terimila komentáře u knih

Nepříjemná, plíživá věc. Jo, je to zase podle Karikovy šablony (mladej tragéd, co se snaží utéct minulosti - podivnou náhodou odhalený tajemství vykecaný technikou - pár dalších lidí do party - rychlý teoretický pátrání - akce - krize, co odhalí, co v sobě dotyční mají - fujzávěr. Klasika.
Ale je to dobrý. Vtáhla mě atmosféra ponurejch vrchů, kde vyfukuje a kde se dějou divný věci, to prostě Karika umí. A pak se do pátrání pustí ti tři... a začne jízda o život. Pozitivem je, že se tady pracuje spíš s úzkostí, než s fyzickým popisem hnusu a bolesti. Knížce to je značně ku prospěchu.
Jo, některý věci mě tam sejří, hlavně stupidně iracionální chování hrdinů - aspoň některejch. Ještě před začátkem poslední jízdy jsem přestala počítat, kolikrát bych už Gaba stihla poslat navždy do pr... . Karika má talent vytvářet strašný zmetky, kterejm člověk fakt ani nic moc dobrýho přát nedokáže.
Ale jako celek to funguje. Od chvíle, kdy se větrnice objevila a vydala se na svou pouť... brrrr.
A mně se vlastně líbil i ten filozofickej přesah i ten závěr. Musím si to přečíst znovu, to ano, ale nerušilo mě to. I to je svým způsobem vysvětlení... a nikoli nepodnětný. Dobrá práce.

17 10.05.2024

U Cartera se rozhoduju obvykle mezi "absolutní trhák" a "super". Tohle byl trhák. Plně to naplnilo očekávání, která čtenář od Cartera má - extrémní dávka nechutnosti, hnusu a utrpení, napínavé pátrání, rozplétání kořenů zločinu v minulosti menší či větší. A závěrečnej Hunterův boj o život. Sice už to není tak děsně wow jako u prvních věcí, co jsem od Cartera četla, spíš to jede podle zaběhnuté šablony... ale jede to podle ní parádně.
Odhalení vraha bylo hodně velké překvapení - i když tomu hodně pomohlo to drhnutí v překladu, co si budeme povídat. Ale nekritizuju, sama jsem dumala, jak to formulovat jinak, a na nic jsem nepřišla...
Pět hvězd. A roste ve mně odhodlání naházet celou tuhle sérii do svýho seznamu dárků :-)

17 02.10.2023

Za mě jedna z nejlepších detektivek od Klevisové. Líbí se mi ty její sondy do malejch sídel, mezi místní a jejich vztahy - a že je umí líčit skvěle. Stejně jako prostředí a atmosféru. A funguje to i v zahraničí.
Dlouho jsem váhala, jestli dát čtyři nebo pět hvězd, nakonec se budu držet při zemi a dám čtyři. Sice mě ohromně vtáhla linka se zmizením Ann-Solveig, Alexem a Bente (uf, ještě, že to dopadlo, jak to dopadlo!), ale byly detaily, co mě trošku tahaly za logiku.
Za prvé mě dralo, jak si Bergmann pokaždé říkal, že by takhle do vyšetřování zasahovat neměl... a pic ho, jde do toho zase. A místní policie je úplně v pohodě, neva, že policajt mimo službu a toho času důležitej svědek a teoreticky i podezřelej jim zasahuje do vyšetřování, vlastně mu ještě skoro poděkujou. Tak ňák nevim, no.
Taky mi přišlo, že se trochu opakuje zápletka a vysvětlení příčin vraždy. U Klevisové mi to dost připomíná jinej díl z bergmannovské série. Chybělo mi tam takový nějaký to obrovský VAU-cože?
A samozřejmě její silné, nezávislé a samostatné ženy, který nakonec ze všeho vytřískaj to lepší. No, sečteno a podtrženo... Klevisová je na českou detektivku fantastická a drží si svůj průměr. Vybudovala si svůj styl a toho se drží hooodně striktně, a to v dobrým i v tom horším. Naštěstí je většina toho dobrýho, takže když vám to sedí, užijete si to. Nejsou to detektivky plný zvratů a překvapení, ale spíš splněnejch očekávání a spokojenosti z toho, že jste dostali, pro co jste si přišli.

17 03.08.2023

Hodně dobré. Mám Klevisové detektivky ráda, je to takové pohodové prázdninové počtení, ze kterého vám není úzko a nebojíte se chodit po lesích :-) Tuhle jsem četla už dřív, ale rozřešení jsem si nepamatovala, takže jsem si čtení užila i napodruhé. Osvěžení v podobě cizího prostředí, spolehlivej Bergmann, vražda s kořenama v minulosti, což je vždycky fajn. Akorát Ingrid mě teda pěkně drala, takové povýšené kňouře bych se zrovna hnala dělat 14 dní soukromý vočko, zvala ji na posezení a vyhazovala kvůli ní poslední prachy... Co se osazení protivnýma postavama týče, je tenhle díl sice docela nabitej, ale ne tolik jako Zlodějka příběhů. A vyvažujou to sympatičtí svérázové - dědeček a hlavně Sjörd. Takže výsledek - dobrý, dobrý počtení.

17 24.07.2023

No... dobrý, celkem dobrý. Z hlediska formy parádní - fantastická čtivost, děj fičí jako rychlík, dost zvratů, zlomů dobrejch i zlejch, no a do toho pár hnusáren, který v severský detektivce očekávám. A skoro vším prolézající amotsféra rostoucí hrůzy a bezmocnosti před všehoschopným agresorem. Z toho, jak se z nemožného stávala realita a ta se stahovala kolem postav, z toho tryskala ledová hrůza. To se povedlo. Ale...
Ty postavy a ta přitaženost za vlasy. Já nevim, to mi prostě nesedí. Nejvíc se tu povedla Saga, ta holka si to tady teda vyžírá až na dřeň. Toho trpaslíka sis měla vzít, děvče - tenhle naprosto podružnej motiv mě z celé knihy zasáhl snad nejvíc... Jinak...už dlouho jsem Keplera nečetla a od Joony Linny jsem si nějak odvykla, takže mi přišel jaksi nemastnej neslanej. Což zrovna v tomhle díle je divný.
Jurek je skoro nesmrtelnej, ok, to už je takový detektivkový klišé, ale ještě to beru. Ale už se mi u něj dost zajedla ta jeho nekonečná genialita, vyčůranost, schopnost všecko plánovat, předvídat a všecky dovést přesně tam, kde je chce mít. Včetně zkušenejch policajtů, kteří už ho znají a vědí své. A přesto si je Jurek vodí přesně podle svejch plánů... a pak se ve finále jen tak nechá připravit o to, o co mu celou dobu šlo. A parťák... achjo. Převleky, ve kterejch musel být někdo takovej nenápadnej jako vidle ve výstavní galerii, a nikdo si ničeho nevšimne? Ehm. A ještě jeden střípek absurdity - Lumiina připravenost, statečnost a vůbec celá precizní připravenost a propracovanost únikovýho plánu. Achjo.
Tak nevím. Zatím dávám čtyři hvězdy za čtivost a atmosféru, ale je možný, je se mi to rozleží a jednu ještě uberu. Uvidíme, jakej to bude mít "ocas".
* Upraveno, sníženo na 3. Ono to fakt je absurdní a ten závěr tuplem.

17 22.02.2023

(SPOILER) Tohle myslím bude jedna z mých best-of od paní Agathy. A přitom to celé celou dobu bylo takové tak trochu nijaké, postavy nic moc, nikdo mě moc nevtáhl a nezaujal... a pak ten závěr. :-) Ne, ta paní fakt věděla, jak překvapit a jak udělat těžce překvapující závěr. Když si vysázíte vedle sebe několik jejích děl s neovyklými rozuzleními - namátkou Deset malých černoušků, Vražda v Orient Expresu, ale i míň známé věci jako právě Ackroyd nebo třeba Opona... tak to je přehlídka detektivkářské originality a trošku snad i zdravé, milé odrzlosti. A proto to plným právem dávám do Agathiny topky.

17 21.03.2022

Hodně jiná poirotovka... a mně se tou jinakostí o to víc líbila. Celý poirotovský příběh je krásně uzavřen, vlastně končí tam, kde kdysi začal, jen všichni aktéři jsou o desítky let starší, zkušenější, ale v něčem vlastně pořád stejní... Je v tom obrovská nostalgie a víc než detektivní rysy jsem v tom vnímala motivy lidské, psychologické... úvahy o přátelství, rodičovství, péči a svobodě, životě a smrti. Fascinující dílo. Ale ani detektivní linka za tím nijak nekulhá (upřímně řečeno, to rozuzlení mi dosti vyrazilo dech, čekala jsem leccos, ale tohle ne... hoodně jsem si vzpomněla na Hříchy pro pátera Knoxe, respektive pravidla). Já osobně se přiznám, že jsem paní Agathě zblajzla návnadu i s navijákem a myslela jsem si to, co by si byl býval myslel i chudák Hastings. A nakonec z toho byl vlastně happyend, i když velice hořkej. Takovej ten happyend, kterej snese i takovej cynik jako já.
Plná palba a obrovskej dík. Za mě asi nejlepší poirotovka a zlatej výběr od paní Agathy.

17 19.07.2021

Dočetla jsem a připadám si jako ve snu. Ve snu neskutečně závažným, rozsáhlým, komplikovaným a logickým... a tak uceleným, že to už vlastně není jenom sen, ale celej jinej svět.
A přesně to je Ryhopskej les, kterej mě touto knihou definitivně vtáhl. Les - svět, kterým můžete postupovat jen nesmírně pomalu a soustředěně... stejně jako tou knihou. Nedá se číst rychle, ztratíte se v ní a připravíte se o 90% toho, co je v ní krásné. Holdstock dokázal neskutečně živě a barvitě líčit prostředí... a děj knihy vás díky tomu dokáže naprosto vtáhnout. A k tomu ty nádherný obálky novýho vydání od Arga, to je slast pro oko! Já Les mytág otevírala večer co večer s tím, že jdu na chvíli na návštěvu, později na výpravu do těch tajemnejch končin.
I když je kniha kompletně prodchnutá atmosférou beznaděje, opuštěnosti, hledání, nemoci, smrti a rozkladu (podobně jako ten hlubokej prastarej les)... tak je zároveň snovou ódou na to nejlepší, co v lidech je a co přetrvává staletí a nese se to v písních a mýtech: odvaha, vytrvalost, přátelství, láska, prozření, nekonečná touha po poznání, hledání štěstí a klidu.
Hodně mě oslovila myšlenka, že to, že jsme to vlastně možná my sami, kdo v některých situacích odcházíme kamsi do bezčasí a díky nám tam vznikají ty nejstarší příběhy a pověsti, které pak prodchnou celou historií lidstva... Asi jsem se zamilovala do svého mytága. Steve měl svou Guiwenneth a já mám Keetona, mytického Kittena, který kdysi létal nad zemí a pak věrně provázel Rodného, a pak šel hledat svoje vysněné místo vykoupení a uzdravení. Chci věřit, že to vše našel, a že se s ním ještě v dalších dílech setkám. Ach, hloubavý a věrný letec, takoví mi vypínají rozum a spínají city. Holdstock na mě nastražil past, z níž už neuniknu. :)))
Nesmírně originální, překrásná, promyšlená a moudrá nádhera, kterou nelze hodnotit jinak než plným počtem.

17 13.09.2020

Takhle: Růže pro Algernon je úžasnej a geniální příběh a motiv. Ale hrozně nemám ráda tohle románové zpracování.
Nejprv tedy obecně k celé Růži: Dodnes si pamatuju, jak jsem byla tuším v osmé třídě ZŠ v šoku, když jsem ji našla v čítance - taková perla! - a rozhodla jsem se, že si ji ručně (!) celou přepíšu. To neklaplo, ale aspoň jsem se rozhodla, že musím sehnat antologii Vlak do pekla, což se nakonec povedlo. Je to fantastický a nesmírně závažný dílo.
Neskutečně silnej námět a zpracování. Cesta do pekla je jako obvykle dlážděna dobrými úmysly a zvýšit IQ zaostalému chlapci tak, aby mohl normálně a kvalitně žít, no není to pěkný záměr? Začíná vtahující proměna hlavního hrdiny Charlieho a jeho souputnice Algernon... přichází úspěch, nadšení, genialita... a pak hrůza, že to všecko mizí. Prostě to klasické poselství sci-fi; že není dobré zahrávat si s věcmi, které neumíme plně kontrolovat a neumíme dohlédnout jejich dosah... Jedna z nejsilnějších literárních věcí, co znám.

Ale takhle fantastické to je jako povídka. Tohle rozšířené, románové pojetí, se mi těžce nelíbilo. Až mi přišlo, že to rozšíření se zbytečnýma milostnýma motivama tu fascinující, kompaktní a mrazivou scifi kazí. Už to není ono. Knížku prodávám dál... a Vlak do pekla si dál budu hýčkat jako poklad s růží.

17 06.07.2020

Četla jsem několikrát jako malá. Vždycky jsem měla radši Toma Sawyera, přece jen mi byl bližší společensky a jeho příběhy mi byly jaksi přijatelnější, uchopitelnější, víc jsem se do nich uměla vžít. U Hucka jsem prostě ve své dětské hlavičce nedokázala pobrat, že nějaké dítě může žít takhle zvlčile a rodiče ho nechají... Nu, takže radši Tom.

Vrcholem byla příhoda, kdy se s Becky ztratili v jeskyni... tam se mi tajil dech, byla jsem napjatá jako struna a spoustu motivů si dodnes pamatuju nesmírně živě. Kousek perníku, o který se Tom hrdinsky dělil s Becky, i když měl sám hlad... tápání potmě bez svíčky... a pak záchrana a nález Joe Indiána, který v jeskyni zůstal a zoufale se snažil vytěžit alespoň kapku vody tím, že zachytával kapky kapající ze stropu jeskyně. Prostě... tohle byla skvělá kniha. Musím si ji odstěhovat na chatu a na takové to večerní povalování u krbu bude skvělá. :)

17 06.07.2020

Jedna z nejkrásnějších a nejhladivějších knížek na chvíle, kdy člověku není úplně nejlíp. Takovej tak trošku Herriott v sukních - toho si máma vždycky brávala do nemocnice a já v dospělosti pochopila, proč. MacDonaldová je mu v něčem podobná. Nestihla toho sice napsat moc, ale jsou to krásné věci, a tahle je snad nejkrásnější. Krásně vzpomíná na život - a vůbec ne lehkej - ale s obdivuhodným optimismem, vděčností, humorem a beze stop zahořklosti. Takovejch lidí, co se na život dovedou dívat podobným způsobem, není moc... a když ještě něco napíšou, je to dar. Takže díky Vám a díky za Vás a vaše psaní, paní Betty.

17 23.10.2019

Hodně, hodně dobrej díl. I když musím přiznat, že jiné mi seděly víc. Opět zhltáno za cca 1 den, takže paráda. Obecně teda musím říct, že mě malilinko štvou supergeniální zločinci, kteří všecko dovedou a na všecky vyzrajou, takže Lucien jako takovej mi knihu spíš velmi mírně kazil... ale drobné detaily jako osud spolužačky (ou!!!) nebo obsah trezoru to vytáhly k pětce. Hunterovo soukromí a minulost mě úplně neberou (jak se ten základ opakuje v každým díle, tak už mě to spíš malinko nudí a přidané nové střípky na tom asi nemůžou nic změnit), ale nerušily, což je fajn.
Velmi dobrej díl a těším se na další.

16 27.11.2023

Dobře odvedená práce paní Agathy, takže obecně nadprůměr, ale na její poměry standard (po pár měsících mi motivy splynuly s jinými jejími knihami, takže nakonec dávám 3 hvězdy).
Čte se to hezky (až na pomalejší rozjezd, kdy se všichni chystají na dovolenou), postavy jsou sice zprvu nudně smetánkovské, ale nakonec se pár jedinců vyloupne zajímavě. Celé to celkem má spád, osvěžuje to stalkerská dívčina pronásledující mladý manželský pár... a pak se dovolenková idylka pěkně rozsype a už jede jedna vražda za druhou. Kdysi už jsem to četla a velmi mlhavě jsem si pamatovala rozuzlení (a upřímně, ono to k tomu dost vede), ale detaily mě držely v napětí i teď. Dobrý kus detektivkářské práce.

Po Fajovi, kterej byl dost průměrnej (Ilan na lepanec, oříškový oči, kam se podíváš, náhlý wow-prozření a rozlousknutí hádanek, na které byli jiní krátcí), jsem si od Nasterey až tak moc neslibovala. A ona překvapila. Není to tak fascinující jako Naslouchač... ale je to hodně dobrý.
To nejpodstatnější na úvod - jenom JEDNY oříškový oči za celou knihu, pokud jsem dobře četla! (Skoro až mám pocit, že autorka zdejší hodnocení čte a bere v potaz. :-) Furt je to dost překombinovaný a těžko se v tom orientuje, ale ten zmatek už není tak strašnej jako ve dvojce. Některý kousky informací do sebe začínají zajímavě zapadat, vylézá zajímavé dilema, věci nejsou černobílý, Ilan se začíná chovat trochu normálněji, pětadvacítka se v krizi chová jako lidi a ne jako dokonalí superhrdinové, závěr je dobře propracovaný... a asi nejvíc se mi líbila malá nasterea, která je svým způsobem až krásná. Mám ráda, když se z děsivých a odporných monster začne loupat něco, co je vlastně jaksi pochopitelné a čímsi respektuhodné. A teď budu do dalšího dílu dumat nad posledníma pár větama - jsi to, co jsme my. Jako fakt?
Po jedničce jsem hlásala, že tohle chci do knihovny. Po dvojce, že už si tím nejsem tak jistá. Teď se to zase překlopilo. Pokud budou ostatní díly aspoň jako Nasterea, tak to beru.

16 13.12.2021

Přečteno podruhé a názor nezměněn, pět hvězd a skvělý hodnocení. Hailey umí vyprávět a perfektně zná prostředí, takže kniha působí věrohodně, dává smysl. Pravdou je, že já mám pro tento typ brutálně-náboženskofanatických detektivek slabost. Smíchejte brutální až šokující vraždy, pošahaného vraha, co se pasoval do role vyvoleného vykonavatele spravedlnosti, inpiraci Biblí... přidejte detektiva trochu podivína, co má za sebou zvláštní minulost - mně teda bývalý kněz Ainslie sedl nesmírně... a máte mě na háčku. Samozřejmě, je to všecko dohromady extrémně nepravěpodobné, ale to dělá Hailey skoro všude, on ani takový únos letadla a výbuch na palubě není kdovíjak častá záležitost. :)
Něco je samozřejmě přitažené za vlasy - nezdá se mi například, že by to, že dvanáctiletá holčička porodí, prošlo jen tak popovídáním se sociální pracovnicí mezi dveřmi.... Ale jsou knihy, kterým těch pět dát musím, i když mi na nich něco nesedělo. Tohle je přesně jeden z těch případů.

Tohle je možná nejtěžší hodnocení knihy, jaké jsem kdy psala. Celou dobu jsem nevěděla, kolik hvězdiček nakonec vůbec dám. Všecko ve mně volalo Pět, pět, jak vůbec jinak, vždyť to je z toho nádhernýho a děsivýho a fascinujícího světa, kterej tolik ukrývá a tolik může ukázat... ale ono to dlouho bylo fakt divný. Tak divný, že jsem vlastně půlku knihy (od té doby, co Tallis začne hloubit, až po příchod ke zříceninám) myslela, že dám čtyři a ještě to bude tak trochu ze sentimentu. Jenže... ono se to zkomplikovalo.

Lavondyss JE divná knížka. Hrozně divná. Divná hrdinka, divné děje, divné rozhodování a jednání, divné postavy, kterým dlouho nerozumíte a nechápete, proč tam vlastně jsou. Cesta k nalezení kouzla Lavondyss jako knihy je tohle všecko přijmout. Koneckonců fantasy příběhy bývají z podstaty věci divné. Problém série z Ryhopského lesa je v tom, že se dlouho tváří jako příběh z našeho světa. U Lesa mytág vám to ještě jakštakš prochází. I u Lesa kostí. Ale u Lavondyss hra na reálnej svět končí. Jakmile se nepřeladíte na to, že to je fantasy nebo psychosvět - a to nejen ten v lese, ale i ten VENKU - bude vás ta kniha děsně štvát a neproniknete jí. Bude vás štvát divná, důležitá a zasněná Tallis. Neskutečně vás budou štvát její rodiče, kteří s odevzdaností nechávají jediné zbylé dítě kráčet vstříc šílenství a nebezpečí. Budou vás štvát úplně všichni.

Pokud se přeladit dokážete (a já mám trochu namyšlenej pocit, že se mi to aspoň částečně podařilo), všechny ty divnosti překonáte a vkročíte do lesa. Ztratíte se, budete se motat ve spirálách dějů, postav, neustálého opakování aktérů, vztahů, událostí, v odpudivých detailech a rituálech. Zprvu nebudete chápat nic.
Ale pak čas od času někde probleskne záblesk poznání a pochopení (u mě ten první přišel při druhém Tallisině odpočinku v jeskyni před návratem k lidem)... a v tu chvíli té divné fantasy odpustíte úplně všecko a půjdete dál až do úplnýho konce. A přitom budete vědět, že to není konec, že se tam znovu vrátíte. Protože tohle není knížka na jedno přečtení.
Já osobně už se nesmírně těším, až dočtu další díly... a pak se zase k Lavondyss vrátím. A jestli se na návrat těším už teď, jen co jsem se jí tak náročně prokousala... tak to prostě je výjimečná, a proto pětihvězdičková kniha. Zbývá mi toho k objevování a pochopení ještě hrozně moc. Těším se na návrat a v uších mi zní nádherná odevzdaná píseň, která je sice zase odjinud, ale snad se tu snese... :-)

Něco jsem pochopil, na něco neměl dost sil
Vracím se do něhy, vždyť z ní jsem se narodil
Cítím, že v tuhletu chvíli se uzavřel kruh
A proto za naší stodolou v louži koupe se Bůh

PS: Zatím každá z knih Ryhopského lesa, co jsem četla, vlastně byla žánrově jiná - a přitom se úžasně doplňují a obohacují (hlavně povídky z Lesa kostí, ty při čtení románů pak začínají zapadat na své místo a strašně, strašně moc toho vysvětlují - hlavně Trnatec, ale i Thorn...) Les kostí je soubor povídek a pověstí. Les mytág je dobrodružný román. Lavondyss je mýtus. Hlubokej mýtus, jehož principem je opakování základních motivů a jejich přenášení dál a dál. Mýtus, kterej napoprvé pochopí málokdo.
Takže plně chápu, že spousta lidí se v Lavondyss ztratí, uteče a už nikdy se do Ryhopského lesa nevrátí. Proto ji taky nedávám do doporučených knih (paradox - většinou dávám pět hvězd právě proto, že tím chci knihu doporučit dalším). Ne, Lavondyss fakt nedoporučuju, není to kniha pro každého. A abyste se u ní trápili, to je škoda jak pro čtenáře, tak pro dílo.

16 26.09.2020

Po chvilce váhání dávám plnou palbu. Nějak tak se mi zdá, že cca od Sekáče začíná Zeměplocha ne přímo temnět, ale občas docela zvážní. A vůbec to není špatný. Naopak, když se v inteligentní humoristické knížce objeví semtam vážnější úvaha, přijde mi, že pak funguje mnohem víc, než kdyby byla zapasována do knihy esejů.
Muži ve zbrani jsou super. Líbilo se mi nahlédnutí pod pokličku věčných etnických neshod v Morporku, líbilo se mi, jak se postavy samy v sobě vyrovnávají s komplikacemi, které přináší to, že jste jiný (Angua je dokonalá!!!) . A naprosto jsem nečekala ten závěr. Taková řežba mě na Zeměploše skoro až šokovala... a závěr dojal. Ztráta jednoho z mužů Hlídky fakt zabolela, sice mě potěšilo, že ne všichni mrtví mrtvými byli, ale... stejně mi to přišlo líto. Když se v ději objeví takový ty obyčejný a všem světům společný věci jako přátelství, vděk, bolest, touha a opojení mocí, nebo touha po pomstě, má to najednou mnohem větší grády a taky se tomu najednou dá mnohem víc věřit. A to je vždycky u knížky obrovský plus.

16 02.08.2020

Tahle knížečka mi vrací strašně moc vzpomínek. Když jsme s rodiči poprvé jeli k moři, dostala jsem doby devítiletá holka kvótu, že si s sebou můžu sbalit malej kufřík o rozměru necelé A5, svých hraček a her. To není moc. Co si vzpomínám, vešel se tam kromě pastelek a pár anonymních blbostí ještě kapesní tetris... a tahle knížka. Vzala jsem ji myslím jen proto, že se tam hodila velikostně.
A byla to skvělá trefa! Pamatuju si, jak jsem u knížky tajila dech a prožívala osudy nešťastného bláznivého vynálezce i jeho pečovatele inženýra. Mělo to spád, bylo v tom drama... a bylo to neuvěřitelně báječně líčeno. Hlavně ten ostrov! Na skalách divokého severochorvatského pobřeží to mělo obzvláštní grády. Ten vnitřek ostrova! Ty skály! Ta nemožnost uniknout! A ti prevíti, osnující hrůzné plány a zneužívající geniálního a zranitelného vynálezce! Samozřejmě, že jsem Hartovi šíleně držela palce, aby se mu povedlo zjistit, oč běží, přivést Rocha k špetce rozumu a dostat se pryč... To finále s výbuchem bylo fascinující a vlastně dodnes si vybavuju, jak mě z toho mrazilo. Pak jsem se do verneovek položila se vším čtenářským nadšením děcka, toužícího po dobrodružství, které mu nikdy nebylo dopřáno... a ty knížky mi to všecko bohatě vynahradily. Krásné to bylo.

16 15.06.2020

Jo! Zeměplochu mi nezávisle na sobě doporučovalo několik lidí. Kdysi jsem si půjčila jeden díl odněkud zprostřed, ale moc mě to neoslovilo. No, co člověk čeká, když čte od poloviny a nic moc mu nedává smysl. Teď jsem zjistila, že je série audioknih... a zrovna jsem měla náladu zkusit něco nového, tak jsem tomu dala šanci pěkně od začátku. A jo, tentokrát jsem se chytla.
Zeměplocha je naprosto fascinující a dokonale promyšlenej svět. Neuvěřitelně krásně živej, vtahující, barevnej. Roztáči fantazii do nejvyšších obrátek. Prostě... jo, tohle se povedlo. A ústřední trojice - plašan Mrakoplaš, naivní nadšenec Dvoukvítek a oddané Zavazadlo... ti nemají chybu. Super. Dávám čtyři (abych měla rezervu na případné ještě lepší díly) a jdu na dvojku. :)

16 30.03.2020

Asi jsem v sobě vždycky měla tu fascinaci hororovými rysy a ponurostí, protože tohle byla v dětství jedna z mých nejoblíbenějších pohádkových knížek. U některých pohádek jsem to s hrdiny fakt prožívala, představovala si ponuré pláně, lesy, řeky, kostlivé domy, zlé odporné baby... jo, to byla pohádková knížka podle mého gusta! Mám trochu strach ji po těch pětadvaceti letech znova otevřít, abych se nezklamala a nezkazila si krásný vzpomínky. Dědictví dětskejch knížek...

16 21.08.2019