valda komentáře u knih
Knížka, kterou jsem měl v dětství. Bavilo mě dívat se na obrázky. Už ne tolik řešit Tomíkovy úkoly. Ten nejdříve představuje, jak se věci měří, jak fungují některé přírodní zákony, a nakonec se ponoří do poznávání času. No nevím jestli je to kniha, která vám nabídne nejlepší vysvětlení těchto věcí. Ale minimálně pro prohlížení si obrázků a vysvětlování si, co na nich je, určitě potěší všechny děti.
Tak tohle je opravdový bizár. Vznik knihy si představuji nějak takhle:
"Na trhu chybí kniha o mužském intimním zdraví. Co takhle něco napsat?"
"Ok, napíšu pár svým známým doktorům."
"Hele něco jsme dali dohromady, ale nebyl moc čas. Je to spíš takový encyklopedický výčet, co najdeš na Wikipedii. To se jen tak neprodá."
"Pojďme tam přidat historky z ordinace, ať to má trochu šťávu."
"Ok, našel jsem pár takových lechtivých v časopise Trnky-brnky. Ale je toho pořád málo."
"Hele znám někoho, kdo umí psát rýmovačky. Nedávno mi psal strašně vtipnou veršovánku k narozeninám. Co takhle to okořenit říkankami o penisu?"
"Ty si génius, super nápad. Tohle bude bestseller!!" :-)
Hana a Hana jsou dvě puberťačky, co každý pátek chodí do klubu a řeší většinou kluky. Jestli to dobře chápu komiks docela dlouho vycházel v časopisu Reflex a tohle je souborné vydání. Musím říct, že mě to vůbec nebavilo, i když kresby jsou svým způsobem originální. Vadilo mi, že situace působí takovým tím dojmem, že se někdo ze starší generace snaží psát o mladých lidech, ale přitom jim vůbec nerozumí. Asi něco jako můžete vidět ve většině nových českých komedií, kde dialogy píše nějaký strejda, co se snaží být cool, ale je prostě úplně mimo, protože nikdy neinvestoval dostatek úsilí k tomu, aby mladší generaci pochopil.
Nejzábavnější mi přišel poslední strip, kde jsou namalovaní oba autoři, a vedou dialog o tom, že by potřebovali vydělat peníze, tak se rozhodnou kreslit komiks, kde budou sexy holky. To se vždycky prodá. :-)
Komiksové stripy s třináctiletou holkou Fagi, která prožívá různé vtipné situace. Vycházelo to kdysi na Facebooku. Většinou jsou situace celkem originální a někdy i docela vtipné. Nečekejte nic převratného, ale na krátké odreagování je to fajn.
Adolf Branald vyrůstal v meziválečném období asi přesně na místě, kde aktuálně stojí Tančící dům. Jak už je v názvu, sentimentálně vzpomíná na dětství v této části Prahy. A vy se tak můžete lyrickým způsobem podívat, jak to v Praze v té době vypadalo. Jestli máte chuť na krátké příjemné čtení o Praze, které vám odhalí některé souvislosti o místech a událostech Jiráskova náměstí, tak doporučuji. Kniha má podobnou atmosféru jako: https://www.databazeknih.cz/knihy/prazske-tajemstvi-63385
Nina Špitálníková studovala na výměnném pobytu v KLDR. Svoje zážitky popsala v vhttps://www.databazeknih.cz/knihy/mezi-dvema-kimy-na-studiich-v-kldr-352197
Nyní udělala několik rozhovorů s Korejci, kteří utekli ze Severní Koreje do Jižní. Je jasné, že zážitky jsou to často těžko představitelné. Uprchlíci museli nechat doma své příbuzné, kteří byli potom možná odsouzeni k smrti. Někteří zase i přesto, že utekli věří v severokorejskou ideologii. Rozhovory jsou opravdu silné, takže pokud vás téma zajímá, tak doporučuji.
Finanční gramotnost a přehled o investování by mělo být něco, co by se učilo už na základní škole. Sám jsem tohle téma trochu podcenil, a tak teď doháním, co jsem zameškal. Inteligentní investor je kniha, kterou Benjamin Graham napsal už v roce 1949. Do teď se většina jeho postupů a předpokladů považuje za správné. Sám autor knihu do sedmdesátých let aktualizoval. Po jeho smrti přebral štafetu další autor, který přidává aktuální informace, vysvětluje pojmy v aktuálním kontextu atd.
Kniha je hodně rozsáhlá. Přiznám se, že 3/4 knihy jsou pro mě příliš pokročilá témata. A spíš bych doporučil začínajícím investorům, něco jiného. Tohle opravdu není pro začátečníky.
Já jsem ale přelouskal, Grahamovy rady mi dávají smysl, akorát si myslím, že určitě existuje kniha, kde jsou podány stravitelnější formou pro začátečníky:
Trh moc nelze předpovídat.
Důležitější je čas, než časování.
U investicí je potřeba si nastudovat historii a aktuální čísla společnosti spíš, než sledovat náladu trhu.
Investujte dlouhodobě (10 let), aktivní investování jsou spíš spekulace.
Knižní podoba blogu, ve kterém autor popisuje zážitky vychovatele autistických dětí. Vždy krátký příspěvek k nějakému tématu. Taková práce má určitě svoje specifika. Pokud vám téma není blízké, budete mít hodně zkreslené představy. Autor píše čtivě, bez patosu, s černým humorem. Práce je náročná, někdo by jí mohl považovat za poslání. Ale podobně jako je to třeba u doktorů, nakonec je to pořád jenom práce. A lidi se nebudí každý den s myšlenkou dnes jdu plnit své poslání pro lepší svět. Ale někdy se prostě budí tak, jako všichni ostatní. Musím do té práce, kde se mi vlastně moc nechce, a nevím jestli jsem pro tuhle práci ten pravý :-)
Meziválečné dětství slavného českého skladatele Ilji Hurníka. V této knize nejde ale tolik o něj, jako o prostředí ve kterém vyrůstal. Stejně jako on, i já jsem se narodil v Ostravě-Porubě, i když o pár generací později. Kniha mě překvapila svou čtivostí. Malebné obrázky z Poruby těsně předtím, než se zde začalo stavět hornické sídliště. Z dob, kdy Poruba ještě byla ospalá vesnička s jednou továrnou, sokolovnou, kostelem a pár zemědělskými usedlostmi. Atmosféra blížící se těžební horečky. Ilja se později přestěhoval blíže k Ostravě, do Svinova. Pokud vás zajímá tento kraj, doporučuji přečíst.
Pokud vás zajímají přímo fakta, tak doporučuji také: https://www.databazeknih.cz/knihy/mezi-dvema-kimy-na-studiich-v-kldr-352197
Jako většina mojí generace jsem fanda Přátel. Nejoblíbenější postavou byl pro mě Chandler, a tak jsem si rád přečetl autobiografii jeho představitele Matthew Perryho. Věděl jsem, že měl problémy s alkoholem a léky, ale ani zdaleka jsem netušil, jak velké problémy. Tahle kniha je dost temná, i když sem tam probleskne černý humor. Nečekejte klasický životopis. Tohle je spíše terapie. Perry je extrémně upřímný, někdy jsem si říkal, že jeho upřímnost asi ne každého, koho v knize jmenuje potěší. Matthew píše, že byl asi tak šedesátkrát na odvykačce a stejně znovu začal pít nebo něco brát. Neměl k tomu moc důvod. V jednom roce měl nejúspěšnější seriál i film v USA zároveň. Ale prostě si nemohl pomoct. Teď je snad čistý. Je až neuvěřitelné, že je pořád naživu. Jednu dobu bral 55 Vicodinů za den, ne 5, ne 15, ale 55. Nechápu, jak se tohle dá přežít.
"Tím jak chodíte tolikrát na odvykačky, dojdete do fáze, kdy vlastně víte o závislostech mnohem víc, než vaši terapeuti."
Výběr zápisů z porubských kronik. Narodil jsem se v Ostravě-Porubě, a tak pro mě bylo zajímavé si přečíst, trochu o historii této části Ostravy. Poruba byla dřív zemědělská vesnička na západ od Ostravy. V části, kde už začínají kopce, a tak se územní plánování s ohledem na rozrůstající těžbu uhlí rozhodlo, v Porubě postavit obrovské sídliště, aby zde přesunulo obyvatelstvo z poddolovaných oblastí.
Projekt byl opravdu velkolepý, solero (socialistický realismus) sídliště měl připomínat stavby v Moskvě. Nakonec se stavělo 30 let a projekt musel bojovat s mnoha potížemi ať už s chybějící dodávkou teplé vody, nebo nedostatečnou občanskou vybaveností.
V tomto souboru můžete sledovat celý proces v krátkých zápisech z kroniky a mnoha fotografiích až někdy do roku 2000.
O knize jsem věděl jenom to, že je to bestseller. A že by mělo jít o několik rozhovorů s poustevníky Šumavy. Tak trochu jsem čekal soubor podivínů, kterých vám bude tak trochu líto, trochu se budete smát nebo kroutit hlavou. Překvapilo mě, jak blízko se autor k poustevníkům dostal, určitě stálo hodně času a úsilí této úrovně v rozhovorech dosáhnout. A tak jsou rozhovory dál, spíš filozofické, než povrchní. A vás donutí nad tématy přemýšlet, chápat proč žijí tak, jak žijí. Mám rád i přírodu a samotu, ale poustevníkem bych být nechtěl, protože ruch života a lidí kolem je něco, co je pro mě stejně důležité. I tak jsem si ale z rozhovorů hodně vzal pro sebe a možná i pro pochopení lidí, kteří se rozhodli žít v samotě.
Sektor knih o autech se mi celkem vyhýbá. Auta mám rád, ale prostě nejsem zase takový nadšenec. Proto nemůžu srovnávat s jinými podobnými knihami. Každopádně souhrnná encyklopedie aut východního bloku mě nalákala. Konečně se dozvědět, co se v Sovětském svazu všechno vyrábělo... Na knížce je určitě super, že obsahuje všechna ta auta. Osobně mě překvapilo, že ta rozmanitost byla celkem malá (většinou to byla nějaká kopie Fiatu, nebo Renaultu). Taky je tam hodně fotografií. Co mě ale dost zklamalo je text. Většinou se jedná o prosté pospojování parametrů vozů do vět. Nejvíc ubíjející bylo číst si všechny rozměry, rozvory apod. Celé by to šlo přece dát do tabulky. Taky na konci knihy taková tabulka je. V textu bych čekal spíš popisy různých zajímavostí kolem aut, jak co fungovalo, nebo co se všechno přihodilo, při výrobě. Toho je ale opravdu minimum.
Pět jazyků lásky. Zní to jako nějaká ezo tantra červená knihovna. Většina mužů regál s takovými knihami asi obejde velkým obloukem, aby to na ně nedej bože nezaútočilo ničivou silou kombuchového cappuccina. Protože jsem ale z několika zdrojů zaslechl, že tahle kniha je naprosto úžasná a několika celkem rozumným lidem zlepšila život, tak jsem si ji musel přečíst.
Hlavní myšlenka knihy je, že to co vy sami považujete za projev lásky, ten druhý zase nemusí tolik ocenit, a pokud chcete mít úspěšný vztah, měli byste se naučit mluvit jazykem lásky toho druhého, aby se cítil milovaný.
Určitě na tom něco bude, někoho stačí obejmout, někdo chce být obdivován, někdo vyslechnut, atd. Takže myšlenka určitě fajn, pro každého asi ne úplně objevná, a asi bych se vším nesouhlasil. Každopádně stojí za přečtení.
Jan Vojtko je aktuálně celkem trendy vztahový terapeut. Určitě zaslouženě. Stejně jako tato kniha příjemnou nenásilnou formou vyvrací mnoho bludů co se za generace kolem vztahů nashromáždilo a mnoho lidí jim dosud věří. Na knize se mi líbilo, že je plná příkladů, vycházejících ze zkušenosti jeho klientů.
Zároveň musím říct, že jsem v knize nic pro mě objevného nenašel, ale je fajn si to sem tam zopakovat. Takže: "Respektujte, naslouchejte a nechovejte se jak kokoti." (No to se lehce řekne :-))
Dědeček autorky byl významný občan. Měl pivovar a dařilo se mu podnikat. Autorka by udržováním jeho dědictví mohla žít život na celkem vysoké noze. Bohužel ale neměla moc štěstí na dobu, ve které se narodila. Nejdříve začala válka a potom jí komunisti všechno znárodnili. A tak začala psát aspoň knihu vzpomínek na rod Svozilů, tak, jak si to pamatovala z vyprávění a podle toho, co našla v archivech. Knihu vzpomínek na "buržoázní inteligenci" by jí komunisti samozřejmě nikdy nevydali, tak si jí psala aspoň do šuplíku. Když zemřela, potomci knihu našli a na vlastní náklady vydali.
A knížka je dobrá, v pohodě obstojí vedle úspěšných historických románů. I když název dost mate, o pivovaru tam jsou tak tři stránky. Ale jestli vás zajímá historie Litovelska, tak vřele doporučuji.
Abcházie, Jižní Osetie, Náhorní Karabach, Sýrie, Čečensko, Podněstří, Krym, Donbas... Moc nevíte, proč se tam lidi zabíjejí, ale naštěstí je to daleko. A najednou tanky zastaví těsně před Kyjevem, městem, které dávno patří do Evropy, ne do Novoruska. A vám dojde, že kdyby je stateční Ukrajinci nezastavili, tak klidně můžou jet dál.... Pokud chcete vědět, jaká je denní realita Ruské verze hybridní války přelévající se od roku 2014 v otevřený konflikt, tak doporučuji tuhle knihu.
"War. War never changes."
Kniha nabízí přesně to, co napovídá její název, ehm :-) Prostě čekejte spoustu fotografií různých hodně zajímavých chatiček z těch nejlepších úhlů a ze všech koutů světa. Obrázky jsou opravdu krásné, nechybí příběhy s chatičkami související. Ale asi tento žánr není úplně pro mě.
(SPOILER) Četl jsem první díl Souostroví Gulag. Solženicyn tam detailně a drsně popisuje realitu vězeňství v Rusku.
Tento příběh, jak název napovídá se odehrává v jednom dni. Odsouzený jej prožívá v Ruském gulagu. Dost mě překvapilo, jak je román střídmý vzhledem k syrové realitě, kterou popisoval Solženicyn v Souostroví. Vězeň schraňuje jídlo, získává co nejvíce času na spánek, společně s ostatními staví nový příbytek, snaží se ohřát, kde to jde. Ale vlastně si tak nějak žije a nic moc se neděje. Později jsem pochopil, že autor román napsal takto jemně, protože záměrem bylo vydat jej v Rusku a dokázat tak nastartovat diskuze nad tímto tématem. Autorovi se to nakonec podařilo a román opravdu na několik let vyšel, což je celkem neuvěřitelné, vzhledem k obrovské cenzuře.
Solženicyn je pro mě velký hrdina, ale musím říct, že tento román je důležitý spíše proto, co tím Solženicyn dokázal. Pokud chcete poznat realitu Ruského gulagu, tak bych sáhnul raději jinam.
Vladař je stolová hora, tzn. že vrchol je plochý a oddělený od zbytku světa příkrým srázem. Znamená to, že na vrcholové plošině se může vyvinout život odlišný od toho dole, protože pro organizmy je složitější příkrý svah překonat. Na Vladaři je navíc jezero a v okolí se potloukal Žižka se svou družinou. Když jsem byl na Vladaři na výletě, líbilo se mi, že stezka byla doplněna komiksovými výjevy z historie okolí od Dalibora Nesnídala. Později jsem zjistil, že tyto komiksy vyšly i knižně. V této knize si tak můžete prohlédnout několik příběhů z kraje pod Vladařem a kolem Žlutic. Kresby a příběhy jsou hodně zábavné, tak doporučuji.