Tom Riddle komentáře u knih
Jak napovídá popis obsahu knihy, Hra o trůny skončila pro většinu postav obrovskými a šokujícími cliffhangery. Můj komentář ke Střetu bude tedy pochopitelně obsahovat spoilery k první knize.
Eddardova poprava byla impulzem, který rozdělil celou říši na původní frakce, a o místo krále se začal zajímat nejeden uchazeč. Vyjma Joffreyho Baratheona, domnělého (avšak my víme, jak to bylo..) syna krále Roberta, si zálusk na trůn dělá taky jak zákonný nástupce Roberta, jeho starší bratr, chladný a neoblíbený Stannis, tak Robertův mladší bratr, všemi milovaný charismatický Renly. Zákonnou nástupkyní na trůn je ovšem poslední přeživší z rodu Targaryenů, Daenerys za bouře zrozená, matka draků. A do toho všeho se nynější Pán Zimohradu, Robb Stark, odpojil od říše a jmenoval sám sebe králem severu. Za koho se vznešené rody postaví? Vypuká Bitva pěti králů, ve které každý ukáže svou barvu.
Ve Střetu králů Martin pokračuje v zajetém systému, který se mu dobře osvědčil v prvním díle, prostřednictvím několika vypravěčů střídá místa a události dění. Pocitové rozdíly mezi jednotlivými vypravěči se tady ovšem bohužel místy stírají.
Martin dál pokračuje se všemi (živými) vypravěči z jedničky, a protože se děj rozšiřuje o nová místa, přidává k nim Theona (ano, byl v jedničce, a tady povýšil na vypravěče) a k němu postavu docela novou, mořského vlka Davose, který slouží králi Stannisu Baratheonovi.
I Střet králů pořád takřka dokonale funguje ve chvílích, kdy se "hraje o trůny", do vývoje příběhu ovšem již velkou měrou zasahuje magie, v jedné chvíli mnohem víc, než by mi bylo milé. Nelíbí se mi fakt, že Hra o trůny sama sebe ustanovila jako takřka realistické civilní politické drama, do kterého pak může zasáhnout magie a obrátit všechno vzhůru nohama. Samozřejmě nejde o žádné deus ex machina, protože s magií do jisté míry pracoval příběh od začátku, ale mě osobně to zamrzí a výsledný dojem knihy to trochu kazí.
Ve výsledku se jedná o kvalitní pokračování Hry o trůny, které mě určitě namlsalo na díl další, nemůžu však říct, že by Hru o trůny převýšilo, bohužel právě naopak.
Borogravia je svérázná zemička, která ze všeho nejradši poslouchá zákony šíleného boha Nugáta, následkem čehož se vrhá do jedné války za druhou. Problémem je jaksi to, že borogravským už došli všichni muži. Ve snaze najít svého bratra se tak do války v přestrojení za chlapce vydává odvážná dívka Apolena, a ani se nemusí moc snažit s kostýmem, je totiž plochá jako prkno, stačí ostříhat vlasy. A nesmíme zapomínat na pár ponožek.
Podivný regiment je tak trochu duchovním pokračovatelem Pravdy, v tom smyslu, že ze tří čtvrtin se jedná o úplně nový příběh, který slouží především jako komentář společenských problémů, a z jedné čtvrtiny je to návštěva starých známých postav, v tomhle případě shodou okolností postav z Hlídky a novinářů z Ankh-Morporské komety. Ta jedna čtvrtina funguje na jedničku, ve společnosti Sama Elánia, Anguy a Otto Schrecklicha se vlastně ani nemusí moc dít, abych se příjemně bavil, s těmi zbývajícími třemi je to bohužel horší. Pratchettova variace na Legendu o Mulan, Johanku z Arku a všechny možné další válečné a feministické příběhy má sice celou řadu úsměvných a milých momentů a občas nadhodí zajímavé téma k zamyšlení, jako celek se ovšem často zoufale vleče, a nejednou jsem se musel do čtení nutit. Na vině toho není feministické vyznění knížky, ale spousta hluchých a opakujících se částí.
Je nicméně pravdou, že téma emancipace bylo vždycky nedílnou součástí folklóru Zeměplochy, ať už v příbězích o čarodějnicích nebo nověji o Toničce Bolavé, a ty všechny odvádějí stejně dobrou, ne-li lepší, práci v jeho začlenení, a navrch čtivější formou. Podivný regiment je tak jedním z oněch nešťastných dílů mezi třemi a čtyřmi hvězdami, jehož přečtení nelituju, ale znovu se do něj nejspíš pouštět nebudu.
PS Nepíše se mi to úplně lehce, obzvlášť s ohledem na to, že je to právě pár týdnů od smrti pana Kantůrka, k němuž chovám obrovský respekt, ale celou knížku mě vyloženě rušila diskutabilní volba překladu Private Perks/Parts do vojína Zpěváčka/Čuráčka, nějak mi to nesedělo do vždycky laskavého tónu Zeměplochy.
Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Noční hlídka, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Svobodnej národ, Stráže! Stráže!, Sekáč, Úžasný Mau®ic a jeho vzdělaní hlodavci, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Podivný regiment, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky
Tonička Bolavá není obyčejná devítiletá holčička. Když se v její rodné Křídě začnou dít podivné věci (jako například výskyt pohádkových příšer a modrých pidimužíků), rozhodne se všemu přijít na kloub, i kdyby měla použít svého batolecího bratra jako živou návnadu.
Série o Toničce Bolavé se možná na První pohled jeví, že ani nepatří do Zeměplochy. Při zapojení Druhých myšlenek o tom ovšem nemůže být pochyb. Je jiná, ano, ale jakpak by nebyla, když je prvním (ačkoli vlastně druhým po Mauricovi, který je ovšem samostatným příběhem) plnokrevným přírůstkem do série, který cílí na mladší čtenáře. Tomu se podřizuje stavba příběhu, který je jednodušší, protože zkrátka nehraje prim. Všechno ostatní je ale typická Zeměplocha. Tonička Bolavá se na věci dívá svým vlastním pohledem, svým zvláštním uvažováním. To je motiv, který se celou Zeměplochou vine takřka od začátku (počínaje Esk v Čaroprávnosti, pokračujíc Zuzanou), a stejně jako všem předchozím, i dílům o Toničce dodává nádech nenucené emancipace a něžné poetičnosti. Ta se projevuje především ve chvílích, kdy Tonička láskyplně vzpomíná na zesnulou babičku Bolavou. Nedílnou součástí je potom praštěný humor, kterého se i tady dostává dosyta. I do sýra.
Nemůžu ovšem nezmínit podstatný problém, a soudě dle okolních komentářů půjdu asi těžce proti proudu, ale jak si obvykle překlad Zeměploch vychvaluju, nářečí Nac Mac Fíglů mi přijde jako solidní přešlap vedle, obzvlášť s ohledem na fakt, že série o Toničce je určená mladším čtenářům. Upřímně jsem význam mnohých vět musel nekonečně luštit, a občas s frustrací nakoukával do anglického originálu, kde, světe div se, Nac Mac Fíglové mluví poměrně srozumitelnou angličtinou, psanou skotským "přízvukem." Táhne mi to jinak velice dobrý díl Zeměplochy dolů. Uvidíme, jestli si na to nakonec nějak zvyknu, jestli to v dalších dílech bude utlumenější, nebo jestli budu příště psát komentář o přírůstku do série Tiffany Aching.
Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Noční hlídka, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Svobodnej národ, Stráže! Stráže!, Sekáč, Úžasný Mau®ic a jeho vzdělaní hlodavci, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky
Co zbývá hrdinovi, který dokázal všechno, co kdy dokázat chtěl? Snad jedině vzepřít se samotným bohům.
Netradičně krátká Zeměplocha zaslouží netradičně krátký úvod, však taky patří k dílům s tou nejjednodušší zápletkou. Není zřejmě náhodou, že svým příběhem i jeho pointami do jisté míry reflektuje situaci celé série. Zeměploše totiž do samého konce pořád zbývá pěkný kus cesty, po Carpe Jugulum (čarodějky) a Zloději času (Smrť a Zuzana) ovšem svou labutí píseň zpívá i nedobrovolný hrdina Mrakoplaš, a to hned v "crossoveru" s hlídkou, prostřednictvím vždycky nadšeného kapitána Karotky. I to je podivně příhodné, neb Hlídka přebírá pomyslnou štafetu a zůstává poslední velkou zeměplošskou partou, na kterou ještě několik velkých příběhů čeká.
Ač osobně považuju za nejsilnější období Zeměplochy druhou desítku, prakticky každý z dílů v té třetí ve mně vyvolává silnou nostalgii, a ani tenhle není výjimkou. I když se takřka všechny jeho díly (s výjimkou Zajímavých časů) řadí k těm slabším, Mrakoplaš se mi za ty roky strávené na Ploše dostal pod kůži, a chvíle, ve které konečně s otevřenou náručí přijímá svůj hořký osud, mi vykouzlila úsměv na rtech i slzu v oku. Díky za obojí.
Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Stráže! Stráže!, Sekáč, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky
Auditoři, pomyslní účetní zeměplošského vesmíru, nemají rádi život. Ten je totiž nepředvídatelný, a nepředvídatelnost je nutno za každou cenu vymýtit. Už se o to pokusili dvakrát, zatím vždycky neúspěšně, neb jim v cestě stojí Smrť a jeho neohrožená vnučka Zuzanka, pardon, slečna Zuzana, je ovšem jenom otázkou času, kdy se jim to konečně podaří. Get it?
Zloděj času je zajímavou hříčkou v rámci série, prvních cca sto stránek je pro mě totiž prakticky bezchybných (obzvlášť představení všech důležitých nových figur, hostovačka jedné z mých milovaných čarodějnic a první opětovné shledání se Smrtěm a Zuzanou), jedná se o povedenou parodii na akční filmy, která je nesmírně barvitá a kreativní, a auditorka s lidskou tváří Myria LeJeanová se bez potíží řadí mezi ty lepší (ne-li vůbec nejlepší) záporáky plochy, příběh se někdy v polovině ovšem podivně rozmělní a mnohdy jsem měl skutečně potíž si představit, co se to tam vlastně sakra děje. Možná je chyba na mojí straně, nicméně to se mi u Zeměplochy předtím stalo snad jedinkrát, a to u Pyramid.
Výsledkem je tak u mě díl, který mě velice bavil, příležitostně frustroval, občasně dojímal nostalgickou atmosférou, a nakonec zanechal s pocitem, že i když to vlastně bylo hrozně fajn a celkově se Zloděj řadí k tomu lepšímu konci, takoví velikáni jako Smrť se Zuzanou si pro svoje velké finále zasloužili přece jen o maličko víc.
Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky
Královna Lancre, (netakdocelaex-) čarodějka Magráta povila dcerku, a se svým mužem, králem Verencem pořádají velkou slavnost k jejím křtinám. Na ní nesmí chybět jednak sabat ve složení Bábi-Stařenka-Anežka, taky je ovšem potřeba pozvat všechny vznešené rodiny z dalekého okolí, ač takhle zpětně možná byla chyba pozvat si do zámku upíry...
Třiadvacátá Zeměplocha je povedenou labutí písní mojí nejoblíbenější Zeměplošské party (ani vynikající hlídka u mě nestřílí do černého tak často jako Lancreské čarodějky), a jenom těžce se mi s nimi loučí. Dialogy mezi Bábi, Stařenkou a Magrátou (+ potažmo Anežkou, byť v menším měřítku) jsou pro mě nesmrtelnou záležitostí, která vždycky rozveselí, ať už sabat zrovna zápasí s jakýmkoliv soupeřem. V Carpe Jugulum jsou jím upíři, kteří jsou součástí zeměplošského folklóru prakticky od začátku, ale až tady konečně hrají zásadní roli. Mr. Pratchett prostřednictvím moderní rodinky hraběte Strakupíra paroduje a na hlavu převrací všeljaká klišé s upíry spojená, a ač se jedná o vtipem narvané čtení, Strakupírovi jsou zároveň působivým oponentem dokonce i pro nezlomnou Bábi.
Nejedná se o nejlepší díl čarodějek, při přímém srovnání pro mě dokonce vychází za jeden z těch slabších (čarodějnických, nikoli celkově), a není to ani záležitost výrazně hluboká (narozdíl od například Hrrr na ně či Malých bohů*), zároveň ale vynikající linkou omniánského mnicha Mořihněva Ovíska dává vzpomenout právě na ně*, a je prakticky k nezaplacení, když svižná a čtivá řachanda má navíc i nějakou přidanou hodnotu.
Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Sekáč, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky
Na Zeměploše leží odhadem nějakých 8888 tajemných míst, v jednom z těch nejtajemnějších, Holy Woodu, potom sídlí duch něčeho, co se dá popsat jedině jako vábení slávy. Pratchett od začátku série paroduje všechno možné, bylo tedy jen otázkou času, kdy se pustí do parodování filmového průmyslu, a jak se mu to podařilo?
Za sebe musím bohužel říct, že nijak zvlášť. Navzdory faktu, že poprvé představuje některé z nejzábavnějších postav celého univerza (konkrétně tři si zaslouží zmínku, a sice hrdinný (ne)mluvící pes Gaspoda, první stálejší arcikancléř Neviditelné Univerzity Vzoromil Výsměšek a konečně stařeček v opancéřovaném vozíku, Rumpál Žička, boží překlad, mimochodem!) a zároveň do děje zapojuje ve větším (prodavač pochybných párků A.S.P. Kolík) či menším (seržant Nóblhóch) měřítku některé staré oblíbence, jedná se pro mě o zatím vůbec nejslabší přírůstek do zeměplošské historie.
Příběh opětovně recykluje už známou formulku, tentokrát zkrátka jenom využívající filmové téma, a do ústřední role staví nezajímavou postavu herce/mága/nejlínějšího člověka světa, Viktora Grýnbauma. Není to žádná bída, vedlejší postavy zachraňují, co se dá, a vtipů je tu pořád plno, jenom jsou dohromady upíchnuté nití slabší, než bývá standardem, a proto tak Zeměplocha poprvé balancuje na tenké hranici tří a čtyř hvězd.
Mort, Soudné sestry, Čaroprávnost, Stráže! Stráže!, Lehké fantastično, Erik, Barva Kouzel, Magický prazdroj, Pyramidy, Pohyblivé obrázky
Jak už je tradicí, můj komentář k Hostině pro vrány bude obsahovat spoilery k předchozím dílům a počáteční situace tohoto dílu, čili pokud je nechcete vědět, nečtěte. Bouře mečů se dramatickým způsobem zbavila některých z největších figur na šachovnici, zrušila dlouholeté aliance a vůbec převrátila celou západozem vzhůru nohama. Otázkou zůstává, co se po takové bouři bude dít. A přesně tomu se věnuje Hostina.
Martin tentokrát porušil svůj zaběhlý systém vyprávění, a k dějovým linkám už stávajících vypravěčů do celého příběhu zapojil další dvě, které nechává vyprávět prostřednictvím různých vypravěčů. K tomu směřuje moje největší výtka (a důvod, proč nedávám pět hvězdiček) k Hostině. Píseň ledu a ohně byla vždycky komplikovaná, co do vzájemného napojení postav a linek, a inkoherentní vyprávění dvou složitých nových linek tomu nijak nepomáhá. To zamrzí o to víc, že ony linky jako takové jsou vlastně docela zajímavé a zábavné.
Jedna se zaměřuje na rod Greyjoyových a události na železných ostrovech (s vypravěči Ašou, Auronem a Victarionem), další na prozatím nepříliš prozkoumanou rodinu Martellů z Dorne (s vypravěči Areo Hotahem, Arysem Oakheartem a Arianne Martell), v obou případech pak na jejich ambice a plány na znovuzískání ztracené moci ve chvíli, kdy vlivem událostí z Bouře mečů říše strádá.
Ve starých známých zavedených linkách ale všechno klape jako na drátkách a bez výjimky baví, tentokrát i u Samwella s Aryou, kteří v Bouři mečů tak docela nefungovali (prvnímu chyběl spád, u druhé bylo příliš vaty). K vypravěčům se (konečně!!) připojuje Cersei, která po dosažení svých vytoužených cílů přebírá vládu nad celou říší po svém zesnulém otci, Jaime se po svém prozření dál snaží vykoupit svojí duši, Brienne (rovněž povýšená do role vypravěčky) se na jeho příkaz pokouší splnit nesplnitelný úkol, tedy nalézt a ochránit zmizelou Sansu, která se zatím pilně pod vedením Malíčka učí pravidlům hry o trůny, zatímco Sam je na pouti do Citadely mistrů a Arya hledá sama sebe ve světě, kde jí (alespoň jak si myslí) nikdo nezbývá.
Pozorným jistě neuniklo, že ve výčtu chybí hned několik vypravěčů, kteří události Bouře přežili. Ano, je to tak, tentokrát se nedočkáme Daenerys, Tyriona, Brana, Jona Sněha nebo Davose, přičemž alespoň první dva ze jmenovaných jsou diskutabilně nejsilnější vypravěči. Zdánlivě je to škoda, ale faktem zůstává, že spojit tolik silných a komplikovaných linek do jedné knihy by zřejmě bylo trochu příliš, a tak rozhodnutí rozdělit si knížky podle dějových linek a ušetřit si ony vypravěče do Tance s draky bylo zřejmě správné.
Kdesi v hlubinách oceánu se probudil Zlojroj, prastará zlovolná síla, která je jako magnetem přitahována ke všemu mocnému. Tou dobou se někde v horách Tonička Bolavá seznamuje se skutečností, že už v jedenácti může svými schopnostmi konkurovat lecjaké dospělé a zkušené čarodějnici. Problémy na sebe nenechají dlouho čekat, zvlášť když nátlak vrstevníků může představovat větší překážku, než nesmrtelný nepřítel.
Klobouk s oblohou úspěšně pokračuje v zeměplošské tradici druhých dílů. Všechno, co dělal Svobodnej národ, dělá taky, jenom je větší, vtipnější a zábavnější. Národ sice měl typické motivy a crossovery se známými zeměplošskými postavami, jinak ale působil jako samostatná kniha. Až v Klobouku Tonička definitivně zapadá do folklóru Plochy, a to jak díky většímu prostoru pro Bábi, tak díky jejím čarodějnickým vrstevnicím. Vyznívá proto jako Nová generace čarodějek, což je pro mě osobně vynikající zpráva. Čarodějky byly vždycky mou nejoblíbenější partou, a příhody Toničky si naštěstí zachovávají jejich odlišný, lehce poetický a mystický nádech, který mi u ostatních hrdinů chybí.
Zároveň musím s potěšením konstatovat, že party Mac Nac Fíglů se mi četly MNOHEM líp než v Národu, netuším, jestli jsem si snad zvyknul nebo někdo z vydavatelství přehodnotil názor, ale konečně jsem si zase liboval nad krásným překladem, velké díky za něj.
Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Noční hlídka, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Klobouk s oblohou, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Svobodnej národ, Stráže! Stráže!, Sekáč, Úžasný Mau®ic a jeho vzdělaní hlodavci, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Podivný regiment, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky
Mauric je inteligentní kocour, který má na víc, než hledat svůj příští oběd v odpadkovém koši. Má kolem drápků omotaného svého "páníčka" a tlupu spolupracujících krys, a především má plán. Jak už to ale bývá, plány jsou tu od toho, aby se kazily.
Další samostatná Zeměplocha si narozdíl od posledních několika předchozích nebere na paškál žádné závažné téma jako náboženství nebo svobodu slova, tentokrát se jedná "jenom" o parodickou variaci na známý příběh pro děti. Nebyl by to ovšem Terry Pratchett, kdyby pohádku nezkřížil s něčím neočekávaným, v Mauricově případě s válečným románem (z pohledu krys!). Výsledkem je díl, který je od všech ostatních odpojený možná úplně nejvíc, nicméně mu to není nijak na škodu, a pořád se jedná o vysoce čtivou a příjemnou záležitost. A takových milých a veselých knížek je někdy potřeba.
Čarodějky na cestách/Malí bohové, Mort, Hrrr na ně!, Soudné sestry, Pravda, Muži ve zbrani, Zajímavé časy, Těžké melodično, Dámy a pánové, Nohy z jílu, Maškaráda, Carpe Jugulum, Čaroprávnost, Zloděj času, Stráže! Stráže!, Sekáč, Úžasný Mau®ic a jeho vzdělaní hlodavci, Poslední hrdina, Lehké fantastično, Erik, Poslední kontinent, Barva Kouzel, Otec prasátek, Magický prazdroj, Pyramidy, Pátý elefant, Pohyblivé obrázky
Smutná a bolestivě upřímná zpověď nádherné ženy, které role proslulé Ledovky Nelle, dokonalé na povrchu a bouřlivě trpící pod ním, sedla snad víc, než by kdo tušil. Boj s váhou, se sexualitou a se sebou samým. Setkal jsem se s názorem, že Portia de Rossi zřejmě musí být velice povrchní a hloupá žena, když tohle je to nejlepší, na co se zmůže ve svém memoáru. Nesouhlasím. Samozřejmě, veliká část knížky se věnuje jednomu a tomu samému problému, on dotyčný ovšem zřejmě nerozumí tomu, že se jedná o psychický problém, nikoli o nějakou povrchnost či marnivost. Mimochodem, hrozně nerad kritizuju číkoliv překlad, ale tady se tomu nemůžu vyhnout, jelikož (a navíc je to tak trochu spoiler, čili nečíst, pokud si nechcete nic prozradit...) samotný závěr vyznívá hodně doztracena. Portia se v anglickém originále svěřuje s tím, že tím úplným dnem pro ní byl okamžik, kdy jí byl diagnostikován lupus, závažné autoimunitní onemocnění, které může mít za následek i smrt. V českém překladu ovšem Portiu k smrti vyděsila (byť jakkoli nevzhledná a nepříjemná) lupenka.
OBSAHUJE SPOILER!!! Co v první knize Lindsay jakžtakž zvládl, tady neustál. Jediným pozitivem zůstává mnohem temnější osud knižního seržanta Doakese oproti jeho televiznímu protějšku.