Svářeč
komentáře u knih
Želes
Jiří Mazurek
Víceméně se můžu ztotožnit s Gaarqovým komentářem. Nápady má autor dobré a má jich hodně, provedení je však přinejmenším rozporuplné. Na jednu stranu docela čtivý příběh, na druhu stranu ploché charaktery, naivní autorův styl (občas jsem měl pocit, že čtu knihu pro 10ti leté děti), logické podivnosti. Co mě nakonec přinutilo přihodit jednu hvězdu navíc, je fakt, že kniha se nebere úplně vážně, viz docela zábavná historie Mazurkova světa :)
Nevídaní akademikové
Terry Pratchett
Příběh je dost jednoduchý a dal by se zpracovat na dvojnásobně menším počtu stran. Tak, a to je jediný zápor téhle skvělé knihy, který jsem si navíc vlastně uvědomil až teď, takže mi čtenářský požitek ani v nejmenším nezkazil. Pratchett dokázal, že i po desítkách napsaných knih stále dokáže vytvořit výtečný a originální román, aniž by vykrádal sám sebe. Největší klady: 1) Opět spousta humoru, který na mě ani jednou nezapůsobil jako sranda za každou cenu. 2) Výtečné postavy a to nejen mágové z Neviditelné Univerzity. 3) Příběh je sice jednoduchý, ale už od začátku vás Pratchett lapí do své sítě a pustí vás až na poslední straně. 4) Fotbal mám osobně celkem rád (i když fanatik nejsem) a tahle kniha ho paroduje takovým dost milým způsobem, který se musí líbit každému, kdo fotbal trochu sleduje. Prostě jako vždy super kniha...
Temní ilumináti
Jan Pohunek
Po pomalejším začátku ve filmovém stylu "něco se děje a čtenář neví, o co jde" a absolvování několika seznamovacích briefingů se to pěkně rozjede. Spousta povedené akce, neméně povedených intrik a humoru, který občas působí jako humor za každou cenu a určitě jsem se nepousmál vždy, kdy autor chtěl, jindy jsem se ale zase zasmál nahlas. Jedinou větší výtku mám k příběhu, který je tak spletitý, že po dočtení je velmi těžké si ho zpětně vybavit, zavzpomínat, o čem kniha vlastně byla. Rozhodně se nejedná o čistokrevnou oddechovku, jak se může zdát, pokud nebudete dávat pozor, ztratíte se v tom. Příště by to chtělo trochu zvolnit, v jednoduchosti je přeci krása, jak dokazuje třeba výborná obálka.
Renesance
Oliver Bowden (p)
Takže asi takhle... mohlo to být horší. Postavy černobílé až to bolí, děj, který možná funguje ve hře, ale nefunguje v knize: Šel a zabil vraha své rodiny. Zjistil, že je členem spiknutí. Šel a zabil poskoka dalšího člena spiknutí. Dozvěděl se, že další člen spiknutí má schůzku s jiným členem spiknutí. Tak tam jde a oba zabije. Dozví se o dalším členovi spiknutí. Jde a zabije ho. A tak dál a tak dál až do omrzení. Plus si připočtěte spoustu různých "questů", které v knize působí jako pěst na oko. A občasném nelogickém chování hlavního hrdiny ani nemluvě. Joo, když se rozhodne vyspat přímo na místě, kde stojí roztřískaný dostavník a dvě mrtvoly, které zabil, může být rád, že ho ve spánku jen okradou. A co ty dialogy! Často jsem si říkal: "Opravdu by to takhle v té době řekli?" Prostě šedivý průměr až podprůměr, který zachraňuje jen slušná akce a dobře vykreslené prostředí. I ten děj ke konci získá trochu na oprátkách.
Poslední argument králů
Joe Abercrombie
Joea Aberbrombieho jsem si v duchu překřtil na „řezníka Abercrobieho“. Svoje postavy totiž vláčí ne z bláta do louže, ale ze sraček do sraček. Proč jsem knize nedal pět hvězd? Půl bodu dolů za to, že by vůbec nevadilo, kdyby Abercrombie knihu prokrátil o nějakých sto stran, místy je totiž docela zdlouhavá, například bitva o horalskou pevnost. A další půl bod dolů za konec, pokud něco nesnáším víc než špatné konce, tak to jsou konce, u kterých člověk neví, jestli to s hlavní postavou nakonec dopadlo dobře nebo špatně. Ten epilog si Abercrombie mohl odpustit.
Sama čepel
Joe Abercrombie
Normálně přečtu tak sto stran za den, vzpomínám si, že jsem kdysi dal na jeden zátah stopadesáti stránkovou knihu, ale to byl extrém. Přes sto stran za den se prostě nedostanu. Až doteď – Samu čepel (400 stran) jsem dal za den a půl. Začal jsem číst a nemohl jsem se od toho odtrhnout, hltal jsem každou stránku. Abercrombie píše s hroznou lehkostí a hlavně vtipně, párkrát jsem se dokonce hlasitě rozesmál. K tomu velmi sympatické a zajímavé postavy (Glokta, Logan). Ani jsem si neuvědomil neuvědomil, že celou dobu nevíme „proč“ a že je to vlastně jen takový prolog. Těším se na další díl
Stroncium
Jiří Kulhánek
Přidávám se k táboru, kterému se to líbilo. Správně akční, cynické, ujeté, přečteno jedním dechem. Ale je pravda, že nemohu srovnávat s předchozími autorovými knihami.
Démoni jsou věční
Petr Heteša
Nářez, jízda od začátku do konce. Nečetl jsem žádnou z předchozích knih Petra Heteši, takže nemohu porovnat s ostatní autorovou tvorbou, nicmeně pro mě je to jedna z nejlepších věcí, které u nás v žánru akční fantasy v posledních letech vznikly. Spousta akce, vtipu, břitkých dialogů na bezmála pětiset stranách. Příběh, který ani jednou neškobrtne. Hlavní hrdina je vcelku normální týpek, který co chvíli potřebuje pomoct od kámošů demonů, kteří jsou tady zpracováni, řekněmě, originálně. Tohle sice rozhodně není typická Kulhánkovina, nicméně Jiří Kulhánek by se měl o svůj post krále akční sci-fi/fantasy pomalu začít bát.
Velké problémy v Malém Vietnamu
František Kotleta (p)
Nevím, jestli už jsem z tohoto typu literatury vyrostl, nebo jestli je tahle kniha prostě odpad, ale kloním se spíše k té druhé možnosti. Povídkový první díl mi celkem sednul, ale románová verze téhož pro mě byla dost utrpením. Příběh je úplně primitivní, již stokrát zrecyklovaný a slouží spíš jako výplň akčním a erotickým scénám, kterých je tady asi milión a jsou napsané neskutečně rutinně a strojově, prostě jen někdo někoho seká, střílí nebo š*ká, úplně bez napětí a emocí. S přibývajícími stranami jsem začal přeskakovat celé odstavce a vždy si jen na konci oddílu přečetl, jak bitka skončila. Vtipná přirovnání jsou tentokrát spíš rádobyvtipná a působí křečovitě a vynuceně. Vůbec celá kniha na mě působí neskutečně odfláknutě, jako by to autora snad vůbec nebavilo a jen si plnil povinnost vůči nakladateli. Např. hlavní hrdinka je LITEVSKÁ tajná agentka, o níž se jen tak mimochodem dozvíme, že pochází z RIGY. Co si mám myslet o autorovi, kterému vlastní román nestojí ani za to, aby si zjistil hlavní město země, z níž pochází jeho hrdinka? Ale chápu, že pologramotného bruntálského řezníka nejspíš zmátla prastará past na nepříliš zdatné angličtináře Litva/Latvia. Jedna hvězdička za občasné záblesky vtipnosti, jinak je to naprostý odpad a upřímně nechápu ty lidi, co to tady pětkujou. Kotletu jsem nikdy příliš nemusel (solidní Swingers párty, snesitelná Perunova krev a jinak nic), ale touhle spatlaninou se pro mě definitivně stal nejvíce přeceněným neumětelem v naší zemi.
Píseň severu
Michaela Merglová
V podstatě jako přes kopírák jako předchozí kniha, jen už bez pomalejšího začátku, kdy se hrdinové poznávají, a také o něco temnější. Upřímně řečeno je to zvláštně napsané, připomíná mi to styl různých fan fiction, akorát k neexistující předloze, hlavně ty dialogy a vztahy mezi postavami, a epizodická struktura. Ale hrdinové jsou sympatičtí a čte se to dobře. I přes poněkud temný nádech a místy dost velkou brutalitu je to vlastně taková "feel good" oddechovka o dobrodružství dvou kamarádů.
Temné blues v New Orleans
František Kotleta (p)
V podstatě bych mohl zkopírovat svůj komentář k předchozímu dílu. Povídkový formát příběhům T. Koska sedí a mě kniha bavila - jednoduché akční čtivo, které poskytne zábavu na dvě deštivé odpoledne, nic víc, nic míň. Opět je fajn střídání různých prostředí od bluesem prosáklého New Orleans, přes naše domácí Jeseníky až po exotické Emiráty nebo francouzský Reunion. Postavy jsou sympatické a díky všemu zmíněnému kniha opravdu ani na chvíli nenudí. Nakonec člověk skoro až zatlačí slzu, že dobrodružstvím Tomáše Koska je konec :)
Padající Archanděl
Vladimír Šlechta
Mám docela rozpačité pocity. Na jednu stranu mám Oggerdovu sérii rád a bylo fajn se zase vrátit k oblíbeným postavám do známého světa. Na druhou stranu to bylo vlastně trochu o ničem… Minimálně první polovina je šíleně nudná, Gowery a spol. pořád někam chodí a kují pikle, je tam pár ne úplně podstatných odboček. Navíc jsem měl dost problém se vůbec zorientovat, na co vlastně kniha navazuje. Příště by možná nebylo od věci umístit na začátek shrnutí předchozích dílů, po roce a půl už si fakt nepamatuji vůbec nic (seznam postav nestačí). To by podle mě mělo být standardem u všech sérií na pokračování a nechápu, proč tomu tak není. V druhé půlce se to trochu rozjede a finále už je napínavé, ale celé to působí spíš jako dvě, tři kapitoly příběhu, než jeden kompletní díl. V podstatě jsme na konci třetího dílu z pěti a člověk má pocit, že má za sebou jeden dlouhý prolog. Celkově nakonec OK, ale příště už by to chtělo, aby se příběh konečně rozjel, závěr v tomto ohledu naštěstí působí slibně.
Ostravská mystéria
Marek Skřipský
Být to o něco kratší, asi bych hodnotil jinak, ale takhle se to občas trochu vleče. Některé povídky (např. Rudá a bílá) jsou výrazně slabší a méně zajímavé než jiné. Paradoxně jindy jsem měl pocit, že je kniha poněkud zkratkovitá – to kvůli autorově podivnému stylu, kdy má ve zvyku některé události přeskakovat a pak je pouze retrospektivně popsat. Ani v těch silných povídkách ale kniha není bez chyby. Postavy se místy chovají trochu nelogicky a proti svému charakteru, kniha je taky plná podivných deus ex machina, respektive okamžiků, kdy hlavní hrdnové tak nějak z ničeho vyvěští nějakou informaci důležitou pro další děj. V prvním příběhu to vypadá, že kniha bude mít určitou ústřední zápletku a hlavního záporáka, ale ten se znovu objeví až v poslední povídce a navíc je konec poněkud antiklimatický… Nicméně atraktivní prostředí prvorepublikové Ostravy a sympatická trojka hlavních hrdinů to táhnou nahoru. Celkové dojmy spíše pozitivní. Škoda, že se autor nedržel na uzdě s tím rozsahem, aby kniha trochu lépe odsýpala.
Ďáblova obrazárna
Leonard Medek
Další dobrodružství Franty, Belle a dalších starých i nových známých je přesně takové, jak se dalo čekat – čtivé a zábavné, až mi po dočtení bylo smutno, že musím hrdiny zase opustit do té doby, než se pan Medek uvolí napsat další pokračování. Navíc musím zdůraznit, co již napsali ostatní – Medek je naprostý mistr v navození dobové atmosféry a reálií, svět jižní ameriky z doby první světové války při čtení doslova ožívá před očima. S hodnocením ale oproti předchozímu dílu musím jít o něco níže, protože ústřední zápletka (a především hlavní záporák) mi tentokrát zdaleka nepřišla tak zajímavá jako posledně. A ten formát povídek, v nichž se střídá Franta a spol. s různými „vedlejšími“ postavami mi taky nebyl úplně po chuti, přišlo mi to takové roztříštěné. Nicméně i přes drobné výtky je to pořád kvalita na jakou jsme zvyklý a už aby tady byl další díl.
Společné chromozomy
Jiří Wittek
Opravdu hodně nepovedený pokus o imitaci stylu Petra Heteši. Má to všechny propriety většiny hetešovek – bezradný hrdina, který se najednou ocitne uprostřed konspirace, prvky cyberpunku, femme fatale, hodně akce, humor (respektive pokusy o něj), ale vůbec to nefunguje. Příběh je směšně jednoduchý a sotva dává smysl, hrdinové bezvýrazní, prakticky nic nevíme o jejich charakterech, motivacích. Kniha obsahuje spoustu „balastního“ textu, zejména popisů a podivných úvodů do kapitol, důkladný editor by ji byl schopný bez problémů zkrátit o desítky stran. Autorův uspávací styl mě ubíjel a ke konci jsem již přeskakoval celé odstavce. Dočetl jsem to, ale těch 250 stran mi subjetivně přišlo jako dvojnásobek. Být to delší, tak bych se určitě nenamáhal to dočíst.
Padesát odstínů tymiánu
Zdenka Pšeničková
Sympatická kniha. Taková jednoduchá, s přímočarým příběhem a jednorozměrnými postavymi, svět je taky jenom hodně letmo načrtnutý, přitom bych se o něm rád dozvěděl více (jak funguje svět mimo království? Proč království dobrovolně zůstává ve středověku? Ví zbytek světa o čarodějích? Nevíme…). Ale je to napsané čtivě, rychle to uteče a hodně to zachraňuje humor. Ne že bych se při čtení nahlas smál, ale párkrát mě autorka pobavila. Celkově slušná oddechovka.
Služebník temného boha
John Brown
No nevím, nic moc. Něco mi tam prostě chybělo, jako by to nemělo šťávu. Nedokázal jsem se do toho vůbec začíst, nebavilo mě to. Přitom fakt nevím proč, protože ten nápad není špatný, svět taky ne, hrdinové docela v pohodě. Ale prostě mi to nějak nefungovalo, vůbec to na mě nepůsobilo. Nejdřív jsem si říkal, ok, trochu nudnější úvod, to občas bývá, ale pak jsem byl v polovině a furt nuda. Nedočetl jsem to… Ale uvidím, až vyjde druhý díl, ještě tomu šanci dám, vysloveně špatné to není.
Vyhlídka na věčnost
Jiří Kulhánek
Možná trochu horší než geniální Stroncium (které já osobně považuji za vrchol Kulhánkovy tvorby), pořád ale o několik tříd lepší než přeceňovaný Noční klub (který jsem ani nedočetl). Hlavně ten dlouhý (přes 120 stran) "pekelný" flashback uprostřed je výborná část, závěr je taky skvělý (hlavně díky panovi L - výtečná postava). Zápory snad skoro nejsou, snad jen - narozdíl od bezchybného Stroncia, které bylo jízdou od začátku do konce - mi tady chvíli trvalo, než jsem se do příběhu začetl (cca 100 stran). Hlavní hrdina mi taky přijde horší - to ale kompenzují vedlejší postavy. Jinak je to ale neuvěřitelná jízda - přesně jak jsem od Kulhánka čekal.
Modrá luna čarodějů, rudý měsíc války
Jan Dobiáš
Autorův styl psaní mi sedl, humor také (i když za břicho jsem se nepopadal). Musím však souhlasit se snopem, že anotace je naprosto mimo. Postavy jsou sympatické, celkem jsem si je oblíbil, nějaká hloubka se jim však (až na jednu, dvě vyjímky) vyhýbá širokým obloukem. Příběh je vcelku prostý, trochu zbytečně roztříštěný - normálně rychlé střídání dvou dějových linií zvyšuje čtivost textu, zde je však spíše na škodu. A zase tak zajímavý ten příběh taky není. A nějaká slova o hádance, střípcích a detailech, to už mi vyloženě přijde, že autor anotace dělal z knihy něco, čím není. A čím tedy je? Klasickou fantasy, čtivou, zábavnou a trochu jinak podanou, stále však především klasickou fantasy. Abych to shrnul - příběh slabý, hrdinové sympatičtí, Dobiášův styl psaní výborný. Nakonec mám z knihy celkem dobrý dojem, i když bůhvíjak na větvi z ní taky nejsem. 70%
Hudba pro Anvilany
Martin Sichinger
Chtěl jsem to dočíst, vážně jo, ale nešlo to... Tahle kniha je fakt neskutečný blábol. Když pomineme, že až do poloviny knihy nevíme, o co jde, tak je text pořád hrozně zmatený, autor nás zasypává různými pavědeckými nesmysly, přičemž nedává čtenáři možnost trochu si utřídit myšlenky v hlavě. Možná je chyba na mé straně, ale mám pocit že ne. Navíc pokud je stylistika Sichingerových překladů stejně otřesná jako v jeho knize, nedivím se proč dostal anticenu Skřipec. Když nedokážu dočíst dílo, které nemá ani dvě stě stran, to už je co říct...
