valda komentáře u knih
Fotografická publikace z Kavkazu od známého fotografa horolezecké tématiky Viléma Heckela.
Tohle je zase jedna z těch knih, kterou když si přečtete, tak máte chuť okamžitě sbalit batoh a někam vyrazit. V tomhle případě na Kavkaz. Fotografie jsou naprosto úžasné a obdivuju, kde všude se Heckel dokázal s fotoaparátem před více než půl stoletím dostat. I když je většina fotografií černobílých, tak rozhodně snesou srovnání s fotografiemi z aktuální doby.
Pokud se zajímáte o Kavkaz, tak doporučuju, horolezecká expedice tam slezla kdejakou horu, i když těch ledovců tam už tolik asi nebude. Krátké eseje, které doprovázejí fotografie, jsou taky hodně motivační, i když sem tam obsahují nějaké nesmyslné pasáže o Sputniku a podobně :-)
Autor nouzově přistane někde v Africké poušti, kde potká Malého prince, který mu začne vyprávět svůj příběh, o své planetě, květině, třech sopkách, co je to si někoho ochočit, jaké lidi princ potkal, než se dostal na zemi, atd...
Nemyslím si, že Malý princ je vhodný pro malé děti. Mě osobně asi v dětství moc neoslovil. Malý princ je naopak pro dospělé, kteří hledají ztracené dětství. Pro mě je to hlavně takový jednoduchý, stručný návod na život. Myslím si, že v životě je důležité stát se dospělým, protože být dospělý je praktické. Člověk zajistí sebe a své děti, dodá mu to jistoty. Zároveň je ale důležité si zachovat tu dětskou stránku, schopnost snít. Nevidět jenom klobouk tam, kde může být třeba had, co spolkl slona. Nevidět jenom nudnou poušť, nad kterou svítí hvězda. Umět rozlišit chuť vody, které se napiju sám, od vody, kterou mi podá někdo, koho jsem si ochočil. Tyhle všechny věci jsou z praktického hlediska sice úplně k ničemu, ale teprve ony dodají životu skutečnou náplň, a člověk se tak vrátí k tomu, co je opravdu v životě podstatné. A to je kromě praktického naplňování určitých statků, také umět se dívat na svět dětskýma očima, a užít si tak každý okamžik.
V čem vidím obrovskou sílu téhle knížky je, že všechny tyhle věci, taky spoustu dalších, dokázal Exupéry vysvětlit jednoduchou a zábavnou formou na pár stránkách.
A jak už napsal vhumanik, škoda, že tuhle knihu nepochopilo více lidí, mohlo by být na světě ještě lépe...
Kniha fotografií, většinou černobílých, z Jizerských hor. Obsahuje pěkné úvodní povídání od Miloslava Nevrlého. Jinak je plná spousty krásných fotografií od různých autorů, většinou s přírodní tématikou. K fotografiím jsou jen velmi stručné popisky. Je zajímavé podívat se, kolik se toho za těch 40 let změnilo. Jinak je taky překvapující, že vzhledem k době vzniku neobsahuje kniha prakticky žádnou zmínku o SSSR apod.
Můj nevlastní děda bojoval v 2. československé paradesantní brigádě v SSSR. Takže jsem se rozhodl přečíst si něco o tom, jak ty české boje na východní frontě vlastně probíhaly. Ludvík Svoboda byl takový zakladatel a velitel československých jednotek a napsal o tom celkem podrobnou knihu. Zároveň to byl ale fanatik, takže Němce považoval, za národ, který by bylo nejlépe vyhubit. A taky to byl komunista, takže všechno, co se dělo na západě, tak bylo samozřejmě namířeno proti našim vojákům. Ingr s Píkou se snažili naši armádu rozpustit, západním jednotkám se Němci dobrovolně vzdávali, zatímco na východní frontě jsme museli bojovat o každý kilometr, jediný kdo nám vždy za všech okolností pomohl byl Sovětský svaz atd... Já postoj Ludvíka Svobody celkem chápu. Taky nesouhlasím s Mnichovem, i když je mi jasné, že bychom Němce neporazili, na rozdíl od toho co si myslel Svoboda. Chápu ale, že po Mnichovu dost klesla důvěra v západní mocnosti a Beneše. Asi bych v té době taky dost nedůvěřoval západu, a byl bych taky komunista. Zároveň chápu i fanatismus Svobody proti Němcům, vzhledem k tomu, co všechno od nich musel Svoboda vytrpět. Myslím si, že pokud by ale Svoboda nebyl takový blázen, tak by nikdy žádná československá armáda vůbec nebyla. Za to můžeme být Svobodovi vděční. I když Dukla asi nebyl úplně nejlepší nápad. Co ale nechápu je, že Svobodovi tento názor vydržel po celý život, protože minimálně od roku 1960, už muselo i celkem velkým idiotům docházet, že s tím naším krásným Sovětským svazem, asi není úplně všechno v pořádku.
Kniha je ale překvapivě čtivá, dovíte se různé historky z války, nebo použité chytré strategie. Obsahuje ale bohužel ze 2/3 naivní ideologii a překrucování dějin. Takže pokud si chcete přečíst něco o bojích českých jednotek na východě, tak bych doporučil podívat se jinam.
Lucie Žďárská se znala s členy skupiny Lucie snad od úplného začátku. Nakonec jim dělala manažerku. Napsala knihu různých příhod, které s nimi prožila. Její styl vyprávění je bezprostřední, a nejspíš i pravdivý. Nesnaží se šokovat, prostě jenom popisuje, co zábavného se přihodilo, jak to funguje na turné, snaží se vysvětlit, co se kdy dělo a tak. Její spolupráce se skupinou Lucie nakonec nekončí moc šťastně, což je trochu škoda, protože od téhle autorky by mě bavilo si přečíst i dalších 20 let z historie skupiny.
Epistolární román, kde místo dopisů jsou e-maily. Dva lidi omylem naváží kontakt přes e-maily a pomalu se mezi nimi buduje komplikovaný vztah. Vůbec se nedivím tomu, že se jedná o bestseller. Kniha je napsána dost čtivě, zábavně. Pro mě se jedná hlavně o studii právě takové e-mailové komunikace. Tzn. co lidi od vztahu přes e-maily očekávají a jaká je realita. V tomhle směru je kniha výborná, a nabízí spoustu témat k zamyšlení. Spíš bych to ale viděl na povídku, protože v rozsahu 250 stran obsahuje nejmíň polovinu děje, který mi přišel nezajímavý, celkem zbytečný, nebo trochu moc červená knihovna, které nejsem moc fanda. I tak se ale kniha čte velmi dobře a třeba pro divadelní zpracování je jako dělaná.
Kvůli bouřce musíte zastavit u starodávné vily a nejspíš v ní budete muset přespat. Postupně zjišťujete, že s jejím majitelem není něco v pořádku. Desátý díl klasických gamebooků od Steva Jacksona a Iana Livingstona. Hrál jsem na Androidu https://play.google.com/store/apps/details?id=au.com.tinmangames.fightingfantasy.houseofhell a můžu jenom doporučit. Tahle platforma je pro gamebooky jako dělaná. Navíc si autoři dali spoustu práce, aby aplikaci oproti knize, kterou taky vlastním, o dost vylepšili. Každopádně se podle mě jedná o jeden z nejtěžších gamebooků. Nepřeháním, když řeknu, že jsem zemřel skoro dvěstěkrát, než jsem jí dohrál na obtížnost hardcore, což je vlastně, jako hrát klasickou papírovou. Opravdu možností jak zemřít nebo se dostat do slepého konce je asi 90% knihy. Nakonec je potřeba jenom projít určitých několik dveří a získat vše potřebné na závěrečný boj. Jinak ve všech ostatních lokacích čeká spousta strašlivých hororových zážitků. Takže pokud máte rádi horor, tak opravdu doporučuju. Zábava na několik dní zaručena :-)
Čuk a Gek se společně s maminkou vydávají strávit vánoce na daleké Sibiři, kde pracuje otec geolog. Tohle je asi ta základní knížka, která se zmiňuje, pokud se někde řeší Sovětský svaz a dětská literatura. Je to taková zvláštní kniha. Na první pohled mě překvapilo, jak je krátká. Čekal jsem asi delší příběh, když je to taková legenda. Na dobu vzniku je ale příběh napsaný zábavně, a má krásnou tajemnou atmosféru, která přechází až na takový trochu smutek z obrovských dálek Ruska a samoty. Je taky zvláštní, že do ní autor napasoval vojáky, zavírání lidí, které v té době probíhalo strašným způsobem, atd. A přitom se kniha stala povinnou literaturou pro všechny pionýry. Nemyslím si, že vykresluje Sovětský svaz jenom v růžových (rudých) barvách.
Karel Havlíček Borovský zpracoval ve vyhnanství irskou pověst do veršů. Taky jí trochu aktualizoval. Jsou to hlavně hodně čtivě napsané verše. Žádné velké složitosti, Havlíček se vyjadřuje dost přímo, a tak tyhle verše nemůžou nikoho nudit, a dají se použít i na aktuální situace ve společnosti. Četl jsem ve vydání s Ladovými ilustracemi, které samozřejmě doporučuju, i když spoileruje už na obálce :-)
Kdo by neznal Víta Bártu. Prototyp zlouna, který se nedopatřením (rozuměj blbostí voličů) dostal až do vrcholné politiky, kde se mu podařilo zastínit i takové hvězdy jako je Íčko nebo Káčko. Prostě pro Kmentu skvělý materiál. Hlavní předností Kmenty je jako obvykle jeho vypravěčský styl. Tentokrát je děj podáván v časové posloupnosti od zvolení VV do sněmovny po Bártovo odstoupení. Kmenta popisuje, jak celý proces rozhovorů, získávání materiálů, psaní článků, a mnoha dalších činností probíhal. Tempo je kulometné, těšil jsem se na každou další stránku, a divím se, že Kmentu ještě někdo nezastřelil, nebo nedostal infarkt. Nebojí se ani vysvětlovat různá taktizování před vydáváním některých článků, což asi nepřidá kladné body Mladé Frontě, ale aspoň je z toho poznat, jak to v redakci chodí. Z knihy jsem hlavně taky pochopil spoustu souvislostí, které mi nebyly moc jasné. Třeba jsem do teď moc nechápal, kde se ve VV vlastně vzal ten John, co ho to vůbec napadlo. Nevím na kolik byla akce, která je popsaná v knize, nebo v těch předešlých, u Kmenty objednaná. Můj názor je, že asi moc ne, protože to by Kmenta musel být ještě mnohem schopnější lhář než je guru Bárta :-)
Soubor lidových pohádek a říkadel ze Slovácka. Kniha působí zvláštním dojmem. Je plná podivných psychedelických LSD obrázků. Zajímavé je, že i některé pohádky jsou pojaty trochu zvláštně, takže se vlastně obrázky ke knize hodí. To ale neznamená, že by celkové vyznění knihy bylo nějak špatné. Dohromady se jedná o celkem zdařilý soubor těch klasických lidových pohádek, jenom trochu okořeněný o takové zvláštní tajemno.
Taková ta klasická sbírka pohádek a povídek. Tahle je z lašského a slezského prostředí. Takže jsou pohádky v typickém nářečí, ale oproti jiným jsou některé i dost drsné, aby se u nich malé děti bály, a ti větší, aby měli poučení. Nechybí samozřejmě horníci, ale i vampíři, různé legendy, zbojníci nebo vodníci.
Nejvíc mě bavily asi první dvě kapitoly o vodnících a zbojnících. Potom příběhy trochu ztrácejí na tajemnosti a zábavnosti, ale i tak se jedná o skvělou knihu v porovnání se spoustou ostatních podobných sbírek.
Podařené jsou i ilustrace Jana Provazníka.
Tohle je moje první knižní setkání s Františkem Nepilem. Znal jsem ho samozřejmě Z domečku u tří koťátek a různých vyprávění. Jak se dělá chalupa je soubor zábavných povídek na téma chalupaření. Z textů je vidět, že Nepil je zkušený spisovatel, různě si hraje se slovy a podobně. Nějak mě ale celá sbírka nebavila. Skoro v každé Nepil vyjmenovává kupu věcí, které je potřeba sehnat, zařídit, popisuje, jak co funguje, proč mu to nefunguje. Vyjmenovává dlouhé seznamy např. stromů, ptáků, nebo stavebních materiálů. Trochu mi to připomínalo Karla Čapka. Text se tak natáhne, čtenář se dozví mnoho nových pojmů, ale z mého pohledu se děj zpomalí a rozvláční. Tohle může bavit v jedné nebo dvou povídkách, když ale autor pořád něco vyjmenovává, prakticky v každé povídce, tak mě osobně to už prostě nudilo. Může to fungovat, jako odstrašující ukázka, pro někoho, kdo si chce koupit chatu, nebo příklad co všechno musí udělat, ale se zábavností, kterou bych od takové odpočinkové četby čekal, to nemá nic společného.
Dětství, strejda Prošek se psem Holanem, rybaření na Berounce, ale hlavně podnikavý tatínek, se kterým měl Ota trochu složitější vztah, vzhledem ke své osobní spíše umírněnosti. Oproti Otovi byl tatínek trochu časovaná bomba, zato si ale dovedl snad v každé sebeabsurdnější situaci poradit. Do toho válka, židovství, komunisti, starostlivá maminka, bráchové, atd... Z toho, co jsem od Pavla četl, je Smrt krásných srnců asi nejcelistvější, protože jednotlivé povídky jsou spojovány Otovým tatínkem. Kniha byla také zfilmována: http://www.csfd.cz/film/4978-smrt-krasnych-srncu/. Rozhodně stojí za to vidět i film, protože obsahuje spoustu scén, které jsou skvělé, a přitom v knize vůbec nejsou.
Myslím, že tohle je ta esenciální kniha, pokud se chcete dozvědět něco o tom, jaké to je jít na ryby. Ota Pavel prostě vzal hodně koncentrovaný roztok všeho krásného, co se dá u ryb potkat, přidal k němu pořádnou dávku melancholie z touhy, aby všechno bylo jako dřív. A vytvořil z toho ne román, ale jak je u něj zvykem spíše soubor sem tam navazujících povídek. Sám nejsem fanda rybaření, ale myslím, že každý kdo kroutí hlavou nad tím, co rybáři vlastně vidí v tom nudném posedávání v dešti, pokud si přečte tuhle knihu může dost změnit názor. Jinak na motivy téhle knihy natočil Karel Kachyňa film http://www.csfd.cz/film/4989-zlati-uhori/, který se rozhodně vyplatí vidět, i když jste knihu už četli.
Než jsem četl tuhle knihu, tak pro mě byl Jiří Černý člověk, který v televizi komentuje většinou nějaká témata týkající se populární hudby. A přestože již hodně pamatuje, tak umí být stále aktuální. Od záplavy ostatních se odlišuje tím, že má názor + umí ho dobře interpretovat. Myslím, že pokud by se novináři měli od někoho učit jak poskládat větu, tak právě od něj. Tahle kniha obsahuje soubor týdenních rozhlasových komentářů z let 1994 - 2000. Dozvěděl jsem se z nich, že kromě populární hudby, se zajímá o celé hudební spektrum, a nejvíce asi o operu. Tématem hodně článků je taky divadlo, sport a politika. S hodně jeho názory nesouhlasím, na můj vkus je v článcích trochu moc disentu nebo výročí nějakého úmrtí, ale i tak se mi tyhle krátké komentáře četly skvěle.
Jestli kniha http://www.databazeknih.cz/knihy/ilustrovane-vcelarstvi-65781 odpovídá na otázku JAK se o včely starat a JAK se samy včely chovají. Tak tuhle knihu bych doporučil jako pokračování, protože odpovídá hlavně na otázku PROČ se tak chovají. Superorganismus včelího roje je popsaný do všech možných detailů podle nejnovějších vědeckých pozorování. Ale hlavně je vše popsáno čtivě a prokládáno spoustou obrázků a fotografií. Knihu bych rozhodně doporučil komukoliv, co rád čte populárně naučnou literaturu. Vůbec není potřeba být včelař. Ale pokud si jí přečtete, tak zaručuji, že až příště někde uvidíte lítat včelu, tak už to pro vás nebude jenom nějaké náhodné poletování obtížného hmyzu, ale budete mnohem více rozumět tomu, proč se včela chová zrovna takhle.
Myslím, že tahle kniha je nejvhodnější pro mladou rodinu, která se potřebuje rozhodnout, jestli si pořídit včely. Dozví se z ní zábavným způsobem, co všechno včelaření obnáší ze všech možných úhlů pohledu. Vše je ukázáno na obrovské spoustě obrázků, a řekl bych, že každého kdo si tuhle knihu přečte nebo aspoň do ní nahlédne, inspiruje k pořízení včelstva, nebo v něm alespoň vzbudí zájem o tento obor. Celé podání mi připomínalo taky francouzské seriály Byl jednou jeden ... člověk. Včely vypravování zkušeného včelaře různě vtipně komentují. Někdy přijde pro radu i soused taky včelař. Povedené jsou kresby různých včelích parazitů, kteří tropí podobné neplechy jako bacily z Byl jednou jeden ... život, přitom si ale nemyslím, že by se jednalo o nějakou kopii seriálu. Jenom je autor prostě naladěný na podobnou notu, inteligentního humoru s nadhledem, který baví i mladší čtenáře.
První díl trilogie. Jenny Caseyová je zkušená veteránka, která prošla všemi možnými bitvami posledních dob. Což jí samozřejmě poznamenalo psychicky i fyzicky. Protože Bearová zvolila žánr kyberpunk, tak to psychicky znamená různé prášky a drogy, a to fyzicky zase ocelovou ruku a v těle zabudované mikroprocesory. Jenny pomalu zjišťuje, že jí přestávají fungovat zařízení, která jsou již natrvalo součástí jejího těla, a tak jí nezbude než se dobrovolně přihlásit na tajný vesmírný projekt, ve kterém by jí mohli pomocí nejmodernějších technologií zachránit. Hlavní postava, a její problémy z ženského pohledu, je asi to nejzajímavější z celé knihy, která obsahuje spoustu jiných postav. S těmi ostatními jsem se vůbec nedokázal ztotožnit, a většinou jsem vůbec nechápal jejich motivace. Někdy jsem se úplně ztrácel v ději. Přitom se v knize vlastně dohromady nic moc neděje. Nějak nechápu, čím je tato kniha zajímavá, že dostala nějaké ceny. Bearová má nejspíš ráda Francii, tak hlavní mocností na úkor USA udělala Kanadu, aby mohla některé věty prokládat francouzskými.
Pozor spoiler.
Všechno to skončí sexem.
Moje čtení probíhalo asi tak:
Aha, Jenny, zase další cynická postava, ale proč ne, to mě baví. Hmm, ženský pohled na svět, fajn. Hmm, další postava, ok. Další postava, další postava, trochu se ztrácím, nic se neděje, no tohle nedává moc smysl, nic se neděje, nic se neděje, milostný trojúhelník, mužná hruď, no trochu červená knihovna, ale čtu dál, nic se neděje, nic se neděje. Co to sakra je? To je snad největší parodie červené knihovny, co jsem kdy četl. To snad překoná i všechny zamilované upíry a vlkodlaky. Nic se neděje. Konec.
Na téhle knížce je samozřejmě nejzajímavější, že Polák píše o Češích. Píše zábavně, takovým tím novinářským, časopiseckým stylem. Vybral si různá zajímavá témata jako je Baťa, Kafka, Stalinův pomník, Lída Baarová, Gott, Kubišová, Palach, Jan Procházka, Jaroslava Moserová. Nemyslím si, že se jedná o nějakou zajímavou studii češství, jak je všude prezentováno. Někde možná zbytečně tlačí na pilu, a snaží se z příběhu vyvozovat nějaké závěry, i když to nepíše přímo. Lépe to podle mě o Slovácích zpracoval třeba Lubomír Smatana http://www.databazeknih.cz/knihy/janosici-s-tezkou-hlavou-33196 . Ale Szczygieł píše prostě zábavně, čtivě a sem tam mají jeho texty i přesah k nějakému zamyšlení, nebo k odhalení skutečnosti, kterou si někdo jiný dosud neuvědomil. Protože většina příběhů se odehrává v létech komunismu, tak kniha taky umí navodit takovou zvláštní atmosféru normalizační doby. Takže pokud jste fanoušek Retra (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/), tak vás kniha určitě bude bavit.