Valyk
komentáře u knih

Jak sám autor připouští, jde z literárního hlediska o slabší dílo. S tím bych souhlasil. Příběh na mě působil poněkud plochým dojmem. Mrzelo mě, že Puzo nějak výrazněji nezkoumá příčiny růstu moci mafie, protože bez znalosti společenských souvislostí té doby je jednání hrdinů často nepochopitelné nebo nevěrohodné. Vysloveně otravným se mi stal výraz "zazubil se", protože se tam zazubí někdo na někoho každou chvíli, a to i v situacích, kdy to vůbec není namístě. Asi vlivem odstupu doby se některé scénky jeví jako karikatura či parodie. A poslední kritická připomínka: šlo by to celé zkrátit na polovinu. Ale není to špatná kniha. Brilantní je začátek (svatba), pak následuje mírný úpadek kvality, výkyvy nahoru dolů. Do vysloveného podprůměru ale žádná fáze neupadá.


Výborná kniha a rozhodně není její poslání překonáno jakýmkoliv novějším pojetím. Jde o absolutní základy ekonomie. Tyto fundamentální základy platí dodnes. Pokud si k tomu někdo přečte i Lidské jednání (L. v. M.), pochopí i podstatu racionálního chování jedince uprostřed společnosti. Jednoduše - kniha je platná dodnes.


Musím se přiznat, že jsem tuto knížku (a dělám to zcela výjimečně) v půlce odložil. Neseděl mi námět, kdy humor v tomto podání a obzvlášť ve válce mi přišel tak nějak nepatřičný a takový s prominutím laciný. A navíc mě nudil děj, který je jen doprovodný k onomu humoru. Na druhou stranu pár vtipných událostí či trefně směšných situací tam je.


Já asi tu knihu nedokážu dočíst. Přijde mi zdlouhavá a kombinace reálné současnosti se vzpomínkami do minulosti mi nevyhovují. Nevzala mě ani hlavní zápletka v podobě vražd, které rozjiždí jakési paralelní vyštřování hlavního hrdiny. No, mám knihu jako zálohu na horší časy.


Osobně si nemyslím, že Mersaultovi nebylo líto smrti své matky. To jen soud, respektive prokurátor to takto zveličil. Na téhle knížce jsem si velice cenil psychologické propracovanosti hlavní postavy. Camus mistrně zvládnul vyobrazit poněkud vyprázdněnou či limitovanou emoční sféru vnitřního světa Mersaulta, přičemž podle mého nelze na druhé straně dojít k závěru, že by byl Mersault duševní mrzák. Já osobně jsem s ním sympatizoval. Popravdě mi toto dílo atmosférou hodně připomínalo Kafkův Proces. Soud byl obdobně monstrózní s prvky obludné a neproniknutelné moci byrokracie, jehož obětí (navzdory zřejmé vině) se hrdina v podstatě stal. Zajímavá knížka, která ve mně na chvíli zanechala docela slušnou dávku cynismu.


Shakespearův smysl pro humor... Ženy duševně převyšují muže. Shylock, žid, o kterém nikdo nemůže tvrdit, že chce víc, než jen splatnost jeho pohledávky, která je sice plně validní, nicméně nemravná. A poněkud překvapivý rozsudek dóžete, ve kterém nelze přehlédnout účelovost, protože formálně vzato může být jen stěží udržitelné, požadovat od Shylocka, aby svoji pohledávku (libra masa z těla Antonia) vyzískal bez kapky Antoniovi křesťanské krve. Takový požadavek dóžete přeci úplně popírá logiku práva věřitele. Pro mě byla tato komedie inspirativní. Pokud odhlédnu od toho, že by byl dlužní úpis od počátku v rozporu s dobrými mravy a jako takový absolutně neplatný, jak bychom se na dlužní úpis a z něj splatný závazek měli podívat pohledem soudobé "civil law" aplikační praxe? Zavrhli bychom snad Shylocka? Proč? Vždyť úpis byl oboustranně svobodnou vůlí. Je požadavek dóžete na výkon exekuce bez kapky krve ospravedlnitelný? Měl být opravdu Shylock takto zdecimován? To byly otázky, se kterými jsem si při četbě jen tak zlehka pohrával.


Znáte ty typy lidí, kteří vypráví a vypráví, že to nebere konce? Tak pokud se pouštíte do této knihy, připravte se na setkání.... Ale zase se naučíte bravůrně používat gynekologické zrcátko a provádět kyretáž, čili "výškrab". Pokud toto patří mezi vaše záliby, pak hurá do Pravidel moštárny. Abych ale řekl pravdu, mně se ta kniha docela líbila, a to nikoliv z důvodu získané kvalifikace se zrcátkem. Téma legálnosti nebo spíše morálnosti potratů se může dnes zdát trochu okoralé ale po přečtení knihy uznávám, že ne tak úplně. Knížka má takovou retro atmosféru meziválečného období a tehdejšího fungování sadařství. Postavy mně osobně připadaly trochu nereálně vymodelované a nejsem si jistý, jestli je hlavní myšlenka tohoto rozsáhlého románu - tedy uplatnění opuštěných sirotků v třicátých letech minulého století - něčím aktuální. Každopádně dejte po přečtení vědět, jestli vám víc unfér přišlo zplození Angela nebo ty zářezy o počtu navazujících souloží.
Jen bych ještě dodal, že film, asi i díky jiným možnostem, vykreslil atmosféru celého příběhu podle mého mnohem více melancholicky.


Zajímavá kniha. Chvílemi mi stylem připomínala Murakamiho magický realismus. Příběh je od počátku do konce napínavý. Nenašel jsem sice nějakou hlubší myšlenku, ale o to více jsem byl spokojen s psychologií postav, které autor docela úspěšně staví do kriticky vypjatých situací. Oceňuji také sebevědomou stručnost, neokázalé ale přesto výstižné vyobrazení prostředí.


Výborný román. V podstatě po celou dobu jde o napínavé čtení. Oceňuji i poměrně dobré vykreslení charakteru postav, kdy se v nich zohledňuje jejich skutečná historická předloha. Některé heroické činy Sharpa jsou sice malinko přitažené za vlasy, ale román má smysluplný děj, opírá se o reálnou historickou událost, v žádné fázi není nudný, povětšinou je napínavý a poslední třetina je vysloveně strhující. A na závěr.... nevěřím, že Mary Sharpa milovala.


Kniha je psána až moc jednoduchým jazykem a děj na mě v důsledku toho působil místy tak nějak triviálně. Dlouho mi lezlo na nervy oslovení "staroušku", ale zvykl jsem si. Do dobré poloviny se vše odehrává bez silného příběhu, popisem zajateckého života, který se nejeví nějak extra zlý, vezme-li se v úvahu válka. Teprve za půlkou se vyprávění rozjíždí a knížka dostává náboj, který na jejím konci graduje. Celkově vzato je Král Krysa zajímavá kniha a v poslední třetině velice poutavá.


Vynikající poznámky a postřehy o španělské občanské válce. Osobně se mi zamlouvá i struktutra knihy, kdy po kapitolách o událostech z fronty následuje glosa politické situace. Necítím se být - na úkor tématu - ošizen o skvělý vtip, sarkazmus a ironii.


Četl jsem (nebo spíše hltal) Sto roků samoty. Pak jsem se pustil do tohoto "příběhu jeho života". Rozhodně jde o náročnější kousek v knihovně... Vyžaduje soustředit se a taky mít chuť nechávat se zasvětit do lokálních historických souvislostí.


Pěna dní mi atmosférou velice připomíná Kafkův Zámek. Absurdní prostředí formuje absurdní bytosti. Obdobně jako v Zámku. Zatímco v Kafkovo díle vystupuje obludná mašinérie společenských poměrů na povrch mnohem zřetelněji, i když je stále ještě v principu skrytá, v Pěně dní jsou poměry ve světě Vianových postav zcela mlhavé. Všichni se ve vší samozřejmosti chovají tak nějak "debilně", avšak hlavní instinkty mají racionálně srovnané. V příběhu vystupuje jen pár postav. /spoiler/ Tyto postavy se pohybují po spirále naprosto pokřiveného prostředí od relativního štěstí k absolutní tragédii. Spolu se sílící deformací okolního prostředí se deformují i samotné postavy.
Není to četba pro každého. Jde o smutnou knížku, kde se sice tu a tam zablýskne humorná situace, ale jinak je celý příběh veskrze temný.
PS: Právě vařím žlutou hrachovou kaši a nad hrachem se před chvílí vzdmula bílo-žlutá, hustá pěna, která přetekla přes okraj hrnce a rozprostřela se po celém sporáku.... :-)


Richie1 v komentáři níže uvedl shrnutí 4. dílu fresky velice výstižně a v podstatě není co dodat. Já na doposud přečtených dílech 1 - 4 obdivuji nádherný a barvitý archaický jazyk, vtip a inteligenci. Dovolil bych si k tomuto dílu sice poněkud obsáhlejší, ale podle mého výstižné ukázky:
""Vzácný pane," pravil Miroul, kdyžtě narýsoval S na obou stranách břichaté, "kterak se nazývá dopis, v němž se laská ten, kdo vás chtěl pokousat?" "Captatio benevolentiae.""
""Zaro," pravila Gertruda, "bylo by ti libo přinést sem malého Alexandra, vidím, že se pokakal." "Nikoliv madame!" pravila Zara, zvedajíc do výše krásné ruce. "Je všecek pokakaný, nemohla bych se ho dotknout, ba ani se k němu přiblížit, tak mi ten zápach smrdí! Madame, žaludek se mi obrací!" "Matka si na to ovšem zvyknout musí," pravila Gertruda. "Z té příčiny jsem nechtěla být matkou, madame, neboť na těch věcech je vše nechutné: ohavná zvířeckost mužova, ošklivost těhotenství, utrpení při porodu, novorozeně, kteréž by zajisté bylo roztomilé se svými tvářičkami, nevinnýma očima a roztomilým tělíčkem nebýt pohříchu toho, že bez přetrží pod sebe kadí a ščí. Aj!" pravila přikládajíc si ruku k ústům, "div nezvracím, toliko když si to představím, tak si to všechno ošklivím!" "Zaro," pravila moje Angelina, kteráž jsouc chotí lékaře, hodlala dát o tom zaznít hlasu rozumu, "to je přec poplatnost přírodě. Ty sama jsi jí v tom podřízena." "Než nikdo mě přitom nevidí! A činím co nejrychleji mohu! A všecka zahanbena, že ty ohavnosti a ty zápachy mohou ze mne vycházet! Pro smilování, já se poté myju a voním, tak je mi to vše odporné! Budiž ještě u mužů, kteříž jsou od přirozenosti hrubí! Leč nebylo by bývalo možné nastrojit tyto věci jinak u našeho pohlaví, kteréž je svou povahou o tolik útlejší a jemnější?""


Připojuji se ke komentáři, který níže výstižně uvedl koubin007. Cítím to tak, že mi v hlavě vevstaly nové a nové otázky. První část knihy vysvětlující atomy jsem pochopil. Druhá část, která se věnuje vesmíru, je sice evidentně psaná ve snaze o přiblížení relativity široké veřejnosti, ale přesto se podle mě autorovi nepodařilo to, co si dal za cíl. Já teorii relativity prostě nepochopil. Časoprostor je pro mě nadále neuchopitelnou představou. Umím si ale díky druhému dílu představit, že za vesmírem je myšlenka....


Dobře zpracované téma. Terror patří ke knihám s vlastní atmosféru. Pokaždé, když se člověk začte, vtáhne ho ledová pláň nebo zamrzlá arktická pevnina a není snadné se zase odpoutat. Jen mi někdy vadily komplikovaně formulované věty s mnoha vsuvkami. U námořníků se tak nějak očekává hrubší vyjadřování, ale nemusí být doufám nutně bezduché, což zde bohužel mnohdy bylo - vadilo mi, pokud se tohoto (autorského) přehmatu dopouštěl sám kapitán, a nemám na mysli jen každou chvíli něčí "stažený šourek". Celkem 648 stran... Ano, místy jakoby se Simmons snažil děj na zamrzlých lodích něčím natáhnout, a to i za cenu poněkud nudného exkurzu do minulosti námořníků. Některé kapitoly jsou zdlouhavé, příliš podrobné či rozvláčné. Celkový pohled na tuto knihu mám ale pozitivní. Oceňuji reálie z předlohy, věrohodně vymyšlený příběh i velice podmanivé zpracování, a konečně i závěrečné eskymácké defilé. Jo a ještě něco zdánlivě možná nepodstatného. Nedozvěděl jsem se, jak se Mlčenlivá a posléze i její společník v arktickém prostředí umývali, což bych při všech detailech jejich vztahu a vzhledem k rozsahu knihy tak nějak očekával.


Dobrá kniha. Neustálé napětí a zvědavost nutí člověka číst dál a dál. Místy je knížka i faktografická a dobře lze oddělit vymyšlený příběh od popisu skutečností. Vykreslení postav mi přišlo poněkud povrchní, takže kdo má rád plastické vyobrazení postav, ten bude v tomto ohledu podle mě zklamán. Na druhou stranu je to opravdu čtivé dílo.

Ajaj, tak tohle byl omyl... Přečetl jsem to, ale nemohu tuto knihu hodnotit lépe. Je to zdlouhavý, patetický, mnohdy nelogický. No, raději se nebudu rozepisovat.


Tato knížka, stejně jako např. Kalibův zločin, vtáhne čtenáře do "světnic" uvnitř několika "stavení" na starém českém venkově a učiní jej svědkem bazálních rodinných vztahů odehrávajících se v těchto hospodářstvích. Myšlenka jednotlivých povídek je monotematická - chudý výměnkář (často vdovec nebo vdova), jenž čelí chamtivosti a nelidské ukrutnosti rodiny, které (výměnkem) předal hospodářství. Mně se na Raisových příbězích hrozně líbí specifická forma vyprávění, které má rychlý spád a napětí, dále oceňuji archaické jazykové prostředky a precizní vyobrazení prostředí, ve kterém se příběhy odehrávají. Samozřejmě pozornému čtenáři neunikne, že Raisovy postavy jsou poněkud černobílé - jedni výhradně hodní (výměnkáři) a druzí výhradně zlí, čemuž asi málokdo uvěří. Na druhou stranu autorovi asi nešlo o nějakou hlubokou psychologickou analýzu jednotlivých postav a můj čtenářský zážitek to ničím nekazilo.
