valda komentáře u knih
Životopis jednoho z největších kosmologů, teoretických fyziků a populizátorů vědy. Autoři popisují Hawkingův život od narození přes studia v Cambridgi a zároveň v časové posloupnosti vysvětlují pojmy a objevy, na které vědec přišel. Vše je popsáno laickým způsobem, bez používání vzorců a zbytečného zacházení do detailů. Trochu mi vadila úplná absence vysvětlujících kreseb. Autoři se snažili o zaměření knihy pro co největší čtenářskou obec, ze začátku, kdy se mluví trochu o Galileovi, Newtonovi a Einsteinově teorii relativity, tak je to ještě v pohodě. Později přijde na řadu kvantová fyzika, Planckovy konstanty, kvasary a pulsary, černé díry, teorie singularity a podobně. Nakonec, když se mluví o mnoha vesmírech, strunách a červích dírách už jsem se trochu ztrácel, asi by to chtělo více prostoru. Kniha je napsaná velmi čtivě, ale je trochu rozpor v tom, kdo by jí měl vlastně číst. Člověk, který se chce dozvědět něco o fyzice a kosmologii, by si asi měl radši přečíst Stručnou historii času, kde je vše více rozvedeno. A ten, koho zajímá Hawking, jako člověk, se toho taky moc nedozví, protože Stephen si své soukromí střeží, a taky na jeho životě svým způsobem není zase tolik zajímavého. Připomínalo mi to, co nedávno řekl Mark Zuckerberg: „The Social Network je dobrý film, ale filmaři musí všechno trochu dramatizovat. Můj život v posledních několika letech byl spíše mnoho hodin náročného programování.“
Bill Gates popisuje svoji vizi Informační dálnice, což by mělo být vysokorychlostní propojení počítačů celého světa, jehož prostřednictvím by lidé komunikovali a sdíleli znalosti a zábavu. Nejprve popisuje sebe v průběhu vývoje počítačů od dětství po pozici šéfa Microsoftu. Tahle část mě bavila asi nejvíc, čiší z ní nadšení pro technologie, zároveň shrnuje historii počítačů a Microsoftu a popisuje svůj pohled na špatná rozhodnutí své konkurence. Potom se až do konce knihy věnuje popisu informační dálnice. Není sporu, že Bill je velký vizionář a i zde přichází v roce 1995 s mnoha vizemi, které jsou dnes již běžnou realitou (třeba univerzální smartphony s dotykovým displejem, Cloud computing apod.). Zároveň taky dokonale rozumí spojení technologie s businessem a celkově působí po těch 16 letech, že má prostě čuch na to, kam IT bude směřovat, jak z toho vydělat peníze, i když mu to samozřejmě nevychází na 100%. Jinak popisování mnoha vizí ale začne brzy nudit, podle mě to není téma na tolik stránek, ale na kratší esej.
David A. Vise, novinář Washington Postu, sepsal knihu, která popisuje krátkou historii společnosti Google od jejího vzniku v roce 1998, kdy si dva američtí postgraduální studenti (L. Page, S. Brin) řekli, že vytvoří nejlepší vyhledávač na světě, po rok 2005, kdy byla kniha napsaná. Popisuje netradiční postupy, které oba zakladatelé používají, společně s CEO Googlu Ericem Schmidtem, v řízení této firmy.
Bohužel je celá kniha spíše ne moc uceleným souborem „přeříkaných“ článků z novin, zároveň na mě text působil, že tématu autor stejně jako překladatel příliš nerozumí. Vise, přestože je držitel Pulitzerovy ceny, je taky dost nudný vypravěč. Určitě by se z příběhu dalo vytěžit víc.
Kniha hodně působí, jako reklama na Google, někdy je to až přehnané, jak se všude píše o tom, že Google zachraňuje děti, Google se řídí heslem „Don’t be evil“, Google je nejlepší, áááno… Zato Microsoft je tvůrcem všeho zla, nemáme rádi Billa Gatese, áááno… Celá organizace na mě chvilkama působila trochu jako sekta.
Geraint Anderson byl 12 let úspěšným makléřem v londýnské City. V roce 2008 se rozhodl skončit a napsat o svých zkušenostech knihu. Geraint skvěle popisuje, jak to v takové společnosti chodí, jak je mnohem důležitější lhát klientům, vodit je po večírcích a získávat si jejich přízeň přes drogy, sex a alkohol, než být dobrý v matematice a ekonomické analýze. Jak makléři vydělávají astronomické sumy, za to, že lítají s klienty na Ibizu a pudrují si nosy. Jak utrácejí za nesmyslně předražené věci, soutěží mezi sebou, takže nakonec musejí pracovat 12 hodin denně, dokud nedostanou infarkt.
Geraint se skrývá za jméno Steve Jones, který vypráví román v první osobě, pravděpodobně proto, že nechce být spojovaný se špinavostmi, kterých se Steve dopouští, ale je jasné, že mnoho z toho, co zažívá Steve, vychází ze zkušenosti Gerainta. Stejně tak jsou změněny názvy společností, aby se spisovatel vyhnul žalobám (Goldman Sucks, Megashite, …). Trochu mi vadilo, že Steve si celou dobu namlouvá, že on k nim nepatří, že není takový, že je levicový hipík a tohle dělá jenom, aby si trochu vydělal. Bohužel Steve (stejně jako Geraint) je povrchní prolhaný narcis, stejně jako všichni ostatní v City, a tímhle svým namlouváním si, že on je jiný a lepší, se stává podle mě ještě větším pokrytcem, než jeho kolegové. Geraint je ale zároveň skvělým produktem City, který v tom opravdu umí chodit, navíc umí čtivě psát, takže knížku velmi doporučuju, je v ní taky mnoho věcí k zamyšlení. I když Geraint píše o celém systému pejorativně, že je to vlastně banda povrchních hňupů, kteří se jenom chtějí rychle napakovat, a vodí celý svět, s jejich penzijními fondy a podobně, za nos, tak myslím, že je to mnohem blíž realitě, a kde Stone ve filmech jenom lehce naznačuje, tak Geraint jde na dřeň.
Kniha popisuje camorru, mafiánskou síť působící v okolí Neapole. Autor popisovanému prostředí dobře rozumí, nejen proto, že zde vyrůstal, ale také se nechával mafiány zaměstnávat. Z knihy lze dobře pochopit, jak silně je mafie provázána s Itálii. A to se samozřejmě nejedná jenom o filmově zpopularizovanou Cosu Nostru. Camorra patří mezi jednu z nejsilnějších a nejbrutálnějších. Saviano popisuje neapolskou mafii, ne jako bandu desperátů, ale spíše jako součást italského systému, něco, co je pro Italy, svým způsobem, všední a samozřejmé. Brutalita a šílenství takového systému si nijak nezadají s divokým západem, nebo středoafrickými režimy. U této knihy je důležité, že ji napsal Ital, protože kde by cizinec jenom kroutil hlavou, tam přijde Saviano s jasným a naprosto samozřejmým vysvětlením starého mazáka, takhle to přece u nás chodí.
Bohužel ale autor zachází příliš do detailu a seznamy jmen u všech událostí jsou příliš dlouhé a celkově kniha působí dost roztahaně. Takový detailně popisný způsob je cenný spíše pro kriminalistu, než laického čtenáře. Není ale divu, že se Saviano dostal na černou listinu camorry, a musí teď žít s policejní ochranou.
Na konci dvacátého století je na Měsíci objeven tajemný monolit, který vyšle zprávu někam k Saturnovým měsícům. Je proto vyslána průzkumná loď s pětičlennou posádkou, z nichž tři, kteří vědí o pravém cíli letu, jsou hybernováni. Zbývající dva se starají o průběh letu. Šestým členem posádky je nejmodernější počítač HAL 9000, který se stará o veškeré ovládání lodi, a jeho schopnost učit se, je na tak vysoké úrovni, že si začne uvědomovat vlastní bytí, a když potom dojde v jeho výpočtech k bezvýznamné chybě…
V knize je skvěle popsaný pocit při objevování nových koutů sluneční soustavy, pocity samoty uprostřed vesmírné prázdnoty, denní rutina při vesmírných letech, jaké může mít důsledky, pokud počítač myslí („Co to děláš Dave?“) a Clarkeův pohled na mimozemské civilizace, který se dost liší od zelených mužíčků, a který je bližší mě stejně jako třeba dalšímu čtenáři Clarkea Douglasu Adamsovi.
Kniha vznikla vlastně na zakázku pro režiséra Stanleyho Kubricka, který koupil od Clarkea práva na zfilmování povídky Hlídka, a chtěl po něm, aby tuto povídku nějak rozvinul. Knihu nakonec Clarke dopsal až krátce po uvedení filmu do kin. A i když je základní linie příběhu ve filmu podobná, tak hodně částí se liší.
Obyčejnému pozemšťanovi Arthurovi Dentovi mají zbořit dům, kvůli stavbě dálnice, od dlouholetého přítele Forda Prefecta, ze kterého se vyklube mimozemšťan, se ale dozví, že kvůli galaktické dálnici se bude bourat celá Země. A tak ho zachrání vesmírným stopem Vogonské lodi, plné byrokratických recitátorů veršů. Při cestě vesmírem dále potkají Zafoda Bíblbroxe, dvouhlavého hipisáka a galaktického prezidenta, jeho přítelkyni Trillian, a Marvina, prototyp robota, kterému byl instalován modul lidských citů, čímž upadl do těžce depresivních stavů. Podle Stopařova průvodce se dozvíte, jak je při vesmírném stopu důležitý ručník, zjistíte, kdo je na Zemi pravým pánem tvorstva, nebo třeba jaká je odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec.
Dokonalá galaktická směs sci-fi zábavy, spousta skvělých neuvěřitelných nápadů, prostředí, postav atd. Adams má obrovskou představivost a ve svých knihách je tak trochu pánem pravděpodobnosti. Tvůrci filmu se ani nepokoušeli natěsnat do něj nejlepší a nejbláznivější pasáže (o seriálu ani nemluvím).
Nepropadejte panice!
Za 2. světové války Němci obsadili malou tajemnou pevnost uprostřed rumunských Karpat, pro budoucí strategické využití. Jakási děsivá síla, ale začne postupně zabíjet vojáky drsného kapitána Woermanna. Aby se podivné události vyřešili, přijede do pevnosti major SS Kaempffer s jednotkou einsatzkommanda (specializující se na tábory smrti). Prchlivý fanatik, který svou pravou povahu skrývá za bezohlednou krutost. Jediný, kdo by mohl ukončit šílené vraždění německých vojáků je profesor archeologie Cuza, smrtelně nemocný Žid, o kterého se stará jeho dcera Magda. Zároveň se do Rumunska na pašerácké lodi vydává, přes celou válečnou Evropu roku 1941, tajuplný cizinec Glenn.
Nejsem zrovna velký fanda hororů, Drákuly, Čachtických paní apod. Ale takhle napínavý horor musí strhnout snad každého. Už jenom prostředí, které jsem nastínil, je dokonalé. K tomu skvělá atmosféra, ne zcela ploché charaktery, napínavý děj, kříže, knihy zla… Bohužel v polovině kniha ztrácí dech a místo děsivého tajemna se více prosazují prvky románu červené knihovny, nebo fantasy. Kvůli první polovině, se ale nedivím, že pro znalce, patří kniha mezi kultovní. Jinak film je Mannův tak trochu omyl.
Rozsáhlý historický román, ve kterém popisuje v patnácti knihách svůj život Sinuhet, egyptský lékař ze 14. století před naším letopočtem. V době 18. dynastie, kdy na trůn dosedá faraón Achetaton a přichází s novým bohem Atonem, před kterým jsou si všichni lidé rovni. Tato moderní myšlenka se ale ve starém Egyptě nesetká s velkou přízní. V myšlenkách poněkud nepraktický Sinuhet procestuje společně se svým vychytralým otrokem Kaptahem a tvrdým vojevůdcem Haremhebem starověkou Sýrii, Babylón, Mitanni, Chettitskou říši a dostane se až do Minotaurova labyrintu na Krétě. Seznámí se s většinou vládců těchto říší a zároveň také farónů té doby, nechybí ani Tutanchamon.
Autor popisuje historická fakta, ke kterým přidává své fiktivní postavy a nápady.
Z knihy silně čiší atmosféra starověkého Egypta, starobylost, tisíciletá tradice je nadevše, provázanost se smrtí, královští otvírači lebek, … Je plná filozofických úvah a různých ponaučení, ale zároveň jsem měl pocit, že autor se při vypravování děje lehce usmívá, poprvé jsem to začal cítit, když svým úhledným jazykem, jako by se jednalo o hieroglyfy vytesané do skály, popisuje temné ulice Vesetu, a najednou si Ptahhor vylije pivo na hlavu… Celá kniha pak získá až takový forrestgumpovský nádech. Jinak je velmi rozsáhlá a střídá pasáže, které jsou dobré s naprosto výbornýma, jako je popis Haremhebovy války, nebo intrik u dvora. Je velmi čtivá a také popisované období dávného starověku je pro svou exotičnost dost zajímavé.
Nomové, maličké bytosti, pro které je jeden lidský rok, jejich deset. Před dávnými časy se dostali ze své planety na Zem, ale nikdo neví, proč, jak a odkud vlastně. Skupina nomů přežívá poblíž kavárny, ale protože zbývá jediný mladý nom, lovec Masklin, tak nasedají na náklaďák a vydávají se do Obchoďáku, kde potkávají obrovskou skupinu dalších nomů. Zároveň s nimi začne mluvit Věc, kterou dědí z generace na generaci a pokusí se jim pomoct, jak se dostat zpátky domů na svou planetu. Setkáme se s chytrou Grimmou, která i když jako žena začne číst, tak jí nevybuchne hlava, Dorkasem, který umí lidem krást elektřinu, nerozhodným Grymem z oddělení Papírníků, který zdědí vedení nomů, nebo se světákem Angalem a jeho ochočenou krysou Bobem.
Jedná se o první díl trilogie o nomech, ve které se autor zaměřil hlavně na nejmladší čtenáře. Nomové žijí mezi pomalými lidmi, a některé věci si vykládají trochu jinak. Např. uctívají veliké Bří Arnoldové (zal. 1905), kteří založili Obchoďák, obracejí se s nadějí k Nabídce výhodné a mají strach ze strašlivé Radikální slevy se špičatou čepicí.
Nedokážu odhadnout, jak by se mi kniha líbila, kdybych jí četl jako dítě, ale takhle mi přišel jazyk, stejně jako děj trochu fádní, nezajímavý. Způsob vnímání okolního světa nomy, je sice originální, ale vtipné narážky se podle mě dlouho opakují a nepřichází nic nového. Škoda taky, že tentokrát nepřekládal Jan Kantůrek. Asi bych dal větší hodnocení, kdyby šlo jenom o povídku a ne celou knihu. Jinak nezaměňovat s Kobercové, ti jsou o dost dospělejší a temnější.
Podle přesných statistických výpočtů p-matiky má být mladík Dom Sabalos v den svého jmenování do funkce prezidenta správní rady na planetě Protitoč zavražděn. Pokusí se tedy nalézt tajemnou rasu Žolíků společně s Hrs-Hgnem, vědcem z rasy phnobů žijících v bažinách, nalezeným bažinným tvorečkem Igem a robotem páté třídy Isaacem. Na cestách se setká například s kmotrem Bankou - počítačem planetou, vodní podstatou Chatogastrem...
Jedno z mála Terryho sci-fi, které napsal v roce 1976, a je docela škoda, že podobných knížek nenapsal víc. Kniha je trochu temnější, stejně jako Kobercové s naprosto povolenou uzdou fantazie. Vesmír plný roztodivných ras, tvarů a robotů, p-matika pomocí, které je možné předpovídat budoucnost, vesmírní psi... Vůbec celkový popis jiných civilizací, je hodně oproštěný od klasické reality a velmi blízký mému vnímání, jak by to třeba mohlo být. Pratchett vyprávění prokládá silnými filozofickými úvahami, ale i klasickým humorem.
Jinak kniha má sem tam hluché místo, a je krátká, takže není čas se dostat do větší hloubky jednotlivých postav.
Už v této knize se objeví např. svátek prasečí hlídky, možná, že prapůvodní verze Bendera z Futuramy, stejně tak jako hodně věcí připomíná Douglase Adamse. Např. rozhovor Isaaca s roboty nižších tříd je dokonalá sranda.
Zemře poslední strážce brány a nemá nástupce. Skrz bránu se začne oslabovat realita, čehož využijí Věci, které se chtějí dostat do skutečného světa. Aby realitu dále oslabili, tak začnou vytvářet Holy Wood, kde realita není tak důležitá. Celý Ankh-Morpork potom propadne Holy-Woodskému šílenství. Alchymista Thomas Silverfish vynalezne osmocelulózu (film) a stane se producentem a vychytralý prodavač párků Těpic Aťsepicnu režisérem, úspěšný nekonečný student magie Viktor společně s vesnickou dívkou Ginger hlavními hvězdami a bodyguarda jim bude dělat přímočaře myslící trol Navážka. Viktor se taky spřátelí s mluvícím voříškem Gaspodou a psem hrdinou Laddie (Lassie).
Pratchett si tentokrát dělá legraci z němé éry Hollywoodu. Nechybí trol, který si dal přezdívku Rambonit, 1000 slonů na dobírku kráčejících zkrz říši Yetiů, nebo King Kong tak trochu naruby.
Bohužel celá kniha je hodně natažená. Pořád se točí kolem stejného tématu a po nějaké době začne nudit. Myslím si taky, že například volba hlavních postav, jako je třeba Kolík, taky nebyla nejlepší. Kolík funguje skvěle, jako vedlejší postava, ale na hlavní postavu je moc plochý. Téma mi prostě nějak nesedlo, trochu se ztrácel děj na úkor narážek na Hollywood, nenašel jsem ani nějakou delší pasáž, která by mě vysloveně hodně bavila, jako v ostatních knihách.
Kniha popisuje 11 ostrovů a k nim historii uložení pokladů, jejich následného hledání a významné osobnosti s ostrovy související. Od Kokosového a Dubového ostrova, který snad nechybí v žádném takovém souboru, přes významné piráty Černovouse, Kidda nebo Luňáka, po moderní korzáry jako byl Jean Lafitte.
Jedná se o klasickou oddychovou knížku o pirátech a pokladech. Kniha je čtivě napsaná, ke každému ostrovu obsahuje jednoduchou mapu oblasti. Vadilo mi akorát, že autoři často, popisovali děj v souvislosti s nějakou historickou událostí, ale tu vůbec nepopsali. Protože je kniha psaná pro úplné laiky, tak by neškodilo historické události aspoň pár větami vysvětlit. Kniha samozřejmě ztrácí také tím, že takových knih je mnoho a nepřináší nic moc nového, takže pro člověka, který už takových knih několik četl se bude text dost opakovat.
Čtrnáctiletý amatérský démonolog Erik se pokusí vyvolat démona, aby mu splnil 3 přání. Omylem se, ale v magickém kruhu objeví Mrakoplaš, který mu sice přání začne bez vlastního přičinění plnit, ale tak trochu jinak, než si Erik představoval. Postupně se oba společně se Zavazadlem podívají do říše Tezumánců (Aztéků), kteří fanaticky uctívají trpasličího pekelného démona Quizozapletla, zapojí se do války mezi Tsorťany a Efebejci (Trojské války), podívají se i do pekla, kde vládne strašlivý úředník Astfgl, navštíví samotného Stvořitele a dostanou se na okraj vesmíru.
Tato kniha je trochu kratší než většina dílů. Hrdinové se dostávají do mnoha zajímavých situací a Pratchett opět hýří nápady, ale určitě se v ní dalo o dost víc využít vytvořeného potenciálu. Zároveň mi přijde děj rozházený, kniha je jakoby slepená z několika historek. Trochu jsem z ní měl pocit, že autor jí chtěl rychle dopsat a soustředit se na nějakou jinou.
Významný protiválečný román, který popisuje příběhy bombometníka Yossariana ve 2. světové válce, kdy Američané dobývají fašistickou Itálii. Autor, inspirovaný svými vlastními zážitky z války, dokonale popisuje absurdní atmosféru americké armády a válečné mašinérie. Yossarian zažívá mnoho naprosto absurdních nebo i mrazivých příhod. Pozná mnoho zvláštních postav a přitom se stále pokouší dostat se nějak z toho šílenství pryč a přežít.
Román musel v době vydání (1961) působit jako výbuch těžké pumy z Yossarianova bombardéru. V době, kdy byly média plné vojenské propagandy, všude vlály vlajky a hrdinové psali memoáry, tak Heller přišel se švejkujícím Yossarianem, který má příšerný strach, že ho všichni chtějí zabít, většinu času tráví simulováním v nemocnici nebo v bordelu. Heller je skvělý ve vytváření naprosto bláznivých parodujících situací (Milovy vajíčka, nahý muž na stromě, důležitý pumový rozptyl, major Major Major Major ...), nebo vyšinutých dialogů (Kdy jste neříkal, že vám nic nemůžeme dokázat?). Dokázal jsem si opravdu dobře představit celou tu specifickou atmosféru americké armády. Je také poznat, že má z války mnoho vlastních zážitků, tak jeho popisy bojové akce jsou hodně silné.
Trochu jsem měl problém s tím, že ze začátku na mě text působil trochu zpřeházeně, neurovnaně. Některé věci se vysvětlí až později. Celý román není tolik ucelený, je to spíš soubor mnoha příběhů a to společně s docela velkým počtem postav trochu brzdí ve čtení. Některé situace mi také přišli zbytečně nereálně přehnané. Zpočátku jsem si taky říkal, přesně v duchu Hlavy, kdo je vlastně tady blázen, jestli podivné postavy knihy, Yossarian nebo snad autor. Yossarian na mě působil jako nesympatický, cynický, povrchní frajírek, ale postupně mi začalo docházet, že to je nejlepší obrana, kterou vyděšený Yossarian ve válce má, proti tomu, aby se z toho všeho sám nezbláznil. Film je taky povedený.
Příběh o několika národech, které žijí v jedné velké říši jménem Koberec. Dva bratři z kmene lovců Mizvoňů, silný Nerudel a přemýšlivý Vzteklan, moudrý, ale netradiční šaman Pomočul, bojovníci: Zkáza, z uspořádaného národa Kašírijců a Brokando, z bláznivého drobného národa Tupomentálů, se vydávají na záchranu své říše, před zlými chlupatými Pelichány. V lecčem jim pomohou i tajemní Chrabrodějové.
Jedná se o knihu, kterou napsal Pratchett, podle svých slov, už v sedmnácti letech, ale později jí přepsal a upravil. Nevím, kolik z knihy je z pozdějšího věku, ale už tato první kniha je velmi dobře napsaná a autorův sloh je tam jasně rozeznatelný. V plochém koberci se už dá cítit závan budoucí Zeměplochy se vším, co k ní patří. Je vidět, že už v té době měl Pratchett obrovskou fantazii a spoustu netradičních nápadů. Dobře lze rozeznat silnou inspiraci Tolkienem a celá kniha je pojatá, jako takový lehce poblázněný, ale na Pratchetta mírně temný, Pán Prstenů. Líbilo se mi, že kniha je krátká a velmi čtivá. Neobsahuje moc zdlouhavých míst, i když sloh je přece jenom o trochu jednodušší.
Humoristický román o konzervativním mladém muži, který si pořídí výstředního sluhu Saturnina, který potom jeho obyčejný život naplní mnoha zvláštními zážitky a dobrodružstvími. Nechybí afektovaná teta Kateřina a její syn, rozmazlený floutek Milouš, krásná slečna Barbora, bonmoty hýřící doktor Vlach a excentrický dědeček.
Sice krátká, ale velmi zábavná kniha, plná anglického humoru a atmosféry první republiky. Zároveň v ní Zdeněk Jirotka paroduje různé žánry, jako jsou dobrodružné romány nebo detektivky, a zároveň, stále ale v rukavičkách a s elegancí, si tak trochu dělá legraci z usedlého prvorepublikového života vyšší společnosti. Určitě se nabízí srovnání s také povedeným filmem. Oproti filmu mi přišel román ještě jemnější a je z něj cítit, že autor byl také hodně zasněná a romantická duše.
Naturalistický román, který vypráví o navrácení se bývalého studenta Florenta, který byl nespravedlivě vyhnán na Guyanu v revolučním roce 1848. Florent se vrátí do Paříže ke svému poctivému, ale prostému, bratru Quenuovi, který má se svou tlustou a zodpovědnou manželkou prosperující uzenářství poblíž centrální pařížské tržnice Halle. Román se potom odehrává na této tržnici, kterou Zola do nejmenšího detailu vykresluje. Tržnice je popisována, jako břicho paříže... Jakoby vyživuje celou Paříž a překypuje množstvím různých vůní, dějů a kvasů a vše nepatřičné vyvrhuje... Stejně se potom chovají i lidé maloměšťácké povahy, kteří zde žijí. Zola popisuje mnoho postav, jako je krásná kyprá Normanďanka, která se živí prodejem ryb, spolek velkohubých obchodníků připravujících revoluci, nebo děti, které se na trhu narodili a prožili tam celý život.
Zola má rozhodně velmi bohatý slovník a přehled o tom, co popisuje. Je známý svým zdlouhavým a košatým vypravěčským stylem, který ale podle mě zbrzďuje děj (je schopen třeba popsat 3 strany o jablkách, která se prodávají ve stánku, kolem kterého hrdinové zrovna procházejí, a potom teprve pokračovat v ději). V knize skvěle vykreslil maloměšťáctví, takové to bezduché klábosení, malost a špínu schovanou za navoněnými šaty a realismus tehdejší všednosti. Taky stylizace pařížské tržnice jako břicha je povedená i s konečným vyvrcholením. Určitě je v knize několik zajímavých věcí a přirovnání k zamyšlení, ale celkově mi děj přišel dost krátký (na to, že je popsaný na 250 stranách) a ne moc zábavný, rozhodně by mi více vyhovovalo asi několikanásobně rychlejší tempo.
Kniha se zabývá zkoumáním dnešní společnosti z pohledu faktorů ovlivňujících míru štěstí a spokojenosti v životě.
Autor píše velmi čtivě. Nezachází do zbytečných podrobností, složitých tabulek a ani neopisuje dlouhé citace. Je však vidět, že má problematiku dobře nastudovanou. Na některé věci mám jiný názor, ale jeho sociologický pohled na svět mi byl velmi blízký, např., když se zmiňuje o supermarketové kultuře, nebo popisuje tzv. maximalisty a uspokojovače.
Jestli se chcete populárně vědeckou formou trochu zamyslet nad tím, jestli má smysl si koupit to nové SUV, nebo v čem je dobré číhání na prasátka, tak doporučuju přečíst. :-)
Kniha popisuje dějiny Templářského řádu. Autor začíná velmi zeširoka. Nejprve popíše, jak vznikly tři důležitá náboženství: Islám, Křesťanství a Judaismus. Potom postupně popisuje dějiny těchto náboženství, a jak souvisely s Templáři. Hlavní dějová linka je potom popis Křížových výprav a role Templářského řádu v nich. Nechybí ani maltézští a němečtí rytíři.
Líbilo se mi ucelené pojetí knihy, která popisuje i mnoho důležitých souvislostí, což může být zajímavé pro čtenáře, který si chce vytvořit o Templářích ucelený, a jasný obraz. Taky se mi líbilo, že se autor nebojí dívat i očima tzv. "pohanů" a "barbarů", jako byli např. muslimové.
Problém, ale vidím v autorově způsobu vyprávění. Autor je schopen vypisovat jména deseti lidí (v té době byl ještě každý "de" nebo "von") tak, že než je všechny vyjmenuje, tak je zaplněno půl stránky, další půlku zabere slovním (aby to bylo delší) popisem nepřeberného množství přesných dat, a nakonec se dozvíme, že se všichni sešli na dobré večeři a už ani o jednom nikde v knize nepadne ani zmínka. Pro nějakého historika ta přesnost může být důležitá a zajímavá, i když ten by takový obecný úvod do "templařiny" asi nečetl. Pro laika je myslím zbytečné popisovat všech 30 pevností, které byly dobyty. Podle mě by se autor měl držet několika důležitých míst a osob, které by měl popsat více do detailů, a lépe tak čtenáře vtáhnout do děje. P.P.Reada neznám, je to asi uznávaný autor, ale přijde mi taky trochu podezřelé, že se většina knihy skládá z citací jiných autorů, i když někdy je to vtipné: ("... řád zvolil jeho nástupcem ruského cara Pavla I, jenž nebyl katolíkem, nežil v celibátu, ani nepatřil k řádovým bratrům, ale docela určitě to byl blázen. ")
Existuje jistě obrovské množství literatury týkající se tajemných Templářů, proto bych doporučil zájemcům o Templáře pohledat raději jinou knihu.