timelady komentáře u knih
Hrůza hrůz. Knihu jsem četla/přetrpěla, jelikož se jednalo o povinnou literaturu k jednomu předmětu na mém oboru - byť nerada, ale kredity se prostě hodí, co si budem.
Kdybych mohla,tak svůj čas zainvestuji trochu jinak; třeba mlácením hlavou do zdi. Míra sebedestrukce by byla srovnatelná a ještě bych si výše zmíněnou aktivitu více užila.
Pak docent Plamínek má za sebou bezesporu bohaté zkušenosti na akademické půdě a ví, jak se v ní pohybovat. Veřejně publikovat posunování a odebírání stolečků jak žákům, tak kantorovi chce pořádnou dávku kuráže. To samé platí pro způsob seznamování již dávno zletilých osob v kroužku, ve kterém mají všichni jeho účastníci zavřené oči a natahují po sobě ruce. Sociální úzkost vítána.
S menším svolením Lego company bych si dovolila název změnit na "vzdělávání a seznamování osob ve věku od 3 do 99 let". Knihu shledávám natolik bezpředmětnou, že bych si raději přečetla Čtyři dohody a s nezaměnitelným přesvědčením ve svém hlase tvrdila, jak mi změnila život k lepšímu.
*Komentář se stahuje na celou publikaci, vyjma první části. Ta je určena vedení firmy a do toho nevidím. (I když se to dle mého laického názoru nijak neliší od zbytku knih zabívajících se stejnou problematikou, které jsou dostupné ve všech knihkupectvích)
Už od začátku knihy jsem měla pocit, že se celý děj (i autor sám) veze na vlně LSD. Bavila mě forma, jakou je dílo psáno, bavilo mě, jak aktér o sobě mluví jak v ich formě, tak i v er formě. Bavilo mě, jak se dej místy ubíral sem a zároveň tam, ale hlavně sehnat morfium.
Potřebuji více knih od polských autorů.
Tohle je přesně důvod, proč mám tolik ráda Fulghuma - je lidský. Velmi mi imponuje jeho přístup ke svým čtenářům a ještě nikdy jsem se nesetkala s knihou, která by mi byla natolik blízká více tím, jak vznikla než svým obsahem.
Čapkova dramata se pomalu (ale jistě) stávají mými oblíbenými literárními kousky. Proč jsem se jen tak dlouho odhodlávala k tomu, abych si je přečetla?
Za mě zatím nejslabší kniha, kterou jsem od Remarqua četla. Iritovala mě postava Joan, která je na můj vkus až moc hysterická. Samotný děj mě začal bavit až ve chvíli, kdy byla postřelena.
Snad jedna z nejlepších básnických sbírek, které jsem za poslední dobu četla. Nadšená, nadšená, nadšená!
S knihou jsem tak trochu bojovala, jediný důvod, proč jsem jí četla, bylo to, že Tim Burton bude Sirotčinec letos zfilmovávat (a znáte to; nejdříve kniha, poté až film).
Každopádně prvních cca sto stran mě těžce nebavilo, poté jsem se do děje ponořila, ale ke konci se moje pocity daly přirovnat k pocitům, které jsem měla ze začátku četby.
Za mě tedy průměrné tři hvězdičky - jedna kvůli tomu, že mám ráda válečnou tématiku, i když tady se to jen tak lehce naťuklo, další za tu časovou smyčku (i když dle mého si s ní autor mohl více pohrát a zakomponovat do děje), a na poslední hvězdičce se podílí zmiňovaný Tim Burton.
Nebo to je možná pouze tím, že na tenhle fantasy žánr nejsem moc stavěná, nicméně mi to místy přišlo trochu přitažené za vlasy, a naopak nějaké pasáže se mi zdály nedodělané.
Samotné jádro příběhu se mi velmi zamlouvá, nicméně mi zhruba prvních sto stran přišlo poněkud nudných. Navíc vzhledem k tomu, jak je v některých pasážích až moc detailně popsána situace (kdo co dělá, co se mu honí hlavou, kam se dívá apod.) jsem měla pocit, že autoři to spíše píší jako scénář a počítají s filmovou adaptací. Taky se mi kniha místy špatně četla, dle mého je tam až zbytečně moc krátkých vět (byla jsem už "rozjetá" a připravena, že se rozvine daná myšlenka či situace, a najednou jsem byla "nucena" to svoje rozvášnění stopnout).
A já mám možná radši Fulghuma přesně takového, jaký je v této knize a v Příbězích z tančírny Century; roztančeného, lehkého, laskavého a něžného :)
Jakmile se do knihy začtete, nebudete ji chtít dát pryč z ruky. Úsměvná a lehce naivní kniha.
Budu jako Hrdýbudžes a vytrvám.
Neuvěřitelně milá a dojemní kniha, smekám před autorkou a před její cestou k této knize. Obdivuji, co vše dělá pro tyto děti.
Silný a velice poutavý příběh, u kterého spolu s Ditou prožíváte hrůzu a děs v koncentračním táboře. Je však zde ukázáno, že kniha dokáže i tak ošklivé a ponuré místo udělat lepší, i když jen na chvíli.
Zatím nejlepší kniha, kterou jsem od Bukowského četla. Miluji jeho suchý humor a naprostou ignoraci jakýkoliv lidských pravidel.
Tuhle knihu jsem v podstatě přečetla na jeden zátah, bylo hrozně těžké odrhnout se od ní a nechat ji jen tak ležet ladem. Neuvěřitelně silná kniha, z některých detailnějších popisů se mi kolikrát zvedal žaludek. Je až děsivé, jak snadno, a na první pohled nenuceně, se člověk může propadnout do drogové sféry.
Rozhodovala jsem se, zda-li mám dát pět nebo "pouze" čtyři hvězdičky, poněvadž mě povídka Tělo místy trochu nudila a nezaujala natolik, jako Nadaný žák, ze kterého jsem byla unešena. Z tohoto důvodu jsem nakonec jednu hvězdičku ubrala, nicméně to nemění nic na tom, že King je král mezi horory.
První kniha, kterou jsem od něj a četla a kterou si mě i získal.
Kniha mi evokovala citát Anny Kareniny: "Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém."
Tohle bylo velmi bolestné čtení.
Louis svá dětská léta a dospívání popisuje pohledem zmateného dítěte, které se snaží porozumět jinakosti, kterou pro ostatní je.
Kniha pro mě byla velmi emočně silná. Určitá rezignace, ke které částečně Louis během života na venkově přistoupil, aby se uchránil, je tak prostá a křehká a já si nedovedu představit, jak náročné to pro něj muselo být.
Úleva, kterou popisuje po přestěhování se do většího města, je hmatatelná. Lidsky doufám, že se má Louis dobře.
Nejedná se o literární veledílo, ale zpověď (v sobě samém) ztraceného dospívajícího mi přišel natolik silný, že si pět hvězd zaslouží.