stju komentáře u knih

Připojuji se k těm, kteří na této knize oceňují především to, že nabízí čtení "na pohodu". Příběh ženy, která na začátku žije takovým úplně běžným rodinným životem se změní, když sama u sebe náhle zjistí do té doby netušenou sexuální orientaci. Do příběhu tedy zasáhne vcelku aktuální společenské téma, které mu samozřejmě přidá na zajímavosti. Trochu prvoplánově do dalšího vývoje zapadá profese anglického partnera matky hlavní hrdinky, když se díky ní vyřešil zásadní vztahový problém. A podle mého názoru i další ne příliš uvěřitelná až idylická řešení složitých vztahů všech zúčastněných, které nová situace přinese, naznačují už dopředu, že nakonec ..."žili všichni šťastně až do smrti".

Přiznám se, že zpočátku jsem chtěla dát za pravdu komentujícím, kteří hodnotí knihu jako zdlouhavou, kde se příběh jen zvolna posunuje dál. Za mne ale doporučuji vydržet - velmi brzy jsem se do příběhu začetla a to tak, že jsem se opravdu na každé zasednutí ke knize těšila s očekáváním, jak se bude život Angely a Jasona vyvíjet dál. Ačkoliv v průběhu vyšetřování docházelo k mnoha překvapivým odhalením, tak závěr, ten jsem opravdu nečekala...
V 62.kapitole mě hodně zaujalo Angelino zamyšlení "Co kdybych...?" Každý z nás má určitě také svoje "Co kdybych", které kdyby se stalo-nestalo, mohl by se náš život vyvíjet úplně jinak, stejně jako ten Angelin.
A ještě jedna Angelina vzpomínka mě nutí k přemýšlení - na učitele v 9.třídě pana Gardnera, který se snažil žákům vysvětlit, jak je důležité v každé situaci pečlivě volit slova. Málokdy nás napadne, že když si myslíme, že něco víme, i tím argumentujeme, není to totéž, jako být si něčím jistý nade vší pochybnosti. Věřit něčemu není vůbec stejné jako vědět to. (Krásně vysvětlené na straně 30 - doporučuji :-).)

Poměrně brzy, když jsem se do knihy pustila, jsem zjistila, že jsem tentokrát neměla při výběru úplně šťastnou ruku. Nejspíš nejsem ta správná věková kategorie, kterou by tato kniha oslovila. Já sama bych ji asi zařadila mezi "young adult" literaturu.
Výběr byl můj problém, ale ani tak mi neseděl styl autorčina psaní, připadal mi takový příliš jednoduchý, stejně jako vykreslení postav - ploché, bez života. Nechci být xenofobní, ale i ten Adrianův původ mi přijde trochu prvoplánový. Bohužel se ta trochu urputná snaha o "zajímavost" týká celého příběhu, včetně až "odbytě" působícího závěru, což tu už několikrát zaznělo.
Podle mého názoru, knize neprospěl ani překlad Marcely Kohoutové do češtiny. Zdál se mi takový toporný, místy působil až "nečesky", včetně chyb, kdy se jednou chlapec jmenoval Čierník a podruhé Černík...
A jen můj dojem na závěr - Adrián oslovoval a mluvil o babičce jako o babce. Připadá mi, že v češtině toto oslovení působí jinak než ve slovenštině. Ale to je opravdu jen můj názor, mohu se plést, protože jako Češce mi ten "cit" pro jiný jazyk nutně chybí.

Knihu jsem koupila, protože mě nalákala charakteristika na přebalu knihy, která slibovala, cituji: "Poutavý a psychologicky propracovaný román ". Neříkám to ráda, ale po přečtení je můj osobní pocit značně rozdílný. Upoutala mě ještě celkem první část knihy "Šance", v té jsem docela zvládla příběh sledovat a orientovat se v postavách, ale ve druhé části "Volba" jsem se opravdu beznadějně ztrácela. Možná byl román v takové míře psychologicky propracovaný, že jsem ho opravdu "nepobrala", ale trochu útěchou mi byl komentář od "soukroma" a "Evkae36", které se s podobnými pocity také potýkaly a i s dalšími jejich postřehy a hodnocením se zcela ztotožňuji.
Abych skončila trochu veseleji :-) - na straně 155, kde Frank objednal "pro sebe mizerné martini a pro Winnie jako obvykle jedlou sodu s trochou ananasového džusu" si, podle mne, možná autorka (spíš soda water) a překladatel (baking soda) trochu neporozuměli. Další možnost je i tiskařský šotek, který zaměnil n x l...

Dvě hlavní hrdinky Liza a Beth, střídání dvou kapitol: "Liza" a "Kapitola č. x", střídání dvou fontů písma, střídání reálného života hlavní hrdinky spisovatelky s fikcí = Lizina kniha - tak vypadá konstrukce dvou příběhů této knihy.
Zpočátku jsem se v těchto dvou liniích příběhu trochu ztrácela, ale v zásadě mě reálný Lizin život určitě zaujal, ten fiktivní mi připadal až moc fiktivní..., ale nejsem spisovatelka. A ta si může přeci dovolit být i lhářka.

Už dlouho jsem nečetla knihu s podobným příběhem, takže bych své hodnocení rozdělila do dvou rovin:
1. V současné době, kdy řešíme problém covidu, migrace, případně klimatických změn doprovázených záplavami nebo dokonce tornády se musím zamyslet nad tím, jak by se každý z nás v podobně nečekaných a hlavně nepředvídatelných situacích zachoval. A nejen to, jak by se s případnými důsledky svého chování vyrovnal.
2. K příběhu - velmi mě zaujal, ale závěr mi přišel nějak překombinovaný, trošku až "do červena", tak aby všichni došli svému štěstí. Jen miminka Paula mi bylo líto...

Osud hlavních postav Maribeth a Tommyho mě zaujal, přiznám, místy i dost dojal, asi má na tom podíl i současná doba...
Nicméně mi charaktery většiny postav přišly až moc "černobílé", buď byl někdo hodný až moc nebo naopak zlý, nic mezi tím. Jak už tu zaznělo, dost vykonstruovaně vyznívá i zápletka. Nějak si nedovedu představit, že by jedni rodiče 16tiletých dětí (mimochodem obě na svůj věk nebývale vyzrálé) jednali jednoznačně tak negativně a druzí by se k řešení problémů postavili okamžitě tak bez pochyb vstřícně, a obětavě. Ale to může být opravdu jen můj pocit... jinak knihu, pro chvíle odpočinku, ke čtení doporučuji.

Knihu mám doma už dlouho, sestra se kdysi zbavovala knih. Dobře jsem si z dětství pamatovala filmové zpracování, tak jsem si ji vzala a došlo na ni až teď.
Hodně mě zaujala první část, vlastně do smrti Martina Pichandy. To jsem se úplně do příběhu vžila, sledovala osudy, radosti, smutky členů rodiny i ostatních sousedů. Bavilo mé prožívat jejich vztahy, řešit problémy z naprosto běžného života té doby. Připadala jsem si, jako bych četla rodinnou kroniku napsanou krásným stylem Pavla Jaroše. Jenže pak se v té rodinné sáze něco změnilo. Ne, že by další pokračování nebylo zajímavé, ale už to nebylo nějak ono... ubylo líčení běžného života celé rodiny (to mi připadá, že spíš probíhalo v pozadí příběhu a nějak zrychleně) a přibylo řešení politických problémů. Samozřejmě, patřilo to k té době, ale z mého pohledu, to příběhu vzalo na čtivosti.

Domnívám se, že samotný příběh může stát za zaznamenání a opravdový spisovatel by ho dokázal předat tak, aby čtenáře zaujal. V podání autorky však vyznívá velice amatérsky. Popis, charaktery postav, vývoj příběhu, dialogy i celkový dojem z knihy působí velmi jednoduše a podle mne z něj až urputně čiší snaha o "velkou literaturu". Připadá mi, že i ze strany vydavatele převládá snaha představit autorku jako spisovatelku, v souladu s tím, co uvádí na svých stránkách jako svůj cíl (podporovat vznik, propagaci a rozvoj literatury Romů), na úkor kvality. Knihu bych zařadila spíš do prezentace výsledků činnosti členů nějakého amatérského literárního zajmového kroužku.

Celý příběh mi připadal, nenapadá mě lepší výraz, překombinovaný. Ztrácela jsem se v čase, postavách i jejich osudech. Knihu jsem nakonec dočetla, ale ani závěr můj pocit nezměnil - nejspíš tuto autorku vyhledávat nebudu.

Zpočátku mě příběh Dany zaujal, ale musím přiznat, že během čtení můj zájem spíš upadal, čekala jsem víc. Takže knihu hodnotím jako vcelku příjemné, nenáročné čtení a vzhledem k dokonalé přeměně hlavní hrdinky z ošklivého kačátka v labuť i trochu pohádkové nebo spíš "červenoknihovnové"...

Horor - sci-fi - strašidelná pohádka? To vše najdeme v povídkách RB. Navíc všechny také spojuje květnatý, skoro poetický jazyk, úžasná fantazie a magická atmosféra i tajemné náznaky a nápovědy. Přesto jsou povídky svým zaměřením rozdílné :
Mrazit vás určitě bude u povídky Vítr, Malý vrah, Emisar, Kosa...
I vám se to může stát jako v povídce Trpaslík nebo Zástup...
A co vaše vztahy? Vystraší vás povidka Jezero nebo Další v řadě?
Objevíte i hororové postavy a pohádkové bytosti - Strýček Einar, Rodinná sešlost (můj oblíbenec Timothy) ...
Mohla bych pokračovat dál, ale kdo má rád Erbena nebo Addamsovu rodinu, určitě si přijde na své.
Jako třešnička na dortu - autorova předmluva "Umřu dříve než mé hlasy?" je úžasná :-)

Stejně jako ostatní na knize kladně hodnotím zajímavý aktuální námět - kyberšikanu. Zpočátku to vypadalo, že autorka potenciálu zvoleného námětu opravdu využije - pod jejím vlivem jsem začala sledovat sama sebe: zničehonic se mi zapíná tab!et - proč? to pozvání na kávu z neznámé mailové adresy je divné! přesunuly se mi ikony a změnilo jejich pozadí... Bohužel ale v závěru knihy jsem nakonec moc nepochopila, proč na tolika stránkách a v tolika variantách k pronásledování Karly vlastně docházelo, když kromě jejího vystrašení, nemělo v závěru knihy zásadnější vyznam. Dost mě také zklamal styl autorčina psaní, připadal mi až moc jednoduchý, skoro až začátečnický (možná je opravdu spisovatelka úspěšnější v dětské literatuře). Celkově hodnotím knihu jako průměrné odpočinkové čtení.

Přiznám se, že důvodem, proč jsem sáhla poprvé po knize tohoto autora, navíc pro mne s nepříliš přitažlivým názvem, byla letošní Výzva.
Zpočátku jsem se ani do příběhu nějak nemohla začíst, ale hlavní hrdina Cukuru mi byl sympatický, tak jsem vytrvala. Bylo opravdu zajímavé provázet ho částí jeho života, sdílet jeho myšlenky, sny, vztahy, výhry i prohry. Velmi jsem s ním soucítila ve chvílích, kdy si s ním osud dost krutě pohrál, držela jsem mu palce, aby se se vším dokázal vyrovnat. Věřila jsem, že díky svému úsilí se mu dostane i odpovědí na otázky "proč?". A právě to mne na knize trochu zklamalo. Na můj vkus zůstalo příliš mnoho nedořešeného a hlavně nezodpovězeného.
Ale zase bonus-jako další "poprvé"-poslechla jsem si "Le mal du pays"...

Kniha mě moc nezaujala, sice jsem ji dočetla, ale určitě se k ní nebudu vracet. Popsala bych ji jako nepříliš zajímavý a zdlouhavý příběh s povrchně vykreslenými postavami, navic kombinovaný s divnou a zamotanou detektivkou.
Sice jsem laik, ale podle komentářů u ostatních knih jiného žánru této autorky se domnívám, že podle mé zkušenosti, detektivky nebudou její nejlepší volbou, jak oslovit čtenáře.

Knihu jsem si vybrala hlavně kvůli tomu, že jsem se domnívala, že se bude zabývat tematikou, která mě zajímá - chováním autisty v běžném životě, dozvim se, jak se žije těmto lidem mezi námi "neautisty". 0 B jsem se však dočetla pouze to, co je o autismu všeobecně známé. Větší část příběhu mi připomínala spíš nějakou literaturu pro mladé dívky, takový dívčí románek. Vzhledem k tomu jsem očekávala v podobném duchu závěr. Ten však byl hodně smutný, i když skutečný život takový také bohužel bývá...
Celkově mě kniha spíš zklamala.

Souhlasím s názorem, který tu opakovaně zazněl - i podle mne kniha patří mezi ty zdařilejší od Simony Monyové. Velmi oceňuji, že způsob, kterým je kniha napsána, odpovídá záměru, který podle slov hlavní postavy Darji, autorka sledovala: "Že je to banální příběh? Berte to prostě tak, že je mi smutno, co s dlouhými víkendy, a občas se potřebuju vypovídat."

Námět knihy mne zaujal, zajímavý byl i způsob autorčina podání-střídání popisu setkání spisovatelky a hlavního hrdiny s jeho vyprávěním. Porozumění přispělo i rozlišení obou linií různým fontem písma. Překvapivým prvkem bylo i to, jak byla spisovatelka do příběhu zaangažována postavou svého manžela. Celkově byla kniha ale dost zdlouhavá a ke stěžejnímu zvratu v příběhu, zjištění, že Jáchym není biologickým otcem, došlo dost násilně vykonstruovaným způsobem (Emma příliš snadno donutí Jáchyma, aby test paternity místo něho poslal Marek).

Příběh unesené Lily mě zaujal nejen zvoleným tématem, ale i stylem autorčina psaní. Sama jsem z dvojčat (stejně jako autorka), takže jsem rozuměla i specifickému vztahu obou sester. Co mi trochu vadilo, bylo náhlé zjištění, že Rick zároveň unesl další dvě dívky. Při poměrně podrobném popisování jeho rodinného i pracovního života, včetně života v chatě, kde věznil unesenou Lily, bych čekala i zmínku o této součásti jeho života. Připadalo mi, že tato informace jakoby "spadla z nebe" trochu se záměrem ještě přitvrdit v popisu Rickova patologického chování. Ale celkově je kniha zajímavá a čtivá.

Vzhledem k tomu, že jsem se zájmem přečetla hodně knih od Simony Monyové a dokonce se k některým ráda vracím-tak tentokrát opravdu velké zklamání.