu Clary a Joea, který pro mě představuje další záhadu: co si na Claře vlastně Joe zamiloval? Podle toho, jak ji autor předvedl, si to moc neumím představit. Možná tak nějaké pobláznění, fyzická přitažlivost, ale vydat se kvůli ní na takovou cestu a potom dřít v továrně, aby ona mohla sedět doma a tlachat se sousedkou? Dalším mínusem je pro mě Penfieldova poezie. Kdybych nebyla takový "obsedantní" čtenář, asi bych ji přeskočila.
Čekala jsem něco ve stylu Sylwie Chutnik, dynamické, silné příběhy, jen zasazené ne do polského, ale do italského prostředí. Kniha se mi ale zdála mdlá a utahaná.
Moc nechápu, co se mi to vlastně dostalo do rukou, ale tohle tedy za literaturu nepovažuju. Téměř náhodné shluky písmen, slov a vět beze smyslu. Každý ale má jiný vkus a možná jen nemám dostatečně vyvinutý smysl pro absurdno. Gertrude Steinová má taky hodně obdivovatelů...
Je pravda, že kniha Milovnice nastavila laťku velmi, velmi vysoko (téměř až nedozírně), takže se dalo očekávat, že další knihy, které si od Elfriede přečtu, už mě tolik nenadchnou, protože autorů, u kterých člověk zjistí, že každá jejich další kniha ho dokáže znova překvapit a uvést v úžas, není moc.
Lačnost je sice moc dobrá kniha, ale kvalit Milovnic a šoku z úplně nového druhu literatury a používání jazyka, který jsem pocítila při prvním čtení Jelinekové (Zimní putování), pro mě nedosahuje. Za přečtení ale stojí, i když člověk k jejímu zdolání potřebuje alespoň mírnou dávku trpělivosti a schopnosti zachovat si chladnou hlavu, pokud má při čtení občas pocit, že slova a věty nedávají smysl či do zbytku textu vůbec nezasahují.
A nakonec musím zmínit, že miluju, jak Jelineková promlouvá ke čtěnáři. S ironií a bezohledností, a přitom shovívavě.
Moje seznámení s Proustem. Nádherné používání jazyka, popis krajiny, města i počasí, až má člověk pocit, že se na oněch místech a v onom slunečném či deštivém dni prochází společně se Jeanem a fascinovaně s ním pozoruje okolní přírodu a vdechuje její vůni. Knize ale podle mě hodně uškodilo, že není dopsaná (to dá ale asi rozum). Editoři se sice zřejmě snažili, seč mohli, přesto jsou ale v knize místa, a to celkem častá, kdy jsem buď přemýšlela, jak se zbylým textem souvisí a proč je tam Proust vůbec zařazoval, nebo jsem byla zdlouhavým popisem například soudních sporů tak unavená, že jsem knihu málem nedočetla. Časté jsou poznámky pod čarou, ve kterých editoři upozorňují na chybějící text v rukopisu, na původně jinak napsané jméno či na nesrovnalosti s předchozím textem. Takže trochu zmatek.
Proustův styl psaní mi občas lehce připomínal moje oblíbence Galsworthyho a Woolfovou.
Jako předehra k Hledání ztraceného času kniha posloužila dobře, předpokládám a doufám, že ve srovnání s nedokončeným románem Jean Santeuil bude Hledání propracovanější (či spíše dopracovanější) a moc se na ně těším.
První půlka knihy je zpovědí ženy alkoholika, výčitky a doznání jsou často mířeny přímo k němu. Myslím si, že básně mohou zaujmout jen ženu, která přožila něco podobného, pro mě šlo o nezáživný text se stále se opakujícími stížnostmi a nářky. Druhá půlka knihy je o něco lepší, ale celkově jsem se už těšila, až knihu odložím.
Strašidelné to tedy moc není, ale atmosféra všech povídek mi tento nedostatek plně vynahradila. Ono možná někdy stačí, když člověk nějaké děsivé nadpřirozeno očekává... A ono vůbec nepřijde. Pro mě nejděsivější povídkou byly Děti na mostě.
Velice užitečná kniha pro všechny, kdo se začínají zajímat o architekturu. Začátky nejsou lehké, člověk je vržen (lépe řečeno sám se uvrhne) do milionu různých architektonických prvků větších či menších rozměrů a do nejrůznějších stylů a není si jistý, jak vlastně začít. A právě na to je tato kniha moc dobrá. Jediné, co bych vytkla, je, že autorka občas napíše nějaký pojem, který hned nevysvětlí, a člověk na jeho vysvětlení narazí až po pár kapitolách. Naštěstí je ale na konci malý slovníček pojmů.
Nuda, nuda, nuda. Celý příběh by se pohodlně vešel do padesáti stránek. Jediné, co za to stálo, byly občasné záblesky dobře použitého krásného jazyka, což mám ráda, ale na to, aby byla kniha dobrá, by jich muselo být o mnoho víc, nemluvě o tom, že příběh by potřeboval spád a nějakou pořádnou zápletku. Celá kniha se mi zdála tak nějak unylá. Hlavní hrdinka Porcie je navíc nesnesitelná.
Je mi líto dát knize tak nízké hodnocení, protože je krásně graficky zpracovaná, což už se dneska moc nevidí, ale hlavně proto, že všechny příběhy měly obrovský potenciál stát se dobrými horory (či alespoň duchařskými povídkami), který ale na konci úplně vyšuměl. Horory to opravdu nejsou, u druhé povídky se napětí dalo krájet (jako v jediné povídce), ale autorka z ní závěrem vytvořila milý příběh o lásce k bližnímu, která každého strašidláka obrátí k dobru. Takhle si horory nepředstavuju.
Po Milostném dopise klínovým písmem byla pro mě tato kniha celkem zklamání. Obzvlášť poslední kapitola, což je zvláštní, protože poslední kapitola v Milostném dopise se mi také příliš nezdála. Stejně tak jsem u obou knih zhruba po sto stranách zažila malou ,,krizi´´, kdy se mi do dalšího čtení vůbec nechtělo. Nevím, jestli bych ještě sáhla po nějaké další Zmeškalově knize. (Jako velké plus ale beru vazbu knihy, písmo a grafickou úpravu.)
Vidím v této knize podobný princip jako v horoskopech v každém hloupém časopisu-když chcete, jednoduše se v tom množství popsaných rysů najdete.
Oddechovka. Celá kniha by se byla převyprávět dvěma větami... A to není nic pro mě. Opravdu jednoduchý a předvídatelný děj.
Ještě bych chtěla dodat, že mě velice mrzí, že v knihách stále ubývají ilustrace pana Růta. Ty dělaly z Urbanových knih opravdové kusy umění, teď sice zůstavají jeho obálky knih, ale když se podívám na starší knihy, zdá se mi, že jde o sestupnou tendenci... Růtových ,,zásahů´´ je s každou další Urbanovou knihou méně a méně.