tygřík2 komentáře u knih
Zabijáka jsem si chtěla poslechnout jako audioknihu. Interpret ji úplně zabil. Většinou není nad voňavý šustivý papír a vlastní vnímání. Bylo to počteníčko! Sice tu a tam podivné chování postav ( věřit novinářům?.-))), ale zase to vyváží krásné popisy města a atmosféry a špičkovací dialogy mezi detektivy. Vrhám se na další díl.
Jak jsem jen mohla na tuhle knihu zapomenout? V mém šerém dávnověku jsem u ní vydržela hodiny. Nejen kvůli krásným příběhům, ale hlavně pro půvabné ilustrace, ty mne tehdy naprosto uchvátily. Dokonce jsem ji schovala, aby ji maminka nenašla a nemohla ji vrátit do knihovny:-))) Nevyšlo, jdu juknout do zdejšího bazaru...
Škoda, přeškoda, že jsme se, pane Nobody, nepotkali o pár desítek let dřív. Teď už je pozdě....:-)
Zlatá slova, zlatý pan profesor, dej mu Pánbůh věčnou slávu! Byl průkopníkem v tom, že tehdy prosazoval v porodnicích, aby dítě od první chvíle od porodu zůstalo s matkou a neporušily se tak jejich vazby. (Což byl opak "normální" praxe.) Měl s novopečenými maminkami cit a rozuměl jim. Kniha ( v oranžové verzi z roku 1986) je pokladem v mé knihovně, pan profesor má jedno z nejčestnějších míst v mém žebříčku celebrit.
Nejtlustší kniha ze série, ale snad nejnudnější. Zdržovacími popisy se autor blíží kvalitám pana Jiráska :-))) Lehké zklamání.
Jo, Phil Marlowe, to je frajer! A pan Chandler samozřejmě také, za to, že ho stvořil. Oba mají úžasný smysl pro černý humor, ironii a sarkasmus.
"Vy máte ale ostrou tužtičku!" :-))
K některým z těchto pohádek by měl člověk znát něco málo z dějin Itálie. Pak pochopí, například, proč hrdinové jezdí do Francie a tam si tropí z místních mocipánů šašky. Některé příběhy pocházejí z nějakého pradávného celosvětového fondu pohádek, jen jsou přizpůsobeny lokálnímu prostředí i temperamentu obyvatel. Některé jsou krásné, vtipné a chytré, jiné méně. Ale způsob, jakým jsou vyprávěny, je pro odchovankyni naší paní Boženy a pana Karla Jaromíra takový strohý, nepoetický a občas uspěchaný.
Moje babička byla vášnivá čtenářka a každý čtvrtek si nosila od spřátelené knihkupky horu podpultovek. Čím ji podmazávala, netuším. V té obyčejné skříni v rohu u okna, povýšené na knihovnu, která po otevření hrála nejvíce modrou a zelenou barvou, byl jedním z ceněných exponátů i Poklad byzantského kupce. (Knihy jsem sice nezdědila, ale vášeň pro detektivky mi má předkyně přes mou maminku předala beze zbytku.)
Příběhy o kapitánu Exnerovi mne baví, vane z nich určitá starosvětskost, jsou vtipné a čtou se lehce, nejlépe pod jabloní, s voňavými letními jablky na dosah ruky...
Čteno v mých jedenácti letech, pod peřinou při baterce, když už jsem měla dávno spát. Zůstalo mi to. Sůvení nad knihami i láska k příběhům s Vinnetouem :-)))
Krásné verše. Ale co to vlastně bystrý, moudrý, cituplný Cyrano viděl na té povrchní husičce Roxaně, to jsem nikdy nepochopila.
Člověk čte, aby se v knihách něčemu přiučil. Tady mi šla hlava kolem z množství zajímavých informací o sněhu a ledu. Konečně jsem pochopila, co jsou čísla reálná, racionální, celá...:-)))
Slečna Smilla, to ledové iracionální číslo, si mé sympatie nezískala.
Je fajn, když anotace detektivky (kdo hodlá toto dílko číst, za žádnou cenu se nedívejte výše) prozradí v podstatě vše, co si chtěl napětíchtivý čtenář užít pomalu a sám na stránkách knih:-)))
I když jsem zhruba věděla, co se bude dít, audioknihu jsem si užila. Interakce mezi dvěma kamarády byla zábavná.
Jako jedna z mála knih, nedočteno. Proč se tito ,,zapálení odborníci" (vynechme otázku v jakém oboru) nepoučí z dějin východoevropských národů (historia magistra vitae)? Věděli by hned, že tyhle teorie jsou jen naivním snem a nefungují z mnoha příčin (jednou z nich je chování člověka). Experiment podle Utopie T. Moora proběhl v Kanadě a byl v roce 2018 vyhodnocen jako neudržitelný. Nejsou ti experti oni spíš ignoranti?
Paví Očko, jeho sestřička, zvířátka, zurčící říčka Janebo...Jako maličká holčička jsem byla tehdy s nimi pod příkrovem africké džungle a všechna dobrodružství prožívala s nimi tak opravdově, jak to dokáže jen dětská dušička s velikou fantazií. Bohužel, kniha byla bráchova, takže jsem ji na dloooouhýýýý čas musela oželet. Až do dneška, dokud jsem nejukla do tunajšího bazaru :-))) Strašně se na ni těšíííím!!!
Je hezké, když přelouskáte knihu od psychiatra a zjistíte, že i přesto, že žijete v blázinci, jste naprosto v pořádku:-))))
Často slýchám, že dnešní doba i lidé jsou hrozní. Tahle kniha byla napsána v roce 1854. Z textů vyplývá, že tehdy se většina lidí honila za iluzemi a majetkem. K životu jim stačila jedna naroubovaná myšlenka, ke šťastné plavbě životem jeden vůdce, kterého by mohli zarytě následovat, i kdyby je šidil sebevíc. A lidé, kteří byli požehnáni ( i když často pochybuji, že to požehnání je:-))) špetkou toho rozumu a občas se zamysleli, by nejraději od toho všeho lidského bláznění utekli do hlubokých lesů. Takže - změnilo se vůbec něco? :-))))
Takový pokus o novodobého Phila Marlowa či Jesseho Stona. Ale tady příběh rozmělňuje příliš mnoho slov, příliš mnoho odboček, příliš mnoho příliš podrobných informací. Při poslechu audioknihy (i přesto, že pan Oliva čte úžasně) jsem se občas přistihla, že přemýšlím, co udělám zítra k obědu:-))), a přesto jsem neztratila nit.
I když kniha drobátko zastarala, například výzkum Etrusků pokročil a výběr odborníků na římské dějiny, od kterých jsou čerpány citace a teorie, také není zrovna trendy, pořád má co říci. Interpretace se ujal pan Pavel Soukup a jeho, tu mírně patetický tu jemně ironický, projev dodává tomuto dílu tu pravou atmosféru. Ráda se k tomuto stručnému shrnutí římských dějin, které znám od dětství a které autor v průběhu let postupně aktualizoval, vracím. Proč? Je poctivé a netváří se, že jen ono je to pravé.