Vašek56 komentáře u knih

Tak tato kniha mě dostala. Jak nemám ráda takové ty holčičí knížky, tato byla výborná, rychle přečtená. Životní pouť čtyř kamarádek od cca 20let minulého století do konce druhé světové války. Náhled na předválečný a valečný Hamburg, na život "obyčejných Němců", hlavně žen, starosti i radosti, zklamání i zradu.
Těším se na další díl.
Kde byla Kathy po zradě do konce války? Dozvím se to?

2 01.12.2020

Jedná z mnoha na toto téma, přečtené během pár dnů. Ano, nutí Vás to číst stále dál a dál, chcete vědět.... ale je to psané tak nějak povrchně, čekala jsem víc.

27.10.2020

Hezká kniha. Že začátku jsem se musela nutit jí číst, ale druhá půlka už byla perfektní. Škoda, že skončila, jak skončila. Tak nějak nedokončeně.
Příběh královské princezny, malé holčičky, které se v 7 letech zhroutil celý svět. Do té doby žila v blahobytu, obklopená milujícími rodiči a sestrou, tetou a babičkou a mnoha sloužícími. Do doby, než se k moci dostali Rudí Khmérové. Museli opustit svůj královský palác, letní sídlo, svůj život, své jistoty a i s tatínkovým bratrem a jeho rodinou se ocitli v pracovním táboře. Nelidské podmínky, teror, hlad, špína si vzala mnohé z nich.
Každý ztratil někoho. Žádné soukromí, žádné soukromé vlastnictví, vše je všech. Všichni budou mít stejně.
Rychlý spád, objevují se zachránci-Vietnamci, útěk do Thajska a konec.
Jak to tedy dopadlo, jak princezna nyní žije. Ano, v závěru je, že se s matkou dostala do USA, vystudovala vysokou školu, ale je to takové nedodělané.

2 01.04.2020

Teď nějak moc vychází knihy o holokaustu. Ale jaké? Jednoduché, plytké, psané horkou jehlou. Ale toto období nebylo jednoduché. Proč se toto téma v poslední době píše tak jednoduše!!!

1 24.02.2020

Viewegha moc nemusím, ale toto byla kniha ze života, dobře napsaná, i film byl super.
Realita a každodennost za socialismu. Smutné a zároveň úsměvné.

9 30.12.2019

Tak paní Alenka opět nezklamala. Výborná kniha, děj, styl psaní, prostě vše. Sonda do obyčejného života, života, který se mohl stát u Vás, u souseda ....
Samozřejmě doporučuji.

11 09.12.2019

Co dodat? Sgjoli řekla a napsala vše. Akorát já jsem matka dvou dětí a nedovedu si představit, že bych své děti pohřbila.
Zasloužilo by si zfilmování.

3 29.10.2019

Hezká knížka pro ty, co znají Brno. Ví, kde která ulice je, můžou se přenést o pár století níže a představovat si, jak to tehdy vypadalo.
Bohužel kniha měla hodně nepřesností, někomu to nevadí, ale mě to hodně zlobilo. Když už data, tak přesně. Od p.Tučkové jsem četla už lepší knihy.

29.10.2019

No nevím, kniha je dobře napsaná, opravdu Vás nutí číst, ale pro mě je hooodně nevěrohodná.
Příběh lásky, ano to je možné.
Tatér a Žid? Židé byli v koncentračních táborech na tom nejhůře, zastávali tu nejhorší práci, měli ještě menší příděly jídla než ostatní, nezdá se mi, že by mu dali tak výbornou práci, čistit latríny ano, ale tetovat? Ne, tomu nevěřím.
Láska a sex skoro každou neděli? Že nějaký Žid si chce užít, tak celý blok bude venku na procházce? Tak to taky ne.
Kamarádit se s esesákem? Žid? Ne, ne.
A mohla bych pokračovat dál.
Prostě je to podle mě hezký příběh, který se určitě nemohl stát.

4 17.09.2019

Od knihy jsem se nemohla odpoutat. Krásná, silná, dojemná.
Němka, typická árijka si vezme cigána. Podřadnou rasu, i rodiče jí varovali, že bude mít s ním těžký život, nedala se. Manžel, velmi nadaný hudebník hrající ve filharmonii. Měla s ním 5 dětí. Rodinu milovala nadevše, nabízeli jí, že ji pustí z Osvětimi, jen ji, bez dětí a manžela, ale ona šla dobrovolně na smrt. Se svými dětmi skončila v plynové komoře.
Tuhle knihu doporučuji.

3 17.09.2019

No co říct, prostě výcuc z odborných knih, z knih, které opravdu o tomto tématu něco ví.
Rychle se asi muselo něco napsat. Hodně nepravd, autorka asi i na některých místech nebyla viz. Terezín. Přečteno rychle. Za mě ne.

2 22.08.2019

Četla jsem ji kdysi dávno, měli jsme ji jako povinnou četbu na základce, nyní díky čtenářské výzvě jsem ji znovu četla a zase jedním dechem. Ani se nedivím, že jsme ji museli číst povinně.
Vypráví maminka drogově závislého syna, sama nevím, co bych měla dělat. Je to kruté, syrové vyprávění, strach o dítě, bezmoc, nevědomost, pomoc teprve v plenkách, drogy teprve na vzestupu, takže se o nich moc nevědělo, rozklad rodinných vztahů...
Zajímalo by mě, jak to bylo dál, žije ještě David?
Další výborné knihy na toto téma: My děti ze stanice Zoo a pokračování, Memento....
Dokument od Heleny Třeštíkové Katka.

3 13.08.2019

Zajímavá kniha, zklamání ze sira Nicolase Wintona. Jak já jsem mu věřila a po této knize jsem padla na zadek. Zklamání, zklamání. Proč nebyli zveřejnění i Češi, kteří pomáhali?
Pan Winton by měl mít pomník v Anglii, ne u nás. U nás by měla mít velký pomník slečna Dorren Warrinerova, o ní a jejím kolektivu by se mělo začít více mluvit. Statečná to žena.

1 02.07.2019

Je to docela dobrá kniha, ale autorka by se tam mohla na čas nastěhovat, napsala by to ještě líp.
Romské muzeum super doporučuji navštívit, věznice, divadlo Radost.... Spousta míst kam jít přes den, v noci bych šla se staženým zadkem, ale stejně, pamatuji si Cejl a okolí ještě z dřívějška, smrad a špína, počurané rohy baráků, křik, šeď, člověk se tam bál vkročit i přes den. Teď tam mají spoustu domů opravených, žijí si v centru, no, dobrý ne? A neplechu dělají stále.

31.05.2019

Četla jsem podruhé, neuvěřitelný příběh, ráda bych věděla, jak vše dopadlo a jak žije teď.
Bohužel napsáno ale hrozně, takový kolovrátek, jinak by kniha stačila na pár stránek.
Znovu jsem ji přečetla skrz čtenářskou výzvu.

31.05.2019

Neskutečné, neuvěřitelné, ale ano, Miloši, Jardo četli jste? Než jste jeli do Číny pochlebovat? A byli jste i někde jinde než u prezidenta na obědě?
Čína- dvě odvrácené tváře, stále a pořád. Jak je to možné? Světová mocnost ve které je jsou slova demokracie, svoboda slova, tisku, názoru.... zakázané. Kruté podmínky obyčejného života, ale i vězení, lékařské péče, vše co odporuje Základní listině práv a svobod. To jsme v 21. století?
Jinak mě styl vyprávění moc nenadchl, těším se na Hovory se spodinou a uvidím.
Bylo by dobré udělat i rozhovory se zasahujícími vojáky, s rodinami mrtvých, jak se na to dívají zpětně, jak se jim žije s vědomím, že někoho rozjezdili tanky... To ale asi v dnešní Číně pořádně nepůjde.

4 11.05.2019

Prostě paní Alenka. Přečteno opět za 3 dny, pohodová kniha, opět kronika jednoho rodu, rodu Mánesů. Perfektní, klidná, aspoň pro mě, ráda čtu válečné, těžké a toto je příjemná oddychovka. Těším se na další knihu, která by už letos měla být vydána. Takže za mě, opět TOP!!!

6 26.03.2019

Kniha formou deníkových zápisků, četla se velmi dobře, škoda, že nenapsala i to, jak se má ve Finsku, jakou má rodinu, manžela, děti a co maminka? Zůstalo to otevřené, třeba se dočkáme pokračování.
Hrozny život Poliny-Fatimy, žádné dětství, dospívání. Život mezi padajícími bombami v rozbitém bydlení a se snahou na tržišti něco prodat, aby bylo na bochníček chleba a plechovku rybiček.
Všechnu mezinárodní pomoc shrábli politici, stále stejné kdekoliv. Nedovedu si představit,takhle žít, studovat hladová, bez tepla s omrzlýma rukama, za rachotu děl a padajících bomb a hlavně vystudovat!
Krásně popsala národ z Kavkazu, chování a život Čečenců. Snad už se má líp a na své neradostné dětství tolik nevzpomíná.

4 20.03.2019

Kniha se čte jedním dechem, miluji tuto knihu i film, je prostě top !!!
Doporučovala bych ji jako povinnou četbu. Nezapomeňme na další zachránce- Irenu Sendlerovou, našeho pána z Třebíče, p. Kalinu.... na všechny, byť by zachránili jen jeden jediný život.

2 02.03.2019

Neuvěřitelné, 18 let v Gulagu. Jen tak jít na nějaké vysvětlení a vrátit se po tak dlouhé době. Nevidět tak dlouho své děti, jednoho syna už vůbec ne, protože zemřel při Leningradské blokádě. I po odpykání trestu za nic zůstat ve vyhnanství, nemožnost se vrátit domů. Odvaha v takových podmínkách adoptovat dítě. Žít na 8 metrech, to není ani možné. Ani po rehabilitaci nemít moc klidu, žádné uznání. Panebože děkuji, že to u nás komunisti nedotáhli do takového konce jako v SSSR. Nás by asi neměli kam vysídlit. Je to až k nevíře, co tato žena musela všechno vydržet, vytrpět. Těžké práce ve Vápence, dřevorubecké práce v tajze skoro bez nářadí, jako sestra na infekčním.... Její a nejen její, ale i ostatních spoluvězňů, jak říkala našich vůle žít, přežít to a setkat se svými nejbližšími.
Zklamal mě konec. I když dala vědět, že její manžel tedy první, Pavel Aksjonov, přežil, nedozvěděla jsem se, jestli se ještě setkali. Jak to bylo po smrti druhého manžela, Němce Antona Waltera, jak dopadl Vasja, nejmladší syn.
I přesto doporučuji. Neuvěřitelný příběh jedné, ale i mnoha jiných žen, matek.

3 11.02.2019