THERISA
komentáře u knih
Radleyovi – Upíři odvedle
Matt Haig
Trošku jiná rodinka, trošku jiný příběh o upírech. Možná by to bylo lepší jako film. Autor je nápaditý, snaží se do milionkrát zrecyklované látky přinést něco nového, ale jeho styl je poněkud krkolomný. Možná by bylo lepší, kdyby svůj talent a nápady zužitkoval jako scénárista, psaní scénářů by mi k jeho stylu sedělo tak nějak lépe.
Je zajímavé sledovat, jak je zde upíří rodinka nejprve zobrazena jako banda umořených jedinců, které v životě nic netěší, protože musí předstírat a nemohou si dovolit dělat to, co je jim přirozené. Na druhou stranu strýček, který si užívá až moc a potěšení už mu to ani za mák nepřináší. A pak jsme tam ještě my, obyčejní lidé, vesměs samá paka.
Hm, nápad super, ale kdyby to vzal do ruky někdo jiný, třeba by to bylo kvalitnější čtivo.
Cesta do Woodbury
Robert Kirkman
První knihou jsem byla nepokrytě nadšena, není to dílo, které odhaluje tajemství léčby rakoviny, ale je to prostě dobré a akční čtení. Druhý díl jsem si představovala podobně a dokonce bych se k tomuto názoru užuž přiklonila, kdyby nebylo toho zpackaného konce. Konec téhle knížky je takový ten „WTF moment“, který vám zkazí celý dosavadní dojem. Nebo alespoň mně ano. Těžko říct, o čem bude poslední díl...
Tracyho tygr
William Saroyan
S Tracyho (Saroyanovým) tygrem mám stejný problém jako s tím týpkem, co chytá v žitě. Moc je totiž nechápu. Jakoby oba autoři při vymýšlení námětu na knihu hulili stejný model. Nicméně něco na té knize přeci je. Sice nevím, proč se stala tak strašně kultovní, když ji podle mě nikdo nechápe a to své nepochopení se snaží maskovat různými výklady (tygr je láska, najdi si svého tygra atp.). Ale fakt je ten, že atmosféra tohohle útlého dílka je skvělá, příběh je prakticky o ničem, ale přesto to má takové zvláštní kouzlo. A na světě je kouzel tak málo.. Takže, ať už je tygr cokoli, a ať už byl Saroyan při psaní sjetý, opilý, nebo střízlivý, tak si to přečtěte a třeba tam najdete nějaké hluboko ukryté životní moudro, které sice mně zůstalo skryto, ale vás může svést na správnou cestu.. :)
Vzestup Guvernéra
Robert Kirkman
Zombie tématika je moje oblíbená, už jako dítě jsem milovala horory. Když se na seriálovém nebi zjevila hvězda Walking Dead byla jsem ještě donedávna jedním z největších fanoušků (dokud se z toho nestalo užvatlané melodrama). Jelikož komiksy nejsou můj šálek kávy, uvítala jsem možnost přečíst si knihu, která dává nahlédnout do života jedné z nejrozporuplnějších postav seriálu. A musím uznat, že tento náhled poskytuje velmi kvalitně. Je to jasná žánrovka, není pro každého, ale komu se líbí zombie tématika, věřím, že ho tato knížka rozhodně nezklame. Je to skvěle napsáno, výborně se to (prakticky úplně samo) čte. Nemůžu se dočkat dalšího dílu.
Já legenda
Richard Matheson
Nejsem fanoušek povídek, ale občas se ráda nechám zlákat nějakou tutovkou. Já, legenda měla být jednou z těch tutovek, které se ale nakonec ukázaly jako zoufale nudné. Přitom ten nápad je super, jen podání hodně pokulhává. Autorův styl je rozvláčný, a když už se v příběhu konečně něco děje, tak se to nijak nerozvine, ale dřív nebo později zanikne. V tomto případě je film o 100% lepší než kniha, což je nejspíš způsobeno tím, že se knihy drží jen velmi rámcově. Další povídky už jsem nečetla, pokud tato měla být nejlepší, pak nevím, co by mě čekalo na dalších stránkách. Byť to většinou nedělám, v tomto případě doporučuji spíše vidět než číst.
Prachožrouti
Paolo Bacigalupi
Výborný, velmi svěží nápad, dlouho jsem se nesetkala s tak zajímavým námětem, který však poněkud devalvuje jeho zpracování. Je to lehké, hned přečtené, leccos se tam děje, ale v zásadě vás ta kniha ničím neobohatí, nic vám nedá a ani nevíte, jestli jste rádi, že jste si ji mohli přečíst, nebo je vám to vlastně spíš jedno. Čili tak…
S vařečkou kolem světa
Roman Vaněk
Roman Vaněk je můj guru vaření, díky jeho kuchařkám jsem od vaření čaje a párků pokročila k vývarům silným jak noha od stolu, omáčkám a dokonce i k docela podařenému pečení z kynutého těsta. Nebýt jeho výborných a přehledných kuchařek určených pro úplné začátečníky-samouky měl by můj přítel pořád postavu jako atlet brčko. Ano, Romanu Vaňkovi dlužím za mnohé. :) Když jsem pak o Vánocích objevila pod stromečkem jeho „žroutopis“ byla jsem nadšená, že si nejen doplním sbírku o mezinárodní recepty, ale něco se dozvím i o něm samém (jako by to zdatný stalker ve mně už dávno nevěděl, ale takhle to mám černé na bílém). Zároveň je kniha plná skvělých tipů, co ochutnat, když zrovna vyrazíte do zahraničí a chcete, aby si ten výlet vychutnaly i vaše chuťové pohárky a krásných fotografií, které Vám atmosféru cizích zemí přiblíží alespoň obrazem.
Prázdné místo
J. K. Rowling (p)
Byť čtu hodně již od útlých dětských let, sága Harryho Pottera mě bezpečně minula, protože se jednoduše nejednalo o žánr mému srdci blízký. Později, jako velký filmový fanoušek, jsem shlédla asi první tři filmy, které se jistě kvalitou nemohly rovnat knihám, nicméně mě k jejich přečtení nijak nepřesvědčily. A tak mě J.K. Rowlingová mým knižních světem nikdy neprovázela a jsem snad proto schopná zhodnotit její první knihu „pro dospělé“ bez toho, abych byla zatížena stínem veleúspěšného Harryho Pottera.
Prázdné místo je kniha, ve které chvíli trvá, než se zorientujete, množství postav je totiž tak veliké, že jsem se zpočátku slušně ztrácela. Jeden tlustý plešatý se mi pletl s druhým takovým, jedna malá baculatá dáma se mi pletla s druhou a o jednotlivých „dětských hrdinech“ ani nemluvím. Nicméně jakmile se zorientujete, naskytne se vám jedinečný pohled do světa maloměšťáků s jejich pseudoproblémy a pseudorozmíškami, kteří když už mají řešit něco zásadního, pak by se této zodpovědnosti nejraději zbavili (ona problematická „Pole“ a léčebna drogově závislých). Do protikladu je zde pak postaven svět lidí (v tomto případě spíše dětí), kteří se potýkají se skutečnými problémy. Jejich příběh je na knize to nejsilnější a nejdůležitější, je to pojítko všeho a zároveň i rozuzlení.
Nedělám si iluze a vím, že každý člověk je do jisté míry pokrytec, ale pokrytectví některých postav Prázdného místa hraničí až s nehorázností. Kniha je tak jakousi studií lidských charakterů a ukazuje nejen příkladně povrchní lidi, ale taktéž „zoufalé manželky“ nespokojené se svými jednotvárnými životy, věčně nespokojené matky, tápající děti hledající „autenticitu“ a chudáky slabochy, co tak nějak celkově nevědí, co se sebou. Nechybí jim prostředky, ani možnosti, jak dosáhnout změny, chybí jim však vůle. Na druhé straně se nachází ony zubožené lidské osudy, kde nechybí vůle, i cesta by se našla, ale prostředky jsou tak omezené, že jednoduše nestačí. Onen věčný rozkol mezi lidmi, které ničí dostatek a lidmi, kterým se ho nedostává. Navzájem se nikdy nepochopí, přesto mají tolik společného. I o tom je tahle kniha a rozhodně stojí za to!
Vraždy na Hebridách
Keith Moray
Tak tohle byla, dámy a pánové, ukázka toho, že i člověk bez špetky talentu může v dnešní době vydat knihu. Navíc knihu s velice pěkným a lákavý přebalem, přesně podle hesla „navrch huj a vespod hnůj“. Příběh i jeho celkové zpracování velmi silně připomíná béčkové detektivky ve stylu Schimanskiho nebo ještě lépe Julie Lescautové. Bez obsáhlých, neustále se opakující popisů jednotlivých postav se neobejdete, protože čtenář je nejspíš dle autora nechápavý hlupák bez špetky zdravého rozumu a chápání, je proto třeba mu vše důkladně předžvýkat. A tak se na jednom místě setkáváte s elegantní dámou s kostěnými obroučkami brýlí, která se mračí, abyste se na dalším místě setkali s elegantní dámou s kostěnými obroučkami brýlí, která se naopak usmívá. A máma mele maso, stejně jako Ema má mísu.
Většinou, když se mi zdá, že je kniha hloupá, po pár stránkách jí odložím. V tomto případě jsem to neudělala (čímž jsem klesla na její úroveň), protože mi byla doporučena knihovnicí a tak jsem si pořád říkala, že na ní přece jen něco bude, třeba překvapivý závěr, nečekané vyústění, složitá zápletka, šokující odhalení. A skutečně, odhalení v závěru pro mě bylo tak šokující, že jsem dlouho nemohla popadnout dech. Bylo to totiž zjištění, že jsem přišla o několik hodin svého života čtením slátaniny, která je opravdu jen pěkný obal, bez hlubšího obsahu. Závěr knihy je tak trapný, že by ho snad ani němečtí a francouzští tvůrci béčkových detektivek nevymysleli, a že o trapnosti vědí své. Pokud autor plánuje pokračování, tak mně se do ruky už rozhodně nedostane, to už bych rovnou mohla začít číst proslulé Harlekýny za zvuků Schimanskiho znělky.
Katyně
Pavel Kohout
Hm, těžko nějak popsat takovouhle knihu a ještě hůř o ní něco smysluplného napsat. Nejprve jsem k námětu přistupovala s nadšením a velkou zvědavostí. Během čtení mě však oba pocity opustily a nahradila je jakási otrávená setrvačnost a snaha dočkat se nějakého vyústění. Přiznám se, že posledních sto stránek už jsem jen tak přelétla, byť to běžně nedělám. Navíc scéna s teletem a mladým Šimsou mě natolik znechutila, že jsem uvažovala, že knihu odložím úplně. V Lízince se snoubí krása s jednoduchostí, je krásná, ale charakterově mdlá, vystačí si sama se sebou a svými početními hrami. Za celou dobu promluví jednou a to když v závěru jednoduchou větou korunuje konec knihy. Ostatní postavy jí přičítají úmysly a úvahy, kterých by sama nikdy nebyla schopna, ale je jednoduše stejně krásná, jako jsou její obdivovatelé povrchní. Skvělý námět, velká erudovanost autora, občas až tragikomicky vtipné, zvláštní zpracování, ale celkové vyznění je spíš „DIVNÉ“. Mám ráda knihy, které nemusí svůj smysl vysvětlovat v úvodu a/nebo v závěru, protože jej čtenář jednoduše pochopí sám, případ této knihy to bohužel není.
Chutná těla
Isaac Marion
Až naivně jednoduchý námět, který ale velmi dobře funguje. Pro mě osobně lépe fungoval ve filmu, ale ani kniha není špatná. Je to taková příjemná jednohubka, která vás zprvu nadchne, nakonec neurazí a časem zapadne do lehkého průměru, který si člověk někdy rád přečte, když potřebuje vypnout a u čtení si odpočinout.
Mráz přichází z Hradu
Michal Viewegh
Tak tohle, dámy a pánové, tohle už je diagnóza. Za mě rozhodně proto, že už Viewegha čtu jen z jakési nostalgie a jsem tak schopná překousnout i největší brak, co vyplodí (příkladem nechť je tato kniha). A za autora proto, že má jakýsi syndrom pejska a kočičky, když vařili dort a splácá tak dohromady páté přes deváté. Výsledkem je neuvěřitelná ptákovina, jakési volné pokračování Mafie v Praze, které jde až za hranice lidského chápání, zdravého rozumu a především vkusu. Nebylo to ani vtipné, ani poukazující na cokoli, čili úplně zbytečné.
Mafie v Praze
Michal Viewegh
Ach jo, zase se to čte skvěle, ale je to hrozná slátanina. Ovšem, autor přiznává už v úvodu, že postupoval metodou jakési koláže novinových ústřižků, ale že to bude až taková slátanina.. Jistě, nežijeme v nijak čisté a nepokřivené době a jistě, vesměs naši zemi ovládá partička mocných lidí, vesměs gaunerů, ale poukazovat na to tímto způsobem není úplně vydařené. Za mě osobně to hraničí až s parodií, kterou nejsem při sebelepší vůli schopna brát vážně… Už ani nevím, proč jsem dala tři hvězdy, asi že jsem měla hned přečteno a nenudila jsem se, výpovědní hodnota knihy je však nulová.
Prokletý ostrov
Dennis Lehane
Nejprve jsem viděla film a až pak jsem natrefila na knížku. Díky tomuto pořadí, které by bylo výhodnější opačné, jsem se bohužel připravila o ono šokující odhalení. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že knížka má skvělou atmosféru, kterou se vcelku statečně podařilo přenést i na filmové plátno. Avšak zatímco ve filmu si připadáte jako v nějaké tragikomedii, kde každou chvíli čekáte, kdy přijde snad i kouzelník, což má samozřejmě svou funkci, to se ale dozvíme až v závěru, v knížce se s ničím takovým potýkat nemusíte. A o to překvapivější by pak bylo ono vyústění. Možná vás k přečtení knihy přivede právě film, ale pokud váháte, zda nejdřív číst nebo vidět, určitě nejprve čtěte, stojí to za to.
Kecy mýho fotra
Justin Halpern
Tak tohle je hodně dobrý materiál, smála jsem se, až jsem se za břicho popadala. :) Primární účel téhle knihy je bavit a ten splňuje na jedničku s hvězdičkou. Taťka je prostě frajer, chodící zásobárna hlubokomyslných „prdelních mouder“, které se Vám rozhodně po pár stránkách neomrzí. Já bych takovýho „fotra“ rozhodně brala i s jeho „kecama“.
Světová válka Z
Max Brooks
K přečtení knihy mě přivedl film s Bradem Pittem, od kterého jsem moc nečekala (od filmu, ani od herce) a nakonec mě příjemně překvapil. Naopak od knihy jsem čekala, že bude mnohem mnohem lepší. Vyprávění formou rozhovorů vás časem omrzí stejně jako de facto žádná hlavní linka knihy. Je to prostě pelmel vyprávění o zombících a o tom, jak s nimi lidstvo různými způsoby v různých částech světa bojovalo. Popravdě moc nevím, odkud tvůrci filmu vytáhli děj, který má z knihy vycházet, ale budiž. Tentokrát je prostě film mnohem lepší než kniha.
Poslední stanice život
Ruth Klüger
Za mě osobně velmi, velmi těžká kniha plná smutku. Samozřejmě kniha o hrdince, která jako dítě prošla všemi možnými koncentračními tábory ani nemůže být jiná. Nicméně zatímco Primo Lévi ve své knize Je-li toto člověk své strádání a útrapy popsal bez jakékoli zášti, autorka Poslední stanice přistupuje ke čtenáři se značným despektem. Jako by člověk, který něco takového nezažil, nebyl schopen pochopit míru zla, které bylo způsobeno. Jistě, nezažila jsem to co autorka, ale právě knihy jako ta její mají lidem, jako jsme my ukázat, co se dělo očima přímého účastníka, aby se již nikdy takové zlo neopakovalo. Když si však čtenář během pročítání příběhu připadá jako by de facto byl viníkem všeho zla, nebo na druhou stranu hlupákem, který stejně nemůže pochopit, co se autorka snaží vyprávět, nač takovou knihu vůbec číst? Přesto dávám vysoké hodnocení, protože žijících pamětníků těchto krutostí ubývá, je tedy třeba zachovat a doporučovat alespoň ony „němé svědky“ jejich životů – knihy.
Náklonnost
Sarah Waters
Autorku jsem již několikrát chválila za její vypravěčský talent, ani dnes tomu nebude jinak. Watersová je skutečně zručný narativec, nic to ale nemění na skutečnosti, že většina jejích knih se co do příběhu řadí spíše k průměru. Náklonnost není oproti jejím ostatním dílům jiná. Je to zručně napsáno, krásně popsáno a vesměs bez pointy. Byť je obrovská snaha o jakousi zápletku, nakonec je vyznění spíše velmi liché než dechberoucí. Přesto je atmosféra knihy opravdu úžasná, jako by čtenáři přímo zbytněla před očima. Český překlad je navíc takřka dokonalý, stejně tak pěkná a propracovaná je i obálka. Jen ten příběh… Přitom i onen přístup ke dvěma rozdílným časovým osám z pera dvou různých vypravěček je moc pěkný, a byť se to na první pohled nemusí zdát, není nijak matoucí. Jen ten příběh… Watersová je výborná v tom, že si vždy vybírá zajímavou látku, kterou ale téměř nikdy není schopna dotáhnout do konce. Je to škoda, zatím jsem od autorky četla vše a až k nám dorazí její další kniha, opět si jí se zájmem přečtu. Už se ale moc těším, až o její příští knize budu moci napsat veskrze pozitivní komentář, dosud se mi to bohužel moc nedařilo.
Sebevraždy panen
Jeffrey Eugenides
No, co tohle bylo?!
Jednou za čas se mi povede vzít do ruky knihu, jejíž námět mě nadchne, nemůžu se dočkat, až začnu číst a nakonec zjistím, že celá kniha je jen nehorázný škvár o ničem. A proč to tady píši? Protože tahle kniha je přesně ten případ. Docela dobrý námět, který autor vůbec nevytěžil, naopak nudil brutálně dlouhými popisy de facto ničeho a stačilo mu na to “pouhých“ 240 stran. Bohužel jsem knihu dočetla, protože jsem se pořád snažila pochopit, o čem že je vlastně řeč a zároveň jsem pořád doufala, že se to zlepší. Nezlepšilo.. Autor vybil více jak půl rodiny s lehkostí uspávače hadů a stejně tak vás u toho stihl znudit. Nehledě na zcela nevysvětlené pohnutky hlavních hrdinek, které skoncovaly se svými mladými životy – proč? Nevíme a během knihy se rozhodně nedozvíme. A že snad by kniha mohla být metaforou úpadku americké společnosti? Nechme metafory, metaforami, protože i ty by se za takové podání sebe sama styděly.
Lunapark
Stephen King
Na první pohled se zdá, jakoby mistru Kingovi docházel dech. Od příběhu jsem tedy rozhodně nečekala letní romanci s detektivní minizápletkou, která byla navíc podána jaksi mimoděk. Autoři jako King, Irving a podobní „literární matadoři“ mají tu smůlu, že s každou další vydanou knihou od nich čtenáři očekávají nějakou senzaci, nebo další legendární veledílo. Toho se ale povětšinou nedočkají, protože fantazie a kreativita jednoho konkrétního člověka jednoduše není nevyčerpatelná. Za mě jednohubka, která moc nestojí za řeč, ale pro fanoušky samozřejmě nezbytnost.