terimila komentáře u knih
Trošku lepší trojka, no. Po velice dobrém Naslouchači je to celkem zklamání, nemůžu si pomoct. Jako plus musím stále nechat čtivost a spád děje, zblajzla jsem to za dva večery,což je slušné.
Ale to, co jsem odpustila jedničce, už tady neodpustím. Ony se všechny ty nešvary snad ještě prohloubily. Postavy a jejich jednání mi pořád přijde unáhlené, ukvapené, těžko pochopitelné. Do jisté míry by se to ještě dalo akceptovat u do-puberty-lezoucí Ilan, která neví, co je a co se sebou (i když s odpovědností, kterou má a které si je vědoma, bych čekala o něco míň dětinské chování). Ale nemůžu to prominout kapitánovi, který občas v něčem působí taky jako dítě. Nebo to tak pro mě alespoň vyznělo. Vyptávat se dítěte, které je stále jeho podřízený na nejnižším stupni - i když důležitý - jestli jsme pořád kamarádi?
Spousta motivů je přehnaná - když pětadvacítka vedla Ilan na slyšení k senátorům, čekala jsem kdovíjakou hrůzu, nakonec tam nic tak strašného nepadlo. A vlastně ani později v Olymposu. Pro někoho, kdo přežil útok monster a jako jeden z mála byl schopen jim vzdorovat, by nemusely tolik rozhazovat blbé řeči prd-vědících lidí, které se po většinu času motají kolem minulosti, a skutečnost je výrazně odlišná... Vůbec ta linka v Olymposu na mě nezapůsobila. Návrat do Duvalského pohoří byl jako balzám.
Některé výjevy a místa jsem si navíc jen hrozně těžko představovala. Zatímco v prvním díle to šlo skvěle (sklenařská města i retea se dají zvládnout), města pod mořem "v Evropě" už na mě byla moc. Autorka si to snad musí užívat, že na čtenáře navalila zvláštní, rozhýbaný a nestálý svět, kde každá blbost má svoje speciální jméno, které se velice snadno splete s jiným... U scény se zabezpečením tekutého sklenitu a s dostavbou jedné součásti jsem myslela, že fakt vyletím z kůže. A totálně jsem se ztrácela při bloudění v dole. Když nad tím tak přemýšlím, knize by velice prospěla semtam nějaká ilustrace, kde by se tato těžko představitelná místa alespoň načrtla...
Ale co nejhůř... zklamal mě i můj uctívaný Otorten. Nepochopila jsem výpravu Pětadvacítky - co je tam přimělo vyrazit a co si mysleli, že tam dokážou? Naprosto nevysvětleno. A vůbec, tam, kde v prvním díle působil hlavně strach, nejistota, hrůza pověstí a cosi děsivého, vylézající z temnot... tam najednou jsou jakési podivné, hmotné kreatury, které nechávají hrdiny drze procházet, kutálet se s nimi v objetí a tropit různé jiné podivnosti, a spíš než děsivě působí snad i komicky.
A jak to píšu, napadaj mě další a další wtf-scény. Celej díl byl zmatenej, přehlcenej, máloco bylo pochopitelný a uvěřitelný... škoda. Chybí mi tam takový to vedení, kdy autor seznamuje čtenáře se záhadou, nahazuje mu rozpoznatelné nitky a on si to splétá a pak vlastně dojde k cíli jen okamžik před dějem, takže má ten slastnej pocit, že na to přišel. Tady to chybí. Spousta letmo zmíněnejch indicií, co se ztrácí ve zmatku a v oříškovejch očích, a a pak najednou náhlý osvícení, kdy Ilan náhle všecko ví. Ale vám pořád fakt není jasný, jak na to přišla.Tak nic, no. Nastereu si samozřejmě přečtu a těším se na ni, to jako jo, ale jestli si celou ságu pořídím do knihovny, to se ještě uvidí. Po jedničce jsem si tím byla jistá. Teď už ne.
Není to špatný, Ira Levin umí. Dobrej nápad a dobře řemeslně odvedená práce. Vize dokonalého světa, kde jsou na sebe všichni hrozně hodní, vstřícní, všichni vědí, co se od nich čeká a jsou za to rádi, váží si nového a lepšího světa, kde se už neumírá, nebojuje, netrpí. Daní je jenom to, že si sami můžete vybrat tak možná novou přítelkyni, ale už si nevyberete, zda s ní budete mít dítě. Natož kde budete žít a čemu se budete v životě věnovat.
Některým, stále ještě poněkud "vadným" jedincům to ale nevyhovuje... a než by žili ve sterilním světě, odejdou do nesterilního, divokého a poněkud ubohého vyhnanství. A někteří se pak vracejí s obrovským cílem...
Jenže k dokonalosti tomu něco chybělo. Ono to celé bylo jaksi sterilní, stejně jako ten báječnej svět. I Chip byl sterilní a i když se vzepřel svému světu, pořád jednal jaksi roboticky a nalinkovaně, nějak jsem mu to nedokázala věřit, dělal to, co se od něj čekalo - akorát že ne co od něj čekal Uni a společnost, ale tentokrát co od něj čekal čtenář. Ničím mě moc nepřekvapil (i když ten závěr, uznávám, ten jsem čekala trošku jinak)... a to je škoda. Na vyšší hodnocení by to chtělo živější a opravdovější postavy. A možná i trochu podrobnější líčení míst, věcí, jevů, chutí - někde se mi zdálo, že to celé dost klouzalo po povrchu.
Fakt, "sterilní" se na tuhle knížku hodí. Možná i proto jsem ji četla déle než měsíc, a to je co říct - když mě kniha podobného rozsahu chytí, dovedu ji zblajznout za odpoledne. Rozhodně tím ale neříkám, že to není povedená knížka. Je. A trošku se divím, že tahle kniha nevstoupila do trochu většího povědomí.
Klevisová je skvělá. Tahle knížka se ke mně dostala jako druhá po Ostrově šedých mnichů... a dlouho jsem nevěřila, že čtu českou autorku. Knížka je jaksi... světová. Není v ní vůbec cítit taková ta česká detektivní uplouhanost (já to vnímám tak, že kdyby většina českejch detektivkářů byla kuchaři, tak jdou rovnou plácat oblemtanej smaženej sýr a nepokusí se o nic dobrýho a orginálního, protože si stejně řekli, že z nich Jamie Oliver stejně nikdy nebude, tak proč se snažit). Klevisová na nějakou malost český detektivky dlabe a píše tak, jak jí fantazie narostla. A že se umí rozmáchnout a nešetří přitom nikoho, postavy ani čtenáře.
Klevisová umí zajímavé postavy, které jsou člověku blízké (ano, paní, která miluje kočky!) a sympatické. Umí překvapivé zápletky a zvraty (já fakt doufala, že se to nestane...). Prostě... jo, tohle vypadá moc dobře. Moc mě těšilo a těším se na další díly.
Vlastně totálně happyendová knížka pro mladé slečny z dob dřívějších. Aneb jak ustrkovaná a neoblíbená zavalitá nešťastná holka svůj talent našla, skvěle se prosadila a k pohodě a uznání a snad i naději v lásce přišla... Když se na to člověk dívá zpětně, usmívá se nad tím, jak mu ty růžový brýle pozdního dětství přišly úplně normální. Ale tehdy to bylo pěkný, příjemný a fajn počtení, a snad nikdo, kdo měl kousek srdce a kousek zkušenosti outsidera, to Metráčkovi nemohl nepřát.
Během celýho poslechu audioknihy jsem váhala, jestli to budou jen dvě, nebo budu milosrdná a dám tři. Nakonec to nešlo. Tohle mi fakt nesedlo. Až na jednu či dvě kapitoly (Řecko, ježdění kolem křižovatky a ohnivý tramvaje) mi humor přišel takovej plytkej, prvoplánovitej. Vyvolávalo to ve mně spíš takovej ten občasnej soucitnej úsměv nad tím, co je to za idioty. Soucitnej, ne pobavenej.
Je to celý strašně plochý a zplošťuje to válku jen na nesmyslnost, absurditu a příležitost k pobavení se. Já vím, války jsou absurdní už jen v tom, že jsou vlastně zbytečný. Ale zlehčovat je jako něco obecně výsměchuhodného a absolutně nerozlišovat, že je rozdíl mezi válkou útočnou a obrannou... to neberu. A navíc v každé válce se děje víc věcí, než jen absurdity a humorný situace a srážky s blbci. Ve válkách se lidi mění, obětujou, přátelí, trpí. Ale hlavně se mění. Což tahle kniha totálně ignoruje.
Válečnou humoristickou literaturu přitom můžu. Dokážu pořád dokola číst Hlavu XXII. A když se nebudu omezovat jen na knihy, tak nekonečně miluju M.A.S.H. - nic geniálnějšího snad nikdy nevzniklo. Ale síla MASHe a vlastně i Hlavy XXII je právě v tom kontrastu - ukazují humorné stránky a válce se vysmívají, ale pak tam jsou chvíle, kdy vás ten smích zatraceně přejde... a to jim dává sílu a věrohodnost.
Blbečkům se dokážu s klidem tlemit u věcí, jako jsou Černí baroni - u situací, kde fakt o nic nejde a kde si jen někdo hraje na machra a jinej dělá kverulanta. Ale když jde o opravdovou válku, kde se umírá, tam potřebuju aspoň náznak pohledu na tu neveselou tvář války. Jinak je to ignorantství.
Goodbody mě neskutečně štval. Trapnej snaživej trouba, kterej absolutně nic nechápe, řeší věci zcela scestným způsobem, ze všeho vyvázne. Jakože ta válka je vlastně pohodička a jen takový velký cvičení, žejo, ze kterýho v klidu vyjde i absolutní pitomec. Jenže ono není. Zatímco Goodbody rozbíjí umělý chrupy důstojníků a rozhání podřízeným kurvy, tak jinde lidi umírali. A to tahle knížka totálně ignoruje a mně to přijde až neuctivý. Nedávno jsem doposlouchala audioknihu o Janu Kubišovi... a když si uvědomím, jak naši chlapi v Británii dřeli a pak nasazovali životy svoje i cizí, aby potom někdo jako Goodbody přišel a vylízal závěrečnou smetanu vyhrané války... ne, prostě ne.
U Ryana jsem měla stejnej problém jako u Švejka. Toho jsem zkoušela číst dvakrát a nedočetla ani první díl, přišlo mi to podobně prvoplánovitý, uplouhaný, plochý. Ryana jsem doposlouchala a zvládla, jo. Ale vlastně už jsem se těšila na konec. A takové knížce prostě víc než dvě dát nemůžu. Je mi líto, ale tohle nefungovalo.
Za mě nejslabší díl z dosavadních tří přečtených. Napětí a zájem u mě fungovaly hlavně během toho líčení "pasti" na Christine - to bylo dosti děsivý, v jak krátké době lze člověku absolutně rozebrat a zničit život. Ale od té scény s nočním vetřelcem v hotelu to začalo být až moc. Prostě přehnaný. Těch zvratů, obratů a veletočů tam nakonec bylo tolik, že už to nemělo ten efekt a začalo to působit nudně; dočítala jsem to s myšlenkou "ok, tak kdo další se teda ještě stihne převrátit vzhůru nohama a pak zase zpátky?" Takže i když by mě ten závěr se střetem obou žen asi měl dostat do kolen, nedostal; nějak tak jsem to čekala a on k tomu vývoj jedné z postav fakt spěl.
Vůbec, já v detektivkách nemám ráda postavy, které své nicotné osobní vztahové problémy řeší extrémními způsoby... no, nevím.Prostě vypočítané, chladné a vykalkulované vraždy ze žárlivosti v detektivkách nemám ráda, přijde mi to jako natolik nesmyslnej a nepochopitelnej motiv, že mi pak celá kniha přijde jaksi nevěrohodná. Beru pomstu za ublížení, za týrání, beru chamtivost, beru čistou úchylnost... ale žárlivost... tu pochopím v případě kuchyňské zabijačky. Ne u dlouhodobě plánovaných činů.
Špatný to nebylo, nedejte se mást. Ale kdovíjak skvělý taky ne. Oproti Kruhu, kterej byl parádní a všecko v něm jaksi dávalo smysl, je to o poznání slabší. Trošku tomu uškodilo i to, že se tam téměř nevyskytovaly staré známé postavy. Servaz jede chtě nechtě pořád na půl plynu (i když v příštím díle se snad zase vrátí naplno)... Samira se mihla snad jen jednou, Vincent též, Iréne vůbec. Škoda, škoda.
Pozitivem je skvělej styl vyprávění, přehltala jsem těch snad 550 stran za dva večery. Těším se na další díl a budu doufat, že se zase vrátí ke starý dobrý úrovni. :)
Velice povedená detektivka. Na téhle knížce nebylo ani tak děsivé to, co se stalo, ale spíš proč se to stalo. Ta úzkost a nepochopení, čím si Merede zasloužila únos, věznění a postupné a podivné mučení, z knížky jen dýchala a tím mě pohltila. Zároveň mě fascinovala Meredeina odhodlanost a vytrvalost, se kterou se držela života a vzpomínek na "normální" časy. Přiznám se, že to odhalení totožnosti únosce a vraha mi přišlo trošililinku levné a jednoduché, přišlo mi zvláštní, že v někom tak šíleně hoří touha po pomstě celé dlouhé roky od osudné události a nevychladne. Jinak ovšem knížka neměla nejmenší slabiny a proto dávám pět, i když je to spíš čtyři a tři čtvrtě hvězd.
Povedl se závěr - tak zvláštní boj vůle o každou vteřinu děje, života a smrti jsem už dlouho v detektivce neviděla. A úplný závěr mě hrozně potěšil, i když happyendy jinak fakt nemám ráda. Celé to je perfektně napsáno, postavy jsou skvělé, Carl budí sympatie a zájem svým nedávným šíleným zážitkem... a Asad je osvěžující, rozkvétající překvapení. Tady ještě paradoxně nedělá ty své blbé přežblepty a Carl ho neopravuje, což knize velice prospívá.
Neuvěřitelně překrásná knížka, ke které se vracím od puberty, kdy mi ji mamka poprvé půjčila. Je to neskutečně rozmanitá sbírka příběhů úspěšných sportovců, ve které se najde plno bolesti, zklamání, odhodlání... ale i radosti, kouzla a hlavně úspěchů. Asi nejradši jsem měla Výstup na Eiger a Pohádku o Raškovi. Nojo, zimní dítě vyrostlé na Vysočině :-)
Ota Pavel byl nesmírně obdařenej člověk, nadanej darem neotřele pozorovat, skvěle vyprávět a vidět věci s laskavostí... a díky nim dovedl strašně nádherně psát o všech stránkách života. U příběhů sportovců to vyniklo snad ještě víc než u jeho klasických románů. Ten pán byl génius a sportovci ho jako novináře, tipuju, museli mít dosti rádi - tipovala bych ho jako takového toho vlídného, chápavého chlapíka, co vás chápavě vyslechne po zklamání, povzbudí... a nebo má neskutečnou radost s vámi, když uspějete. Takhle vidět svět a psát o něm, to je dar. A moci to pak číst je taky dar. Zařazuju do své kolekce "XX knih na pustý ostrov" - tedy do vůbec nejužší špičky, kam vybírám asi 5% nejlepších knížek, co jsem kdy četla.
Jedna z knížek mého pozdního dětství, na které vzpomínám dodnes moc ráda. A to mě koně nikdy vysloveně nebrali. Ale tohle bylo bezva! Člověk ta dobrodružství, příhody a rodící se kamarádství prožíval s hlavní hrdinkou a ostatními členy party, a nesmírně si to užíval. Už tehdy se mi nesmírně líbila ta myšlenka ze závěru, že překrásné chvíle a zážitky člověk zažije i pár kroků od domova, nemusí na to jezdit nikam daleko. Záleží na nás a na lidech kolem, ne na tom, kde jsme.
Dneska zpětně moc oceňuju, že se autorka ubránila překlopení příjemného příběhu do příběhů prvních lásek. Cosi tam naznačeno je, ale tak nějak hezky, ve snaze udržet si ještě to kouzlo dětství a nehnat se do dospívání a dospělosti za každou cenu, i když je hlavní hrdinka vlastně už v pubertě... A přiznávám, že mě velice překvapilo, kdy byla kniha poprvé vydána - já ji četla v polovině devadesátek a měla jsem zato, že to je relativně aktuální věc. Knížka je skoro nedotčená nějakými vlivy doby minulé (nebo si na to aspoň nevzpomínám) a za to smekám.
Harry Potter je překrásná pohádková a později fantasy série, která musí nadchnout snad každé dítě (a za správných okolností i staršího čtenáře - mně při prvním čtení bylo asi šestnáct a bylo to moc fajn knižní zážitek) a od které se později nelze odtrhnout. Má všecko, co takovej příběh mít má.
Milý postavy, kterým nelze nefandit. Promyšlenej, tajemnej a správně potrhlej svět, kterej se dětským postavám (i čtenářům) postupně odhaluje ve vší své podivnosti a později i špatnosti. Perfektně napínavej děj a skvělý dějový zvraty.
A jako každá správná pohádka to má jasně vymezený dobro a zlo, i když ve druhé polovině jsem si občas už nebyla jistá, kdo je kdo a kdo stojí kde... a líbilo se mi to, protože to patří k tomu přechodu od dětství, kdy je všecko jaksi jasný, k dospělosti, kdy víte, že věci černobílý nejsou a někdy nejsou tím, čím se zdají být. A to je na téhle sérii skvělý, že roste se čtenářem a vede ho sice vymyšleným, ale v některých věcech velice reálným světem, a učí ho, že tak prostě některý věci jsou. Toť úvod k celé sérii.
Druhej díl mi přišel o něco slabší než jednička, asi proto, že už v tom nebylo to kouzlo úplně nového prostředí a úžas z objevování toho fascinujícího světa. Ale špatný to určitě nebylo. Postavy stále fajn, k tomu čtenář blíž poznal pár dalších. Lockhart samozřemě pil krev od začátku do konce, jak bylo určitě zamýšleno. Pátrání po baziliškovi bylo fajn, závěrečné střetnutí očekávané, ale povedené. Ale ten půvab jedničky to nemělo a pořádnej akční spád, spojenej s odhalováním Harryho minulosti a budoucnosti, kterej to nabralo od trojky, tam taky ještě nebyl. Takže jeden ze slabších dílů, ale furt dobrý.
Dobrý, hodně dobrý. Inspirováno příběhem jednoho z nejvýkonnějších a nejhnusnějších sériových vrahů historie. Závěr překvapil - tohle vyvrcholení jsem fakt nečekala. Povedlo se i realistické líčení života v SSSR a jeho chmurnosti a jakési beznaděje... o strašlivém úvodu z období hladomoru ani nemluvě. Ještě hodně dlouho jsem ale přemýšlela, jak moc jsem divná, když na mě největší emoční dopad měl popis zoufalé, hladem umírající ženy, která pustila kočku, kvůli které se ještě držela naživu a příčetná... a kočky, která o pár hodin později zoufale bojovala o život s podobně zoufalýma hladovýma dětma - a přistihla jsem se s hrůzou, že si hrozně přeju, aby přežila ta kočka. Prostě... tahle knížka je skvěle napsaná a umí vtáhnout, i když to, kam vás vtáhne, není moc hezký.
Fascinující čtení. Čteno už podruhé s odstupem asi 12 let. A opět se mi potvrdilo, jak stojí za to číst stejné zajímavé knihy s odstupem a jak rozdílně je člověk vnímá. Z prvního čtení mi utkvěly jen první a poslední vražda, porod mezi rybami a závěrečný konec a nabyla jsem dojmu, že to je dost drastické dílo.
Teď jsem se do toho pustila znovu a výsledkem byla fascinace nad tím, jak autor dokázal zkombinovat nezkombinovatelné - puch a vůni, touhu po kráse a s tím se pojící ochotu udělat cokoli včetně toho nejhoršího. Touhu po klidu a samotě a vlastně až nebytí, s potřebou být mezi lidmi, protože je potřebuju (ať už k čemukoli). Grenouilla mi vlastně občas až bylo líto, sice to bylo nelidské stvoření, ale on se pro to nerozhodl. Nelze se vlastně divit, že se svou přirozeností řídil až do absurdity a plně využil pokrytectví a tuposti společnosti, do které se narodil. Odporní nebo divní tam byli všichni a Grenouille byl vlastně jen takovou páchnoucí (pardon, nepáchnoucí) třešinkou na zkaženém smrdutém dortu. A v samotném konci si vlastně i tak trochu získal moje sympatie - narozdíl od těch ostatních.
Silné a rozhodně doporučeníhodné a fascinující počtení.
Rade: Přesně vím, o čem mluvíš. Dodnes někde v kufříku vzpomínek schovávám zbytek lacinýho balzámu na rty, kterej jsem si před skoro 20 roky vezla na lyžák se školou. Dodnes přivoním a zase šlapu nahoru ten hnusnej dlouhej krpál a povídám si s kamarádkama... Vůně umí neskutečný věci.
Uf. Tak tohle byla ne jízda, ale pád. Karika prostě umí. Jede si sice podle své známé šablony a vy už tak trochu víte, co čekat, ale čert to vem. Umí perfektně vyprávět, vylíčit prostředí a hlavně vyvolat takovej ten hnusně tísnivej dojem, že pod povrchem normálnosti něco strašně není v pořádku. A to na požitek stačí.
Propast mě vtáhla. Fungovala dokonale a typicky karikovsky - od zranitelného hrdiny, přes zápletku s odhalováním dávných podivností událostí, přes hrůzu propasti... až po zoufalý boj s ní, prolínání skutečnosti, představ a vidin. Až do konce jsem čekala nějakou karikovskou odpornost jako nechutnou třešinku na dortu... až přišlo poznání, že někdy nemusí přijít odpornosti, že stačí jen děsivej a rozkomíhanej svět, ve kterým se už není o co opřít.
A vůbec mi nevadí, že to v něčem je hodně trhlinovatý, v něčem hodně tmovatý. Je to povedený a do propasti to umí strhnout obrovskou silou... a já si ten pád - s bezpečným dopadem do sedáku - užila. A teď zůstává to nepochopení - co se to vlastně stalo a jak se to stalo - který zůstává po podobnejch strhujících pádech a dopadech.
Dobrá práce, pane Karika.
Parádní setkání s Niemansem a jeho parťačkou Ivanou. Nejsou to Purpurový řeky (už zase, já vím), ale je to hodně dobrý. Čtivý, perfektně vylíčený prostředí, známé a osvědčené postavy. A lákavý prostředí sekt a uzavřenejch komunit - to musí vtáhnout snad každýho milovníka mysteriózních thrillerů. Takže zhltnuto za dva večery.
A teď drobné slabiny: Rozjezd mi přišel pomalejší (rozuměj trochu málo drastickej) a rozdělená vyšetřovatelská dvojka byla jaksi neslaná... ale pak se to rozjelo. Zápletka a motiv nezafungovaly tak, jak by asi měly - kdo četl předchozí, bude vědět proč. Nicméně oproti Purpurovým řekám to je i jakštakš uvěřitelný. Jo a taky už mě docela štval Niemans, začíná z něj růst starej chlupatej oslizlej kocour, což není úplně můj oblíbený typ hrdiny, ale co už...uvidíme, zda a co bude dál. Také mě malinko tahaly drobné nelogičnosti - zejména chování vraha mi po značnou část děje přišlo dost matoucí až nesmyslný. Proto tedy "jen" čtyři hvězdy.... ale i to je dost dobré vysvědčení.
Tohle bylo v porovnání s ostatními hunterovkami malinko slabší. Carterovskou úroveň odpornosti vražd tady splňovala snad jedna, jinak to bylo takové... občas skoro až normální. (Já vím, kdo má pořád ty nechuťárny vymýšlet, ale holt když si nasadím laťku vysoko, tak to pak je boj.) Linka s únosem chlapce je hodně povedená a jeho psychický rozklad... brrr, to se myslím povedlo.
Závěr a odhalení vraha dobré, absolutně jsem tuto osobu netipovala a rozpletení celého příběhu už vůbec ne. I když mi to nepřijde moc uvěřitelné, a to ani na carterovské poměry. Takže tentokrát "jen" čtyři hvězdy.
Spíš průměrné čtení, po kterém jsem sáhla a dočetla jen proto, že vnáší trochu víc světla do Černýho vigvamu a jeho okolí. Některé pasáže byly celkem zajímavé (setkání s Log Lady... i když tady mě dral starý překlad - jaká Lesní paní a její pařízek, přece Dáma s polenem, hernajs :), ale jinak to byla spíš sonda do dospívání zoufalé, zneužívané a unikající dívky, která špatně zvoleným útěkem k drogám a sexu postupně ztrácí úplně vše, co má. A nakonec stejně ničemu neunikne. Vlastně je otázkou, jestli se nedostala přesně tam, kde ji BOB chtěl mít.
Pseudopuberťáckej sloh se mi nečetl nejlépe a ani si nejsem jistá, zda se ho povedlo dostatečně napodobit, vím, že se sice bavíme o 35 let staré knížce (TYVOLE! :) , ale jestli puberťáci v té době psali takhle, tím si nejsem zcela jistá.
No... sečteno, podtrženo, dávám tři hvězdy, průměr (a uvidím, zda to časem nezvednu podle toho, jak mi to zůstane v hlavě). Nevtáhlo mě to tak nádherně jako Tajná historie TP, ale špatné to nebylo... a minimálně to mělo ten efekt, že mi jsem líp pochopila Lauru, která pro mě v seriálu vyzněla jako dost okázale trpitelská pozérská slépka. Ne, Laura byla pozérská sova... ale to její pozérství aspoň mělo dobrej důvod a Laura coby správná sova nebyla tím, čím se zdála být.
Hodně dobré setkání s mně dosud neznámým autorem. Lovecraft je v mých očích otcem toho nejlepšího druhu hororu, takže odkaz na Lovecrafta na obálce... to byl v knihovně impuls popadnout a už nepustit. :)
No, tu lovecraftovinu jsem tam hledala dost dlouho, vlastně až do poslední části, tam se nějaké stíny mihly. Do té doby mi nejlovecraftovatější přišlo jméno vypravěče děsivého příběhu o potoku. Spíš jsem tam viděla motivy faustovských evropských čarodějnických příběhů, případně Kingovo To... anebo ještě spíš Simmonsovo Temné léto. Tahle část mě celkem trápila, byla psána jaksi nečtivě, divně, starobyle, měla jsem s ní co dělat a říkala jsem si, že to bude na tři hvězdy, a to ještě kdoví jestli.
První a poslední část to ale vytáhly o hvězdičku výš. První je výborná, poctivá sonda do smutku opuštěného staršího chlapíka a jeho snahy žít dál. A poslední.... musím přiznat, že tam jednoznačně vidím Stephena Kinga, a to je skoro vždy záruka kvality. Motiv zoufalých pozůstalých, kteří pro "návrat" svých blízkých udělají skoro cokoli, vede na Řbitov zviřátek. Obrovská prastará entita, ukrývající se pod slupkou reality, občas prosakující ven, k níž můžou dojít jen ti, kdo mají dost odvahy nebo zoufalství... to je To. A nemůžu si pomoct, ale bezvěkého mytického Rybáře na nekonečném břehu černého oceánu, toho jsem viděla jako Rolanda z Temné věže.
Tohle je hodně, hodně zajímavá věc. Myslím, že si to pořídím do své knihovničky inspirativních hororů, které by se daly spříst do super-fantasy-hororové teorie všeho. :-)
Odposloucháno jako rozhlasová adaptace na ČRo.
Strašně divná věc se strašně divnejma lidma. Vlastně nikdo z nich mi nebyl sympatickej. Nikdo. Uřvaná obrovská famílie a jedna osamělá vysokoškolská profesorka na dovolené, která v životě udělala impozantní sérii mizernejch rozhodnutí, neumí za ně přijmout odpovědnost a pořád se v tom šťourá a nechává se tím vláčet.
Absolutně jsem nepochopila její hlavní čin, kterej se vleče celou knihou. Upřímně přiznávám, že každá další zmínka o .... mi od určitý chvílie byla z duše protivná. Nejen, že to bylo nechutný, ale i iracionální. Udělala, proč nevěděla, napravit chtěla, ale nedovedla... Prdlačky. Sobecká a ještě zbabělá. Tak to někde odložím a pak zavolám z telefonní budky a změněným hlasem řeknu, kde TO najdou, ne?
Hlavní hrdinka se nejen celou knihu, ale celej život chová jako malej rozmazlenej spratek bez špetky odpovědnosti. To proto mě tak ukrutně sejřila. A to říkám jako dobrovolně bezdětná, malé děti ráda nemající a k většině jejich rozmarů lhostejný jedinec. Plně chápu, že někdo na péči o děti není stavěnej a jejich nároky ho ničí. Chápu, že někdo upřednostní kariéru. Chápu v tomto ohledu skoro vše, myslím.
Ale inteligentní člověk se, sakrapísek, má nejprv zamyslet, než na vlně hurá-dětičky-rodinka-budu-jako-všichni-protože-to-tak-dělá-každej vrhne do něčeho, co ovlivní několik dalších lidí a jeho samotného nejvíc.
A když se pak rozhodnu pro to, pro co se rozhodla ona, tak se k tom postavím čelem, přijmu to a nebudu pak lítostivě kňourat nad cizím rodinným štěstíčkem a nebudu jim do něj házet vidle jako blbý dítě, co rozdupává bábovičky jinejm dětem, když se mu ty jeho nepovedly.
Tfuj, to mě ta hrdinka a vlastně celé dílo dožraly :) Možná to mělo vyvolat soucit, ale nepovedlo se. Ten konec mě vlastně tak trochu zvrhle uspokojil. Dobře jí tak.
Fajnová bichla. Malého prince znám odmala, přečteno nespočtěkrát, sice ho neuctívám jako novodobou bibli, jak to občas lidé dovedou, ale je to knížka, ke které se lze vracet a ze které pokaždé vyskočí něco jiného, přínosného. A přijde mi, že jiná jazyková verze než ta, kterou notoricky znáte, umí zdůraznit právě to jiné, čeho jste si předtím nevšimli. Mně se to u téhle verze stalo a bylo to příjemně osvěžující.
Samotná hantecová verze je fajn. Já, ač rodilej brňák, sice mluvenej hantec nedávám, nestíhám a ani moc mi nesedí, ale ta psaná verze kupodivu byla fajn, dala se stíhat, jak to člověk jede vlastním tempem. Byla to zajímavá jazyková sonda - spoustu slov, co používá můj táta, v Brně kdysi studující a celej život pracující, jsem tam našla a nikdy mi nedošlo, že to vlastně pochází z hantecu.
Plus nádherné ilustrace. Takže za mě, celkem vzato, láčový.
Pohodová dovolenková oddychovka na pár odpolední či večerů. Pěkné a pohodové čtení, laskavý Poirot, důvěřivý Hastings, šmrncovní a zoufalství skrývající slečna s originálními jmény... a pak ten totální zvrat na konci. Jo, tohle je fajn. I když nadprůměrné hodnocení dát nemůžu, protože v půli čtení jsem si uvědomila, že jsem to už kdysi četla... a kompletně zapomněla. Ale stejně to bylo velice příjemné setkání s detektivní klasikou.