SSTknihy komentáře u knih
Tuhle detektivku miluju! Patří k mým nejoblíbenějším a troufám si říct, že patří i k autorčiným nejpovedenějším. Perfektně tu dokázala vyžít skutečnosti, jak jednu událost vnímají různí lidé naprosto odlišně, aniž by přitom nutně lhali. Jak jsou pro nás jednotlivé události různě důležité a jak nahlíženy subjektivní optikou často postrádají objektivní hledisko. Naplno se zde projevuje genialita Poirotových šedých buněk mozkových a jeho precizní práce s lidskou povahou. To pomalé odhalování minulosti, zasutých vzpomínek a pravého významu i těch nejmenších detailů – to je prostě čistá radost číst!
Dílko malé rozsahem, ale velké obsahem. A také dosahem, protože poselství tohoto příběhu je jednoduché a krásné: I ten nejmenší čin jednoho obyčejného člověka, dokáže ve svém důsledku přinést štěstí tisícům dalších.
Nejprve jsem četla druhý díl, který se mi hodně líbil, a teprve pak se pustila do prvního. Takže očekávání bylo velké. Plusem je určitě samotné vyprávění pana Štočka, který dává nahlédnout pod pokličku detektivní práce a poutavou formou odkrývá zákulisí vyšetřování vybraných zločinů.
Co mi trochu vadilo byla lehká roztříštěnost obsahu a výběr témat - proč je tu například propad Hojer, o kterém pan Štoček několikrát řekne, že ho nevyšetřoval a vlastně o něm nic neví?
Hvězdy dolů ale musím dát za otázky pokládané v některých kapitolách paní Bechynkovou. Působí rušivě, často jsou úplně mimo proud vyprávění, naivní nebo podivně zmatené. Bez nich by to bylo o pocitovou hvězdičku lepší.
Jagellonci v Čechách vládli krátce, ale i tak zde zanechali nesmazatelnou stopu. Život mladého Ludvíka je asi nejzajímavější z pohledu mocenských sporů tehdejší Evropy. Z jedné strany expanzivní Turci, z druhé lstiví, po nadvládě toužící Habsburkové, uprostřed horkokrevní Maďaři, hrdí Slováci a intrikující Čechové... A mezi nimi mladičký kralevic, který neví, komu věřit, ani jak vládnout. Hezký, i když smutný pohled na kousek dějin naší země.
Klasický začátek – kdosi požádá Poirota o pomoc, ale než ten stihne dotyčného navštívit, aby se dozvěděl více detailů, dojde k vraždě. Poirot tak musí začínat úplně od začátku. Tentokrát se vydávají s věrným Hastingsem na jih Francie, aby vyšetřili složitý případ zavražděného milionáře. Jenomže mrtvol přibývá, svědci do jednoho lžou, francouzská policie je přesvědčena o své neomylnosti a do toho se ještě Hastings zamiluje, což značně zkomplikuje pátrání. Ale nebyl by to papá Poirot, aby nerozpletl všechny nitky, a nakonec neodhalil pěkně nebezpečného a zákeřného pachatele.
P. S. román vyšel (a byl zfilmován) také pod názvem Vražda na golfovém hřišti.
Místa, na která se po letech vracíme, nebudou nikdy taková, jak si je pamatujeme z minulosti. Slečna Marplová nachází "svůj" hotel Bertram na první pohled sice beze změny, ale závan nové doby je nezadržitelný. Pod povrchem dokonalosti a luxusu tu navíc bují něco hodně nekalého.
Vyšetřování vede různými směry a bude třeba odhalit hned několik zločinců a víc než jedno tajemství tohoto luxusního hotelu. Slečna Marplová vše pozoruje tak trochu zpovzdálí a moc se nezapojuje, jako by i ona už patřila jen do starých časů. Ale pořád jí to pálí a policie by bez ní byla bezradná.
Jak Vladimír Kořen potkal ryby... A taky řeku, přírodu, svou ženu, pracovní příležitosti, stěhování, šachy, starostování, rodičovství, autonehody, přátele, a hlavně všechny možné zázraky přírody. Jeho místy velmi otevřená, jindy v náznacích zastřená, ale vždy upřímná zpověď o cestě životem plyne jako ta milovaná řeka - chvíli klidně a poeticky, jindy hravě probublává mezi břehy, pak se zas žene jako bystřina, do cesty se jí staví balvany, jezy i téměř nepřekonatelné hráze. Ale stále plyne a teče dál, stejně jako běží lidský život.
Spíš, než klasické povídky tu najdete vzpomínky, glosy, drobné črty, úvahy, krásné popisy, stesky nad lidskou zlobou, nad frustrací ze zdevastované přírody i hledání naděje a cesty jak jít dál a nevzdávat se.
Tohle není na rychlé čtení, udělejte si na knihu čas, čtěte ji po částech, vracejte se k ní. Stojí to za to!
Asi nejvíc citová (a citlivá) Vieweghova kniha. Námět sice hodně připomíná slavné filmy Wima Wenderse Nebe nad Berlínem a Tak daleko, tak blízko, ale nevadilo mi to. Jednotlivé postavy a příběhy do sebe zapadají a pointa, ke které vše spěje udržuje čtenáře v napětí. Vše je jemně prodchnuto symbolem naděje a je jen na vás, do jaké míry si připustíte existenci andělských bytostí a jejich vliv na naše bytí i nebytí.
Je odvaha říct ANO, nebo je odvaha říct NE... Zaslouží si člověk právo na lepší život za jakýchkoliv podmínek? Jak moc se kompromisy slučují s vlastním svědomím? Kdy už se dá říct, že člověk si vytrpěl dost na to, aby se mu odpustily činy, kterých se sám dopustil?
To všechno musí řešit Ada, mladá žena, žijící v poválečné Praze v dusné atmosféře 50. let. V době sílícího antisemitismu, vykonstruovaných procesů, strachu a sledování na každém kroku. Už si toho v životě prožila dost. A přitom by chtěla tak málo - studovat, bavit se s přáteli, mít slušné bydlení. Jednoho dne má tohle všechno na dosah, stačí se jen rozhodnout. Člověk ale musí být připraven za svá rozhodnutí přijmout zodpovědnost. A to nebude zadarmo...
Velmi čtivý příběh, ostatně jako většina autorčiných knih. Navíc zajímavě zpracovaný (nechci prozrazovat). A chtěla bych pokračování!
Tuhle knihu si užije spíš ten, kdo zná zmiňované filmy, i proto, že se v jednotlivých kapitolách často víc, než o daných lokalitách píše o hercích a natáčení. Bohužel i v tom je obsah dost nevyvážený – někde se dozvíte opravdové zajímavosti ze zákulisí, jinde je většina textu věnována například podrobným informacím ze života herce či herečky ve vedlejší roli. Je tu spousta zbytečných vycpávek, které nemají s lokalitou nic společného a často jsou nudné nebo naopak až na hranici bulvárnosti. Ocenila bych podrobnější informace o konkrétních nemovitostech, když už to má být „procházka filmovou Prahou“. Takhle to bohužel zůstalo někde na půl cesty.
Nostalgické vzpomínky na dětství strávené na městské periférii počátkem 60. let minulého století. Válečná léta rezonují už jen tam, kde válka ublížila nejvíc a lidé se navíc po temných 50. letech naučili o mnohém mlčet. Pravda proto zůstává často pečlivě ukrytá jen v náznacích a občas neopatrně pronesených poznámkách.
Právě z takových střípků a díky dětské fantazii a prázdninové nudě postupně vyvstává na povrch pravda o tragických událostech, které by jinak zůstaly ukryty za hradbou mlčení a nepotvrzených domněnek. Tajemství s sebou navíc přináší víc než jen jedno odhalení a léto roku 1963 se tak pro hlavního hrdinu stává nejen pomyslným mostem mezi minulostí a budoucností, ale i mostem mezi dětstvím a dospíváním.
Skvělé sci-fi o ohrožení lidstva, pod jehož povrchem se skrývají obecné úvahy o společnosti a civilizaci. Problém „zabij nebo budeš zabit“ tady překračuje hranice jedince a nastoluje otázku, zda může být jednotlivec obětován pro zachování většiny. Proti sobě tu stojí mimo jiné i odlišné způsoby řešení krize jednotlivých národů. Wyndham opět dokazuje, že jeho knihy jsou víc než jen příběh.
Každé očité svědectví o bezpráví, které bylo pácháno na židovském obyvatelstvu je neocenitelným pokladem. A je úplně jedno o jak obsáhlé a rozsáhlé svědectví jde. Věrčin deník je zdánlivě o ničem - školačka prostým, jednoduchým způsobem popisuje každodenní zážitky ze školy, hry s kamarádkami, běžný chod domácnosti, první lásky i sny o daleké budoucnosti. Ale den po dni se do jejího bezstarostného vyprávění vkrádají informace o událostech, jejichž děsivý dopad si uvědomujeme až my, se znalostí historických souvislostí...
Deníkové záznamy jsou navíc doplněny detailním informacemi o událostech, místech a lidech spojených s Věrčiným osudem, takže dostanete ucelený příběh, který se vám bezpochyby dostane pod kůži.
Přiznávám, že detektivky se slečnou Marplovou mám často raději než ty s Poirotem. Její tiché, nenápadné, ale přesto precizní vyšetřování, založené na podobnosti lidského chování mi svým způsobem přijde opravdovější a věrohodnější. Miluju to její nenápadné vyptávání, tu hru na lehce senilní stařenku, která se na místě činu vyskytla vlastně jen čirou náhodou. Ale když se potká s vrahem, natolik bezcitným, že využije i nevinné dětské říkanky, aby dosáhl svého zvráceného cíle – nedá mu slečna Marplová žádnou šanci.
Pro pochopení této knihy je důležité vědět, že se opravdu nejedná o autobiografii. Líčené hrůzy jsou spíš jistým podobenstvím, umocněnou obžalobou primitivismu, brutality, tmářství a nevědomosti, která místo snahy o pochopení raději v sebeobraně hodí kamenem. Hlavní hrdina na své pouti tráví spoustu času lyrickými popisy přírody, opojení přírodou se mísí s pověrami a bájemi, líčenými až s básnickou poetikou. Proti tomu stojí záměrně chladné, až odtažité popisy násilí, brutality a obscénností, připomínající zpověď pacienta, který chce svou noční můru popsat věcně, bez emocí a následně na ni rychle zapomenout. Překvapivě tu chybí jakákoliv citová angažovanost, odraz prožitku, rozumové či citové zhodnocení. Jednotlivé scény, řazené bez větší provázanosti připomínají záblesky vzpomínek smíšené s cizím vyprávěním a encyklopedickými poznatky. Závěr sám přináší překvapivé zjištění – místo soucitu přichází zmatení, skepse a smutek.
Skvěle vykreslená apokalyptická vize společnosti, kde se postupně hroutí veškeré jistoty a zaběhnuté pořádky, a vládu přebírá jiný druh, z lidského pohledu podřadný a hodný opomíjení. A to kniha vyšla v 50. letech! Jak by to asi vypadalo dnes, kdy je naše závislost na energiích a komunikačních technologiích tak vysoká. Ještě dlouho po přečtení jsem se na hvězdnou oblohu dívala s obavami.
Noční Tokio, město jako velký živoucí organismus. Čas mezi dvěma dny, čas po setmění. Lavhotel Alphaville, místo, kde jsou zakázány jakékoliv hluboké city se stává němým svědkem jednotlivých příběhů. Jejich protagonisté se více méně náhodně potkávají, aby spolu mluvili, po kouscích si navzájem poodkryli své životy a poté se opět ztratili uprostřed noci. Ve městě, které je pohltí jako velké zvíře, které jen pomalu hledá cestu ke svítání.
Murakamiho osobitý styl, postavy, pohybující se na okraji společnosti, filmový střih vyprávění, úsporný, barvitý jazyk, nádech tajemna, až nadpřirozena. Murakami se touhle novelou začíná propracovávat ke svým nejlepším kouskům.
Když se Ernest Shackleton chystal na svou výpravu, dal do novin inzerát přibližně tohoto znění:
"Hledají se muži na nebezpečnou výpravu. Plat malý, třeskutá zima, dlouhé měsíce naprosté tmy, neustálé nebezpečí, bezpečný návrat nejistý. Čest a uznání v případě úspěchu."
... odezva byla byla obrovská a vybrané muže čekalo přesně to, co inzerát sliboval. Ale ani ti největší fantastové by si nedokázali představit, čím vším si nakonec musela Shackletonova výprava projít - uvíznutí v ledu, ztroskotání, dlouhé měsíce živi jen z tuleního tuku, nebezpečná plavba ve člunu, mokro, mráz, tma, osamění... Nevím, jestli bylo větší hrdinství zůstat na ostrově a čekat na nejistou záchranu, nebo se v malém člunu, přes moře a hory pokusit dojít pro pomoc...
Tenhle příběh předčí všechny fantazie. Je o neskutečné odvaze, odhodlání, přátelství, vytrvalosti, víře a pořádné dávce štěstí.
Novela nevelká rozsahem, ale obsahem rozhodně ano. Každoroční cesta Any Magdaleny na ostrov ke hrobu své matky, se s každou další nahodilou známostí postupně mění v cestu k sobě samé, spěje k hlubšímu poznání dosavadního života, oslavě ženskosti a smyslnosti, ale i k lehce bolestnému zmoudření a prozření.
Márquezův jazyk ani v tomto díle neztrácí nic ze své poetičnosti, obrazotvornosti a vrstevnatosti. Větu za větou skládá svůj barevný obraz, prodchnutý tóny lásky k životu. Škoda, že další setkání už nebude...
Sluncem zalitá idylka ostrova v zálivu Leathercombe, krásná, i když poněkud excentrická herečka Arlena Marshallová a hosté, z nichž jeden každý má očividně důvod i chuť zakroutit Arleně krkem. Poirotovi tentokrát nezbývá, než rezignovat na svou dovolenou a pustit se do vyšetřování rafinovaného zločinu a odhalit pachatele dřív, než zlo pod rozžhaveným sluncem zachvátí celý ostrov.