tatjana1737 komentáře u knih

(SPOILER) Ke knížce jsem se dostala přes autorčinu povídku "To je Yulský zázrak, Charlie Browne " v antologii Dárek z pravé lásky. Zkusmo jsem se dívala, co od autorek jednotlivých povídek, které se mi líbily, jiného vyšlo a jaké to má hodnocení. Vyšel mi z toho Polibek pro Annu (originální název je víc dráždivý pro fantazii) a v knihovně ho zrovna měli k zapůjčení. I přes větší rozsah stran jsem měla cca za den přečteno a jediné, co mne mrzí, je, že už nejsem tak úplně cílová skupina.

Četlo se to pěkně, bylo tam hodně hezkých momentů, a i když to BYLO předvídatelné (ale sakra, je to romantika, co tam má být nepředvídatelného?), tak to bylo milé a hezky napsané. zpětně mi možná chybělo víc jen vykreslení hlavní hrdinky, která mi z jejího vlastního pohledu nijak extra nepřišla, ale které je v průběhu knihy několikrát zdůrazněno, jak je krásná a výjimečná. (Obyčejná dívka, která je vlastně neobyčejná - klasické klišé romantických knih? Anebo prostě jen pohled zamilovaného hrdiny, pro něhož je jeho vyvolená tou nej?) Coby Evropan se také moc nevyžívám v "americkém" pohledu na Francii a Paříž a ve stereotypech typu, že Francouzi nenosí tenisky.

Na knize mě hnětl místy jen dost kostrbatý překlad, kupříkladu slovo "Francouzka" psané se S, pojmenování Klobouk pro čepici ("Hat" v angličtině označuje obojí, ale s ohledem na kontext se to dalo přeložit spíše jako "hučka" či "čapka"), "otcovY rodiče" (okolní text byl spisovný, takže bych tipla, že zde jde o chybu a ne o nespisovnost), slovní spojení "nikdo speciální" (v kontextu bych opět překládala spíše jako "výjimečný" či "zvláštní"), "házecí hvězda" (znám spíše pojem "vrhací hvězdice"), "nohavice" mentolových sušenek (to jsem fakt neodhalila, co má být v originále, odhalí mi to někdo?) či označování katedrály Notre-Dame (tedy "Naše paní") v mužském rodě. Věřím, že kupu čtenářů to netrkne, ale já jsem na to v posledních letech nějak vysazená a ubírám za to na hodnocení :-). Protože jsem hnidopich, zajímalo by mne, zda autorka skutečně Paříž navštívila, nebo zda jsou všechny její popisy výsledkem dotazů na lidi zmíněné v závěrečném poděkování.

Příběh si dokážu představit na filmovém plátně jako takovou tu klasickou milou a oddechovou romantickou komedii, zde navíc okořeněnou atraktivitou francouzského hlavního města. Zvraty jsou předvídatelné (vždycky to většinou podělá hrdina, ale tady párkrát i hrdinka, takže když už to začíná být zajímavé, zase kolem sebe pouze začnou kroužit), ale je to vcelku uvěřitelné, pokud se člověk vžije do nejistoty a uvažování dospívajících. (Ostatně ve vztazích mnohdy tápou i "zkušení" dospělí.) Škoda, že vedlejší postavy nedostaly více prostoru, některé (třeba Meredith, která se jako první Anny ujala) mi přišly napsané jen pro budoucí nezbytný konflikt. Zajímaly by mne další osudy nejen Anny, ale i jejích spolužáků. Z hlediska schémat romantických komedií a romantických příběhů mi chybělo větší potrestání blbečka Davea a mrchy Amandy.

Příznivkyním lehkého romantického čtení, které neurazí, ale taky se u něj neprožije žádné hlubší drama, doporučuji, stejně jako milovnicím Paříže. (Opis katedrály v závěru byl opravdu moc hezký, škoda jen, že před dvěma lety došlo k požáru a zatím ji nemáme možnost poznat v původní velkoleposti.) I když to tak asi nevypadá, knížku vůbec nezatracuji a dobře jsem se u ní pobavila. Jen jako starší čtenář už asi potřebuji něco "víc sofistikovaného" :-).

(SPOILER) CITÁT: Především si zapamatujte: magie vychází ze srdce stejně jako z hlavy a vše, co činíme, bychom měli dělat z lásky, radosti nebo spravedlivého hněvu.

CITÁT: "(...) Ale zasejc sem vždycky slýchala, že permoníci dělaj báječný věci a nikdá si neřeknou vo nic na voplátku."
"To si slyšála, jo? (...) No tak tos slyšála špatně, žencká."

Díky (v dobrém) @DennisMoore jsem zjistila, že si z této povídkové knihy téměř nic nepamatuji, stejně jako jsem pozapomněla hrozně moc z pánů Strange a Norrella. Druhou knihu mám stále rozečtenou, protože se s ní vyloženě mazlím a čtení si vychutnávám, ale Dámy mám zapůjčené z knihovny a k přečtení mne tlačil čas. Kdybych měla shrnout dojmy z druhého čtení, vypůjčila bych si slova z komentáře od @Jass, neboť jsou zcela výstižná.

Z prvního čtení jsem si zapamatovala výrazněji pouze paní Mabbovou, na některé povídky jsem dokonce zcela hanebně zapomněla, u jiných jsem si pamatovala střípky. A tak mne nyní překvapilo, že Dámy z Grace Adieu, podle nichž se celá sbírka jmenuje, vlastně nebyly moc sympatické dámy! Přitom coby ženu, která již přes 20 let (...dobře, to číslo nikdo nečetl!) tenduje k žánru fantasy, mne otázka ženské magie nesmírně zajímá. Povídka je však více méně psaná z pohledu anglického gentlemana, tak jako Norrell + Strange, a tak se nejde divit tomu, že ač byly ony dámy svobodnější než všechny ženy v království, jejich magie byla líčena jako něco temného a ne úplně příjemného. Věřím, že větší feministky než já si z toho příběhu odnesou více "women power", ale ve mně zůstal dojem spíše tísnivý.

Před čtením povídky Na Vilným veršku doporučuji podívat se na youtube na rozhovor s překladatelem, kde popisuje své útrapy, kterak přeložit suffolský dialekt do češtiny. Ač mi u příběhu chyběl jednoznačný závěr (který je z textu patrný), při čtení se mi líbilo, jak Susanna Clarková (opět) pracuje i s tím, co nebylo vyřčeno a s jemnými náznaky.

Paní Mabbovou jsem si pamatovala nejlépe, připomněla jsem si však obtíže, které jsem měla s vykreslením některých popisů ve své hlavě. Kupříkladu opakující se motiv popisu domu paní Mabbové, který byl ve skutečnosti velice maličký - moje imaginace se s tím velice natrápila :-).

Vévoda s Wellingtonu mne pobavil, a to kupodivu ani ne v tom zlomyslném smyslu. Kdo zná osudy této historické postavy, musí ocenit i jemnou narážku v závěru.

Pan Simonelli - ač jsem při první čtení řadila tento příběh nejvýše, nepamatovala jsem si z něj ani zbla a teprve v průběhu čtení se mi některé detaily a podrobnosti vybavovaly. Tato povídka asi nejlépe demonstruje pojetí elfí rasy v díle Susanny Clarkové, se vším, co čtenář zná z Norrella a Strange. Bohužel při celém čtení jsem se přistihovala při tom, že pan Simonelli mi, navzdory ušlechtilé záchraně, jíž se dopustil, vůbec nebyl sympatický. Přikládám to jeho původu a zajímalo by mne, jak s jeho deníkem naložila ta, jíž ho zaslal. (Ostatně otevřenost konců je to, čím se pro mne Clarková tak trochu vyznačuje. Každý ze čtenářů si tak může domýšlet to, co je mu bližší, ale stejně zůstává v nejistotě.)

Tom Brightwind - zajímalo by mne, zda u Thoresby skutečně stojí takový most a tímto slavnostně slibuji, že pokud se někdy vypravím do Anglie, zajedu se tam podívat. Po gentlemanovi s vlasy jako chmýří bodláčí a Johnu Hollyshoesovi byl tento příběh o lidsko-elfích interakcích, navzdory všem odlišnostem mezi elfy a lidmi, velice milým pohlazením. Možná že tato povídka + pan Simonelli si u mne stojí tak vysoko proto, že obsahují kupu ingrediencí z románu o panu Norrellovi a Jonathanu Strangeovi, ať jde o zobrazení dam, namlouvání, sňatky z rozumu či vykreslení gentlemanů a jejich hodnot.

Nestvůry na výšivkách - Pamatuji si, že námět této povídky mne zaujal již při prvním čtení, ale i tehdy mi přišla velice krátká. S ohledem na to, že na rozdíl od Angličanů znám z našeho dějepisu obě královny spíše povrchně, bych si dokázala představit, že z tohoto vznikne celý román.

CITÁT: Takový opečený sýr je pokušení, kterému dokáže odolat jen hrstka mužů, ať jsou to uhlíři nebo králové.

John Uskglass a cumbrijský uhlíř - při druhém čtení se mi tento příběh líbil asi nejvíce, ale to i proto, že jsem velice poťouchlá osoba. Jednání uhlíře se světci, zejména se svatým Oswaldem, mě bavilo a je mi líto, že více dějinných panovníků nedostalo takovou lekci kvůli člověku a věcem, které jsou v jejich očích (zdánlivě) banální.

CITÁT: Pravda se měla tak, že měl křesťanskou manželkou. Ta ve svých patnácti letech měla rošťáckou tvářičku, oči jako mandle a nanejvýš vrtošivou povahu. Tom ji ustavičně přirovnával ke kotěti. Mezi dvacítkou a třicítkou byla labuť, mezi třicítkou a čtyřicítkou lištička a potom rychle po sobě čubka, zmije, bazilišek a nakonec svině. Nikdo nevěděl, k jakému zvířeti by ji mohl přirovnat dnes.

S ohledem na to, kolik jsem toho od roku 2016, kdy jsem knihu v ruce držela poprvé, zapomněla, souhlasím s komentáři od @Akana a @LaCata. Kupa povídek je snadno zapomenutelných, ale ten svět je propracovaný nádherně. Doufám, že se do něj brzy vypravím...

Co se Piranesiho týče, pustila jsem se do opětovného čtení toho, co již znám, abych si ho pak pořádně vychutnala. A jsem moc zvědavá, budu-li sdílet pochvalné komentáře @DennisMoore ;-).

P.S.: Zmínila jsem zde jen některé uživatele, ale pravdou je, že komentáře k této knize se mi líbí všechny, protože každý vystihuje něco i z mých dojmů a závěrů.

11 08.08.2021

(SPOILER) Knihu jsem si půjčila po přečtení první knihy od Rainbow Rowellové, protože tu měla mít povídku. Antologie povídek mají pro mne tu nevýhodu, že nejde o souvislý příběh, střídají se zde různá vyprávění, různé styly a různé příběhy, a jako čtenář ne vždy dostanu to, co by se mi líbilo. Tady jsem ale byla celkově velice spokojená. I když vizuální stránka knihy (s růžovou ořízkou a růžovým okrajem stránek uvnitř) evokuje takové ty zamykací tajné deníčky pro dívky, když nic jiného, objevila jsem zde jména autorů (autorek), kterým u nás třeba nic moc nevyšlo, a tak nejsou tolik známí, ale podle všeho stojí za přečtení.

O půlnocích
Rainbow, jak jsem ji poznala v Eleanor a Parkovi, tohle bylo prostě moc hezké!

Dáma a liška
Zaujalo mě téma, i když bylo pojato hodně ve zkratce, pro fantasy zápletky a víly/elfy mám zkrátka slabost. Toto bych si klidně přečetla rozvedené do nějaké knížky, abych i víc pochopila osobní minulost hrdinky.

Andílci ve sněhu
Četlo se to pěkně, ale za mne to byl jeden z nejslabších příběhů. Asi proto, že mi hodně připomínal jiné příběhy a jiné knihy.

Najdeš mě podle Polárky
Zajímavý nápad Santovy dcery. Celou dobu jsem čekala, kdy "její elf" prozře a pochopí, takže závěr byl pro mě velice nečekaný. (Pořád jsem se ještě nerozhodla, zda nenávidím či miluji otevřené konce.)

To je yulský zázrak, Charlie Browne
Až na šílené jméno hlavní hrdinky mě to bavilo hodně a moc se mi to líbilo. Ačkoli, podobně jako jiné povídky v knize, i v této hrdinové našli lásku velice rychle - mám ráda pozvolnější průběh sbližování, ale uznávám, že povídka je povídka a má kratší rozsah.

Váš záskok za Santu
Tenhle příběh se od ostatních dost lišil a v knize se vymykal, zůstala ve mně po přečtení zvláštní melancholie a přiměl mě přemýšlet.

Krampuslauf
Tady bych si s klidem dokázala představit filmovou podobu příběhu. Tak trochu jsem čekala klišé, že hlavní hrdinka skončí s nadpřirozenou postavou, a o to víc se mi líbilo její závěrečné přání. Taky někdo přemýšlel nad tím, jak dlouho Roth zůstal proměněný?

Cos to sakra provedla, Sophie Rothová?
Další pěkná romantika. Tím, že jsem četla hodně příběhů odehrávajících se v NY a viděla hodně filmů či seriálů, nepřišlo mi, že Newyorčané jsou tak odlišní od zbytku světa, aby se na venkovské univerzitě cítili "v menšině" a jako "ti divní". Jablkový koláč s cheddarem bych si asi nedala, ale potkat takového sympaťáka, navíc s parádním smyslem pro humor (svetry!), bych si dala líbit.
V antologii mě zaujalo (v dobrém) i to, jak je etnicky různorodá: Hispánec, černoch, Asiatka, Židovka... Na jednom místě v jedné knize se to moc nevidí.

Kyblíky s pivem a jezulátko
Název šílený, dost mě odrazoval předem, ale příběh pohodový a hezký. Kterak se "zlý hoch" napravil pro pastorovu dceru, ačkoli on vlastně od začátků vůbec nebyl "zlý".

Vítejte ve Vánocích, CA
U tohoto příběhu mě hrozně vadilo prostředí, kde se odehrával, ta bezútěšnost a pocity zmaru hlavní hrdinky. Ač jsem se vůbec nedozvěděla, proč byl Ben (mimochodem, hezké křestní jméno!)* v pasťáku, jeho superschopnost (zde nevím proč překládaná jako supermoc) se mi moc líbila (ač jsem se skepticky ptala, zda by na to vše měl v restauraci suroviny). Rozuzlení, jak to bylo se škudlilstvím otčíma bylo velice pěkné.
(Ještě jsem si nevygooglovala, zda v CA skutečně je či není obec s názvem Christmas.)**
Mimochodem, u této povídky je v obsahu uvedeno chybné číslo strany...

* Vůbec kniha byla dost prošpikovaná vánočními narážkami na Dickense, což z našeho prostředí přece jen tolik neznám.
** Není, cítím se ošizená.

Betlémská hvězda
Zápletku s "hvězdou" na útěku si dovedu přestavit zfilmované jako romantickou komedii pro náctileté. Jen by vedle toho musely paralelně běžet i epizody z Huldina příběhu ;-).

Dívka, která probudila Snílka
Tohle se hodně vymykalo. Dlouho jsem tápala, v jaké části světa a v jaké době se příběh vůbec odehrává, chvílemi mi přišel hodně depresivní, chvílemi surreální, nedokázala jsem odhadnout, co z toho bude. Ale to neznamená, že to bylo špatně.

Za matoucí považuji název antologie, protože obsahuje mnoho povídek, které zadání splňují jen velice vzdáleně. Některé příběhy byly hodně podobné, jiné byly předvídatelné, další naprosto atypické, ale tuhle knížku si dokážu představit ve své knihovničce.

9 04.08.2021

(SPOILER) Vůči téhle knize chovám dost rozporuplné pocity... Zkusila jsem ji začíst číst, abych zjistila, že se neorientuji, a tak jsem si nejprve přečetla Fangirl, abych pochytila souvislosti. Líbila se mi autorkou vymyšlená literární série, z níž (a z fanfikcí hlavní hrdinky) citovala v úvodu kapitol. Nicméně "Nedej se" je vlastně posledním dílem, takže o tom, jak se Baz a Simon Snow seznámili, jak je to s Mágem, Mágovým dědicem či averzí rodů vůči změnám, něco víc o Watfordu či kouzelných tvorech tohoto světa... se člověk vůbec nedozví, vše je jen naznačeno formou zmínek v textu. Fanoušci Simona Snowa jsou doma, ale my, kteří jsme to nečetli, stále tápeme :-). A v tom je pro mne největší slabiny knihy, že neuvádí nic z toho, nač se odkazuje. Někdo to jistě bude hodnotit jako klad, protože to ponechává velký prostor fantazii (a psaní fanfikcí), ale pro mě kniha díky tomu neměla žádnou gradaci. Něco jiného je číst si Harryho Pottera od prvního dílu, růst s ním a čekat na další napsanou knihu, a něco jiného je rovnou si přečíst díl poslední, aniž by člověk věděl, proč Snape nesnáší Harryho a kdo je Brumbál.

Moc se mi líbil celý princip kouzelných formulí převzatý z užívaných frází či názvů písní. "Nedej se" je navíc plné typického slovního humoru Rainbow Rowellové, který mne mnohokrát pobavil, včetně narážky na SW 1 ("To nejsou ti droidi, co hledáte"). Pár příkladů:

- Nemusela mi vůbec připomínat, že my máme hodně co skrývat. S Pletichou nespolupracujeme - proč by s ním kterýkoli kouzelník nebo čarodějka spolupracovali? -, náš dům je ale plný zakázaných knih a temných předmětů. Dokonce i některé naše kuchařky jsou zakázané. (Přitom už je to kdovíkolik staletí, co Pitchovi naposled jedli víly.) (Víly už vůbec ani nejsou k sehnání.) (A není to tím, že jsme je všechny snědli.)

- Všichni ještě pořád spekulují o tom, kde byl. Nejpopulárnější zvěsti jsou „podstoupil černokněžnický obřad vstupu do dospělosti a ten na něm zanechal tolik zranění, že nemohl mezi lidi“ a „na Ibize“.

- Jednou jsem viděl, jak takhle zabil psa, a ani mu to nedalo tolik práce. (Tvrdil, že ten pes byl vlkodlak; podle mě byl jen rozdováděný.)

- „Tví příbuzní jsou proslulí zrádci,“ argumentuje Penny. „V osmnáctém století dokonce nějaký čas měli zakázáno podepisovat smlouvy.“
„Ano, ale nikdy se nezrazujeme mezi sebou.“

!!! SPOILERY !!!

Jenže mě moc neuspokojil příběh jako takový. To, že Baz a Simon skončí spolu jsem věděla, takže o tomhle nemluvím. (A ne, nemám nic proti gay romancím, naopak mnoho momentů v knize bylo moc hezkých.) Na ten poměrně vysoký počet stran jsem měla pocit, že se strašně dlouho nic nedělo a že to autorka zbytečně protahovala. A když pak přišlo rozuzlení a konečný souboj, proběhlo to naopak strašně rychle a v chvatu. (I když vysvětlení, jak je to s Pletichou a jeho požíráním magie mi na to, že autorka není autorkou fantasy, přišlo velmi vynalézavé, ač si jej třeba čtenář domyslel dříve než hrdinové.) Na některé otázky jsem sice odpovědi dostala (například jak se Penelopa dostávala na klučičí kolej či co se stalo s Lucy), ale něco stále zůstalo nezodpovězeno. Možná, že kdyby existovaly předchozí díly série, bylo by to o něčem jiném, takhle ve mně zůstal jen silný pocit frustrace.

Samotná postava Mága mi nepřišla příliš propracovaná, "flashbacky" do minulosti byly sice zajímavé, ale vylezl mi z toho v podstatě rozporuplný frustrát, který vůbec nekorespondoval s postavou "důstojného Brumbála" (ostatně lze si vůbec vážit dospělého, který chodí oblečený jako Petr Pan?). Anebo postavy Ebb a Nikodéma, jež byly velmi zajímavé a skýtaly veliký potenciál, který ale zůstal nevyužitý... nebo Agáta, která tu byla jen do počtu. Vcelku mě zarazily i následky Simonova střetnutí s Pletichou, ale protože jsem zlomyslná, tak za to nakonec dávám palec nahoru, protože udělat něco takového hlavnímu hrdinovi, to vyžaduje kuráž.
(Ostatně Simon zde se vší svou nemotorností působí spíše jako "antihrdina", což byl evidentně záměr. Ztotožňuji se s názory čtenářů, že Basilton byl jako postava mnohem lepší. :-))

No, druhý díl asi číst nebudu a "Nedej se" si podruhé také jen tak nepřečtu. Ale možná za to mohou jen vysoká očekávání, která jsem od autorky měla. Kdyby její doslov byl na začátku knihy, zřejmě by mé hodnocení nebylo tak příkré, protože tam vysvětluje, že neaspirovala na sepsání vlastní fantasy (natož ságy), ale že jen chtěla napsat příběh z pohledu Cath. To beru, protože jako plnohodnotné fantasy to u mě neobstálo.

P.S.: To, že na obálce nejsou dvě barevně se tlučící skvrny, ale dva profily mi došlo až ke konci čtení.
P.P.S.: Knihu jsem měla půjčenou z knihovny a zaujala mne potřeba jednoho z předchozích čtenářů vpisovat do textu vlastní glosy.
P.P.P.S.: Všimla jsem si toho už ve Fangirl, ale Rainbow je evidentně velice zaujatá tím, když někdo při líbání dělá "věci bradou"!

9 04.08.2021

(SPOILER) Jsi rozrušená, Muniro? zeptal se Faraday. Že se dozvíš, co věděl Prométheus a ostatní zakládající smrtky? Že rozluštíš hádanku, kterou nám zanechali?
Nemáme žádnou záruku, že něco najdeme, připomněla Munira.
Věčná optimistka.

Očekávala jsem víc, Vaše Ctihodnosti.
Faraday odvrátil zrak, nedokázal jí pohlédnout do očí. To byl tvůj omyl.

!!! POZOR, MOŽNÉ SPOILERY !!!

Konečně se dostávám k sepsání komentáře a s potěšením mohu konstatovat, že dojmy se ani s odstupem těch několika dní, co od dočtení uplynuly, nezmenšily. Shutermane, opět jsi mě dostal! Když jsem si sestavovala žebříček oblíbenosti jednotlivých dílů, vyšlo mi: 1. Zvon, 2. Nimbus, 3. Smrtka. Samozřejmě, že Smrtka byla první a vyvolala i ve mně zájem o Shustermanem vytvořený svět a pokračování příběhu, čímž by si 1. příčku jednoznačně zasloužila, ale když se zamyslím nad příběhem a jeho vyzněním, jak se vše vyvíjelo, kde bylo nejvíc překvapení a zvratů, tak je za mne jednoznačně nejlepší Zvon s Nimbem v těsném závěsu (samotný konec Trvalka + nezvedenci mě odrovnal).

Hodně čtenářů bylo zklamaných tím, že linka s Citrou a Rowanem tentokrát ustoupila do pozadí. Ač jsem jim oběma fandila, zas tolik mi k srdci nepřirostli, aby mi výrazněji chyběli, a navíc jsem nepochybovala o tom, že cestu, jak být spolu, nakonec najdou. Ve Zvonu se odehrávají dvě časové roviny a ty tři roky se v ději nějak projevit musely. Rowan i Citra se i poté sice pohybují spíše v pozadí, svoji roli ale v příběhu stále mají. (Někdo tu uvedl poměrně trefnou paralelu s vysíláním Katniss z 12. kraje.) Ta malá chvilička na konci mě neuvěřitelně dojala

V poslední době hodnotím výš ty knihy, které pro mne mají nějaký WOW efekt a překvapení, a u NS jsem toho v této trilogii našla spoustu. Třeba již zmíněné dvě časové roviny. V knize to celou dobu JE ukryté (pojmenování jednotlivých roků), ale pokud se v tom čtenář nepitvá, je nakonec stejně v šoku jako postavy. Stejně tak mohou být matoucí některé citáty a úryvky na začátku kapitol, které ale zpětně dávají dokonalý smysl. Kupříkladu u jednotlivých Iterací jsem si velice dlouho myslela, že jde o rozhovory s Nimbem. Vcelku tomu nahrávalo i poněkud nejisté vyznění druhého dílu, v němž Nimbus zjistil, že existuje Slepé místo, což ho zneklidnilo a rozhořčilo. Dost dlouho jsem proto přemýšlela, je či není-li Nimbus zlý? Co plánuje se Zemí Šlofíků a jak s jejím objevem naloží? K čemu slouží všechen ten stavební materiál?

Dost kritizováni jsou tady Tonisté a jejich dějová linie. V prvních dvou dílech jsou líčeni jako taková bláznivá a nesmyslná sekta, ale neukázalo se nám, že Rezonance se nakonec opravdu ozvala? (A ne, nepovažuji za ni ten okamžik, kdy se Nimbus odmlčel. ;-)) Autor hezky pracuje s tím, jak se rodí mýtus a kult (podporovaný úryvky z evangelia tonistů, které vtipně rozebírají tonističtí učenci - ostatně i toto vše dá smysl ke konci knihy) - kaplan Mendoza (včetně jeho arogantního výstupu na konci) mi připomněl Dustina Hoffmana z filmu Vrtěti psem. Ale v knize se skrývá i poselství o nebezpečí před vypjatostí (sekta sykavců).

Greyson mi byl sympatický už ve druhém díle (a toho, jak se na konci rozešel s Nimbem, si nesmírně cením), líbila se mi i postava kapitána Jerico (a ta mnohokrát zdůrazňována bezpohlavnost mi tentokrát, jak jsem jinak na poslední dobou hodně akcentované LGBT téma trochu vysazená, nevadila), stejně jako další nové vedlejší postavy (ať šlo o Possuela či Lorianu). Jen s Munirou za mne autor docela vyběhl. Nevadí mi linka Ayn s Tyggerem, ač je proti dogmatu pokosení, a stejně tak mi nepřijde nesmyslné vypuštění nanitů způsobujících smrtelné choroby. Osobně mám problém jen s Goddardem. V prvním díle to byl takový charismatický, místy roztomilý záporák. Ve druhém díle se ukázal jako dost temný šílenec. Ale ve trojce už to byl jen šílenec - bez plánu i bez charismatu. (Aspoň, že se mi vysvětlilo, co má proti raketovým inženýrům) Ovšem mou absolutně nejoblíbenější postavou se stal Nimbus. (Nezazlívám mu ani ten "pokus" s Jeri, zkusit to musel... mě to dojalo.)

Závěr s kolébkami civilizace mě vůbec nepohoršil, ba naopak - tyhle nové světy dostávají tu šanci, kterou Země nevyužila, protože do nich se smrtící nanity nedostaly. (Jen osud Astrid mi přišel hodně krutý) Nu a pojistka Smrtek - jako vykonavatelé něčeho vyššího se neosvědčily a má-li smrt být nahodila a spravedlivá, tohle bylo náhodou dost elegantní řešení

Ač byl v jednu chvíli Goddard titulován jako Richard a ne Robert, vysoce hodnotím i úroveň překladů (včetně vtípku na píseň Vadí-nevadí).

Je toho tolik, o čem bych ještě dokázala debatovat! Zpětně jsem opravdu ráda, že jsem vsadila na autorovo jméno a nenechala se odradit obálkou, slůvkem Smrtka ani anotací, která může znít banálně. I když je jsou jeho knihy řazeny jako YA, pro mě obsahují mnoho zajímavých myšlenek a hlubokých úvah, které bych v žánru YA nečekala, a které pro mě Shustermana činí jako autora výjimečným.

18 27.07.2021

Já vím, že to není "Eleanor a Park", ale "Fangirl" prostě není "Eleanor a Park" :-).
Četlo se to moc hezky, humor autorky mě nejednou rozesmál nahlas, ale... po Eleanor s Parkem jsem čekala víc. Čtení knihy jsem si užívala, ale po jejím dočtení a zaklapnutí jsem si říkala, že to vlastně bylo tak trochu o ničem. "Fangirl" je popisem prvního ročníku na VŠ jedné holky, která píše fanfictions o Harry Pott- pardon, Simonu Snowovi, (pro nás) fiktivnímu kouzelníkovi studujícímu ve škole čar a kouzel Watfordu, který bojuje a v posledním díle se má epicky utkat se záporákem Pletichou. (Ostatně, abych uvedla všechny informace, před čtením "Fangirl" jsem sáhla po "Nedej se!", ale úplně mi to nedávalo smysl, takže jsem si v knihovně počkala na příběh o Cath, abych se líp dostala do obrazu.)

Téma fanfictions mi není cizí a poprvé jsem k nim přičichla koncem gymplu na fanouškovských stránkách Alana Rickmana aka profesora Snapea. (O to víc mě ten Simon Snow bavil, protože jsem v něm viděla tehdejší nadšení včetně slashů, které se rojily jako houby po dešti a vždy v nich vystupovala nějaká nová sexy učitelka Obrany proti černé magii. Ovšem už tehdy existovalo i hodně gay slashů a na jeden, v němž Snape "zasvěcoval" Harryho, zřejmě do smrti nezapomenu. V tom špatném slova smyslu.) Příběh o holce, která se věnuje téhle vášni, byl zajímavý, ale sám o sobě mi už nestačil. V ději se objeví další motivy - rozhádání se s dvojčetem, které se v prváku urve ze řetězu a užívá si nabyté svobody + hrozba alkoholu/drog u mladistvých, mánie/deprese otce, překvapivý návrat matky, která dívky v útlém věku opustila (a celou "zůstavší" rodinu tím poznamenala), či Cathiny vztahy s okolím, ať jde o spolubydlící či kluky... "Fangirl" se čte velice hezky, ne že ne. Rainbow umí sympaťáky-kluky (komu by se Levi i s těmi kouty nelíbil?), ale kromě toho posledního ale nic nebylo tak rozvedeno do hloubky, aby to uspokojilo mé nároky, a aby to knihu pozdvihlo někam výš než na popis prvního ročníku na VŠ jedné holky, která píše fanfictions.

P.S.: Trest v podobě opravování gramatických chyb v zabavených milostných psaníčkách, jaký byl zmíněn v jedné z kapitol o Simonu Snowovi, bych asi ve škole vykonávat nechtěla :-D.

8 27.07.2021

(SPOILER) Nicholase Sparkse mám zaškatulkovaného na základě jediné knihy, kterou jsem četla, a jediného filmu, který jsem viděla. Dobrovolně bych si ho tedy v knihovně asi nezapůjčila, takže úvodem musím poděkovat libereckým knihovníkům, že mne v rámci Rande naslepo s knihou donutili jít na schůzku s autorovým titulem, který bych jen kvůli jeho rodiči na základě předsudků šmahem odsoudila. Mea culpa! Toto rande bylo velice zdařilé a jsem si jistá, že se s knihou ještě několikrát sejdeme (ba dokonce ji možná natrvalo pozvu k sobě domů, nejenom přes noc).

Obě dějové linie se mi líbily moc. V příběhu Iry a Ruth jsem tak trochu viděla Zápisník jedné lásky, onu rekapitulaci osudového vztahu, lásky až za hrob, úcty mezi partnery a trvalé zamilovanosti. Romantika jako řemen. Ale i příběh Sophie a Luka byl moc pěkný, jejich oťukávání a poznávání, ale současně pocit, že je jim s tím druhým naprosto přirozeně dobře, přestože jsou každý z jiného světa. Upřímně, do toho kovboje jsem se trochu zamilovala. (Sakra, Sparksi, jestli takoví chlapi, jaké si bereš do úst a do knih existují, proč sakra nežiju na americkém Jihu?!)

Poměrně dlouho jsem čekala, jak se příběhy protnou, respektive je-li mezi nimi nějaká jiná souvislost než ta, že to bude Sophie či Luke, kdo Iru najdou. Vyústění v aukční síni se již dalo čekat, ale i tak potěšilo a bylo moc pěkné. Jen mě mrzí to, že autor více nevyužil Sophiiny lásky k umění - část sbírky mohla přejít do nějakého muzea spolu s ní jako s kurátorkou, muzeum mohlo být zřízeno i v Irově domě?

Nedávno jsem v jedné diskusi narazila na to, že Sparks nepíše šťastné konce (s čímž nesouhlasím, protože minimálně Život ve dvou, který jsem četla, končí dobře). A tak jsem celou dobu čekala, kdo umře. Když přišlo prozrazení Lukova handicapu, říkala jsem si, že tak hustý snad Sparks nebude (?!?), a s obavami otáčela stránky, abych ve scéně, kdy se Brian jde pomstít, měla v sobě jen malou dušičku. Fuj, tohle mi nedělejte! :-D

U knihy jsem se neuvěřitelně dojímala - o víkendu, kdy jsem ji cestou v autobuse dočetla, jsem se letmo viděla s velice dobrou kamarádkou, takže jsem jí pak posílala sms, že ji miluju a jsem ráda, že ji mám. Na jednu stranu to bylo krásné, na druhou mě to poněkud obtěžovalo, protože tou sentimentalitou a cituplností se Sparks (aspoň podle toho, jak jsem ho zatím poznala) vyznačuje. SBH ho trefně nazvala ždímačkou na city, což by samo o sobě nebylo špatné, kdyby to nebylo tak prvoplánové. A to je vlastně to hlavní, co mi na Sparksovi vadí.

Každopádně ten příběh byl fakt pěkný (ach!) a když jsem po přečtení komentářů níže zjistila, že byl také zfilmován, asi mu dám šanci i v této podobě. Zatím jsem shlédla jen trailer a musím konstatovat, že hrdiny jsem si v hlavě představovala jinak, jako menší hezouny, ale Alan Alda coby Ira (kterého jsem si taky představovala jinak) podráždil moji zvědavost.

Hra na city je zjevně Sparksovým rukopisem, ale nemohu hodnotit jinak než plným počtem. Sakryš, liberecká knihovno, příště Rande naslepo zkusím znovu (nyní to bylo podruhé) a budu doufat, že se coby dohazovačka zase trefíš!

14 30.06.2021

(SPOILER) Mám ráda Jill Myles a její Deníky sukuby. Onehdá jsem zabrousila na komentáře knihy a našla tam srovnání s příběhy Richelle Mead. A tak jsem si řekla: Richelle je prý lepší, tož si půjčím první díl a uvidíme! Nebudu to protahovat: Mně se pořád víc líbí Jill. Možná, že Deníky Sukuby jsou větší P, takže mohou působit laciněji. Možná, že mají zmršený překlad a možná že Jackie JE naivní a občas se chová nelogicky, na druhou stranu je to "ošklivka", která si polepšila a snaží se popasovat s novou rolí, kterou Georgina (dle svých vlastních slov) ovládá dokonale. (Mimochodem: Už jen jméno Georgina mě iritovalo, ale to je jen můj problém.)
Pokud jsem to z kontextu pochopila dobře, slečna Kincaidová zahájila svoji pouť světem někdy v době starověkého Řecka. To zní velice tajemně a romanticky, ovšem od takové postavy bych čekala, že do 21. století nasbírá pěknou řádku životní zkušenosti, nadhledu a rozumu. Nepřišlo mi. Ba naopak, chovala se - ani ne jako 20+ letá, ale místy spíše jako puberťačka. Údajně jí to pálí (a kupa věcí došla dříve jí než jejím mnohem starším a mocnějším kolegům), ale mě nikterak třeskutě inteligentní a důvtipná nepřipadala. Její slovní výlevy mi nepřišly roztomilé, jen otravné. Ať šlo o monolog v knihkupectví (opravdu ještě někdo kromě hrdinky netušil, že mluví se svým idolem?) nebo naprosto zbytečné urážení konkurenční prodavačky v ezoterickém knihkupectví.
Zápletka s vraždami nadpřirozených bytostí by byla bývala zajímavá, kdyby od počátku nebylo jasné, kdo za tím vším stojí. (Vycházejíc z premisy, že žádná postava v knize není zbytečně, jsem chvíli sázela i na spisovatele, ale to by v příběhu nemohl být nezbytný konflikt, takže jednoduchými počty byl padouch jasný.) Postavy se v situaci ohrožení chovaly silně nelogicky (například si všichni radí, že se musí sdružovat, aby je vrah nepřekvapil, ale zásadně vždy někdo někam odejde sám, včetně hlavní hrdinky) a nikdo mi nijak extrémně nepřirostl k srdci, rozhodně ne Sukuba. (Byť to z pohledu hrdinky i autory byl blbec, pokud bych si s nožem na krku měla vybrat, tak by to byl Carter. Za mě to byla jediná aspoň trochu normální figura ve hře, na rozdíl od Jeromeho, který byl krutě lehkovážný.) Dočetla jsem to celé jen proto, že mě zajímal vrahův motiv. (A opět jsem zklamaná.) Jinak jsem zvažovala, že knihu odložím po první kapitole, což běžně nedělám.
Richelle Meadovou jsem nikdy předtím nečetla, jako teenager bych asi z knihy byla odvařená víc a koupila bych si celou sérii, takto si ovšem nejsem jistá, zda si kdy přečtu slavnou Vampýrskou akademii, která - jak jsem zpětně zjistila - je také z pera autorky.
Ale dobře, abych jen nehaněla, odhalení s dvojčaty bylo nečekané, únik pachatele taky (ale autorka si ho asi šetří do pokračování), konflikt hlavní hrdinky a vztah k Sethovi slibují, že by z toho i něco mohlo být, ale nic z toho by nevytáhlo hodnocení na výš než dvě hvězdičky. Tu třetí dávám za poslední větu knihy: Andělé nikdy nelžou.

11 30.06.2021

(SPOILER) Podruhé jsem rozečetla Jonathana Strange a pana Norrella, ale tentokrát jsem věděla, že ta kniha jednou skončí a nechtěla se s ní rozloučit. A tak jsem se rozhodla ji na chvíli odložit, šetřit si ji, a čtení si proložit něčím jiným. Pokud vím, toto bylo moje první setkání s autorkou a již nyní mohu říct, že rozhodně nebylo poslední. Pominu-li námět (mám ráda zamilované příběhy) i střídavé vyprávění očima obou aktérů (palce nahoru), výrazně oceňuji slovní humor autorky (místy i černý - viz například hláška Eleanor při darování knihy Parkovi). V průběhu čtení jsem si k ruce vzala papír a tužku, začala jsem si znamenat názvy skladeb a interpretů a hodlám si doplnit hudební vzdělání. (Výčet uvádím v Diskusi.) Ač sama jsem dítětem 80. let, marně jsem přemýšlela, k čemu se úvodní letopočet váže a co se toho roku stalo, co by mohlo hrdiny nakonec rozdělit. Díkybohu je to jen rok ;-). Nicméně po nahlédnutí na záložku přebalu, kde na mě vykoukla fotka autorky, se ptám, nakolik ten příběh byl či nebyl smyšlený?
Po knize jsem sáhla díky komentáři spřátelených uživatelů (SBH - Ona si myslí, jak jsme každá jiná, ale to se plete ;-)). Po přečtení nemám mnoho co ke knize dodat, protože to podstatné bylo řečeno v komentářích pode mnou. Jak postihnout všechny dojmy a pocity, které mi Rainbow touto knihou dala? Stylové by bylo vyjádřit se nějakou písní, jenže na tohle nejsem dostatečně pohotová ani nemám takový rozhled. A tak jen suchopárné konstatování: Závidím Parkovým rodičům vzájemnou chemii i po letech a mohu jen doufat, že se jednou jako rodič v podobných situacích zachovám stejně správně. Závidím Eleanor a Parkovi jejich cestu k lásce, zejména její pozvolnost, novost a nádheru prvního zamilování. (Při čtení romantických knih mě už dávno nezajímá samotný cíl, i když na lechtivé čtení jsem vysazená, ale samotná cesta. A ta tady byla velice pěkná.) Nezávidím Parkovi jeho trýznění po odjezdu Eleanor a už vůbec nezávidím Eleanor její rodinné konstelace. Ač je to smutné, věřím i tomu, že i dnes mohou (nejen) americké děti žít v takových podmínkách jako Eleanor a její sourozenci. (Vsuvka: Zde mám jedinou výtku vůči autorce, a to že mi uspokojivě neuzavřela příběh Eleanořiny matky.) Nezávidím Eleanor ani pozici na střední škole, která (jak sama vím) umí být leckdy velice krutá. (Ovšem závidím jí učitele literatury, takového bych z fleku brala, byť coby studentce v pubertě by mi možná přišel nevýslovně trapný.) A ano, i já si pisatele tipla velice záhy a uděluji Rowellové pochvalu i za to, že se v knize, která by mohla být chápána jako pro dospívající, dotkla i takového tématu.
Nevím, který milostný příběh je za všechny doby minulé tím nejlepším, ale tenhle byl opravdu hodně (a to jako fakt HODNĚ) dobrý. Určitě za to mohl i konec, který nechává čtenáře v drásavé nejistotě: Co byla ta dvě slova?!
Stále si nejsem jistá tím, zda miluji či nenávidím otevřené konce, a asi to bude od každého něco, ač by se zdálo, že takhle moc opačné póly z emoční škály se ani náhodou nemohou mísit. Samozřejmě, že za mne to byla slova vyznání, které z úst Eleanor nikdy nezaznělo, zatímco z Parkových ano. Ale co když to byla jiná dvě slova? ;-)

10 30.06.2021

(SPOILER) "Éé... Nemáte stovku nazpět?"
"Jestli vám nevadí drobné..."

Knihu jsem přečetla již před nějakou dobou, ale nebyla jsem schopná se dokopat k sepsání komentáře. Až nyní mě tlačí čas výpůjčky, takže napravuji. Co napsat, abych vystihla svoje dojmy z čtení a verdikt o knize? Začnu tím, že ač mi trvalo dlouho usednout k napsání komentáře, knihu jako takovou jsem slupla jako malinu, a není to jen relativně útlým rozsahem. Nejprve jsem ji půjčovala tchyni, která neměla co číst, a ta mi titul vrátila po 14 dnech s tím, že se neprokousala přes popis manipulace s poštovními zásilkami. Já jsem ovšem stižená jistou slabostí pro Českou poštu, tudíž mně naopak tyto pasáže vůbec nepřišly odborné, zdlouhavé či technicky náročné, ale velice jsem si je užila. Stejně jako další informace, přesně jak píše Dominika.

Ač jsou hrdinové již svým úmyslem automaticky slušnou společností řazeni mezi "padouchy", souhlasím s @SBH, že v průběhu příprav i celé akce jsem jim držela palce, aby svůj úmysl dotáhli do konce. Pokračování knihy pak už bylo logickým vyústěním podobné zápletky v našich poměrech, byť zde zase musím dát za pravdu @Milonakovi, že zapojení mafie mi přišlo trošku moc, i když to byla mafie lokální. Nicméně detektivka to byla moc pěkná, oceňuji i to, že z policistů se nedělali žádní pitomci (ba naopak pitomost na konci provedl jeden z aktérů, kteří jinak měli vše tak dobře promyšleno - slovy jednoho z policistů: tohle může udělat jen debil). Postavy byly napsané krásným civilním způsobem, ostravské nářečí a pošťácká hantýrka byly už jen takovou pomyslnou třešinkou. Jediná postava, s níž jsem se nebyla s to nějak identifikovat, byla Pavlova přítelkyně - pořád netuším, zda byla do svého pošťáka upřímně zamilovaná, nebo ji vedly jen zištné motivy. A jestli počkala, až snoubenci vyprší trest...

Je zjevné, že autor má k prostředí vztah, a na jeho psaní to bylo znát, tohle se prostě muselo číst s radostí! Nikde nic nedrhlo ani neskřípalo, ba naopak jsem se - a soudě dle komentářů níže - nejen já, přenesla časem do 90. let a měla jsem pocit, že v nich opravdu zase jsem, ne, že o nich jenom čtu. Věrně se mi vybavila nejen tehdejší podoba Wilsoňáku, ale i jiné detaily, třeba reálie hracích automatů nebo počítače jako něco hypertechnického a s puncem luxusu (vždyť mi tehdy ještě měli černobílou televizi a kdo měl videorekordér, to byl frajer)... Nechápu, jak si tohle všechno autor dokázal natolik živě uchovat v paměti, aby vytvořil tak zdařilé kulisy pro svůj (prý smyšlený?) příběh.

Místy jsem měla pocit, jako kdybych sledovala nějaký starý kriminální film či seriál typu Malého Pitavala z Velkého města. A požitek ještě umocňovalo to, že kupu míst, kde se děj odehrává, jsem navštívila a znám je. Zvažovala jsem, že bych knihu pořídila svojí mamince, protože mi něco našeptávalo, že by se jí to mohlo číst stejně dobře jako mně. Jenže ona svého času stála na té straně zákona, která podobně vynalézavé šíbry měla za úkol dopadnout, usvědčit a potrestat, takže úplně nevěřím tomu, že by si právě kvůli tomuto čtení knihy užila. (Ačkoli by jistě ocenila, že policisté to nevzdali a z pohledu zákona měla kniha "happy end").

Na to, že jde o autorovu prvotinu, jsem nenašla žádné chyby. Doufám, že Petr Študent napíše něco dalšího a že se brzy dočkáme avizovaného filmu. (A že bude stejně dobrý jako předloha.)

"Ti vlakaři jsou celkem legrační parta. Kdybych nebyl blbec a míň se učil, tak bych k nim hned šel dělat."

17 17.06.2021

Toto je první kniha, kterou nehodnotím, ani ne tak proto, že bych si nebyla jistá, ale protože nechci působit jako nekulturní křupan. Když se natáčel film, zachytila jsem o tom informaci v tehdejších kinematografických časopisech. Vybavuji si zejména neustálé vyzdvihování jiného nosu Nicol Kidman, snímek jsem neviděla, ale poprvé jsem tehdy zachytila jméno Virginie Woolfové. Knihu jsem přečetla jako zadání do čtenářského klubu, sama bych po ní asi nesáhla, ačkoli při čtení informací o tom, že autor za ni dostal Pulitzera, jsem si říkala, že to bude jistě bomba. Bohužel, ačkoli se nebojím ani vlka, ani Virginie Woolfové, nedokázala jsem titul ocenit tak, jak by si asi zasloužil. Uznávám, že a) opravdu nevím ale vůbec nic o VW, b) od Cunninghama jsem nečetla nic jiného, c) neviděla jsem film, d) nemám dostatek informací, abych mohla posuzovat dílo v kontextu, v jakém vzniklo, který by mi napověděl, proč je kniha tak oslavována.

Když manžel viděl, co jsem si to v knihovně půjčila, ihned projevil zájem, protože také slyšel o cenami ověnčeném filmu. Po otevření knihy nás oba zaujalo, že ač je knížka poměrně útlá, typografie písmen je hodně nahuštěná, takže i na tom malém prostoru je toho hodně ke čtení.

Kniha pro mě byla psaná hodně těžkým jazykem. Autor používá hodně opisů a přirovnání, z nich některé jsou opravdu krásné, ale ta košatost jeho mluvy byla tak složitá, že jsem nečetla tak plynule a hladce, jak jsem zvyklá, ale musela jsem se soustředit na každé slůvko. A to i tehdy, kdy hrdinka pouze vychází z domu a prochází ulicí, aby nakoupila květiny. Kdybych byla cynik, řekla bych, že to bylo úmyslně artové, až se z toho ztratila lehkost, která by knihu čtenáři učinila stravitelnější, ale jak říkám v úvodu, jsem nekulturní barbar a jsem zvyklá na jiný typ knih, abych v případě Hodin ocenila literární umění.

Bohužel mě však neoslovil ani příběh, a to je něco, co vždy kladu u knih na první místo, bez ohledu na jazykové prostředky vyprávění. Ačkoli dnes mám pocit, že se na čtenáře i diváka valí ze všech stran, homosexuální motiv mi nevadil, naopak ještě před těmi cca 20 lety to mohlo být něco lehce šokujícího, zejména pro evropského čtenáře z bývalého sovětského bloku, pro něhož jsou reálie druhé poloviny 20. století v USA někde jinde. Nejvíc čtivá pro mě byla asi linka "paní Dallowayové", s paní Brownovou jsem se, navzdory tomu, že jsem už dost dlouho na rodičovské dovolené, nedokázala ztotožnit. A paní Woolfová mě nechávala zcela chladnou, zřejmě hlavně proto, že ji jako autorku neznám a nečetla jsem její román, abych mohla ocenit "nahlédnutí" do pozadí jeho vzniku. Jistěže jsem si všimla některých prolínajících se motivů a prvků, ale přechody mezi vyprávěními mi nepřišly vůbec hladké, příběhy mi nevplývaly jeden do druhého, připadalo mi, že mezi kapitolami je vždy poměrně ostrý střih. Pointa v propojení příběhu paní Brownové a Dallowayové mě na zadek neusadila, přišla mi taková ne zcela dotažená. Ač má kniha celkově smířlivé vyznění, budu-li vycházet z toho, že tématem je (i) umírání, četla jsem knihy o smrti, které mě oslovily víc.

Některé z popisů vnitřních hnutí postav byly výstižné, přistihla jsem se, že kolikrát mám podobné vzpomínky či dojmy z naprosto nevinných vjemů, ale nikdy jsem neměla potřebu je analyzovat v několika odstavcích. Omlouvám se tímto Cunninghamovi, ale nebyla jsem zjevně naladěná na jeho vlnu a nedokážu jeho dílo docenit. Ráda bych tvrdila, že se k Hodinám jednou, až budu vyzrálejší, vrátím a třeba objevím skrytý klenot, ale to bych s velkou pravděpodobností lhala. Příběh ve mě bohužel nezanechal žádnou hlubší emoci a trvalejší stopu.

(SPOILER) !!! POZOR SPOILER TÝKAJÍCÍ SE KONCE KNIHY !!!

Shustermana jsem objevila kdysi díky DK a četla jeho "Bez šance", které mě naprosto dostalo. Po nějaké době jsem na něj narazila v něčích komentářích a napadlo mě podívat se, jestli nenapsal něco dalšího. Po prvních dvou dílech série Smrtka se ke mně dostalo z knihovny Sucho a já se pustila do četby, abych si k tomu po prvních dvou stránkách cynicky napustila horkou vanu. Jenže čím dál jsem četla, tím rychleji mě cynický úsměšek opouštěl, a když jsem pak použila ručník, rovnou jsem vodu z vany napustila do kýblů a splachovala s nimi pak záchod. Kniha je od samého počátku psaná tak sugestivně, že pokud jí to čtenář dovolí, minimálně v průběhu četby mu překopá priority.

Jednou z věcí, kterou lidé na Shustermanovi kritizují, je jeho zaměření na mladé hrdiny. Jistěže v žánru YA to jde čekat, ale je pravda, že u příběhu, který má působit realisticky, se Neal (a Jarrod!) velice rychle začal zbavovat dospělých aktérů, aby měl prostor jen pro dospívající postavy. (Které byly ještě navíc vybaveny potřebnými znalostmi a dovednostmi, aby mohly přežít.) Při čtení jsem si říkala, že by knize slušelo filmové zpracování (v závěru jsem se dočetla, že se prý skutečně chystá); třeba právě ze scény, kdy Alyssa a spol. dorazí při hledání rodičů k moři a v písku vyzvání stovky ztracených a zapomenutých mobilních telefonů, mrazilo.

Celé to bylo hodně realistické a hodně depresivní - toto byla snad první kniha, kterou jsem moc chtěla přečíst, ale zároveň jsem se ji pokaždé bála otevřít s tím, co bude dál. Jak "málo" stačí, aby se hodnoty západní společnosti rychle rozpadly? Většina z nás doma splachuje pitnou vodou, při mytí nádobí si už dávno nenapouštíme dřez, abychom postupně odmývali vše od skleniček po připečený pekáč, moje děti nechávají při čištění zubů vodu z kohoutku téct na volnoběh... Při čtení Sucha mi hlavou šlo hodně neradostných úvah. Jsem si jistá, že já bych patřila mezi Ovce a naivně čekala, až nám vláda zajistí pomoc, když už se na nás vybodly okolní státy. (Viz uzavření dodávky vody Arizonou, která si ji rozhodla šetřit pro SVÉ občany. Však ono se už v době prvního nouzového stavu ukázalo, jak to s tou solidaritou je, když má jít o přežití, když jsme šlohli zásilku respirátorů, aby nám ji pak vyfoukli jiní. A voda je podstatně cennější artikl než roušky.) Už když v roce 2011 napadlo fakt hodně sněhu, došlo mi, že když ráno nepřijede auto do pekárny, nebudeme mít rohlíky k snídani, do obchodu nedorazí mléko, vajíčka a mouka. A když sníh shodí dráty, nebudeme mít elektřinu ani teplou vodu, nemluvě o tom, že mrazem popraskají trubky... Nebylo by od věci stát se prepperem jako Keltonův otec!

Celkově mě Sucho opravdu bavilo, pokud jde tento výraz použít pro čtení, kdy jsem byla přikovaná ke knize a bála se otáčet stránkami, jaká další jobovka bude následovat. (Třeba okamžik, kdy se u Keltonových otočí klika a dveře se otevřou...) Autoři nepsali nijak surově, krutosti byly třeba jen v náznaku (ale o to víc působily), nicméně svůj účel kniha opravdu splnila. Přesto jednu hvězdu srážím, a to za poslední část, která - za mne - klidně mohla chybět. Kdyby konec zůstal otevřený, ponechal by čtenáře v nejistotě a v neklidu, příběh by zapůsobil mnohem silněji a skutečně někoho mohl přivést ke změně životního stylu a šetření (nejen) vodou. (Nemluvě o tom, že jsem si moc přála, aby Kelton Alyssu nakonec dostal.) Ale po přečtení poslední kapitoly je vyznění spíše smírné, limonádově happy endové a "vlastně se toho tolik nestalo". Hrdinové sice vyšli z příběhu se šrámy na duši, ale naděje neumírá a šťastné zítřky ještě přijdou. Tím to Shustermanové pěkně zkazili, takže jen za 4 hvězdy! :-D Jinak by to bylo čistých 5 a na terase bych si nechala kýbl na dešťovku na mytí obličeje a splachování záchodu.

23 31.05.2021

Knihy Dobrovský mi už před hodně dlouhou dobou nutily tento titul ve slevě k nákupu, a tak jsem ze zvědavosti přihodila do košíku i druhý díl s tím, že bude-li to blbina, dám to kamarádce, která má ráda SW. Ale po přečtení si to asi nechám a kámošce to jen půjčím.

Jak napovídá "osoba" vydavatele, Jediská akademie je určena spíše mladším čtenářům. I dospělé fanoušky Hvězdných válek však může potěšit. Knížka je psaná jako deník jednoho obyčejného kluka z Tatooinu, který má své představy o volbě střední školy, než je jeho přihláška zamítnuta a je krutě vyveden z omylu. Ač mu komise z Pilotní akademie navrhuje jít na Tatooinskou zemědělskou, dostane pozvání do akademie Jediů na Coruscantu. Tam pak pokračuje klasický středoškolský příběh jednoho obyčejného kluka, který si jen chce osvojit učivo a zapadnout do kolektivu, který je zdánlivě tvořen talentovanějšími (a samozřejmě taky těmi zlými) žáky. Ale jak říká v knize mistr Yoda: "Nejistí ti, kdo šikanují, jsou, hm? Zlostní. K temné straně šikana může vést. Projevit soucit Jedi by měl. Ne urážet druhé, hm? Hmm. Víc o sobě ti zlí mluví. Nestará se Jedi o to, co jiní o něm si myslí." (Jednoduché pravidlo: Nechichotal se u toho, takže to myslel vážně.) Něco mi říká, že i z těch špatných se nakonec mohou stát kamarádi. (Teda kromě Cyruse, u toho bych přísahala, že si najde pseudonym a přestoupí na Temnou stranu, jen ne Tatooinu /do stínu/, ale Síly!)

Po otevření mě překvapilo, že jde dílem o komiks, protože jsem čekala beletristickou formu. Nakonec to ale nebylo ku škodě a deníkové záznamy Roana Novacheze mě hodně bavily, zejména glosy vztažené na vyučující a spolužáky. Už jen sestava pedagogického sboru stála za to (u tělocvikářky jsem si ovšem dlouho myslela, že je to tělocvikář). Nejlepší terč představoval ovšem samozřejmě mistr Yoda. Laskavý výsměch Ewokům už byl jen pomyslnou třešničkou.

Příběh jako takový je poměrně jednoduchý, ale autor se podle všeho hodně vyblbnul a celé jeho uchopení světa SW skýtá ještě hodně materiálu pro vytěžení a různé legrácky. Ovšem za nejdůležitější považuji toto memento, a tak nezapomínejte, milé děti: "Hlad také cesta k temné straně, hm. K mrzutosti hlad vede! Mrzutost vede k utrpení. Dobře se nasnídat musíte."

13 20.05.2021

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

Asi budu ojedinělá, ale mně se příběh líbil, i když byl přitažený za vlasy a naprosto se vymykal všemu předchozímu napsanému. Samozřejmě, že na vině všeho je Asad, kterého si představuji jako toho "hříšného sexy Asada" z filmové adaptace! Poklidné oddělení Q se sice zvrhlo a zvrtlo v akční film, včetně odvážného a nezničitelného Carla, ale nenudila jsem se ani vteřinku (no, možná trochu u Alexandra) a do poslední chvíle přemýšlela, jak to dopadne. Na jednu stranu jsem si happy end přála, na stranu druhou jsem si kladla otázku, zda by byl autor takový kruťák, aby vše dotáhl do konce, minimálně smrtí postav.

V úvodu mě zarazilo několik věcí:
- opět uplynuly 2 roky od poslední knihy
- smrt Larse Bjørna (proč a proč takhle zbytečně?)
- Mona a Carl opět spolu a zřejmě šťastně až do smrti?
- s Rose se Adler-Olsen tedy nepáral (na jednu stranu kvituji věrohodnost, na straně druhé mě to za tu postavu mrzelo)

Po sedmi dílech náhodných narážek a zmínek se Jussi rozhodl naservírovat nám Asada na zlatém podnose se vším všudy. Zpětně mě trošku mrzí, že si s námi trochu víc nepohrál, ale celá kniha měla být o něm (s leitmotivem terorismu), takže to asi jinak nešlo. Typicky Adler-Olsenovsky byly vynechané jiné nakousnuté a nedořešené záležitosti členů oddělení Q a jejich okolí: Vigga se tentokrát nezjevila vůbec, její tchyně jen "na skok" (a zřejmě naposledy), Jesper zmizel docela, Hardy, Morten a spol. sice řešili něco podstatného, ale ani to se nedotáhlo, a já si celou dobu kladla otázku, jak je to s případem nastřelovací pistole? V předchozích dvou dílech to bylo slušně naťuknuto, aby mě Carlova úloha znejistila, a nyní ticho po pěšině, dokud nepřišla těsně před koncem jedna slibná věta. Dlouho jsem si i myslela, že tento díl je závěrem série, ale s ohledem na to, že šlo opravdu jen o tu jednu větu, myslím, že se dočkáme minimálně ještě jednoho pokračování. Jen pokud mezi ním a Obětí 2117 uběhnou další 2 roky, předpokládám, že se nám ve sklepních prostorách Oddělení Q bude batolit Carl jr.?

Při rezervování knihy v knihovně a následné výpůjčce jsem vůbec netušila, o čem by to mohlo být. Samurajský meč s krví na ostří mě spíše odrazoval a ptala jsem se, co to bude za hnusárnu (ty nůžky z přebalu Složky 64 pořád nedávám). Ale vůbec jsem nečekala, že to bude o tomhle. Dost dlouho mi i trvalo rozklíčování číselných údajů u dnů, názvům kapitol jsem nevěnovala pozornost, než jsem si uvědomila, že jde o "odpočet". Samotná Oběť / Lejlí sice příběh odstartovala, ale o ní tu vlastně vůbec nešlo (což je trochu škoda). Alexander, u něhož mě dojímalo, jak se Rose a spol. vždy v pravou chvíli dovtípí něčeho, čím se k identifikaci pachatele přiblíží o krok víc, vyzněl nakonec do ztracena, což je škoda, zajímalo by mě (čistě akademicky, nejsem úchyl), jak by se s ním autor popasoval, kdyby ho nechal hru dohrát.

Asadův příběh byl silný, a i když se pořád opakovalo, jak postava pláče či se potí (nebo má záchvaty bezmocného vzteku), čtenářský cynismus jsem tentokrát dala stranou. Myslím, že některé věci v knihách člověk může prožívat silně až poté, co sám má v životě něco odžito. Pokud se silně zamiluje, budou na něj pasáže o milostném vzplanutí působit zcela jinak než předtím. A to samé, pokud má děti. Když jsem si četla o osudu Asadovy rodiny, nebylo mi z toho vůbec dobře. A i proto si myslím, že ač ten konec byl vlastně "šťastný", pro zúčastněné to je teprve začátek. Po tom všem, čím si ženy prošly, pochybuji, že by si nyní s manželem a tatínkem padly do náruče a radostně se začlenily do dánské společnosti. (Spíše tipuji doživotní hospitalizaci v blázinci, noční můry a neschopnost navázat funkční a fungující partnerský vztah.) Mrzí mě, že nebyl víc rozvedený motiv syna (i když se přiznávám, že jsem to tušila, už dávno jsem skeptická k tomu, když někdo v knize něco tvrdí a čtenář mu to prostřednictvím ostatních postav má baštit). Jsem rozhodně zvědavá, jak s tímhle Jussi Adler-Olsen naloží, a i když mám ráda realismus, vlastně bych si u téhle rodiny přála hodně limonády a lakování růžovou barvou.

Kniha vyšla v roce 2017 a pokud si zrekapituluji, co se v Evropě dělo v posledních letech, připadá mi téma terorismu hodně aktuální. V tomhle ohledu se lehce bojím, co přečtení s některými čtenáři udělá. Jistě, tady šlo o fikci a ještě (hodně přehnaný) motiv osobní pomsty, ale jinak i z celé téhle linie dost mrazilo, s jakou snadností lze západní společnost napadnout. Ač si Jussi z Němců dělal trochu šprýmy, ve finále to byli dost sympatičtí chlapíci.

Osmý díl mě - na rozdíl od jiných - neodradil, ale jsem zvědavá, o čem bude ten devátý. Gordon nám trochu vyrostl, Rose se vrací do hry a zdá se, že i Marcus Jacobsen. (Za toho posledního zejména díky, ani s jeho osudy jsem nebyla smířená.) Co se (konečně?) dozvíme o Carlovi?

Díky komentáři lenka jsem pochopila poslední větu knihy. Díky! Tenhle fórek by mě jinak zcela minul.

Přečteno asi za 4 dny.

(SPOILER) Komentáře, které se mi líbily: kramver, haki 34

Po přečtení jsem si dala time out, aby se mi rozleželo, co napsat. Váhala jsem, jestli 3 hvězdy nejsou moc příkré hodnocení, ale jsem ráda, že podobné pocity se mnou sdílelo více čtenářů. Z knihy mám totiž místy dost rozpačité pocity. Na to, jak dlouho trvalo, než Nasterea vyšla, mám pocit, že nakonec byl vydán polotovar, který by si ještě zasloužil trochu sklenařského obroušení, aby zvuk jeho duvalů ladil a zněl. Kniha opět nabízí hrozně moc nitek a informací, které se střídají, přičemž je často něco nakousnuto a nedokončeno, zkrátka se pokračuje dál. Celé to na mě působí, jako kdyby PS sepsala nějakou část, pak se čtvrt roku věnovala něčemu jinému, začala znovu psát , ale pokračování navázala velmi neuměle a ne zcela zdařile. Příkladem budiž ona prasečí řiť, která se zcela nadbytečně opakuje první pětinu knihy, aby najednou úplně vymizela.

Už u prvního dílu bylo vytýkáno, že autorka píše jako ženská. To asi není nic překvapivého ;-), ale v Nasteree jsem to viděla velice často. Kupa věcí na mě působila nedomyšleně a ploše. Viz třeba 25, která tentokrát stojí spíše v pozadí, ale snaha o vykreslení konfliktů v rámci skupiny a jednotlivých aktérů mi přišla nereálná. Jejich temné tajemství mi zas tak temné nepřišlo, ale víc mi vadilo, že některým i po stovce let stačí "menší krize" a už se sesypou a vrací se k dávným modelům chování. Celé jejich dialogy a hlášky mi přišly jak z velmi nepovedené parodie na střední školu. Anebo kapitán, který se zamiluje a nevidí napravo ani nalevo. Nevím, ale od lidí, kteří toho tolik prožili a mají za sebou stovky let života, bych čekala větší nadhled, sebeovládání i sebekázeň. PS to sice vysvětluje tím, že se Ilan dotkla brány, a proto ke změně chování členů 25 došlo, ale tahle informace zapadla spolu s mnoha dalšími.

Měla jsem pocit, že PS tentokrát hodně tlačí na pilu a snaží se děj posouvat někam, aby mohla navázat další knihou. Ilan se v podzemí setká s Jortem, 25 jsou pro ni přátelé a téměř bohové, ale ona ho nechá v kleci a vydá se s Arminem na lodičku? Héchají se svěří, že je žena, ukáže Ilan svoji "tvář", Ilan si uvědomí cosi důležitého, ale už se k tomu nevrátí? Stařík v podsvětí vytvoří polyecha, která bojovníky dost vyděsí, ale nakonec ho "jen" zavřou do vězení, a když zjistí, že jim z něj pokaždé uteče, nechají ho volně se pohybovat? Buni umí mizet jako Nasterey, ale pak se nechá chytit vojáky a uvěznit? Ilan jako jediná při pohledu na "ohňostroj" pochopí, že jde o mapu, ale kapitánovi a bojovníkům (včetně Ravena), kteří se Duvalským pohořím pohybují desítky let, to nikomu nedocvakne? Rudovlasá žena poblázní kapitána a najednou zmizí bez jakékoli zmínky z děje, stejně jako Odon. Takovýchto nedomyšleností a nedotažeností je tam hrozně moc... (Např. k Roghosu se 25 přesunula pomocí rapleru, aniž by kdekoli bylo napsáno, že mezitím jeli za skáru. V Duvalském pohoří přece technika nefunguje...)

Jak je dobrým zvykem autorky, předkládá další sklenařská tajemství, tentokrát hodně zaměřená na jejich počty, ale knize by minimálně prospěla mapa, aby si čtenář vše poskládal dohromady, protože z těch pětek, jejich násobků a devítek se napoprvé asi příliš nezorientuje, pokud si už dávno nenamaloval mapku měst. PS vytváří sice další záhady, ale trochu se bojím, že se jí to vymkne z rukou jako tvůrcům seriálu Lost, který po úvodním vydráždění diváků nakonec vyzněl spíše trapně.

Autorka je často přirovnávána k Martinovi (zejména s ohledem na dopsání ságy), ale jeho psaní na mě působí víc promyšleně a konzistentně než to její. Možná bylo bývalo lepší sepsat všech pět dílů v hrubé kostře, a pak ladit, brousit a pilovat, aby ten sklenit byl naprosto dokonalý, průzračný jako křišťál a energie v něm proudila bez drhnutí. Ono vydat díl, když člověk nemá dopsaný zbytek, je docela kumšt v tom, aby všechny narážky seděly a čtení hladce plynulo. Z Nasterey jsem bohužel tenhle pocit neměla. Kniha sice vysvětlí něco z předešlých dílů, ale přihodí další porci záhad a tajemství, které Ilan v danou chvíli sice jakoby tuší, vždy je tam nějaký náznak prozření, ale ihned je to zahráno do autu.

Asi pro tohle všechno se u mě neopakovalo ono nedefinovatelné kouzlo z předchozích dvou dílů a reteu jsem tentokrát zaslechla hodně pozdě a jen na chvilku. Prospěla by mi i časová osa, protože mám pocit, že ač je svět nějak datován, události v něm téměř ne, takže je pro mě těžké poskládat si už jen věk postav. (V Naslouchači je zmínka o Ďatlovově expedici, což by ovšem znamenalo, že otortenské zrůdy žily už v "naší době" a tedy už tehdy existoval minimálně modrý sklenit?)

Moji zvědavost to ale vzbudilo, ne že ne. Už vlastně jen ten úvod s zmínka o Ernovi, která nahrává domněnkám, že třeba tento bojovník odhalil Ilanino tajemství a došlo mezi nimi k nějakým pletkám? Pak samozřejmě brány, "děti", počty, města, modré duvaly a účinky modrého sklenitu, role 25 ve sklenařké mytologii apod. Jen jsem opravdu moc zvědavá, nakolik si autorka se vším, co zatím úspěšně víc a víc zamotává, poradí a co z toho všechno bude. Jestli se na konci bude konat jedno veliké WOW.

Komentář jsem vkládala jako 50. uživatel v pořadí. Co by tenhle násobek mohl znamenat ve sklenařském světě? ;-)

30 11.05.2021

Původně jsem chtěla jen konstatovat, že takhle milou a vtipnou knihu jsem dlouho nečetla a že mě mrzí, že jsem ji nečetla jako náctiletá, protože to bych si ji užila ještě MNOHEM víc. Ale i tak jsem si ji rozhodla koupit a budu se k ní opakovaně vracet, i když už vím, jak to dopadlo.

Pak jsem si přečetla zdejší komentáře a musím doplnit: JSEM dějepisný puritán i purista, ale takovéhle ohýbání historie mi vůbec nevadí (a ať mě někdo donutí vrátit diplom, i když přiznám, že by se mi líbilo, kdyby tahle verze minulosti byla tou pravdivou). Vsuvky autorek mě nijak extra nerušily, naopak vtipně glosovaly a působily na mě jako organická součást textu (na rozdíl třeba od Princezny nevěsty, kterou miluji jako film, ale jako knihu jsem ji pro ty vsuvky nebyla schopná dočíst dál než za třetí stranu.) Při čtení jsem si říkala, že Eduard přece nemůže umřít, že to by bylo moc kruté, natolik mi postavy hned přirostly k srdci. Samozřejmě jsem tušila, jak se to vyvrbí, ale stejně jsem místy lehounce pochybovala, kdo s kým nakonec skončí a kdo koho miluje, stejně jako hrdinové (a to jsem starý cynik). Fešáka G jsem si představovala jako mladého Estebana ze seriálu Elena z Avaloru, což mu v mých očích dodalo ještě větší šmrnc. Trochu mimo pro mě zůstala postava Pet, tam jsem čekala nějaký vývoj + zcela z děje vypadla po znovushledání hrdinů, aby se objevila až před obléháním Londýna. Potěšily mne různé historické narážky a drobnůstky, které jsem si vyloženě lahůdkově vychutnávala. Potěšilo by mě hlubší rozpracování edianské a veritské linie nebo pokračování či jiný příběh na toto téma. To jediné mi přišlo nevytěžené dostatečně. Pasáže po útěku z Toweru mi přišly trochu zdlouhavé a zbytečně natahované (anebo naopak zbytečně krátké - např. pobyt ve Francii), ale celkově mi tahle kniha přirostla k srdci. A nejen povedenou obálkou (kde mám výhradu nejen k anglické verzi jména, jako i jiní čtenáři, ale zejména k barvě vlasů a očí aktérky ;-)).

17 07.05.2021

Nebylo to úplně špatné, ale platí zde mé výhrady stejně jako u Ostrova mládí, který vyšel ve stejné edici: Protože moc jiných příběhů o Eleně nebylo vydáno, čtenáři chybí souvislost, vztahy mezi postavami či jejich charakter. Při převodu z filmové (seriálové) podoby do knihy se navíc hodně věcí ztratí a není (ani nemůže) být postihnuto vše. Tento příběh ovšem asi obstojí i jako samostatný, zásadně mě mrzelo jen to, že na rozdíl od seriálové předlohy nebylo tolik patrné, jak je král Hector ve skutečnosti protivný a jak "terorizoval" ostatní panovníky. Z hlediska Zlaté sbírky patří tato knížka k těm podařenějším (na rozdíl třeba od Toy Story) - děj i styl vyprávění korespondují s předlohou, ilustrace odpovídají originálu. Pro fanoušky Eleny jde o dobrou volbu z toho mála, co je na trhu o princezně z Avaloru dostupné.

11 05.05.2021

(SPOILER) Elena z Avaloru má tu chybu, že je to už několikátá princezna z produkce Disney a neměla u nás pořádnou reklamu. Pokud má někdo rád seriál a chtěl by si přečíst i knížky, Egmont toho příliš mnoho nevydal a ve všech knihách o Eleně točí zhruba 4 stejné příběhy. Další možností tak jsou knížky z edice Zlaté sbírky pohádek, v rámci níž vyšly hned tři přepsané epizody seriálu. Ostrov mládí odpovídá 4. dílu 1. série, a pokud má někdo (stejně jako já) v oblibě kancléře Estebana, je vlastně jedinou aktuálně dostupnou knížkou v češtině, kde je kancléři věnovaný větší prostor.

Ilustrace jsou poměrně věrné předloze, i když na mnoha obrázcích má Esteban ohavný špičatý raťafák a kruhy pod očima (stejně jako v knihách od Egmontu). Jinde je ale namalovaný jako stejný fešák jako v seriálu. (Ach! ...A ano, už se mě na to ptalo víc lidí: Vím, že je kreslený!) Stejně jako u jiných počinů snažících se převést film/seriál do knižní podoby, text a děj ne zcela odpovídají originálu - za to ta jedna hvězdička v hodnocení dolů. I když uznávám, že oproti jiným případům se ho drží vcelku věrně. (Proto nakonec ty 4 hvězdy.) Děj se drží pouze Estebanovy honby za fontánou mládí, zcela chybí linka sporu mezi dědečkem a Isabelou o to, která narozeninová píseň je lepší. Stejně tak není tak patrné, nakolik pro Estebana bylo těžké rozhodování mezi záchranou Eleny a čutorou s kouzelnou vodou. Škoda, že s ohledem na menší prostor byly vynechány i některé hlášky, kupříkladu Mateova výhružka, že omládlému Estebanovi nebude měnit pleny :-).

V rámci edice je to jedna ze zdařilejších knížek, byť je vytržená z kontextu svého seriálu, takže je otázkou zda ji ocení i ti, kteří seriál neznali a nejsou obeznámeni s jeho postavami a vztahy mezi nimi. Pro fanoušky Eleny jde ale o příjemný kousek do sbírky knížek. Škoda, že jich není více.

P.S.: Na obrázku v knížce má Estebanův dort 7 svíček, ale v seriálu jich bylo pouze 5. Oproti předloze je ale doplněn závěrečný obrázek kancléře, jak se zavázanýma očima tluče do narozeninové piňaty.

9 03.05.2021

Nimbus pro mě byl typickým druhým dílem něčeho, co bylo skvělé: byl taky skvělý, víc naplněný akcí a objevily se v něm nové postavy, víc rozpracoval zákonitosti fungování světa, ale tím, že laťka již byla nastavena, postrádala jsem jisté WOW. Přesto se to pořád četlo výborně a rozhodně budu v sérii pokračovat. Úvodníky jednotlivých kapitol tentokrát tvořily Nimbovy úvahy a bylo pro mě zajímavé (a čím dál mrazivější) sledovat vývoj jeho úvah. Návrat jisté smrtky na scénu jsem nečekala, v tomto ohledu před Shustermanem smekám, že se nebál oběti, která nezasáhla jen Rowana, ale i čtenáře. Ovšem činy dotyčného jsem, stejně jako Nimbus, sledovala s rostoucím znepokojením. Líbilo se mi, že v mnoha ohledech jsem nebyla s to odhadnout další vývoj (například jak dopadne rozhodčí řízení nebo Greysonovy osudy.) Mrzí mě, že jsme se nedozvěděli víc o Zemi Šlofíků a tipuji, že kolem té se bude točit třetí díl. A rozhodně jsem velice zvědavá, jak si s tím, co navařil v závěru druhého dílu, autor dále poradí! Smekám před prací překladatele, byla radost to číst i díky němu.

16 01.05.2021

Od Shustermana jsem četla "Bez šance" a ta kniha mě zasáhla. Když mi ji nedávno připomenuli, napadlo mě podívat se, jestli od něj nevyšlo pokračování nebo něco dalšího. U Smrtky mě trochu odrazovala anotace i obálka, ale když jsem se pustila do čtení, bylo mi jasné, že toto opět bude NĚCO. A bylo. Jistě, souhlasím s výhradami, že postavy jsou "ploché", přece jen jsou to teenageři, ale svět, v němž se příběh odehrává, morální i jiná dilemata, hluboké myšlenky zasunuté v ději i úvahách aktérů, vše ilustrováno, prokládáno a umocňováno deníkovými záznamy Smrtek...

Ač se dějová linka zprvu zdála poměrně jednoduchá, poměrně brzy ji autor zkomplikoval. A i když jsem si dále myslela, že vím, jak to bude pokračovat, několikrát mě vyvedl z omylu a pokaždé provedl nějaký nečekaný zvrat. (Jen v případě odhalení, jak to bylo s Faradayovým písemným obviněním proti vlastní učednici jsem čekala větší zradu a hloubku. Docela mě těšilo myslet si, že dotyčná je v jádru skutečně zlá.) V samotném závěru jsem čekala, jak z toho, čeho se Citra i Rowan báli, vybruslí, měla své nápady, ale Shustermanovo řešení mě, upřímně, vůbec nenapadlo. A ta závěrečná věta z deníkového úryvku...

NS mě opět dostal do kolen. Trochu mě znepokojuje, že už podruhé se u něj setkávám s tématem smrti a kladu si otázku, co autor asi prožil, že nad ním minimálně přemýšlí. Musím ale obdivovat jeho fantazii, že z úvodní myšlenky dokázal vybudovat celý svět, a to ještě tak, že to funguje a dává smysl. Smekám.

30 25.04.2021