Tydvik komentáře u knih
Mám pocit, že až po přečtení této knihy dokážu plně pochopit a ocenit význam slova "fantazie". Pravda - představa, že by se mi něco podobného líhlo v hlavě, mě dokázala malinko vyděsit...
Jako čtenář si však vůbec nestěžuji. Povídky jsou silné, magické, provokativní a někdy lehounce šílené. Skvělý úlet, který jsem si dokonale užila.
Malá velká kniha.
Minimálními prostředky dosáhla maximálního efektu.
Jak je něco takového (tedy popsat život tří generací žen a
sdělit vše důležité a podstatné) možné uskutečnit na pouhých 80 stránkách...neuvěřitelné.
Chápu, že bylo nutné napasovat příběh na předem jasně danou kostru. Zákonitě to tedy někdy brání v rozletu.
A tady možná bude ten problém. Prostě ne vždy to úplně funguje.
Na proměnu policajta ve stroj na zabíjení stačí jeho milené dvě, tři věty.
Cvak. A najednou je z něho úplně jiný člověk. Během půl stránky, jen tak.
Občas je to tedy trochu nepřesvědčivé a nedotažené.
Knize však napětí a čtivost určitě nechybí, to uznávám…
A pozor, krve je tady jak u Kulhánka.
Velmi hezká kniha povídek. Tajemných, lidských a humorných. Všechny jsou protkané náboženskou mystikou – židovskou i křesťanskou; ale vlastně i na těch 72 panen dojde.
Coby zarytá polyteistka jsem si občas musela nějaké informace dohledávat, zejména jak to bylo s tím Jákobem a Ezauem, takže jsem teď i o něco chytřejší.
Nedokážu říct, která z povídek se mi líbila nejvíc…a to je podle mě ta nejlepší vizitka pro povídkovou knihu.
Usoudila jsem, že je čas pustit se do pro mě zcela neprobádaných vod gonzo žurnalistiky. Dokonce jsem se i dopředu teoreticky připravila na to, co mě vlastně čeká – notná dávka sarkasmu, vulgarity, přehánění, přítomnost reportéra coby vypravěče…
A k mému velkému překvapení, protože já živočichy, kteří mají potřebu být v jednom kuse v rauši fakt nemusím (a že jich tady je), se mi to líbilo. Dokonce hodně.
Celé je to trochu o Ukrajině a trochu více o Polácích. Autor tady nešetří vůbec nikoho a to včetně sebe. Kniha je plná trefných postřehů. Bez toho sarkasmu a až černého humoru by byla vlastně docela smutná, takže chvála bohům za něj. Opravdu dobré.
Letošní výzva a kniha o jídle…prakticky okamžitě jsem si vzpomněla na Titu; a jaké to má následky, když se při přípravě jídla roní slzy ve velkém.
A tak jsem se rozhodla knižně si zavzpomínat na mexický film, který jsem kdysi dávno viděla. A bylo to vzpomínání příjemné. Latinská Amerika má holt něco do sebe.
Tento příběh zapovězené lásky, odehrávající se na přelomu 19. a 20. století v Mexiku, mám prostě ráda. Je zabalený do magického realismu a ten mám taky ráda. A je plný receptů, umně zakomponovaných do příběhu – uznávám, že to zní hodně podivně, ale opravdu to tak je a funguje to. Jsou jeho nedílnou součástí.
A ač v podstatě souhlasím s tím, že kniha se má soudit podle obsahu a nikoli obalu, tak se upřímně přiznávám, že na vydání z Baronetu bych nesáhla ani v gumových rukavicích. To je opravdu vrchol nevkusu. A na to, proč je na obálce fotka jakési podivné příslušnice nejstaršího řemesla ve spodním prádle, která s hlavní hrdinkou může mít společnou tak maximálně národnost, jsem nepřišla vůbec.
"Každý okamžik je kulka, které jste se dokázali vyhnout, každý okamžik je nevyužitá příležitost".
Tentokrát Mark Haddon zabrnkal na temnější strunu.
Jeho první povídková kniha dokáže být místy velmi neúprosná, mrazivá.
Obsahuje devět příběhů - devět různých a zároveň tolik stejných světů.
A je fantasticky napsaná. Nekáže, nepoučuje, nevysvětluje...ale vy stejně víte, co chce říct.
Další klasický David Mitchell a jeho mnohovrstevný a vícežánrový příběh.
Tedy vlastně šest příběhů, které všechny nějakým způsobem spojuje postava Holly Sykes.
Ze začátku se děj odehrává v nám známé realitě, „atemporální“ linka chvílemi jen lehce vybublá na povrch a zase mizí, postupně se však objevuje stále víc a víc…
Mitchellův vypravěčský styl je velmi podmanivý a hodně mě baví. V jeho světech se ráda ztrácím.
A baví mě i jeho oblíbené prolínání postav či míst z jeho předchozích románů. Z mé strany tedy spokojenost.
Čirá radost čtenářova. Humorná i vážná, fantastická a forrestgumpovsky poetická.
A také tak trochu pravdivá :-).
A o čem že to vlastně celé je? No přece o cestě...
V poslední době mám na literaturu amerického Jihu šťastnou ruku. Bylo tomu tak i v tomto případě.
Tom Cooper v románu Lapkové sleduje osud několika mužských postav (angličtina pro ně má krásné slovo "misfits") z malého města, které nejdříve smete Katrina a než se vůbec stačí pořádně vzpamatovat, pošle mu dárek v podobě ekologické katastrofy koncern British Petroleum.
Každý z hrdinů má svou kapitolu, ty se postupně začínají prolínat.
Kniha má nádhernou autentickou atmosféru a to, že autor má oblast bayou opravdu rád, je cítit z každé její stránky. Nechybí humor a krimi zápletka, ale o tu tam vlastně zas až tolik nejde. A také chválím skvělý překlad. Nezbývá než doufat, že Cooper bude v psaní pokračovat dál.
Když se na straně 32 (vydání Cinemax) dočtete, že román Na Větrné hůrce napsala Margaret Mitchell a jeho hlavní hrdinkou je Scarlett O´Hara vězte, že autor za to opravdu nemůže. Je to závada českého vydání. Nedalo mi to a musela jsem si tuto část najít i v originále. Jenom pro jistotu.
Možná bude lepší nepátrat, jak že to na trase kniha - překladatel došlo k záměně mezi Gone with the Wind a Wuthering Heights.
Když však odhlédnete od této vady na kráse, máte před sebou velmi zajímavou knihu. Ačkoliv sám spisovatel ji označuje za nebeletristickou, při čtení na to budete zapomínat. Čte se jako román. A možná si také budete hledat fotografie Mercerova domu nebo Bonaventurova hřbitova jako já. Protože město Savannah je opravdu magické a jeho obyvatelé mají kouzlo, kterému je velmi těžké nepropadnout.
Černočerný humor v něžném podání.
Kdo by nemiloval sestry Brewsterovy? Roztomilé staré dámy, které svůj čas tráví péčí o synovce Teddyho (žijícího v přesvědčení, že je prezidentem Roosveltem) a charitativní činností? Ta charita je ovšem poněkud specifického rázu. Poněkud velmi.
A když se pak ještě zčistajasna objeví černá ovce rodiny, je potřeba nastalou situaci řešit.
Co si s tím vším počne nebohý Mortimer, také synovec a zároveň jediný normální člen této řádně vyšinuté rodinky se dozvíte, když si tuto opravdu povedenou hru přečtete.
Hvězdičky věnuji příběhu samotnému, komentář českému vydání této knihy.
Úroveň překladu zde již zmíněna byla. Já jen doplním, že překladatelka pracovala velmi často stylem – když nevíte coby, frkněte tam slovo „jakoby“ a máte vystaráno. Už kolem strany 25 jsem k němu začala pociťovat intenzivní nenávist.
Anotace na přebalu knihy dále tvrdí, že hlavní hrdinka je dánskou restaurátorkou. Problém ovšem je, že to byla Holanďanka. No co už, kousek vedle, alespoň jsme stále v Evropě.
Tohle prostě Argo hrozně odfláklo. A to mi vadí; nejen z důvodu, že jsem do toho investovala peníze.
Je to škoda, tahle kniha si takové necitlivé zacházení nezasloužila.
No, ona to klasická historická detektivka tak úplně není, i když se odehrává v kulisách středověké Prahy.
Spíš ji beru jako originální poctu E. S. Gardnerovi. Inspirace Perry Masonem je patrná nejen ze jména hlavního hrdiny. Postavy se také často chovají velmi současně.
Takže určitě doporučuji, nejen pro ten zajímavě ztvárněný nápad. Kniha je dobrou detektivkou i sama o sobě.
Prózy Anny Bolavé jsou opravdu bolavé. Ovšem naprosto fascinujícím a pohlcujícím způsobem. S jejími postavami se chvílemi ocitnete na pokraji šílenství, zoufalého vzteku, neporozumění či neschopnosti vzájemného dorozumění.
Autorka jim (a potažmo i vám) rozpitvá duši na maličké součástky.
A přes to všechno, přes všechno to tísnivé a bolestivé, vlastně výsledný efekt není vůbec depresivní.
Nevím jak to dělá, ale dělá to sakra dobře.
Knihu jsem zakoupila víceméně náhodou při plenění jednoho antikvariátu a to díky ilustracím, které mě nadchly.
A jaké bylo mé překvapení...
Velmi vtipná záležitost; příjemně humorné detektivní pátrání a součástí příběhu je i lehká politická satira. Mimochodem velmi aktuální; člověk se prostě příliš nemění. Celé je to takové roztomile ulítlé a praštěné, ale jen v tom nejlepším slova smyslu. Děti to číst odmítly, já se smála nahlas.
Kniha, ke které jsem se dostala až teď, kdy už mám přece jen něco málo odžito, a jsem za to načasování ráda. Mému mladšímu "já" by se určitě taky líbila, tím jsem si jistná.
Ale asi by mě nedokázala oslovit tak silně. Je to kniha opravdu krásná a osobní zkušenost autorky je místy až hmatatelná.
A hlavně - nechybí jí naděje. Vždyť je přece teprve poledne...!
Při čtení této detektivky jsem si připadala jako teta Kateřina ze Saturnina.
Neustále mě totiž napadala nějaká rčení.
Konkrétně a nejčastěji tato: 'čeho je moc, toho je příliš', 'v jednoduchosti je krása' a 'všeho moc škodí'.
Autor tak hrozně tlačil na pilu, tak velmi chtěl stvořit záhadu ze všech nejzáhadnější, až to celé do krajnosti a zbytečně překombinoval.
S avizovaným sci-fi námětem to zas až tak horké není, knihou se vlastně jen mihne.
Jedná se především o docela vtipnou parodii, která potěší hlavně svým milým prvorepublikovým humorem.
Účtovat s válečnými lety humornou formou je fuška.
Skvěle se to podle mě podařilo filmu Nikdo nic neví z roku 1947.
Gruss vtipně určitě psát uměl, tady se mu ale bohužel párkrát nepodařilo udržet otěže a převážilo vyřizování účtů, místy i osobních (rýpnutí si do kolegy Buriana).
I tak bych knihu spíš doporučila, místy je opravdu hodně vtipná, zejména ze začátku.
A úvahy nad mentalitou německou a českou jsou poměrně výstižné a aktuální.