triatlet komentáře u knih

Petr Horáček je mistr synestezie: barevný příběh skrývá poselství o světě, který není černobílý. Vnímavý čtenář slyší velrybí píseň, cítí jak radost tučňáků z mrazivého počasí, tak šimrání slunečních paprsků.

25 30.11.2019

Žil byl jeden nadaný spisovatel. Dnes ho čtenáři, ale i diváci znají především jako autora televizních pohádkových seriálů. Ale už na začátku své tvorby napsal sedmnáct rozpustilých příběhů.
V Macourkových moderních pohádkách sice chybí princezny, vodníci a čarodějové, ale nechybí vtip, laskavost a poučení.
Příběhy jsou krátké, svižné, legrační. Ilustrace Bohuslava Habarta se k rozpustilým příběhům hodí.

25 10.08.2019

Informace o filmu Klec od dvojice Marek Epstein a Jiří Strach mě motivovaly půjčit si knížku Odměna.
Čtenář sleduje ve čtyřech částech (Prsten, Dopisy, Peníze, Odměna) osud Vladimíra Brázdila. Jakkoli jsou pohnutky hlavní postavy nemorální, autorka napínavým způsobem zachycuje příčiny a následky Vladimírova jednání.
Je zajímavé a napínavé sledovat, jak se Vladimír zaplétá do svých intrik, jak se sám mění a vyvíjí se jeho vztah k okolí.
Autorka velmi dobře zachytila soudobé poměry (šeď nastupující normalizace).
Slangový výraz fiňáry má posunutý význam - místo chytrost vyznívá jako peníze. Je ovšem možné, že si Vladimír význam popletl sám, protože zaměňoval kombinaci a komplikaci.
Zajímavě jsou zvolené první a poslední věta.

"Jako už tolikrát měl náhle pocit, že není jeden, ale dva, a ten druhý, že si v něm přemýšlí sám a po svém a bez něho. Jsem třeba dvojčata v jednom, napadlo ho. (...) Někdy sám sobě docela nerozuměl a některé svoje nápady a počiny si nedovedl vysvětlit. Jako kdyby někdo v něm jednal nezávisle na něm a na jeho vůli, nezávisle dokonce i na jeho přáních. Napadlo ho, že čím je starší a zkušenější a víc o světě a o životě ví, tím víc by měl životu rozumět a vyznat se v něm. Shledal však, že je tomu právě naopak. (s. 66)

25 30.07.2019

Když jsem koupil na základě anotace knížku Kdysi, netušil jsem, že mě série o Felixovi tak zaujme.
Když se krčila několik měsíců mezi knížkami, které jsem měl připravené jako dárek.
Potom, co jsem přečetl Když, objednal jsem hned další díl - Potom.
Když jsem přečetl Potom, psal jsem do nakladatelství, kdy plánují vydat pokračování.

Když se začtete do Když, ocitnete se na cca tři hodiny kdesi v Polsku na sklonku války.
Morris Gleitzman podobně jako v Kdisi a Potom seznámí Felixe s vrstevníky, ale i s dospělými soupoutníky. Vzhledem k všudypřítomné smrti nepřekvapí umírání blízkých, ale způsob, jakým se s ním Felix vypořádává.
Zajímavý je motiv rodičovství. Potěší oddanost Richmal Cromptonové. Absence Felixovy průpovídky "Copak to nechápete?" nechybí.
Felixův příběh je jako kompas. Těším se, jakým směrem se bude ubírat pokračování.

"Příběhy nám někdy dávají naději." (s. 110)

"Nic není tvrdší než diamant. Snad jen s výjimkou nacistického srdce." (s. 136)

"Sny jsou jako příběhy. Máme je ze stejného důvodu, jako máme příběhy. Aby nám pomáhaly věci pochopit a srovnat se s nimi." (s. 204)

"Moje kamarádka Zelda jednou řekla, že slzy slouží k oplachování lásky, aby nám nezatuchla." (s. 205)

25 10.04.2019

"TAKŽ ETEDYŠ ŤAST NOUC ESTU ANAS HLEDA NOUV KRA JI NĚS NŮ"

Otevřete létací dveře do Krajiny snů, s panem Pusínkem a Malým Alenášem zažijete jazykové dobrodružství. Text si vychutnávejte, nespěchejte, uspěchanost, ta
k úspěchu nevede.
Líbí se mi výchozí ilustrace Stanislava Kolíbala na začátku jednotlivých kapitol.

25 06.04.2019

Prostřednictvím televizních obrazovek nás pravidelně navštěvuje. Působí jako kamarád z dětství.
Když jsem byl v první třídě, měl o Vánocích premiéru film Jak vytrhnout velrybě stoličku. Pamatuji si, že jsem jeden řádek v písance věnoval Tomáši Holému :-)
Jeho herecké kouzlo přesahuje čas.

Bohužel knížka o Tomáši Holém je špatná. Na první pohled sice zaujme obálkou, ale její čtení mě doslova bolelo. Už když jsem v prosinci knížkou listoval v knihkupectví, styl psaní mě nezaujal.
Autor popisuje Tomášův osud z několika pohledů - očima Tomáše, využívá vzpomínání vlastní i spolužáků. Ale sám se ztrácí, kdo je kdo. Například na jedné stránce popisuje fotografie 2x neutrálně, jednou z pohledu Tomáše:
- Potěšený Tomáš s oceněním
- Tomáš a František Němec na předávání Zlatého krokodýla
- Je mi jedenáct let (u Tomášovy fotky taková popiska působí absurdně)
Autor se vyjadřuje velice neobratně.
„Tátova maminka a moje babička…“ (s. 18) – opakovaně takhle rodinné příslušníky zdvojuje.
Slovní zásoba je chudá, opakované použití některých slov ruší.
„Režisérka Marie Poledňáková k tomu dodává: (kurzíva) Když jsem to slyšela i viděla… říkala jsem si, že jsem si doteď myslela, že jsem natočila jemnej, křehkej příběh, a ona to bude komedie! (konec kurzívy) Chce se jen dodat, že očekávanou něhu, jemnost, křehkost a cit Tomáš dodal, ale navíc spolu s obrovským klukovským rošťáctvím, zábavnou roztomilostí a vlastním humorem.“ (s. 29)
Korektorovi unikla chyba ve slově „zůčastněný“ (s. 29).
Uvozovací věty u výpovědí pamětníků jsou pouze formální. Přímé řeči jsou sáhodlouhé. Působí jako otrocký zápis z diktafonu. Obsahují hovorové koncovky, opakující se informace. Aktéři se v přímým řečech dokonce přou o tak „podstatné“ věci jako je typ auta, kterým jezdili.
Celý text působí nudně, natahovaně. Z fádních informací (o značce cigaret, které kouřila Lucie Bílá) vystupuje pouze pár střípků – o Tomášových psech, o jeho vztahu k četbě, k historii a k podepisování fotek.
V závěru autor věnuje 10 stran povrchním reprodukcím filmů, ve kterých Tomáš hrál.
Při čtení jsem si říkal, jak by na tuhle nepovedenou knihu, která získala cenu čtenářů (!), reagoval Tomáš. Neubráním se napodobení jedné scény z filmu Jak velrybě vytrhnout stoličku.
Tomáš jede vlakem, otevře knihu a dostane se do tunelu, kde je tma. Po vyjetí z tunelu jen nepřítomně zírá a oslovuje čtenáře: „No lidi?!?“

25 16.02.2019

Potom, co jsem přečetl Kdysi, jsem věděl, že chci číst další Felixovo vyprávění.
Těžko lze napsat, že jsem se těšil, protože jsem věděl, že to vyprávění bude opět o válce, o stíhání nevinných...

"Proč lidé rozpoutávají války, když vědí, že se stane tolik smutných věcí?
To nechápu." (s. 60)

Kromě Felixe a Zeldy se objevují nové postavy. Zůstává vazba na Richmal Crompton. A i díky její knížce se ukazuje, že nic není jen černé, nebo bílé.
I když má knížka ilustraci pouze na titulní stránce, tak díky autorovým popisům jsem při čtení slyšel Felixe a viděl statek, město... Dokázal jsem si představit Zeldiny obrázky.
Modlím se k Richmal Cromptonové, aby nakladatelství Argo vydalo i další díly z této série.
"Copak to nechápeš?"

25 26.08.2018

„Byl oheň, je voda, bude země, vzduch trvá.“ (s. 398)
Jazykově neskutečně vycizelované. Autor vybrušuje každé slovo. „…pokradmu si špitají na souši, pokoutně porazí dobytče...“ Občas dochází až k jazykovému obžerství. „… nedokážu učinit gesto srovnatelné s nebezpečným žertem najád a tritonů Tomáše Mora.“ (s. 367).
Miloš Urban dokáže zaujmout detailním popisem, i když děj místy připomíná stojatou vodu.
Dvě knihy mapující 19. století a současnost spojuje postava záhadného Hastrmana. Zatímco první kniha je oslavou lidových tradic a erbenovsky spěje k očekávanému konci, druhá kniha nastavuje zrcadlo současnosti. Vedle ekoaktivistů vystihuje vysokou politiku. Příběh postrádá humor, přesto jsem se jednou upřímně zasmál. „Jen jsem dosedl za volant svého auta, usnul jsem, jako by mě do vody hodil.“
(s. 335)
Odkaz na máchovský motiv je patrný v závěru: „Je první máj. Z lesa se ozvala hrdlička.“
Jako čtenář jsem rozervaný, rozpolcený jako Hastrman. Jedna část zavrhuje nedějový rozsáhlý příběh, druhá část mě nutí o něm přemýšlet.
Urban se dokáže maximálně využít jednotlivé motivy – počet prstů, barva očí… „V levém oku jí kmitaly zelené blesky, v pravém dlel ospalý modrojas.“ (s. 95)
„Nikdy se nesvěřuj člověku.
Konej, co musíš konat, ale nevinných se netkni.
Chceš-li změnit svět, nech si to pro sebe a pracuj sám.
Mlč jako hrob, nechceš-li shnít za mřížemi.
Živ svou nenávist, ale jednej s chladnou hlavou.
Zabij, musíš-li, ale nemuč.“ (s. 305)
Obdivuji úpravu knihy – formát, zelený papír, barvy stužek, ilustrace.
„Říká se, že pravd je tolik, kolik je lidí. (…) Pravda je jen jedna. Je na straně přírody a jejího zachování.“ (s. 378)

25 20.05.2018

Svěrákovo umění potěší.
Dycinky.

"Jenže potom se ukázalo, že ta smyslná pusa měla skrytou výrobní vadu: málokdy se zavřela. Jak ta holka byla užvaněná!" (s. 85, Ujetá láska)

Všechny povídky jsou vypointované, prolíná se v nich smutek a moudrost stáří s krásou života. A jsou jazykově krásně hravé.
Nejvíc se mi líbila O slušném taxikáři.

25 01.05.2018

Dovolím si připojit ještě slohovou práci na téma "Dopis osobnosti", kterou od roku 2009 využívám jako ukázkovou.
.......................................................................................................................................................
Milá Hano Brady,
dovol mi, abych se Ti představila. Jmenuji se Tereza, je mi šestnáct let a jsem studentkou jihlavského gymnázia. Po přečtení Tvého příběhu jsem se rozhodla Ti napsat tento dopis.
Asi první, co Tě na mém dopise zarazilo, ještě než jsi uviděla tento popsaný list papíru, musela být známka. Cena deset korun. Tolik peněz za známku - mohlo Tě napadnout. A hned potom ten drobný nápis: Česká republika. Určitě Ti to přišlo divné, neboť jsi žila v Československu a za deset korun bys koupila nejmíň známek třicet. To byly ale jiné časy. Ceny spotřebního zboží se mění. Teď Ti, milá Hano, píšu z „moderní doby“- z roku 2009, ale hodnota Tvého příběhu vzrůstá. A věřím, že nebude klesat. Připomíná totiž, jak nacisté znehodnocovali lidský život.
Než ale začnu dál psát, měla bych Ti stručně povědět, co se stalo v té době, která nás od sebe tak dělí. Druhá světová válka, poslední, co Ty ještě pamatuješ, skončila roku 1945 kapitulací Německa. Až do roku 1989 bylo Československo pod vlivem SSSR a roku 1993 se Československo rozdělilo na dva samostatné státy: Česko a Slovensko. Teď už jsi aspoň trochu informovaná, takže budu pokračovat dál…
Nedávno se mi dostala do ruky knížka s názvem Hanin kufřík. Píše se tam o mladé dívce, původem z Nového Města na Moravě, která se spolu se svou rodinou stala obětí holocaustu. Tou dívkou jsi Ty. Určitě se ptáš, jak je to možné, že zrovna o Tobě, jedné z mnoha obětí, je napsána kniha. Vysvětlím Ti to.
Příběh začal vystavením Tvého malého kufříku v Tokijském muzeu, kam byl poslán z Osvětimi. Od té doby, co se tam kufřík s Tvým jménem dostal, se stal záhadou muzea. Všichni chtěli vědět, co se stalo holčičce jménem Hana Brady. Ředitelku muzea Fumiko Išioka to zajímalo nejvíce, a proto se pustila do pátrání po Tvé minulosti. Po několika týdnech se jí konečně povedlo dopátrat k jedné osobě, která jí velmi pomohla, protože Tě dobře zná - k Tvému bratrovi Jiřímu. Dnes je mu 81 let. Žije v Kanadě a je otcem čtyř dětí. Hlavně díky němu vznikla kniha, která tak milionům čtenářů přibližuje krutou dobu druhé světové války, během níž jsi bohužel žila.
I já patřím k těm čtenářům, které příběh ovlivnil. Když si představím, co hrozného jsi všechno prožila. Ztrátu rodičů, pobyt v koncentračním táboře v Terezíně, a nakonec i krátký pobyt v Osvětimi. Uvědomila jsem si, že život na začátku 21.století je téměř bezproblémový. Všech důležitých věcí máme dostatek, nemusíme se bát vyslovit své názory, můžeme cestovat do všech koutů světa. Máme tolik možností oproti „Tvé“ době. Je mi líto, že jsi se toho taky nedožila.
Od doby, co jsem dočetla Hanin kufřík, jsem o Tobě, Hano, pořád přemýšlela. Kromě mých myšlenek, které nejsou vůbec důležité, jsem Ti hlavně chtěla napsat o tom, jak vznikla knížka o statečné třináctileté dívce Haně, a také o Jiřím. Určitě bys na něj byla pyšná. Přes všechno neštěstí, které ho potkalo, se dokázal znovu postavit na vlastní nohy a šťastně žít.
Už budu končit, a tak se s Tebou ještě rozloučím. Vím ale, že to není naposledy. Kdykoliv budu chtít, můžu přece Hanin kufřík vytáhnout z knihovny.
Srdečně zdraví Tereza
Jihlava 26.4.2009

25 12.08.2017

Není to můj šálek kávy,
to je klišé, které nemám rád.
Nonsensový doušek zábavy
pročtu si však milerád.

Šálek kávy?
Šátek k tomu?
Nebo nonsens jako zákusek?
Nelek se, neutek, zakous, začet... (apokopa v praxi)

24 13.04.2020

Zatímco v krátkých miniaturkách je pocit naznačen, tak v rozsáhlejších básních čtenář vnímá atmosféru. Ta je většinou posmutnělá.

"Pláč. V blátě se courají
tkaničky smutečních hostí
a víko rakve, na něž padají
drobounké mokré kosti
je nedovřeno jako bílý sníh,
který tu bude dřív než další mrtvá písnička.
Pláč. Písmena nebeklíčních knih.
Hlína a hlína. Věnce. Krabička."

ČV 2020 - Kniha, ve které se odehrává svatba nebo pohřeb

24 18.02.2020

Žádný počet hvězdiček nevyjádří nadšení, které žákyně ze ZŠ Štoky vložily do bádání v projektu Zmizelí sousedé. Sborník, který vydaly, o "své" rodině Pachnerů je potřebným dokumentem.

Žádný počet hvězdiček nevyjádří beznaděj těch, kteří byli v době druhé světové války onálepkováni identifikační hvězdou s nápisem JUDE...

"Je lehké psát záznamy, máme-li plnící pero, psací stůl, papír a světlo. A máme-li kousek soukromí. Nemám, než malý kousek tužky, vylovený na smetišti „altmateriálu“, kus pomačkaného balicího papíru z balíčku z domova, pelech 70 cm široký a 1 m 80 cm dlouhý v tmavém koutě na půdě, vydlážděné měkkými cihlami, jejichž rudý prach třísní lůžko, šatstvo, boty i tělo. Jen malým vikýřem vniká sem trochu denního světla. Svítíme dnem i nocí dvacetisvíčkovou žárovkou, abychom ustavičně neklopýtali přes trámoví. Honosně nazývají tuto lidskou posadu „ubikací“. Na několika čtverečních metrech je nás uskladněno třicet. Muži i ženy pohromadě. Žijeme, jíme, spíme a umíráme na svých slamnících, stěsnaných vedle sebe bez uliček. Lucus a non lucendo, nejsou plněny slámou, nýbrž hrubou zchumlanou dřevitou vlnou, prosáklé močí i výkaly a zavšivené. Dědictví po mém předchůdci, kterého včera shltlo krematorium. Byla doba – je neuvěřitelně dávná – kdy jsem měl všechno, co teď tak bolestně postrádám. Těch několik tisíc slov, se kterými se po týdny mořím, byl bych za jediný den hodil Artur a Gabriela Pachnerovi na papír. Vždyť jsem měl i psací stroj, Underwood č. 5.“ (z terezínského deníku Artura Pachnera, 1943)

24 27.01.2020

"Přicházíme k Tobě, lide slabé víry,
abys nás posílil příkladem svého života
a zbavil nás našeho neklidu
dnes i v roce příštím. Tvé je dvacáté století,
jež proslulo jmény mocných tyranů
a obrácením jejich loupeživých států v prach.
Věděl jsi, že se tak stane. Učil jsi naději:
protože jenom Kristus je pánem dějin." (Óda na osmdesáté narozeniny Jana Pavla II., s. 59)

K polskému držiteli Nobelovy ceny jsem se dostal díky Bohuslavu Hrabalovi (https://www.databazeknih.cz/knihy/listopadovy-uragan-22995).
Jeho verše jsou složité, metafyzické. Ve čtyřech částech jsou ústředními motivy náboženství, lidská existence a umění.

"Zapomeň na utrpení,
která jsi způsobil.
Zapomeň na utrpení,
která ti způsobili.
Vody plynou a plynou,
jara vzplanou a hynou,
jdeš téměř neznámou zemí.

Občas zaslechneš popěvek v daleku.
Co to je ptáš se, kdo to tam zpívá?
Slunce vychází nevinné,
už je tu vnuk i se synem.
Teď vedou oni tebe za ruku.

Už jenom názvy řek v paměti utkvěly.
Jak dlouho umějí trvat řeky!
Pole tvá úhorová,
s věžemi města snová,
na prahu stojíš sám, oněmělý." (Zapomeň, s. 21)

24 05.01.2020

Obálka zaujme na první pohled – v popředí vlčí máky, které tvoří rám krajinomalby. Až na druhý pohled jsem objevil hlavní postavu mikropříběhu – Týnka, který putuje českými luhy a háji, ale dostane se i do Prahy. Jeho cesta je uvozena verši české hymny. Týnek se setkává s různými rostlinami a živočichy a v závěru se naplňuje známé „Všude dobře – doma nejlíp“.
Součástí knihy jsou i informace o vzniku české/československé hymny,
o autorech, o státních symbolech. Samostatně je ke knize přiložen nápaditý pracovní sešit.

ČV 2020 - 4. Kniha, která má na obálce květinu

24 02.01.2020

"Zapomeňte na své černé myšlenky
a těžké srdce
Vzpomeňte na bílý lawn-tennis
a lehké gumové míče" (s. 60)

Zatímco dva roky před smrtí Jaroslava Seiferta tehdejší československá média sotva zaznamenala zisk Nobelovy ceny, šest let po jeho smrti vydává Klub přátel poezie skvostnou faksimile prvního vydání.
Avantgardní prvky jsou nejen v básních, ale i v typografické úpravě.
Z básní je cítit barevnost dálek ➕ je vidět vůně ženy ➕ je slyšet chuť exotiky.

Nejradši mám Rébus a Počitadlo.

"Plna fialkové vůně jest křehká sklenice zimy
v lyrické účesy chci verše jak vlasy své dívky splétat
což pak jste nenašli v parku pod osamělými stromy
ztracené vlásenky děvčat?" (s. 53)

24 20.10.2019

"Jsou nějaké zákony, podle kterých se náš svět řídí, a my se kolem nich točíme? Myslím, že je v tom vše: láska, lež, pravda, umění, no zkrátka všechno." (s. 141)

Helžin deník je srovnatelný s Deníkem Anny Frankové. Z pohledu dospívající (12 - 14 let) zachycuje život v terezínském ghettu. Je zajímavé, jak Anna i Helga vnímaly tíseň doby a jak si obě uvědomovaly složitost mezilidských vztahů ve stísněném prostoru.
Kromě Helžiných zápisků kniha obsahuje i deníkové záznamy otce Hegy a rozhovory s Helgou.
Podobně jako Anna i Helga je na svůj věk velice sečtělá.
Helga vzdává hold učitelce výtvarné výchovy Friedl Dicker-Brandeisové a líčí její vedení výuky.

"Nejkrásnější věc, která na světě existuje po svobodě, zdraví a štěstí na takové rodiče, jaké mám já, jest věda a ještě jednou věda." (s. 149)

24 11.10.2019

Je třeba si uvědomit, kdy František Nepil cestu do Jugoslávie podnikl. Prosby k Bejbince, aby vydržela strastiplnou cestu, mi připomněly scény z filmu Obklíčeni slony (1970), ve kterém šofér vzývá auto - pane Mopadži - aby nastartovalo :-)
Kapitoly ve vydání z roku 2000 odděluje logo Bejbinky s šoférem nápadně připomínajícím Františka Nepila.
Pohodové, úsměvné čtení, při němž jsem slyšel nezapomenutelný hlas Františka Nepila.

24 18.09.2019

Autoři důmyslně proplétají cesty brutálních zločinců s vyšetřovacím týmem. Při popisech čtenář vnímá chlad, křupající sníh. I když vánoční atmosféra nevystupuje do popředí, stane se detailem, který posune kriminalisty dopředu.
Autoři řadí vyprávění o jednotlivých postavách tak, že čtenář takřka nemá možnost odtrhnout se od knížky. Valeriin osud je přerušen na s. 145 (27. kapitola) a pokračuje až na s. 238 (45. kapitola).
Nelíbí se mi, když se v kriminálkách ubližuje dětem. Za klišé považuji pachatele, který se dostane k pacientovi, i když nemocnice je pod dohledem týmu policistů. Celkově policisté udělali až příliš amatérských chyb. Závěr mi přišel zbytečně překombinovaný, nevěrohodný. Pachatel, ale i policisté působí supermanovsky.
Zaujal rozhovor týkající se triatlonu :-)
Keplerovky, nesbovky nebo bryndzovky mají smůlu, že jsem před nimi podlehl kouzlu Sebastiana a jeho parťákům (https://www.databazeknih.cz/serie/sebastian-bergman-3910).

24 03.08.2019

Jak vybrat knížku s obálkou, která zaujme? První adventní sobotu jsem zašel do jednoho z největších pražských knihkupectví a koukal jsem.
Zaujala mě obálka Mořské modlitby. Chvilku jsem knížkou listoval a řekl si, že si ji půjčím v knihovně a zařadím do výzvy. Zapomněl jsem si ale poznamenat název a až na základě indicií se mi ji podařilo znovu najít.
V rodném městě ovšem ještě v knihovně není a větší knižní obchody ji na pultech nemají.
Objevil jsem ji v knihkupectví, které je spojené s čajovnou. Přečetl jsem ji za pár minut v prostředí, které je provoněno. Přečetl jsem ji krátce poté, co jsem poslouchal vyprávění jednoho medika, který byl na podzim měsíc na misi
v Keni.
Příběh je založen na kontrastu - na dobu, kdy Sýrie nebyla sužována válkou, a na dobu, kdy lidé hledají nová útočiště, aby utekli před válečnou hrozbou.
Pochopím čtenáře, kteří si budou myslet, že je to propagandistická knížka, ale nepochopím čtenáře, kterému se po přečtení nesevře hrdlo a nepřiměje ho
k zamyšlení...
Koukl jsem na video (viz diskuze), jak vypadá Homs...
Malí Marwánové (jméno chlapce) by si měli neměli hrát v kráteru po vybuchlé bombě...

Motivace přečíst od Khaleda Hosseiniho i nějaký rozsáhlejší román.

....................................................................................................................................
ČV 2019 - Kniha, která vás zaujala svou obálkou

24 12.01.2019