valda komentáře u knih

Střet dvou světů, toho technického představovaného Markem a Polova magického. Oba, v dětství vyměnění rodičům, žijí v nepochopení. Markus staví složité železné stroje a zbraně. Pol hraje na kytaru a ovládá magické schopnosti. Jednoho dne se musí dozvědět, kdo doopravdy jsou, věda a magie na sebe opět narazí.
Kniha má určitě zajímavý námět, střet scifi a fantasy. Pokud máte rádi draky, tak se vám bude líbit Polovo prohánění se na Lunoletovi, Zelazny se taky věnuje hodně svému pojetí používání magie prostřednictvím vláken, což mi přišlo taky nápadité. I když dojde k několika velikým bitvám, tak svět a jeho obyvatelé, historie a podobně je popsána velmi hrubě a já jsem měl trochu problém se nějak ztotožnit s motivacemi hlavních hrdinů. Zelazny má skvělý vypravěčský styl, s rychlým spádem děje, ale připadalo mi, že kromě tří základních pilířů, draci, střet dvou světů a používání magie, už se mu trochu nechtělo věnovat blíže něčemu dalšímu, tak si prostě řekl: přidám tam pár kentaurů, nějaké ty létající stroje, hady a tak, prostě co čtenáři mají rádi a je to. :-) Taky mi přišel trochu bezradný s postavou zloděje Mišího Rukavičky (ale jméno je to dobré).
PS: Zelazneho odkaz na prof. Hrbolka, cituji... Jmenuji se "Mlha-která-houstne-na večerní-obloze-proti-posledním-bledým-mrakům-podzimního-dne". V zájmu rychlejší komunikace ti budu říkat "Mlha". :-)

6 22.06.2011

Poslední Štorchova kniha, která se odehrává v mladší době kamenné, kdy se začíná projevovat zemědělství, na přelomu matriarchálního a patriarchálního řádu. Hlavní zápletka se točí kolem Šťastné chvíle nebo také Minehavy (Úsměvavé), která je unesena proradným Silným bobrem, který si myslí, že na ní má právo. Zachránit se jí vydají Sokolí oko a Havranpírko. Celý děj se potom přesouvá na Pustý vrch, blízko soutoku Labe a Vltavy, kde sídlí rody Sokolů a Zubrů.
Kniha lehce navazuje na předchozí Osadu Havranů a U veliké řeky.
V dětství byl Štorch můj oblíbený autor. Štorchův vypravěčský styl velmi připomíná Foglara nebo Karla Maye. Nečekejte příliš poetiky vyprávění. Postavy jsou většinou velmi ploché a schématické. Takoví Mirkové Dušínové, až to trochu zavání parodií. Ale v dětství mi to tak nepřišlo. A knihy mají určitě napínavý děj. Je také zajímavé lokální prostředí zasazené do doby kamenné, o tom nepíše mnoho autorů a Štorch umí čtenáře ponořit do děje. Je vidět, že má v oboru velké znalosti, ale zároveň mu nedělá problém si svou fantazií domyslet, jak to tehdy třeba mohlo být. Někdy sklouzává do takového zbytečného didaktizmu, jak to u lidí s pedagogickým vzděláním bývá, ale přece jenom si zachovává vypravěčské tempo. Kniha je také jako ostatní Štorchovy knihy doplněna mnoha krásnými kresbami od u nás neméně slavného Zdeňka Buriana.

6 07.03.2011

Už název knihy určuje, co můžete čekat. Život v koncentračním táboře je sám o sobě natolik bizarní zkušenost, že i kdyby o tom napsal knihu člověk, který celou dobu seděl na vrátnici, tak by to bylo silné čtení. O to zajímavější je podívat se na věc z pohledu někoho, pro nějž je zkoumání lidského chování profese.
První část knihy popisuje autorovy myšlenky z pozorování života v táboře a druhá část je filozofická divadelní hra, kterou na základě svých zkušeností sepsal. Ta mě zase tak neoslovila.
Možná i jeden z důvodů, proč vlastně autor přežil, bylo, že doufal v to, že o tom šílenství bude moct jednou přednášet. Základní myšlenka, kterou si z knihy beru je, že člověk může být dost silný na to, aby dokázal určovat, jakým způsobem bude vnímat svůj život. Vždy lze najít kontext, který vám může pomoct vnímat situaci tak, abyste mohli nalézt ten správný cíl, i když jste třeba v koncentračním táboře a nejspíš většina z vás zemře.

5 15.09.2023

(SPOILER) Četl jsem první díl Souostroví Gulag. Solženicyn tam detailně a drsně popisuje realitu vězeňství v Rusku.
Tento příběh, jak název napovídá se odehrává v jednom dni. Odsouzený jej prožívá v Ruském gulagu. Dost mě překvapilo, jak je román střídmý vzhledem k syrové realitě, kterou popisoval Solženicyn v Souostroví. Vězeň schraňuje jídlo, získává co nejvíce času na spánek, společně s ostatními staví nový příbytek, snaží se ohřát, kde to jde. Ale vlastně si tak nějak žije a nic moc se neděje. Později jsem pochopil, že autor román napsal takto jemně, protože záměrem bylo vydat jej v Rusku a dokázat tak nastartovat diskuze nad tímto tématem. Autorovi se to nakonec podařilo a román opravdu na několik let vyšel, což je celkem neuvěřitelné, vzhledem k obrovské cenzuře.
Solženicyn je pro mě velký hrdina, ale musím říct, že tento román je důležitý spíše proto, co tím Solženicyn dokázal. Pokud chcete poznat realitu Ruského gulagu, tak bych sáhnul raději jinam.

5 04.02.2022

Jan Werich sedl do auta, přibalil dceru a valuty a vyrazil do Itálie, dokud ještě byla ta možnost. Napsal, co všechno zažil, koho potkal, nad čím se zamýšlel a co ochutnal. Nečekejte veledílo, ale jak už tady mnozí napsali, příjemný letní cestopis na jedno odpoledne. A tím, že ho psal Werich taky často zábavný a zároveň nutící k zamyšlení.

5 05.12.2020

Mladý Jim Hawkins získává mapu pokladu na ostrově. Vydává se tedy se známými baronem Trelawney a doktorem Liwesey a kapitánem Smolettem na strastiplnou plavbu poklad najít. Posádku se jim podaří najmout s pomocí vychytralého zkušeného námořníka Johna Silvera, známého pod přezdívkou Pečínka.
Robert Louis Stevenson prostě vzal veškerou esenci ze všech těch Robinsonů Crusoe a knih o pirátech a vydestiloval ji do jedné knihy. Myslím, že pokud bude kdokoliv vyjmenovávat pět knih o dobrodružství na moři, tahle v seznamu určitě nebude chybět. A není divu, všichni ti staří piráti jako Billy Bones, slepý Kostelnička, kapitán Flint, Morgan, rum, truhly s pokladem, sto let staří papoušci, kostlivci, děsivé písně a historky. Tohle je prostě jedna z knih, která definovala žánr.
PS: "Samé dukáty, samé dukáty! :-)"

5 16.04.2020

Upozorňuji, že jsem nečetl knihu, ale originální blog. Ten byl právě později zpracován jako kniha. Tzn. asi by mi u knihy dost vadilo, že tam nejsou fotografie.
PCT = Pacifická Hřebenová Tůra, jeden z nejdelších trailů na světě. Jakub ho šel v roce 2016 čtyři měsíce a z každého dne dělá zápis do deníku. Pokud má signál, tak ho rovnou dává na svůj blog. Je celkem stručný, takový civilní, nesnaží se nějak rozepisovat. Musí to být člověk s velkou vůlí, protože nejen prožívá každodenní těžkosti z takto velké tůry, ale je schopný ještě o tom každý den napsat. Řekl bych, že pokud chcete vědět o čem je thru hiking, tak tohle je jeden z nejlepších zdrojů.
Vydáním jako kniha, deník ztrácí jednu z nejsilnějších stránek a to, že blog čtete skoro každý den a jakoby online prožíváte situace s Jakubem: Podaří se mu dokončit trail? Jak si poradí s různými situacemi, atd. Proto a pro krásné fotografie, bych spíše doporučil blog než knihu.
PS: Jakub zrovna včera dokončil další, ještě těžší Continental Divide Trail.

5 01.09.2018

Podle Alexandera von Humboldta se jmenuje kdejaká část světa. Je to asi hlavně proto, že to byl jeden z prvních cestovatelů v moderním slova smyslu. Tedy nevydal se do Jižní Ameriky zotročovat indiány na plantážích. Ale jel tam podívat se na sopku Chimborazo, protože se tehdy věřilo, že je to nejvyšší hora světa, taky proto, že chtěl provést na jejím vrcholu určitá měření, a v neposlední řadě prostě proto, že je krásná. Kromě toho, že Humboldt rád cestoval a na svých přednáškách cestováním nakazil všechny znuděné aristokraty, které už nebavili ty věčně se opakující lovy a války, tak především to byl také horlivý vědec. A to ve všech možných přírodních disciplínách. Prováděl tedy mnoho pozorování, psal spoustu knih atd.
Tahle kniha mě mile překvapila svou čtivostí, a taky tím, že autorka si musela načíst nesmírné množství materiálů, aby dala dohromady, takhle ucelený pohled na člověka, který, jak sám název knihy napovídá, vynalezl moderní způsob nahlížení na přírodu. Nepřišel s žádným gramofonem, spalovacím motorem, nebo žárovkou. Ale jistě dopomohl k tomu, aby svět začal své okolí vnímat z více uceleného pohledu. Ne jako nekonečný zdroj energie, který je potřeba co nejvíce využít k zdokonalení lidských technologií. Místo toho se začaly objevovat zárodky ekologie, a lidé si začali uvědomovat, že přírodní rovnováha může být i velice křehká, a člověk v ní může zanechat nenapravitelné škody.

5 20.12.2017

Předem upozorňuji, že budu spoilerovat, ale jedná se jenom o prvních pár stránek. Rodion Romanovič Raskolnikov je chudý student, který se kvůli dluhům a svému zoufalství dostane do situace, že se rozhodne zabít starou lichvářku Alenu Ivanovnu. Celý dlouhý román se odehrává právě z Raskolnikova pohledu, kterého sužuje paranoidní pocit, že všichni ví to, že je vrah. Raskolnikov neustále upadá do depresí, blouznění z hladu, z horečky, z bezvýchodnosti své situace. Dostojevský má hodně specifický styl vyprávění, takový horečnatý, že si někdy při čtení skoro připadáte, jako byste blouznili v horečce společně s Raskolnikovem. Dostáváte se až do stavu, kdy začínáte pochybovat, jestli jste Alenu Ivanovnu vůbec zabili, nebo to bylo jenom blouznění.
Jinak Raskolnikov potkává několik dalších postav, jako je alkoholik Marmeladov, jeho nemocná manželka, dcera Soňa, která si musí vydělávat prostitucí, atd.
Bezvýchodnost a zoufalost většiny postav je opravdu hodně drsná a syrová. Řekl bych, že pár momentů z knihy muselo v roce 1866 působit dost kontroverzně.
Knihu jsem četl podruhé po asi desetileté pauze. Bohužel pro mě to bylo trochu zklamání, přece jenom, mi po aktuálním čtení přišla trochu roztahaná. I přes skvělý vypravěčský styl Dostojevského, jsem se prostě nemohl ubránit pocitu, že v těch více než 700 stránkách se toho zase tolik neděje, a všechno se točí pořád dokola. Asi bych uvítal poloviční délku. Ale i tak je to určitě zásadní dílo světové literatury.

5 29.10.2017

V pátem díle heptalogie se začíná situace vyostřovat. Rowlingová na způsob profesora Snepa připravila vysoce koncentrovaný lektvar připravený ze všech těch nepříjemných úřednic za přepážkou a panovačných učitelek a zhmotnila z něj Dolores Umbridgovou společně s neschopným ministrem kouzel Korneliusem Popletalem.
Harry nahlédne do fungování Fénixova řádu, který bojuje proti smrtijedům. A po jeho vzoru s Ronem a Hermionou založí vlastní spolek.
Tahle kniha je pro mě rozhodně o kousek lepší než předchozí díl. Ten mi přišel takový plošší. Tenhle díl je dost depresivní. Ale není tak temný, jako třetí, který mě bavil víc.
Film mě ale, podobně jako předchozí díl, moc nebavil. Přišel mi asi ještě slabší než Ohnivý pohár. Připadalo mi, že oproti knize neobsahuje nic zajímavého navíc. Spíš naopak nepůsobí tak drsně jako kniha. Navíc je tenhle díl snad nejobsáhlejší, takže ve filmu toho spousta chybí, nebo se musí vyřešit v pár vteřinách, aby měl snesitelnou délku do kin.

5 30.06.2016

Jack London je jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Tohle je taková jeho autobiografie. Četl jsem ve verzi, kde vydavatel myslím lépe zvolil název. Oproti původnímu trochu bulvárnímu Démon alkohol, zvolil překlad z originálního John Barleycorn na Pan Ječmínek. Jack London Pana Ječmínka taky několikrát zmiňuje v ději. Tato imaginární postava je taky ústředním činitelem celé autobiografie. Láká Londona k pití alkoholu a provádění různých nebezpečných a podivných kousků.
Celá kniha působí trochu smutně v tom, že autor toho zažil opravdu hodně. Plavil se s ústřicovými piráty, hledal zlato na Aljašce, jezdil na dlouhé výlety s manželkou na koni, přeplul oceán, napsal spoustu skvělých a úspěšných knih, atd.. Ale celou dobu je pronásledován Panem Ječmínkem, který ho svádí na scestí.
Smutná myslím v tom, že můj názor je trochu opačný než autorův. Který vypráví, o tom, že si s Panem Ječmínkem nikdy neměl začínat. Myslím, že kdyby se London s Ječmínkem vůbec neznal, tak by jeho život zdaleka nebyl tak pestrý, a možná by nenapsal ani žádnou zajímavou knížku. Samozřejmě nic se nesmí přehánět, Londonův život skončil dost brzo. Každopádně, kromě neuvěřitelného autorova života se taky jedná o dost dobrou studii nárazového alkoholika. Jenom pro to smutné vyznění, bych ho asi někomu, kdo se léčí z alkoholismu nedoporučil.
Taky jsem někde četl, že tahle kniha byla jedním z iniciátorů americké prohibice v roce 1920.

5 19.12.2015

Každý bůh na Zeměploše je právě tak velký a mocný, jak moc má věřících. Církev Boha Oma je obrovská instituce se spoustou chrámů a katedrál. Bůh Om se ale posledních několik let protlouká světem v podobě malé želvy. Protože z celé té obrovské instituce na něj doopravdy věří jenom jeden člověk. Je jím prostý mladík Bruta, který neumí číst ani psát, ale má dokonalou paměť. Tihle dva se tedy vydávají zabránit šílenému exkvizitorovi Vorbisovi ve válce s Efebci a vrátit víru v boha Oma zase do původních kolejí.
Tentokrát se Pratchett rozhodl parodovat věci týkající se náboženství a filozofie. A musím říct, že z těchto dvou témat se mu podařilo vytěžit opravdu mnoho. Kniha kromě spousty humoru nabízí také mnoho věcí k zamyšlení.

5 24.05.2014

Můj nevlastní děda bojoval v 2. československé paradesantní brigádě v SSSR. Takže jsem se rozhodl přečíst si něco o tom, jak ty české boje na východní frontě vlastně probíhaly. Ludvík Svoboda byl takový zakladatel a velitel československých jednotek a napsal o tom celkem podrobnou knihu. Zároveň to byl ale fanatik, takže Němce považoval, za národ, který by bylo nejlépe vyhubit. A taky to byl komunista, takže všechno, co se dělo na západě, tak bylo samozřejmě namířeno proti našim vojákům. Ingr s Píkou se snažili naši armádu rozpustit, západním jednotkám se Němci dobrovolně vzdávali, zatímco na východní frontě jsme museli bojovat o každý kilometr, jediný kdo nám vždy za všech okolností pomohl byl Sovětský svaz atd... Já postoj Ludvíka Svobody celkem chápu. Taky nesouhlasím s Mnichovem, i když je mi jasné, že bychom Němce neporazili, na rozdíl od toho co si myslel Svoboda. Chápu ale, že po Mnichovu dost klesla důvěra v západní mocnosti a Beneše. Asi bych v té době taky dost nedůvěřoval západu, a byl bych taky komunista. Zároveň chápu i fanatismus Svobody proti Němcům, vzhledem k tomu, co všechno od nich musel Svoboda vytrpět. Myslím si, že pokud by ale Svoboda nebyl takový blázen, tak by nikdy žádná československá armáda vůbec nebyla. Za to můžeme být Svobodovi vděční. I když Dukla asi nebyl úplně nejlepší nápad. Co ale nechápu je, že Svobodovi tento názor vydržel po celý život, protože minimálně od roku 1960, už muselo i celkem velkým idiotům docházet, že s tím naším krásným Sovětským svazem, asi není úplně všechno v pořádku.
Kniha je ale překvapivě čtivá, dovíte se různé historky z války, nebo použité chytré strategie. Obsahuje ale bohužel ze 2/3 naivní ideologii a překrucování dějin. Takže pokud si chcete přečíst něco o bojích českých jednotek na východě, tak bych doporučil podívat se jinam.

5 02.03.2014

Rick Deckard je nájemný lovec uprchlých androidů z Marsu. Ti se dají rozpoznat od normálních lidí pouze složitými psychologickými testy, zaměřenými na to, že Androidi nepociťují empatii. Jinak lidé žijí na zemi v takovém post-apokalyptickém světě. Dívají se na kámoše Bustera, sdílejí utrpení s Mercerem, nastavují si nálady. Nejcennější jsou pro ně zvířata jako domácí mazlíčci, protože jich přežilo málo.
Mám z knihy hodně podobný dojem, jako píše v komentáři rodo. Dick je pro mě autor, u kterého mám při čtení takový zvláštní paranoidně schizofrenní pocit. Žádný jiný autor ve mě ten pocit ani vzdáleně nevyvolává. Jinak film Blade Runner mě nějak nezaujal, spíš mě bavil Temný obraz, který mi přišel bližší atmosféře Dickových knih.
Pro mě každopádně jedna ze zásadních knih už jenom silou kterou vás přitáhne do děje, a když si nedáte pozor, tak už přemýšlíte, jestli náhodou ten soused není android, nebo jestli ta kočka náhodou nemá skrytý vypínač. :-)

5 29.07.2012

Kompletní vydání komiksových Rychlých Šípů. Jeden z těch naprosto zásadních českých komiksů o pěti chlapcích, vždy čestném vedoucím Mirkovi Dušínovi, Jarkovi Metelkovi, Jindrovi Hojerovi, Červenáčkovi a někdy trochu zbrklém Rychlonožkovi. Nechybí ani pes Bublina později nahrazen Kuliferdou. Ti všichni zažívají spoustu tajemných i legračních dobrodružství, loví bobříky, pomáhají ostatním, pořádají udatné výpravy, bojují s Bratrstvem kočičí pracky ve složení Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš, apod. Je pravda, že některé příběhy působí hodně naivně, některé jsou příliš nuceně poučující, ale pořád je v nich obrovská dávka humoru a dobrodružství. Já jsem tyhle komiksy v dětství hltal asi jako většina ostatních a myslím, že i v dnešní době leckteré dítě po přečtení několika dílů získá silnou potřebu vyrazit ven na průzkum okolních lesů, podniknout šiškovou válku, přihlásit se na tábor nebo založit klub Potápníků.

5 09.06.2012

Pokud se chcete něco dozvědět o současném Slovensku a Slovácích, tak tohle je základní kniha. Obsahuje velké množství témat, některá znáte, o jiných jste ani netušili, ale o většině vám autor pomůže udělat si jasný názor. Myslím, že je za tím velký kus práce, objet každý kout a vyzpovídat kdejakého baču. Další hlavní silou knihy je ale skvělý vypravěčský talent a nadhled autora. Kniha je rozdělena na kratší jakoby fejetonistické úseky podle různých témat. Takovéto útvary zrovna moc nemám rád, vždycky mi připadá, že je z toho cítit takový ten nucený humor, když třeba nějaký autor píše o klobouku a na konci je nějaká vtipná, super inteligentní pointa. Připadá mi to jako takový spisovatelský exibicionismus: hele podívejte, jak si umím hrát s textem.
V téhle knize ale nic takového není, pro autora je základní téma, kterému skvěle rozumí, a píše o něm bez jakýchkoliv nudných odboček a podobně.

5 22.03.2012

Kasař Henri Charrière je na začátku 30. let 20. století odsouzen za vraždu pasáka na doživotí v trestanecké kolonii ve Francouzské Guayaně. V následujících letech se pokusí o mnoho více či méně úspěšných útěků a zažije spoustu neuvěřitelných a šílených situací, jak na pevnině, tak na strašných ostrovech Spásy, okolních státech, na moři apod.
Před četbou jsem se nijak moc nezajímal o to, jestli se jedná opravdu o autobiografický román, ale docela brzo mi začalo být jasné, že stejně tak, jako Henri hraje divadlo na svoje dozorce, aby se mu podařil útěk, tak mu nedělá problém si taky dost vymýšlet v knize. Ale i kdyby zažil jenom 10%, z toho o čem píše, tak stejně všechno působí natolik silně, že to musel minimálně několikrát slyšet od svých kamarádů spoluvězňů, takže na tom vlastně vůbec nezáleží. A obrovská síla knihy je právě v osobnosti autora, který je prostě skvělý vypravěč, který vše vypravuje velmi civilně, bez patosu, ale přitom vše zestručňuje právě na ty nejzajímavější části, tím má celý román velkou dynamiku a patří mezi ty knihy, které se čtou jedním dechem, i když má skoro 600 stran. Myslím, že je ten typ, že kdyby popisoval, jak strávil celý život v kanceláři, tak by stejně všichni poslouchali se zatajeným dechem. To je ta vypravěčská část osobnosti. Horší je to s Henriho charakterem, rozhodně není žádný andílek. Stejně jako působí jeho text, tak se asi s ničím nemaže, a prostě jde si za svým, a jeho snaha vysvětlit nějaké pochybnější činy často dost pokulhává. Stejně tak působí jako člověk, který se snaží prostě každého přečůrat ve svůj prospěch, já bych si s ním asi nerozuměl, ale právě takový charakter je asi potřebný, pro přežití v něčem takovém jako je třeba káznice na ostrově Svatý Josef. Jinak film je asi taky hodně populární, ale chyběla mi tam ta samozřejmost s jakou popisuje děj Henri, tady je to přece jenom Hollywood. A taky dvojce Hoffman (jako Dega, který mimochodem v knize je jenom na pár stránkách) a McQueen (Henri) je často nevím proč dost tragikomická a celkově mi připadala režie až na pár scén dost bezradná. Prostě myslím, že film může fungovat jenom u člověka, který nečetl knihu.

5 15.01.2012

Rod Atreidů v čele s Paulem, jeho otcem Letem a matkou Jessicou, se musí přestěhovat ze své nádherné rodné planety Caladan na nehostinou planetu Arrakis, které se říká Duna, podle toho, že je celá tvořena nekonečnou pouští. Na planetě, která má obrovský význam, protože je to jediné místo ve vesmíru, kde se dá těžit záhadné koření melanž, má ale už své plány rod Harkonnenů. A tak Atreidy a jejich mladého vůdce Paula, čeká mnoho nástrah a strádání, aby se mu podařilo ubránit se před baronem Harkonnenem, imperátorovými nelítostnými Sardaukary z vězeňské planety Salusa Secundus a vypočítavou Gildou. Narazí také na drsný národ Fremenů, kteří jako jediní jsou schopní přežívat ve volné přírodě strašných podmínek Arrakisu. Pozná mocné učení Bene Gesseritu, čarovné schopnosti boje i moc Missionarie Protectivy, k čemu jsou filtršaty, uctívání vody, písečné červy, atd. atd.
Kniha je pro mě nejsilnější atmosférou písečné planety, kde je příroda natolik mocná, že selhává většina supermoderních technologií a naopak získávají převahu Fremeni a jejich dokonale prostý život uzpůsobený podmínkám na planetě. Román má obrovskou propracovanost a Herbert je schopen opravdu velmi přesvědčivě a do hloubky rozebírat cokoliv, ať se věnuje jakési arabskou kulturou inspirované aristokracii, kde je děj plný různých intrik a tradic, nebo když popisuje zvyky Fremenů, nebo sci-fi techniku, biologii a klimatologii na planetě, psychologii, výcvik mentatů, prostě hýří nápady a vše při tom zapadá do sebe, jako kdyby vytvářel nějaký dokonalý stroj.
Duna rozhodně není klasická odpočinková sci-fi kniha, každý si tam najde svoje, a řekl bych, že ta propracovanost nabádá taky k více přečtením, je možné, že vám potom dojdou další nitky a propletence, které na první čtení nebyly úplně postřehnutelné. Tím kniha právě připomíná Pána Prstenů. Stejně, tak i se zápornou stránkou, protože tou detailností a propleteností potom zákonitě musí ztrácet na tempu.
Herbert napsal dalších 5 dílů, a existuje docela velké množství přídavků a sérií, takže kdo má rád propracovaný pouštní svět, tak má myslím o zábavu na další rok postaráno.
Jinak David Lynch natočil o Duně docela dobrý film a existují ještě dva třídilné televizní seriály.
Taky existuje mnoho her na motivy knihy, první je asi adventure/strategie z roku 1992 a hlavně nejznámější je její pokračování Dune II, které přejalo spoustu nápadů z knihy, a tak vlastně Frank Herbert už v roce 1966 založil herní žánr RTS. :-)

5 26.12.2011

Celá kniha je rozdělená na 4 základní kapitoly, ve kterých je několik zásad, a každá zásada, kterou Dale doporučuje dodržovat, je podložena příklady ze života.
Autor nepopisuje nějaké teoretické struktury, pravidla a podobně, ale vše je popsáno v konkrétních příkladech zábavnou a nenásilnou formou. Často jsou popisovány situace týkající se známých osobností, historické události a vždy je ukázáno např.: co udělal člověk špatně, nebo naopak jak správně situaci vyřešil. Těchto situací nashromáždil autor obrovské množství za dobu svého přednášení.
Kniha je napsaná velmi pozitivně, na mě možná až příliš, ale pozitivní pohled mi je sympatičtější než, aby kniha obsahovala pravidla, jako jak z „hlupáků sedřít kůži a zvýšit si tak ego.“
Autor popisuje zdánlivě samozřejmé věci, na kterých není nic nějak moc mimořádného, rozhodně nečekejte složité diplomaticko-psychologické konstrukce, které když budete denně pilovat, tak vám budou všichni zobat z ruky. Nemyslím si, že působím tak dobře na lidi, jak bych chtěl, v tom mám rozhodně hodně co zlepšovat. Ale myslím si, že dobře rozumím lidem a umím se vcítit do toho, co dělají a proč to dělají. Po tom, co jsem si knihu přečetl, jsem ale našel mnoho stránek lidského chování, které mi doteď byly prakticky neviditelné, toto poznání je velmi intenzivní a za krátkou dobu, co se mi tato část obrazu více zaostřila, tak můžu říct, že jsem schopen mnohem více dělat to, co se ode mě očekává, a naopak mít možnost více ovlivnit, to, kam se ubírají ostatní, to vše naprosto nenásilnou cestou. Proto knihu velmi doporučuji všem, hodí se skvěle k řešení životních situací, nejen těch, které se týkají byznysu.

5 17.04.2011

Deníky z cesty Che Guevary a jeho přítele po Jižní Americe.
Motocyklové deníky mě trochu překvapily. Čekal jsem dobrodružnou jízdu na motorce drsnou krajinou jihoamerického venkova, plnou divokých pitek, střílení a podobně. To vše proloženo politickými a sociologickými úvahami o vítězství proletariátu.
Tak hlavně, i když název zní Motocyklové deníky, tak na motorce se jede jenom asi prvních 80 stránek, potom se jde pěšky nebo na korbě náklaďáku. Překvapilo mě taky, jak obyčejné a svým způsobem banální jsou zážitky obou kamarádů. Myslím, že kdybyste si přečetli jakýkoliv cestopis od dvou možná trochu zbrklých a naivních studentů, kteří tento rok procestovali Jižní Ameriku, tak by vypadaly úplně stejně, spíš by tam těch zážitků bylo víc. Líbilo se mi zase ale, že Che vše popisuje bez nějakého patosu, jací jsou frajeři a hrdinové a podobně. Někdy je i dost vtipný a celou dobu rozhodně čtivý. A když Che sem tam napíše něco o útisku obyčejných dělníků tak to kromě konce na mě nepůsobilo vůbec násilně a asi bych si toho všímal úplně stejně jako on. Totálně mi celý text neseděl k osobě revolucionáře, válečníka a pomocníka diktátora Fidela, a jak ho na konci až možná trochu jednostranně nazývá jakýsi historik, sériového vraha.

5 10.04.2011