sumcicka komentáře u knih
(SPOILER) Kombinace Houbařky a Rekonstrukce, jen lépe/poetičtěji napsaná a s prvky magického realismu. Ani tak jsem ale knihu, kvůli zpracovávanému tématu, nedočetla. Už v listopadu jsem se cítila podvedená u Dvořákové s Pláňaty, v prosinci jsem ze stejného důvodu nedočetla Houbařku od Hanišové a teď odkládám i Zahradu mrtvých duší. Chápu, že se jedná o téma důležité, nicméně české autorky (a nyní již i autoři) ve mně zanechávají dojem, že sexuálně zneužívané musí být každé druhé dítě. A pokud namítáte, že si za to můžu sama svým výběrem literatury, pak musím odpovědět, že čeští autoři snad už o ničem jiném ani nepíšou, aneb sexuální zneužívání is the new vyrovnávání se s minulostí (Němci, komunismus...).
Přečteno po autorčině nové knize, U severní zdi, která se mi líbila mnohem více. Obě jsou vystavěny v podobném duchu, tahle je ale na můj vkus příliš překombinovaná. Škoda
Vzdala jsem to po velké snaze na straně 299 (po rychlé kontrole závěru knihy). Dál jsem tu sladkobolnou slátaninu nevydržela. Naprosto souhlasím s hodnocením uživatele los.
Pokud si chcete o tématu přečíst opravdu dobrou knihu, kde, tak jako v životě, nekončí vše happy endem a jednorožci nese*ou duhu, tak doporučuju U severní zdi Petry Klabouchové.
Útlá knížka, kterou ale nelze přečíst rychle. Musíte ji odkládat. Zčásti proto, že přes slzy na písmena nevidíte, zčásti proto, abyste se nepozvraceli.
Edit, červenec 2019: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/07/PD-2-19_Neskutecny-pribeh-Very-Sosnarove.pdf
Autorova "schopnost" psát je na úrovni septimy okresního gymnázia.
Vzdala jsem to po 39 stranách. Nesympatičtí hrdinové mi nevadí, ti úplně blbí ano..
Narazila jsem na ni ve své dětské knihovně, když jsem byla o Vánocích na návštěvě u rodičů, a musím říct, že Pětka mě ani po těch letech nezklamala. Navíc jsem při jejím čtení odhalila důvod, proč mi nevadí popisy oblečení a hostin v Martinově Písni ledu a ohně - Blytonová, na které jsem vyrůstala, totiž taky nikdy nezapomněla napsat, jaký si Anna oblékla k džínám svetr a čím si Dick obložil svůj chleba, který zapíjel zázvorovou limonádou :)
Kniha má velmi rozvleklý začátek, pokud tedy lze polovinu knihy vůbec začátkem nazvat... Na prvních tři sta stranách se totiž neodehrálo nic, co by mě dokázalo dostatečně zaujmout. Odložila jsem ji nepřečtenou, ani jsem se nepodívala na konec, jestli vraždil opravdu ten zahradník ;)
Výborná volba pro chvíle, kdy si i cestou do nudné kanceláře chcete připadat jako na výpravě za dobrodružstvím - a to i v případě, že to máte jenom tři zastávky metrem... Doporučuju :)
V případě téhle knihy se přidám k malému táboru pozemšťanů tísnících se v odlehlém koutku galaxie a kroutících hlavou nad záhadou její obrovské popularity... Za mě největší blbost, kterou jsem v poslední době četla. Jediným možným vysvětlením jejího vzniku je, že autor si zapomněl vzít své obvyklé prášky, nebo si naopak vzal něco, co neměl ;)
Od detektivky, ve které je nový případ čím dál jasněji provázaný s onou starou tragédií, by člověk čekal, že nebude napsaná rozvleklým a nudným stylem podobným spíš sladkobolným románům určeným postarším dámám. V tomto případě jsem se nedočkala. Neslavně dopadly také autorčiny pokusy vnést do děje trochu napětí prostřednictvím psychologie postav. Doporučila bych jí přečíst si Mlčení jehňátek, třeba by se něčemu přiučila... Nudila jsem se do té míry, že jsem knihu odložila nedočtenou, na další díly série se rozhodně nechystám.
Spíše než "osobním příběhem" je kniha vcelku povrchní učebnicí moderních dějin Evropy, cílenou očividně na americké publikum, které o těchto událostech nemá valného povědomí. Předpokládala bych, že pro Čecha se základním všeobecným přehledem nepřinese nic nového, ale soudě podle komentářů bych se mýlila... Nehledě na několik hrubých faktických chyb! Každopádně jsem čekala víc, než jsem dostala.
Kniha pro mě byla velkým zklamáním a to tím spíše, že Jacobova obhajoba od stejného autora mě naprosto dostala. Takže pokud si chcete přečíst dobrou knihu doporučuju Jacoba. Pokud ale věříte, že všichni lidi jsou svině, kladní hrdinové jsou přežitek a tuto myšlenku si chcete potvrdit i za cenu nudy natažené na čtyři sta stran, směle do mostů.
Pocity z knihy jedním slovem: FRUSTRACE!
Pocity z knihy mnoha slovy (SPOILERY):
1) rozvleklý úvod - 150 stran polemiky na téma otevřít/neotevřít (Hamlet se rozhodl rychleji a to stál před mnohem složitější otázkou);
2) tři hlavní hrdinky - jedna otravnější než druhá;
3) jedna z nich - Tess - je pro příběh naprosto postradatelná! Celá její třetina knihy měla za cíl pouze dostat konkrétní postavu na konkrétní místo v konkrétním čase, což by šlo udělat jistě i bez přidávání další blbky, která dělá v reálném světě naprosto neuvěřitelná rozhodnutí (nastěhovat si do baráku manželovu milenku a hrát si na spokojenou rodinku ve třech - proč ne!?);
4) když už jsme u neuvěřitelných rozhodnutí - pár dalších příkladů: (a) nenávidím domnělého vraha své dcery tak, že se ho pokusím zabít, ale na následující straně skutečného vraha své dcery nechám jen tak jít - prostě proto (vždyť už to má v životě i tak dost těžké - COŽE?!); (b) zjistím, že můj manžel je vrah - co udělám? NIC - bude to tak přece nejlepší pro naše DĚTI!!; (c) jsem vrah, co s tím? Odepřu si sex s manželkou....
5) epilog - snůška pro příběh nijak podstatných informací typu "co by se stalo, kdyby" toho nejtěžšího kalibru (autorka měla nejspíš v počítači několik dalších možných scénářů a bylo jí líto je jen tak smazat)
- otázka: Co by se stalo, kdyby nedošlo k nehodě?
odpověď: Dcera by se bývala stala tenisovým zázrakem - to nevadí, že v životě nedržela raketu v ruce...
- otázka: Co by se stalo, kdyby postava, na jejíž smrti je založen celý příběh, nezemřela?
odpověď: Tato kniha by nikdy nevznikla? Kéž by!
- otázka: Co by se stalo, kdybych tuhle knihu nikdy nečetla?
odpověď: NIC...
(A co jako měla znamenat ta reklama na Tupperware?!)
Jedinečné dílo, shrnující zážitky několika žen v období holokaustu, přičemž zkušenosti každé z nich jsou dostatečně odlišné na to, aby si kniha udržela pozornost čtenáře. Jelikož se (většinou) jedná o výňatky z delších textů, může kniha posloužit jako odrazový můstek k dalším osudům hrdinek/autorek jednotlivých příběhů. Oceňuji také to, že jsem se dozvěděla po kom je pojmenována ulice Berkova v Brně - příběh Ivany Berkové ve mně také zanechal nejsilnější dojem.
King prostě není pro mě - jeho "horory" ve mně nevyvolávají ty správné pocity, o mrazení v zádech a děsu ani nemluvě.
Pro mě velmi neuvěřitelný a za vlasy přitažený příběh, napsaný nijak zajímavým stylem, navíc s několika nelogickými chybami v ději. Dohromady tedy pro mě zcela nezajímavá kniha, jejiž konec jsem pouze prolistovala, abych se ujistila, že skončí tak, jak jsem předpokládala.
Tato kniha mi velmi připomínala Peklo blízko nebe Jona Krakauera. Zaprvé tím, jak velmi čtivě je napsaná. Za druhé velkým množstvím postav, ve kterých je mnohdy nesnadné se orientovat (pomáhá jejich přehledný výčet na začátku knihy). A za třetí také podobností obou příběhů o tragických osudech horolezců a šerpů při pokusech o zdolání obou osmitisícovek. Obě tragédie byly totiž zapříčiněny skutečnostmi, jimž bylo možno se vyhnout - o zdolání vrcholu se v jeden den pokoušelo příliš mnoho horolezců, kteří s sebou neměli potřebné množství kyslíku a horolezeckých lan, a v neposlední řadě nezačali sestupovat včas. Pokud je jako nejzazší hodina, kdy je nutno začít sestupovat, určena druhá odpolední a ještě v šest někteří stoupají k vrcholu... Zajímalo by mě, jestli sami horolezci v takovém okamžiku věří, že se dostanou v pořádku dolů... Jejich touhu po zdolání nejvyšší/nejzrádnější hory na světě pochopit dokážu, jejich ochotu obětovat tomu svůj život již nikoli.
Ač mě tedy kniha zaujala svou čtivostí, strhujícím dějem a množstvím informací, které se čtenář dozvěděl (o různých skupinách šerpů, jejich životě i každodenní realitě horolezců), zároveň jsem se nedokázala ubránit pocitu frustrace pramenící z toho, že k této tragédii podle mě vůbec nemuselo dojít.
I přes velmi zajímavý děj a dobrý autorův styl psaní za mě jen tři hvězdy. Především díky způsobu, jakým je kniha napsaná - velmi mě rušily přímé řeči účastníků, které se v textu často vyskytovaly, navíc v uvozovkách. Mnohem více by se mi líbilo, kdyby jejich zážitky autor místo přímé citace pouze parafrázoval. Vyprávění by tak mnohem lépe plynulo.