Vat komentáře u knih
Kdo v knize bude hledat objektivní kritiku přístupu ''květinových dětí'' k výchově vlastní dětí, bude zklamán. Tenhle román je spíše o všemožných negativních vlivech- za které mohou z valné části rodiče- které mohou ovlivnit vývoj dítěte směrem majícím v nedozírné následky pro jejich milostný život. Kniha se kriticky staví k tomu typu rodičů(nejen k hippies), kteří tíhnou k bytí snad až příliš free a vcelku jim nedochází, že když už si pořídili nějaké ty ratolesti, tak se tím také zavázali k určité odpovědnosti. Koncentraci příliš mnoha závažných témat a pořádné nerozvití žádného bych rozhodne autorce nevytýkal. Naopak, je pozoruhodné, jak pěkně do sebe v podání Endingové vše zapadá. Velice oceňuji jak si poradila s otázkou happyendu, který v kontextu tematiky padne jako ulitý, což se u podobných knih vidí málokdy.
Ačkoliv nepatřím k té části čtenářstva, která tuto knihu okamžitě odsuzuje pro její styl, který každý nerozdejchá, stejně s ní nejsem spokojený tak, jak bych chtěl. Do knihovny jsem šel s pocitem člověka, který si přečetl hromadu kritik a očekává zajímavý satirický příběh reflektující konzumní Ameriku, která se pro naprosté utonutí v nekonečném oceánu svých nesmyslných hodnot stala absolutně netečnou vůči utrpení, šílenství, ale i vůči štěstí způsobeným něčím jiným, než jen sakem od Ralpha Laurena. Takový příběh se mi do ruky dostal jen z části. Ačkoliv pohled do mysli psychopata vypadá sám o sobě lákavě, Elisovi se podařilo vcelku znehodnostit onu zajímavost knihy 30% jejího obsahu, které věnoval vyjmenovávání všemožných obchodních značek, apod, na čež se dá namítnout, že když je to pohled do mysli psychopata posedlého určitými věcmi, vedoucího určitý život, dá se to vcelku očekávat. Neřekl bych. Kupříklau v Palahniukových knihách majících tématicky mnoho styčných bodů s touto je příběh podáván sice s často se opakujícími slovy a vůbec s různými stylistickými nedostatky, ale pořád je v něm určitá dějová různorodost. Pokud tedy Ellis nebyl schopen takovouto různorodost navodit zde, měl rovnou napsat knihu o 245 a ne 350 stránkách. Bylo by to férovější vůči čtenářům. Všem, kteří mají zájem o kritický pohled na americkou (dnes světovou) kulturu a chtějí se o ní dozvědět nadsazenou formou, doporučuji, spíše než Americké psycho, něco od již zmíněného Palahniuka, popřípadě tvorbu Kurta Vonneguta jr.
Nevím nakolik se lidé po přečtení této knihy zabývájí otázkou, jak moc je toto dílo reflexí společenských mravů oné doby. Myslím, že tahle úvaha po přečtení Justiny a Julliety není úplně na místě. Rozhodně ne tehdy, když máte v ruce vydání z první republiky, které je nejrozšířenější, ve kterém veškeré filozofické pasáže byly vypuštěny, a není tudíž možné nějak objektivně zhodnotit kvalitu sdělování obsahu prostřednictvím této knihy. Když jsem jí dočetl neuvažoval jsem předně o tom, jak moc perverzní byl Sade, ale spíš o tom, jak velká byla prvorepubliková poptávka po perverzi.
Ta slavná myšlenka, že rohodnutí uděláme během pár vteřin a jeho následky si neseme celý život, kterou kritiky pořád tak dokola omýlají je pro mne natolik zásadní, že jakmile jsem si přečetl shrnutí téhle knihy na jejím přebalu, okamžitě jsem ji musel mít. Když jsem si ji odnášel z knihkupectví, napadlo mne, že jsem možná udělal chybu, když jsem se tak hrnul do nákupu knihy, která je pozitivně, skoro až s hysterickým nadšením hodnocena takovým množstvím lidí, že ji to vlastně pasuje na mainstreamovou záležitost, ze kterých většinou nekouká nic dobrého. Tahle úvaha ve mne vzbudila strach, že vzhledem k závažnosti, kterou pro mne myšlenka o rozhodnutích představuje na jedné straně a nespolehlivé oblíbenosti knihy na druhé, budu strašlivě zklamán. Nestalo se tak. Giordano zpracoval téma lidského samoty způsoem, který podle mne sice úplně nenaplňuje potenciál tématu, ale rozhodně nezklame. Nutí přemýšlet a následky, které si způsobíme rozhodnutím ve vteřině, vykresluje tak barvitě, že jsem knihu nakonec zhltnul za víkend. Rozhodně ji doporučuji.
Když jsem knihu dočetl, okamžitě jsem si vzpoměl, že v životopise autora uvedeném na přebalu knihy je Hoeg, pro svůj věhlas anglicky nepíšícího autora, srovnáván s Umbertem Ecem. Neřekl bych, že toto srovnání se dá omezit pouze na věhlas. Stejně tak jako v některých Ecových knihách je i ve ''Smille'' nepřeberné množství nejrůznějších odborných znalostí, především z oblasti glaciologie a jejích příbuzných přírodovědných oborů. Dalším styčným bodem se třeba takovým Jménem růže je kriminální zápletka, která však tvoří spíš jakési pozadí pro vyprávění, jehož cílem je v této knize čtenáři osvětlit vcelku bezskurpulózní postoj západní vědy a vůbec celé její kultury ke kulturám ostatním. Smilla se nečte úplně jednoduše, což mi nijak nevadí. Spíše dané téma není úplně má parketa, ale to samozřejmě nehodlám jakkoliv zohlednit při výsledném hodnocení. 100%
Pokud si od přečtení téhle knihy slibujete nalezení potlačovaných individuálních potřeb společenskými normami, bezpochyby budete spokojeni. Pokud ovšem ''důraz na hloubku prožíveného citu'' znamená, že se v textu v intervalu 2 stránek opakují básnické výrazy typu: Rozervané srdce, apod., tak to bůh ochraňuj všechny ty, kteří by si tak eventuelně mohli udělat špatný obrázek o lidských citech. Tyhle přehnané žvásty, které mi připadaly spíše komické,než tragické, podle mne knize snad spíše škodí, ani ne tak samotnou vlastní existencí, jak spíše tou nesnesitelnou kadencí v jaké jsou na čtenáře chrleny. Ostatním to třeba nevadí, některým se to možná i líbilo, ale mně to vskutku z Werthera příliš velký literární zážitek nepřineslo. Přijde mi, že to tak nějak kazí ten pocit opravdovosti, který by jinak mohl navodit i docela silný zážitek.
Tento soubor esejů o společnosti v současném globalizovaném světě mne vskutku nadchnul! Není to úplně jednoduché čtení, ale trpělivý čtenář, co se chce dozvědět mnoho zajímavých a užitečných informací o světě, kterého je součástí, nemůže tomuto skvělému filosofování o příčinách, průběhu, důsledcích a alternativách globalizace dát nic jiného než 100%.
Vynikající dílo od vynikajícího autora! Jméno růže není jen tak nějakým obyčejným románem, který má sice pěknou zápletku, ale vzpomínky na něj vytlačí z hlavy čtenáře pár dalších knih, které si přečtete. Tohle je řekl bych kniha, která opravdu naplňuje myšlenku, že knihy rozšiřují obzory. Nikdy jsem nečetl román, jehož detektivní zápletka by se točila okolo zoufalého udržení starého společenského a náboženského řádu a rozhodně to pro mne byla hodně přínosná zkušenost. Obdivuji překladatele za skvělou práci a doporučuji každému, kdo si rád rozšiřuje znalosti prostřednictvím pěkných příběhů plných nejrůznějších filosofií.
Nikdy jsem nečetl román, jehož předmětem by bylo hledání krásy, bez onoho psycholoického vyhrazení sexuální orientace. Je to poměrně zajímává nová zkušenost a jsem rád, že jsem nad touhle knihou nezlomil hůl, jak jsem měl původně v úmyslu. Není zrovna snadné soustředit se na jazyk a celou zápletku, kterou Cunningham rozvíjí, ale (alespoň mně) oživují mysl ta proložení přímých řečí myšlenkami postav, což je opět cosi, co jsem nikde v takové kadenci nezažil. Co se konce týče, nevím, jak moc ho čtenáři ,kromě těch, kteří v tom vidí princip deus ex machina, prožívají. Trochu mi chybělo, jak už Christo nastínil, jakési soucítění. Nějaké větší navázání vztahu s osobou Petra, ale to se mi (a myslím,že to není nedostatkem empatie) nepovedlo. Když tohle ale člověk přehlédne, je to pořád velmi zajímavá zápletka, proložená pěkně vykresleným obrazem New Yorku. Rozhodně nesouhlasím s tím, že by to byla ''dobrá oddechová kniha.''
Myšlenka dobrá, jako vždy, pokud se jedná o knihy Paula Coelha. Ale to zpracování!! Mezi Vítězem a Veronikou je propastný rozdíl v podání myšlenky. Co se délky týče, tak na 170 stránkách Veroniky je vyjádřena nepoměrně lépa a poutavěji, než v této knize,u které, jako jsem ji četl déle a déle, jsem měl pocit, že ji napsal úplně někdo jiný. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že Igor, ačkoliv to má být vlastně pozitovní hrdina, který jediný prozřel a došel k názoru, že pokus o znovuzískání jeho rozmazlené, životem v přepychu zkažené exmanželky je blbost, ji vlastně do tohoto přimknutí se k materialismu a vztahu s Arabem musel svým chováním dohnat. Vyústění děje v to, že Igor je vlastně vítěz mi připadlo, jako velice sporné a od autora knihy, jejíž název jsem již zmínil, bych rzohodně očekával mnohem více.
Neobyčejně zajímavé a pro většinu lidí naprosto překvapující dílo o procesu zavádění ekonomické ideologie, o jejíž neomylnosti a výhodnosti pro všechny jsme přesvědčováni denně, ať už pomocí médií, skoupených velkými nadnárodními podniky či prostě a jednoduše násilím, pokud máme zrovna tu 'čest' stát neoliberálnímu ekonomickému programu tváří v tvář ve vlastní zemi. Nemyslím si, že jsem kdy četl lepší knihu co se soudobého ekonomiko-politikého klimatu a jeho dopadech na 95% obyvatelstva týče. Doporučuji ji číst nejlépe těsně před nebo okamžitě po přečtení Orwellova románu 1984.
Tato kniha mi přišla do rukou ve značně poškozeném stavu, vytrhané stránky,potrhaný obal. . Dílo, nabízející pohled na 70. léta v Británii očima postav z různých generací, různých zájmů a přesvědčení, vcelku obyčejných lidí, jakých najdeme v každé zemi tolik, kolik se jich vejde do skupiny známé jako střední třída, mne zaujalo poměrně hodně, i když příběh naní nijak zvlášť komplikovaný a jak praví autor, žádný tam ani není. Jde o pouhé zachycení života v určité éře minulého století a popsání jeho světlých i stinných stránek. Jak už jsem okrajově zmínil, není to nějaká těžká četba, ale když přihlédnu k tomu, co vlastně popisuje, nemyslím si, že by bylo na místě se tímto aspektem zabývat natolik, abych nemohl dát 100% a slepit ji.
Po Zalknutí je tohle druhá kniha, kterou jsem od Palahniuka přečetl, a ačkoliv jsem ze Zalknutí nebyl nadšený tak, jak předpokldali lidé, kteří mi onu knihu doporučili, Program pro přeživší mi vrátil zájem o literární dílo Chucka Palahniuka. Zajímavá satira na současnou masovou kulturu, brainwashing, menší církve, atd.. Vůbec nelituji, že jsem si tuto knihu přečetl a vřele jí doporučuji každému, kdo se chce u neradostných pravd i pousmát.
Skvělá kniha k zamyšlení, zatím pro mne byla asi nejvíce přínosá;)
Vynikající dílo vynikajícího autora, některé filosofování je tak pravdivé a nadčasové!