valda komentáře u knih
Kniha obsahuje soubor fotografií ze současného Valašska. Fotografie jsou řazeny do kategorií podle míst a tématů a stručně popsány.
Fotografie jsou většinou celkem pěkné, ale není to nic převratného. Jsou k nim přidány pouze stručné popisy, někdy až přehnaně, např. "Dřevěné plastiky na Soláni", "Zvonice" apod. Hodilo by se napsat aspoň autory, nebo nějaká data. V popisech je mnoho jmen a pojmů, které by bylo dobré aspoň stručně vysvětlit, ale autorovi šlo asi hlavně o to, aby se do knihy vešlo, co nejvíce fotografií. Všechen text je také přeložen do angličtiny, snad z důvodů nějakých sponzorských příspěvků EU, právě proto si myslím, že by autor mohl věnovat aspoň několik stránek pro zahraniční čtenáře k vysvětlení a uvedení jmen do souvislostí.
Poslední Štorchova kniha, která se odehrává v mladší době kamenné, kdy se začíná projevovat zemědělství, na přelomu matriarchálního a patriarchálního řádu. Hlavní zápletka se točí kolem Šťastné chvíle nebo také Minehavy (Úsměvavé), která je unesena proradným Silným bobrem, který si myslí, že na ní má právo. Zachránit se jí vydají Sokolí oko a Havranpírko. Celý děj se potom přesouvá na Pustý vrch, blízko soutoku Labe a Vltavy, kde sídlí rody Sokolů a Zubrů.
Kniha lehce navazuje na předchozí Osadu Havranů a U veliké řeky.
V dětství byl Štorch můj oblíbený autor. Štorchův vypravěčský styl velmi připomíná Foglara nebo Karla Maye. Nečekejte příliš poetiky vyprávění. Postavy jsou většinou velmi ploché a schématické. Takoví Mirkové Dušínové, až to trochu zavání parodií. Ale v dětství mi to tak nepřišlo. A knihy mají určitě napínavý děj. Je také zajímavé lokální prostředí zasazené do doby kamenné, o tom nepíše mnoho autorů a Štorch umí čtenáře ponořit do děje. Je vidět, že má v oboru velké znalosti, ale zároveň mu nedělá problém si svou fantazií domyslet, jak to tehdy třeba mohlo být. Někdy sklouzává do takového zbytečného didaktizmu, jak to u lidí s pedagogickým vzděláním bývá, ale přece jenom si zachovává vypravěčské tempo. Kniha je také jako ostatní Štorchovy knihy doplněna mnoha krásnými kresbami od u nás neméně slavného Zdeňka Buriana.
Útlá kniha, ve které kamarádi vzpomínají na zemřelého herce Petra Čepka. Obsahuje také krátký poslední rozhovor a několik fotografií.
Všechny texty jsou velmi nebulvární, někdy vtipné, a někdy melancholické. Kniha se také hodně zabývá divadlem a filmem. Zároveň je z ní cítit porevoluční nálada. Příjemná vzpomínka na Petra Čepka na jeden, dva večery.
Osmá Zeměplošská kniha se poprvé zaměřuje na Ankh-Morporskou hlídku. Celá se odehrává v tomto nejšpinavějším městě, ve kterém někdo přivolá draka, který se tak stane králem města a je tak na městské hlídce, aby obyvatele zachránila před dračím terorem. Hlídka se skládá z růžolícího kapitána Elánia, který se zamiluje do korpulentní aristokratky lady Berankinové, chovatelky draků. Dále z klasického seržanta Tračníka. Podivného individua desátníka Nóblhocha a nakonec nově příchozího dobrovolníka Karotky, urostlého naivního mladíka, který byl adoptován trpasličí rodinou. Nechybí ani opičí knihovník, skvělá postava patricije Ankh-Morporku a jeho pomocníka Zavoněla. Důležitou roli sehraje i dráček Errol.
Celá kniha je pojata jako parodie na detektivní a kriminální žánr. Celou dobu sledujeme poněkud svérázný způsob vyšetřování hlídky a postupně přicházíme na to, jak se věci mají. V této knize mi trochu chyběly absurdní, filozofické a velmi pokroucené nápady, které Pratchett vymýšlí. Kniha je civilněji napsaná, což ale může lépe vyhovovat např. začátečníkovi na Zeměploše. Nejvíc jsem se bavil u příhod s Nobym a Patricijem.
Těpic, syn Mžilibabského krále Ptepicchamona XXVII studuje v Ankh-Morporku na Univerzitě Cechu vrahů a po smrti svého otce se musí také stát králem-bohem v pouštním království. Podle nařízení nejvyššího kněze Diose potom slavný architekt Ptakospar II postaví příliš velkou pyramidu, která ale začne deformovat prostor a čas. Těpic se vše pokusí dát do pořádku společně s Ptraci, královskou loupačkou ovoce, a velbloudem Ty Mrchou, největším matematikem Zeměplochy.
Příběh je rozdělený na čtyři kapitoly (knihy). V první Pratchett klasicky zábavně popisuje Těpicovo studium na univerzitě. V druhé je povolán do království, ale i když jsem se těšil na velký potenciál, který má dělání si srandy ze starého Egypta, tak kniha dost ztrácí na zábavnosti. Ve třetí se Těpic dostane do sousedního Efebského království (rozuměj Řeckého), u příhod s šípem a želvama, efebské hostiny a šílených filozofů jsem se bavil asi nejvíc. Nebo bitva mezi Efebským a Tsortským (Trojským) královstvím, kde obě strany poučené z minulých bitev na sebe "vyzrály" je taky výborná. Ve čtvrté potom všechny autorovy narážky na Einsteinovu časoprostorovou fyziku související s pyramidama a celý ten v průběhu knihy vytvářený zmatek dojde do vyvrcholení ...
Král Lancre Verence je zavražděn vévodou Felmetem, který se tak dostane na trůn. V posledním okamžiku se Verencův malý syn Tomjan dostane ke třem čarodějkám: Bábi Zlopočasné, Stařence Oggové a Magrátě, které se ho rozhodnou zachránit před Felmetem a předají ho do herecké společnosti pod vedením Vínozpěva a jeho pomocníka a tvůrce her trpaslíka Mášrechta. Tam Tomjan vyroste a má se vrátit zpátky do horského království a v průběhu představení svrhnout Felmeta. Do všeho se nakonec zaplete královský šašek.
Pratchett se v této knize volně inspiroval Shakespearovým Macbethem. Celá kniha paroduje, kromě stereotypů kolem čarodějek, také divadelní prostředí a středověk.
Macbetha znám jen zběžně, ale myslím, že i kdybych ho viděl nebo četl, tak by mi kniha přišla trochu rozvláčná. Samozřejmě obsahuje i skvělé pasáže, jak je u Pratchetta zvykem, ale tentokrát jich je tam méně.
Hobit Bilbo Pytlík se vydává ze své útulné nory v Kraji společně s trpaslíky v čele s Thorinem Pavézou a moudrým a nekonvenčním čarodějem Gandalfem na cestu k Osamělé hoře, kde přežívá zlý drak Šmak, který v dávných dobách vyhnal Thorinův lid. Po cestě zažívá mnoho neuvěřitelných dobrodružství ve fantastickém světě Středozemě.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Už, když jsem jí četl jako dítě, tak se mi hodně líbila a líbí se mi i teď.Jazyk ještě není tak vypracovaný, což je dáno i tím, že kniha je určena hlavně pro mladší děti. Ale už v ní se projevuje mnoho z Tolkienova génia. Jak sám tvrdil: kniha pro děti by neměla být jednoduchá, měla by mít přesah, tak aby dítě vzdělávala, což je v Hobitovi dobře vidět například v nejednoznačnosti povah postav, logických postupech, nebo učení morálních hodnot (více nových Hobitů a méně draků.) Taky se mi líbí, že se jedná o komornější příběh, který je více zaměřený na zábavnou postavu Hobita a jeho kamarádů, oproti nesmírně výpravném historickém PP.
Kapitoly Neočekávaný dýchánek a kroužky kouře u krbu, Zlobři, Vrrci, Hádanky ve tmě a Glumovo "Jestlipak si na tom pošmáknem", prostě nemají chybu.
Na Zeměploše se narodí supermág Peníz, kterého donutí jeho otec, schovaný v magické holi, ovládnout svět. Proti němu se postaví prastarý arcikancléřský klobouk. Aby nedošlo k válce mágů a Jakokalypse, tak je tady Mrakoplaš se svým Zavazadlem. Ten se s pomocí lidoopího knihovníka, Coniny, dcery barbara Cohena, Nijela Ničitele, hubeného barbarského teoretika, a věčně vytíženého džina, pokusí vrátit věci zase do původního stavu.
Většina děje se odehrává v orientální říši Al Kali, které vládne básník Creosot, který má ze všeho nejradši vyprávění pohádek od svých početných konkubín.
Kniha mi přišla v některých pasážích ne tolik zábavná, jako předcházející díl. Někdy děj trochu ztrácel tempo, ale za konec s Mrakoplašovou ponožkou a Smrťovou partou ve složení Válka, Hlad a Mor, kteří místo, aby se věnovali Jakokalypse, tak popíjejí v hospodě, jsem musel v hodnocení přidat.
Kniha popisuje autorovy zážitky z pobytů na Marquesách, Paumotu a ostrovech Gilbertových po dobu dvou plaveb na Jachtě Casco a škuneru Equator (1888 - 1889), na které se autor vydal pro zlepšení svého zdraví.
Stevenson je můj oblíbený autor, proto jsem byl trochu zklamán touto knihou. Text není příliš konzistentní, jedná se spíše o jakýsi soubor poznámek a denních zápisů z cest. Výborně jsou popsány charaktery ostrovních domorodců a jejich denní rutina, ale vše je příliš popisné a ne moc zábavně napsané. Rozhodně bude lepší si přečíst nějakou knihu, kde se autor bude inspirovat zážitky na ostrovech a nechá zároveň popustit uzdu své fantazii.
Druhý soubor fejetonů z let 1988 až 1990, který se tentokrát zabývá hlavně politikou.
Oproti předcházejícímu souboru je tento ucelenější, protože v něm autor píše hlavně o politických událostech a někdy trefně a ironicky. Z textu lze vyčíst autorův odpor k nesvobodnému režimu, konzumnímu životu, ale také strach z vězení a touhu po klidu. Je zajímavé si přečíst, jak disidenti viděli aktuální vývoj té doby, bez znalosti budoucího revolučního dění.
Soubor fejetonů z let 1981 až 1987. Autor popisuje nesouhlas s tehdejší politikou, komentuje dobové aktuální události, setkání s přáteli z disentu v kavárnách a různé všední příhody svého života. Soubor obdržel Seifertovu cenu.
Ludvík Vaculík je jistě významný český autor a na jeho práci s textem je to vidět. Soubor fejetonů mě ale moc nezaujal. Možná fejetony nejsou můj oblíbený textový žánr. Celý soubor je v kvalitě dost nevyvážený a z mnoha fejetonů je znát, že se musel autor k jejich psaní hodně nutit, což je podle mě špatně. Z textu lze vyčíst naštvanost na svazující režim, bezcílnou nudu, nemoc, stáří, vzpomínky na dětství a touhu po návratu do rodného valašského Brumova z nepochopené hektické Prahy, dumání nad vesmírem, politikou...
Smrť se rozhodne zaměstnat jako svého zástupce překvapivě ne zrovna praktického mladíka Morta. Ve Smrťově podivné temné říši potom Mort potká tajuplného služebníka Alberta a Smrťovu adoptivní dceru Ysabell . Postupně se učí Smrťovo řemeslo, ale když se zamiluje do princezny Keli, která má být zabita, tak se vše začne poněkud komplikovat. Objeví se zde na chvíli také Mrakoplaš nebo obtloustlý mladý mág Dobrořez a osud a čas dostane velmi relativní příchuť...
Je vidět, že autor ve čtvrtém díle Zeměplochy píše o svém oblíbeném tématu a hýří spoustou nápadů souvisejících se Smrťovým povoláním. Nechybí ani parodování situací z reálného světa nebo klasických fantasy. Kniha je nabitá zábavou od začátku do konce.
Emancipovaný příběh o Eskarině, které je po narození omylem určena životní dráha mága, přestože mágem, podle tradice, nemůže být žádná žena. Putuje potom s čarodějnicí Bábi Zlopočasnou do Ankh-Morporku do Neviditelné university, kde se seznámí s několika mágy, jako je například chytrý mladý, ale chatrného zdraví, student Simon, jehož mozek chtějí využít Věci, aby se dostali do reality. Třetí díl Zeměplochy mi připadal trochu pozvolnější. Neměl tak rychlé a zábavné tempo, jako předchozí dva.
Kniha přímo navazuje na předchozí Barvu Kouzel. Opět se v ní setkáme s partou Mrakoplaš, Dvoukvítek a Zavazadlo. K nim se přidají přestárlý barbar Cohen, obětní panna Bethan a trpasličí zlatník Bezbrada. Přátelé navštíví Smrťovu říši, tajemné hory plné trolů, druidské kamenné počítače, temného mága Trémona, nebo sektu hvězdonošů. Poprvé se zde také objeví opičí knihovník. Kniha je hodně podobná prvnímu dílu a bavil jsem se u ní stejně dobře.
Docela obsáhlá kniha, která se vydává po stopách Eskymo Welzla od narození v Zábřehu po jeho smrt v Dawson City. Obsahuje mnoho krásných fotografií z míst, které se Welzla dotýkají, jako je Sibiř, Aljaška nebo Novosibiřské ostrovy. Vyvrací mnoho mýtů o něm a popisuje veškeré základní fakta, souvislosti a nejnovější poznatky (neshody s vydavateli, umístění hrobu, atp.), které je dobré o Welzlovi znát. Také obsahuje mnoho popisů míst a rozhovorů osob s Welzelem nějak souvisejících, ať už jeho kamarádů nebo Welzlologů. Autor sice není příliš poutavý spisovatel, ale pokud chcete získat základní přehled o prvním českém polárníkovi a nahlédnout do základů welzlologie, nebo si jen lépe přiblížit místa, kde se welzlovy příběhy odehrávají, tak vřele doporučuji.
Přestože obálka působí dost bulvárně a jedná se vlastně o soubor chronologicky uspořádaných historických událostí, tak mě kniha hodně bavila. Čekal jsem, že knihu brzy odložím s pocitem, že zas někdo postahoval pár článků z Wikipedie, ale nakonec jsem byl potěšen způsobem, kterým autor jednotlivé události popisuje. Vše je vysvětleno velmi srozumitelným a střízlivým způsobem, kterému nechybí nadhled, jako je tomu např. u Toulek Českou Minulostí. Autor se nebojí píchnout do vosích hnízd, nacházet zajímavé souvislosti a rozhánět oblaka nadšení kolem historických činů a osob (Churchill, Custer, ...). Zároveň, ale nezachází do přílišných podrobností a nepokouší se vytvářet nové složité teorie. Výborná kniha, jak si zábavným způsobem ujasnit některé historické události (obsahuje jich 53). spojené s omyly jejich představitelů, tak, aby se z nich čtenář přesně podle hesla knihy poučil.
První kniha z Pratchettovy skvělé a obsáhlé série Úžasná Zeměplocha. Pro mě osobně první dva díly patří k nejlepším. Už v tomto díle se plně projevuje obrovská svoboda a fantazie autorovy tvorby. Různě pokroucená a vtipně parodující realita plná magie a oktaríny, která v některých věcech připomíná stejně skvělého Stopařova průvodce. Ani tady nechybí spousta věcí a postav, které jsou později rozvinuty a někdy trochu pozměněny v dalších knihách o Zeměploše. Parta: čaroděj Mrakoplaš, turista Dvoukvitek a jeho Zavazadlo, barbar Hrun, Smrť... to je prostě dokonalý mix. Želva A'Tuin, Ankh-Morpork, Neviditelná univerzita, cech Zlodějů, Vrahů a Obchodníků, hospoda U Prokopnutého bubnu, vodní skřet, okrajové království Krull, dračí hrad Wyrm, trolové, strašlivý Bel-Shamharoth, bohové, dračí vládkyně Liessa... to je Barva Kouzel. Naprosto výborná odpočinková zábavná četba.
Velmi silný temný příběh. Dějově propojený osudy Túrina. Jehož otec Húrin je zajat Morgothem v Angbandu. Túrin se vydá do Doriathu, sídla šedých elfů. Kde pozná svého budoucího přítele Belega Lučištníka. Utká se se strašlivým drakem Glaurungem v Nargothrondu. A poznáme i skryté království Gondolin. Celý příběh se odehrává v Beleriandu, zemi severozápadně od dějiště Hobita a Trilogie. Nad Beleriandem se stahují mračna Morgothových vojsk. Kterému v ději pohlédneme velice blízko do tváře. Knihu jsem si koupil s očekáváním nastavované kaše, ale velmi mě překvapila svojí uceleností oproti Silmarillionu, napínavým dějem, a hodně temným a gradujícím příběhem. Vyprávěným, tak, že prakticky nelze knihu odložit, dokud ji nedočtete. Nečetl jsem Nedokončené příběhy, a nedočetl Silmarillion, v nichž je obsažena velká část tohoto příběhu, kdybych je měl přečtené, asi bych byl zklamán, že kniha nepřináší moc nového. Reklamní hesla, o tom, že Christopher Tolkien strávil 30 let sestavováním a editováním Húrinových dětí jsou ale opravdu přehnané. Doporučuji jej všem, kterým se líbil Pán Prstenů a chybí jim další ucelený příběh. Nebo četli Pána Prstenů a chtějí se dozvědět, kdo to vlastně byl ten Morgoth, Sauronův předchůdce. Nebo z jakého rodu pochází Elrond z Roklinky a co prožívali jeho pradědové. Kniha má také krásné grafické zpracování a obsahuje nádherné kresby. Škoda jenom, že je docela krátká.