VéjaTarabová komentáře u knih

Po přečtení první stránky jsem se dočista vyděsila, jakou formou jazyka to je psané. Petra Dvořáková se totiž pro Hynka, jakožto chirurga, rozhodla použít pravé, drsné a mužské vyjadřování. Po pár kapitolách jsem si ale zvykla, potom to už šlo jako po másle. Ráda jsem nahlédla do zákulisí chirurgie a naučila se spoustu nových slov nejen z tohoto oboru. Čtení to bylo rozhodně odpočinkové, avšak velmi kvalitně zpracované. Autorka toho musela nejspíše dost nastudovat. Hlavní postava je tak naprosto nevýjimečná a standartní, až je naprosto skvělá. Celé nemocniční prostředí mě velice bavilo. Od autorky bych si chtěla určitě přečíst i další knihy.

,, Nezapomeňte, že tady odpočívám ve prospěch pacientů, nevyspalej doktor je potencionální vrah."

Petr a Lucie je za mě takový typický román odehrávající se během války. Popravdě ničím nezklamal, ale ani neohromil. Postavy jsou vcelku sympatické, můžete je poměrně jednoduše začít litovat. Romantická linka se zdá být dojemná, avšak opět ničím výjimečná. Příběh je psán jazykem sice zastaralým, ovšem lehce srozumitelným. Trochu jsem nepochopila význam části setkání Petra a jeho dalších čtyř přátel a samotný konec mi přišel možná až příliš uspěchaný. K maturitě těchto sto stránek uteče jako voda, ale je potřeba si objasnit všechny okolnosti.

,,Aby lidská činnost, aby učenost měla smysl, k tomu je nezbytně třeba, aby jej také měl život.“

8 03.01.2025

Za mě velice obtížná četba, která stojí za poznání, ale víckrát už se k ní nevrátím. Příběh byl rozhodně pozoruhodný, bohužel nijak napínavý. Chápu však, že se autor zaměřil především na psychologii postav, která je zpracována naprosto dokonale. Každopádně mohlo se zde vyskytovat více kladných charakterů a některé Raskolnikovi vnitřní monology na mě byly už příliš zdlouhavé. Moc jsem ani nevěděla, jak reagovat celkově na jeho myšlenkové pochody. Nejvíce mě fascinovalo, že si vlastně nepřiznal vlastní vinu. Věděl, co spáchal, a přesto toho dokázal nelitovat. Z mého pohledu bylo k naštvání, že ukradený majetek ani nevyužil a dál žil v naprosté bídě.

„Svíčka už dlouho skomírala v křivém svícnu a mdle ozařovala v té žebrácké světnici vraha a nevěstku, kteří se tak podivně sešli u četby věčné knihy.“

Nejdříve bych chtěla podotknout, že není nejlepší nápad, číst tuto knihu po období světové pandemie coronaviru. Atmosféra zde totiž byla opravdu silná a pocit bezmoci mě provázel po celý příběh. Autoři to ovšem také proložili hned několika vtipnými momenty na odlehčení situace. Děj dokáže čtenáře doopravdy vtáhnout. Řádky plynuly v podstatě samy, bez zbytečných vycpávek a já prožívala neustálou touhu knihu co nejdříve dočíst, za účelem zjistit, jak to celé skončí. Má fantazie běžela po celou dobu na plné obrátky, tudíž se mi na stránkách promítal hotový film. Dále si doporučuji k sobě připravit šálek teplého čaje, jelikož žízeň jsem pociťovala téměř neustále. Od dočtení této knihy se na vodu dívám trochu jinak, než dříve a nejspíše nějakou tu chvíli ještě budu. Rozhodně jsem nečekala tolik, od tak v podstatě obyčejného tématu. Vždy mi také chvíli trvalo odtrhnout se od situace, jež mě neustále zachycovala a vrátit se zpátky do reality. Na začátku jsem měla poměrně strach z „momentek “, protože na mě působily příliš vycpávkově. Nyní ale musím uznat, že to bylo skvělé proložení z více pohledů na dané události. Dále se mi líbilo, jak ne všechny okolnosti hrály v prospěch hlavních postav. Nakonec ještě musím vyzdvihnout romantickou linku, která byla v tomto případě opravdu ideální.

„Být hrdinou někdy znamená jít s lodí ke dnu. “

8 27.01.2021

No tak na pokračování Smrtky jsem se velice těšila a musím přiznat, že jsem měla nějaká ta očekávání. Když to hned takhle na začátek porovnám s prvním dílem, tak jsem si všimla jedné věci. Obě knihy celou dobu plynou a najednou na konci extrémně rychle vybuchnou. A já teď vlastně nevím, jaký na to mám názor. Jinak děj Nimbusu byl samozřejmě naprosto skvělý. Miluji na konci každé kapitoly ty úryvky z Nimbovo vědomí. Jak Smrtka tak Nimbus obsahují hned několik slov, které jsem neznala, což mi právě ale vůbec nevadilo, protože jsem se aspoň přiučila spoustu nových věcí. A to je to, co u každé knihy hledám - abych si z ní něco odnesla, aby mi dala něco nového. Ať už to mají být myšlenky, pohledy na danou věc nebo nová slova a výrazy. Což se tedy Nealu Shustermanovi zatím daří bravůrně. Příběh poukazuje na důležitost přátelství a jednoty, na následky činů, spravedlnost i nespravedlnost, ale především na nevyhnutelnou krásnou i zároveň děsivou budoucnost. Nemůžu se dočkat, až vyjde a já si budu moct přečíst již třetí díl této skvělé triologie.

,,A pokaždé když jsem svědkem toho, jak se zkažená smrtka dopustí nějaké krutosti, vytvořím někde ve světě zárodky mraků a spustím žalozpěv deště. Protože déšť je to nejbližší slzám, co mám."

8 30.08.2020

Dílo se mi četlo dobře a bavilo mě, což jsem tedy neočekávala. Líbí se mi celá myšlenka příběhu a to, že se doktor Galén nenechal uplatit ani tolika miliony korun.

8 25.08.2020

Ostře sledované vlaky je kratičká novela z konce 2. světové války a taky moje poměrně srdcová záležitost. Tvorbu Bohumila Hrabala mám velmi ráda, jeho styl vypravování je poutavý a nedostatek čárek nabádá k tomu, aby čtenář přehltl knihu na jeden nádech. Ačkoli se příběh odehrává ve válce, vyskytují se zde spíše humorné situace. S výpravčím Hubičkou se musí zasmát prostě každý. Na ani ne stovce stránek je vyobrazen poměrný klid železniční stanice a autor tím ukazuje jinou stránku 2. světové války než jen koncentrační tábory, s nimiž se v novodobé literatuře roztrhl pytel. Dílo doporučuji ať už jen tak ke kafi či přímo k maturitě.

,,…skrz ten natřený drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech takovou červenou kundi*ku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby jsme byli štastni.“

Z Čapkových děl jsem si k maturitě vybrala právě Matku a jsem ráda, že jsem tak učinila. Jedná se o velmi jednoduché, krátké a pochopitelné drama s menším množstvím postav. Samotný příběh mě zaujal svou soucitností, mateřskou láskou, ale především realitou rozpolceného státu z občanské války a zároveň ochotou se spojit proti nepříteli. Každá postava měla svůj osobitý charakter, díky kterému bylo lehké si je zapamatovat. Nelehko se mi četlo, jak si otec i jednotlivý synové postupně začali uvědomovat, že jejich smrt nebyla až tak hrdinská a raději by ještě o trochu déle žili. Více se nemám k čemu vyjadřovat a toto protifašistické drama bych určitě doporučila i ostatním.

,,Ondra: Co si přitom myslel? Jiří: Nic vlastně. To byl jen takový děsný klid. Tak to je konec, nebo tak něco. Docela klidně, jasně a hloupě si to člověk myslí a přitom kouká, kde se asi rozmázne.“

7 06.11.2024

Autorka během pár stránek zvládla něco, co většina učitelů nedokáže za celou svou kariéru – zaujmout učivem. Zoe v tomto díle popisuje s naprostou lehkostí a srozumitelností životy slavných českých spisovatelů i události týkající se doby 19. století. Za sebe můžu říci, že díky jejím vtipným poznámkám, ale i drbům si pamatuji mnohem více, než z hodin literatury. Konečně vám dané osobnosti začnou připadat jako normální lidé, a ne jako historické subjekty, se kterými byste si neměli co říct. Kniha je moc hezky ilustrována a celkové zpracování si taktéž zaslouží uznání.

7 19.07.2024

(SPOILER) Tato kniha mi příjemným, a především jednoduchým způsobem dovolila nahlédnou na problematiku odsunu Němců, ale také nastavila zrcadlo celé tehdejší doby. Příběh je dle mého názoru napsán poutavě, avšak také se všemi krutostmi či strastmi. Překvapilo mě, kolik násilí během tohoto procesu proběhlo. Ukázalo mi to krutou stránku Čechů, kteří v dané době jejich chováním nebyli o nic lepší než Němci. Přesto za největší zločin považuji znásilnění vlastním otcem, které Gertu uzavřelo do sebe a donutilo následovné rodičovství vést chladným přístupem. Osudy jednotlivých postav mě ke konci velmi zasáhly a byla jsem ráda, že budoucnost samotné Gerty nebyla jedna z těch nejhorších. Konkrétně stará paní Zipfelová si získala mé srdce hned od začátku a nevím jaké jiné potěšení bych v příběhu našla, kdyby právě ona nesehrála svou roli. Obecně moc pěkně napsané dílo, jenž bych určitě doporučila dál.

Medvědín je neskutečně silný příběh, který mě rozhodně stáhnul s sebou. Prolíná se zde vyprávění mnoha postav a já je musela doopravdy poznat, abych se v příběhu neztrácela. Backman dokázal najít perfektní hranici mezi tím, jak moc popisovat děj a kolik myšlenek do toho zatáhnout. Po celou dobu si tím dokázal udržet napětí. Moc se mi líbí údernost s jakou nám podává fakta i několik frází, které se během postupujících událostí opakují. Děvčete se jménem Maya mi bylo hrozně líto, zároveň jsem však tušila, jak její osud nejspíše dopadne. Lidé jsou všude stejní a Medvědín popisuje čistou normálnost jejich chování se vší surovostí i jemností. Hrozně se mi však nelíbí obálka knihy, kde mi vyloženě vadí realističtí lidé, kteří jsou na ni naprosto zbytečně vyobrazeni. Jinak dílu nemám co vytknout a rozhodně si přečtu jeho pokračování.

„Mezi žitím a přežíváním vede tenká hranice, ale když jste zároveň romantik i soutěživý typ, přináší to jeden pozitivní vedlejší účinek: nikdy se nevzdáváte.“

7 02.02.2024

Ziburovo putování se mi opět líbilo. Moc toho sice nenaučí, ale umožní nám poznat místní obyvatele a zemi ve svém běžném chodu. Text doplněný o obrázky je sice fajn, ovšem mnohem více bych ocenila přímo fotografie dané věci. Kolikrát mi ty kresby přijdou až úplně zbytečné. Suchý humor sem zapadal a nebyl psán nijak na sílu. Více se mi líbila první část z Nepálu, u kterého si vybavím vesnice plné milých lidí i dobrého jídla. U Číny mi v hlavě zůstaly pouze tunely, policie a spaní pod širákem při dešti. Aspoň je zde vidět ta odlišnost. Chvíli si dám pauzu a poté se pustím do jeho třetí knihy.

,To nevadí, smaž tu hudbu, co tam je, ´ řekl mi Tibeťan. A tak jsem začal mazat písničky s názvy v tradičním písmu a nahrazoval je Beatles. Myslím, že podobná situace definuje proces postupného zániku původních kultur. Co na tom. Kdo jsem, abych někomu bránil poslouchat Beatles? Je to jako šířit evangelium. Jen Beatles zná víc lidí.

7 06.04.2023

Já osobně naprosto miluji každou knihu od Delphine de Vigan. Pro mě má tato autorka svůj jedinečný styl psaní, který hltám řádek po řádku. Píše v podstatě převážně myšlenkové proudy jednotlivých postav, což nám umožňuje se do nich doopravdy vžít a pochopit jejich osobnost. Sto sedmdesát stránek zde uteklo až nechtěně rychle. Krátké kapitoly se však čtou prostě samy. Téma v knize je opět obtížné na zpracovaní. Moc se mi líbilo, jak se zde vyskytuje problém s „overthinking“, aniž by se na to jakkoli poukazovalo. Spisovatelka také často ve své tvorbě naráží na nefungující rodinu. Konečně nám někdo přináší realitu, která často nesměřuje ke šťastnému konci. Lou je dívka, jejíž způsob přemýšlení z nás dříve každý trochu měl. I když byla obdařena vysokou inteligencí, stále nevinně nechápe, proč ten svět funguje tak složitě a klade si těžko vysvětlitelné otázky. Proto se zdá být nemožné, pokládat její činy za pošetilé. Překvapilo mě, že i jméno No v sobě ukrývá význam. Vyjadřuje totiž prý ztrátu identity neboli sama sebe, což se sem skvěle hodí. Delphine dokonce dokázala věrně vystihnout komplexní jazyk třináctileté Lou, který bývá velmi kultivovaný, místy se však mění na slangové výrazy vlivem přátelství s No a Lucasem. Opravdu povedené dílo na vysoké úrovni. Do budoucna bych chtěla posoudit i filmové zpracování.

„Pod stolem si zarývám nehty do dlaní, co nejhlouběji, abych přenesla tu bolest jinam, aby se přelila na místo, kde zanechá viditelnou stopu, jizvu, která se může zahojit.“

7 26.06.2021

Ačkoli se v poslední době přímo roztrhl pytel s knihami o holocaustu, tato mi vyrazila dech zatím asi nejvíce. Působí spíše více jako autobiografie, než-li jako román. Do dějové linky je zapojeno spousty vedlejších informací a souvislostí, zároveň proto bych tuto knihu rozhodně nedoporučovala čtenářům, kteří o druhé světové válce nic moc neví. Naopak bych jí doporučila těm, kteří si své vědomosti chtějí obohatit či urovnat. Kniha pojednává o těžkém období naší historie, kde se význam slova lidskost vytrácí. Autorka zde vyobrazuje oddanost Židů. To jak udělali, co se jim řeklo, jelikož do poslední chvíle je nenapadlo, kam až se jejich situace může vyvíjet. Postupně poté většina z nich ztrácí naději. Avšak i přes tyto děsivé věci se tu nachází důraz na přátelství. Oceňuji dobové fotografie, které mi pomohli spoustu věcí lépe pochopit. No a na závěr - doporučuji si k sobě připravit krabici s kapesníčky.

,, Až s maminčinými slovy ke mně dolehla definitiva a tíha toho dopisu. Po ně jedna věta: ,Židi nesmí bydlet na hlavních ulicích' pro nás náš život, náš domov, naše bezpečí.

7 09.11.2020

Kniha dokáže upoutat hned po pár stránkách. Naprosto mě pohltila a já se od ní nemohla odtrhnout. Dala mi možnost nahlédnout do drsného zákulisí tak ladného a křehkého stylu tance, jako je balet. Představila mi hrůzy, o kterých jsem neměla ani ponětí. Přinutila mě vžít se do hlavní postavy a cítit s ní, díky stylu psaní. Autorka totiž promlouvá přímo k vám, předstírá, že to právě vy jste ta baletka, která dobrovolně snáší tolik bolesti každý den, aby si splnila svůj největší sen. Celé mě to naprosto uchvátilo a já se jenom ptám, proč to má zatraceně tak málo stran. Nejraději bych si hned teď přečetla knihu znovu. Pravděpodobně to stejně v nejbližší době udělám. V příběhu je skrytých mnoho emocí, až jsem si říkala, že to autorka určitě musela prožít na vlastní pěst, protože něco tak fascinujícího, ale zároveň bolestivého, si přece člověk nemohl jen tak z patra vymyslet. Avšak stejně nechápu, že se toto prostě děje. Že tak mladé dívky plné života dokážou tak rychle zlomit. Vtlouct jim do hlavy, že nejsou a nikdy nebudou dost dobré. Že váha 50 kg při 165 cm je moc. Že mají držet pusu a poslouchat rozkazy, jinak to nikam nedotáhnou. Na závěr - nenajde se zde snad nic co bych knize vytkla. Jednoduše nemám slov...

,,Seberou ti víru, seberou ti odvahu, sebevědomí, osobnost. Zredukujou tě na výkonnou robotickou hračku. Stejně jako všechny ostatní."

7 11.10.2020

Velice jednoduše ilustrovaný i napsaný komiks, ovšem díky ději neskutečně dokonalý. Během půl hodiny ho máte přečtený. Řekla bych, že je to naprosto ideální dárek pro někoho o kom víte, že má rád knihy, ale nevíte jakou mu koupit.

7 25.08.2020

Od této knihy jsem měla opravdu hodně velká očekávání, i když jsem vůbec nevěděla do jakého příběhu se pouštím. Prvních několik desítek stránek mě až lehce nudily, ovšem čím déle s jednotlivými postavami trávíme čas, tím více poté bolí jejich tragédie. Lítost k Judovi musí cítit každý, kdo tuto knihu otevřel, jeho trauma je kombinací těch nejhorších jaké můžou být. Nejradši bych poděkovala všem, kteří se o něj poté celou tu dobu starali a zajímali. Příběh je velice politicky korektní, popisuje závažné věci, které se opravdu dějou, ovšem kariérní úspěchy hlavních čtyř hrdinů už tak realistické nejsou. Na druhou stranu stále to je jenom vymyšlený román, proto nezazlívám spisovatelce, že si něco trochu přikrášlila, jak se jí to hodilo. Knihu jsem četla opravdu dlouho, ale konec stál za to. Autorku jsem proklínala, jak jim něco takového mohla udělat, zároveň mě to však jakožto náročného čtenáře, který má rád smutné konce, velmi uspokojilo. Veškerou tu bolest bych člověku, jenž tuto knihu nečetl, vůbec nedokázala vysvětlit.

,,Spravedlnost je pro šťastné lidi, pro lidi, kteří měli to štěstí, že vedou život, který je určován spíše jistotami než víceznačnostmi.“

6 29.10.2023

Tento žánr vůbec nečtu, ale kniha mě zaujala svým zpracováním. Díky směsi dokumentů, záznamů, vojenských rozkazů a spousty dalších se stránky otáčely úplně samy. Jedná se o napínavý příběh, který občas překvapí nečekanými zvraty. Ale hlavně také má svou atmosféru a lehce dokáže vtáhnout do děje. Od začátku se na nic nečeká, ovšem zase zde není nic uspěchané. Oba hlavní hrdinové byli sympatičtí a ničím mě neštvali. Líbí se mi, že konec sice je otevřený vzhledem k následujícím dílům, ale aspoň se vyřeší to, co jsme všichni celou dobu potřebovali vědět. I když těch posledních pár stránek mi přišlo poněkud dost kostrbaté a psané na sílu.

„Většina lidí by řekla, že jsem dost chladná, ale já to beru spíš tak, že jsem... že si umím chránit soukromí. Lidi se druhých věčně ptají „jak se máš?“, ale já tak nějak nechápu, proč bych komukoli měla odpovídat n a tolik osobní otázku.“

6 28.01.2023

Příběh velmi zapletený. Úvod přímo vhozený do děje, zločin spáchaný hned na začátku – nebylo na co čekat, a tak to má být. Autorka nám předhazuje neustále nová fakta, že jsem si ani moc nestihla vytvořit vlastní domněnky. Jednoduše jsem věřila tomu, čemu ona chtěla abych věřila. Promyšlenost tady hraje hlavní roli. Každá postava něco tají. Počet stránek naprosto ideální. Se zakončením jsem spokojená.

„Teprve když sen skončí, uvědomíte si, jak byl zvláštní a že ve skutečnosti žádný smysl nedával.“

6 12.01.2023

Delphine de Vigan neumí napsat špatnou knihu. Jednoduše každé její dílo je zcela odlišné a detailně propracované. Nejde o dramatický děj, nýbrž se zaměřuje na mezilidské vztahy či emoce. Zásadní vliv na vyprávění má diagnóza hlavní postavy. Neskutečné sledovat, jak se s afázií postupně mění mluva Mišky. Musel to být náročný úkol pro překladatele. Vyskytuje se zde plno nevyřčených věcí, které na čtenáře dokážou zapůsobit, aniž by si to uvědomoval. Sto padesát stránek uteklo příliš rychle a já měla knihu přečtenou v průběhu šesti vyučovacích hodin ve škole. Rozhodně se k ní někdy znovu vrátím.

„Když si představuju sebe samu jako starou, doopravdy starou, když se pokouším vidět se za čtyřicet nebo padesát let, to nejbolestnější, nejmíň snesitelné je pomyšlení, že se mě už nikdo nedotýká. To pozvolné nebo náhlé vymizení tělesného kontaktu.“

6 08.01.2023