trudoš komentáře u knih

Poslední policajt stojí hlavně na atmosféře. Motiv blížícího se konce světa se táhne napříč celým vyprávěním, a i když to se samotným zločinem příliš nesouvisí, občasné vsuvky stran rozpadající se psychiky jedinců i národů jsou vpravdě geniální. Civilizace se sice nepromění na bandu zdegenerovaných kanibalů bojujících o ropu, ale o to víc mi přišla Wintersova vize uvěřitelnější. Jako by neodvratná apokalypsa byla jen dalším podmanivým songem od U2.
Ben H. Winters ovšem neselhává ani ohledně konstrukce vyšetřování. To se drží v rovině drsné školy, kdy v podstatě jen hrdinovi záleží na tom, aby případ dotáhl do konce. A přestože jde o regulérní sci-fi, příběh je až nečekaně civilní, prost přepálených konspiračních spiknutí. V tomhle ohledu oceňuji autorovu píli, kdy všechny indicie poctivě zapadnou na své místo. Vlastně jediné, s čím má spisovatel problém, jsou charismatičtější postavy a akčnější průběh zápletky. Ačkoliv jsou kulisy skvělé, nepovedlo se kvalitu knihy postavit jen na nich.

6 18.02.2017

Ačkoliv Dan Simmons koncipoval Flashback jako detektivku, nemyslím si, že by to s ní v jádru myslel nějak vážně. Spíš mu slouží jako startér příběhu než cokoli jiného. O tom svědčí hlavně pomalý tok románu, popisující cestu napříč kontinentem a rozborem různých společenstev uvnitř rozpadlých Spojených států amerických. On vůbec může vývoj událostí milovníky thrillerů dost otrávit - na to, jak je zápletka prostá, se sune kupředu šnečím tempem, který chytí drive až sto stran před koncem. A přestože v závěru vše zaklapne na své místo, ti, kteří nenávidí nejednoznačné konce alá Počátek, pravděpodobně puknou vzteky.
Simmons je však skvělý vypravěč a prazdroj originálních nápadů, což dokázal už v předchozích knihách. Takže i když mu vázne koncepce, jednotlivými scenériemi doslova nadchnul, stejně jako drobnými detaily, dotvářejícími atmosféru nepříliš vábivé a možná právě proto tak autentické budoucnosti. Není to Joe Kurtz, ale pořád to má šmrnc plnohodnotné literatury pro autora tak typický.

6 13.02.2017

Sága o Halldorovi, podobně jako předchozí Hrútvang, se dějově vrací do historie země Éllad. Příběh se soustředí na vyprávění o neuvěřitelných dobrodružstvích rytíře Halldara - postavy, kteréžto by i mocný Herkules mohl závidět životní nesnáze. Stavbou tak román připomíná slovanské báje oděné do hávu těch islandských, přičemž zápletka se s každou další kapitolou ztrácí pod množstvím odboček, až jsem měl chvílemi problém vzpomenout si, o co že to na začátku vlastně šlo. V tomhle ohledu není o akci nouze, každá z vedlejších linií se pořeší v průběhu několika stran a už se zas věnujeme něčemu dalšímu.
Autorčinou silnou stránkou je jazyková bravura, která strastiplnou historii okořeňuje archaickou patinou. Přestože výsledek zpočátku působí jako stylizovaná pohádka, po nějaké době zjistíte, že květnaté vyjadřování máte zažrané pod kůží a jen neradi jej opouštíte. Naneštěstí tahle bodrá atmosféra není nic pro mě, a i když základní Wetemau miluji, zde jsem měl problém dobrat se konce.

6 05.02.2017

Drsná mafiánská gangsterka v kulisách exotického Japonska. Ústředním hrdinou je nájemný vrah, který byl ke svému povolání donucen skrz záludnou hypnózu - a když se mu poprvé stane, že jako nejlepší z nejlepších nesplní úkol, nikomu se to nechce líbit. Nechat se následně pronásledovat japonským a čínským podsvětím, stejně jako policií, to už opravdu vyžaduje nervy z ocele. A absenci emocí, protože z téhle honby nevyjde nikdo tak, jak do ní vstoupil...
Jak moc východní umění nemusím, protože až příliš často sklouzává k poezii, která jde mimo mě, Plačící drak mě mile překvapil svou přímočarostí a jednoduchostí. Ta sice komiks nestaví na výsostná místa reflektorů pozornosti, protože nepřináší nic nového ani zázračného, na druhou stranu jsem dostal za své peníze akční příběh s nádhernou osmdesátkovou atmosférou a všemi proprietami, co k tomu patří.
Uznávám, že tahle manga nepatří mezi to nejlepší, co jsem v komiksu potkal, ovšem rozhodně patří mezi těch pár, ke kterým se rád někdy vrátím.

6 30.01.2017

Francouzský režisér Luc Besson se tentokrát pustil do nejtěžšího z uměleckých řemesel - literatury pro děti. Práce je to nevděčná, protože malí čtenáři nejen že neodpouštějí, ale navíc jsou to ty nejkrutější smějící se bestie, co můžete na světě potkat. Anebo si je možná pletu s lidožravými pygmeji, vždycky jsem v tom měl tak trochu NHL.
Dobrodružství Arthura a minimojů, ač jsem se tomu srovnání chtěl od začátku vyhnout, připomíná ze všeho nejvíc filmový scénář. Příběh je vyprávěn v přítomném čase a celou dobu máte pocit, že události sledujete zpoza kamery. Tomu dopomáhají jak dějové střihy, tak akční tempo. Vzdušné souboje, překotné pády a rychlé jízdy, to vše ve stylu filmu Pátý element, ovšem v kulisách snímků jako je Život brouka či Mravenec Z. I proto si myslím, že filmové zpracování nakonec přinese větší zábavu než románová podoba, už jen kvůli vizuálnímu prožitku. Ono to špatné v základu není, ale chybí tomu emoce, které by z toho dělaly něco víc, než pouhý sled nápaditých scén.

6 29.01.2017

Povedený thriller pracující s tím nejjednodušším a zároveň nejatraktivnějším motivem - ztrátou paměti. To ještě vygradováno nejednoznačným hrdinou, který před svou amnézií evidentně žádným svatouškem nebyl a teď se na něj valí problémy, o kterých absolutně netuší, jak s čím souvisí. Což ve výsledku znamená, že nemůže věřit nikomu a to je voda na můj mlýn. Dlužno říci, že Anders de la Motte se se zápletkou vypořádal se ctí a nebýt přeceněného množství postav, ve kterých se člověk brzo ztratí, hodnotil bych lépe. S tím souvisí i autorská neřest průběžně se zamotávat do vlastních konspirací, přičemž chvílemi je docela těžké udržet krok s aktuálním vývojem. Nehledě na fakt, že demaskovací zvraty jsou poměrně odhadnutelné a ta labutí píseň kolem je trochu zbytečně moc natahovaná. Přesto MemoRandom funguje bezvadně po všech stránkách, gangsteři jsou dostatečně nekompromisní, aby to bralo dech, a policie právě tak zkorumpovaná, aby z toho běhal mráz po zádech. Stockholm noir jak vyšitý.

6 28.01.2017

Jedna z těch mála sérií, u kterých máte pocit, že každé další album je ještě lepší a úžasnější, než to předchozí. A není to z toho důvodu, že by si člověk po dočtení sedl na zadek a zíral do stěny s otevřenou pusou, ale pro širokou škálu nápadů, které Bill Willingham uvádí skrze obrázkové příběhy k životu. I přes počáteční nedůvěru v pospolitost a smysluplný vývoj mi teď autor stále dokola dokazuje, jak moc jsem zpočátku podcenil jeho všestranné schopnosti i bájeslovné znalosti. Jeho Mýty hýří vtipem, krutostí a imaginací, přičemž to nejlepší na nich je ustavičný vývoj událostí. Příběh někam s jasným cílem směřuje a ne tím způsobem, že se celou dobu jenom mele a to podstatné se odehraje na konci. Ne, každý další sešit posune děj zase o kousek dál a je jedno, zdali jde o samostatnou povídku, nebo o poctivý zářez v ústřední zápletce.
Pohádky ještě nikdy nebyly tak dospělé, zábavné a napínavé. Bezkonkurenčně jeden z nejoriginálnějších komiksových cyklů v této, i v jakékoliv jiné galaxii.

6 25.01.2017

V druhém díle Milkweedského triptychu rozehrál Ian Tregillis hodně vysokou hru a to v duchu poctivých špionážních románů. Ubral lehce na fantastice a přitvrdil na dějovosti, přičemž aktéry navíc vrhá do zcela nestandardních sociálních dramat, ze kterých by si jeden vážně hodil mašli. Atmosféra skličující beznaděje je v tomhle ohledu takřka ochromující.
Jak ale drží na uzdě hrdinský patos, je trochu obtížné si kohokoliv oblíbit, protože když už se dotyčný nechová jako pitomec, chová se jako zákeřný pitomec. To ještě podporuje postava intrikující vědmy Gretel, které všichni do očí halasně vyhrožují, že se sebou nenechají manipulovat, a pak jdou a udělají přesně to, co ona chce. Opakovaně. Přesto se ukazuje, že to, co se dříve zdálo být jen namachrovaným výstřelkem imaginace, najednou zaklapává na své místo. Autor naneštěstí vygradoval události na absolutní maximum, takže čekání na závěrečný díl se teď stane malým soukromým peklem pro každého, kdo s touhle ultradepresivní trilogií začal.

6 20.01.2017

Románové zpracování artušovského cyklu od Mary Stewartové je ve světě považováno za klasiku. Na začátek je důležité upozornit, že celá trilogie se motá především kolem Merlina, který nám svými slovy předkládá příběh svého vzestupu i pádu. Věrně vykresluje obraz tehdejší Británie a svou neopomenutelnou roli při formování nejslavnější anglické legendy - krále Artuše.
Víc než klasickou fantasy ovšem připomíná celá trilogie historickou fresku. Autorka se snaží vyvarovat magie i kouzelných bytostí a naopak vycházet ze starověkých souvislostí, ovšem neznamená to, že by na fantastiku zanevřela úplně. Trochu úmorná je v popisech krajin, dobového odívání či všedního života a opomenout nemůžu ani románově vyhrocené emoce, které především u druhého a třetího dílu evokují scénář telenovely. Dlužno dodat, že to však funguje bezchybně a jakmile si čtenář přivykne stylové rozvleklosti, má jej spisovatelka na lopatě. Osobně pak považuji první knihu za to nejlepší, co bylo o Merlinovi vůbec kdy napsáno.

6 15.01.2017

Závratná akční jízda, která prakticky po celou dobu neztrácí dech. Snad jen, že jsem úplně nepobral věkové zařazení. I když se Pierce Brown snaží cílit na dospívající čtenáře, poměrně nekompromisně sahá po obratech, které v podobném druhu literatury bijí do očí. Až si říkám, proč ta snaha dostat knihu pod věkovou hranici osmnáct a níž, když to v důsledku není třeba. Jediné, co tomu nahrává, jsou náctiletí hrdinové, ovšem jejich vystupování si nezadá v ničem, co má za sebou každý druhý vysloužilý dospělý.
Dějově však hodně precizní, přestože autor šlape v docela jasně vyježděných kolejích. I tak dokáže překvapit - často drsnou syrovostí, kdy hrdinům zadarmo nenechá ani suchou kůrku chleba. Horší je to až s přehnaně radikální zlovolností padouchů, která ve finále nemá jinačí opodstatnění, než jen vyžívání se v sadistickém zotročování baníků. Je ovšem znát, že se teprve formují ústřední pozice, ze kterých půjdou další tahy na šachovnici, a tak nám konečné vyústění přinesou až další díly.

6 04.01.2017

Tip knihy, u které jsem už po krátkém úvodu věděl, zda se budeme mít rádi či ne. A nemyslím to nijak zle, naopak - jak John Verdon začne, tak i pokračuje, takže se člověk nemusí bát žádných výstřelků. Tedy pakliže si padnou do oka. V opačném případě to už taková zábava není, což byl právě můj případ.
Pozitivum bych viděl v čtivosti, ale to je bohužel asi všechno. Rozmáchlý děj trpí zbytečnou překombinovaností, stejně jako početně přemrštěným obsazením. Samotný hrdina působí dojmem chytráka, který je ve všem nejlepší, přitom odhalit vraha mu trvá přes tři stovky stran a to se s ním ještě stihne dvakrát nevědomky minout. Přitom v reálném světě by to byl první podezřelý, který by základní prověrkou neprošel ani náhodou. To bychom však byli chudší o sestavování psychologických profilů a luštění nepochopitelných hádanek. Ale jak jsem už psal, model thrilleru odhadnete hned zkraje a je-li právě tohle váš šálek kávy, není důvod nepokračovat v jízdě až k závěrečným „šokujícím“ zvratům.

Zajímavý a dobře napsaný konspirační thriller s náboženskou tématikou, který však v mém případě zhřešil hned ve dvou bodech. Především se základní tajemství vyzradí hned v počátku, takže informační omáčka kolem působí už zbytečně. A to druhé souvisí s prvním - nakolik se Patrick Graham zaměřuje na podrobné vysvětlování utajené historie, samotný děj mu nečekaně vázne. Rozdají se karty, čeká se šrumec a ona z toho žádná akční podívaná není. Komplikací se do cesty moc nestaví, takže při zpětném pohledu je těch čtyři sta stran dost nastavovaných, což ještě podtrhuje uspěchaný konec.
Co bych však nerad příběhu upíral, je skvěle zpracovaná atmosféra strachu, jenž postavy po celou dobu provází. Navíc to celé působí velmi důvěryhodně a autenticky, tedy jak jen to je u podobné literatury možné. Je sice trochu nepochopitelné, proč všichni ti strůjci lží jednoduše usvědčující materiály nezničí, ale to by pak asi nebyla taková sranda dokazovat světu, že všechno bylo ve skutečnosti úplně jinak.

6 28.12.2016

Jak už je u Brandona Sandersona zvykem, i tentokrát představuje výborně propracované univerzum, systém magie a chytlavé postavy. Výraznou slabinou Ritmatika jsou však drobné chyby v koncepci a především pak nevýrazný závěr, který zdaleka nesplnil očekávání do příběhu vkládaná. Kromě toho, že vyústění je příliš prosté, nedojde ani k nějak překvapivým zvratům, takže jsem po finálním konfliktu nabyl dojmu, že celou dobu vlastně o nic zásadního nešlo.
Jinak ale jde o velmi povedenou kombinaci Philipa Pullmana a Joanne K. Rowlingové, kdy život na univerzitě v alternativním světě Spojených států připomene to nejlepší z jednoho i druhého. Sanderson je však mnohem nápaditější a dovedně se vyhýbá zaběhnutým klišé, která se přímo nabízejí. Atmosféra strachu, kdy jsou z neznámých důvodů unášeni studenti, je dokonalá, přičemž skvěle graduje postupné odhalování příčin děsivého komplotu. A přestože jde primárně o román pro mládež, přiznám se, že i jako odepsaný třicátník jsem si knihu užil maximálně.

6 25.12.2016

Pojmenovat hlavní hrdinku Paksenarrion Dorthansdottorová to chce docela odvahu. Až by se skoro zdálo, že její jméno vzniklo při nějaké spektakulární sázce. Čemuž napovídá i fakt, že jí postavy románu Ovčákova dcera raději říkají jednoduše Paks, což je poměrně rozumný kompromis i pro čtenáře samotného.
První díl trilogie Paksenarrion je evidentně inspirovaný autorčinou vojenskou službou. Chudinká vesnická holka nastupuje k žoldnéřské kumpanii, kde prochází tvrdým výcvikem a následně krvavými bitvami. Díky neoblomné vytrvalosti, chytrosti a odvaze přežívá a rychle se z ní stává ostřílený veterán. Kniha je tak kombinací válečné fantasy s epikou, kdy prim hraje především kouzlo armádního kamarádství. Naneštěstí má Elizabeth Moonová zlozvyk zabývat se hlavně civilním životem vojáků, děj mimo bitevní pole i samotné válečné operace pak odbude na několika málo stránkách. Což mě mrzelo ze všeho nejvíc, nemluvě o tom, že sama Paks mi k srdci nijak nepřirostla. Třeba to ale další díly časem změní.

6 03.12.2016

Sarah Watersová skvěle zachytila atmosféru viktoriánské doby, ovšem na rozdíl od Zlodějky postrádá Náklonnost silnější dějovou linku. Thrillerová zápletka je minimální, přestože svým způsobem kouzelná. Spisovatelka se totiž soustředí především na bující vztah mezi dvěma hrdinkami z různých společenských vrstev, kolem čehož se točí prakticky všechno. A i když je vyvíjející se psychologie postav parádní, byla to už trošičku nuda, protože to nijak nevybočuje z toho, co jsem od autorky četl dříve. Závěrečné vyústění těch spousta stran naštěstí plnohodnotně vynahradí, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že mít příběh maximálně dvě stě stran, celek by fungoval daleko lépe. O co jde se totiž skutečně začne rýsovat až ke konci románu a než se k tomu čtenář prokouše, buď už usoudí, že jej kniha jednoduše nebaví, nebo si prostě jen užívá podmanivou stylistiku. Ovšem fenomén spiritistických seancí je rozehrán naprosto skvěle, stejně jako jímavá exkurze do praktik ženských věznic na přelomu století.

6 23.11.2016

Jak conanovské pastiše obecně špatně snáším, Meče zrady Leonarda Medka pro mě byly skutečně velkým překvapením. A to v dobrém slova smyslu. Jeho kniha se skládá ze čtyř povídek, které tak či onak přímo navazují na některé starší texty a to jak na ty Howardovy, tak na ty jeho nejznámějších pokračovatelů (de Camp, Wagner, Carter atd). Odehrávají se v průběhu celého Conanova života, od mládí až po dospělý věk, a jsou propojeny některými postavami, se kterými se hlavní hrdina průběžně potkává, ať už v dobrém či zlém. I když příběhy nepřekypují bůhvíjakou originalitou, je v nich přesně to, co mám na tomhle kultu rád - krvavé bitvy, krásné dívčiny, mocné nestvůry a zákeřní padouchové. Čistokrevná dobrodružná fantasy, v níž čest, hrdost a odvaha mají ještě stále nějakou cenu a která jistě potěší každého fanouška, stejně jako původní tvorba Roberta E. Howarda.
Takže jo, Conan je zpátky, aby všem dokázal, že nezpitoměl pod nánosem „podivuhodných“ rukopisů. Bylo by jen fajn, kdyby mu to vydrželo.

6 20.11.2016

„Řešitel problémů“ John Dormer je najat, aby vyhledal, zachránil a přivedl nazpět miliardářovu dceru. A suma, kterou má za tento vcelku jednoduchý úkol obdržet, se velmi těsně blíží k nabídce, jež se neodmítá - ale všichni víme, jak to v takových případech bývá. To, co člověk vyhraje, obvykle nebývají pětikačky.
Tentokrát Robert Fabian nepřináší klasickou military SF, ale spíše akční román ve stylu drsné školy v galaktických kulisách. Přesto nijak výrazně nepřesahuje rámec svých předchozích knih. Vojenská služba v jeho podání nadále zní jako něco, co vylepšuje charakter, a ačkoli to zní pateticky, člověk by si málem podal i přihlášku.
Přestože vše šlape oblíbenými stezkami, má Hvězda svou achillovku v zápletce. Ta má sílu a švih na dvě stě stran, ovšem na šesti stech už ztrácí dech. Chvílemi se zadrhává, občas si udělá zajížďku a častokrát schválně v zastávkách zdržuje o půl hodiny déle, než by měla. Vata zůstává vatou, i když jí zamaskujete do přestřelek a honiček. Jinak ale paráda.

6 06.11.2016

Příjemně střelený komiks pro mládež s dobrým nápadem, jen bohužel ne zcela využitým. Jak zápletka vtipně začne, odvíjí se zbytek příběhu v nudně předvídatelných variacích na téma „nový žák na škole a co teď s tím“. Mark Fearing se raději nepouští do žádných větších akcí, takže tu sice máme hromadu mimozemšťanů a matičku Zemi v ohrožení, ale že by z toho byl bůhvíjak velký bengál, to se říct nedá. Díky tomu začne brzy selhávat i dobře míněný humor, protože sklouzává k zaběhnutým klišé. Až to trochu zamrzí, protože potenciálu bylo na rozdávání.
Sympatická kresba a poměrně rychlý spád však zaručují, že než člověk začne skutečně usínat, už se blíží k cílové rovince a zjistí, že to vlastně nebylo zas tak špatné. Jen to mohlo být lepší. V důsledku milé čtení, o tom žádná, mou chybou pouze bylo, že jsem čekal mnohem víc.

6 02.11.2016

Léčitel finského spisovatele Antti Tuomainena je zvláštní román. Má výborně beznadějnou atmosféru, z které běhá mráz po zádech a jednoduchou zápletku spočívající v hledání osoby nejbližší. Šmrnc tomu dodává čiperná gradace, což je vcelku pochopitelné, protože v kataklyzmatickém prostředí, v jakém se příběh odehrává, všechny stopy mizí zatraceně rychle.
Jenže pak je tu pár neoddiskutovatelných negativ. Především hlavní postava, která je básníkem. Což mi trochu nesedne s vidinou muže, který bez rozmýšlení projde třebas i peklem, jen aby získal svou ženu zpět. Ale budiž. Jenže scenáristické fintičky v podobě sériového vraha a konspiračního spiknutí, které mají za účel znepřehlednit jinak přímočarý motiv hledání, jsou dost otravné. O to víc, že nejednoznačný závěr nakonec ukáže, že všechna ta omáčka byla zbytečná. Holt poetou zde není evidentně pouze hrdina.
Minimálně po literární stránce je to však příjemné čtení, které neurazí. Už jen proto, že si na nic nehraje a je sympaticky civilní.

6 01.11.2016

Na rozdíl od předchozích knih s Lincolnem Perrym, zvolil Michael Koryta tentokrát klasickou er-formu vyprávění a celý příběh vystavěl v hororovém duchu děl Stephena Kinga. Pomaličku polehoučku graduje, aby děj vyvrcholil v bouřlivém (doslova) finále. K dokonalosti tomu chybí opravdu jen málo - a to nějaké skutečné Zlo a ne jen planá hrozba. Autor sice povedeně dělá bu bu bu, ale po dočtení se člověk neubrání lehkému zklamání. Nemluvě o několika nedořešených drobnostech a scénách, které prostě šly udělat lépe. Ale to jsou v důsledku skutečně nicotnosti.
Tak chladná řeka je více fantaskním dobrodružným thrillerem v nejlepším duchu seriálu Městečko Twin Peaks, než moderní drsnou školou, jakou se autor dosud na českém trhu prezentoval. Má své neoddiskutovatelné kouzlo a stojí za přečtení všema deseti, byť autor zdaleka nevyužil potenciál, který ústřední motiv nabízel. Je to jako koukat na velkofilm o pádu Římského impéria a na konci skvělé podívané zjistit, že tam tak nějak chyběli Římané.

6 26.10.2016