stavlamich komentáře u knih

Krásná knížka, povídky vhodné jak pro děti, tak pro dospělé. Já a fyzika jsme si nikdy moc nerozuměly, ale tyhle příběhy se pochopit dají a navíc jo, fyzika je opravdu všude (ale stejně tak i všechny jiné vědy, že). Nedokážu samozřejmě posoudit faktickou přesnost, mnozí si stěžují, že je to moc zjednodušené, ale popravdě mi přijde lepší rozumět něčemu aspoň základně, ale skutečně, než se učit vzorečky a teorie, které nejste pak schopni sami vysvětlit. Takže možná to není vhodná knížka pro fyziky, ale pro takové laiky jako jsem já, je to asi ten nejlepší způsob, jak se dostat k fyzice.

4 10.02.2021

Tohle fakt připomínalo knihy jako Lady Fuckingham nebo Fifty Shades, ale stejně se tomu asi nic moc nevyrovná, navíc je mi docela trapně, protože autora zjevně spousta lidí žere a knihy mají dost vysoká hodnocení. No, u mě se to teda fakt minulo účinkem. Kniha je v podstatě psané porno, ve kterém si hlavní (oplzlí a neskutečně nesnesitelní) "hrdinové" dělají legraci z porna, v podstatě na každé třetí stránce mají erekci, aby vyřešili případ, většinou se k tomu musí prošukat (líp to fakt říct nejde) a.. fujtajbl, to fakt bylo hnusný a odporný. Žádná úcta k ženám, násilí úplně v pohodě, a aby se to nějak zakrylo, tak se to všechno svede na okultismus a magii a takový kraviny a pak se dá ospravedlnit třeba i brutální znásilnění vaší kamarádky. Fakt mi bylo špatně. No, zkusit se má všechno a já už vím, že podobné hnusy fakt číst nemám a nemůžu.

Aby bylo jasno - sex v knihách nebo v životě mi fakt nevadí, naopak mám moc ráda autory, kteří dokáží psát otevřeně a klidně i udělat ze sexu a intimity téma, protože ono to téma určitě do jisté míry je. Ale asi si nedokážu oblíbit postavy, jejichž největším kariérním úspěchem je, že jejich náplní práce je dívat se na porno a bojovat proti démonům hromadnými orgiemi.

(SPOILER) Aneb abych ocitovala (rovnou asi na pěti stránkách zmíněný) výrok vypravěčky tohoto "příběhu": "Co to tady sakra melu?" Když už i samotný vypravěč přizná, že jeho příběh nestojí za nic a těch 330 stránek je v podstatě jeden velký omyl, který snad ani nemusel být vytištěn, tak to přece něco znamená. Proč se mi kniha nelíbila a nemůžu teda dát nic jiného než "did not like it", i když jsem četla už i horší knihy?

Hlavní hrdinka, vypravěčka Tori, je naprosto nesnesitelná. Chápu, asi je prostě pesimistka, asi je zrovna v nějakém špatném pubertálním období, asi má psychické problémy a plánuje sebevraždu a s nikým se nechce bavit a zároveň pořád sebe samu lituje kvůli něčemu. Jo, dobrý, takoví lidé existují a pár jich takových znám a fakt není jednoduché se s nimi bavit. Nicméně to není důvod, proč to bylo tak nesnesitelné. Už jsem četla spoustu knih, kde byl hlavní hrdina pesimista, kde měl psychické problémy, kde téma bylo třeba i docela banální a přesto vás to nějak zasáhlo. Ale víte proč? Protože ve většině takových příběhů jde o to, že ten hrdina nějak roste. Vyvíjí se. Nemusí se nutně uzdravit a být sluníčkář, ale prostě příběh by měl mít aspoň trochu začátek, konec, poselství, zápletku, co já vím. Co jsme dostali tady? Tori kolem sebe neustále kope, vrčí a nadává, všechno naprosto nesnáší a ani neví proč vlastně. Její osobnost bych přirovnala k Belle Swan ze Stmívání. Jo počkat, já zapomněla, tohle přece není žádná lovestory! Ale kdepak, je. Leze vám to na nervy už od prvního setkání s Michaelem, který je naprosto normální a v pohodě, ale všichni si myslí, že je divný, protože tak to zjevně na středních školách chodí? No abych vám ušetřila to trápení s knihou, shrnu to: Tori se s ním baví, nebaví, baví, nebaví. Pořád říká, jak je divný, potom si vynadá, že to ona je divná, ale pořád říká, že on je divný a ona je jediná normální asi. Nebo co. Na konci chce Tori "omylem" spáchat sebevraždu, jo a taky Michaela omráčí a nechá v hořící budově. A on ji pak zachrání a políbí a je to divný a celá škola jim tleská. Jakože lidi před školou. Protože ta školní budova právě hoří, což je mimochodem další věc, která mi na téhle knížce strašně vadila. Ta "dobrodružná zápletka". Začne to tím, že Tori řekne, že škola je nudná a život je k ničemu a hraje, místo učení, hru Solitaire a pořád si u toho říká "nenávidím se". A pak najednou místo téhle hry funguje nějaký blog, je to celý fakt dost divný, nakonec se z žertů, kterým se nikdo nezasmál, stane jakýsi "terorismus" se rvačkami, petardami a podpalováním školy, ale nemá to vůbec žádný význam... pro nic. Teda vlastně jo, Tori se neustále pohoršuje, jak ostatní nic nedělají, jak je všem všechno jedno.. aby vzápětí udělala to samé, našla pro své nicnedělání pár výmluv a pak se za to nesnášela a tím pro to teda asi jako něco udělala.. nebo nevím.
Připadalo mi, že opravdu všichni v tomto příběhu byli divní, měli nějaké psychické problémy, ale tvářili se děsně moudře, jak jen ostatně puberťáci mohou být. Problém je, že se tam kvůli tomu všichni akorát hádali, nic se nevyřešilo a když, tak to vůbec nedávalo smysl a bylo jasný, že to žádný řešení není.

Jediná rozumná postava, když nepočítám pár světlých chvil Michaela Holdena, byla Tořina matka, která se rozhodla ty pubertální výlevy své sebestředné, egoistické a pouze do sebe zahleděné dcery ignorovat a nepodporovat ji v tom utápění se v sebelítosti. Třeba když Tori (poté, co s rodiči celý víkend nemluvila, protože jsou prostě strašně blbí přece) nakráčí ráno do kuchyně a řekne své matce "kde mám sukni do školy? proč není vyžehlená?" a její matka odpoví "Je vypraná. Můžeš si ji vyžehlit sama. Já pracuji." V tu chvíli jsem byla ráda, že aspoň s někým se v tomhle příběhu dokážu ztotožnit.

Abych to shrnula - nedokážu posoudit, jestli je Solitaire dobrá nebo špatná kniha, třeba i v rámci svého žánru. Vím jen, že se mi fakt ani trochu nelíbila, celou dobu jsem si říkala, co je tohle proboha za slátaninu a jak se mi to dostalo do knihovny (to není řečnická otázka, fakt nevím, jak jsem k téhle knize přišla) a taky vím, že jsem už pár YA knih přečetla a žádná prostě nebyla takhle hrozná, nezáživná a zbytečná. No, možná je na čase pověsit mládí na hřebík a přestat si namlouvat, že můžu číst to, co čtou lidi z instagramu. Zjevně mi to nesedlo.

4 24.01.2021

Já nevím, co napsat. Tak především je to skvělá kniha, ale nic jiného jsem ani nečekala, protože Chlapec v pruhovaném pyžamu postavil autora na vysoké příčky. Chlapec na vrcholu hory (nebo jak se to v češtině jmenuje) je silné kafe. O tom, jak se mění charakter. Jak snadno se můžeme zkazit a jak těžce lze napravit naše činy. Jak chutná moc, jak bolí samota. Pierrot je úplně obyčejné, zvídavé a vnímavé dítě. Prošel si šikanou, ztratil rodinu a musel popřít všechno, co pro něj něco znamenalo. A stal se z něj přesně takový člověk, kterým dříve pohrdal a kterého se bál.
Ale jsem nesmírně vděčná autorovi za přesně takové zakončení. Nějak nevěřím, že by se člověk nedokázal změnit k lepšímu.

4 19.12.2020

Zajímavé drama. Tři a půl hvězdičky, možná bych dala víc, ale to si kdyžtak schovám na knižní verzi. Jako audiokniha to bylo zpracováno opět hezky, je to vskutku dramatizace plná hereckých výkonů. V podstatě mi přijde domnělý revizor sice jako podvodník, na druhou stranu, proč nevyužít hlouposti a špatnosti druhých ve svůj vlastní prospěch. Tak to na světě prostě je. Kdo chytí příležitost za pačesy, může z toho těžit. Trochu smutné.

4 19.12.2020

Strašně mě to mrzí, ale musím dát "průměrné" tři hvězdičky. Dala bych čtyři, kdybych od knihy nic nečekala, jenže jsem čekala až moc a od začátku do konce jsem byla zklamaná. (Dobře, zhruba ve 3/4 to začalo mít potenciál, ale nikam se to nevyvinulo.) Nevím, kde začít. Poslouchala jsem audioknihu a nevyhovoval mi ani jeden z interpretů, byť Jan Teplý si docela dobře hrál s různými přízvuky. A pak samotný příběh a způsob, jakým je kniha napsána. Pro cizince, pro které je Česko(slovensko) a Pražské jaro stejně abstraktní a exotické jako pro Jamese a Eleanor, může být tahle kniha krásným okénkem do našich dějin. Což bych měla hodnotit pozitivně. Pro mě (a nechci znít snobsky nebo namyšleně nebo nevím jak, ale prostě jsem doslova dva roky studovala rok 1968 kvůli dějepisné soutěži) to ale byl na jednu stranu přehled českých dějin v rychlém sledu, místy dost zkreslený autorovým vnímáním (což asi není špatně, dějiny něco jako objektivní vnímání asi neznají a pohled zvnějšku by mě měl spíš zaujmout než přivést do rozpaků), na druhou stranu jsem tam zřetelně nacházela chyby a přešlapy. Jasně, je to beletrie, autor má plné právo si s dějinami trochu hrát. A nejspíš bych mu všechno z toho předešlého i odpustila, jenže když se k tomu přidala celá řada "vadných" charakterů... Doprčic, proč jak z Lenky, tak z Eleanor udělal takové hrozné...holky? (Chtěla jsem použít jiné slovo, ale tohle to taky vystihuje.) Eleanor je rozmazlená, neví, co chce, využívá všechny kolem sebe, nejvíc chudáka Jamese, který k ní cítí něco upřímného, ale nikdy se jí nepostaví na odpor, ani když má sebepitomější nápad a sebesebestřednější náladu (tohle slovo asi neexistuje, ehm). Lenka mi vlastně po většinu času nevadila, ale jsem ani jí nerozuměla. Co to mělo být, ten výstup s Dubčekem? A proč sakra na konci ten Pavel vyčítal Samovi, že jí "pustil do ulice", když to ona sama šla, proti jeho vůli a navzdory nebezpečí, o němž se vědělo? Jsem trochu skeptik, když na tohle přijde, ale bojím se, že bych zněla divně, kdybych se o tom dál rozepisovala...

A tak to radši utnu. Dlouho jsem zvažovala, že dám čtyři hvězdičky, protože kniha není špatná, vlastně chápu její úspěch. Ale prostě jsem od toho čekala víc a snad i něco jiného. Tak nějak doufám, že Skleněný pokoj mi tohle zklamání vynahradí.

4 19.12.2020

Šest povídek. Čtyři namluvené samotným autorem, Zděnkem Svěrákem, jedna Libuškou Šafránkovou a jedna Danielou Kolářovou. Nedokážu říct, která se mi líbila nejvíc. Snad ta první, protože byla tak hezky úvahová? Nebo ta druhá, kterou namluvila Libuše Šafránková, s názvem Divačka, kde vypravěčka sedí v divadle, pozoruje představení i diváky a vzpomíná? Vltava, to byla opravdu legrace, musím si ji pustit (jakože opravdickou Vltavu, ne tuto povídku, byť bych si ji klidně znovu dopřála). I druhá várka trojice povídek se mi líbila, všechny jsou originální a dobře se poslouchají. Nenáročné, leč obsahově plné. Mám Svěráka ráda, ať si o něm kdo chce, co chce, říká.

4 19.12.2020

Jak mohla být Agatha TAKHLE dokonalá? Ne, fakt jsem to nečekala. Věděla jsem, že je to poslední díl s Poirotem, takže to musí být něco extra, ale TAKHLE extra? Wow, smekám. Opona je jeden z mála dílů, na které jsem se nedívala v seriálové podobě, protože... já vlastně ani nevím. A do toho úžasný Jaromír Meduna. A kapitán Hastings. Ach, brzy se zase do nějakého musím pustit. ♥

4 19.12.2020

Zaprvé - Ivanku Devátou jako herečku neznám. Její hlas, kterým svou knihu velmi vtipně načetla, mi povědomý je, ale prostě ji nevnímám jako konkrétní osobnost. Prostě autorka jedné fakt vtipné knížky, tak nějak ze života. O tom, jak nás (ne)všednodennost může přivést do blázince a co se děje pak. Bezvadné, palec nahoru! :)

4 19.12.2020

Myslela jsem si, že to bude prostě nějaký starý text, který je důležitý jen právě díky svému stáří. Ale ne. Vlastně je to docela čtivý příběh plný erotických prvků, v němž je patrné, že lidé si tehdy jako dnes pokládali otázky a řešili morální dilemata, báli se smrti a vyznávali určité hodnoty. Opět jsem ráda, že jsem se k tomuto neúplnému eposu v předmaturitním čase dostala. :)

4 19.12.2020

Myslela jsem si, že už jsem při prvním čtení Na západní frontě klid Remarqua řádně ocenila. Ale ne. On má pravdu. On to napsal tak skutečně. A to vím i přesto, že o válce nic nevím.

4 19.12.2020

Zprvu se mi to četlo obtížně, bylo to takové moc vzletné nebo jak jen to mám říct. Ale je to hezká pohádka, kterou jsem neznala a asi jsem měla. A na rozdíl od Schillera, tohle má krásně pozitivní konec. Ale zároveň je v tom hodně pravdy, co se týče té mateřské žárlivosti...

4 15.12.2020

Sbírka symbolistních básní, která ve mně vyvolala hodně emocí. Ne každá báseň mi sedla, ne všechny jsem dokázala procítit. Symbolismus mi připadá fascinující, ale zároveň je to pro mě leckdy hodně nepochopi(tel)ná a neprobáda(tel)ná oblast.
Přidávám úryvky z básní, které ve mně rezonují nejvíce:

Vteřiny
vteřiny příští, jež v šero mých nocí budete dráždivě svítit,
v snění mém bolestně doutnat a za dne mi hasnouti tmou!
A nejbodavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal
a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát:
vteřiny rozkoše, jichž jsem se v umdlené snivosti lekal,
vteřiny hrůzy, jichž jsem se bolestí odvykl bát.

Tajemství bolesti
Tvůj vichr z žhavých hor, jenž prvních jiter táh’,
mým rodem od věků hnal prachu zdvihlý sloup.
V dech dávných spálenišť mne halil v myšlénkách,
a mrtvých mlčení mi složil v duše hloub.
On určil dráhu mou, mých tužeb let a směr,
a chvěním černých vln mi světlo nítil tmou.
V střed žhavých pavučin, jichž každý poloměr
je k hvězdám napjatý, uvěznil vůli mou

O Minulá, když smrti věčný passát...
Zas hořel vzduch a v těžkou vůni stlíval,
kov zvonů v tvrdých intonacích tál,
a smutek dní, když v duší zrcadla se díval,
u tvého prahu zadumčivý stál

Nálada
Šla bledá únava pod stromy nehybnými,
po bok mi usedla, v tvář dechla tušeními,
stesk věčné otázky mi v zraky ponořila
a řečí mrtvých slov s mou duší hovořila.
Květ slunce přezrálý do bílých žárů svadal,
v šer haluzí se třás’ a modrým listím padal
v tich apatických němé vysílení, v mechu
se rozdoutnal, a lázní tajemného dechu
mne mdlobou kolébal, jak pod vlnami
krev z otevřených žil by tiše řinula mi.

Mé dědictví položil's
Na cestách mých kroků ležely stíny z oblaků staletí,
na cestách mých zraků obrazy vzdušné, odražené z nekonečna;
na cestách mé touhy tmělo se mystických blankytů rozpjetí,
na cestách mé duše teskno a dvojsmyslné mlčení věčna

Víno silných
Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v své číši:
hvězdy, které naň pršely v květu, ať nahází do našich zraků.
Trest slabých bude, že zapomenou své jméno při procitnutí
a odměna silných, že v zářící tmě vzpomenou na ostrovy zajetí svého

4 14.12.2020

No popravdě úplně nevím, co na těchhle thrillerech všechny tak baví. Lidí tam umřelo nepočítaně, oběti přitom byly dost anonymní, vrahové taky, celé to bylo moc překombinované. Navíc mi hlas Moniky Žákové moc nesedl. No co, zkusila jsem to, nebudu nikomu hejtit vášeň pro krev a napětí, ale ve mně to vyvolávalo leda pocit, že s tím ztrácím čas a nervy.

4 07.12.2020

Byla to skvělá kniha. Neskutečně opravdová. Teda jasně, je to fikce, ale s tolika realistickými detaily. Tolik problémů, tolik kontroverzí a stereotypů... Některé postavy mě neskutečně štvaly, jiné byly sympatické. Každá však měla velice uvěřitelný charakter, svůj vlastní svět, své vlastní problémy. Být němý. Být černoch. Být žena. Být ze Sovětského svazu. Být v Americe. Být chudý či bohatý. Matka. Milenka. Voják. Vědec. Gay. Stařec. Umělec. Snílek. Blázen.
To, jakým způsobem příběhem proplouvá voda a podivuhodný tvor, je úžasné.

4 07.12.2020

Slečnu Marplovou jsem si nikdy neoblíbila tak jako Poirota, ale i tak je na knize znát styl Agathy Christie a proto je skvělá. Hodně jsem však vnímala takové drobnosti, jako jsou stereotypy, neustálé zdůrazňování, že slečna Marplová je stará panna a ráda šmíruje ostatní... No možná to není nic špatného, možná v kontextu doby nemohlo ani nic jiného vzniknout. Jinak vražda byla geniální, až do samého konce jsem netušila.

4 07.12.2020

Povídej jako déšť, řekly kikujské děti Karen Blixenové, když se pokoušela skládat rýmy ve svahilštině. Všechny její vzpomínky, v knize řazené spíše tematicky než chronologicky (což mi připadalo taky skvělé a vhodné), hladily po duši. Těch zážitků, dojmů, pocitů ukrytých v řádcích! Poznala mnoho lidí, mnoho osudů, mnoho nespravedlností i údělů, s nimiž se nedá nic dělat. Vypráví o přírodě a o splynutí s Afrikou. O síle okamžiků, o syrovosti reality, o brutalitě kolonizace a kráse starého kontinentu a jeho součástí, které ještě civilizace nestihla pohltit. Píše o tamních zvycích, o kávě, o zvířatech, o víře. O cestování, lvech a chameleonech. O horách. Zamilovala jsem si vyprávění o Lulu, samičce lesoně (kamzíka), která s nimi žila na farmě a i když pak odešla do divočiny, vracela se i se svými mláďaty a nebála se lidí. Karen Blixenová píše tak působivě, má skoro až pokrokové názory - co se týče víry, barvy pleti. Miluje Afriku a i když pochází z civilizovaného světa a mnohým věcem nerozumí, přistupuje ke všemu a všem s pokorou. Nesoudí, pozoruje. Oproti Bílé masajce a Pěti nedělím v balónu bylo tohle čtení velice příjemné, něžné, skoro nostalgické, jako bych sama zažila ty nádherné okamžiky, o nichž píše. Pátá část, v níž se autorka loučí s Afrikou, mě málem rozplakala. Třetí část mi připadala nejpozoruhodnější, protože obsahovala mnoho krátkých útržků myšlenek na různá témata. Nevím, možná by se jim dalo říkat eseje. A první část - totiž vyprávění o těch nejsilnějších momentech - především o Kamantem a Lulu, mě dojala a povznesla, dalo by se říci.
Nemám slov a jsem vděčná.

4 06.12.2020

Jsem hodně rozpolcená, jak se na tuhle knížku dívat, jak ji hodnotit, jak nad ní smýšlet a jak o ní mluvit. Když jsem před třemi lety (v šestnácti) četla poprvé Eragona, bylo to celkem fajn, i když dost předvídatelné a ne tak čtivé jako třeba Hraničářův učeň (holt mám asi trochu problém s fantasy, no). Do Eldesta jsem se chtěla pustit už dlouho, ale odrazovala mě délka a taky výše zmíněné zkušenosti z prvního dílu. Ale zase i přítel, i pár ostatních důvěryhodných osob říkali, že Eldest je hodně dobrý a že mu mám dát šanci. No - a tak jsem to udělala. (Potřebovala jsem zabít čas během nemoci, a opravdu to vyšlo hezky na celý její průběh a taky to zajímavě reflektovalo mé fyzické pocity). Ze začátku jsem se musela hodně rozpomínat, co se děje, kdo je kdo a tak, ale naštěstí tomu autor věnuje dostatečnou pozornost, a tak jsem se zorientovala. Zhruba první polovina se mi četla hodně špatně, vadil mi ten (asi zdánlivě) nesmyslný jazyk, taková jaksi nevinnost a ignorance hlavních hrdinů (nebo snad autorova?), nedokázala jsem se sžít s příběhem ani prostředím, kde se odehrával. Ale pak se to nějak obrátilo a já se docela začetla - a pak už to šlo samo. A musím se přiznat, že mě konec docela mile překvapil, nějak mi nedošlo propojení názvu s tou kapitolou, to až později. Možná, že kdybych si slovo Eldest vyložila správně už dřív, nebyla bych tak překvapená, i když autorův nápad v tomto bodě shazovat nechci. Jen jsem strašně ráda, že překladatelé ponechali původní název!
Takže závěr? Z původní chuti udělit knize dvě hvězdičky, pokud ji vůbec dočtu, přes smíření s tím, že to ujde a že tedy dám průměrné tři, jsem se rozhodla, že si kniha zaslouží čtyři. Protože je dobrá, vlastně hodně dobrá - zvlášť když se zamyslím nad tím, že autor to psal v mém věku a že jemu ten svět zřejmě dává smysl. A hlavně mě konec nalákal k tomu dát šanci ještě třetímu dílu (víc jich Pavel v knihovně nemá a trojka prý taky už není moc dobrá), byť nevím, jak to dopadne a kdy se k tomu dostanu.

Jo a taky se mi v tom rozhovoru Eragona s "Eldestem" líbila ta myšlenka, jestli to celé není zbytečně, proč vlastně bojují, jestli náhodou nemají vlastně obě válčící strany stejný nebo podobný cíl...?

4 19.01.2020

To byla tak hezká, pozitivní knížka. ♥ Zasmála jsem se u ní, získala jsem pocit, že jsem normální, že všichni jsme svým způsobem stejní i jedineční, že s něčím se nemá cenu stresovat a že šťastní jsme prostě v tom okamžiku, kdy si to uvědomíme. Barboře Šťastné děkuji za příliv optimismu do upršené neděle a slibuji, že si tuhle knížku někdy koupím a přečtu znovu, případně do ní prostě jen nahlédnu. Třeba do kapitoly o prokrastinaci, jídle, cestování, partnerovi, rituálech... a já nevím, o čem všem. :D

4 11.03.2019

Tak fajn, Betonové zahradě asi udělím cenu za nejpodivnější přečtenou knihu, minimálně letos. Máma mi říkala, že na tom byla s tátou v divadle a že neodešli jen proto, že to nemělo přestávku. Jako kdyby to bylo o sto stránek delší, asi bych taky měla problém pokračovat ve čtení, ale takhle to byl rychlý a vlastně docela zajímavý vhled. Myslela jsem na Freuda a snažila se nevnímat Jackovu odpornost. Bylo to tak perverzní, až mi to vlastně připadalo zajímavé. Na rozdíl od Lady Fuckingham tu nešlo jen o sex, to bylo vlastně to poslední. A přesto to bylo tak zvláštně surrealistické a živočišné. No, příště už snad budu číst zase nějakou normální knížku. :D

4 11.02.2019