tereza0319 komentáře u knih
Přesto, že se toho stane spousta, působí třetí díl nejméně dějově ze všech. Mně to nevadilo, naopak, užívala jsem si vnitřní pochody postav, jejich názory, které ve výsledku vytvořily společenské mnohohlasí. Myslela jsem si, že se v dnešní rozkouskované době společenský román v pravém slova smyslu už nedá napsat, Virginie Despentes mě elegantním způsobem vyvedla z omylu. I když je vyznění ponuré, můžeme se opřít o ironický humor, nakonec nám autorka nějaké východisko a naději přece jen poskytuje, a to není málo. Nemyslím si, že by závěrečná sci-fi linka byla samoúčelná, podle mě ještě zvýrazňuje význam hudby a přátelství. Jazykově tradičně skvělé, libovala jsem si i po této stránce. Strašně mě mrzí, že už to skončilo, a že u nás není Subutex víc zpropagovaný.
Jak čtu ty citace, docházím k názoru, že knížku je třeba číst v originále, jinak je to prostě jiný příběh. Poetické. Omleté téma podané nestereotypně.
Po přečtení jsem v tom měla zmatek, zkusila jsem rozhlasové zpracování, ale nejsem na tom o nic líp, spíš hůř. Tak dám ještě šanci filmu.
Čtení šlo tak pomalu, že jsem měla pocit, jako bych se snažila plavat v tekutém asfaltu, ale uznávám, že forma zcela odpovídala obsahu, nemohlo to být ani jinak. Celou dobu jsem oscilovala mezi „proboha, jak se v sobě může tak rýpat" a „to je úžasné, jak dokáže detailně popsat to, co velká většina z nás někdy pocítila, ale nedokáže o tom ani přemýšlet, natož to hodit na papír". Souhlasím s tím, že tato kniha se nečte, ale prožívá. Turecké reálie mě obohatily, chtěla bych si přečíst víc, připadá mi, že jejich kultura je u nás literárně zanedbávaná. Upozorňuju, že výslovnost tureckých hlásek je uvedená ve vysvětlivkách na konci knihy, stejně jako vysvětlení reálií. Myslím, že to mohlo být o takových sto až dvě stě stránek kratší, proto hvězda dolů. Těším se na dokument.
Úplně nejvíc se mi líbí pravdivost, která z knížky čiší. Jak tak čtu, docházím k názoru, že je to to nejtěžší, co do příběhu dostat. I přes svoji bezútěšnost dává naději, což bych od knížky takového stylu nečekala, a o to víc to oceňuju. Krásný překlad, určitě dal práci.
Neuvěřitelné, jak zhuštěný ten příběh je. Na nějakých 150 stranách je všechno, na co si člověk vzpomene, že by kniha mohla mít.
Kdyby se mi taková knížka dostala do ruky tak někdy před dvaceti lety, byla bych vděčná, ale lepší pozdě, nežli později. Velký přínos pro mě měly příznaky HSP a kapitola o vztazích. To, že psychické nezvládání školních zkoušek může mít souvislost s traumatem při porodu, tak to je teda hustý. Některé věci byly pro mě ale vysvětleny matoucím způsobem a celkově mi styl autorky úplně neseděl. Jsem opravdu ráda, že mi někdo vysvětlil, co to se mnou je.
Po celou dobu čtení jsem se nemohla zbavit dojmu, že je mi vnucován nějaký pohled na věc, presentovaný jako jediný správný. Zároveň mám pocit, jako by se měl ze společnosti zcela vytratit humor, neustále jsem narážela na věty typu „tomu se lidé v (pomýlených) devadesátkách smáli, my se tomu ale dnes už nesmějeme, protože jsme na určité věci citlivější". Umění udělat si legraci sám ze sebe se asi vytratí už úplně. Oceňuji hloubkový ponor kapitol o privatizaci a o bydlení, mrzí mě odbytá kultura.
Volejte sláva a tři dny se radujte, já jsem to dočetla! Touto knížkou jsem si definitivně potvrdila, že společenské romány nejsou nic pro mě. Trápila jsem se už s Jane Austen, tak jsem tomu chtěla dát šanci s George Eliot, ale ne. Rozumím tomu, že zobrazení života mnoha různých postav nám má dát jednak představu o historickém období, jednak poznání, že člověk a jeho problémy jsou pořád stejné. Mně se to ale neskutečně táhlo a nebavilo mě to (ale když se to líbilo Virginii Woolf, tak to přece musí být dobré!). Za každou desátou větou nějaký zobecněný poznatek o životě, aby se čtenář zamyslel. Ne, že by to nesedělo, ale tak často by to zase být nemuselo. Charaktery byly vykresleny s až neobvyklým pozorovacím talentem a citlivostí, psychologie postav jí šla náramně, to uznávám. Oblíbila jsem si Willa Ladislawa. Nemám moc s čím srovnávat, jen s nedočteným Zločinem a trestem a Annou Kareninou, připadá mi, že v obou zmíněných dílech jde společenský román do větší hloubky, je v něm víc filosofie a tolerance k lidským slabostem, nesnaží se vychovávat jako Middlemarch. George Eliot vládne něčím, co by se asi dalo nazvat společenskou podvratností, mám tím na mysli ženskou podřadnost a podřízenost muži devatenáctého století. Její jasnozřivost a sarkasmus co se tohoto tématu týče, pro mě patří k tomu nejlepšímu v románu. Takže abych to shrnula, rozumím tomu, co se ostatním může na žánru společenského románu líbit, ale pro mě to není.
Velice mě zaujala pasáž o předepisování léků, která je, zdá se, opravdu nadčasová: Aby si vydělali na živobytí, musejí královským poddaným předepisovat víc léků, než je zapotřebí, a to nemá daleko k velezradě, pane Mawmsey - máloco škodí lidské konstituci víc.
Ještě k obálce. Kdyby se člověk podle ní měl řídit, myslel by si, že má před sebou milostný román odehrávající se v první třetině 20. století. To se nepovedlo.
Být ironický se musí umět. Být ironický tak, aby to bylo vtipné, to už chce talent. Upřímnost je vzácná, tady jí najdeme hodně. Jsem zvědavá na Sartrovu beletrii.
(SPOILER) Neměl se otírat o moji milovanou Alenku, ne neměl to dělat. Motivace k tomu, proč se vrátit k rodičům, kteří mě evidentně emočně zanedbávají, má znít „co by to byla za legrace, kdybych jednoduše dostala, co chci", tomu nějak nemůžu uvěřit. Celé mi to přišlo takové odbyté a nahodilé. A to jídlo! Tatínek uvařil „recept", regulérní zapečené brambory s pórkem, a Koralina si jde v mikrovlnce ohřát zmraženou pizzu s hranolkama, přičemž rodiče neřeknou ani popel!!! Jsem v šoku. Jestli tam měl být jako jinotaj narcistický vztah matky k dceři, tak jsem z toho měla aspoň něco málo.
Podrobná psychologická studie jednoho nerovného prvorepublikového vztahu.
Proč musel jeden člověk tohle všechno snášet? Jak mohla společnost dopustit, aby se to dělo? Co všechno po sobě mohla zanechat, kdyby se jí vedlo aspoň o trošku lépe? Po všem tom mnohaletém strádání jí hráblo, to je na těch dopisech vidět. Bohužel se to navíc přesně ve stejnou dobu stalo i Josefu Němcovi. Je mi z toho hrozně. Až budu zase jednou v Praze, moje kroky povedou na Vyšehrad zapálit jí svíčku.
Není nad to číst dílo o poesii napsané přirozeným, nevědeckým jazykem, jak autor sám často zdůrazňuje, a ještě navíc nahlédnout do jeho vlastní dílny.
Jsem obzvlášť vděčná za úvodní studii, definování obou pojmů, rozdílů mezi nimi a popis jejich historie. Úkol to byl nelehký a spletitý, přesto autorka vysvětluje jednoduše a srozumitelně.
Takového člověka naše doba nemá šanci zrodit. Jsem ráda, že vůbec byl.
Panebože, to je ale ďáblice! Očekávala jsem naivní sladkobolný prvorepublikový románek, a dostala jsem drásavé sevřené psychologické milostné drama podané takovým způsobem , s jakým jsem se ještě nikdy v životě nesetkala. Představovala jsem si hloupoučkou afektovanou herečku, která chce ze svého vztahu se známou osobností vytřískat senzaci, a poznala jsem inteligentní multitalentovanou ženu s vkusem, obdařenou množstvím neobyčejně vroucí lásky, kterou se jí úspěšně podařilo přenést na papír. Literární vědci se ptají, kdo to ten Nezval vlastně byl, padouch, nebo anděl? A nedokážou najít odpověď. V této knize je bez patosu a kýče plasticky představeno složité nitro toho velkého člověka, ve kterém je dobro a zlo tak dokonale propleteno, že jediný závěr, jaký si z četby můžeme vzít, je, že jednoznačná odpověď neexistuje. A to přece není malá věc, když někdo umožní, že k takovému závěru můžeme přesvědčivě dojít. Někdo může namítnout, že to jsou přece pouze otištěné Mistrovy dopisy, ale právě komentář jeho milenky dává knize tu hodnotu, pro kterou je tak zajímavá.
Nechci budoucí čtenáře připravovat o požitek a prozrazovat víc. Jisté je, že budu Zpěv Orfeův a jeho autorku, jejíž dílo i ji samotnou nechal krutý osud upadnout v zapomnění, propagovat, kde se dá.
Autorka se s tím nemaže, na to, že se jedná o Američanku, tak to tam sází pěkně, bez zbytečného okecávání. Rady jsou inspirativní a mají hlavu a patu. Jen mě mrzí, že myšlenky často presentuje jako všeobecně platné, a ne jako ty, které fungují pro ni. Typ „rozervaného umělce" vykresluje jako pouhou pózu a duševní onemocnění v jejím pojetí nemůže v žádném případě ovlivňovat tvorbu kladně.
Na internetu je napsáno, že se jedná o parafrázi na Lewise Carrolla, řekla bych, že pokud, tak velmi, velmi volnou. Alenka je vypravěčem konfrontována s různými filosofickými úvahami na způsob anglických „riddles". Žádná akce se nekoná, oproti Carrollovi. Knížka je obsahově velice krátká. Zklamala mě, těšila jsem se na Alenku, protože originál zbožňuju. Hoffmeister si knížku sám ilustroval, ilustrace jsou pro mě mnohem zajímavější než psaný obsah, hodně připomínají Toyen.