swon komentáře u knih

Narodila jsem se v Novém Jičíně a polovina mé rodiny bydlí ve Valašském Meziříčí. Obě města znám jako svoje boty a jsem poprvé opravdu zaražená z toho, co se tam před necelými 80 lety odehrávalo...Až v této knize se to celé zhmotnilo: moje rodné město bylo z velké části německé, je tam synagoga, ze které je dnes archiv. Prostě mě celý ten příběh zasáhl víc, protože pocházím přímo z místa děje.
Kniha je skvělá, děsivě smutná a s puncem povinné četby pro studenty. Moje druhá Gerta Schnirch...
Chtě nechtě musím zopakovat to tolikrát omílané klišé: važme si toho, co dnes máme, jak žijeme a jaké bezpečí nás všude kolem obklopuje. Není to tak dávno, co takové věci nebyly samozřejmostí.

16 04.10.2018

Už jsem si jistá - kolektivní vina je špatným principem. Kniha o tom, jak snadno jde naprosto zničit jednu generaci a zároveň v ní vypěstovat obrovskou skepsi, snad i nenávist k zemi, ve které se narodili.
A už proboha opusťme tvrzení, že se bavíme o Němcích. Kolika z nich bylo dokázáno, že byli henleinovci?
Lidé čtěte - je dobré pokusit poznat věci i z druhé strany. Není to literatura faktu, ale minimálně čtenáře přinutí zajímat se více do hloubky. Obdivuju autorku, že takovou působivou knihu dokázala napsat ve svém věku, aniž by měla osobní zkušenost s tou dobou.

15 21.11.2017

Tohle bylo smutné čtení o stavu české (ale též československé) politické reprezentace. O to smutnější, že kniha ukazuje lhostejnost, kterou my Češi máme v sobě nějak podivně zakořeněnou. Z toho plynoucí nezájem o věci veřejné je pak jen vyvrcholením současného stavu.

Databázi knih nepovažuji za platformu, kde bych chtěla vyjadřovat své politické názory, nicméně si neodpustím drobnou poznámku:
Je starým známým faktem, že politická reprezentace je odrazem společnosti, jež ji volila. Taberyho kniha nám ukazuje, že v současných letech naše volba do prezidentského úřadu ani do sněmovny prostě není dobrá, ani důstojná a už vůbec ne reprezentativní dovnitř, natož navenek.
Povinná četba pro všechny, kteří nehledají pouze jednoduchá a plytká řešení problémů.
Na to přece nemusíme být ani právdoláskařem anebo sluníčkářem, jen člověkem, kterému není jedno, kde a jak žije a kdo jej zastupuje. Protože ještě pořád, chvála bohu, žijeme v zastupitelské demokracii. Po přečtení této knihy jsem se opět utvrdila, že si ji nechci nechat vzít.

14 30.07.2019

Ac to bude v listopadu 100 let od konce prvni svetove valky, diky teto knize nam nedava zapomenout hruzy zakopu. Misty mi bylo az zle, Remarque je casto velmi popisny a cloveka jima des, kdyz se snazi jen si predstavit, co vojaci zazivali.
Na zapadni fronte klid je smutnym svedectvim nesmyslne zakopove valky, pri niz vojaci z obou taboru umirali denne po tisicich. Somma, Verdun, Amiens...netreba pokracovat dale.
O to smutnejsi a tragictejsi je nepoucitelnost vedouci k nejstrasnejsi valce o 20 let pozdeji.

10 07.10.2018

Než jsem četla rozhovor s Viktorem Janišem, nikdy jsem ani o Michelu Faberovi neslyšela. Jeho povídání o těžkostech překladu, na kterém několik let pracoval, mě natolik zaujal, že jsem si řekla, že tu knížku prostě musím přečíst. Od pohledu to byla challenge, těch tisíc stran je dost, ale po přečtení ve mně něco zůstalo. A bude to tam ještě dlouho. Zvláštní pocit, který se nedá popsat slovy. To si člověk musí přečíst, zažít a sám uvědomit. Na rovinu říkám, nejedná se o oddechovou četbu. Některé pasáže byly hodně náročné, za mě to ale jednoznačně stojí za to.

9 01.08.2016

Před čtením jsem si říkala, co to bude za knížku s oceněním romantická kniha roku. Že já přece takové knihy už nečtu a snažím se aspoň trochu tvářit intelektuálně...Abych to zkrátila: po dlouhé době jsem závěrem knihy nekontrolovatelně plakala a zcela nesmyslně si začala představovat, jak bych se zachovala já ve stejné situaci (doufám, že mě osud toho ušetří). Kdo jsme, abychom soudili? Každý má právo si rozhodovat o svém životě sám? Anebo je život něco tak posvátného, na co nemá právo člověk sahat, byť jej chce sebevíc ukončit?
Nedokážu ani jednu otázku uspokojivě zodpovědět. V knize odpověď také nenajdete. Ale po jejím přečtení si rázem uvědomíte, že život je příliš krátký a nevyzpytatelný na to, abychom se jej nesnažili žít co možná nejlépe. A přestali se už konečně zaobírat malichernostmi.

8 19.02.2017

Tohle je nepochybně velmi čtivá kniha, stránky doslova letí a vy pořád čekáte, jestli se sakra ten doktor sebere a udělá z toho svého životního bordelu aspoň trochu pořádek. V určité chvíli se rozhodne jako největší správňák, ale bohužel je to jen v jednom aspektu. Zbytek je jen pokračující mess...

Nemůžu si pomoct, ale jestli jsou všichni lékaři na chirurgii takto zdeptaní, pronásledováni různými démony, mám strach, co se bude dít, až pod ten skalpel budu muset jít sama nebo někdo z mých blízkých.

7 11.08.2020

Upřímně řečeno neočekávám, že by knihu o Zemanovi či Babišovi četli jejich voliči...Chtěla bych se ovšem vyhnout velikášským hospodským řečem a všeobecnému českému nadávání. Nicméně po přečtení této knihy se musím velmi kontrolovat a zachovat si slušnou tvář, abych nebyla vulgární. Stačí, že na Hradě sedí člověk, který to bohatě obstará za nás všechny a to klidně do éteru...
Což by vlastně snad bylo to nejmenší zlo, když vezmu v úvahu, co všechno dokázal Jaroslav Kmenta dát dohromady.
Jiskřička naděje asi někde v dáli bliká, v současné situaci je ale Rudý Zeman stále smutným čtením o stavu české politické scény, potažmo společnosti.

7 06.07.2020

Zase se nevyhnu své oblíbené knižní nálepce: povinná četba a to rovnou pro všechny - všechny škarohlídy, nevěřící Tomáše a pochybovačné suverény přesvědčené o své znalosti světa.
O to víc aktuální a nápomocná četba v současné chvíli, kdy jsme ze všech stran bombardováni zprávami o šířícím se koronaviru.

7 26.02.2020

Ma to vtip, ma to spad, ma to poselstvi. Smekam pred princem Ladikem a diky za knizni pohlazeni na dusi.
Taky chci verit, ze lidi na svete jsou dobri vlastne ze sve podstaty.
Z policky uz vytahuju dalsi peskopis :-)

7 07.11.2018

Uf, tak nevím...Přijde mi, že v prvním románu se Jo Nesbo potřeboval rozehřát. Četla jsem ještě Spasitele a tam jsem se od knihy nemohla odtrhnout. V případě Netopýra jsem se vyloženě nutila, abych četla dále. Vůbec mě nebavily pasáže popisující kulturu původních obyvatel Austrálie. Děj byl napínavý tak v poslední čtvrtině. Pro mě tentokrát zklamání. Na další díly se vrhnu a doufám, že mě budou bavit víc.

7 17.04.2017

Ken Folleta mám ráda především díky trilogii Století. V případě Pilířů země ale nemůžu sdílet všeobecné nadšení z tohoto díla. Nedostala mě vůbec ničím, co bych považovala za výjimečné. Děj byl mnohdy neskutečně přitažený za vlasy (viz putování Alieny s malým dítětem po Francii a Španělsku) a pak ta neuvěřitelná setkání a třeba ještě skoro nesmrtelnost Williama Hamleighe. Myslím, že přečíst se dá, ale rozhodně bych ji neviděla jako poklad světové literatury. Z mého pohledu je to oddechová kniha k nedělnímu upršenému odpoledni, která mě ale nepřinutí, abych nad ní hlouběji přemýšlela. Pro mě tak spíše zklamáním než naplněním očekávání.

7 07.02.2017

Velice zajímavé čtení, které vás neutahá tunami faktů, zároveň vám ale poskytne vhled do dnešní Ameriky.
Autor využívá i velmi obrazný jazyk, ale to mě osobně nijak nepřekvapilo, protože Martin Řezníček na mě vždy působí kultivovaným dojmem a takové je i vyznění knihy.
Dělení na 3 části je zdařilý nápad a mě přesvědčilo k tomu, že si občas zase zalistuju a připomenu si kapitolu, která mě zaujala.
Doporučuju každému, i těm, kteří už se turisticky Spojenými státy mihli - většiny věcí si totiž na beton nevšimnete.

6 02.04.2020

Téma knihy je hrůzné...bez diskuse. Některé scény z Osvětimi byly příšerné a místy mi bylo až nepříjemně, když jsem četla dále.
Jenže i tak se prostě nemůžu zbavit dojmu, že holokaust je zde vyobrazen povrchně, a že tato kniha je jen jedna z mnoha, které na knižním trhu teď jsou.
Za pár měsíců budu sice vědět, že jsem tuhle knihu četla, ale děj si budu pamatovat matně.

6 23.03.2020

Povinná četba pro všechny (cestovatele minimálně)!
Není, myslím, potřeba se zas a znova opakovat a psát o H+Z/Z+H jako o vzorech a inspirací pro všechny - se všemi lidskými chybami, které měli i tito dva všemi dnes obdivovaní cestovatelé (které neváhali přiznat).
Je nutné mít také stále na paměti, v jaké době a s jakou technikou dosáhli svého cestovatelského vrcholu a s jakou precizností jej pak byli schopni předat posluchačům, čtenářům divákům...
Rovněž skládám poklonu pánům Horkému, Náplavovi a Krocovi, bez nichž by grafickým zpracováním (použitím křídového papíru, ...) nevznikla tato kniha - byť jsou o 1,5 generace mladší než pan Hanzelka, dokázali jeho myšlenky zpracovat velmi zdařile a být mu rovnocennými partnery.
Je to skvělý pocit, že ještě stále existují Češi, ze kterých si lze vzít příklad. Lidé jako pan Hanzelka jsou více než schopni mnohé předat i mladé generaci (mě nevyjímaje - jsem ročník 1988).

6 19.08.2018

Rovnou předesílám, že v případě této knížky byla chyba podívat se dříve na seriál z dílny HBO. Tímto se neskutečně okradete o to, jak příběh graduje a končí. Já jsem tu chybu udělala, přesto jsem si čtení užila a představa Celeste jako Nicole Kidman mi vlastně vůbec nevadila :-)
Oceňuji zdařilé vykreslení střední a vyšší střední třídy a všech žabomyších sporů, do kterých jsou lidi ochotní jít. Nemusíme se bavit o Austrálii, myslím, že to dovedeme i my v Česku. Občas jsem si připadala trochu jako u Zoufalých manželek, ale neštvalo mě to.
Doporučuji přečíst, možná se v tom některé poznáte a zastydíte se, že řešíte nesmysly v rodině, s dětmi či s kamarádkami a že OPRAVDU není všechno zlato, co se třpytí. Mluvte s přáteli, mluvte s dětmi a v prvé řadě poslouchejte. Člověk pak často zachytí věci, které mu dříve unikaly.

6 22.07.2018

Kdyz se chcete odreagovat a pritom si precist dobry roman pro zeny, sahnete po Jojo Moyes. Vetsinou se nespletete, od pribehu se nemuzete odtrhnout a proste vas bavi. Nevyzaduje po vas napnout veskere intelektualni schopnosti, ktere mate, ale zaroven nemate pocit, ze ctete plytkou cervenou knihovnu.

6 01.04.2018

Ano, spousta z vás má pravdu, že se nejedná o literární veledílo. Ale copak to autorka zamýšlela? Nemyslím si - v podstatě otevírá svou mladou, mnohdy životem ještě nezkušenou duši čtenářům. A někomu se jistě může zdát, že její náhled na život je naivní, vskutku plující na šlehačkových oblacích. A na druhou stranu - proč ne? Nikomu nic nevnucuje a snaží se myslet a žít pozitivně. Líbí se mi, že jsou lidé, kteří takto uvažují. A ruku na srdce, vždyť ona už něco dokázala, protože si za svým šla a zjevně tomu věnovala dost úsilí.
Za mě příjemné, odpočinkové čtení a pro klid v duši doporučuji přečíst.

6 26.12.2017

Ruku na srdce - dokaze si nekdo ze ctenarstva predstavit, ze je jeho dite obvineno z vrazdy spoluzaka? Je vubec mozne vzit se do pocitu matky milujiciho sveho syna, ktera ma ale zaroven mucive pochybnosti o jeho nevine? Jake to je byt otcem trochu divneho pubertaka, kteremu vlastne moc nerozumite, ale jste ochotni kvuli nemu zajit do krajnosti?

Nedokazu odpovedet na jedinou z otazek. Az s detmi totiz clovek pochopi, co to znamena bezpodminecne milovat.

5 02.11.2020

Myslela jsem si, že budu číst literární událost uplynulého roku...mezitím jsem se ale plácala v životě nevyspělé mladé holky (to jí nevyčítám, protože v jednadvaceti jsem na tom pravděpodobně byla dost podobně).
Kombinace dvou mladých neomarxistek západního střihu, které naboří nefunkční manželství třicátníků mi přišlo povrchní. Do toho zamotané náznaky feminismu a byl z toho prostě guláš, který jak začal, tak i víceméně stejně skončil.
Přečetla jsem to za dva dny, nepopírám, že v knize byly pasáže, kdy jsem se opravdu začetla. Asi jsem moc čekala, že bude NĚCO rezonovat, protože o tom hodně lidí v takovém duchu psalo a mluvilo...a ono je jen ticho a já jdu prostě začít číst další knihu.

5 06.04.2020