triatlet komentáře u knih
Pasáže místy fejetonové, občas zbytečné (autorka píše víc o svých žaludečních problémech než o psovi; případně komentuje politickou situaci), občas naivní (výběr chovatelky, neznalost úpravy plemene).
"Jsou chvíle, kdy ztratit vše je ta jediná možnost, jak něco zachránit."
Matěj Šindelář byl legendou. Fabrizio Silei legendisticky zpracoval krátký příběh gradující smrtí Matěje Šindeláře a jeho milenky a umně ho zasadil do období po anšlusu Rakouska.
Ilustrace navozují dobovou atmosféru.
...............................................................
Sváteční počtení 24.12.
ESARINTULOMDPCFBVHGJQZYXKW
ESARINTULOMDPCFBVHGJQZ
ESA
ESARINTULOMDPCFBVHGJ
ESARI
ESARINTULOM
ESA
ESARINTULOMDPCFBV
E
Jednoduché uvěřitelné příběhy ze zvířecí říše. Velkým kladem jsou ilustrace Antoníka Šplíchala i pestrá slovní zásoba
Na Terezu (http://www.csfd.cz/film/7256-terezu-bych-kvuli-zadne-holce-neopustil/prehled/) příběhy Hopa a Boba nemají. Nelíbilo se mi zarámování zbohatlickou rodinou. Samotné příběhy jsou více (mateřská školka), či méně úsměvné.
Ilustrace Lenky Procházkové jsou skvělé.
Svěží komedie. Četl jsem překlad Břetislava Hodka. vydání z r. 1970.
Vtipně působí břitký jazyk v dialozích Betrice a Benedetta. Legrační je kritika "mužů zákona".
BEATRICE (s. 13)
"Copak může arogance zemřít, když ji živí tak vydatnou stravou, jako je signor Benedetto? Sama zdvořilost mění barvu, když vy se objevíte."
MOCHNA (náčelník městské bezpečnosti)
"Ty nemáš vůbec rezervaci před mou funkcí? Ty nemáš rezervaci ani před mým stářím? Proč tu není kostelník, aby to dal do zápisu, že jsem vůl! Ale sousedi, pamatujte si to dobře, že já jsem vůl; i když to v zápise není, nezapomeňte, že já jsem vůl. Nene, ty šibeničníku, to ty jseš devótní, to se ti dokáže svědecky. Já jsem chytrouš, a co víc, já jsem funkcionář, a co víc, já mám dům, a co víc, já jsem fešák, jaký se v Messině hned tak nenajde; a já znám zákon, víš; a já mám taky dost peněz, víš; a já jsem taky o hodně přišel, víš? A já mám dva pláště a mně sluší všecko. Odveďte ho! Proč to jenom není v zápise, že já jsem vůl!"
Vieweghova Křižovatka nabízí neoriginální paralelní pohled muže a ženy na stejnou situaci. Přesto je z uvedených povídek nejzapamatovatelnější...
I když je námět zajímavý, tak osudy postav jsou vzhledem k dlouhému období a k historickým událostem zachyceny průměrně, útržkovitě.
I když je příběh předvídatelný, tak vyprávění je zachyceno zajímavě. Osudy Willow, její postřehy a způsob vyprávění mě zaujaly. Všechny postavy, které mají vazbu na Willow, jsou originální.
Líbila se mi paralela slunečnice a Willow: "Brzy budu mít zahradu plnou slunečnic, ale za pět týdnů se bude muset osázet znova něčím jiným. Připomíná mi to vlastní situaci. To, co zasázíme do země příště, musí vydržet déle. Teď jsem taky taková slunečnice. Jsem tu sice jen dočasně, ale zakořeňuju do země pod sebou. Zahrada mě nutí k zamyšlení nad mou vlastní situací."
Strhující příběh s řadou číselných symbolů (nejen 6.6.44, ale i svatba Kleinburgerových - odkaz na Kohoutovu první svatbu?). Výborné charakteristiky postav.
Dojemný (nejen) klukovský příběh s krásnými obrázky.
Pavel Vencl promoval v r. 1939, takže teoreticky by se mohl dožít i sametové revoluce.
Hrůzná představa.
Za to, že autor u Útěku do pekel nepřiznal, že už publikoval jako Vzpomínky jednoho lumpa, hodnotím odpadem.
Líbivé obrázky. Možná "kniha" v Norsku vyšla jako brožura Besipu...
VELKÝ GATSBY: Díky filmu jsem si vybavoval obrazy prostředí, které Fitzerald popisuje. Zajímavě podal vnitřní monology hrdinů. Nenudil jsem se. Okázalost zachytil ve stylu Hostiny u Trimalchiona (http://www.databazeknih.cz/knihy/hostina-u-trimalchiona-21739). Samostatně bych hodnotil ****, ovšem začal jsem číst navazující (nedokončený) příběh POSLEDNÍ MAGNÁT a v něm jsem se ztrácel, nudil mě. Vysvobozením byly poslední dvě stránky, na nichž bylo sdělení, jak si autor představoval dokončení románu... Samostatně maximálně **.
U Murakamiho prší pijavice, u Březinové lišky... Takováto výchova dětského čtenáře mi přijde nesmyslná. Takže ve třetím úkolu by autorka mohla soutěžícím konkurovat, ale celkově kniha působí nesourodě, bez zásadního poselství. Občas zaujmou slovní hříčky. Naopak kouzelníkovy veršované promluvy působí nesmyslně. Kvido a Hugo vystupují skoro stejně. Nesmyslný příběh o Eliášovi a lišce nezachrání ani kresby Heleny Zmatlíkové.
Ve vzpomínkách Jindřich Mann střídá sen s realitou, prolíná různé příběhy, místy opakovaně popisuje stejnou situaci. Jazykově sice brilantní, krásné metafory, bohatý jazyk, na druhé straně vedle rodinných příslušníků vystupují bezejmenní G., kamarád P. ...
Autor se zajímavým způsobem dívá na historii 20. století (nacismus, židovské transporty, odsun Němců, pražské jaro). Dějová linka je potlačena osobními črtami.
Jedenatřicet příběhů, které nejen pobaví, ale vedou k zamyšlení. Většina příběhů má výraznou pointu. Autor zdařile pracuje s názvem souboru a v úvodu každé povídky vypravěč oslovuje čtenáře, jako by byl v jeho bezprostřední blízkosti.
Jazykově i stylisticky pestré.