teresinha komentáře u knih
Roztomilé letní čtení, ideální na pláž ke všem těm zmrzlinám, co jsou na obálce. Už aby to léto bylo!
Nečekejte od něj zázraky, je to prima oddechovka, navíc s příjemným bonusem toho, že tam vlastně není žádná milostná zápletka, což bylo hrozně osvěžující.
Všichni máme spoustu přání. Tajných, nevyslovených, a když tak leda šeptem. A nebo úplně obyčejných, o kterých vědí všichni. Všechny finalistky soutěží miss si přejí svět bez válek. Holčičky novou panenku, kluci auto. A nebo holky auto a kluci panenky, protože proč ne. Svými přáními a tužbami se často necháme svázat, a to je určitě i jeden z důvodů, proč si lidé vymysleli Wishtree. Česky mu tedy říkejme Strom naděje, protože právě o něm vypráví stejnojmenná knížka. Proč to česky není Strom přání může mít jak prozaický důvod, že tak už se jedna knížka jmenuje, tak i trochu jiný. Protože co víc souvisí s přáními než naděje?
Na rozdíl od Prokletého dítěte (které mě ale taky dost bavilo) je tady mnohem víc cítit rukopis JKR. Aby ne, když je taky jedinou autorkou tohoto scénáře. Viděla jsem film, ale v knížce je toho přece jen mezi řádky ještě o fous víc, ve scénických poznámkách a popisech. Mlok Scamander je perfektní postava a tak nějak jsem se smířila i s těmi nečary, ač se mi to původně moc nezdálo (včetně originálního výrazu no-maj).
(SPOILER) Pamatujete, když bylo Pluto ještě planeta? V roce 2006 se moudré astronomické hlavy daly dohromady a usoudily, že chudáka Pluto zbaví tohoto výstavního postavení, a tak se z něj stala planeta trpasličí. Trochu potupný osud, což? Každopádně Adama Chromého úděl téhle planetky inspiroval k sepsání knížky Rekviem za Pluto. A nebojte, rozhodně to není nic meziplanetárního. Je to prostě a jednoduše příběh jednoho vztahu, který pomalu zkomírá. Pluto tu slouží jen jako jakási metafora, červená nit, která se táhne celým příběhem a tu a tam na vás šibalsky vykoukne.
Marťana jsem četla coby audioknihu a opravdu mě nadchnul. Jan Zadražil coby Mark Watney je perfektní, vtipy jsou vypointované a celé to krásně plyne a graduje.
Tenhle popis útěku a strachu se mi pod kůži nezaryl. Snad to bylo tím, že jsem knížku často odkládala a často jsem se k ní vracela a těžko jsem pokaždé hledala přetrženou nit. Přišlo mi to celé takové ploché a moc popisné. S placatými emocemi. Šindelka vládne jazykem, o tom jsem se už přesvědčila v Mapě Anny, ale tady se mi zdálo, že svůj um napřel špatným směrem.
Musím říct, že mě autorka fakt zaujala. Po všech těch padlých andělech a superhrdinech a hrdinkách, co zachraňují zkažený svět, mi její téma přišlo opravdu neotřelé. V hlavní roli tu jsou totiž trollové. Což jsou stvoření, která si každý představujeme asi nějak úplně jinak. Pro mě až do chvíle, než jsem tuhle knížku přečetla, trolla ztělesňovala příšera, která se v prvním díle Harryho Pottera objevila ve sklepení. Ovšem v podání Amandy Hockingové jsou trollové docela jiní. Vlastně dost podobní nám lidem, jen mají samozřejmě pár zvláštních schopností.
Hlavní hrdinka taky není žádné ukňourané ořezávátko, touží se stát členkou elitní královské gardy a je svému království naprosto oddaná. Občas až moc na můj vkus, ale bonusový bod ode mě získává za to, že v jejím (aspoň v tom prvním) příběhu nenarazíte na žádný milostný trojúhelník. A uznejte, to je v dnešní YA skoro svátek.
Mare mě děsně štvala, ale když se to vezme kolem a kolem... Victoria Aveyard se toho nebojí a to mě baví, nepáře se s tím a konec je zase famózní.
Trochu se zdá, že se v celé knize moc nic neděje, a je to typický druhý vycpávkový díl, ale stojí za to si ho přečíst. Už jen proto, že trochu víc nakouknete pod pokličku Šarlatové hlídky a do zmatené hlavy Mare Barrowové.
Tehnle příběj je zase trochu něco nového, sice retelling, ale kapku specifický. Krásně to odsýpá a moc se tam toho sice neděje, ale ta základní myšlenka a zápletka mě zkrátka bavila. A hlavní hrdinka jakbysmet. Na jednu stranu bych uvítala o fous míň magie a nevyřešeného neurčitého tajemna a víc příběhu samotného, víc Šeherezády a všech postav, ale tak ona tam kapka těch kouzel je vlastně potřeba, že jo. Jsem zvědavá, jak to bude dál.
Meyer zároveň vytvořil naprosto unikátní svět sám pro sebe, který ale stojí na reálných základech. Například knihomolské město Libropolis se spoustou knihkupectví a antikvariátů ve skutečnosti existuje, Hay-on-Wye je dokonalé městečko, kde to knihami opravdu žije. Sama jsem tam kdysi byla, takže si dovedu představit, jak tam ze všech ulic dýchá knižní magie. Všimněte si, že v knížce je stylová záložka, má svou roli i v příběhu, takže doporučuju neztratit, třeba se vám díky ní podaří dostat se do tohohle knižně kouzelného světa ;) Jestli už hledáte čtením na dlouhé zimní večery, tohle je podle mě trefa do černého.
Když jsem dočetla Hvězdy nám nepřály, byla jsem maličko zklamaná, asi jsem od Greena čekala něco víc a tak nějak jsem byla naladěná na to, že to špatně dopadne. U Aljašky to bylo jinak. Věděla jsem, že to zase není pohádka s dobrým koncem, ale vlastně jsem vůbec netušila, o čem ta knížka je, nečetla jsem ani anotaci. Jestli jste ji taky ještě nečetli a máte to v plánu, doporučuju udělat to samé. Nic si nikde o téhle knížce nečtěte. Je totiž neskutečně těžké o ní cokoli napsat a vyhnout se tomu obrovskému spoileru, který na vás čeká přibližně za polovinou…
Takže, co mám napsat? :) Přečetla jsem ji docela rychle, ale o Vánocích je tak nějak víc času. John Green se u mě pohyboval mezi okamžiky, kdy mi to celé přišlo hloupé a prázdné a pozérské, plné zbytečných mouder a postavy mi byly cizí, nezajímalo mě, co s nimi bude… pak se to ale přehouplo a mně se začalo zdát, že to funguje. Ovšem je znát, že jde o jeho prvotinu, Hvězdy mi přišly lepší.
Přečíst Severozápad mi trvalo necelý měsíc, což je na mě a moje „soukromé“ čtení docela výkon. Není to tím, že by tahle knížka byla nějak ultračtivá. Jen je zkrátka dobrá a nebudete ji chtít pustit z ruky, i když způsob, kterým je napsaná možná každému nesedne.
V anotaci se píše, že je to příběh města, a lépe se to snad vyjádřit ani nedá. Londýn je tu všudypřítomný, na každé stránce, v každém řádku za každým písmenkem. Některé postavy se v něm možná maličko rozmělní a ztratí jasné obrysy, což byla jedna z věcí, která mi vadila. I přesto, že jsem tuhle knížku četla celkem „v kuse“, občas jsem se ztrácela a chvilku mi trvalo, než jsem si srovnala, kdo, co, kde a proč. Svádí to k spoustě metafor a přirovnání, jako je mozaika charakterů, prolínání sociálních vrstev, pestrobarevná koláž… I obálka sama o sobě něco vyjadřuje, Londýn coby křižovatka osudů, ale to už jsem moc patetická :)
Zadie Smithová píše výborně, neotřele a dynamicky, hraje si s typografií a grafickou stránkou, což textu často dodává na významech, a to mě bavilo. Zkrátka je to skvělé čtení, které můžu jedině doporučit.
Nápad mě nadchl, začátek vtáhl, ale asi tak v polovině jsem se začala nudit. Najednou to celé moc zavánělo tajnými společenstvími, kolem pobíhali podivní chlápci v hábitech a zaklínali se receptem na nesmrtelnost. Takhle jsem si moderní knihomolský příběh říznutý online světem fakt nepředstavovala. Ale závěr to vylepšil. Pointa sice vypadá obyčejně ve srovnání s tím, co vypadalo, že z toho vyleze, ale já jsem za to ráda. Závěr je maličko patetický, ale zároveň veškerou předešlou patetičnost stírá. Až si to přečtete, pochopíte, jak to myslím. Tři hvězdičky jsou možná málo, je to příjemné čtivo, ale v mých očích to výš nedosáhne. To však neznamená, že jsem se nebavila, chcete-li malou hipstersky geekovskou jednohubku, nebudete zklamaní :)
Jak říká sám Wouk, Zákonodárce je lehkovážný román o tom, jak je nemožné napsat román o Mojžíšovi, a myslím, že nikdo by to nevystihl lépe. Nejsem zrovna fanouškem epistolárních příběhů, většinou mě zklamaly (pokud nepočítám Werthera, samozřejmě :)), ale tady to tak nějak funguje. Stránky jsou plné postav a postaviček a chvílemi absurdního děje, nad kterým se budete pousmívat a říkat si, jak on je ten Hollywood pitomej, prostoduchej a jenom navoněné pozlátko. Wouk vám dodá pocit, že vy jste nad věcí. Celou knížku zhltnete za pár dní, ne-li hodin a dojmete se u epilogu. Víc nepotřebujete vědět!
Od nové Bridget jsem toho moc nečekala, ale i tak mě vlastně zklamala. Ovšem asi mě to nemůže překvapovat, protože prostě odmítám přijmout koncept Bridget Jonesové bez Marka Darcyho. Možná to zní hloupě a umanutě, ale podle mě to byl hlavní důvod, proč to fungovalo, ten skoro pohádkový motiv prince na bílém koni (byť byl vlastně trošku mrzout) – protože když ho našla taková zoufalka jako Bridget, najde ho každá, a to budilo naděje v milionech holek a žen. Původní knížky jsem četla, když mi bylo asi sedmnáct, osmnáct, a je pravda, že dneska bych po nich už asi nesáhla. Novou Bridget jsem si proto chtěla přečíst asi hlavně z nějakého sentimentu nebo co :)
Helen Fieldingová ale bohužel vykrádá sama sebe, postavila Bridget zase do té pozice opuštěné a nemožné holky, co zoufale potřebuje chlapa. Jen už jí teď není třicet, ale padesát. Myslím, že se autorce nepovedlo, co zamýšlela. Závažností celé situace a Markovou smrtí asi chtěla zabrousit i do vážnějších vod, aby celý příběh nebyla jen ta řachanda o tom, kolik její hrdinka zrovna zhubne/přibere/vypije/sní/vykouří cigaret/sbalí mladých koloušků. Ale podle mě to zkrátka nefunguje.
Jsou tam pěkné momenty, Bridget coby matka, byť splašená, jak je jí vlastní, mě dojímala a pasáže s dětmi mě bavily asi nejvíc. Jenže pak to všechno sklouzlo do spousty stereotypů, a to je fakt škoda. Ale asi od téhle knížky nelze čekat víc. Kdo ví, co bych teď řekla na první dva díly, kdyby se mi dostaly do rukou poprvé.
Zatoulaná Bernadetta je prima čtení poskládané z nejrůznějších částí, jak to teď bývá celkem oblíbené. Je to knížka z mailů, vzkazů a mezi tím vším se odehrává vyprávění z pohledu Bee, což je Bernadettina dcera. Moc dlouho jsem uvažovala, jestli je to vlastně zábavná kniha. Jestli je vtipná. Protože to o ní někteří tvrdí a autorčin druh humoru přirovnávají třeba ke Staříkovi.
Mně to teda jako velká legrace nepřišlo, ale nechápejte mě zle, protože to je z mého pohledu dobře. Bernadetta je hrozně zvláštní postava, zezačátku mi lezla na nervy a nějak se mi nechtělo ji pochopit, ale s každou stránkou to bylo tak nějak lepší. Její dobrodružství je bláznivé jako ona sama a jsou v něm momenty, kdy si budete moct ukroutit hlavu, jak vám to bude připadat nemožné. Ale nějak to všechno dohromady funguje a je to vlastně napínavé až do posledního řádku.
Pane jo, takže Zmizelá.
Rozhodně strhující rychlé čtení, Gillian Flynnová umí psát, aby to odsýpalo. A je to děsivé a nemilosrdné a důmyslné a i všechna ta ostatní přídavná jména, která jsou na obálce filmového vydání.
Bavilo mě to, ale...
A ten úplný konec? Ten ke kterém všichni píšou, že je wtf a šílený a co já vím ještě... pro mě tak ohromující nebyl. Promyšlené je to perfektně, do posledního písmenka a tečky. A nemůžu říct, že by mě ten závěr nebavil, je to jeden z nejmrazivějších závěrů knih, co jsem kdy četla. Je dobrý, ale po poslední stránce jsem nezůstala koukat s pusou dokořán. Ale to je vlastně moc dobře.
Knížka, v které se dozvíte, že každý z nás má svou vnitřní piraňu.
A je jen na vás, jestli ji necháte, aby vás sežrala, nebo se jí postavíte a zaplavete si s ní.
Trochu bláznivý příběh o překonávání vlastního strachu (Co myslíte, fakt si Stanley Potts, hlavní hrdina, zaplave s piraňami?), kde vedle masožravých rybek, pouti a cikánky, co věští ze svitu měsíce, najdete vypečené panáčky a pinsektora Minysterstva pro anyhilaci trablů a lapálií (dále jen MATLA), který řeší leklé ostudňácké průšvihy...
Přečtěte si to, je to přesnácky boží! :)
Takže. Vlastně docela dobrý. Ten konec mě opravdu zaskočil, to musím autorce přiznat. WTF moment na konci je fakt veliký.
Ale jinak
je to celé psané tak nějak
na efekt
občas s přesně takovýmhle členěním
odstavců
což mě neskutečně točilo :)
Asi jsem zklamaná. Nebyl to ten Mawer, kterého bych čekala. Příběh byl zajímavý jen z tak z poloviny, maličko se to tváří jako brownovina, ale vlastně ani trochu, když se začtete. Hlavní hrdina mi moc nepřirostl k srdci, jeho věčné potácení se kolem osobních problémů mě nebavilo a vlastně mi bylo jedno, co se mu odehrávalo v hlavě a životě. Potíže duchovního s přikázáními, hlavně s tím, které káže nesesmilníš, židovské jméno a pochybný původ vedoucí až do nacistického Německa, k tomu navrch podivné dětství. A do toho objev svitku s Jidášovým svědectvím, které má křesťanskou víru obrátit vzhůru nohama... blah. Některé pasáže byly tak špatně čitelné a blbě formulované, že to možná bylo maličko i překladem.