TheCiko5 komentáře u knih
Na co psát koment k třem úžasnejm povídkám z Bukowskiho dílny? Je to prostě skvělý! Každá povídka je jiná a autor přichází s pointou pokaždé v jinou dobu a myslím, že vždy zvolil správný čas. Načasování i tempo je okouzlující a všechno sedí jak prdelka na hrneček. První - klasika Bukowski, druhá - literárně nejdotaženější, třetí - total brutal a mráz po zádech. Tečka. Supr.
Málokdo si dokáže formou něžného cynismu dělat legraci se svého osudu a z neštěstí kolem sebe tak jako Jan Borna. Průzračné balady plné zakrytých slz a usmívajícího se neštěstí. Nádhera Honzo !
Dokonalá studie a kritika amerického lékařství. Cookovi k tomu stačila jedna hlavní postava a v podstatě tři vedlejší. Čtenář si trochu musí zvykat na tempo četby, které je oproti jiným knížkám podobného tématu volnější, ale absolutně to není na závadu. Obsah je totiž tak šokující a nakrevjdoucí, že mnohdy si některou větu nebo frázi musíte přečíst ještě jednou, protože zkrátka nevěříte vlastním očím. A pak člověk nemá mít strach z doktorů ! Vřele doporučuji přečíst všem, kdo se rozhodnou spojit svůj život s medicínou.
Takřka filmově zinscenovaný hloubkový ponor do potemnělého Tokia je kratičké dílko, sloužící k naší rychlé představě o propletených osudech několika zdánlivě nepodstatných lidí. Murakami nás zavádí skrz obyčejné dialogy a všední dekoraci až na samý krajíček lidské fantazie a zkouší naší pozornost například i fiškuntálskou hrou s televizní perspektivou. Nebyl by to již zmíněný autor, kdyby celý děj neovoněl (tentokrát o něco temnějším) odérem jazzové hudby. Spousta námětu k přemýšlení, spousta zajímavých nevšedních a obyčejných postav.
Tuhle bichli jsem mamince vzal z knihovny zhruba před pěti lety. Za tu dobu si ještě nenašla cestu do mých rukou, ikdyž příležitostí k tomu měla nespočet. Když se ted' konečně zadařilo (a asi za to může krásný zamyšlený sychravý podzim), jsem přesvědčen, že víc jsem si podzim nemohl užít než s touto knihou.
Hlava se mi okamžitě ponořila do husté středověké atmosféry, protkané barvami osudů jednotlivých historických i smyšlených postav. Vyprávění skrývá hned několik emočně vypjatých scén, které Scott s chirurgickou přesností dávkuje a vybírá pro ně v ději přesné místo. Například Rebečinu obhajobu , turnaj v Ashby, bitvu o Torquilstone, nebo scénu, kdy Cedrik snímá z Gurthova krku nevolnický obojek, bych si okamžitě dokázal představit na filmovém plátně. Je až magické, s jak úžasnou vervou se historicky zcela erudovaný Scott pouští do psaní a je úplně neuvěřitelné, jak děsivě je jeho Ivanhoe aktuální. Podobně jako J.R.R.Tolkien, Walter Scott používá z větší části historických reálií a poctivou vypravěčskou technikou je servíruje čtenářovi na stůl. Dílo má tah, vůni a hlavu a patu.
Chápu, že chtěl autor v určitých fázích děje klást důraz na jiné než hlavní postavy a zvýraznit jejich - pro knihu jistě velmi důležité - zápletky, city a vztahy. Záhadou mi ale zůstává, proč je celý román nazván Ivanhoe, když zmíněný rytíř je jednoznačně v pozadí s violou v ruce a prim hraje Richard, Locksley, Rebeca, Bois-Guilbert a ještě spousta dalších...
Avšak jednoznačně moje podzimní trefa !
Velmi kladně hodnotím i krásný překlad Jaroslava Krause a obsáhlý doslov Radoslava Nenadála.
Málokdo si dokáže formou něžného cynismu dělat legraci se svého osudu a z neštěstí kolem sebe tak jako Jan Borna. Průzračné balady plné zakrytých slz a usmívajícího se neštěstí. Nádhera Honzo !
Faber zde vypouští vražednou skotskou mlhu z jiné galaxie, která pohlcuje všechno živé a stopující. Obrácené vnímání "zvířat", která čekají v kotcích na svojí "nadrasu", až jim dá krmení, spoustu vnitřních monologů hlavní hrdinky, ne úplně povedené popisy skotské vysočiny a ne úplně vkusná parodie na Hamleta... Příběh je napsaný s takovou sebejistou samozřejmostí, která ve mně vzbuzuje tušení, že Faber látku čerpá ze svého strachu z nějaké pseudovelkovýrobny jídla typu KFC. Jenže srovnání vodselí farmy s potravinovým řetězcem v dnešním světě mi přijde jako porovnávat středověkou latrínu a postříbřený bidet. Autorem zamýšlené připodobnění se totiž dá vyložit různě a nutně nemusí jít o negativní kritiku zmíněných řetězců. Pořád nad hlavním mottem knihy přemýšlím a možná právě to byl autorův záměr.
Těžko hodnotit Saroyanovy povídky... Zanechají ve vás kousek autorova života, at' chcete nebo ne. Nejsou vázány na čas ani prostor a občas čtenáři činí problém zorientovat se v záměru autora - proč a za jakých okolností povídku psal. Může se stát, že knížku přečtete a naplní Vás optimismem, štěstím a duševní rovnováhou. A stejně tak dobře se může stát, že ve Vás nezanechá vůbec nic a že Vás kniha MINE. Ne, že by mě úplně minula, jen jsem nenašel, co jsem hledal. Někdy pointu, jindy naplnění duševní rovnováhou.
Je mi moc líto, že první čtvrtina knihy (jedná se o část, kdy Těpic studuje v Ankhu), co se čtivosti a dějovosti týče, o dvě třídy převyšuje zbytek. Tato část je svižná, vtipná, dobrodružná, představuje nám (nám, kterým čteme Pratchetta chronologicky) novou postavu v akci. Pak se nepochopitelně děj rozvleče jak med v čaji a do konce příběhu tempo už nenabere. Jakoby autor u psaní vařil a krmil slepice. Těpice mění za spoustu více či méně výrazných postav a děj se postupně rozdrobuje a rozhašteřuje a není úplně jasné, kudy a kam se ṕříběh ubírá. Jasně, Pyramidy sice obsahují spoustu pro Pratchetta tolik charakteristických bonmotů, myšlenek a hlášek, ale na to, aby mě zaujala kniha jako celek, to prostě nestačilo.
U této dětské knížky mi především vadilo, že neměla pevně zasazenou kostru děje. Jednalo se sice o dva příběhy, které měly však pramálo společného. Trhliny v plynulosti děje se zvětšovaly i tím, že autor vlastně moc netušil o čem chce psát. Jestli o životě argentinských gaučů, o vztazích mezi konkurenčními osadami, anebo o vztahu dvou mladých kamarádů. Kniha je napsaná až moc jednoduše a přesto není úplně srozumitelná. Čtenář se ztrácí ve spoustě argentinských výrazů, které sice byly autorem dobře míněny, ale dle mého přišly i díky své početnosti a především "nedovysvětlenosti" vniveč. Krásný popis argentinské krajiny a prostředí.
Po Hrabalovi je pro mě Šabach jednoznačně guru českého vyprávění. Tento příběh "Obyčejného českého proutkaře v Anglii" je vyprávěn s úžasným zaujetím a krásnou, pro Šabacha typickou formou. Lehounce se otírá o závažná témata a přitom se to v náladě knížky vůbec neprojeví. Občas si autor v textu sáhne na dno svého svědomí, ale o to výraznější je přechod k jeho typickému humoru. Výborně si totiž dělá legraci sám ze sebe, což čtenář nevědomky, nicméně rád přijímá. Neustálé zrychlování otáčení stránek při čtení je důkazem, že text plyne jak voda, ikdyž v tomto případě spíše jako průměrně vychlazený Guiness. Všiml jsem si, že spolu s přibývajícím věkem autor citelně ubírá interpunkci a text se lépe "váže" (další srovnání s českým mistrem pera - Bohumilem Hrabalem).
Knížka mi lehce upravila pohled na smrt a umírání. Osobně mám kolem sebe poslední dobou smrti až až, a tak nějak se toto téma zatím snažím přecházet, než se mu plně věnovat. Upřímný pohled Alboma na umírání jeho oblíbeného profesora je zásobován notnou dávkou sebekritiky (autor popisuje změnu ve svém uvažování a naprosté přehození priorit a životních cílů), což mi bylo velmi sympatické. Nejedná se o žádnou duchovní literaturu, takže čtenář se nemusí obávat dlouhých nebo nudných pasáží o smíření, reinkarnaci a o tom, že smrt je vlastně príma. Přesto text obsahuje cenné myšlenky a otázky na které by měl čtenář hledat (a najít) odpověd'. Krátké ale obsáhlé, nevyumělkované, bez vytáček a obezliček. Je to konkrétní popis smrtelného onemocnění v kontrastu s Albomovou vroucí vzpomínkou na milovaného profesora. Doporučuji!
Márquez čtenáře zavádí do zapadlé zasmrádlé a zkorumpované kolumbijské vesničky a prostřednictvím krátkých výměn názorů a zdánlivě nepodstatných dialogů mezi jednotlivými obyvateli přináší obrázek o kolumbijském venkově. Z každé věty v textu je cítit obrovské apatické vedro v kontrastu s ostražitostí, kterou se prezentuje každý obyvatel vesničky. Nikdo totiž neví na čem je a zda mu místní starosta spolu s jeho strážníky nevyrazí dveře domku a nevystřílí celou rodinu. Dobré náladě a optimismu vesničanům rozhodně nepřidává ani anonymní vylepování hanopisů. Autentické dílo a celkově výborná příprava Márqueze na Sto roků samoty.
"...život je vlastně jen souvislý sled šancí zůstat naživu."
Je neuvěřitelné, s jakou energií je kniha napsána. Má to spád, má to nápad. Je příjemné, že autorka zavede čtenáře několikrát schválně do slepé uličky, a to z pohledu Jacka Cafferyho, což je velmi věrohodné a připomíná to skutečné vyšetřování. Mo se nebojí psát opravdu na dřeń. Její popisy Harteveldových nebo Blissových úchylek a jejich důmyslné znetvořování žen byly pro mě pár nocí noční můrou. Surové, ryzí, drsné, poctivé.
Uff... Je to tíha. Tíha, která začíná někde pod srdcem, tlačí na žaludek a pozvolna sestupuje níž ke kostrči a nenápadně se vlévá do nohou, které těžknou a těžknou... a přikovávají mě k zemi tak prachsprostě jednoduchými otázkami jako: Proč je válka?, kolik lidí nespravedlivě trpělo?, bylo to vůbec zapotřebí? ... Co vytknout člověku, který zakusil tolik křivd, bolesti a nepochopení, že na mě jeho zloba a kyselá zahořklost z knížky přímo stříká?... těžko říct...Cynismus spojený s drobným smutným úsměvem... uff....
Neuvěřitelný Pratchett opět zaúřadoval !
Krásná práce s charaktery všech čarodějnic, každá měla svoje typické jednání, anebo slovní obraty. Není jednoduché tohle všechno naservírovat divákovi až pod nos jen slovy. Zajímavé je, že i přes to, že Smrt' není hlavním tahounem příběhu a jsou mu zde věnovány snad jen čtyři stránky, působí na mě jako hlavní postava celé Zaměplochy. Neustále se vznáší nad dějem a ikdyž třeba nemluví, tak je prostě v příběhu CÍTÍT ! Čarodějky za 1, Tomjan má malé bezvýznamné mínus - myslím, že šlo do charakteru postavy více zakomponovat věštby tří čarodějek a víc s nimi hrát. Ikdyž uznávám, že důraz byl v ději autorem kladen jinam.
Před přečtením knížky bych neřekl, že se za sedmdesát šest stránek dozvím krásný úsměvný dojemný a poutavý životní příběh. Navíc podaný Hrabalovým nezaměnitelným vypravěčským stylem. Stokrát omýlané dílo a stokrát bych si ho přečetl znovu.
Dílo Josefa Čapka mě vždy přivede k jedné myšlence - že se dnes čte příliš rychle. Nejde ani tak o krásu a atmosféru knihy, jde spíš o jednoduchost, přímočarost, žádné zbytečné okliky, pestré postavy a akční děj. Málokdo (samozřejmě kromě stařších ročníků) již dneska umí číst knihy, povídky, prózu a eseje například od Josefa Čapka. Tento hloubavý autor se nebojí psát pouze o pocitech, o malých věcech, kterých si my dnes ani nevšimneme. Umí navodit skvěle tichou a soustředěnou atmosféru v mojí duši. Například Chlapec, Opilec nebo Severus jsou úžasně hluboké texty. Člověk se k nim musí propracovat duševně a ikdyž mi to dalo hodně úsilí, myslím, že se mi to podařilo.
Dozvěděl jsem se, že americká veřejnost knihu hodnotí vesměs velmi kladně, ale ruku na srdce... nepochopil jsem proč. Příběh je vystaven příliš profesorsky, stroze a nezajímavě. Jakoby autor jen popisoval případ, který si náhodně vybral z policejního archivu a jen ho přet'ukal do knihy pod hlavičkou Román. Příběh není protkán žádným nápadem, zvratem, chybí emoce postav a nějaký autorův konkrétnější rukopis. S postavami nedýcháte a už vůbec se s nimi nedá ztotožnit. Nevím. Jediné, co mě oslovilo a oproti jiným detektivkám můžeme hovořit o něčem navíc,je pouze "krátkost" knihy,spolu se skutečností, že vám toto dílo příliš nezatíží mozek.
Při četbě jsem naprosto propadl zjištění (ano, je to moje první kniha od Fulghuma), že tento autor si ze sebe umí udělat legraci, ba dokonce z toho dokáže těžit základní stavební materiál pro svoji tvorbu. Úžasné ! Mám pocit, že už nejde psát o obyčejnějších věcech lépe, než píše Fulghum. Dokáže upozornit na nicotné maličkosti okolo nás tím nejrafinovanějším způsobem jednoduchosti, jaký jsem kdy viděl. Působivé. A účinné.