Subjektiv komentáře u knih

Souhlasím s autorovým hodnocením tragického přístupu Evropy ke GMO, Německa k jádru, s kritikou často nevhodných regulací a oceňuji jeho poučné příběhy o různých inovacích. Moc se mi líbí, že ukazuje inovace jako dílo mnohem více lidí než těch, kteří se dostali do učebnic. To je velmi motivační v těch letech, kdy už ztratíte naději, že budete novým Einsteinem, Jobsem (tím bych já být nechtěl) nebo koho máte sakra rádi, a přece můžete dál věřit, že smysluplně přispějete. Ale zkusím se ve svém komentáři zaměřit více na negativa.
Podle mě Ridley uplatňuje princip dvojího metru, když hodnotí výzkum/inovace provádění na popud státu a popud soukromníků. V jednom odstavci např. vezme nějakou technologii, která se s oblibem udává jako úspěch činnosti státu a prohlásí: "Nojo, ale on už předtím nějaký soukromník udělal to a ten stát už pak jen...," či obráceně: "Nojo, ale ten stát to nedotáhl, to až pan..."
V příbězích, kde stát mnoho nevystupuje, vyzdvihuje přínos všech zúčastněných, i když "to nedotáhli".
Jeho rada pro inovování zní: "Dovolte lidem experimentovat, i když nepochybně mnohokrát selžou," ale když selže stát, např. tím, že financoval nelétající letadlo Langleyho, tak je to důkaz, že státem financované inovace nefungují. Na stát musí být přísnost, jím financovaní vědci / inovátoři / vynálezci selhat nesmí.
Jako inovace často vnímá jen věci, které se dají prodat nebo jinak zpeněžit, případně se jedná o problémy právě těch lidí, kteří je řeší. Není pak asi divné, že takové inovace vytváří právě soukromé subjekty zaměřené na zisk, občas i jinak motivovaní soukromníci.

4 04.10.2024

Řekněme si to po montypythonovsku: "I have a terrible feeling of déjà vu..." Čtu šestou Komárkovu knihu v řadě a začínám mít pocit, že jeho tvůrčí přístup spočívá v tom, že nejdříve ze svých předchozích knih vytrhá pasáže, které zrovna náhodou zapadají do tématu, o němž se rozhodl psát. Vybrané pasáže seřadí podle nově vymyšleného klíče a pospojuje určitým množstvím nového textu, načež vše ještě opepří oblíbenými metaforami, historkami, postřehy, citáty apod., taktéž v minulosti použitými. Voilà, nová kniha.
Čtenáři Komárkem nepoznamenaní nicméně seznají, že autorovi není cizí postřeh, široký rozhled, smysl pro humor a u biologa nečekané literární nadání. V knize přináší řadu fascinujících poznatků etologie, antropologie, historie, biologie atp., které se dotýkají "mužství" a jeho obrazu. Jenže ona fakta prokládá svými úvahami, hypotézami i čirými spekulacemi, které mnohdy prodává také jako zaručené či alespoň s vysokou pravděpodobností platné. Čím méně se řídí radou dávanou ševcům o kopytě, tím hůř to dopadá. V případě jeho vývodů, které spadají do oblasti společenských věd a psychologie doporučuji značný skepticismus (ten je stejně super vždycky).
Též se dopouští nenápadného, ale o to manipulativnějšího hodnocení různých popisovaných jevů. Nejvíc v paměti mi utkvělo, jak rozvíjí myšlenku tvrdící, že lidé vykazují i v dospělosti rysy, které u jiných primátů vidíme pouze u mláďat. Tento relevantní biologický poznatek pak uplatňuje při popisu naší společnosti. Některé společenské jevy, lidské činnosti a vlastnosti se pak v jeho pohledu jeví jako dospělácké a jiné zoufale juvenilní. Hádáte správně, nejinfantilnější je naše civilizace, zvláště v podobě osob mladších než autor. Že by děti měly dospělé poslouchat, to sice Komárek neříká, ale to přeci ví i to malé dítě. Trochu to připomíná Klausovo dělení jídel či sportů dle pravicovosti/levicovosti. Řízek měl být pravicový a salát levicový. Pobavilo mě, když se tím pak spíše z legrace zabýval Daniel Prokop ve Slepých skvrnách (doufám, že on a právě tam) a konstatoval, že to vychází spíše naopak.
Nemám teď sílu vyjmenovávat všechny jednotlivé prohřešky, které mě iritovaly, tedy alespoň ty dva, které mě nakonec dovyprovokovaly k sepsání komentáře. Na str. 117 o větších chlapcích píše, že by nevyprodukovali "veleříši", ale cosi ve stylu Pána much. Žel pro Komárka existuje zdokumentovaný případ 6 chlapců ve věku 13-19 let (možná by se ale hádal, že tihle už jsou staří moc), kteří ztroskotali na pustém ostrově a přes rok na něm přežívali. V šesti lidech asi veleříši nevytvoříte, ale jinak bylo jejich společenství i přes hmotnou nouzi, zvláště počáteční, relativně idylické a Pána much, který má původ pouze v hlavě Goldinga, rozhodně nepřipomínalo.
Na str. 121 pak předkládá jako fakt k uvěření, že dnešní doba předstírá, že nemá žádný život citový. Žijeme v té samé společnosti? Jistě by se dalo říci, že on to vlastně myslel tak a tak a já jsem to nepochopil a tudíž... jenže... to by znamenalo, že to myslel tak, jak to ani zdaleka neřekl. Neměl by tohle umět?

Dodatek: Řadu dalších výtek, pod nichž bych se ve většině podepsal, uvádí Jan Lukavec v recenzi na iliteratura.cz .

4 06.09.2024

Na této knize není ani tak zajímavé, co v ní je, jako spíše to, co v ní není. Začněme ale tím, co v ní je.
Do roku 1939 jde o vcelku předvídavá varování před nacismem, japonským militarismem a fašismem. Varování jistě správná, s doporučením opatření, která správná být nemusela. V letech 1941-1945 o plamenné výzvy k odboji, povstáním, sabotážím - relativně poctivá protinacistická propaganda. V letech 1945-1947 apely k budování socialistické společnost. Vždy a za všech okolností je zdůrazňována potřeba navázat a prohloubit svazek se Sovětským svazem. V podstatě je to celé na jedno brdo.
Šíleným se jeví jen text proti trockistům. To je skutečně zaslepená kritika, s minimálním vztahem k realitě, poklonkování a pochlebování Stalinovi.
Bystrý čtenář si již všiml, že neřeším, co Gottwald psal v letech 1939-1941. Molotov-Ribbentrop. Dle wikipedie "až do roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939." Takové texty by jistě pod nosem vydat ve "svém" nakladatelství nenechal. V knize tedy žádné texty z té doby nejsou.
Druhá vynechávka je od července 1944 do konce války. Nemohu to posoudit, ale hádám, že hlavním cílem bylo zamlčet přínos západních zemí v boji proti Ose. Asi Gottwald sem tam prohlásil, že je fajn, že se druhá fronta otevřela.
Třetí drobnůstka. Zmizeli Židé. Skutečně, to slovo se v textech téměř nevyskytuje. Boj a utrpení Španělů se řeší, i Číňanů či Habešanů, ale Židé, ticho po pěšině. Zvláštní, domníval jsem se, že antisionismus, tahle zvláštní forma antisemitismu se pořádně rozjela až rok po vydání. Ale asi už se tušilo, že opatrnost je nezbytná.

3 14.03.2018

Varování: Následující odstavce se budou opakovat u všech komentářů knih, jež jsem zařadil do čtenářské výzvy.
Výzva, výzva... výzva je rudý hadr, kterou se přede mnou nemá mávat. Když už se mává, má se mávat hadrem vybraným a vznešeným, extraordinérním a nečekaným. Kniha, která má méně než 200 stran? Pch. Kniha autora mladšího 30 let. Nuda? Kniha z TOP 100? Škoda slov. Kniha přeložená do angličtiny? To je toho...
Zadání čtenářské výzvy pro rok 2016 mě zkrátka nenadchlo. Jenže... Jenže... pořád je to výzva, zadali jste mi ji a musím ji splnit. Stůj co stůj. Musím ji splnit nejlépe ze všech. Nejzajímavěji. Na světě. Pohybovat se po hranici zadání, přečíst nečekané a bizarní knihy, ještě lépe budou-li zadání plnit nečekaným způsobem či půjde o "overkill". Chci zkrátka, aby si člověk, který začne studovat, jak si plním výzvu, nemohl pomoci a pravil: "No ty vole!"
Čtenáři, čtenářky, pojďte do toho se mnou. Buďte mi důstojnými soupeři. Vyzývám vás! Všechny! Splňte výzvu tak, až z toho budou praskat okna v Kosmonosích, Bohnicích, Lnářích, Horních Beřkovicích, Dobřanech, Havlíčkově Brodě a Brně-Červenovicích. Děti místo do hajan pošlete do Opařan.

Kniha s číslem v názvu:
Ono se řekne, že název obsahuje číslo. Ono se všeobecně myslí, že je to úplně jasné. Tři mušketýři, Tři muži ve člunu, Pět neděl v balónu nebo Milión. Takže to máme číslo 3, 3, 5 a 1 000 000. Na příkladu Tří mušketýrů ukáži, jak naivní a chybný je tento přímočarý postup.
Wikipedie nám říká: "...Číslo je abstraktní entita užívaná pro vyjádření množství nebo pořadí..." Tři mušketýři zjevně neoznačují pořadí. Většina lidí, to jest celý svět krom mě a pár dalších vyvolených jedinců, se však domnívá, že slovo "tři" v názvu vyjadřuje množství. A ne, já s vyvolenými nejsme letadlo.
Spojení "Tři mušketýři" neznamená Étienne de Boré, Louis de Rouvroy a Gilbert du Motier. Vždy a za všech okolností označuje "Athos, Porthos a Aramis", dokonce v tomto pořadí. Někdy s d'Artagnanem, ale to už by byli čtyři. Kdybychom toto připustili, tvrdili bychom 3 = 4, což by neudělalo našemu logickému myšlení dobře. Slovo tři ve spojení "tři mušketýři" je prostě nálepkou, která vytvoří z jednoho nejasného mušketýra zmíněnou trojku. Nejde o množství, ale o identifikaci!
Tři muži si s číslením nevedou lépe, Pět neděl v balónu možná ano, ale nedostatečně. Milión si netroufnu vyřadit tak snadno... Kdo ale může zaručit, že to slovo tu vyjadřuje množství? Já tedy ne.
Kdo čte Tři mušketýry, nesplnil! Schvaluji však knihy jako je "Historie čísla pí". Sám název zde praví, že hovoří o "čísle pí" a ne nějakém "Pí" jako v "Pí a jeho životě". A to se na první pohled zdá, že obě knihy budou o tom samém.
Historii čísla pí jsem nicméně již četl a proto jsem sáhl po "Čísle a myšlení", které pojednává o čísle jako o abstraktní entitě, jež vyjadřuje množství nebo pořadí. Navíc obsahuje v názvu slovo číslo, kdyby to náhodou vyzyvatel myslel jinak. V takovém případě lze můj přístup okamžitě vhodně přemyslet. Nemohu zkrátka šlápnout vedle. Možná to zavání metajazykem, ale tím si teď nelámejme hlavu, to bychom si ji určitě zlomili.

Název slibuje mnohé. Dočkáme se kognitivně psychologického pojednání o práci mozku s čísly? Půjde o vliv matematiky na další vědy? O filosofii matematiky? Ne, žádné takové "velké" téma. Kniha pojednává o aplikaci výpočetních metod v různých problematikách... modelování šíření epidemií v sovětském svazu, ekologických systémů a tak dále. Jde o výtvor vědců-praktiků, kteří chtějí řešit konkrétní problémy. Spojený tématem, ale se zdvojováním informací. Autorům bylo zřejmě řečeno "Napiš kapitolu na téma to a ono, maximálně tolik stran." A tak napsali - sám už jsem také takto jednou psal. Věřte, že takto to (přinejmenším někdy) funguje.
Ale co už, aspoň jsem se dozvěděl, jak změřit délku cév v mozku tím, že ho nakrájíte na plátky. Jen doufám, že žádný čtenář nebude příliš horlivý. Že si knihu nesplete s kuchařkou.

3 17.06.2016

Varování: Následující odstavce se budou opakovat u všech komentářů knih, jež jsem zařadil do čtenářské výzvy.
Výzva, výzva... výzva je rudý hadr, kterou se přede mnou nemá mávat. Když už se mává, má se mávat hadrem vybraným a vznešeným, extraordinérním a nečekaným. Kniha, která má méně než 200 stran? Pch. Kniha autora mladšího 30 let. Nuda? Kniha z TOP 100? Škoda slov. Kniha přeložená do angličtiny? To je toho...
Zadání čtenářské výzvy pro rok 2016 mě zkrátka nenadchlo. Jenže... Jenže... pořád je to výzva, zadali jste mi ji a musím ji splnit. Stůj co stůj. Musím ji splnit nejlépe ze všech. Nejzajímavěji. Na světě. Pohybovat se po hranici zadání, přečíst nečekané a bizarní knihy, ještě lépe budou-li zadání plnit nečekaným způsobem či půjde o "overkill". Chci zkrátka, aby si člověk, který začne studovat, jak si plním výzvu, nemohl pomoci a pravil: "No ty vole!"
Čtenáři, čtenářky, pojďte do toho se mnou. Buďte mi důstojnými soupeři. Vyzývám vás! Všechny! Splňte výzvu tak, až z toho budou praskat okna v Kosmonosích, Bohnicích, Lnářích, Horních Beřkovicích, Dobřanech, Havlíčkově Brodě a Brně-Červenovicích. Děti místo do hajan pošlete do Opařan.

Kniha od autora mladšího 30 let:
Zur Elektrodynamik bewegter Körper napsal Albert Einstein, když mu bylo 26 let. Jane Austenová napsala Pýchu a předsudek v 21 letech. Frankensteina stvořila Mary Shelleyová v 19 letech. Rimbaud zveršoval Les Étrennes des orphelins v 15, v 17 přivedl na svět Projekt komunistické ústavy. Alexander Pope v Ode on Solitude v pouhých 12 letech pravil:

Happy the man, whose wish and care
A few paternal acres bound,
Content to breathe his native air,
In his own ground.

Whose herds with milk, whose fields with bread,
Whose flocks supply him with attire,
Whose trees in summer yield him shade,
In winter fire.

Blest, who can unconcernedly find
Hours, days, and years slide soft away,
In health of body, peace of mind,
Quiet by day,

Sound sleep by night; study and ease,
Together mixed; sweet recreation;
And innocence, which most does please,
With meditation.

Thus let me live, unseen, unknown;
Thus unlamented let me die;
Steal from the world, and not a stone
Tell where I lie.

Množství děl splňujících podmínku je nepřeberné, kvalita se nabízí vysoká. Mně však nejde o pouhé namátkové zvolení solidní knihy, jež podmínku plní. Já se zajímám o knihu, jež ji plní nejlépe či nejzvláštěji. Tentokrát hledám autora, jehož věk není jen menší než 30, ale ten nejmenší možný. Jistě, očekávám určitá omezení - novorozenci ani neudrží tužku, nemají představu o slovech a ani s rozvojem řeči nelze očekávat publikovatelná díla. Ale jednou to přijít musí. V dobách internetu najdete různá Top 5, Top 10, Top 100, Top X. Třeba Top 10 blonde singers, Top 10 one-eyed ghouls či, to nás právě zajímá, 10 Youngest Authors in History.
1) Doroty Straight - How the World Began (4), nevyšlo česky
2) Christopher Beale - This and Last Season’s Excursions (6), nevyšlo česky
3) Daisy Ashford - The Young Visiteuers (9), nevyšlo česky
Pak již následuje náš Alec Greven, Jak na holky, taky 9 (nebo 8, záleží na zdroji). Ten nám česky vyšel.

Vyšel a snad ani vycházet neměl. Česky ani anglicky. Alec by mohl být docela normální kluk, kdyby nějaké marketéry, snad jeho rodiče, možná trochu jiné zrůdy, nenapadlo, že by stálo za to nechat ho sepsat nějaké rozumy na téma, jež, doufejme, bude zajímat mladé kluky a pak přesvědčit rodiče těch mladých kluků, aby jim tu knížku koupili, jinak si ti mladí kluci budou myslet, že zrůdy nejsou marketéři, ale jejich rodiče.
Děcko tedy dostalo za úkol sesmolit ve větách holých s málo rozvinutými přívlastky, dokonce i v několika nepříliš rozvinutých souvětích, recept na opatření dívčího srdce. Sepsalo tedy ty nejzjevnější pravdy (učeš se a nenos tepláky) a sazeč je vysázel tak, že to chvílemi vypadá jako kniha, ačkoliv jde v podstatě, míním co do formy, jen o powerpointovou prezentaci s pár slidy. S touto "knihou" dala by se plnit výzva "Kniha přečtená za deset minut". Ke konci autor svoji bezradnost s dětskou upřímností přiznal: "To je všechno. Už mi došly nápady. Ahoj a hodně štěstí!"
Kdyby skutečně šlo powerpointovou prezentaci, domácí úkol, zvláštní rodinnou hru... dal by se výsledek označit za roztomilý, možná i slovy "to je ale chytrý kluk". Stanovujme dětem dětské laťky. Vydání knihy je laťka pro dospěláka s talentem. Když ji přeskočí dítě, třebas zmíněný Pope, budiž mu přán obdiv. Greven ji nepřeskočil. Nebudu se tvářit, že jo, jen proto, že je to malý kluk.

4 06.06.2016

Varování: Následující odstavce se budou opakovat u všech komentářů knih, jež jsem zařadil do čtenářské výzvy.
Výzva, výzva... výzva je rudý hadr, kterou se přede mnou nemá mávat. Když už se mává, má se mávat hadrem vybraným a vznešeným, extraordinérním a nečekaným. Kniha, která má méně než 200 stran? Pch. Kniha autora mladšího 30 let. Nuda? Kniha z TOP 100? Škoda slov. Kniha přeložená do angličtiny? To je toho...
Zadání čtenářské výzvy pro rok 2016 mě zkrátka nenadchlo. Jenže... Jenže... pořád je to výzva, zadali jste mi ji a musím ji splnit. Stůj co stůj. Musím ji splnit nejlépe ze všech. Nejzajímavěji. Na světě. Pohybovat se po hranici zadání, přečíst nečekané a bizarní knihy, ještě lépe budou-li zadání plnit nečekaným způsobem či půjde o "overkill". Chci zkrátka, aby si člověk, který začne studovat, jak si plním výzvu, nemohl pomoci a pravil: "No ty vole!"
Čtenáři, čtenářky, pojďte do toho se mnou. Buďte mi důstojnými soupeři. Vyzývám vás! Všechny! Splňte výzvu tak, až z toho budou praskat okna v Kosmonosích, Bohnicích, Lnářích, Horních Beřkovicích, Dobřanech, Havlíčkově Brodě a Brně-Červenovicích. Děti místo do hajan pošlete do Opařan.

Kniha, která má méně než 200 stran.
Kdejaká kniha má méně než 200 stran. Namátkou procházím svou knihovnu a nacházím: Vančura - Poslední soud, Italo Calvino - Neviditelná města, Mailer - Proč jsme ve Vietnamu?, Bakunin - Bůh a stát. Tuhle kategorii jistě nijak zábavně nesplním. Chtělo by to "maximum overkill", stránku s mínus nekonečnem stránek! Jako fyzik však vím, že je to fyzikálně nemožné. I jedna stránka, ba dvě jsou příliš málo. Kniha není leták. Nejpíše jsou málo i tři a čtyři - to je leták přehnutý na půlku, není tam žádná vazba. Wikipedia jasně říká: "Kniha je sešitý nebo slepený svazek listů nebo skládaný arch papíru, kartonu, pergamenu nebo jiného materiálu, popsaný, potištěný nebo prázdný s vazbou a opatřený přebalem." Vazba je nutná, i když jde o pouhou vazbu typu V1 (měkké desky sešité drátěnou sponkou).
Musím najít knihu o 5 stranách! 184. Moc. 149. Příliš. 96. Nevalné. 51. Neberu. 21. Samá voda. 12. Přihořívá. Hoří? Nehoří. Nezbývá, než se spokojit s 12 stranami. Co nám to vyšlo. Vladimir Iljič Lenin - O družstevnictví. A hele, jen 8 stran textu. A ty maličké stránky, skoro A6. Přeci jen si klidně mohu usnout na vavřínech - vždyť jsem ani nemusel do městské knihovny.

Leninův spisek O družstevnictví jeví se mi jako ad hoc obhajoba družstevního hospodaření. Lenin se snaží vysvětlit, že socialistické družstvo není jako kapitalistické družstvo a socialistické zemědelské družstvo (kolchoz) je plně v souladu se socialismem. V čem tedy vězí ona odlišnost? Odlišnost vězí ve vlastnictví půdy státem. Svým způsobem se zdá, že jde o odlišnost formální, neboť výsledky hospodaření patří kolchozu a těžko si představit, že by kolchozu někdo mohl říci: "Tak kolchoz, tady jsi dokolchozničil, pakuj se jinam." Pokud se ovšem netransformoval na sovchoz. Zlý , leč dle všeho pravdivý jazyk by mohl tvrdit, že kolchoz se také liší tím, že v něm být musíte, zatímco vstup do družstva v kapitalistickém systému je dobrovolný.
Ale zpět k samotné knize. Působí jako součást širší debaty o organizaci výroby, především zemedělské, v prvních letech Sovětského svazu. Z kontextu oné debaty je ovšem text vytržen a tak čtenáři znesnadňuje průnik do textu. Je to průjezd mezi ideologickou Skyllou (Jsme přece komunisti!) a ekonomickou Charbdou (nechcípneme přeci hlady). Pragmatický ústupek.
Mnohem zajímavější je pozdější osud textíku, v dobách, v něchž jej Stalin znal nejspíš zpaměti. V jeho pádných rukou se stal ideologickou zbraní, které podlehl mnohý jeho politický protivník. Taková maličká knížečka a taková síla. Jak se z takové zbraně střílí? Vhodně nalezenými a přilepšenými slovíčky. Ale o tom až příště - v komentáři o Stalinově knize Otázky leninismu.

3 24.05.2016

Varování: Následující odstavce se budou opakovat u všech komentářů knih, jež jsem zařadil do čtenářské výzvy.
Výzva, výzva... výzva je rudý hadr, kterou se přede mnou nemá mávat. Když už se mává, má se mávat hadrem vybraným a vznešeným, extraordinérním a nečekaným. Kniha, která má méně než 200 stran? Pch. Kniha autora mladšího 30 let. Nuda? Kniha z TOP 100? Škoda slov. Kniha přeložená do angličtiny? To je toho...
Zadání čtenářské výzvy pro rok 2016 mě zkrátka nenadchlo. Jenže... Jenže... pořád je to výzva, zadali jste mi ji a musím ji splnit. Stůj co stůj. Musím ji splnit nejlépe ze všech. Nejzajímavěji. Na světě. Pohybovat se po hranici zadání, přečíst nečekané a bizarní knihy, ještě lépe budou-li zadání plnit nečekaným způsobem či půjde o "overkill". Chci zkrátka, aby si člověk, který začne studovat, jak si plním výzvu, nemohl pomoci a pravil: "No ty vole!"
Čtenáři, čtenářky, pojďte do toho se mnou. Buďte mi důstojnými soupeři. Vyzývám vás! Všechny! Splňte výzvu tak, až z toho budou praskat okna v Kosmonosích, Bohnicích, Lnářích, Horních Beřkovicích, Dobřanech, Havlíčkově Brodě a Brně-Červenovicích. Děti místo do hajan pošlete do Opařan.

Kniha, která byla přeložena do angličtiny.
Rozhovory s poučením jsou desetidílným opus magnum kontaktéra Vesmírných lidí (především Aštara Šerana) Ivo A. Bendy, které sestavil ze sdělení, jež přijal on sám a jeho ideoví druhové. V souladu se svým učením tvrdícím, že pachtění se za materiálním ziskem způsobuje hrubé vibrace narušující život na planetě Zemi a i v okolním Vesmíru, poskytuje Ivo Benda na svých stránkách knihu zdarma, čímž pomáhá šířit pozitivní vibrace jemné.
Rozhovory jsou knihou nesmírného, pardon, vesmírného významu, který přímo volá po tom, aby byly přeloženy do všech světových i méně světových jazyků. Kromě češtiny, již mimozemšťané tuze milují (oni milují všechno dobré), máme přístup i k překladu německému, maďarskému, chorvatskému, bulharskému a samozřejmě anglickému.
Poměrně dlouho jsem pátral, kdo knihu přeložil. Myslel jsem si, že snad Benda, možná Aštar Šeran a Ptaah, či dokonce sám Stvořitel nebo duchovní ručitel této Galaxie, Orton. Aštar Šeran nicméně do této záhady vnesl světlo (a Aštar Šeran nemůže jako bytost sloužící Silám Světla vnášet cokoliv jiného). Na straně 227 sděluje Bendovi: "...Ano, jak Ti říkala paní N., v té Anglii ta dívka již překládá tyto texty a dává to dále číst dalším lidem." Je to trochu mystérium, poněvadž v tomtéž sdělení Aštar tvrdí: "Počet čtenářů rozhovorů dosahuje 72 miliónů." Mystéria však by neměla čtenáře Rozhovorů ani děsit, ani překvapovat. Kniha tedy přeložena je and it insists to be read, loudly.

Rozhovory v sobě jako každá správná náboženská literatura kombinují množství žánrů. Čtenář nechť se těší na povzbuzení ve víře ve formě poezie i prózy, rady do života, popis uspořádání ideální společnosti realizované duchovně i technicky vyspělou mimozemskou civilizací, apokalyptické vize s ujištěním o záchraně spravedlivých, lyrické dialogy, duchovně vyspělou bytostí glosované informace o aktuálním dění, základní poznatky zjevené galaktografie či reklamu na vegetariánskou restauraci, mimozemšťany zřejmě oblíbenou (z textu není zřejmé, zda se v ní stravují fyzicky nebo ji "jen" považují za zdroj jemných vibrací). Všechna rozmanitost se skloubí v poněkud nesourodou, neučesanou, doslova bobtnající a kvasící, živoucí kroniku jednoho netradičního, eklektického náboženského hnutí.
Rozhovory rostou každým dnem. Po ověření autentičnosti sdělení "zpracovatelem", jak si Benda říká (nikoliv autora), je toto vřazeno s minimálními, ba až nulovými redakčními úpravami do díla - to vše proto, aby se zpracovatel vyvaroval zkreslení poselství. Sdělení se opatří pořadovým číslem, místem a časem přijetí a jménem kontaktéra.
Identita kontaktéra hraje pro čtenáře, jenž přistupuje k Rozhovorům jako literárnímu dílu, zásadní roli. Rozhovory jsou pádným důkazem, že autor žije a má se čile k světu. Barthes nebude mít z Rozhovorů ani ždibínek radosti. Nedokáži si představit lepší příklad skutečnosti, že literární styl může být osobitý i u lidí, jež v múzách vyvolávají hrůzu.
Celý příběh začíná s první kontaktérkou s Vesmírnými lidmi, Miloslavou Drskovou, ženou do té doby prostou. Její vyjadřovací schopnosti jsou, nechci být úplně zlý, ale asi budu, nedostatkem talentu souznícím s nedostatkem cviku, které Rozhovory podtrhují odmítáním redakčních úprav doslovných záznamů. Text v jejím podání je břečťan křížený s bodlákem. Trny ukazovacích zájmen, spojek a částic člení mnohá nekonečná, nejasným směrem se kroutící souvětí, a narušují i nesmělé výhonky vět jednoduchých. Jednoduchý jazyk zoufale a klopýtavě utíká za myšlenkou, která mnohdy přes veškerou snahu uniká.
Namátkou: "Já se velice divím, co ti lidé stále nad tím myslí, ani zmínku o duchovním učení, ale hlavně stále hledají tyto záhady, jak to nazývají oni, ale tento člověk přece má svůj záznam, tak proč. Ale stejně je to zábavné, my to udělali takto, že se to odsálo pro naše laboratoře, jaké tam máte, to se dá vše, a jak, a oni lidé stále nad tím takto uvažují, to dělají naši výzkumníci z tohoto oboru biolog-lékařství, co to tu máte, čím se to živíte a potom ty výzkumy v přírodě samé."
V roce 1997 přebírá otěže Ivo Benda (v minulých životech Sámo, Hus, Komenský, apoštol Matouš, Masaryk). Jeho ústy promlouvá hlavně Aštar Šeran, který varuje před apokalypsou, jež hrozí Zemi pro přemíru hrubých vibrací. Ivo Benda mobilizuje síly a začíná šířit "tyto Rozhovory". Jejich čtení dělá zjevně lidi lepšími. Šíření Rozhovorů tedy může zkázu odvrátit. Následuje řada sdělení, o tom, jak roste množství čtenářů, které se z původních několika desítek zastavuje na fantastických 950 milionech lidí - Země zachráněna. Tudíž je otázkou, proč se tu vlastně tak rozepisuji - vy z DK jste čtenáři a jistě již "tyto Rozhovory" znáte nazpaměť. Zbývá mi tedy rozloučit se po způsobu Ptaaha, velitele glotily z Plejád: "Pac a pusu."

3 07.04.2016

V dobách wikipedie a mobilních telefonů napíchnutých na internet je taková malá encyklopedie marnost. Skladná jak tablet a s tisícinou informací. Některá díla jsou nadčasová, jiná nelze v pozdějších dobách ani chápat a další promlouvají jen k určitým způsobem formovaným lidem, kteří se v dalších letech již nebudou rodit. Ale Malou ekonomickou encyklopedii znemožnil technologický pokrok. Ani ne za dvacet let. Nelze na ni ale zle plivat, je holt vysvětlivkou pojmů, jimiž mluvila mainstreamová ekonomie své doby.

09.01.2016

Poklad na ostrově jsem četl zoufale dávno. Vzpomínky vybledly víc než tkanina na vazbě zdobená v mé chabé paměti modrými bambitkami. Ale něco zásadního snad přeci jen z těch kalných dětských vzpomínek dovedu vylovit. Ten dobrodružný román byl jeden z prvních, který to dítě, jímž jsem byl, zaujmul, byť stále trochu mátl, nejednoznačnou postavou, Johnem Silverem. Vím, vybavuji si matně a možná mě i paměť šálí. Ale mám takový pocit, že právě tohle dobrodružství mě nově učilo, že lidé a jejich zdání nejsou jedním a tímž, že dobro a zlo jsou dva póly, mezi nimiž leží nesčetně rovnoběžek. Stevenson přesně mířil na svůj cíl. Trochu vychovával a hodně bavil.

Geneticky modifikované organismy se v médiích objevují každou chvíli, až je s podivem, že při té četnosti rozumí tomu tématu na jakž takž přijatelné úrovni mizivé množství lidí. Drobník s Ondřejem jsou jistě dostateční odborníci na osvětlení této problematiky, v knize Transgenoze rostlin vám to však zadarmo nedarují. Přebal sice přívětivě láká, že kniha je určena mimojiné i všem zájemcům o tuto látku, ale při čtení zjistíte, že jde o text podstatně více odborný, než populární, kterým možná projedete snadno jsa biologem, genetikem apod. Jinak vám nepochybně sem tam něco unikne, řada věcí vám dojde se značným zpožděním a budete trpět námahou. Avšak... vyplatí se to! Těch znalostí se vám dostane.
Pak budete moci poučovat lidi a machrovat v hospodě. Budete po nich chtít, aby raději než geneticky modifikované říkali transgenní. Proškolíte je, jak se modifikuje, co se modifikuje, za jakými účely. Vysvětlíte jim, že zdravotní problémy konzuměntů způsobené GMO patří do říše pohádek, ale když někdo začne mluvit o snížené biodiverzitě, nemůžete to jen tak suše popřít, ale vysvětlíte, za jakých podmínek (protože pouze přítomnost GMO plodin na poli to nezpůsobuje) k ní může dojít. Nakonec to zalijete pivem z odrůdy ječmene - radiačního mutanta - což ovšem dle našich ani jiných zákonů GMO plodina není.
V knize jsou postupně probírána témata: metody šlechtění předcházející transgenozi, Agrobacterium tumefaciens, jeho využití pro transgenozi, další metody transgenoze, nejrozšířenější typy modifikací (rezistence k hmyzu, herbicidům, prodloužení trvanlivosti...), legislativní úprava, vliv na přírodu a spotřebitele, aktivistický boj proti GMO...

9 27.01.2014

Setkal jsem se s názorem, že Hvězdné deníky jsou sice prima čtení a děsná bžunda, ale je to trochu škoda, protože se pak nedostává na ta vážná témata, kterými je ten Lem pro někoho proslulý. Houby. Lem tu sice využívá formy humoristických povídek, ale nevěřím, že míří pouze na bránici. Sranda je to sice náramná, ale kdo se zamyslí, přijde na to, že se ve většině povídek z Deníků zabývá tématem lidské identity, přičemž jej zkoumá z mnoha stran. Absurdní situace ilustrují nepříjemné rozmlžení hranice co jsem já a co už já nejsem. Ale ilustrují směšně.
Že kecám, pletu se a moc "filozofuji"? A neukazuje snad první povídka nestejnost dnešního, včerejší a zítřejšího Ijona, kteří jsou tak jiní, že se ani nedokážou dohodnout na opravě kormidla? Zálohy s kompletními vzpomínkami lidí umírajících ve Strömu se netážou, zda-li jsou tím zálohovaným člověkem nebo pouze zálohou? V Rybícii nám opravdu jen a pouze absurdní připadá myšlenka, že identita je obsah, nikoliv médium, na které je zapsána? Atakdáleatakdále.
Lze sice seznat, že obdobnými tématy se filosofové zabývají již nekolik set let, nejméně od pana Herakleita s jeho "panta rhei." Zabývají se nejspíš obšírněji, ale tak humorně a čtivě jako Lem jistě ne.

10 27.01.2014

Dětičky ztroskotají na pustém ostrově, na kterém vůbec nejsou žádná technická udělátka. Je to vůbec Verneovka? No jasně, však Verneovka neznamená jenom techniku, ale taky vědění. A zdejší dětičky (a časem i dospělí) vědí leccos: jak chodit v bažinách na chůdách, jak se vznést s drakem k oblakům, jako lovit s bolasem, jak si zajistit cukr ze stromu, jak jezdit na nanduovi... Není to jen jejich vytrvalost, odvaha a fyzička, co je drží nad vodou - znalosti a zkušenosti se na přežití podílejí měrou možná ještě větší. Mimochodem, právě proto bych nedoporučil seriálovou adaptaci s písní o "volajících dálkách", protože ta si ducha Vernea neuvědomuje.
Někomu by knize mohla vadit až zarážející podobnost děje určitých pasáží s kanonickou robinsonádou, samotným Robinsonem Crusoe. Ale tu podobnost lze snadno převrátit ve prospěch Vernea slovy: "Když člověk ví, jak v divočině přežít, může být i dítětem a přežít dokáže." Víra v lidský intelekt, který umožňuje podmanit si přírodu a technický pokrok... to je pro mě Verne. Vlastně se až divím, že jsem nenarazil na nějaký štvavý článek od nějakého samozvaného ochránce přírody o jeho zhoubném působení na dětskou mysl při vší té technice a podmaňování. Ale kdo ví, třebas takových je spousta.

6 27.01.2014

V jistém ohledu považuji Tajuplný Ostrov za esenci Verneova vidění světa. Hlavní hrdinové bez bázně a hany jsou vrženi vstříc nebezpečenství nejdříve v balónu zmítaném bouří, později na pustém ostrově. Ovšem nedostatek bázně a hany ještě Verneova hrdinu nedělá, ještě se musí přidat znalosti a dovednosti. Právě ty umožňují přežít dětem ve Dvou letech prázdnin, skupince doprovázené zeměpiscem Paganelem v v Dětech kapitána Granta a konečně umožní vybudovat z ničeho technickou civilizaci skupince vedené Cyrusem Smithem právě v Tajuplném ostrově. Na konci (SPOILER) mohou tak směle stát tváří v tvář kapitánu Nemovi, onomu technickému state-of-the-art jejich doby, jako rovný s rovným. (KONEC SPOILERU)
Člověk by možná mohl chtít vyčítat Verneovi, že nehledí hrdinům do duše a nenechává je trápit se příliš touhou po domově, ženách a strachem, co se děje ve vlasti donedávna zmítané válkou. Ale k čertu s tím, když čtete dobrodružný román, nezajímají vás nějaké fňukny a když jste malý a možná i trochu větší kluk, nechápete, co je na těch holkách tak skvělého, že by někomu mohly chybět. Z některých románů je navíc cítit, že tohle Verne příliš zprostředkovat neuměl. Ale asi znal svá silná místa dobře, protože do nešikovných pokusů o zprostředkování velkých citů se pouští jen opatrně a jen tam, kde je to nezbytně nutné pro děj.

12 27.01.2014

Všichni slyšeli o praktických problémech ekonomického života za "reálného socialismu": frontách, nedostatkovosti, nízké pracovní morálce, jak "nejsou lidi", o nízké kvalitě českých výrobků či o centrálním plánování a společném socialistickém vlastnictví. Kdyby kniha Zdislava Šulce pojednávala pouze o tomto, nosila by jen dříví do lesa. Naštěstí jde mnohem dál - mezi zde zmíněnými i dalšími dílčími jevy nalézá souvislosti a kauzální příčiny. Současného čtenáře možná zaujme, že pro něj hlavním viníkem problémů tehdejšího socialismu není neexistence soukromého vlastnictví výrobních prostředků, ale právě mechanismus, povaha a vlastně i sama existence centrálního plánování. Pro toto své tvrzení uvádí jako příklad centrálně plánovanou ekonomiku, v níž podniková sféra vykazovala obdobné chování, nacistické Německo, v němž ovšem podniky zestátňovány nebyly.
Kniha popisuje model socialistického hospodářství a jeho konstituenty: plánovací centrum, podnikovou sféru, trh práce, zahraniční obchod, trh spotřebního zboží, včetně jejich chování. Bizarní a obzváště fascinující je, že Šulc nepotřebuje žádnému z těchto subjektů spoluutvářejících ekonomickou realitu přiřknout nekompetentnost, hloupost (to snad jen v počátku plánování, když ještě neexistovaly zkušenosti s plánem a odborníci "na plán") či zvůli. Nikoli, v rámci "paradigmatu" centrálního plánu předpokládá vysoce racionální chování všech zúčastněných ve vlastním zájmu, které ovšem vede k závažným problémům hospodářství jako celku a spoustě absurdních jevů.
Šulc je ve svém hodnocení centrálně plánovaných (či centrálně přídělových, jak je nazývá - sám v jistém ohledu samu existenci plánu zpochybňuje) nemilosrdný - nevidí žádný způsob, jak při zachování plánu (tohoto druhu) zreformovat hospodářství. Přesto nevolá po návratu kapitalismu, ale přichází s vlastním, dosud nikde a nikdy nerealizovaným návrhem - regulovaným trhem s naprostou převahou státního vlastnictví, v němž existuje kapitálový trh. Sám vnímám několik problematických míst jeho návrhu, ale nemá je snad i dnešní podoba hospodářství? Netroufnu si posuzovat, který model je efektivnější. Zdá se mi však zjevné, který je navržen s větším sociálním cítěním. Ten Šulcův.

Poznámka: Kniha není populárně naučná, ale odborná. Jistá znalost ekonomie se hodí.

2 27.01.2014